Otočil jsem se ke dveřím a zadíval se na vysmátého Mela. Měl dobrou náladu. Byl to úplně jiný člověk, než ten, o kterém jsem četl v jeho deníku.
Ale ve mně stále hlodala ta zlost a špatné svědomí, i když jsem se díval na jeho krásný úsměv.
„Děje se něco?“ zadíval se na mě pátravě a pak začichal jako nějaký pes. „Nevařil jsi? Říkal jsi, že uděláš oběd,“ podíval se na mě překvapeně.
„No, nevařil,“ prohrábnul jsem si nervózně vlasy.
Krucinál, musím se uklidnit!
„Šel jsem si ještě lehnout a nějak jsem zaspal,“ podíval jsem se na hodinky. „Zamluvil jsem nám stůl v restauraci. Za hodinu,“ dodal jsem ještě.
Chtěl jsem jít do ložnice, abych se oblékl, ale v momentě, kdy jsem došlápl, zabolelo mě to a já se rychle chytil stolu, abych neskončil na zemi.
„Co ti je?“ pohlédl se na mě Mel pátravě.
Dosedl jsem na židli a podíval se na pravou nohu, která bolela jako čert. Prsty jsem měl celé červené a mírně napuchlý palec.
Když jsem kopal do té postele, nejspíš jsem si narazil prsty. Ale byl jsem tak rozčílený, že jsem si ani neuvědomil, že mě něco bolí.
„Nakopnul jsem postel, když jsem vstával,“ promnul jsem si prsty na noze. „To bude dobrý.“
Znovu jsem vstal a pomalu šel do ložnice. Musel jsem opatrně našlapovat, protože to opravdu začalo bolet. Zvedl jsem kalhoty ze země a posadil se na postel, abych se mohl obléknout.
„Ukaž mi to,“ došel Mel za mnou.
Dřepl si přede mne a chytl mě za tu nohu. Opatrně mi promnul prsty jeden po druhém. Jen trochu jsem syknul, když se dotkl palce.
„Něco ti na to dám,“ vstal a šel do koupelny pro lékárničku.
„Říkám, že to bude dobrý!“ volal jsem za ním, ale on mě neposlouchal.
Vrátil se zpátky a všechno z lékárničky vysypal na postel. Chvíli se v tom přehraboval a nakonec vybral nějakou mastičku.
„Tohle by mělo pomoct,“ usmál se na mě a strčil mi tu tubu před oči.
Odevzdaně jsem se díval na to, jak ji otvírá a opatrně nanáší mast. Postupně mi namazal všechny prsty a nárt. Už jsem myslel, že skončil a chtěl si natáhnout kalhoty, když Mel najednou zamrznul.
Klečel přede mnou a stále mě oběma rukama držel za nohu.
„Mele?“ dotkl jsem se jeho ramene.
Ale on neodpovídal, jen jedna jeho ruka mě stále držela za kotník, zatím co druhá se posunula na mé lýtko. Pohladil mě po něm a pak ruku sunul výš až k podkolení jamce.
„Mele?“ ozval jsem se znovu o něco hlasitěji a cukl jsem nohou. „Chci se obléct.“
Ale on se jen mírně přikrčil. Sklonil se blíž k mé noze a políbil mě na koleno.
„Nedělej to,“ zabořil jsem ruku do jeho vlasů a chtěl ho zastavit.
Ale on jen uhnul hlavou a jeho ruka se posunula na mé stehno.
Zatajil jsem dech, když jsem ucítil ten jemný stisk.
„Mele, pro-“
„Nech mě to udělat. Prosím,“ řekl tiše, aniž by se na mě jedinkrát podíval.
Neviděl jsem, jak se tvářil. Vlasy mu padaly dolů a překrývaly oči. Ale věřil jsem tomu, že jeho pohled byl vážný, protože to vážně i myslel. Znovu přitiskl rty na mé koleno a já už přestával být klidný.
„Proč?“ vydechl jsem. „Nemusíš to dělat. Nic jsem po tobě nechtěl.“
„Protože chci,“ zazněla odpověď a sevřel silně můj kotník. „Chci vědět, jak chutnáš.“
Náhle se narovnal a s pohledem do mých očí mě silně zatlačil oběma rukama do hrudi. Ani jsem netušil, že má v sobě tolik síly. Spíš jsem byl překvapen tímhle nenadálým zvratem, že jsem poslušně dolehl na záda.
Mel se nade mnou sklonil.
„Chtěl jsem to už včera, ale… No…“
Nedopověděl. Poslední slova nechal uvnitř sebe a místo toho mě krátce políbil na rty a současně mi vyhrnul triko.
Zvedl jsem ruku a znovu prsty zahrábnul do jeho vlasů.
Nevím, jestli to dokážu. Pořád v sobě cítím tu nervozitu z toho, co jsem četl. Ten pocit, že jsem pro něj zrádce a přitom… Ale cítit jeho doteky…
Špatné svědomí se míchalo s tím, co se na mě hrnulo s každým jeho polibkem, který mi věnoval, když se posouval níž.
Zavřel jsem oči, když mi poslední pramen jeho vlasů proklouznul mezi prsty.
Mírně jsem se nadzvedl, když mi stáhnul boxerky a pak už jen vnímal jeho ruce. Hladil mě po břiše, po stehnech. Líbal mě na podbřišku i na tříslech, a když jsem ucítil vlhko a teplo na mém již ztopořeném penisu, trhaně jsem se nadechl a kousl se do rtu.
Jako bych se styděl za ten hlasitý projev mého vzrušení.
Nechal jsem se unášet těmi skvělými pocity, které teď ze mě dělaly jiného člověka. Byl jsem naprosto vláčný a schopen jen vnímat jeho hbitý jazyk i ruce... Jeho pohyby hlavou, kdy má erekce opakovaně mizela v jeho ústech…
Bylo to tak podmanivé a příjemné, že jsem v tu chvíli zapomněl na všechno to špatné.
Mé tělo zasahovaly vlny vzrušení, horka a mrazení.
Bezděčně jsem roztáhl nohy, když promnul mé poklady. Ale vzápětí jsem mezi nimi sevřel Melovo tělo, když se hlásil ten známý pocit blížícího se vyvrcholení.
Několikrát jsem pohnul boky proti němu, když to bylo nejsilnější.
„Milesi…“ zasyčel jsem, když jsem cítil, že mě chce opustit první várka.
Cuknul jsem sebou a natáhl ruku k němu, abych ho odstrčil. Ale on ji zachytil a přitlačil mi ji na břicho, kde ji pevně držel. Chtěl jsem ho aspoň druhou rukou zastavit, ale mé prsty zůstaly nehybně v jeho vlasech…
Už jsem nedokázal vzdorovat. Opravdu jsem byl v tuhle chvíli proti němu slabý…
Ten krásný, křehký kluk mě položil na lopatky.
„Sakra!“ neudržel jsem se potichu, když se to na mě vyvalilo plnou sílou.
Nechal jsem tomu volný průběh, protože tohle… Tohle bylo prostě nepopsatelné. Poprvé jsem nemusel dělat nic, jen si užívat toho, co mi teď Miles dával.
Srdce mi šíleně bilo, když se míchal pocit orgasmu s tím, co k němu už tak dávno cítím.
Plnil jsem jeho ústa a bylo to tak skvělé, že jsem nebyl schopen vnímat nic jiného.
Už jsem ani neskrýval své vzdechy, kterými jsem dával najevo, jak úžasné to je.
Ležel jsem a jen zíral do stropu.
Mel stále opečovával můj penis, i když už nebylo potřeba. Jako by si chtěl vzít všechno, co jsem mu mohl nabídnout.
Vykroutil jsem ruku z jeho sevření a pustil jeho vlasy. Zapřel jsem se o lokty a chtěl se na něho podívat, ale on se zvedl, otřel si pusu a pak se přiblížil ke mně tak blízko, že se naše rty téměř dotýkaly.
„Jsem rád, že jsi mě to nechal udělat,“ usmál se a ještě jednou pohladil můj vlhký penis.
Zvedl jsem ruku a palcem jsem mu otřel rty.
„Nemusel jsi to dělat,“ řekl jsem tiše, ale na to jsem ho políbil.
Opravdu to dělat nemusel, ale…
Byl jsem v tenhle moment šťastný.
Chvilku opětoval můj polibek, kdy jsem ještě mohl cítit trochu té chuti, která mu ulpěla na jazyku.
Ani jsem nepřemýšlel nad tím, jestli chutnám dobře nebo ne. Prostě jsem jen bral to, co mi tady Mel sám nabízel.
Chtěl jsem ho obejmout, ale on se mírně odtáhl.
„Mám pro tebe novinu,“ chytl mě za ruku a podíval se na mé hodinky. „Ale měli bychom jít, nebo nám zruší rezervaci. Řeknu ti to potom.“
Bylo půl jedné a tak akorát čas na to, abychom vyrazili.
Miles vstal a ještě mi podal trenky. Vzal jsem je a pomalu zamířil do koupelny, abych se aspoň trochu opláchl, i když při bližším pohledu na mě nezůstalo prakticky nic.
Mel si všechno vzal.
Bylo to poprvé, co něco takového udělal, když pominu předešlý večer a to co se stalo v koupelně.
Stále jsem nad tím přemýšlel a zaměstnávalo to mou hlavou celou cestu.
Trochu jsem pajdal, kvůli těm naraženým prstům, ale byl jsem spokojený. Cítil jsem se dobře a mohl za to právě Mel.
Také on se celou cestu usmíval, a když jsem na něm vyzvídal, co mi chce říct, jen vrtěl hlavou.
Že si prý mám počkat.
Obsluha nás usadila v boxu v rohu. Měl jsem rád při jídle spíš soukromí, a nedělalo mi dobře, když na mě lidi přes okno koukali. Měl jsem pak pocit, že mi hledí do talíře a to mě strašně znervózňovalo. Rád jsem jedl v klidu.
Objednali jsme si pití a čekali jsme, až nám donesou oběd.
„No tak, Mele,“ vzal jsem mu z ruky MENU, když do něj pořád koukal, i přesto, že už měl dávno objednáno. „Tak mi to už řekneš?“
„Chtěl jsem si objednat ještě zákusek,“ trochu se zamračil.
Pak se ale pohodlně opřel a zkřížil ruce na prsou. Chvilku se na mě mlčky díval, jako by to schválně protahoval. Když viděl, že už otvírám pusu, abych něco řekl, umlčel mě zdviženým prstem.
„Víš, jak jsi říkal, že u Brooksových budeme bydlet jen do doby, než si něco najdeme?“
Přikývl jsem.
„Chceš se stěhovat?“
„No, zjistil jsem, že ten menší barák na konci ulice je na prodej,“ usmál se na mě.
Teď jsem se opřel já a udiveně na něho hleděl.
„Vážně?“ musel jsem se zeptat, jestli jsem se nepřeslechl.
Hledal jsem po inzerátech nějaké bydlení, ale zatím jsem nenašel nic, co by nám vyhovovalo. A navíc mě pořád tak trochu brzdil fakt, že jsem nevěděl, zda Mel bude se mnou chtít bydlet i nadále.
„Ta paní, co tam bydlela, se stěhuje za dcerou na Floridu. Dneska byla v obchodě a bavila se o tom se šéfovou.“
Tak barák na konci ulici. Není moc velký a podle mě ani nebude stát moc peněz.
„Mele, chci se zeptat… Myslíš opravdu vážně to, že ho chceš koupit?“
„Myslím. Chci, aby…“ odmlčel se a zvedl hlavu na servírku, která nám právě přinesla jídlo.
Stáhl jsem ruce ze stolu a čekal, až nám naservíruje jídlo. Vzal jsem ubrousek, položil jsem si ho na klín a pak vzal do ruky příbor.
Celou dobu jsme se na sebe s Melem dívali, jako bychom nechtěli ztratit nit.
„Chceš co?“ zeptal jsem se, než jsem vložil první sousto do pusy.
„Chci tady zůstat. Nechci už nikam jezdit. Líbí se mi tu.“
Byl jsem rád, že to řekl. Byla to známka toho, že by se snad už nemělo nic pokazit a Mel by konečně mohl žít normální život.
Ale s kým? Se mnou? Bude mě ještě chtít? Nebo mi řekne, abych se sbalil a jel zpátky?
Zamyšleně jsem nabodával hranolky jednu po druhé a roboticky je strkal do pusy.
„Ty nejsi rád?“ vyrušil mě Mel z přemýšlení.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na něj. Jeho úsměv zmizel a tvářil se o něco vážněji. Měl jsem i pocit, jako by trochu posmutněl.
„Ne, jsem rád,“ usmál jsem se, aby viděl, že to myslím vážně.
Sklonil jsem se k talíři a pokračoval v jídle.
„Kdy ten dům bude na prodej a kolik bude stát?“
„Na prodej už je, a cena, no… Není to moc velký dům, takže ani moc nestojí“
Náhlé odmlčení mě donutilo znovu na Mela pohlédnout.
„Tak kolik?“
„Zrušil jsem pojistku, něco málo mám, ale vezmu si hypotéku.“
„Hypotéku?“
„No chybí mi asi čtyřicet pět tisíc,“ pokrčil rameny.
„Víš, že když řekneš rodičům, tak ti ty peníze dají,“ mírně jsem se zamračil. „A navíc, nějaké peníze mám, tak je hypotéka zbytečná. Teda, pokud chceš… No… abych tam šel bydlet s tebou.“
Myslel jsem v tu chvíli, že mě Mel probodne očima.
„A co myslíš, že chci, když ti o tom říkám? Nebo ty nechceš se mnou jít? Chceš se vrátit?“ naštvaně odsunul talíř, i když ještě nedojedl. „Nebo chceš pořád bydlet u Brooksových? Abys mě-“ náhle zmlknul a stočil pohled bokem.
V tu chvíli ve mně zatlo. Připomněl mi tím, že ví o tom, že ho hlídám. Vlastně hlídal jsem. Věděl to, a proto chtěl říct, jestli chci zůstat u Brooksových, abych ho měl na očích. Ale on neví, že už to dávno není pravda.
„Půjdu tam, i když nebudeš chtít. A peníze od rodičů si nevezmu. Říkal jsem, že od nich nechci už ani cent,“ přitáhl si nakonec Mel talíř zpátky a pokračoval v jídle.
Spíš se v tom rýpal a rozpitvával maso na malé kousíčky.
„Dobře,“ rezignoval jsem. „Pokud od nich nechceš peníze, nevadí. Půjdu tam. Chci tam s tebou jít, ale mám podmínku. Když nechceš peníze od rodičů, zaplatím to, co ti chybí. Nechci, aby ses zatěžoval hypotékou, a nechci se stěhovat do domu, který se bude platit půjčkou. To co vyděláváš u Brooksových, by ti na to nestačilo.“
„Ale to je víc než polovina, nemůžu po tobě chtít tolik peněz!“ vyhrkl Mel a znovu odstrčil talíř.
Opřel se, znovu založil ruce na hrudi a jen se na mě podmračeně díval.
Nechal jsem ho. V klidu jsem dojedl oběd a jen sem tam se na něho podíval. Ale on se za celou tu dobu ani nehnul a jen se mračil. Viděl jsem tu jeho vnitřní bitvu. Možná přemýšlel i o tom, že přeci jen zavolá rodičům. Ale tuhle možnost, byť jsem mu ji navrhl, jsem v duchu už stejně zamítl.
Chci bydlet s ním a chci zaplatit polovinu.
Dojedl jsem, otřel jsem si pusu a položil ubrousek na stůl. Ještě jsem se napil a pak konečně promluvil.
„Mele, opravdu tam s tebou chci jít bydlet. Ale chci zaplatit polovinu ceny. To co bude nad půlku, mi můžeš vrátit dodatečně. Ber to třeba jako moji soukromou hypotéku pro tebe. Mám radost, že ses tak rozhodl. Opravdu.“
„Je to dost peněz,“ namítl, ale přesto jeho křečovité sevření těla povolilo.
Přestal se opírat a položil ruce na stůl. Začal si hrát s peněženkou, aby se nějak zaměstnal.
„O to se nemusíš bát. Nezapomeň, že mluvíš s bývalým vojákem. Pracuji, mám rentu a našetřil jsem si.“
„Zapomněl jsem,“ sklonil hlavu a pozoroval své ruce, které dokolečka rozepínaly a zapínaly peněženku.
Nejraději bych si teď ukousnul jazyk. Určitě si vzpomněl na to, že moje práce je právě on.
„Paní Felingerová už prodej zadala realitce. Ale říkala, že pokud za ní přijdeme jako první, domluví nám co nejnižší cenu,“ promluvil po chvilce. „Prý se mám do týdne rozhodnout, abychom uzavřeli smlouvu o prodeji co nejdříve, protože se chce stěhovat už příští týden.“
Bral jsem to jako ano. Nemusel mi říkat nic víc. Mel se smířil i s mou podmínkou.
Budeme se stěhovat. Budeme bydlet spolu.
Seděli jsme v restauraci ještě asi hodinu. Mel nakonec dojedl svůj rozpatlaný oběd a na oslavu našeho rozhodnutí jsem objednal láhev nejlepšího vína. I přes ten začátek, to nakonec bylo příjemné odpoledne. Mel se konečně přestal mračit a usmíval se.
Alkohol rozehříval naši krev s každým dalším douškem, a když jsme platili, vzal jsem ještě jednu láhev s sebou.
Po cestě zpátky jsme se vraceli druhou stranou, abychom se aspoň zvenku mohli podívat na ten dům, který bude náš.
Byl menší, tipoval jsem tak čtyři místnosti a kuchyň, žlutá omítka, červená střecha. Sice měl komín, ale počítal jsem s tím, že se nejspíš vevnitř topí elektrikou. Prostorná zahrada kolem domu, kde už jsem v duchu viděl, jak si uděláme posezení, koupíme houpačku a budeme na ní večer sedět a koukat na hvězdy.
Líbilo se mi to.
Bylo rozhodnuto…
Pomalu jsme mířili domů. Nechtěli jsme tam stát, kdo ví jak dlouho, aby to nevypadlo divně.
„Chci si ještě zakouřit,“ zastavil jsem Mela, když už chtěl odemknout. „Půjdeme na chvíli dozadu?“
Nechtělo se mi postávat tady na ulici a s flaškou v ruce. Za pekárnou byl menší dvorek, kde jsme chodili na svačinu, když bylo teplo. Jako nájemníci jsme ho mohli využívat i ve svém volném čase.
Obešli jsme pekárnu a zadními vrátky jsme vešli do dvorku.
Posadili jsme se na lavičku a já si konečně vytáhl cigarety a hned si jednu zapálil.
„Dáme si?“ ukázal Mel na flašku, kterou jsem postavil na stolek.
Přikývl jsem a hned jsem ji otevřel.
„Nemáme skleničky,“ zasmál jsem se, když už jsem chtěl nalít a tahle důležitá věc nám chyběla.
„Nevadí,“ vzal mi ji z ruky a bez váhání se napil z hrdla.
„Nech mi tam něco,“ drcnul jsem do něho.
Mel se poprskal a trocha vína mu stekla po puse až na krk. Strčil mi flašku do ruky a začal se otírat.
Odložil jsem cigaretu do popelníku, abych se mohl napít.
„Proč vlastně kouříš? Chutná ti to?“ zadíval se na hořící cigaretu.
„Ani nevím. Kouřím od té doby, co jsem nastoupil k armádě. Možná právě proto jsem začal,“ zamyslel jsem se.
Několikrát jsem si loknul a pak postavil flašku zpátky na stůl. Z toho vypitého vína mi už tak bylo dost teplo, a my ještě pokračovali.
„Vážně ti to chutná? Je to tak dobrý?“ natáhl Mel ruku před sebe a rozháněl ten úzký proužek dýmu.
„Spíš je to návykové. Někomu to chutná… no mě asi taky,“ přikývl jsem a cigaretu si vzal a potáhl jsem.
Mel na mě zaujatě koukal, jako by viděl, kdo ví co.
„Tys nikdy nekouřil?“ zeptal jsem se ho a znovu si potáhnul.
„Ne, no spíš jen trávu. Chutná to stejně?“
Nečekaně zvedl ruku a cigaretu mi vzal.
„Chci to zkusit.“
Než jsem ho stihl zastavit, strčil si ji do pusy a potáhl. Hned vyfoukl dým ven a tvářil se, jako že je to v pohodě.
„Nic to nedělá,“ konstatoval.
„Musíš šlukovat. Potáhnout a vdechnout,“ poučil jsem ho a chtěl si cigaretu vzít zpátky.
Jenže on mi hbitě uhnul a se smíchem si ji znovu strčil do pusy. Potáhnul a vdechl.
V ten moment se strašně rozkašlal a cigareta spadla někam pod naše nohy.
Držel se za krk a druhou rukou křečovitě sevřel okraj stolu, až se láhev s vínem povážlivě zakymácela.
„Je… to hnus… ný,“ snažil se popadnout dech.
„Napij se,“ podal jsem mu láhev.
Když jsem viděl, jak rychle ji chytil a několikrát si přihnul, musel jsem se smát.
„Pamatuji si, že mi z první cigarety bylo blbě,“ smál jsem se dál.
Mel se šklebil, ale ještě několikrát se napil, než mi flašku vrátil.
„Nekuř, je to fakt hnusný,“ opřel se o opěradlo.
„Já zas nikdy nekouřil trávu,“ taky jsem se napil a vrátil víno na stolek.
Vytáhl jsem si novou cigaretu a zapálil si.
„Točí se mi hlava,“ zamrmlal Mel.
Je pravda, že i já měl už trochu upito. Podíval jsem se na něj a mírně se zděsil. Nejen že se začal trochu kymácet, ale on začal házet různé barvy od modré, po bledou až nejbledší.
„Neměl sis potáhnout,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nejsi na to zvyklý.“
„Však jsem si potáhl jen jednou,“ znovu se natáhl k flašce a napil se.
S takovou, než dokouřím tak to víno bude vypité.
Seděli jsme, povídali jsme si o tom, jak je kouření hnusné a alkohol ještě víc. Ale přesto jsem dál kouřil, občas jsem si loknul vína, stejně jako Mel. I mě se mírně začala točit hlava.
„Půjdeme nahoru?“ mrknul jsem na flašku, kde bylo už jen trochu ode dna.
Mel jen tiše přikývl. Jeho obličej byl čím dál bledší.
„Tak jdeme,“ dopil jsem zbytek vína a flašku hodil do popelnice. Zamáčkl jsem už třetí nedopalek do popelníku a vstal jsem. V tu samou chvíli vstal i Mel.
Chtěl udělat krok, ale se slovy: Je mi blbě, zavrávoral a dosedl zpátky na lavičku.
Na poslední chvíli jsem ho chytil, aby se nesesunul na zem.
Podepřel jsem ho, aby nebyl tak skrčený a čekal, co bude dál. Bylo vidět, že ho natahuje a opravdu vypadal, že mele z posledního. Trochu ztěžka se nakonec postavil.
„Chce se mi zvracet,“ mumlal a držel se mně křečovitě za mikinu.
Žaludek ho v ten moment kopnul tak silně, že ho to vzalo do předklonu. Uhnul jsem s nohama, aby mi nepoblil boty, ale naštěstí si jen říhnul a to bylo vše. Nohy se mu mírně podlomily a on zůstal viset na mé mikině jako orangután.
„Říkal jsem ti, že nemáš kouřit, to máš z toho,“ povzdechl jsem si, když tak trochu nesrozumitelně mrmlal, že mu z chlastu nikdy nebylo špatně.
Podíval jsem se na barák a v duchu si představil cestu, která nás čeká. Tím, jak se Mel sotva držel na nohách, a jak každou chvíli hrozilo, že bude zvracet, jsem měl obavy, že dorazíme nahoru až někdy za dva dny. A venku se mi rozhodně spát nechtělo. Paní Brooksová by z toho asi neměla radost, kdyby nás tu tak našla.
Posadil jsem Mela zpátky na lavičku. Dřepl jsem si zády k němu, přehodil si jeho ruky dopředu a poručil mu, aby se mě pevně chytil.
Vzal to doslova. Chytil mě kolem krku tak, že začal mně dusit. Trochu jsem mu to sevření musel povolit, abych mohl vůbec dýchat. Dal jsem ruce dozadu, podebral ho pod zadkem a pak s ním opatrně vstal.
„Nepozvracej mě,“ přikázal jsem mu a pomalým opatrným krokem jsem vyšel ze dvorku. Branku jsem přibouchl nohou, aby nezůstala otevřená a zamířil k našim dveřím.
Problém nastal v momentě, kdy jsem potřeboval odemknout. Jednou rukou jsem si přidržoval Mela na zádech a druhou rukou šmátral v kapse, abych mohl vytáhnout klíč. Po menším boji, kdy jsem tak trochu balancoval a snažil se nespadnout, se mi nakonec podařilo odemknout, vejít dovnitř a zavřít. Kdyby nás někdo viděl, nejspíš by byl v křečích. Ještě štěstí, že nebylo vidět dovnitř, jak jsme se plazili po těch schodech nahoru. Každé zvednutí nohy mi dělalo mírný problém, zvlášť když se Mel na chvíli pustil a nebezpečně se nahnul dozadu. Rychle jsem ho zapřel o stěnu.
„Drže se!“ rozkázal jsem mu a ještě mu připomněl, aby mě nepoblil.
Počkal jsem, až budu mít jeho ruce kolem krku, a i když mě znovu dusil, nechal jsem to tak. Raději, než kdyby měl sletět dolů. Znovu jsem si ho pevně chytil a konečně jsme vyšli těch posledních pár schodů.
Nahoru jsme dorazili nakonec bez větší újmy, i když párkrát hrozilo, že bude Mel zvracet, podle toho, jak ho natahovalo a několikrát si odbrknul přímo mě do ucha.
Myslel jsem, že ho půjdu uložit, ale on se najednou probral a ukázal do kuchyně. Prý má strašnou žízeň.
Nedal si říct, že by teď nebylo dobrý, aby si naplnil žaludek vodou. Zničehonic se mě pustil a seskočil. Podlomily se mu nohy a on dopadl tvrdě na zadek.
Myslel jsem, že ho v tu chvíli přizabiju, jak jsem se lekl. Ale když jsem viděl, jak tam sedí, kymácí se ze strany na stranu a směje se, uklidnil jsem se.
Zašel jsem mu do ledničky pro vodu, aby se trochu napil, ale on nehledě na mé připomínky, vypil celou půllitrovou láhev.
Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Petka se odkutálela někam pod stůl, Mel se chytil za břicho a začal házet všechny barvy duhy. Rychle jsem ho popadl a táhnul na záchod. Měl jsem co dělat, ale stihli jsme to včas. Stačil jsem akorát zvednout prkýnko a chytit mu vlasy. Během vteřiny se svezl na kolena a s hlavou zabořenou do mísy se zbavoval všeho, co doteď snědl a vypil.
„Ty se mi zdáš,“ kroutil jsem hlavou a trpělivě čekal, až se uklidní.
„Je mi blbě,“ opakoval pokaždé, když zvedl hlavu.
Ale než stihl vstát, znovu se vrátil, aby všechnu svoji nechuť vytroubil do záchodu.
Toaleťák byl rozmotaný po celé místnosti, když si chtěl kousek utrhnout a utřít si pusu. Málem se mi do něj zamotaly nohy, když byl Mel konečně jakžtakž v pohodě a já mu pomáhal vstát. Dotáhl jsem ho k umyvadlu, opláchl jsem mu obličej studenou vodou, přičemž on pořád vyplazoval jazyk jako pes a snažil se zas aspoň trochu napít.
Myslím, že to mohlo trvat tak minimálně půl hodiny, než jsme se konečně dostali do postele.
Miles byl totálně mrtvý a pořád něco nesrozumitelně mumlal. Chvílemi se vztekal, chvílemi se smál.
Dopadl na postel jak dlouhý, tak široký.
Stáhl jsem mu boty a ponožky. Z dalšího oblečení se mi podařilo ho svléknout jen z kalhot, protože těžce nespolupracoval a já už toho měl taky dost. Donesl jsem mu ještě k posteli kýbl, kdyby se mu udělalo špatně. Chtěl jsem otevřít okno, abychom měli trochu čerstvý vzduch, a my, teda hlavně Mel, se z té opilosti co nejdříve dostali. Ale venku jak na zavolanou začalo pršet. Tak jsem jen zatáhl závěsy, protože bylo ještě světlo a pak se i já konečně doplazil do postele.
Teď, když Mel spal, a já se snažil dostat ze svých propocených hader, začaly se mi, i přes mou opilost, hlavou honit znovu různé myšlenky.
Ten den byl náročný. Ať už tím, co jsem všechno četl, nebo tím, co pro mne pak Mel udělal. A to nemluvím o rozhodnutí koupit dům a společně se tam nastěhovat.
Měl jsem těžkou hlavu nejen z toho chlastu.
Zmoženě jsem nakonec ulehl vedle Mela. Ještě jsem přes nás přetáhl peřinu a pak už ho jen pozoroval, jak spí svým opileckým spánkem a každou chvíli si něco mumlá.
Pomalu se mi zavíraly oči. Než jsem úplně odpadnul, prolétlo mi ještě hlavou, že budeme muset ráno pořádně vyvětrat, protože tu bude smrad jak v opičárně.
A osprchovat se…
xxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: Je čtvrtek a já málem zapomněla na pokračování. :)) Tak dneska žádný deník... :) Někdo (ha ha ha, kdo asi ) si minule stěžoval, že měl málo Milese. Tak tady ho máš. :) A číst jen pokud máš čas... :) Angličtina... jo ta angličtina :))
Tak si užijte tuhle kapitolu, která mi trochu dělá vrásky na čele, protože mám chuť ji celou přepsat... Ani nevím proč... :)
Kapitolka věnována všem věrným čtenářům Milese. :) A jmenovitě těm, o kterých vím z komentíků: Taře, Katce, Sirenies, Kated, Michi, mael