Dvacátého třetího dubna nastal další zlom. Paní Bennettová mi otevřela v momentě, kdy Mel utekl do svého pokoje. Zabouchnul ty dveře tak silně, že se dům málem otřásl v základech.
Jeho máma se mi omlouvala, že jsem toho musel být svědkem. Pan Bennett chtěl jít za Melem nahoru, ale nakonec zůstal dole. Takhle rozčíleného jsem ho ještě neviděl.
Pozval mě do kuchyně, aby nás Miles neslyšel. Chtěl si se mnou promluvit, zatím co jeho manželka přeci jen šla nahoru.
Musel jsem odpovědět na několik otázek. A všechny se týkaly toho, kde Mel přišel k penězům.
„Dáváte mu je vy?“
Udiveně jsem se na něj podíval a moje odpověď byla zamítavá. Moc se mi to nelíbilo, i to, jakým tónem se mnou mluvil, ale chápal jsem, že je rozčílený.
„Tak kde ty peníze bere? Máte ho hlídat. Krade?“
Na tohle jsem mu nedokázal odpovědět. Nebyl jsem s Melem každou minutu. Byly chvíle, kdy jsem nevěděl, kde je a co dělá. Ale… Nikdy jsem ho nepřistihl v situaci, která by napovídala tomu, že by kradl, nebo se snad zapletl do něčeho podobného. A taky ho nikdy nezatkla policie.
„Prodává se?“
U téhle otázky jsem se na moment zasekl.
„Nikdy jsem ho neviděl, že by se někomu nabízel,“ byla má odpověď.
Tušil jsem, že to Mel občas dělá. Bylo to poprvé, co jsem jeho rodičům neřekl pravdu. Co jsem jim něco zatajil. Ty jeho výlety, kdy se vracel a byl cítit, kdo ví čím, dávaly jasnou odpověď. Ale nechtěl jsem manželům Bennettovým jejich syna zhnusit ještě víc. Stejně jsem měl pocit, jako by mi moc nevěřili. Ale trval jsem na svém.
„Nevím, jestli má cenu, abyste ho ještě hlídal.“
Chtěl jsem panu Bennettovi odpovědět, že je to na jejich rozhodnutí, a že by to možná bylo lepší, protože to stejně nikam nevede. Ale v tu chvíli vběhla dovnitř jeho manželka, že chce Mel odejít. Že se sbalil a jde pryč.
Všichni jsme vyběhli do chodby, ale to už byl Miles venku.
„Nechte to na mě,“ zastavil jsem pana Bennetta, který už otvíral dveře a chtěl bežet za ním.
Dopadlo by to špatně. Akorát by venku ztropili scénu a to nebylo dobrý ani pro jednoho.
Vyšel jsem ven a rozhlédl se. Mel už byl na konci ulice a právě zacházel za roh. Rychle jsem sedl do auta a rozjel se za ním. Když jsem ho dohnal, vystoupil jsem a doběhl ho. Chytl jsem ho za ruku a donutil, aby se zastavil.
Nechtěl se na mě ani podívat. Pořád měl pohled upřený do země. Nedokázal mi ani říct, kam chce jít. Trvalo asi deset minut, než jsem ho přesvědčil, aby si nastoupil do auta. Udělal to s podmínkou, že ho neodvezu domů, protože se tam už nechce vrátit. Slíbil jsem mu, že ho do toho nebudu nutit, ale že byl bych rád, kdyby si to ještě promyslel.
„Nemám si co promýšlet,“ zvedl ke mně nakonec hlavu.
Musím říct, že jsem se trochu zděsil. Takhle uplakaného jsem ho viděl naposledy, když jsem ho našel v tom parku. Nakonec jsme nastoupili a já ho vzal k sobě domů.
Večer, když se trochu uklidnil, mi řekl, že je to jen na chvíli. Prý nechce zasahovat do mého osobního života. Nechce mě omezovat.
Řekl jsem mu, že je to v pohodě.
Ale neřekl jsem mu to, že on je ten můj osobní život. Už tenkrát pro mne byla těžká představa, že by opravdu odešel a já bych ho už neviděl. Že bych nevěděl, kde a jak skončil.
Jeho odchod od rodičů jsem mu pár dní nepřipomínal. Nechal jsem to být. Čekal jsem na vhodnou dobu a navíc se trochu uklidnil. Aspoň v tom, že se má učit a chodit do školy, aby udělal ty zkoušky, mě poslechl.
Ráno jsem ho sledoval ke škole a odpoledne tam zase čekal a hlídal ho. Většinou se hned vracel ke mně domů. Jen dvakrát šel k někomu na návštěvu, ale do večera byl zpátky.
Volal jsem jeho rodičům ještě ten den, co od nich odešel, aby se nebáli, že se mi podařilo Mela přesvědčit, aby zůstal u mě. A bylo to poprvé, co jsem jim řekl, že s touhle prací končím. Že to stejně nemá smysl a začíná to být už moc nápadné. Pomalu mi docházely nápady, jak to Melovi vysvětlit, že ho mám pořád na očích.
Bennettovi byli v šoku. Nepočítali s tím. Jako bych jim chtěl vzít poslední možnost, jak být s Melem. Chtěli, abych na něj dál dával pozor. Nakonec jsme udělali kompromis.
Smlouvu jsme nezrušili jen proto, aby mi mohli posílat peníze pro Mela. Nechtěli, abych s ním měl nějaké výdaje a nechtěli, aby si peníze sháněl, kdo ví kde. A prosili, abych jim dával vědět, jak to s ním vypadá.
Jednou jsem ty peníze před Melem zmínil. Rozzlobil se, že od nich nic nechce. Už nikdy. Tenkrát odešel z domu a než jsem se stihl obléct, zmizel mi. Nepřišel ani večer. Celou noc jsem ho hledal. Druhý den nešel ani do školy. Neviděl jsem ho tam ani odpoledne, když jsem tam znovu šel. Potřeboval jsem ho najít. Za dva dny měl mít zkoušky a on byl, kdo ví kde. Našel jsem ho až večer před jedním barem v objetí nějakého chlapa.
Tenkrát jsem měl neskutečný vztek. Držel jsem se zuby nehty, abych tam hned nevběhl a jednu jim nevrazil. Oběma. I Melovi. Snad poprvé jsem naplno pocítil žárlivost.
Proč až tehdy? Vždyť kolikrát jsem tušil, že s někým byl. Ale jak se říká: Co oči nevidí…
Byl jsem vážně naštvaný, ale nakonec jsem k nim v klidu došel. Chytl jsem Mela za ruku a odtáhl ho pryč. Ten chlap ještě za námi hulákal, že mu má vrátit peníze. Naštval jsem se, vytáhl jsem svoji peněženku a hodil mu pár dolarovek na zem. Mel byl tak v šoku, že ani nemukl a poslušně nastoupil do auta.
Poprvé za tu dobu, co chodil ke mně, se rozplakal. Seděl v obýváku na sedačce a brečel. Říkal, že je už unavený, a že to už neudělá. Nevěděl jsem, jestli mu mám věřit. Stál jsem před ním a jen se na něho díval. Chtěl jsem, aby to myslel vážně. Ale zase zůstalo jen u slibů.
Za dva dny ale konečně udělal ty zkoušky. Nehnul se z domu celé ty dva dny a učil se. Aspoň k tomu jsem ho přiměl. Ale nakonec ten diplom donesl.
DIARY
15. květen 2014
Včera mi říkal Bred, že volal táta. Já jsem si sice už telefon koupil, ale nedal jsem jim číslo. A oni měli telefon na Breda prý proto, že jim dal vědět, že bydlím teď u něho. To tak… Vím, že číslo na sebe mají už pěkně dlouho. Už ani nevím, jestli mě to pořád štve. Možná jo. Ale když naše nevidím, tak je to lepší.
Jo, proč táta volal. Prý má přijet zítra babička a děda. Jestli je chci vidět, tak mám přijít domů. Že po nich nemůže chtít, aby běhali po městě a hledali mě, bůh ví kde. Že to tak prý řekl táta.
Dlouho jsem přemýšlel, jak to mám udělat. Tak strašně moc bych je chtěl vidět. Opravdu moc. Myslel jsem, že bych se s nimi sešel aspoň někde ve městě.
Seděl jsem s Bredem asi hodinu. Ptal se mě na ně. A když viděl, jak moc se s nimi chci vidět, tak se mě snažil přesvědčit, abych souhlasil a jel domů. Aspoň na těch pár dní, než babička s dědou zase odjedou. Do školy už nemusím, tak s nimi budu aspoň o něco déle. Ptal se mně, jestli vědí, že jsem odešel od rodičů. Jestli jim nechci přidělávat zbytečné starosti, protože už mají dost roků, tak bych to pro ně mohl udělat. Aspoň pro ně, když je mám tak rád. Nikde není napsané, že tam musím potom zůstat. Jsem už dospělý a dokončil jsem školu, tak už bych se měl rozhodovat sám. Začít myslet i na druhé. Trochu mě tahle poslední věta zamrzela. Vždyť já myslím na druhé. Myslím pořád na něho a ani netuší, jak je to těžké, když spím v obýváku a on vedle v ložnici, Už tolikrát jsem tam za ním chtěl jít. Když se sprchuje, stojím vedle dveří a přemýšlím, co by asi tak řekl na to, kdybych tam vešel. Ale nikdy jsem to neudělal. Mám strach, že by mě od sebe vyhodil už kvůli tomu, že mě chytil s tím chlapem. Určitě si o mně myslí, že jsem opravdu děvka a hnusím se mu.
Ale můžu si za to sám.
Babička a děda mají přijet zítra. Pořád nevím, co s tím. Ale moc je chci vidět. Jdu spát, a zkusím si to ještě promyslet.
17. květen 2014
Nakonec jsem doma. Opravdu jsem je chtěl tak moc vidět, že jsem souhlasil a jel domů. Když mě Bred vysadil před naším domem. Stál jsem tam a nemohl jsem udělat ani krok. Jen jsem se na ten barák díval. Myslím, že se mi i třásly nohy. Čekal jsem, že táta vyběhne ven a nafackuje mi. I když, proč? Jsem už dospělý, jak řekl Bred a tím pádem je už nemusím poslouchat.
On mě nakonec dostrkal až ke dveřím. Cítil jsem se špatně, když jsem otvíral dveře. Pořád jsem měl v hlavě to, co mi táta ten poslední den řekl. A asi na to nikdy nezapomenu. Chtěl jsem, aby Bred šel dovnitř, ale když jsme vešli, a on zjistil, že babička s dědou už jsou tady, tak se omluvil s tím, že nebude rušit a odešel.
Nemohl jsem mu v tom bránit. Určitě se taky necítil dobře. Přece jen se neznali a byla to rodinná návštěva. Ale říkal, že mu můžu kdykoliv zavolat a hlavně, abych nikam neutíkal. Že jestli budu chtít jít pryč, tak mu mám dát vědět.
Včera jsem ti ani nic nenapsal. Neměl jsem čas. Celé odpoledne a večer jsem si povídal s babičkou a dědou. Bylo to moc fajn. Byli rádi, když jsem jim ukázal, že už mám školu udělanou. Pozvali mě za to dneska na oběd do restaurace. Tak jsme byli dneska tam a trochu jsme se prošli. Bylo to opravdu fajn. A hlavně, nešla s námi ani mamka ani taťka. Myslel jsem, že se babi s dědou budou vyptávat. Ale nevyptávali. Akorát jak jsme se vraceli, tak se chtěli zastavit u tety. Ale já tam nešel, i když jsem věděl, že on tam už není. Ale nedokážu do toho domu prostě jít.
Ještě napíšu Bredovi, aby věděl, že je všechno v pohodě a pak půjdu spát. Pokud na mě naši nebudou mluvit, tak to snad bude všechno v klidu. Vyhýbám se jim, jak to jen jde. Jak vidím tátu, hned je mi tak divně. Ale babička s dědou tu budou ještě dva dny, tak to kvůli nim musím vydržet.
20. květen 2014
Babička a děda se balí. Dneska odjíždí. Já už mám taky sbaleno a hned jak odjedou tak půjdu taky. Ale nemůžu si s sebou vzít moc věcí. Pak to vypadá, jako bych se chtěl k Bredovi nastěhovat natrvalo. Volají na mě. Musím jít dolů.
Obrátil jsem stránku, s tím, že tam bude hned další den, když byl Mel zase u mě. Ale nebyl. Další zápis byl ze dne, kdy jsme se rozhodli odjet. Zapátral jsem v paměti.
Vzpomněl jsem si, že se tenkrát Mel vrátil sám. Ani mi nevolal, že už přijde. Najednou byl u mých dveří s taškou v ruce a byl rozčílený. Prý se zase pohádal s rodiči. Od nich jsem se pak dozvěděl, že ho prosili, aby zůstal. Ale Mel se s nimi pohádal. Připomněl tátovi, co mu řekl a odešel pryč. Ke mně dojel taxíkem. Nejspíš v tom rozčílení na deník zapomněl. Bral jsem mu ho až v den, kdy jsme odjížděli pryč.
Raději jsem s ním jeho odchod víc nerozebíral. Na jednu stranu by bylo fajn, kdyby se s nimi usmířil. Ale na druhou, je Mel opravdu už dospělý a měl by začít žít svůj život. Ale normálně. Buď jít na vysokou, nebo začít pracovat. Dokonce, i když byl u mě, několikrát utekl a nemohl jsem ho najít třeba dva dny.
Ale jeden den jsem za to mohl i já.
Volal mi bývalý přítel, jestli se může stavit na kafe. Že má ve městě nějakou práci a rád by mě viděl.
Souhlasil jsem, protože z toho jsem se už dávno dostal. A navíc šlo opravdu jen o to kafe.
Ale Melovi se to evidentně nelíbilo. Protože když se vrátil z obchodu a uviděl ho tam, tak jen nechal tašky na zemi, otočil se a odešel. Ani jsem ho nestihl zastavit. Nakonec jsem se trochu chytl i s Ronem. Nelíbilo se mu, že se o Mela pořád starám. Že se na to mám vykašlat a konečně si najít někoho normálního. Je to jen práce a prý to už přeháním. Naštval mě. Nakonec se mi ale omluvil a já se uklidnil.
Když odešel, tak jsem hned šel hledat Mela. Seděl v parku s nějakýma klukama a popíjeli.
Chtěl jsem Melovi něco říct, ale když mě viděl, tak hned utekl. Bylo blbé za ním běžet nebo volat, když tam byli ti kluci. Tak jsem se otočil a šel zpátky. Chvíli jsem na něho čekal doma, ale když se nevracel, šel jsem ho zase hledat.
Někdy kolem půlnoci jsem ho našel. Spíš to byla zase náhoda. Viděl jsem ho vystupovat z nějakého auta. Nevěděl jsem, co bych mu v tu chvíli řekl. Byl jsem rozčílený jako tenkrát, když jsem ho viděl s tím chlapem. Nechal jsem ho raději být a jen jsem ho sledoval. Šel ke mně domů. Zdálo se mi, jako by i brečel, ale byl jsem od něho dost daleko. Když vešel do domu, počkal jsem asi patnáct minut a pak jsem se vrátil i já. Mel už spal. Teda aspoň ležel. V mé posteli.
Nevěděl jsem co s tím. Nechtěl jsem ho vyhodit do obýváku, ale pořád ve mně hlodala zlost.
Opravdu jsem se sám v sobě začal ztrácet. Nakonec jsem si lehl vedle něho, ale stejně jsem celou noc nespal. Jen jsem se na něho díval a přemýšlel, jak to všechno bude dál a o tom, že Ron měl možná pravdu.
Ale já byl už natolik do Mela zamilovaný, že jsem si nechtěl ani představit, že by ode mne odešel. Pořád jsem doufal, že se to spraví.
Povzdechl jsem si, když jsem si na ten den vzpomněl. Bylo mi z toho opravdu tak všelijak. Ale druhý den se Mel choval jako obvykle a já mu nic neřekl. Jsem prostě zbabělec. Možná kdybych se nějak vyjádřil, tak by všechno dopadlo jinak. Nebo taky ne. Protože to rozhodnutí odstěhovat se padlo zničehonic. Něco se stalo tak závažného, že se nakonec rozhodl odjet. A podle mě to nebylo jen tím, jak vypadal, když jsem ho tenkrát našel.
Nahlédl jsem do deníku na den, který znamenal náš odchod. Písmo bylo ještě mírně roztřesené, zřejmě jak byl ze všeho bolavý a rozhozený a taky hodně z toho psal v autě a na odpočívadle.
DIARY
28. červen 2014
Rozhodl jsem se, že odejdu. Už tam nechci být. Ale nechtěl jsem jít sám. Vždyť ani nevím kam. Ale musím jít pryč. Takhle to už prostě dál nejde. Už kvůli Breda. Víš, už dlouho jsem ti nenapsal jednu věc. Pořád ho miluji. Ale on mě asi nechce kvůli tomu, jak se chovám. Strašně mě tenkrát bolelo, když jsem u něho uviděl toho jeho přítele.
No, ale na to už teď raději nemyslím. Teď mám větší problém. Jefreyho.
Úplně náhodou jsem narazil na jednoho, co se s Jefreym zná. Kdybych to tak tušil. Bylo to v jednom baru. Myslel jsem si, že odejdu, protože už jsem tam nechtěl být, když kluci odešli. Ale on si ke mně přisedl. Říkal, že mně párkrát zahlédl a že jsem mu sympatický. Chvíli se se mnou bavil, ale asi mi hodil něco do pití, protože jsem najednou odpadl. Pamatuji si, že jsem se probral pak v nějakém autě. Ani nevím, kam mě vlastně odvezli. Když auto zastavilo, chtěl jsem utéct, ale byl tam ještě jeden chlap a ten mě chytil a zmlátil. I když mi bylo všelijak, bránil jsem se, když mě táhli dovnitř. Ale bylo to ještě horší. Jednoho jsem aspoň pokousal na ruce až do krve. Nakonec jsem ale dostal takovou ránu, že jsem odpadl. Pamatuji si akorát, jak říkali, že nemám zlobit, že se mi to bude líbit a prý se na mě těší starý přítel.
Asi se nikdy nepoučím. Pořád mi někdo lže a já stejně nakonec udělám zase nějakou hloupost. Proč jsem tak důvěřivý?
Pořád mě všechno bolí a je mi špatně od žaludku. Sem tam se mi ještě rozmlží vidění, tak možná nějaké písmena budou špatně napsané, tak se nezlob. Ale teď už sedím v autě a jedeme pryč. Daleko odsud. Ale i tak mám pořád strach. Chci jet co nejdál. Bojím se Jefreyho. Bojím se i těch jeho kámošů. Kolik jich vlastně má? Kdybych věděl, že se znají, nikdy bych se s ním nebavil. Ten jeho starý přítel totiž byl Jefrey.
Opravdu měli mejdan. Ale ne v tom baru. V nějakém baráku, o kterém ani teď nevím, kde stojí.
Když jsem se tam potom probral, byl jsem v nějakém pokoji. Když jsem to viděl, bylo mi špatně. Ten pokoj… prostě mi bylo hned jasné, na co je. Stačilo se jenom rozhlédnout. Bylo to pro ty, co to maj rádi tvrdě. A podle toho, co se pak dělo, tak dost tvrdě. A hlavně když můžou někomu ublížit, tak z toho mají ještě větší potěšení. Chtěl jsem utéct, ale bylo mi špatně a navíc, sebrali mi všechny věci a nechali jen trenky. Neměl jsem ani deku, do které bych se mohl zabalit. Když se otevřely dveře, myslel jsem, že se vyvrátím. Byl tam on. Normálně jsem se ho bál. Opravdu. Už jsem na něho ani nekřičel, že má chcípnout. Neměl jsem na to sílu. Bylo mi jasné, že jsem skončil. Však mi naposledy říkal, že mě zabije, když mu ty peníze nedám. Nechtěj ani vědět, co mi pak udělal. Bylo to vlastně poprvé, co na mě takhle sáhnul. Kromě toho mě i zmlátil, a podle všeho, mu to dělalo dobře, stejně jako těm ostatním. Než odešel tak mi řekl, že mě jen tak brzy nepustí. A ať se postarám o to, abych mu donesl co nejdříve ty prachy. Ptal se, jestli jsem si našel kluka. Viděl mě párkrát s Bredem. A jestli nechci, aby se mu něco stalo, tak mám poslouchat. Že není problém si dojít až k němu domů. Dokonce mi ukázal i Bredovu fotku v mém telefonu.
Bojím se, a proto chci odjet co nejdál. Drželi mě tam tři dny. Pamatuji si jen něco z toho, co všechno se dělo. Drogy byl ten nejmenší problém. Aspoň jsem minimálně polovinu z toho nevnímal. Poslední, co si z toho baráku pamatuji, bylo, jak mě oblíkli a odtáhli do auta s tím, že mejdan skončil a já musím do práce. A co nejdříve. Klientům se prý po mně stýská. A že si mě Jefrey bude hlídat a pokud budu zlobit, tak mě tam zavře příště na týden a bude to ještě horší. Teď to prý byla jen taková malá ochutnávka.
Ani nevím, jak jsem se dostal k Bredovi domů. Pamatuji si jen na moment, když mě vytáhli z auta a hodili mezi nějaké popelnice a pak už jsem měl tmu. A pak to, že jsem se vzbudil u Breda v posteli. Brečel jsem, protože jsem měl opravdu strach, že tam Jefrey přijde. Už i tohle mi vzal. Poslední místo, kde jsem se cítil bezpečně.
Ptal jsem se Breda, jestli odjede se mnou. Bál jsem se, že nebude chtít, protože se poslední dobou choval ke mně chladně. Kdyby řekl, že ne, asi bych se sebral a odjel bych prostě někam pryč vlakem. Kamkoliv. Hodně daleko. Ale on se mnou jel. Ještě se zastavil u nás. Prý pro moje oblečení. Ale věděl jsem, že chtěl mluvit s našima. Nechtěl jsem, ale nakonec jsem souhlasil, protože jsem měl strach, že se mnou pak nepojede. Pořád mám strach, že se něco pokazí. Pořád se bojím, že mě Jefrey i přesto najde.
Tak přece jen. Měl jsem pravdu.
Vnitřně jsem se třásl vzteky. Navenek jsem jen svíral ten deník, až hrozilo, že pokrčím listy. Věděl jsem, že to nebyl jen tak nějaký útěk, zvlášť když jsem viděl ty modřiny a to všechno ostatní. Pořád mám před očima, jak ležel bezvládně na mé posteli a já ho omýval. Už tenkrát jsem měl chuť někomu vyrazit zuby. A teď už vím komu. Měl jsem to udělat už dávno.
Jen počkej Jefrey. Na každou svini se vaří voda.
Chvilku mi trvalo, než jsem se uklidnil, abych vůbec mohl číst dál.
DIARY
…….. Cesta byla strašně dlouhá. Jeli jsme několik hodin. Myslím, že jsem na nějakou dobu i usnul. Ubytovali jsme se v nějakém hotelu na konci města. Bred už spí, ale já nemůžu usnout. Ležím vedle něho, a nejraději bych ho objal. Ale nechci ho budit. Když jsem tak ležel vedle něho, myslel jsem, že z únavy v pohodě usnu. Ale pořád jsem byl rozhozený. A navíc, čím déle jsem ho pozoroval, tím víc jsem měl chuť se ho dotýkat. Čím dál víc. Tak moc, že jsem to nevydržel a nakonec se k němu přitulil. Poznal, že jsem vzrušený. Už jsem mu chtěl říct, že se chci milovat právě s ním, ale nedokázal jsem to. Chtěl jsem odejít do koupelny, ale on mě nepustil. Udělal to… Byl jsem překvapený, že jsem nebyl schopný se tomu bránit. Bylo to poprvé, co pro mě něco takového udělal. Byla to jen jeho ruka, přesto to bylo krásné. V tu chvíli jsem zapomněl na všechno, co bylo…
Jsem rád, že jsem z tama pryč. Možná budu chtít odjet ještě někam dál. Nevím. Ale teď jsem tady a s ním. Pořád ho miluji. Jsem tak moc rád, že jel se mnou, i když vím, že jsem jeho práce. Ale trochu mám i z našeho odjezdu strach. Co když se nakonec Bred rozhodne, že je všechno v pohodě a odejde? Ale já už nechci takový život, nechci ho u sebe držet tím, že budu dělat naschvály…
Jsem z toho hodně unavený. Chci začít znovu… Miluji ho a chci normální život.
Bojím se. Bojím se toho, co bylo. Bojím se toho, co přijde, protože bych už dál nedokázal žít, kdyby odešel i Bred.
Tohle je ta věta, kterou jsem četl jako první. Teď, po tolika týdnech, už vím, jak měla končit. Neodešel bych. A jsem rád, že se Mel nevrátil do starých kolejí. Možná opravdu už dlouho toužil po změně. A ta změna měla být se mnou. A to co se stalo naposledy, k tomu jen přispělo.
Nikdy neodpustím tomu hajzlovi, co Melovi udělal. Ještě pár dní…