DIARY
30. červen 2014
První noc v novém městě. Je to poprvé, co jsem takhle pryč, pokud nepočítám ty hloupé rodinné výlety na jeden den. Ale bylo to fajn. Kolikrát jsem si přál, abych byl zase malý, kdy bylo všechno v pohodě, ale musel bych znovu prožít to, co se stalo potom. Nebo by to bylo jinak? Nejspíš ne. Asi je můj osud někde napsaný nesmazatelným inkoustem a nedá se změnit.
Ale chci změnit to, jak to bude dál. Půjdu se projít. Stejně nemůžu spát a Breda nejde vzbudit. Kdo ví, jak dlouho byl vzhůru. A taky se mu nedivím. Několik dní mě hledal, ani mi to nemusí říkat, protože je mi to jasné. Pak ta dlouhá cesta… Ale nezapomenu to, co pro mne udělal. Ještě teď se ve mně všechno stáhne tím zvláštním způsobem, když si vzpomenu na ty jeho ruce. Miluji ho a moc bych si přál, aby miloval i on mě.
…. Když jsem byl venku, prošel jsem se kousek městem. Uvědomil jsem si jednu věc. Že vlastně ani nevím, jestli ti, co u mě naposledy byli, používali kondom. Kdo ví. Našel jsem nemocnici a požádal o vyšetření. Moc se mi to nechtělo rozebírat, ale byli fajn. Na nějaké podrobnosti se nevyptávali, jen takové ty běžné otázky, jako například jestli jsem měl nechráněný sex, kolik partnerů a podobně. Nebylo mi moc dobře, ale nelhal jsem. Chci opravdu mít jistotu. Moc si přeji, aby bylo všechno v pohodě, ale mám z těch výsledků strach. Co když přece jen…
Zatl jsem zuby. V tomhle si Mel byl nejistý, ale já ano, podle toho, co jsem viděl, když jsem ho umýval.
Bože, já jsem debil!
Uvědomil jsem si v tu chvíli, že jsem měl s Melem taky nechráněný sex. Přepočítal jsem v duchu, kolik dní trvá, než jsou výsledky a rychle přelistoval stránky.
Chvilku jsem hledal, ale našel jsem to.
Negativní
Oddechl jsem si, stejně jako Mel ve svém deníku, i když měl doporučenou další kontrolu. Ale od té doby byl jen se mnou. Aspoň jsem v to doufal. Ne… Věřil jsem mu. Vždyť jsme byli prakticky neustále spolu.
Nalistoval jsem stránku zpět, abych dočetl zápis z toho dne a pak pokračoval dál. Psal o tom, jak narazil na skvělou pekárnu a zapovídal se s majitelkou.
DIARY
… Našel jsem skvělou pekárnu. Je vidět, že si to všechno opravdu pečou sami a moc mi jejich čokoládové croissanty chutnaly. Hned jsem koupil i pro Breda. Má je opravdu moc rád. Později jsme se šli projít, abych mu tu pekárnu ukázal, a víš co? Budu tam pracovat. Bylo to okamžité rozhodnutí. Prostě z ničeho nic. Paní Brooksová je moc hodná. Chci všechno změnit. A možná, když budu pracovat, i když za málo peněz, tak nebudu mít čas myslet na to, co bylo. Pořád se bojím, že někde potkám Jefreyho, i když jsme tak daleko.
A taky… Chci, aby mě Bred měl rád. Opravdu rád. Dneska jsem se s ním poprvé miloval. Nechtěl jsem ho s tím obtěžovat. Vím, že mě nemá rád a je mi blbé si o to zase říct. Myslel jsem, že se zavřu v koupelně a nějak to vyřeším. Ale nešlo to. Už na mě Bred i klepal. Nakonec mě vytáhl z koupelny ven. Řříkal, že mi pomůže. Ale já nechtěl jen jeho ruku. Chtěl jsem jeho. Ptal se mně, jestli to myslím vážně. I když jsem z té otázky měl divný pocit, přikývl jsem. Opravdu jsem se s ním chtěl milovat. Nakonec to udělal. Byl jemný, opatrný, jako by nevěděl, co všechno si může dovolit. Ale bylo mi nakonec tak nádherně... Dokonce mi i dovolil, abych ho ještě chvilku objímal. To mi nikdy nikdo nedal. Aspoň tu chvíli jsem se cítil milovaný. Ani neumím vypsat všechno to, jak jsem se přitom cítil a pořád cítím. Asi bych na to potřeboval nový deník a tady mi už dochází listy.
Strašně moc bych si přál, aby mě miloval. Jenže víš, jak se věci mají… Ale asi ne…
Zítra vstávám brzy, jdu spát.
1. červenec 2014
Dneska se stalo hodně věcí. Byl jsem poprvé v práci. Chtěl jsem Breda vzbudit, jak jsem odcházel, ale nedokázal jsem ho zase probrat. Bylo to fajn. Je tam klid a příjemně. Jo, zákazníci chodí nakupovat a dokonce manželé Brooksovi, rozvážejí pečivo i do dalších obchodů, ale není to nic, co bych nezvládl. Pár dní tam paní Brooksová se mnou bude, než začnu pracovat úplně sám. Už si pamatuji skoro všechno, co tam pečou. Přišel tam za mnou Bred. Určitě se chtěl ujistit, že jsem do práce šel a někam mu neutekl. Ale to já dělat už nechci. Už jsem z toho unavený. Jo, to jsem chtěl… Bred bude taky pracovat v pekárně. Budeme mít k sobě blízko. Stačí, když projdu chodbičkou a budu s ním. On tam a já v obchodě. Jsem moc rád, i když každý budeme chodit na jinou hodinu. On začíná o něco dřív než já.
2. červenec 2014
Dneska byl Bred poprvé v práci. Viděl jsem na něm, jak je unavený. Taky už určitě dlouho takhle nepracoval. Tvrdil sice, že je vyučený cukrář, nebo tak něco, ale i tak. Paní Brooksová mi pro něho dala jakousi mast a poradila, abych mu namazal ruce a hlavně záda. Že prý to bude potřebovat. Chtěl jsem to udělat, ale Bred to odmítal. Prý to bude v pohodě, ale nakonec souhlasil. Když jsem se ho dotýkal… Strašně moc jsem ho chtěl. Ale on mě odstrčil s tím, že to stačí. Byl takový odměřený. Měl jsem pocit, jako by mu vadilo, že na něho sahám. Jako by to naše milování bylo pro něho jen z povinnosti a teď mu vadí, že se ho dotýkám. Přišlo mi to strašně líto. Ani nevíš, jak. Jo, má pravdu. Jsem špína, která se zahazovala s kdekým. Chápu to… Není se mnou proto, že by mě miloval, ale proto, že musí. Začínám pochybovat o tom, že jsem udělal správně, když jsem chtěl, aby odjel se mnou. Tak strašně moc bych chtěl, aby mě miloval. Tak strašně moc. Ale on mě od sebe odehnal. Je mi to líto… moc…
Už to po něm nebudu chtít. Mám strach, že by ode mne jinak odešel a to já nechci. Miluji ho a nechci ho ztratit.
V tomhle místě jsem se zarazil a prstem bezděčně přejel po písmenech, která byla mírně rozpitá. Přesně si vybavuji ten moment, kdy jsem já sám sebe horko těžko zvládal. Ano, odehnal jsem ho od sebe. A ne jednou… Protože jsem měl strach, že to chce jen proto, že jsem měl být náhrada. Jen někdo, kdo mu pomůže ukojit jeho momentální touhu. A přitom… Ano, tenkrát opravdu plakal.
Bylo mi z toho všelijak a v duchu jsem si nadával do všech možných kreténů.
Jeho zápisky nebyly z každého dne. Nejspíš byl taky unavený z práce a toho brzkého vstávání, že neměl sílu se nějak rozepisovat. A ono taky nebylo ani o čem. Když už něco napsal, bylo to hodně krátké a většinou se to týkalo toho, jak by se chtěl se mnou milovat a má strach si o to říct. Ale s každým dalším zápisem, kdy zmínil právě tohle, bylo cítit, jak jeho touha vzrůstá. Když jsem si to promítal zpětně, musel jsem uznat, že to dokonale skryl. Až na jeden den…
DIARY
24. červenec 2014
Už to nedokážu. Tak strašně moc bych ho chtěl. Každý večer leží vedle mě a já se ho bojím i dotknout. Včera jsem si to musel udělat sám. Spal a já se na něj díval a honil jsem si ho. Tak strašně moc bych se s ním chtěl milovat.
29. červenec 2014
Jsem asi šťastný. Asi… pořád mám totiž strach, že se něco pokazí. Tak jako v pátek večer. Už to vypadalo, že se s Bredem rozloučím. Bylo mi z toho tak strašně, že jsem se i rozbrečel.
Víš, co se stalo? Vlastně nevíš, neměl jsem čas ti to ani napsat. Byli jsme s Bredem ve městě. Občas mi nenápadně přistrčil pití, tak jsme měli oba něco málo vypito. Když jsme se vraceli na hotel, zakopl jsem a on mě chytil. A pak mě políbil. Byl jsem z toho úplně rozhozený. Tak nějak to ve mně vyvolalo pocit, že by mě přece jen mohl mít rád, i když se mě už strašně dlouho nedotkl ani náznakem. Když se šel sprchovat, už jsem to nevydržel a šel jsem za ním. Chtěl jsem se zeptat, co znamenala ta pusa, ale jen se omluvil, prý to neměl dělat. A taky jsem mu málem řekl, proč se s ním chci milovat. Asi se mu hnusím, protože mě vyhodil. Nechtěl mě tam. Proč, když mě před tím líbal? Chtěl jsem ti to hned napsat, protože jsem z toho pořád zmatený.
Ale on za mnou přišel. Nestihl jsem si ani utřít slzy. Opravdu mi to bylo strašně moc líto. Řekl jsem mu, že ho už nebudu obtěžovat a odstěhuji se k paní Brooksové sám. Choval se tak nějak divně. Jako by mi tím potvrdil, co si myslím. To, proč se mnou je. Ale nakonec jsme se milovali. Udělal to pro mne. Možná proto, že měl strach, abych mu neutekl a on mě nemusel zase někde hledat. Určitě to bylo kvůli tomu. Ale i přesto…
Bylo to tak krásné. Tak moc, že jsem ani nebyl schopný nic potom říct. Jen jsem zavřel oči a dělal, že spím a nakonec jsem stejně usnul. Nechtěl jsem vidět, že má kvůli tomu nějaké výčitky. Představoval jsem si, že to bylo z lásky. Z mé strany to tak je. Ale z jeho? Ale ta představa byla nádherná a nikdo mi ji nevezme. Opravdu je Bred úžasný milenec. Byl jemný a, no… prostě se to nedá popsat. Byl jsem strašně šťastný.
Ale v neděli pak dělal, jako by se nic nestalo. Byl jsem z toho zase zmatený, ale raději jsem si nechával tu svoji představu a nevracel se k tomu. Byl jsem rád, že nakonec souhlasil s tím, že se přestěhujeme. Nesnáším tenhle hotel. Nemám ho rád. Chci bydlet v bytě. S ním. Chci, aby ta představa byla dokonalá. Aspoň na tu chvíli, než Bred odejde.
Nečetlo se mi to lehko. Vybavovala se mi každá chvíle z toho dne a navíc… Vědět teď, proč to Mel chtěl, proč to dělal…
Oba jsme žili ve své lži. Ve svých představách, že ho ten druhý nemá rád a je s ním jen proto, že ho potřebuje, nebo proto, že s ním musí být.
A přitom stačilo víc otevřít oči a víc poslouchat. Tolik náznaků… Ale oba jsme byli slepí a hluší.
Já to už teď vím. Vím to, co ke mně Mel cítí. Ale on o mně neví nic… Mám mu to říct hned? Jak by se na to tvářil, kdyby to bylo tak zničehonic?
Ale řeknu mu to. Určitě mu řeknu, že ho miluji. Ale teď to nejde. Mám plnou hlavu všech těch špatností, které se mu staly a jsem rozčílený na Jefreyho. Potřebuji to s ním vyřešit, aby se má zlost dostala ven, a chci ji zaměřit na tu správnou osobu. Mám strach, že kdybych teď Melovi řekl o svých citech a on pochyboval, že bych to nejspíš nezvládl. A já budu doufat, že se jeho city ke mně zatím nezmění.
Prolistoval jsem deník v prstech. Moc stránek na přečtení mi už nezbývalo. Mel opravdu některé zápisky zkrátil na minimum, protože mu docházely volné stránky. Jen pár jich bylo o něco delších.
Co bude dělat, až ho jednou dopíše? Koupí si nový? Nebo to zvládne bez něj?
Mohl jsem si jen přát, aby už další deník nepotřeboval.
DIARY
16. Srpen 2014
Paní Felingerová prodává dům. Vím to už od včerejška, když to zmínila v obchodě. Posteskla si, že asi bude problém s prodejem, protože dům není na lukrativním místě. Napadlo mě… No hned jsem ji zmínil, že bych možná o něho měl zájem, ale že se ještě musím domluvit s Bredem. Byla ráda a říkala, že hned dá vědět realitce, ať ještě počkají, kdyby se náhodou přece jen ozval někdo jiný. I když s tím prý nepočítá, ale raději by to prodala nám, protože nás zná aspoň trošku od vidění a z obchodu a od paní Brooksové ví, že jsme v pohodě. Musím to Bredovi říct co nejdříve.
Dneska se začalo prodávat nové pečivo. Koláč, který peče jen Bred. Už na zkoušku jsme dali pár kousků ochutnat zákazníkům a moc jim to chutnalo. Nakonec Bred slíbil, že tak dvakrát do týdne napeče na prodej. Prý kdyby to pekl každý den, že by se to zákazníkům brzy přejedlo.
Akorát se mi dneska stalo něco divného. Byl jsem nakoupit. Bred usnul, tak jsem ho nechtěl budit. Přece jen vstává moc brzy a on občas opravdu odpoledne na chvíli zdřímne.
No, když jsem byl v obchodě, měl jsem nepříjemný pocit. Jako bych zahlédl známou tvář. Je možné, že by mě našel i tady? Možná jsem už jen paranoidní a namlouvám si to. Celou cestu jsem se ohlížel, ale nikdo za mnou nešel. Opravdu se mi to asi zdálo. Ale ten pocit byl fakt nepříjemný. Jsem rád, že bydlím tak daleko.
No nic, jdu nachystat večeři, ať nemusí Bred dělat všechno sám.
Zasekl jsem se. Že by si ho opravdu jefrey našel i tady? To je blbost. Proč by to dělal? Vždyť Mel není někdo, koho by musel bezpodmínečně hledat za každou cenu.
Ale nedalo mi to a v dalších zápiscích jsem o něm hledal zmínku, ale nebyla tam. Opravdu se asi Melovi něco zdálo. Ale i tak. Vyřídím to s ním jednou provždy. Jsem rozhodnutý…
DIARY
17. srpen 2014
Jsem rád, že je zítra neděle. A já nemusím do práce. Dneska jsem ještě byl, a chtěl jsem včera jít kvůli tomu brzy spát, ale zas jsem strávil nějakou dobu v koupelně. Nakonec to bylo v pohodě. Když jsem vylezl ven, abych si vzal věci na oblečení, všiml jsem si, jak se na mě Bred dívá. Asi mu ten sex taky chybí. My jsme spolu vlastně spali jen dvakrát a za celou dobu nikde nebyl a ani za ním nikdo nepřišel. Začínám mít dojem, že se nejspíš s tím svým přítelem rozešel. Ale stejně se mě zas dlouho nedotkl. Aspoň v noci jsem se k němu občas přitulil, ale dělal jsem, že spím. Aspoň tak…
Musím říct, že to jak si mě prohlížel, mě vzrušilo. Raději jsem se zahrabal do skříně. Bred najednou zmizel v koupelně. Prostě mi to nedalo a musel jsem tam jít. Chtěl jsem se na něho podívat. Už jsem ho dlouho neviděl úplně nahého. Stál jsem tam a pozoroval ho. Vůbec si mě nevšiml, jak byl do toho zabraný… Dobře jsem to viděl. A už jsem to vážně nedával. Prostě jsem se ho potřeboval dotýkat a zvlášť, když jsem viděl, co dělá. Já jsem chtěl být ten, kdo mu s tím pomůže, nakonec to bylo obráceně. Nevyhodil mě. Nemilovali jsme se úplně, ale i to co bylo, mi stačilo. Normálně se mi z toho podlomily kolena. Nechtělo se mi ho ani potom pouštět. Seděli jsme tam a já na něm normálně usnul. Ani nevím, kdy mě donesl do postele. Zapomněl jsem mu říct o tom domu, ale už musím do práce. Řeknu mu o tom hned, jak se vrátím.
18. srpen 2014
Bože, mě je tak blbě. Už nikdy nebudu chlastat. Včera Bred nestihl uvařit oběd, tak jsme šli do restaurace. Víš, ale musím ti něco říct. Udělal jsem to. To, co jsem chtěl už tolikrát zkusit.
Bred si včera nakopnul prsty na noze a než jsme šli na oběd, tak jsem mu to namazal. Ale když jsem ho tak držel za tu nohu, vzpomněl jsem si na pátek, jak jsme skončili v té sprše. Měl jsem na Breda strašnou chuť. Ale jinak. Prostě jsem mu chtěl udělat dobře. Líbat ho a udělat to jen pro něj. A taky… strašně moc jsem ho chtěl ochutnat. Bred byl asi tak moc v šoku, že mě nakonec nechal. Doteď cítím jeho chuť a jeho ruce v mých vlasech, když to na něj přišlo. Bylo to něco skvělého…
No, ale odpoledne jsme zas trochu popili. Byli jsme v boxu až v zadu, tak to nikdo neviděl. Ještě půl roku a už nebude takový problém, protože mi už bude 21. Ono by to bylo v pohodě, ale Bred koupil ještě jednu láhev vína a tu jsme pak vypili na dvorku. Ale udělal jsem kravinu. Prostě si nedám říct. Normálně jsem vzal Bredovi cigaretu a dvakrát si potáhl. Málem jsem se udusil. No, sranda je, že nevím, jak jsme se dostali nahoru do bytu. Prostě mám okno jak blázen. Pamatuji si akorát to, jak jsem zvracel do záchodu. Ale špatně mi je ještě dneska. Bred říkal, že to je prý i z toho, jak jsem kouřil, že mu taky z toho bylo poprvé zle a já to navíc smíchal s chlastem.
No, ale co jsem chtěl. BUDEME SE STĚHOVAT! Už se strašně moc těším. Málem jsem se s Bredem pohádal, když jsem řekl, že si chci vzít hypotéku a on po mně chtěl, ať řeknu rodičům. Ale od nich peníze už nikdy nechci. Nakonec jsem souhlasil, že Bred zaplatí zbytek a rozdělíme to na půl. Už nějakou dobu mám zrušenou pojistku a nějaké peníze na účtu. Ale nestačilo mi to, tak jsem stejně musel souhlasit, abychom se mohli odstěhovat do svého. Chci, aby tam šel Bred se mnou. Moc to chci. Chci s ním žít už napořád. A možná, že když bude bydlet se mnou, tak se do mě zamiluje i on. Moc bych si to přál.
Tohle byl Melův poslední zápis.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Jako bych konečně dočetl nějakou napínavou knihu. Knihu, která nemá konec. Jako když člověk sleduje seriál a s napětím čeká na happy end a ten… nepřichází. Pak je na rozervání, protože musí nutně vědět, jak to dopadlo.
Nač jsou otevřené konce? Aby si je člověk utvořil k obrazu svému? Půjde to i tomhle případě?
Tady žádný HAPPY END opravdu nebyl. Pořád jsou věci, které nejsou dořešené.
Měl jsem z toho rozporuplné pocity.
Bezmyšlenkovitě jsem přetáčel stránky tam a zpátky a vstřebával vše, co jsem přečetl. Nejspíš to ještě dlouho nebudu schopen pochopit. Zapomenout…
Ale tohle se jen tak zapomenout nedá. V tomhle deníku s hnědými koženými deskami a zlatým nápisem DIARY je vše. Od chvilek štěstí až po chvíle beznaděje. Bohužel to druhé převládalo, toho prvního bylo jen poskrovnu.
Podíval jsem se ještě jednou na poslední zápis. Chybělo mu už jen pět prázdných listů.
Bude tam ještě něco psát?
… A možná, že když bude bydlet se mnou, tak se do mě zamiluje i on. Moc bych si to přál…
Ale já tě Mele miluji už strašně dávno a jsem hlupák, že jsem ti to ještě neřekl.
Jeho strejda a Jefrey mu udělali tolik špatných věcí. Jeho rodiče mu nevěřili, a nechápali ho… Ale i já jsem udělal strašnou spoustu chyb.
A on to jen tiše snášel.
Tolik nepravostí, špatně pochopených věcí a lží co musel zažít.
Najednou jsem neměl náladu na nic. Jako by na mě až teprve teď plně dolehla ta tíha Milesova života.
Zamkl jsem deník a uložil ho zpět na místo.
Musím se nějak zaměstnat…
Vstal jsem a přešel jsem k pracovnímu stolu. Vzal jsem do ruky složku, kterou jsem tam při návratu ze schůzky s Normem položil. Otevřel jsem ji a znovu si začal pročítat vše, co byl se svými chlapy schopen doposud zjistit. Na tu krátkou chvíli toho bylo kupodivu dost. Všiml jsem si, že je tam pár zápisků asi půl roku starých. Podle všeho měl Normen nějakou „zakázku“, která se týkala někoho jiného, a Jefrey se jim do toho náhodou přimíchal. Ten hajzl má ty prsty snad všude.
Ale fotky byly všechny od soboty až do pondělí. A i těch pár opravdu stálo za to. Tohle by policie brala všemi deseti. Jenže… U soudu by to asi použít nemohli. Už proto, že Normenova firma není úplně tak košér a on by se nerad do něčeho takového přimíchal. Ale i tak se s tím dá něco udělat.
A taky je potřeba se postarat o tu krysu, která Jefreymu dává echo. A už pěkně dlouho… Ale to už Normen zařídil a já doufám, že to jen tak nevyšumí.
Přebíral jsem si znovu v hlavě vše, o čem jsme s Normenem mluvili. Ale nebyl jsem v tuhle chvíli schopen vymyslet nic nového. Pořád jsem se myšlenkami vracel k deníku. Bylo to, jako bych byl jeho součástí od samého začátku. Když jsem ho začal číst, hnala mě zvědavost. Touha vědět, proč je Mel takový, jaký je… Ale netušil jsem, že to na mě bude mít až takový dopad.
Nebyl jsem opravdu schopen se na nic dalšího soustředit, i když jsem se snažil.
Zavřel jsem složku a zamkl ji ve svém šuplíku. Vstal jsem a šel raději do kuchyně vařit oběd. Prostě jsem se potřeboval nějak zaměstnat.
Zablokovat to, čeho jsem měl plnou hlavu.
Konečně jsem nachystal talíře na stůl a chtěl naložit jídlo, když jsem si uvědomil, že jsem tu pořád sám. Podíval jsem se na hodiny… Bylo něco před jednou a Miles měl končit až ve dvě. Opravdu jsem byl myšlenkami úplně mimo, že jsem si ani neuvědomil, kolik bylo hodin, když jsem začal vařit.
Nakonec jsem Melovu porci jsem dal do krabičky, popadl ještě příbor a už jsem sbíhal schody dolů, aby to měl ještě teplé.
Vím, že nemá moc rád ohřívané jídla.
Zrovna seděl za pultem a počítal peníze. Když cinknul zvonek nad dveřmi, hned vyskočil na nohy.
„Donesl jsem ti oběd,“ usmál jsem se na něho. „Nějak jsem si neuvědomil, kolik je hodin.“
Hned popadl krabičku a během chvilky seděl v rohu u svého malého stolku a cpal se. Ani nestihl říct dobrou chuť. Jen se občas mrknul ke dveřím, jestli náhodou nejde nějaký zákazník.
Díval jsem se na něj a měl opravdu dobrý pocit. Ale už jsem se nedokázal na něho dívat stejnýma očima, jako před pár měsíci. Prohlížel jsem si ho, jako bych z něj chtěl vyčíst všechny ty pocity, které on vypsal do svého deníku.
„Mele, promluvil jsem po chvilce.
Vcucnul poslední špagetu, která mu visela z pusy. Ještě vyškrábal omáčku, co zůstala na dně krabičky a pak ke mně zvedl hlavu.
„Bylo to moc dobré, děkuji,“ hodil příbor do krabičky a pak ji zavřel. „Něco jsi chtěl?“
Vstal jsem od stolu, odkud jsem Mela celou dobu pozoroval a došel k pultu.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli ti chutnalo,“ zasmál jsem se. „Ale byl jsi rychlejší.“
„Opravdu dobře vaříš,“ pokýval hlavou a podal mi krabičku. „Chutná mi od tebe.“
„A bude ti pořád chutnat?“
Tak moc jsem mu chtěl říct, co k němu cítím.
Ale proč sakra nemám odvahu? Je to proto, co všechno jsem četl? Nebo jsem takový zbabělec a mám strach, že mi Mel vpálí všechno to, co bral jako zradu? Nebo si bude myslet, že to říkám jen proto, abych si ho udržel co nejblíže a nemusel ho potom, kdo ví kde, hledat?
Nechal jsem krabičku ležet na pultu a opřel se o něho oběma rukama.
Řekni to, Brede. Řekni to!
„Bude mi pořád chutnat. I chleba s máslem, když ho uděláš ty,“ pousmál se, ale pak se zarazil. „Víš, že neumím vařit,“ dodal ještě rychle.
Mírně jsem se nahnul, až jsem byl od Melovy hlavy jen malý kousek.
Už jsem se nadechoval, že mu řeknu, proč to všechno dělám, ale nakonec jsem jen zvedl ruku a palcem mu otřel rty.
„Měl jsi tam omáčku,“ řekl jsem na vysvětlenou.
To jsi mu nechtěl říct! Chtěl jsi mu říct něco jiného! Nebuď taková sketa!
V hlavě jsem si nadával do všeho možného.
Naklonil jsem se ještě o kousek, až jsem mohl cítit jeho horký dech.
„Milu…“ polkl jsem a na moment zavřel pusu.
Mel ani jednou neuhnul a stále se mi díval do očí. O něco se naklonil i on a naše rty se skoro dotýkaly.
„Miluješ špagety, tak jsem ti chtěl udělat radost,“ vysoukal jsem ze sebe konečně.
Napětí bylo neskutečné.
Jen jsme se sobě dívali do očí…
„Jo,“ vydechl nakonec Mel a povolil své napjaté svaly v ramenou. „Miluji špagety. Děkuji.“
Jeden nepatrný pohyb, kdy jsem už skoro cítil dotek jeho rtů, přerušilo cinknutí zvonečku nad dveřmi.
„Potřebuji ti ještě něco říct, ale to počká, až přijdeš,“ narovnal jsem se.
Popadl jsem krabičku a uhnul bokem, aby si zákazník, který právě vešel, mohl nakoupit.
„To je dobře, že jste tu oba dva,“ ozval se ženský hlas a já se konečně podíval, kdo že to vlastně přišel.
„Ve čtvrtek se už stěhuji. Rozhodli jste se teda napevno?“
Podívali jsme se s Milesem na sebe a pak oba na paní Felingerovou.
„Berem to,“ ozvalo se dvojhlasně.