Pomalu jsme došli ke dveřím předposledního skladu. Všude bylo ticho, a kdyby k nám nedoléhaly zvuky z města, dalo by se to tu přirovnat k apokalypse. Slabší jedinec by se tady a ještě v tuhle noční hodinu rozhodně bál.
„Je vevnitř,“ chytl Normen za kliku těch dveří, z kterých se postupně loupala původní barva, a pod ní se ukazoval narezlý plech.
Otevřel je, strčil mi ještě do ruky malý klíček a já pak už vešel dovnitř.
Rozlehlý prázdný prostor, ve kterém se ozýval každý zvuk několikrát, jak se odrážel od stěn. Kdyby tu někdo vystřelil, tak by nejspíš přišel o uši. Sklad byl ponořen do tmy, až na jednu část, nedaleko od dveří.
Místo osvětlovala velká lampa napojená na agregátor, který vrčel do prázdného prostoru a vypadalo to, jako by neustále kolem obcházela smečka šelem.
Pomalu jsem došel k osvětlenému prostoru. Dával jsem si načas a snad každé došlápnutí mé těžké boty na podlahu, vyvolalo cuknutí osoby, která připoutaná k židli seděla uprostřed celého jeviště.
„Kdo je to?“ ozval se a nadzvedl hlavu, jako by chtěl prohlédnout skrz ten šátek, kterým měl převázané oči.
Bez jediného slova jsem ho několikrát obešel dokola. Celou dobu natáčel za mnou hlavu.
„Co je to za blbý vtip?! Proč jsem tu?!“ vykřikl, když jsem se neozýval.
Dobře jsem si ho prohlédl. Byl docela hezký a věřil jsem tomu, že kdyby chtěl, tak on sám…
„Za tebe bude pěkný balík, co?“ ozval jsem se najednou těsně u jeho hlavy.
Lekl se tak, až sebou celý trhnul a židle se mírně posunula.
Podíval jsem se doprava. V přítmí, vedle menší hromady nějakého bordelu, leželo na zemi jeho oblečení. On sám seděl jen v trenýrkách a rozhodně mu muselo být chladno. Kdo ví, jak dlouho tu je. Ruce i nohy měl připoutané k židli, a když jsem to viděl, musel jsem se i přes vážnost situace usmát.
Krásné, růžové kožešinkové pouta.
Někdy Normenovi nerozumím. Ale nejspíš se dobře bavili, když ho sem strčili.
„Mám pár známých, kteří za takový kousek rádi dají dost peněz. No, možná by stačilo tak dva tři dny…“ položil jsem mu ruku na rameno.
Třásl se.
„Ale copak? Bojíš se? Nebo je ti zima?“ naklonil jsem se k jeho druhému uchu a kousl ho do něj.
Cuknul hlavou a bolestivě se mi vyškubnul ze zubů.
„Něco se ti nelíbí?“ silně jsem mu stiskl rameno, až se mu na něm udělaly červené fleky od mých prstů.
„Nejsem kurva, aby sis se mnou dělal, co chtěl,“ zavrčel a znovu sebou škubnul, abych ho pustil.
„Nejsi?“ pustil jsem jeho rameno a sjel mu rukou na břicho. „A já myslel, že ano. Však si vyděláváš dost peněz. Nejspíš jsi dost drahý, co?“
Znovu sebou začal škubat, ale já ho opět chytil za rameno, pevně ho sevřel a pak ruku z jeho břicha posunul mezi jeho nohy.
„Anebo to je všechno jinak?“ s těmi slovy jsem mu pevně sevřel koule a silně ho kousnul do krku.
„Tohle se tobě a tvým kámošům líbí, ne? Tak co ti tak natrhnout prdel?“
Bez jediného slova sebou začal škubat, ale silnější stisk na jeho pokladech ho znovu znehybnil.
„Chceš přijít o tuhle parádu?“
Pustil jsem ho, obešel ho a zůstal stát před ním. I přes ten šátek, co měl přes oči, jsem viděl, jak má tvář zkřivenou bolestí. Svěsil hlavu a snažil se to rozdýchat.
„Nemyslím si, že bychom se znali, tak co po mě chceš?“ zeptal se po chvilce, kdy se byl konečně schopen normálně nadechnout.
„Máš pravdu, neznáme se a nikdy se znát nebudem. Nikdy, rozumíš?“
„Tsssk,“ syknul a ušklíbnul se. „Chceš mi jako rozkazovat, abych nikde nic neřekl?“
„Nejsi v situaci, kdy by sis mohl určovat sám, co bude,“ dřepl jsem si před něj.
Položil jsem mu ruce na kolena a sevřel je. Cuknul nohama, ale pouta na kotnících mu nedovolovala uhnout.
„Jak se ti to líbí?“ posunul jsem ruce po jeho holeních až ke kotníkům.
„Jdi do hajzlu,“ plivl na mě.
Uhnul jsem jen těsně a jeho slina skončila na mém rameni.
„Chceš si hrát na hrdinu?“ sevřel jsem mu kotníky tak silně, až vyhekl.
„A ty? Bojíš se přede mnou ukázat?“ zavrčel na mě.
„Já? Ale vůbec. Jen se rád bavím s takovýma, co jsou bezbranní a můžu si s nimi dělat, co chci. Strašně mě to vzrušuje,“ řekl jsem tichým hlasem, těsně u jeho obličeje. „Třeba je zavřít někam na dvě noci, nechat je ojíždět kdejakým ožralcem. Nebo že bych zavolal kámoše? Chtěli mejdan a já jim ho slíbil. Mám už nachystanou vilu na konci města a jednu takovou parádní místnost. Myslím, že bys neměl celé tři dny si čas ani dojít na záchod. Kluci to maj rádi dost tvrdě, a když bys brečel a prosil, byli by ještě spokojenější. Nebo bych do tebe pro jistotu mohl nacpat nějaké drogy a pak, až by tě protáhli tak, že by s tebou už nebyla zábava, tak bych tě hodil někde mezi popelnice, abys tam mohl zdechnout. Hm, myslím, že na takový mejdan jsou nejlepší Vánoce, co myslíš? Byl bys pěkný dárek pro mé kámoše, ne?“
Jakmile jsem domluvil, na moment ztuhnul. Bylo vidět, jak přemýšlí nad tím, co jsem právě řekl.
Že by mu to došlo?
Pustil jsem jeho kotníky. Vytáhl jsem z kapsy klíček, co mi dal Normen a odemkl mu pouta na jedné noze.
Skoro okamžitě proti mně vykopnul, ale já ho zachytil a tentokrát mu kotník stiskl tak, až bylo slyšet zakřupání.
„Zkus to ještě jednou a zlomím ti ho. A druhý taky,“ zasyčel jsem varovně. „Proto, aby ti kluci mohli natrhnout prdel, nohy nepotřebuješ.“
Rychle oddechoval a jeho čelisti se pohybovaly, jak zatínal zuby.
„Jestli jste si chtěli užít, měli jste říct. Tohle divadlo nebylo nutné,“ zkusil jinou taktiku, ale v jeho hlase byla poznat nervozita prosycená vztekem.
„A co můžeš nabídnout?“ odpoutal jsem mu i druhou nohu a vstal jsem.
Obešel jsem ho a zastavil se opět za ním.
„No tak, čekám,“ sklonil jsem se k němu a položil mu ruce na ramena.
„Znám pár pěkných kluků,“ natočil hlavu směrem ke mně.
„Ale já nechci nikoho jiného. Já chci tebe. A po třech dnech si zvykneš, neboj,“ sjel jsem mu rukama po pažích a zastavil se u pout.
I když se před chvílí ještě třásl, tak teď seděl na židli celý ztuhlý.
„Jaký je to pocit vědět, že jsi totálně v hajzlu? Myslíš si, že tě jen tak pustím? Měl sis dávat dobrý pozor, na koho dáváš ty svoje hnusný pracky,“ stiskl jsem mu prsty na obou rukách tak silně, až se neudržel a vykřikl.
„Neřvi!“ okřikl jsem ho. „Ještě jsem ti nic nezlomil!“
Dřepl jsem si, rozepl mu pouta na rukách a hned jsem se zvedl.
Jefrey okamžitě vyskočil na nohy a serval si z očí šátek. Otočil se ke mně tak prudce, že narazil do židle a mírně zvrávoral.
„Ty!“ zavrčel vztekle, když mě konečně viděl.
„Já? Známe se snad?“ optal jsem se ho nevinně a ukázal jsem na sebe prstem.
„Co po mě chceš?“ couvl o dva kroky.
„Konečně správná otázka,“ pousmál jsem se. „Chci si s tebou o něčem promluvit.“
Pomalu jsem obešel židli a přibližoval se k němu. Jefrey přede mnou couval a celou dobu si mě prohlížel.
„Nemám o čem s tebou mluvit!“
Přestal se na mě dívat a začal se rozhlížet kolem sebe. Jeho pohled padl na hromadu harampádí, odkud trčelo pár kovových tyčí. Na nic nečekal a rozběhl se k nim.
Jenže jsem byl rychlejší. Dohnal jsem ho po několika krocích. Natáhl jsem ruku a chytl ho za vlasy. Prudce jsem s ním škubnul dozadu a podrazil mu nohy.
Proletěl kolem mne a pak dopadl na zem.
„To muselo bolet,“ otočil jsem se a pomalým krokem se k němu opět přibližoval.
S pohledem upřeným na mě se zvedal ze země. Měl odřená záda i ruce od té drsné betonové podlahy.
„Nevím, o čem bych si měl s tebou povídat!“
„Tak já ti vrátím paměť, co říkáš?“ rozmáchl jsem se a moje pěst se zastavila o jeho obličej.
Znovu dopadl na zem a zastavil se kousek od židle. Opřel se o ni rukama. Byl po té nečekané ráně otřesen a dělalo mu problém vstát. Jednou rukou si otřel krev, která mu začala téct z rozbitého nosu. Ale nezastavil ji, jen si ji rozmazal po ruce a po tváři.
„Tak už si vzpomínáš?“ znovu jsem se k němu blížil.
Díval jsem se, jak svírá židli a pomalu se narovnává.
„Ty zasranej hajzle!“ vykřikl.
Nečekaně se otočil a rozmáchl se proti mně.
Rychle jsem nastavil ruce. Ránu jsem vykryl, ale setrvačností jsem udělal krok zpět. Židle do mě narazila tak silně, že se její opěrka zlomila. Jefreymu zůstala v rukách jen zbývající část.
Znovu se rozpřáhl…
Na tenhle moment jsem čekal. Teď už mi bylo všechno jedno.
Uhnul jsem další ráně, zatím co Jefreyho zasáhla moje bota. Nakopnul jsem ho tak silně, že židli pustil a šel do předklonu.
Ale nechtěl se vzdát jen tak. Vzápětí se proti mně rozběhl, ale já ho znovu zastavil dalším kopancem.
„Takže, budeme si hrát?“ zavrčel jsem a sevřel ruce v pěst.
Teď už mi bylo jedno, jestli používám nohy nebo ruce. Pustil jsem ze sebe všechen ten vztek, který jsem na něho měl. Ještě dvakrát se pokusil proti mně vyskočit, ale pokaždé skončil na zemi. Snažil se rány vracet, pak už se jen bránil a netrvalo dlouho, když nakonec zůstal ležet na zemi a přestal se hýbat a jen si kryl rukama hlavu.
Když už na svou obranu nezvedl ani prst, vstal jsem.
Díval jsem se na něho z vrchu… Rychle jsem oddechoval a snažil se uklidnit ten šíleně proudící adrenalin v mém těle. Musel jsem od něj odstoupit o krok, protože i přesto, jak jsem ho zřídil, jsem měl chuť ho zabít.
Po chvíli, kdy jsem se aspoň trochu uklidnil, jsem si sundal rukavice a strčil je do kapsy. Z druhé jsem vytáhl fotky. Jefrey se pomalu zvedal, ale nepostavil se. Zůstal sedět na zemi a jen se opíral o ruce, jak mu zřejmě bylo blbě a všechno ho bolelo. Na jeho obličeji i po těle byly vidět odřeniny a červené fleky, které brzy chytnou všechny možné barvy. Jedno oko měl mírně přivřené a pomalu mu začalo napuchat. Z nosu a z pusy mu tekla krev, kterou plival na zem. Jednou rukou se nakonec chytl za žebra a snažil se nadechnout. Ale byly to jen krátké a povrchní nádechy, protože bolavé žebra mu víc nedovolovaly.
„To ti jen tak neprojde,“ zavrčel na mě.
„Co mi neprojde? Máš štěstí, že jsem tě chytil, když jsi padal ze schodů, mohl jsi dopadnout hůř,“ ukázal jsem prstem na jeho dobité tělo.
„Nebojím se tě. Ani netušíš, kdo všechno je-“
„Kdo všechno je tvůj zákazník?“ přerušil jsem ho.
Hodil jsem před něj jednu z fotek a bavil se tím, jak šokovaně na ní hledí.
„Narazil si na špatného člověka,“ promluvil jsem na něj s výhružným tónem v hlase. „Nejsem z těch, co by se báli tebe nebo tvých známých. To co jsi udělal Melovi před tím, je jedna věc. Nebyl jsi za to obviněný, to ti vyšlo. Ale měl jsi ho nechat být. Udělal jsi chybu, když jsi na něho znovu sáhnul a ne jednou. Za to bych tě měl zabít. A můžeš si být jistý, že by tvoji mrtvolu nikdo nenašel. Nejsem tak blbý jako ty nebo strejda Bennett,“ zopakoval jsem mu slova, které on jednou řekl Melovi.
Dřepěl jsem kousek od něj a jen ho pozoroval. Držel jsem se v dostatečné vzdálenosti, abych na něj znovu neskočil, protože uvnitř mě, to pořád vřelo. Přesto jsem se snažil mluvit klidně a nedát mu najevo žádné mé emoce, které mě teď ovládaly.
„Mela se už ani nedotkneš. Ani tví kámoši. Pro tebe ten kluk už neexistuje. Rozuměls?“ chytl jsem ho nakonec za vlasy a zvedl mu hlavu, aby se mi díval přímo do očí.
Jen zvedl ruce na obranu, jakoby čekal další ránu.
Ale já už si sundal rukavice…
Potřeboval jsem však, aby pochopil, že to myslím smrtelně vážně.
On však, i přes situaci, v jaké se nacházel, se stále snažil ze sebe dělat tvrďáka.
„Nebo co? Zabiješ mě? Na to nemáš,“ posměšně se ušklíbl.
„Divil by ses, kolik jsem už zabil lidí,“ řekl jsem tiše.
Po těchto slovech se mi nepříjemně stáhnul žaludek. Tohle mi z hlavy nikdo nevymaže. I když vím, že to bylo pro dobrou věc a „ve jménu vlasti“, přesto se to ve mně stále drží.
„Ale máš pravdu,“ pokračoval jsem nakonec o něco hlasitěji. „Tebe nezabiju. Ale pojistil jsem se jinak,“ pustil jsem jeho vlasy a zvedl se.
„Jak?“
Jefrey se opřel rukama o beton. Odplivl si krev na zem a otočil ke mně hlavu.
„To ti může být jedno,“ pohlédl jsem na fotky a pak je chtěl strčit do kapsy.
„Nic na mě nemáš,“ znovu si posměšně odfrknul, když viděl mé zaváhání.
„Myslíš?“
Jefrey se pomalu zvedal ze země a opravdu mu to dělalo problém. Doufám, že jsem mu zlomil aspoň nějaké žebro.
Nakonec jsem před něj hodil ještě jednu fotku. Tu, na které si domlouvá kšeft s radním.
„Myslíš si, že tomuhle by se líbilo, kdyby se o něj začala zajímat policie? Pořád budeš tvrdit, že nic nemám? Je to poslední varování Jefrey. Milese necháš na pokoji. Pro tebe je ten člověk mrtvý a o mrtvých se mluví jen dobře. Je ti jasné, co tím chci říct?“
„Všichni to zapřou!“ štěkl po mně, když se podíval na fotku.
Dopadl na kolena a opřel se o ruce. Konečně mu to začalo docházet a ztrácel svou sebejistotu.
Ještě jednou jsem si prohlídl fotky a pak si před něj dřepl. Strčil jsem mu jednu před obličej.
„Tahle holka,“ ukázal jsem na pěkného kluka, který na ní byl, „to klidně přizná. Byl totiž nastrčenej od nás. Co když takových bylo víc? Víš vůbec, s kým uzavíráš obchody? Hm, a co když máš někde mezi svými práskače? Chceš to riskovat? Není ti divné, že mám tolik pěkných fotek? A žádná není rozmazaná,“ začal jsem si je zaujatě prohlížet.
Znejistit ho natolik, že bude mít problém pokračovat ve svých obchodech. Jedna z věcí, o které mi šlo…
V tuhle chvíli mu došla řeč. Zůstal klečet a jen zíral na tu fotku.
I když ho nemůžu zabít, ale aspoň jsem mu zavřel pusu.
„Takže jak to bude s Milesem?“
Chvilku mlčel, jako by si to všechno potřeboval v hlavě ještě jednou sesumírovat.
„No?“ zeptal jsem se netrpělivě.
„Nevím, o kom mluvíš,“ procedil nakonec mezi zuby.
„Hodný kluk,“ poplácal jsem ho po hlavě.
„A stejně mi moje kšefty neohrozíš,“ dodal ještě, jako by musel mít poslední slovo právě on. Jako by mi chtěl ukázat, že jsem na něj krátký
Ale z mé strany už nebylo potřeba cokoliv dodávat. Svoje jsem udělal.
Zatím, co já mířil ke dveřím, on se sesunul zpět na podlahu a skrčil se do klubíčka.
Zřejmě bude mít problém se pár dní postavit, natož nadechnout.
Vím, že se teď bude mít na pozoru. Ale neví jednu věc. Už nedostane echo o tom, že ho někdo sleduje.
Pastička sklapla hned potom, co inspekce dostala anonym a video nahrávku, kde je jasné, že z mravnostního se vynáší informace. On totiž Jefrey nebyl jediný, kdo si ho platil. I za ty čtyři dny se našlo důkazů víc než dost, aby tu krysu hned vzali do vazby a znovu se zaměřili na ty, kteří jim unikli těsně pod rukama. O to víc bude Jefrey nalomený a bude přemýšlet, jestli jsem přeci jen neměl pravdu.
Teprve když jsem byl kousek od dveří, všiml jsem si, že tam pěkně v přítmí postává mladej a zřejmě nás celou dobou pozoroval.
„Jak je na tom můj miláček? Už jsem se o něj bál. Nezničili jste mi moje růžové poutíčka?“ usmál se na mě.
Jen jsem ukázal za sebe a šel dál.
„Buď rád, že jsem to nebyl já, dopadl bys daleko hůř,“ uslyšel jsem jeho pobavený hlas, když došel k Jefreymu.
Ještě jednou jsem se ohlédl v momentě, kdy na něj chrstnul kybel studené vody, aby se vzpamatoval a pak po něm hodil jeho věci.
„Obleč se!“ slyšel jsem ještě příkaz, když jsem za sebou zavíral dveře. „Jestli se nepletu, tak za chvíli máš schůzku v baru, tak ať to sti-“
Dveře se zabouchly…
Víc mě ten člověk už nezajímal.
Zastavil jsem se až u svého auta. Teprve tam jsem se několikrát zhluboka nadechl.
„Kurva! Kurva!“ zařval jsem si z plných plic a několikrát kopnul do kola.
„Bradley!“ položil mi Normen ruku na rameno a chtěl mě uklidnit.
„Měl jsem chuť ho zabít! Kurva!!“ ještě jednou jsem si kopnul do auta.
Normen stáhl ruku z mého ramene a otevřel auto. Na moment se naklonil dovnitř a chvilku něco hledal.
Já mezitím přecházel kolem zadku auta tam a zpátky jako tygr v kleci. Adrenalin mi rval žíly a opravdu jsem měl chuť se tam vrátit a dodělat ho. Od momentu, kdy jsem Jefreyho uviděl, jsem měl před očima Melův deník a taky to, jak jsem ho tenkrát našel. Jen horko těžko jsem se držel, abych ho nezabil hned, jak jsem vešel do toho skladu.
Ještě že jsem nechal zbraň doma…
„Na,“ ozval se Normen, který se vrátil ke mně. V puse měl cigáro a druhé zapálené mi podával.
„Měl by ses uklidnit,“ strčil mi cigaretu do pusy.
Dlouze jsem si potáhl a vydechl. A znovu…
Snad ještě dvakrát, třikrát jsem si potáhl, než jsem se konečně zastavil a podíval se na Normena.
„Díky,“ kývl jsem hlavou a znovu si potáhl.
„Už dlouho jsem tě neviděl tak vzteklého,“ zavrtěl hlavou.
„Víš, je to sice blbý, ale četl jsem tajně Melův deník. Psal si do něj skoro všechno,“ řekl jsem a pro jistotu ztišil hlas, aby nás přeci jen nikdo nezaslechl.
„Víš, že se to nemá,“ zvedl prst, jako by mě chtěl pokárat.
„No jo,“ mírně jsem naklonil hlavu.
„A?“
„Ani netušíš, co všechno ten hajzl Melovi provedl. Kdybys to četl, rovnou bys ho odprásknul.“
„No můžu se jen domýšlet, ale nejspíš to nebylo jen to, že mu sháněl klienty, co?“
Jen jsem vztekle mlasknul.
„Co se stalo?“ Normenova ruka s cigaretou se zastavila těsně u jeho rtů.
Už jsem se nadechoval, že mu to řeknu, když mě přerušil jeden z jeho chlapů.
„Šéfe, my jedem!“
„Hoďte to smetí někde mezi popelnice,“ kývl na něj Normen. „Myslím, že tohle, cos udělal,“ ukázal ještě prstem přes mé rameno, „byl jen začátek konce jednoho pasáka.“
Otočil jsem se.
Mladej právě vyvedl Jefreyho ze skladiště. Byl už oblečený, ale sotva se držel na nohách. Přes oči měl znovu šátek a ruce spoutané za zády.
Normenovi chlapi nastoupili do auta a popojeli ke skladišti. Naložili Jefreyho do kufru a za chvíli jsme už jen viděli zadní světla.
Všechno kolem naprosto ztichlo. Jen jsme stáli, dokuřovali cigaretu a dívali se, jak nám auto mizí někde ve tmě.
Po chvíli jsem odhodil nedopalek. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl rukavice.
„Budu je muset vyhodit,“ povzdechl jsem si, když jsem viděl, jak vypadají.
Ještě že jsem je měl. Jefrey díky nim sice nedopadl hůř, ale na druhou stranu jsem si nechtěl sedřít ruce. Těžko bych to Melovi vysvětloval. Stačí, že budu mít modřiny na rukách od té židle.
„Měl by ses dát do pořádku,“ prohlédl si mě Normen.
Krom zničených rukavic jsem byl špinavý od prachu a sem tam jsem měl na kalhotách fleky od krve. Naštěstí ne od mé…
„Jedeš k sobě?“
„Ne,“ oprášil jsem si aspoň trochu kalhoty, abych mohl nastoupit do auta. „Bydlí tam teď Ron. Pronajal jsem mu to.“
„Ještě se stýkáte? Myslel jsem, že jste se rozešli.“
„Nejsme spolu. Navíc asi už někoho má a já chci…“ odmlčel jsem si, když jsem si vzpomněl na Mela.
„Myslíš, že to s Milesem bude v pohodě? Je o sedm roků mladší než ty, a navíc ani nemáš jistotu, že s tebou bude chtít být. Řekl jsi mu vůbec, jak to s tebou je?“ pokládal Normen dál otázky, jako by se nechumelilo.
Vždycky byl takový. Nikdy nedělal kličky a ptal se přímo, i když to pro toho druhého bylo nepříjemné.
„Hele, jak to bude, to se ještě uvidí. Ale budeme teď kupovat barák. Spolu…“ zamračil jsem se na něj.
„Víš co? Jedeme ke mně,“ ukončil nakonec Norm tuhle debatu. „Umyješ se a taky se potřebuješ trochu vyspat a hlavně uklidnit, než pojedeš zpátky. Ke mně trefíš, takže jedu dopředu,“ ukázal rukou ke svému autu.
„Ok, dojedu“ přikývl jsem.
Víc jsme se už dál o ničem nebavili. Normen došel ke svému autu, nastoupil a za chvíli už odjížděl pryč.
Já ještě přemýšlel, že bych se převlíkl, ale nakonec jsem to zavrhl s tím, že se nebudu špinavý oblíkat do čistých věcí.
Od naší debaty jsem však začal víc myslet na Milese. Jakoby se mi po něm začalo stýskat.
Abych na to nemyslel, raději jsem nastoupil do auta. Strčil jsem klíče do zapalování a chtěl nastartovat, ale ten pocit, který jsem měl, nezmizel, jen ještě víc zesílil.
Chvilku jsem váhal a poklepával prsty na volantu. Ale nakonec jsem zašmátral v přihrádce a vytáhl telefon. Pohodlně jsem se opřel a naklikal Melovu fotku, kterou jsem si udělal, než jsem odjel.
Opravdu se mi po něm stýská? Jsem vážně tak zamilovaný?
Pohodlně jsem se opřel a jen se na něj díval. Přejížděl jsem prstem po displeji, jako bych ho hladil po jeho spící tváři.
Pojedu domů co nejdříve. Měl jsem původně v plánu se přeci jen zastavit u Bennettových, ale neudělám to. Nebudu se nikde zdržovat. Jen se trochu prospím a pojedu za ním…
Už jsem chtěl telefon vypnout a schovat, když mi náhle začal zvonit v ruce. Bylo to tak nečekané, až jsem sebou škubnul a málem mi vypadnul z ruky. Rychle jsem ho zachytil…
Nejspíš už mě shání Normen.
Otočil jsem ho displejem k sobě a zůstal na něj civět, jako bych nevěřil tomu, kdo mi volá.
Vzpamatoval jsem se a přijal hovor.
„Ano, Mele?“
V telefonu bylo ticho. Slyšel jsem jen jemné povzdechnutí.
„Děje se něco, Mele?“ nervózně jsem poposedl.
„Ne. Jen… Je mi smutno…“
Zbystřil jsem. Jeho hlas se zdál být roztřesený.
„Budu brzy zpátky. Zrovna se-“
„Prosím, pospěš si,“ řekl tiše a v tu chvíli už nebylo pochyb, že zadržuje pláč.
„Mele, co se děje?“ zeptal jsem se opatrně. Natáhl jsem se k zapalování, abych nastartoval.
„Nic. Jen… Je mi smutno. Víš… po tobě.“
Už jsem chtěl otočit klíčkem, ale v tu chvíli jsem ho pustil. Znovu jsem se opřel. Zvedl jsem hlavu a díval se nahoru, jako bych skrz tu střechu chtěl dohlédnout ke hvězdám.
Náhle mě přepadl pocit, že mu to musím říct. Hned teď. Možná k tomu přispělo i to, jak jsem ho slyšel.
Je mu smutno… Po mně… řekl to.
Nebylo to stejné, jako když jsem to četl v jeho deníku. Tentokrát mě to zasáhlo víc do srdce.
„Mele, za chvíli budu zpátky. Ale víš, je tu něco, co jsem ti chtěl už dávno říct.“
Volnou rukou jsem sevřel volant, až kůže na něm pod mými prsty zaskřípala.
„Chci, abys mě chvilku poslouchal. Nic neříkej, prostě jen poslouchej, ano?“
„Dobře,“ ozvalo se tiše.
„Myslel jsem, že ti to řeknu, až se nastěhujeme do toho domu, ale nechci už čekat. Já… no, nejspíš se na mě budeš zlobit, ale to, že se známe, je díky tomu, že jsem tě hlídal. Tví rodiče si mě najali. A mělo to být jen na chvíli. Ale oni o tebe měli starost, tak se to protáhlo, řekl bych na nekonečno.“
I můj hlas byl mírně roztřesený. Měl jsem strach, jak zareaguje, ale prostě jsem to nechtěl oddalovat. A když řekl, že je mu po mně smutno, bylo rozhodnuto.
„Vím, že by bylo lepší ti to říct do očí, ale už nechci čekat,“ pokračoval jsem. „Za tu dobu, co jsem tě hlídal, se stalo hodně věcí. To, že jsem teď s tebou, ale není proto, že tví rodiče chtěli. Když jsme odjížděli, a byl jsem ti sbalit věci u vás doma, promluvil jsem si s nimi a práci pro ně ukončil. Nejel jsem s tebou, abych tě hlídal. Ale proto, že…“ na moment jsem se odmlčel a několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych získal odvahu mluvit dál. „Víš Mele, neříká se mi to lehko, protože mám strach, že mi nebudeš věřit. A pochopím, když mě po tom všem už nebudeš chtít vidět. Ale zamiloval jsem se do tebe. Už strašně dávno. Miluji tě.“
Sevřel jsem volant ještě víc a přestal jsem se opírat.
Cítil jsem strašnou úlevu, že jsem to řekl.
Opravdu ho miluji a chci, aby to věděl. Nechci před ním už nic tajit. Chci s ním být a chci, aby věděl proč.
„Vím to,“ ozvalo se v telefonu. „Vím, proč jsi se mnou byl.“
„Chápu, že na mě jsi naštvaný.“
Bylo mi z toho opravdu těžko. Srdce mi tlouklo snad až v krku, když jsem mu tohle všechno říkal. Čekal jsem, že mě pošle do háje, že mi bude nadávat, že vyřve všechnu tu křivdu a strach, co celou dobu cítil.
„Nezlobím se.“
„Ještě pořád chceš, abych s tebou žil?“
„Chci… Taky jsem udělal spoustu špatných věcí a přitom… Přijeď co nejdřív, prosím. Já… Taky tě miluji.“
Když jsem slyšel ta slova, byť jen v telefonu, rozbušilo se mi srdce ještě víc. Sevřel jsem triko na hrudi a zapřel se čelem o volant. Měl jsem pocit, že snad dostanu infarkt.
Opravdu to řekl? Opravdu? Už to nejsou jen slova psaná do deníku?
Miluje mě…
„Přijedu hned, jak to půjde. Chci ti to říct do očí, protože to myslím vážně, Mele. Opravdu tě miluji,“ můj hlas byl roztřesený a já byl úplně v háji.
„Přijeď co nejdříve, prosím.“
„Hned jak vyjedu, tak ti zavolám, ano?“
„Budu čekat. Je mi strašně smutno,“ řekl roztřeseným hlasem. Slyšel jsem, jak zadržuje pláč, ale než jsem stihl zareagovat, ukončil hovor.
„Přijedu brzy,“ řekl jsem už jen do ztichlého telefonu.
Ještě nějakou dobu jsem seděl s telefonem přitisknutým na uchu, než jsem se vůbec pohnul. S povzdechem jsem ho položil na vedlejší sedadlo.
Konečně jsem otočil klíčkem v zapalování a nastartoval. Odjížděl jsem z toho místa s rozporuplnými pocity. Skoro jsem už zapomněl na Jefreyho a moji hlavu teď zaměstnával už jen Miles.
Tak strašně moc jsem ho chtěl vidět, být s ním. A on mi pak zavolal… A já… řekl jsem mu to.
Nutkání jet bez zastavení rovnou skrz město až k němu, bylo opravdu silné.
Jen silou vůle jsem sám sebe přesvědčil, abych odbočil na světlech doprava a jel k Normenovi.
I přesto, jak moc jsem chtěl Mela vidět, cítil jsem, jak na mě z toho všeho padá únava. Představa, že bych teď jel dalších víc jak šest hodin zpátky… Nejspíš bych cestou usnul a skončil bych zapasovaný někde ve stromě.
A já Melovi slíbil, že se vrátím…
„Myslel jsem, že jsi zdrhnul,“ smál se Normen, když jsem k němu konečně dorazil. „Stihl jsem ti už nachystat něco na večeři. Počítám, že ses ani nestihl dneska pořádně najíst, co?“
Hodil jsem tašku na zem a začal si z ní vytahovat čisté věci.
„Nejdřív se osprchuji a pak se najím. Nechci ti to tady zasvinit,“ otočil jsem se ke koupelně.
„Jsi nějaký zaražený,“ podíval se Normen na mě pátravě.
Skoro u koupelny jsem se zastavil.
„Mluvil jsem s Melem. Řekl jsem mu to…“ otočil jsem se na Norma.
„Tak to je něco,“ pozvedl obočí v údivu. „A co všechno jsi mu řekl?“
„Víš co, nejdřív se umyju, jo? Pak se můžeš ptát,“ konečně jsem se usmál a zapadl do koupelny.
Moje očista netrvala dlouho a já se cítil o něco lépe. Až tak, že jsem zase začal uvažovat o okamžitém odjezdu. Ale věděl jsem, že je to jen chvilkový stav a stejně by na mě únava znovu padla.
Opravdu se potřebuji vyspat.
Zůstal jsem jen v triku a boxerkách. Špinavé věci jsem nastrkal zpátky do tašky a pak se konečně usadil v obýváku na sedačce.
Na stolku bylo připravené jídlo a z hrnku voněla čerstvě uvařená káva. Normen ji měl už z poloviny vypitou.
„Tak co jsi mu všechno řekl?“ netrvalo dlouho a položil mi znovu tu otázku.
„Rozhodně jsem mu neřekl, proč jsem tady,“ zavrtěl jsem hlavou a pokračoval v jídle.
Opravdu jsem měl hlad a tousty, které Normen připravil, byly vynikající.
„A co teda?“
„Řekl jsem mu ve zkratce, že jsem ho hlídal a že jsem s touhle prací už dávno skončil.“
Natočil jsem na prst roztékající se sýr a pak ho strčil do pusy. Tohle vážně miluji, hned po čokoládových croissantech.
„A to je všechno?“
„Ty prostě musíš vědět všechno, co?“ zamračil jsem se.
„Vidím na tobě, že toho bylo víc a já jsem zvědavý,“ zasmál se Normen a podal mi ubrousek, abych se mohl otřít.
„Řekl jsem, že ho miluji,“ odpověděl jsem o něco tišeji.
„Pane bože, ty se mi snad zdáš,“ cvrnknul mě Normen prstem do čela. „Kolik máš roků? Tohle se neříká po telefonu.“
„Ale já musel. Prostě jsem musel…“ sklonil jsem hlavu a díval se na ruce, ve kterých jsem mačkal ubrousek.
„A co on na to?“
Zvedl jsem hlavu a usmál se.
„Aha, nemusíš odpovídat. Beztak jsi za ním chtěl hned jet, co?“
Přikývl jsem.
„Znám tě jako svý boty…“ povzdechl si Normen.
Vstal, přešel k baru a vytáhl láhev skotské.
„Víš, neřekl jsi mi, co jsi vlastně četl v Melově deníku. Ještě chvíli budu Jefreyho sledovat a rád bych vědě, na co mám být připravený,“ nalil pití do skleniček a jednu mi podal.
No jo, málem jsem zapomněl. Domluvili jsme se už předem, že po dnešku budou ještě nějakou dobu Jefreyho sledovat, kdyby ho náhodou napadla nějaká blbost.
Přiťukli jsme si a já se napil. Zapálil jsem si cigaretu, a když Normen viděl, jak se tvářím vážně, raději si zapálil taky. Jako by tušil, že to co se mu chystám říct, nebude nic o cukrové vatě.
Seděli jsme tak ještě asi hodinu. Normen jen poslouchal a občas mi položil nějakou doplňující otázku.
Za tu dobu jsme každý vykouřili ještě dvě cigarety.
„Za tohle by měl dostat kulku do hlavy,“ promluvil nakonec a zamáčkl nedopalek do popelníku.
„Pokud to je takhle, tak počítám, že Mel asi nebyl jediný, komu něco podobnýho udělal,“ zamyslel se.
„Může být rád, že jsem ho nedostřelil,“ postavil jsem se a protáhl se.
„No, mrtvoly bych se těžko zbavoval,“ začal Normen sbírat nádobí a odnášet do kuchyně. „I tak tě to bude dost stát.“
„Pošlu ti prachy na účet,“ podal jsem mu ještě poslední talíř a pak se rozhlédl kolem sebe. „Kam se mám uložit?“
„V ložnici, nechce se mi roztahovat gauč,“ mávl rukou za sebe. „Jen doufám, že mě nebudeš obtěžovat. Víš, že si to své schovávám pro pěkný holky,“ zasmál se svému vlastnímu vtipu.
„Blbče,“ usmál jsem se i já a vzápětí jsem zmizel za dveřmi ložnice.
Jen jsem ze sebe stáhnul kalhoty a během chvilky jsem ležel v posteli.
Slyšel jsem, jak Normen ještě uklízí, protože na tohle byl vždycky pedant, a pak jen zvuk tekoucí vody, když se šel sprchovat.
Byl jsem opravdu hodně unavený. Tušil jsem správně, že bych tu cestu zpátky hned nedal. Nejspíš bych nakonec zaparkoval někde na odpočívadle a spal v autě.
Když jsem usínal, pořád se mi hlavou přehrával celý dnešní den. Od mého odjezdu až po rozhovor s Normenem.
Bylo to opravdu náročné.
A taky telefonát s Milesem.
Tak nějak v polospánku jsem se začal usmívat, když jsem si vzpomněl na to, jak mi Mel řekl, že mě miluje. A je mu po mě smutno…
Všechno okolo mne začalo utichat.
Je mu po mně smutno…
Miluje mě…
Miluji ho…
Plakal…
Může člověk brečet, když mu někdo řekne, že ho miluje?
Je mu po mně smutno…
„Je mi smutno… přijeď co nejdříve…“
Prudce jsem se nadechl a otevřel oči.
Slunce pomalu vycházelo a skrz žaluzie tvořilo stíny po stěnách. Zíral jsem na ty rovné čáry a snažil se zpracovat to, co mi teď právě došlo. To co mě právě teď vzbudilo a nenechalo spát.
Bylo to jako blesk z čistého nebe.
Posadil jsem se a nervózně si prohrábnul rozcuchané vlasy.
„Co se děje?“ ozval se ospalým hlasem Normen, kterého jsem tím nenadálým pohybem vzbudil.
„Nemůžeš spát? Ještě není ani půl šesté,“ podíval se na budík vedle sebe a pak znovu na mě.
„Musím okamžitě za Melem,“ prudce jsem odhodil peřinu a vstal jsem tak rychle, až se mi zatočila hlava a já se musel na chvíli předklonit a zapřít se o postel.
„Hned teď?“ začal se Normen zvedat. „Co tak najednou? Aspoň se najíš, udělám ti snídani.“
„Něco je špatně. Včera, když jsem mluvil s Melem…“ nedopověděl jsem. „Nemám čas, jedu hned!“
Proč jsem si to neuvědomil už v noci? Proč?
xxxxxxxxxxx
dodatek: chvilku tady nebudu, nevím jak dlouho, možná jen pár dní. Pokud nestihnu odpovědět na komentáře, udělám to hned jak se vrátím. :)