Milesovi bylo blbě i druhý den. Skoro celou neděli nevylezl z postele.
I když mi ho bylo líto, stejně jsem se musel nad tím usmát.
Na oběd jsem udělal silný vývar, protože nic jiného do sebe nedostal. A když viděl, že beru cigarety a jdu si zakouřit, nahodil divnou barvu a rychle si dal ruku před pusu, zřejmě jak ho natáhlo už jen z té představy.
Znovu jsem se prošel na konec ulice a prohlídnul si ten barák. Zamával jsem na paní Felingerovou, která právě byla na zahradě. Pozvala mě dovnitř na prohlídku a uvařila mi čaj.
Dům se mi líbil a cena se mi zdála přijatelná.
Pro nás dva to bude stačit víc než dost.
Možná si pořídím velkého psa.
Usmíval jsem se nad tím, jak jsem už v duchu plánoval naše soužití.
Ale bude to vůbec tak jednoduché, jak si představuji? Pořád si máme s Melem co vysvětlovat. Máme před sebou tajnosti.
Já vím… On ví…
Já vím skoro vše… On neví, že já vím…
Co z toho je horší?
„Už jsi v pohodě?“ podíval jsem se na Mela, jak leží na posteli a píše si něco do deníku.
Jen se na mě zašklebil a otočil se zpátky.
No, tak otázka zodpovězena.
Popošel jsem k oknu a přivřel ho. Opravdu jsme ráno museli pořádně vyvětrat, protože ten opilecký smrad zamořil celou ložnici.
Taky ta sprcha bodla. Nám oběma. Naštěstí jsem nemusel nic uklízet, protože Melovo další zvracení se už nekonalo, a spal celou noc. Občas sebou házel, což u něj nebylo obvyklé a jednou jsem dostal ránu do zubů, když začal rozhazovat rukama.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ zavřel deník a uložil si ho do šuplíku.
Vstal a zamířil rovnou do kuchyně.
Měl na sobě jen triko, zpod kterého mu vykukovaly volné trenýrky. Okamžitě mou hlavu zaplavila představa, jak táhnu ruku po jeho stehně a zasouvám ji do nohavice. Pohladím jeho pevný zadek a…
„Tak kde jsi byl?“ vytáhl si z ledničky vodu.
Odšrouboval víčko a pořádně se napil.
„U paní Felingerové,“ odkašlal jsem si, abych zahnal ty představy. Nerad bych se zase zavíral v koupelně. „Byl jsem se podívat, jak to vypadá vevnitř.“
„A?“ otočil se na mě tak rychle, že si málem tou lahví vyrazil zuby.
„Řekl bych, že to za tu cenu jde. Můžeš ji říct, že to bereme,“ posadil jsem se na židli.
Snad ani pět vteřin netrvalo a měl jsem Milese na klíně. Úsměv měl snad přes celý obličej.
„Vážně?“
Přikývl jsem a přichytil jsem jeho boky, aby nespadl na zem.
„Děkuji,“ řekl nadšeně a vrazil mi malou pusu.
Bylo to tak bezprostřední, že jsem na něj jen zůstal šokovaně hledět.
Vážně se chová, jako bychom byli milenci… partneři…
Že by jeho city ke mně ještě zcela nevymizely? Je možné, že mě stále miluje?
„Milesi,“ stiskl jsem jeho boky ještě víc. „Chtěl bych se tě-“
Přerušil mě telefon, který mi začal zvonit v kapse. Zazvonil pětkrát a ztichl. Tušil jsem, že se volání bude opakovat. Postavil jsem Mela na nohy a zvedl se ze židle.
„Musím si něco vyřídit,“ podíval jsem se na něj omluvně. A než jsem stihl dojít do ložnice, abych si vyřídil hovor, začal telefon znovu zvonit.
„Ano, to jsem já,“ zvedl jsem ho. „Máš, co jsem chtěl? Tak brzy?“ podivil jsem se, když se mi na druhé straně ozval ten, kterého jsem zaúkoloval.
„Většinu, co potřebuješ, mám. Jen si to ještě musím prověřit. Ale počítej tak do týdne to bude hotovo.“
„Jsi ten nejlepší, Norme.“
„To víš. Ale něco tě to bude stát. Víš jak je problém sehnat dobré deratizátory? Navíc, bude se muset vyčistit i okolí baráku, je to zamořené víc, než dost. Nevěřil bys, kolik problémů nadělá takový šváb. Opravdu je těžké se ho zbavit. Ale nějak to zvládnem, a budeš se moct zase vrátit zpátky. Počítej tak příští pátek. Dám ti potom vědět, až budeš mít barák čistý.“
„Díky moc. A o prachy se neboj.“
„Jo, v úterý k tobě přijede kurýr a doveze ti vzorky. Vyber si přípravek, který se ti bude zdát nejlepší. Vím, že máš na některé chemikálie alergii.“
Rozloučili jsme se a já spokojeně odložil telefon.
Budu se muset Norma zeptat, jak tak rychle přišel k informacím, které jsem po něm chtěl.
Posadil jsem se na postel a začal přemýšlet nad tím, co vlastně chci udělat. Potřeboval jsem mít jistotu, že to proběhne hladce. Nepotřeboval jsem žádné problémy a chtěl jsem to vyřídit jednou pro vždy. Už kvůli Milesovi.
Chci, aby měl možnost se procházet po městě a nemusel se stále obávat toho, že ho někde potká a něco se zase stane. Musí být strašné, žít v neustálém strachu a pořád se kolem sebe rozhlížet, jestli na něho náhodou někde nenarazí. A tak nějak jsem podvědomě tušil, že tohle setkání s Jefreym nebylo jeho poslední.
Rád bych s ním žil v pohodě. Jako normální rodina, která občas zajede k rodičům třeba na svátky. Ale tohle nejspíš ještě chvíli potrvá. Nejen že s nimi Mel nechce mluvit, ale obavy z toho, že ho tam minulost neustále pronásleduje a stojí snad na každém rohu.
A taky… Chci mu už konečně říct pravdu. Chci, aby věděl, co k němu cítím a jak to vlastně všechno bylo.
Ale nejdříve vyřídím tu škodnou.
A pak mu to řeknu.
Pořád se bojím toho, že kdybych mu to řekl hned, že mě odmítne. Pošle mě pryč. A to bych zřejmě nebyl schopen přijmout.
Ale už to nebude trvat dlouho…
„Tak co ses mě chtěl zeptat?“ zastavil se Mel ve dveřích ložnice a zaujatě se na mě díval.
„Co?“ vytrhl mě z myšlenek a já si nebyl v tu chvíli schopen vzpomenout, co jsem po něm vlastně chtěl.
„No něco si začal, než ti začal zvonit telefon,“ pokrčil rameny.
„Jo, už vím,“ zvedl jsem se z postele a začal rychle přemýšlet, co se ho zeptat.
Moje původní otázka teď byla pasé.
„Peníze,“ došel jsem do obýváku a sedl si k pracovnímu stolu.
Chvilku jsem se přehraboval v šuplíku a pak jsem vytáhl jeden z papírů. Podíval jsem se až úplně dolů. Jo, to by šlo.
„Chtěl jsem si jen potvrdit, že opravdu souhlasíš s tím, že zaplatím zbytek, co ti chybí. Jinak se stěhování nekoná,“ podíval jsem se na cifru ve výpisu mého účtu.
Měl jsem opravdu našetřeno dost. Sice mi to udělá trochu průvan v penězích, ale pořád mi ještě něco zůstane.
„Tak co?“ otočil jsem se na Mela a výpis odložil na stůl.
Trochu váhal. Ošíval se a v ruce mačkal poloprázdnou pet láhev, div mu voda nevystříkla na ruky.
„Nebo zavoláš rodičům a požádáš je o peníze. Jednou by sis s nimi měl promluvit. Mají o tebe starost, a když jsem s nimi naposledy mluvil, chtěli, abych ti to vyřídil. Dali mi přístup k tvému účtu.“
„Proč?!“ vyhrkl a nakonec tu láhev opravdu zmáčkl, až se trocha vody vylila ven. „Proč se o mě starají? Řekl jsem jasně, že s nimi nechci nic mít společného. Zra-“ zarazil se.
Jeho dobrá nálada zmizela jak mávnutím proutku.
Postavil jsem se a došel k němu.
„Mele, ať už jste si udělali cokoliv, určitě je to mrzí. Zapomněl jsem ti i vyřídit tohle,“ políbil jsem ho na tvář. „To ti posílá máma. Strašně si oba přejí, abys jim odpustil.“
Musel jsem se tvářit, jako že nevím o ničem, co mezi nimi bylo. Nebylo to zrovna lehké. Díval jsem se na Mela, který jen sklonil hlavu a jednou rukou si otřel tvář.
„Nechci ji. Ne od ní,“ řekl tiše. „Ty peníze si vezmu od tebe. Od nich nechci nic. Postarám se o sebe sám.“
Otočil se a chtěl odejít. Chytil jsem ho a přitáhl si ho k sobě.
„Promiň. Neměl jsem se do toho míchat,“ sevřel jsem ho v objetí a přitiskl se mu na záda. „Nezlob se.“
„Nezlobím se. Je to tvoje…“ mírně se o mně zapřel. „tvoje dobrá vůle,“ dodal ještě. Chytl mě za ruce a rozpojil je. „Jdu si lehnout,“ s těmi slovy se vrátil zpátky do ložnice a zalezl do postele.
Nechal jsem ho být.
Je strašně těžké něco řešit, když máme před sebou tajnosti. Ale to už brzy skončí. Už jen pár dní…
Ten den jsme toho už moc nenamluvili.
V pondělí na mě v práci čekalo překvapení. Teda, jak se to vezme.
Vrátil se jeden z těch, co chyběli. Zlomená noha už byla v pořádku a on měl nastoupit zpátky. Začal jsem chodit do práce co druhý den. Uklidnil jsem pana Brookse, že to vůbec nevadí. Že mi o peníze tak nejde. A navíc – hodilo se mi to.
Znamenalo to, že v úterý jsem měl volno a mohl jsem dát zprávu, že kurýr může přijet dříve.
Domluvili jsme se, že ho počkám v restauraci. Nebyl bych moc rád, kdyby nás Mel viděl.
V devět hodin na mě čekal, jak jsme byli domluveni.
„Se ti na to příště vyseru,“ zívl si Normen na celou restauraci a protřel si oči. „To jste se nemohli přestěhovat někam blíž?“
„Bylo to Melovo rozhodnutí,“ jen jsem se usmál a mávl na obsluhu.
„Máš štěstí, že jsem měl po cestě práci. No, a že jsi to ty, jinak bych byl v posteli, místo, abych se někde štrachal, kdo ví kolik hodin po dálnici,“ zamručel a objednal si silné kafe.
Byl jsem mu opravdu vděčný, že přijel, i když jsem na něm viděl, že je vážně unavený. Byl rozcuchaný, jako by právě vylezl z postele, ale i přesto, jak tvrdil, že je utahaný, v jeho očích bylo plno života. Nikdy jsem nepochopil, kde bere tolik energie.
„Nějakou práci po cestě?“ zbystřil jsem. „To proto vypadáš, jako bys prolezl roštím?“ ukázal jsem na jeho vlasy.
„Jo, práci,“ pousmál se a několikrát si prohrábl své šílené háro, aby tomu dal nějaký tvar.
Otočil se k tašce, kterou měl položenou vedle sebe na lavici. Chvíli se v ní přehraboval a pak položil na stůl žlutou složku.
„Je toho celkem dost, tak si něco vyber,“ přisunul ji přede mne a já ji hned otevřel a nahlédl dovnitř.
Chvíli jsem si pročítal papíry a on jen mlčel a sledoval mě i okolí. Opatrnosti není nikdy nazbyt.
„To myslíš vážně?“ zvedl jsem hlavu a podíval jsem se na něho.
„Jo. Proto ho nikdo při ničem nenachytal. Dostával echo. Má někoho z mravnostního pod palcem. Nejspíš jeden z jeho klientů. To víš, pěkní kluci se těžko sháněj. Tak tady je ten škůdce,“ vytáhl Normen jednu fotku. „Hned včera jsme poslali echo na inspekci. Pro jistotu i s obrázkem.“
Po jeho slovech jsem nervózně mlasknul.
„To mi nemusíš povídat. Proto mám o Mela strach,“ zareagoval jsem na slova, že se pěkní kluci těžko shánějí. „ Zjistil jsem, že ho ten zmetek už jednou chytil a zmlátil ho. Chtěl po něm prachy za to, že kvůli němu přišel o kšefty. Vyhrožoval mu. Nechci, aby se to znovu opakovalo. Jsme sice teď tady, ale co když se Mel bude chtít vrátit?“
Zamlčel jsem fakt, že ho donutil znovu k prostituci. Ale Normen není blbý. Určitě mu to došlo.
„Tys to s ním pořád nevzdal?“
„Ne a navíc, už pro jeho rodiče nepracuji. Zůstávám s ním, protože chci,“
Zvedl jsem i ostatní papíry a povysunul těch pár fotek, co tam bylo.
Jedním prstem jsem je odsouval, a postupně se mi na nich ukazovalo to, co jsem potřeboval vědět.
Jefrey v různých situacích.
Přebírá od někoho balíček. Na dalším snímku má v ruce štoček bankovek a vedle něho stojí mladý kluk s nějakým chlapem. Další fotka, kdy v baru otvírá dveře do zadní chodby. S doprovodem…
Hned jsem si vzpomněl na to, jak Mel popisoval svůj útěk.
„Jak se vám to podařilo?“ sesunul jsem fotky na jednu hromádku.
„Hned jak jsi volal, tak jsem na něho nasadil lidi. Nejsme policajti, tak o nás nevěděl a jel si ve svým každodenním rituálu. A zrovna měl jednu super zakázku. Podívej se tady,“ vytáhl Norm zespod jednu fotku. „Tohle je hodně velká ryba. Kdyby se to dostalo na veřejnost, měl by dost velký problém jak on tak Jefrey.“
Díval jsem se na fotku, kde Jefrey stojí u velkého auta s černými skly. Je na ní vidět, jak si bere peníze.
„A tady ze včerejška… Zjistil jsem, že tenhle kluk je žádaná šlapka,“ povytáhl Normen ještě jednu fotku.
To samé auto... Jefrey strká hezkého a velmi mladého kluka do auta. Mohl mít tak sedmnáct?
„Tohle se dá okecat. Stejně jako to ostatní,“ zavrtěl jsem hlavou a zastrčil fotky nazpátek.
„Tohle možná jo, ale video nahrávku ne.“
„Myslíš to vážně?“
„Za co mě máš?“ zamračil se Normen. „Myslíš, že jsem nějaký amatér? Říkal jsem ti, že to bude drahý. Je fakt, že jsme měli trochu i štěstí, že hned druhý den jsme ho chytli při něčem takovém. Proto jsem ti říkal, že potřebuji tak tři čtyři dny, abych si všechno ostatní potvrdil, a pak můžeš přijet. Vážně to chceš udělat?“
„Co myslíš?“ opřel jsem se pohodlně a s úsměvem se na něho podíval. „I kdyby měl jenom dostat přes hubu, tohle mi na to stačí bohatě. V pátek večer přijedu. Podle toho, co jsem četl, by měl být v tom svém baru.“
„Jo, chodí tam vždycky ve stejnou hodinu.“
V duchu jsem přepočítal, kdy končím v práci, jak dlouho trvá cesta a kdy jsem schopen dorazit na místo.
„Stihnu to,“ pokýval jsem hlavou.
Seděli jsme ještě asi půl hodiny a domlouvali další postup.|
Později jsme se rozloučili, a já zamířil do marketu nakoupit. Špatně by se mi vysvětlovalo, proč jsem nebyl doma. Když jsem procházel kolem výlohy pekárny, jen jsem na Mela zaklepal přes sklo a ukázal mu tašky s posunkem, že uvařím dobrý oběd. Končil ve dvě hodiny a já měl ještě spoustu času.
Uklidil jsem nákup a ještě připravil věci na oběd. Rozhodl jsem se, že udělám špagety. Mel je miluje a navíc mi to ušetří spoustu času, protože to je rychlé.
Uvařil jsem si kávu a rovnou se s ní odstěhoval do ložnice. I kdyby Miles přišel o něco dříve, slyšel bych ho vycházet po schodech a tím pádem nehrozilo, že by mě načapal.
Stejně jako v sobotu, i teď jsem již bez jediného zaváhání vytáhl deník a pohodlně se usadil. Rychle jsem přelistoval stránky, abych našel tu, kterou jsem četl naposledy.
Tentokrát, byť mě někde v koutku hlavy hryzalo svědomí, jsem šel číst s jedním cílem.
Zjistit, proč se Melovo chování nezlepšovalo, a hlavně, zda se ještě někdy setkal s Jefreym.
Protože tušení, že ano, bylo čím dál silnější. I to byl důvod, proč jsem teď zaměstnal deratizační společnost.
DIARY
31. prosinec 2013
HAPPY BIRTHDAY, Milesi.
Děkuji, jsi jediný, kdo mi dneska popřál. Mamka s taťkou mi sice chtěli dát dárek, ale já ho odmítl. I dárky, co mi dali k Vánocům, jsou pořád pod stromkem. Jen jsem si vzal snídani a zavřel se v pokoji. Pořád se necítím dobře. Všechno mě bolí. Ale odmítal jsem jít k doktorovi. Ani Bred mě tam nedostal. A že se snažil.
Jsem bez telefonu a ani mu nemůžu napsat. Chtěl bych jít ven, ale bojím se. Co když narazím na Jefreyho? Nejspíš bych daleko neutekl, protože jsem rád, že vůbec chodím.
Je poledne a já nevím, co mám dělat. Nudím se. Asi se budu učit. Pár dní jsem zameškal, a slíbil jsem, že udělám aspoň tu maturitu. Bredovi jsem to slíbil. S našima se o škole vůbec nebavím.
Někdo zvoní. Mamka s taťkou čekají návštěvu? Vždyť k nám nikdo nechodí a babička s dědou nemají přijet. Pane bože, nezdá se mi to?
….. Tak ten dnešek nebyl zas tak špatný. Opravdu přišel Bred. Myslel jsem, že se mi to jen zdá, když jsem uslyšel zespodu jeho hlas. Ale fakt to byl on. Ani nevím, jestli jsem měl větší radost, že přišel, nebo zlost, že zas přede mnou hráli divadlo. Věděl, že mám narozeniny. Zkoušel mi volat, ale moje číslo je nedostupné, protože mi Jefrey vzal telefon. Ale to oni neví. Řekl jsem jim, že jsem ho ztratil.
Akorát si naši myslí, že jsem ho prodal, abych měl peníze. Pohádali jsme se kvůli tomu. Byla to jediná chvilka, kdy jsme spolu mluvili. No, ale to jsem nechtěl psát. Jo… Bred přišel, aby mi popřál k narozeninám. Zeptal se mě, jestli nechci jít ven na půlnoční ohňostroj. Sice mě naštval, že se ptal i táty a mamky, aby jejich divadlo bylo dokonalé, ale souhlasil jsem. Všechno lepší, než být tady. A mohl jsem s ním být.
Jen kdyby mi z toho jejich lhaní nebylo tak na blití. Měl jsem chuť jim něco říct.
Vlastně jsem si teď uvědomil, že bych sem už měl napsat jiné datum. Jsou dvě hodiny po půlnoci a je nový rok. 1. leden 2014. Všechno nejlepší do Nového roku, Mele.
1. leden 2014
Vstával jsem skoro v poledne. V noci, když mě Bred přivezl zpátky, hned jsem zalezl do pokoje, ale stejně jsem nemohl usnout. Dívám se, co jsem ti tu vlastně ještě stihl napsat. Snad se za ty hlouposti nezlobíš. Mám pocit, že si pořád jen stěžuji. Ale musím napsat i něco, co mě opravdu potěšilo.
Dárek od Breda.
Dal mi ho sice hned, jak přišel, ale neměl jsem čas si ho rozbalit. Navíc se to našim moc nelíbilo, ale začal jsem se zase zlobit. Bred jim řekl, aby je uklidnil, že mi není dobře a že mám narozeniny a chtěl mi zlepšit náladu. Naši nakonec raději už nic neříkali. Věděli, že bych se s nimi klidně pohádal i před ním. I když je to jen fotka v rámečku, mám z ní velkou radost. Celý den se na ni dívám. Jsem na ní já a Bred na střelnici, když mě učil střílet. Naši to neviděli. Ani nemusí. Rozbalil jsem si to až v pokoji. Mám ji na stolku vedle postele a včera jsem s ní i usnul. Kdybych mohl, nosil bych ji všude s sebou. Stejně se dívám jen na Breda. Opravdu je moc hezký. Vážně ho miluji.
Říkal, že to byl původně dárek k Vánocům, a jestli to nevadí, že mi to dal až dneska k narozeninám. Přišlo mi to takové zvláštní. Jako by moc neuměl kupovat dárky. Ale i tak mi to nevadilo a mám z toho velkou radost. Konečně po dlouhé době jsem se cítil dobře. A to jsem si myslel, že narozeniny a celý Silvestr bude na hovno. Jediné, co mi ten den trochu kazilo, bylo to, že jsem měl pořád strach. Bál jsem se, že někde potkám Jefreyho nebo jeho kámoše. Každou chvíli jsem se otáčel, a když jsme byli v nějaké větší skupině, chtěl jsem jít pryč. Vážně mi to nedělalo dobře. Nakonec mně Bred vzal bokem. Po požárním schodišti jsme vylezli na střechu jednoho baráku a dívali se na ohňostroj z tama. Moc se mi to líbilo. Přál jsem si hodně věcí. Ale nejvíc… Nezlob se, ale neřeknu ti to. To přání je tajné. :)
Chtě nechtě jsem se musel usmát. Miles mě odhadl přesně. Opravdu moc neumím kupovat dárky. A vážně mě nenapadlo nic lepšího, než ta fotka. Věděl jsem, že se Melovi na střelnici líbilo, tak jsem poprosil majitele, aby mi udělal pár snímků z nahrávky bezpečnostní kamery. A ta, kterou jsem mu nechal dát do rámečku, byla nejpovedenější. A taky… Myslel jsem na něho. Tak nějak podvědomě jsem mu snad chtěl dát najevo, že mi není lhostejný.
Jenže si ode mne pořád držel odstup.
Měl jsem za to, že mě opravdu bere jen jako přítele, který mu pomůže, když je potřeba.
Jednu fotku mám i já. Nechal jsem si právě tu, kdy stojím za Melem a držím ho za ruce. Schovával jsem si ji v ložnici, aby ji Mel nenašel. Tenkrát jsem si říkal, že i přesto, že k němu něco cítím, tak by to nebylo dobrý. Nejspíš by si myslel, že jsem jen úchyl, stejný jako ten jeho strejda. Přeci jen jsem od něj o sedm let starší. Kdo by si pomyslel, že to všechno bylo jinak.
Vzal jsem si do ruky hrnek s kávou, aby mi při tom čtení zas nevychladla. Pomalu jsem upíjel a přelistovával jednu stránku po druhé. Šlo to celkem rychle. Melovy zápisky nebyly moc dlouhé a taky tam nebylo nic, nad čím bych se pozastavil.
To, že se pořád toulal, nebylo nic nového. Zkoušky díky tomu, co se v prosinci stalo, neudělal, ale dostal druhou šanci na opravné a to na jaře. Škola mu poskytla výjimku. Ty dny jsem vždycky jen rychle přelétl očima, protože ten scénář byl hodně podobný. Sem tam viděl Jefreyho ale vždy se mu podařilo vyhnout. Mel byl tak dva, výjimečně tři týdny v pohodě a pak zase zmizel a já ho hledal. Ale něco málo se na tom přeci jen změnilo. Už jsem nečekal, až se pobaví s kamarády, ale prostě jsem ho chytil a odvedl domů. A taky… Stávalo se, že se Mel našel sám. Spíš, že přišel ke mně domů. Začínal jsem mít pocit, jako by mě bral opravdu jako někoho, u koho se může vyspat a dát do pořádku.
A těch vět, že mě miluje, bylo čím dál míň.
Ale i když jsem i já vůči němu změnil chování, mé city se nezměnily. Stále jsem si v té době přál, aby toho nechal. Aby se přestal toulat, a dělat, kdo ví co. Vždycky jen přikyvoval, nebo slíbil, že už to neudělá.
V té době jsem z toho už začal být unavený a vážně jsem přemýšlel, že s touhle prací skončím.
Ale pak jeden den, kdy jsem přišel k nim domů, mé rozhodnutí padlo.
Bylo to na jaře a Miles měl za necelý měsíc poslední pokus udělat závěrečné zkoušky. Přes všechnu tu absenci a problémy se nakonec dostal až sem. A to taky díky jeho chytré hlavě, protože s tím, co dělal, jak věčně chyběl a neučil se, by každý jiný dávno skončil.
Tenkrát, když jsem k nim přišel, jsem až k venkovním dveřím slyšel, jak se Mel hádá se svými rodiči.
Jasně jsem slyšel, jak jim vyhrožoval, že jestli to udělají, tak uteče a už se nevrátí. Že se vykašle na celou školu. Že raději bude žít s bezdomovci a chcípne někde ve stoce.
Myslím, že tenkrát dostal od pana Bennetta i facku, podle toho, jak měl červenou tvář.
Nevěděl jsem, co bylo příčinou jejich roztržky a tak, když jsem nalistoval stránku s datem 23. Dubna 2014, zpomalil jsem ve čtení, abych mi nic důležitého neuteklo.
DIARY
23. Duben 2014
Je mi už dvacet a naši se pořád chovají, jako bych byl malé děcko. Kdyby bylo všechno v pohodě, tak jsem mohl odmaturovat už v loni a teď bych už mohl být dávno pryč. Chodím do školy jen kvůli Breda. Protože jsem mu to slíbil.
Dneska našim zase volali ze školy, kvůli mé absenci. Prý to mám tak na hraně, a může se stát, že mě nepustí ke zkoušce. Když jsem se vrátil ze školy, taťka na mě s tím hned vyběhl. Byl naštvaný. Ale já se taky naštval. Řekl jsem mu, že mu to může být jedno. Že kvůli něho tu školu nedělám. Naštval se ještě víc. Pohádali jsme se. Mamka jen sem tam něco řekla, ale většinou jen mlčela. Ani se mě nezastala. A proč by taky. Vždyť já jsem ten, kdo dělá problémy. Ale naše hádka vygradovala, že táta už ztratil nervy. Řval na mě, že kvůli mně se rodina skoro rozpadla. Že ani nemám tušení, co všechno pro mě udělali. Že zakáže Bredovi k nám chodit. A pokud nedodělám školu, tak mě vyhodí z baráku bez jediného dolaru. Mamka se ho snažila zastavit, ale byl tak v nervu, že na mě vyřval všechno možné. Dokonce ji od sebe i odstrčil.
V tu chvíli jsem myslel… vlastně jsem nemyslel. Tak rozčílený jsem už dlouho nebyl. Křičel jsem na něho, že mu to všechno může být jedno a že klidně odejdu hned. Raději budu na ulici, než tady doma s takovým lhářem. Že mi stejně pořád jenom lžou a nechápu, co po mě pořád chtějí. Řekl jsem, že je nesnáším a že raději chcípnu někde venku, než abych žil tady. A taky že jim na jejich peníze seru, že mám svých dost. Když se mě zeptal, kde jsem vzal peníze, tak jsem mu řekl, že mu to může být u prdele, že mi stejně stejně nikdy nevěřili a že spíš on by měl jít k psychiatrovi. V tu chvíli se taťka nasral tak, že mi dal facku. Okamžitě jsem se otočil a běžel do pokoje a začal jsem si balit věci. Už tady nechci být ani chvíli. Nesnáším je. Od začátku mi nevěřili. Mysleli si, že jim lžu, že si vymýšlím. Vzali mi peníze, a teď mi chtějí vzít Breda. Před chvilkou na mě klepala mamka. Nepustil jsem ji dovnitř. Říkala, že to tátu mrzí, že to nechtěl říct, prostě to z něho vyletělo, protože byl naštvaný kvůli té škole. Ať si říká, co chce. Nevěřím ji. Nevěřím nikomu. Kdyby to byla pravda, přišel by za mnou on. Ale neudělal to. Ani jednou mi nedali najevo, že mi to, co se stalo se strejdou, věří. Ani jednou. A že mi řekli, že je to mrzí? Co je mrzí? Pod tím si můžu představit cokoliv. Řekl jsem ji, aby mi dala pokoj, že nechci nikoho vidět.
Slyším zespodu hlasy. Podle všeho je tam Bred. Ale nechci se vidět ani s ním. Nechci, aby viděl, jak jsem ubrečený. Počkám, až odejde a pak půjdu pryč. Už mě nic nezastaví.
Nevím, kam půjdu. Ale všechno lepší, než být tady.
Vím, že jsem jim řekl hodně špatných věcí, ale on mě taky. Znovu mi jenom potvrdili, že mi nevěří a nikdy nevěřili.
Na moment jsem deník odložil. Díval jsem se před sebe, dopíjel kávu a v hlavě si přehrával celou tu situaci.
Byl to opravdu dost těžký den…