Seděl jsem ve ztichlém domě a jen hleděl před sebe.
Nepanikař!
Nadával jsem v duchu sám sobě, že se nic neděje. Prostě odešel a za pár dní se zase někde najde.
Ale proč odešel tak brzy? Vždyť ještě musí být celý bolavý, podle toho jak vypadal, když jsem ho v noci našel. Ještě nikdy to neudělal. Ještě nikdy…
Vždycky zůstal pár dní. Omlouval se, brečel a sliboval, že to už neudělá. Tak co se změnilo?
Znovu jsem si přehrával celý večer. Vybavoval jsem si všechno, co se jeho týkalo. Každou jeho modřinu, jeho zranění. Jeho slzy, když říkal, že chce odejít.
Chce odejít…
Do prdele!
Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, co se hluboko silně zakouslo do mé hlavy, bylo, že už toho má opravdu dost. Že to prostě chce skončit. Že to už nezvládá a chce odejít.
Ne odsud... Ne z tohoto města...
Chce odejít navždy…
Tahle myšlenka mě naprosto ovládla a já v tu chvíli nebyl schopen rozumně uvažovat nad jinými variantami. Pohltil mně strach, že se opravdu chce zabít. Vyskočil jsem na nohy a vběhl do šatny, abych se oblékl.
To nemůžu dovolit! To se nesmí stát! Já… Nemohl bych bez něj být! Nikdy bych si to neodpustil!
Snad jsem košili ani nezapnul, nevím, jen jsem ji rychle nastrkal do kalhot a bez ponožek se nasoukal do bot.
Bylo mi jedno, jak vypadám. Prostě jsem musel Mela najít co nejdříve. Než bude pozdě…
Popadl jsem klíče od auta a vyrazil ke dveřím. Už jsem chytal za kliku, když ta náhle cvakla a dveře se otevřely. Tak, tak jsem stihl uhnout, aby do mě nenarazily.
Díval jsem se na Mela, jak tam stojí, a v rukách drží papírové pytlíky, z kterých vonělo čerstvé pečivo.
„Už jsi vzhůru?“ usmál se na mě. „Byl jsem koupit něco do-“
Prudce jsem si ho přitáhl do náruče. Držel jsem ho tak pevně, že všechno co nakoupil, bylo rázem slisované do placek a on sotva dýchal. Nemohl jsem zklidnit srdce, které bilo jako na poplach.
„Co se děje?“ zachraptěl Miles a já se konečně vzpamatoval.
„Nic,“ pustil jsem ho a odstoupil, aby mohl vejít. „Jen… Myslel jsem si, že jsi odešel,“ nechtěl jsem nahlas přiznat, jaké jsem měl šílené představy.
Zavřel jsem za ním dveře a zvedl ze země klíče od auta, které mi vypadly z ruky. Shodil jsem boty a pomalu šel za Melem do kuchyně. Po cestě jsem si konečně víc upravil košili, abych vypadal jako člověk a ne jako blázen.
„Chtěl jsem odejít. A pořád chci,“ začal Mel vytahovat slisované pečivo ze sáčků.
Čokoláda z croissantů byla popatlaná všude, ale to vůbec nevadilo. Měli jsme je rádi v jakékoli podobě.
Postavil jsem se k lince a začal chystat kávu. Pro Mela presso a pro mne latté. Stál jsem u kávovaru a přemýšlel, jako moc vážně to s tím odchodem může myslet.
„Chci prostě z tohoto města pryč. A tentokrát jsem se rozhodl napevno. Chci začít žít nový život. Víš včera…“ zarazil se.
Nejspíš si připomněl, co se večer stalo. Muselo to být hodně zlé, podle toho jak se tvářil a podle toho jak vypadal. Většinou mi o svých úletech povykládá, aniž by si uvědomoval, jak mi tím ubližuje. Jak se cítím, když mi všechno tohle vypráví.
Ale on netuší, neví, jaké city k němu chovám…
Tentokrát však zmlknul. Nechtěl pokračovat, jen si skousnul spodní ret, tak jak to dělá vždy, když neví co dál. Chvilku pozoroval své odřené ruce a polámané nehty, až nakonec s povzdechem sevřel ruce v pěst.
„Kam chceš jít?“ postavil jsem kávy na stůl a sedl si naproti němu.
Díval jsem se na něj, jak je nervózní a stále se kouše do rtu.
„Nevím. Prostě… Prostě tu už nechci být.“
Natáhl se pro jeden croissant a ulomil kousek, který si hned vložil do úst. Pomalu kousal, jako by tím získával čas, než mi řekne to, co má na srdci.
Znal jsem ho dobře. Věděl jsem, že mu mám dát prostor. Že mám být zticha, dokud on sám nepromluví, protože pak by už neřekl nejspíš nic.
Pozoroval jsem, jak si hraje s croissantem a má prsty celé od čokolády. Uvědomil si to a začal si je olizovat.
Jen jsem zatajil dech, když jsem viděl, jak mu ukazováček mizí v ústech a jazykem slízává každičký kousek té čokoládové příchutě.
Raději jsem se na něj přestal dívat a také se pro jeden natáhl a začal jíst. Pomalu jsem upíjel kávu a v duchu počítal minuty.
Pět minut mlčení. Ještě dalších pět, a pokud nepromluví, zeptám se ho. Deset minut je jeho hranice…
Zaskočilo mi, když se náhle ozval.
„Chtěl bych, abys odjel se mnou,“ na krátko se na mně podíval a pak hned sklonil hlavu.
Zapomněl jsem polknout. Překvapeně jsem se na něj díval, neschopen v tuhle chvíli jediného slova.
Myslí to vážně. Opravdu chce odejít. Kdyby ne, nepožádal by mně… Chce, abych šel s ním?
Natáhl jsem se přes stůl a zastavil jeho ruce, které nervózně otáčely hrnkem. Chytl jsem ho pod bradou a donutil, aby se na mě podíval.
„Myslíš to vážně, nebo zas-“
„Myslím to vážně a nenuť mě to opakovat,“ přerušil mně a cuknul hlavou, abych ho pustil. „Můžeme třeba zatím bydlet v hotelu, než najdeme nějaký byt. Já…“ zvedl se a začal přecházet po kuchyni.
Trochu kulhal na pravou nohu. Nejspíš důsledek toho, co se včera stalo. Muselo to být opravdu hodně zlé.
„Já chci pryč. Ale…“ prohrábl si nervózně vlasy. „Nechci být sám. Pojedeš se mnou?“ v jeho hlase byla cítit úzkost. Bylo vidět, že strašně moc chce jet a bojí se, že ho odmítnu.
„Nechci ti to přikazovat, Brede. Já tě o to prosím,“ teď už zněl skoro plačtivě.
Zvedl jsem se a zastavil ho v chůzi.
„Pojedu s tebou. Nemusíš mi to dávat rozkazem, Mele. Pojedu s tebou,“ přitáhl jsem si ho do náruče a pohladil po vlasech. „Nenechal bych tě odejít samotného.“
„Já vím,“ chvilku setrval v mém objetí, ale pak se vymanil a šel se znovu usadit ke stolu, aby si dopil svou kávu. „Vím, že musíš jít se mnou,“ řekl už o poznání tišeji a přísahal bych, že jsem v jeho hlase zaslechl zklamání.
Nereagoval jsem. Dělal jsem, že to neslyším.
„Dobře,“ zastavil jsem se u stolu a v rychlosti dopil svou kávu a hrnek odnesl do myčky. „Zařídím vše potřebné a pojedeme. Prostě někam odsud. Někde se ubytujeme a pak se rozhodneme, co dál. Jen,“ zastavil jsem se u něj a položil mu ruku na rameno. „Víš, kam musíme nejdříve zajít?“
Ucuknul, ale já jeho rameno sevřel ještě pevněji.
„Nepůjdu tam!“ odstrčil mně a zvedl ke mně hlavu. V jeho očích byl vidět vzdor. Odpor k místu, kam jsme měli jet.
„Nic ti neudělali, Mele. Mají tě rádi. A stejně si musíš sbalit věci. U mě máš jen pár košil.“
Chvilku se na mě vzdorovitě díval.
„Dobře,“ rezignoval s hlasitým povzdechem. „Ale počkám v autě a ty mi půjdeš sbalit věci. Jinak odjedu a sám.“
Oddechl jsem si. Tohle mi prozatím stačilo. Pro začátek dobrý. A až tam budeme, tak se potom uvidí.
Přikývl jsem a zamířil do své ložnice.
„Sbalím se a můžeme vyrazit,“ zavolal jsem ještě na něj, aby si to nerozmyslel.
Možná to opravdu tentokrát myslí vážně a tohle bude znamenat nový život. Pro něj…
Už nechci, aby se dál utápěl v tom, co doposud dělal.
Věřil jsem tomu, že kdyby s tím neskončil, určitě bych ho jednou našel hozeného v kontejneru, jako nějaký odpad.
Popadl jsem kabelu a začal si rychle balit. Nechtěl jsem ztrácet čas.
„Sbal jídlo, co je v lednici. Nemůžu to tu nechat, zkazilo by se to! Termo tašky jsou ve skřínce dole!“ volal jsem na něj ze šatny, zatím co jsem si skládal věci do tašky.
Slyšel jsem zarachocení židle, jak vstával, a pak další zvuky, které napovídaly tomu, že opravdu balí.
Zaběhl jsem do koupelny a sbalil ještě toaletní potřeby.
Na moment jsem se zastavil u zrcadla a zadíval se na svou tvář. Měl jsem mírné kruhy pod očima. Probdělé noci, kdy jsem Mela hledal, a ta poslední, když jsem ho našel a stejně se moc nevyspal, se na mě podepsaly.
Ale snad tomu bude konec. Věřím tomu. Tentokrát tomu musím věřit…
Za další půl hodinu jsme naložili věci do auta. Ještě jednou jsem prošel byt a všechno povypínal.
Vzal jsem klíče a zamkl.
Tenhle odjezd je plný otázek a nejistot. Ale doufal jsem, že pokud se jednou vrátím, tak z Mela bude nový člověk…
Nastoupili jsme do auta a vyjeli.
Miles seděl a jen sledoval cestu. Zpočátku byl klidný, ale čím víc jsme se blížili na místo, kde jsme se potřebovali ještě zastavit, tím víc nervóznější.
„Určitě nechceš jít dovnitř?“ podíval jsem se na něj, když jsme zastavili na příjezdové cestě před velkým domem.
„Ne!“
„Mele, to zvládneš. Je to jen chvilka, než si sbalíš věci. Nemusíš s nikým mluvit. Zařídím to.“
„Ne, a jestli mě k tomu budeš nutit, okamžitě odjedu!“ zvýšil Mel mírně hlas, aby tomu, co řekl, dodal důraz. Najednou otočil hlavu k domu. „Ať sem nechodí! Nastartuj a jeď! Koupím si nějaké oblečení cestou!“ začal panikařit.
Nahlédl jsem přes něj. Od domu přicházela Melova máma a za ní jeho otec.
„Ať jdou pryč!“ začal se Miles třást a natáhl se přese mne po klíčku a snažil se s ním otočit a nastartovat auto.
„Uklidni se, Mele. Zařídím to. Jen nikam nechoď, ano?“ chytl jsem ho za tu ruku a naklonil jsem se k němu. Políbil ho na tvář, abych ho uklidnil. Tohle na něj vždy platilo.
Jeden neškodný polibek.
Pro něj uklidnění, pro mě vyjádření citu, který jsem uschovával v sobě. Citu, o kterém on neví…
„Bude to v pořádku. Počkej tady a pusť si třeba písničky,“ vytáhl jsem z přihrádky přehrávač i se sluchátky a položil mu to na klín. „Neboj, bude to jen chvilka. Hned jsem zpátky a pak pojedem. Ano?“
Mel se ještě jednou podíval na své rodiče, kteří se zastavili kousek od auta, když zahlédli paniku svého syna. Pak jen tiše přikývl na souhlas a dal si sluchátka do uší.
„Ve spodním šuplíku mám hnědý blok se zlatým nápisem Diary. Vezmi mi ho prosím tě. A… Pospěš si,“ řekl ještě a pak už jen stiskl tlačítko na přehrávači.
S úlevou jsem vystoupil z auta. Došel jsem k jeho rodičům a zastavil se před nimi.
„Můžeme jít za ním? Chtěla bych ho pozdravit, zeptat se, jak se mu daří,“ zeptala se Melova máma a pohlédla do auta.
„Nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Chtěl odjet, jen co vás viděl.“
„Jak dlouho ještě?“ v jejich očích se zaleskly slzy. „To nám nikdy neodpustí?“
Chytl jsem ji kolem ramen a nasměroval k domu.
„Odpustí. Jednou určitě,“ řekl tiše a společně jsme se vydali dovnitř.
„Proč jste tady?“ zeptal se Melův táta, když jsme vcházeli do domu.
„Přišel jsem mu sbalit věci. Ale nejdříve bych s vámi potřeboval mluvit.“
Zastavil jsem se v obýváku a jako bych tu byl doma, ukázal jsem jim na sedačku, aby se posadili.
„Je to důležité…“ dopověděl jsem a z náprsní kapsy vytáhl pár složených dokumentů.