První patro, samostatný vchod. Hned za dveřmi schody nahoru. Nic jiného. Menší kuchyňka, obývák, ložnice a koupelna.
Skromný byt, ale je to soukromí.
Zabydleli jsme se hned ten den. Opravdu nebylo potřeba kupovat nic extra. Bylo tu i nádobí. Ale i přesto jsme pak občas ještě zašli do marketu a přikoupili si nějaké maličkosti, abychom tu měli i něco svého a necítili se tu jako v cizím bytě.
S paní Brooksovou a panem Brooksem jsme podepsali smlouvu a zaplatili zálohu. Domluvili jsme se na rozumném nájmu. Nechtěli moc, prý jim to tak stačí. Navíc ten byt už byl víc jak rok prázdný, když se jejich jediný syn odstěhoval za školou. A podle všeho tam už i zůstane, protože si našel přítelkyni a teď bydlí spolu.
Tohle bydlení mělo i výhodu v tom, že jsme to neměli daleko do práce. Stačilo jen seběhnout schody a venkem projít do druhých dveří, vedoucí do pekárny.
Byli jsme spokojeni všichni.
Od té doby, co jsme se spolu v hotelu vyspali, bylo tohle naposledy. Mel se mi sice nevyhýbal, ale nevyžadoval to po mně.
Na jednu stranu jsem byl rád, ale na druhou… Chybělo mi to.
Miloval jsem ho a chtěl jsem to. Ale neměl jsem odvahu. Řešil jsem to, jak se dalo. Nejčastěji v koupelně, když spal, nebo když byl v práci. Ale těch chvil, kdy jsem byl sám, moc nebylo. Neměl jsem čas se ani podívat do jeho deníku, protože večer jsem byl unavený a většinou jsem usínal dřív než on, protože jsem i dříve vstával. A po práci jsem byl v krámku a čekal, až skončí.
Dalo by se říct, že až na těch pár chvil, kdy jsme byli každý ve své práci, byť odděleně jen jednou chodbou a dvojími dveřmi, jsme byli pořád spolu.
Už i paní Brooksová se mě jednou ptala, jak to s námi vlastně je. Jen jsem se na ni usmál, ale nedal jsem ji žádnou konkrétní odpověď.
Vždyť ani já sám to nevím...
Mel si jako obvykle vybral na posteli místo napravo.
Vždy, když se při spaní ke mně víc přitisknul, s napětím jsem čekal, co bude dál. Ale on spal…
A proto jsem se raději dál zamykal v koupelně…
Stejně jako dneska.
Byl pátek a nebylo ještě moc hodin, ale Mel přesto chtěl jít brzy spát, protože měl jít ráno do práce. Já měl volno.
Proto jsem ho nechal, aby se šel osprchovat jako první…
Hleděl jsem na něj, když vyšel z koupelny nahý, protože si zapomněl vzít své věci na převlečení.
Bože, proč jsi stvořil někoho tak krásného?
Možná jsem měl zavřít oči a dělat, že spím, abych ho neviděl, protože ta touha po něm se vrátila zpět.
Už tak dlouho jsem se ho nedotýkal. Tak strašně moc jsem ho chtěl pohladit, políbit ho…
Ale neměl jsem odvahu. Nechtěl jsem zničit tu pohodu, která tu panovala.
Stál jsem v koupelně a snažil se zbavit toho napětí. Ale ani ta chladná voda nepomáhala. Nejspíš ani nepomůže. Pořád jsem měl před očima Melovo nahé tělo.
Odevzdaně jsem přepnul vodu na teplejší. Jednou rukou jsem se zapřel o kachličky a druhou jsem posunul dolů. Snažil jsem se být tiše a doufal jsem, že voda utlumí i těch pár vzdechů, které mi i přesto unikly.
„Brede?“
Trhnul jsem sebou.
V tom spěchu jsem zapomněl zamknout.
Zatajil jsem dech a sevřel svůj penis tak silně, že jsem měl co dělat, abych nezaskučel. Zůstal jsem stát, tak jak jsem byl a jen pootočil hlavu ke dveřím.
Jak dlouho tam stojí? Neslyšel jsem ho ani vejít…
„Můžu jít za tebou?“ zeptal se Mel.
Zavřel za sebou a o něco se přiblížil.
„Však už jsi osprchovaný,“ snažil jsem se odpovědět pevným hlasem.
„Já vím, ale…“ sjel pohledem mou postavu od hlavy až k patě. „Chci ti pomoct.“
Sevření mého penisu povolilo, jak jsem byl v šoku. Jen jsem na něj zíral a nechápal…
ON? Tuší snad něco?
„Není potřeba, dokážu se umýt sám,“ pustil jsem svou erekci a natáhl se do poličky pro mýdlo.
„Brede, vím že…“
Sledoval jsem ho po očku, aniž bych se jedinkrát pohnul či otočil. Stál jsem k němu zády a čekal jsem, že to dořekne, ale on si místo toho svlékl kalhoty a vešel za mnou do sprchy.
„Pomůžu ti,“ opřel se o mě a jeho ruce mě hned objaly.
„Nepotřebuji, říkal jsem-“ další slova se mi zadrhla v hrdle.
Pohladil mě po břiše a jednu ruku posunul dolů a bez váhání se dotkl mého vzrušeného místa.
Zatl jsem zuby a sevřel ruce v pěst.
Teď mu těžko budu něco nalhávat, když sám cítí, jak na tom jsem.
„Dovol mi to. Chci to pro tebe udělat,“ šeptal do mých zad.
Pralo se to ve mně. Nechtěl jsem, aby to dopadlo tak jak minule. Ale nějak jsem ho v hloubi srdce nechtěl ani odmítnout. Opravdu jsem byl nucen si přiznat, že mi tohle chybí. Od té doby, co jsem okusil jaké to je, milovat se s ním, jsem po něm toužil čím dál víc. Už to nebyla jen platonická láska.
„Jak dlouho jsi tam stál?“ zeptal jsem se ho.
Se skloněnou hlavou jsem se díval, jak konečky jeho prstů přejíždí po celé mé délce tam a zpět.
„Dost dlouho,“ odpověděl a ještě víc se na mě natiskl.
Jeho ztopořený penis se otřel o můj zadek.
„Prosím, Brede,“ jeho prsty obemkly mou erekci. „Chci… chci, aby ses taky cítil dobře.“
V tomhle momentě, po téhle větě, jsem zvedl hlavu, a jak idiot čuměl před sebe na kachličky a snažil se vstřebat to, co právě řekl.
On chce, abych se i já cítil dobře? Proč? Cítí se zavázaný? Potřebuje se mi nějak odvděčit? Nebo jen chápe, že i já mám nějakou potřebu a ví, že to není jednoduché, zvlášť když tak dlouhou jsme spolu a já neměl žádnou známost? Nebo… Proč to vlastně řekl?
„Nechci tě k ničemu nutit,“ chytil jsem ho za ruku a chtěl ji stáhnout dolů. „Poradím si.“
„Ale já to chci!“ skoro vykřikl a stiskl můj penis ještě pevněji.
Proč pořád váhám? Proč?
Pustil jsem ho a zapřel se o stěnu i druhou rukou.
„Povol, nerad bych o něj přišel,“ rezignoval jsem.
Sklonil jsem hlavu a opět se díval dolů.
Jeho sevření povolovalo. Sledoval jsem, jak opatrně s rukou pohnul, jako by měl strach, že ho odstrčím, ale začal s ní i přesto pravidelně pohybovat. Jen chvíli jsem se vydržel jen tak dívat.
To tření, jeho tělo přitisknuté na mém, kdy mě dost znatelně tlačila jeho erekce, jeho horký dech na mých zádech, ve mně vyvolávalo čím dál větší vzrušení a touhu.
Touhu milovat se s ním, i když jsem právě tomu chtěl uniknout, když jsem se tu zavřel.
Už jsem to nedával. Zastavil jsem jeho ruku. Mel už chtěl protestovat, ale já v tom momentě poodstoupil od stěny a přetáhl si ho před sebe. Zapřel jsem ho o kachličky a chvilku se díval do jeho očí.
Měl překvapený pohled, ale viděl jsem v nich to vzrušení, které ho ovládlo stejně jako mně.
Jednou rukou jsem se zapřel vedle jeho hlavy a druhou ho chytil kolem pasu. Přitáhl jsem si ho k sobě tak blízko, že se naše rozkroky o sebe otřely a stejně jako já, ani on nedokázal zadržet ten hlasitý povzdech.
Už jsem neváhal. Chtěl jsem ho a touha mě naprosto ovládla.
Přitiskl jsem své rty na jeho. Vynutil jsem si polibek, který mi napřed mírně váhavě, ale potom s čím dál větší intenzitou opětoval.
Otíral jsem se o něj, stejně jako on o mně. Jeho ruce mě hladily po zádech. Sem tam si mě za zadek přitáhl tak těsně, jak jen to šlo. Jako by potřeboval cítit ze mě co nejvíc.
Nohy mi podkluzovaly i na té podložce, jak moc jsem byl o něj zapřený. Nedokázal bych si ho teď tady vzít naplno, aniž bych riskoval nějaký úraz. Do postele to bylo daleko a ten chtíč byl tak velký…
Povolil jsem držení kolem jeho pasu a ruku jsem vsunul mezi nás. Musel jsem se tam s ní doslova vnutit, jak málo prostoru mezi námi bylo.
Jen na moment jsem se dotkl jeho penisu, ale vzápětí jsem ho chytil do objetí s mým.
V tu chvíli mě Mel přestal hladit po zádech a zahákl mi ruce kolem krku, jak se mu podlomily kolena a málem šel k zemi. Jen jsem se víc zapřel o stěnu, abych měl větší stabilitu a pak už s pohledem do jeho očí třel naše erekce v sevření mé velké ruky.
Příjemný pocit se mi roztahoval po těle, když jsem se na něj díval a poslouchal jeho vzdechy, které se postupně stávaly hlasitějšími. Snad bezděčně začal po chvíli přirážet, netrvalo dlouho a byl v koncích. Pevněji mě chytil kolem krku, zapřel hlavu o mé rameno a s otevřenými ústy rychle oddechoval.
I tohle mi stačilo, abych se cítil moc dobře, protože to bylo s ním.
Zesílil jsem stisk, když se začal hlásit ten dobře známý pocit vyvrcholení. Svaly se mi mírně třásly a musel jsem vynaložit veškerou vůli, abych nešel k zemi, když první várka opouštěla můj penis. Kropil jsem Melovo břicho, odkud to hned smývala voda, jako by se chtěla zbavit veškerých důkazů.
Přivřel jsem oči a jen vnímal to úžasné, co procházelo mým tělem a končilo někde v odtokovém kanálku.
Ještě chvíli jsem se snažil udržet na nohách, ale s posledními záškuby v penisu, jsem povolil napětí ve svalech a pomalu se sunul dolů k zemi. Dosedl jsem na paty a přitáhl si Mela na klín.
Omotal kolem mě i své nohy, jako by odmítal přerušit tuhle chvíli, kdy jsme konečně mohli cítit svá nahá těla na sobě. Jen zvedl hlavu a svůj stále vzrušený dech přenesl na mou tvář. Krátce se o ni otřel a vzápětí jsem přivítal jeho jazyk ve svých ústech.
Neprotestoval jsem. Líbal jsem se s ním, a vůbec nepřemýšlel nad tím, jestli je to správné nebo ne.
Můj mozek zcela vypnul. Aspoň na tuhle chvíli, než se vrátí do reality…
Líbal jsem se s ním, protože jsem chtěl. Bylo to tiché vyznání toho, co tak dlouho nosím ve svém srdci a co se bojím říct nahlas.
„Mele,“ zašeptal jsem po chvíli, když jsme pořád jen tak tiše seděli.
Voda stále tekla a omývala nás, i když dávno všechno bylo pryč. Jen ten příjemný pocit přetrvával. Ten mi nikdo nevezme. Ani ta voda.
„Měli bychom jít ven, nebo se tu rozpustíme.“
Mel však neřekl ani slovo, jen se dál opíral o mou hruď. Jeho držení kolem mého krku mírně povolilo.
Chytl jsem ho za ruce a chtěl je rozpojit. Neřekl ani slovo a jen se o něco sesunul níž. Opatrně jsem ho chytil pod bradou, abych se na něj podíval.
Usnul…
Dokázal usnout i tady ve sprše.
Usmál jsem se, když jsem si to uvědomil. Musel být opravdu hodně unavený, a přesto přišel za mnou.
Vážně mi tak moc chtěl pomoci?
Na jednu stranu jsem byl rád, že spí. Odpadla tak, pro mne nepříjemná věc, že bych nevěděl, co říct. Jen prosté díky? Jak by se na to tvářil? A pro mne by to prosté díky neznamenalo nic. Měl jsem za celou tu dobu tolikrát na jazyku ty dvě slova. Tak moc jsem mu je chtěl říct. Ale co by se stalo, kdyby ode mne slyšel: Miluji tě?
I přesto, že byl trochu problém s tím, jak jsme byli mokří, přechytil jsem si Mela pevně do náruče a pomalu jsem vstal. Když jsem získal jistotu, vyšel jsem opatrně z koupelny ven a odnesl ho do ložnice. Uložil jsem ho do postele a hned ho přikryl až ke krku, aby nenachladl.
Ještě jsem se vrátil do koupelny, abych zastavil konečně vodu. Rychle jsem se otřel, vzal druhou osušku a šel zpátky za Melem. Opatrně jsem mu aspoň trochu osušil vlasy, aby neměl úplně mokrý polštář.
Dokonce ani to ho nevzbudilo.
Odhodil jsem osušku na zem a uložil se vedle něho. Otočil jsem se na bok a jednou rukou si podepřel hlavu. Díval jsem se na Mela, jak spokojeně spí, a přemýšlel jsem, co se mu tak v té koupelně asi honilo hlavou. Co ho donutilo, aby šel za mnou do té sprchy.
To kdybych tak věděl. Ale možná lepší, že to nevím.
Třeba to byla opravdu jen touha po sexu, když mě viděl, jak si ho honím. Podle jeho slov tam byl nějakou dobu a pozoroval mě.
Kdyby mi řekl tohle, cítil bych se zklamaný. Lepší asi bude, když to dál zůstane v jeho hlavě.
Nebo v jeho deníku.
Otočil jsem hlavu k nočnímu stolku.
Stejně jako na hotelu, i tady ho měl v šuplíku. Po ruce, aby do něj kdykoliv mohl psát.
Nejednou jsem se vzbudil uprostřed noci, a on ležel vedle mě s otevřeným deníkem, a něco si zapisoval.
Zajímalo by mě, co to mohlo být. Vždyť je všechno relativně v pohodě. Třeba si tam píše recepty, nebo co jsme koupili v obchodě. Nebo já nevím… Prostě v téhle chvíli, kdy se prakticky nedělo nic zásadního, to pro mne byla záhada.
Už jsem natahoval ruku, že deník vytáhnu ze šuplíku, ale nakonec jsem se zastavil.
Uvědomil jsem si, že i já jsem natolik unavený, aby hrozilo, že usnu při jeho čtení. Co by se stalo, kdyby se Mel vzbudil a viděl by to?
Vím, co by se stalo. Byl by to pro nás konec čehokoliv.
Ještě jednou jsem ho pohladil po jeho vlhkých vlasech a pak zhasl lampičku a pohodlně se uložil.
Ať je moje zvědavost velká jak chce, potřebuji se vyspat. Od doby, kdy jsem skončil u armády, jsem neměl takovou práci, kdy bych byl nucen pravidelně vstávat a ještě takhle brzy.
Musel jsem spát dost tvrdě, protože mě nevzbudilo ani to, když Mel vstával. Jen jsem na půl ucha vnímal klapnutí dveří, ale otočil jsem se na druhý bok a spal dál.
Až teprve po nějaké době jsem si začal uvědomovat, že je ráno a jsem v posteli sám.
Zvuk nastartovaného auta mě probral úplně. Venku před pekárnou stála dodávka, která rozvážela pečivo do některých obchodů. Právě ji naložili a zabouchli dveře.
Dodávka odjela a pak zase vše ztichlo.
Otevřel jsem konečně oči a protáhl se. I když bylo sedm hodin, cítil jsem se vyspaný, jak už dlouho ne. Nejspíš i proto, že jsem nemusel vstávat před čtvrtou.
Vylezl jsem z postele, a prošel jsem celý byt, abych se ujistil, že Mel opravdu odešel a neusnul třeba na sedačce v obýváku, jak už se jednou stalo. Ještě že jsme hned nad pekárnou, a tenkrát si pro něj paní Brooksová přišla osobně.
Ale bylo tu ticho a prázdno.
Zastavil jsem se v kuchyni, abych si udělal snídani. Zatím co jsem jedl, přemýšlel jsem, co budu dělat, než Mel skončí. Mám jít za ním do krámku a sedět tam do jedenácti? Možná by bylo dneska lépe zůstat tady. Využít ten čas trochu jinak…
Přesto jsem se oblékl a seběhl těch pár schodů ven, abych si zakouřil. Díval jsem se přes sklo na Mela, jak rovná pečivo v koších a baví se s panem Brooksem, který právě zezadu donesl další várku.
Když jsem dokouřil, jen jsem nakoukl dovnitř, abych je pozdravil.
Řekl jsem Melovi, že dneska zůstanu nahoře a nachystám zatím oběd, než se vrátí.
Jen na mě mávnul a pokračoval ve své práci.
Vyšel jsem zpátky do bytu a přemýšlel, co bych mohl uvařit. Prošel jsem lednici a mrazák, ale nakonec jsem vzal telefon a zavolal do jedné blízké restaurace, kde jsem nám zarezervoval místo na jednu hodinu. Tohle bude lepší…
Moje další cesta vedla do ložnice.
Svlékl jsem se a jen v triku a boxerkách jsem se uložil do postele. Otevřel jsem šuplík a vytáhl jeho deník.
Až mě děsilo, jak jsem ho bez jediného zaváhání otevřel a začal číst.
DIARY
25. duben2013
Dneska jsem byl zas u Breda. Ukázal mi nějaké fotky z doby, kdy byl ještě u armády. Moc mu to v té uniformě slušelo. Znovu jsem si vzpomněl na to, jak byl bez trika a pak jsem si ho zkoušel představit, jaké by to bylo, kdyby byl celý nahý.
Dneska jsem se ho zas zeptal, jestli má nějakou přítelkyni. Odpověděl, že ne. Že u něj ani žádnou přítelkyni nikdy nenajdu. Doufám, že jsem to pochopil správně. Bylo by fajn, kdyby byl na kluky a…
Ach jo, už na to zase myslím. Vážně mi ten sex chybí.
2. května 2013
Nejraději bych byl s Bredem každý den. Vůbec mi nevadí, že je o sedm let starší. Stejně na to nevypadá. Ale aspoň už vím, kolik má roků. Dokonce jsem vyzvěděl, kdy má narozeniny. Asi mu koupím nějaký dárek, ale budu si muset počkat do podzimu.
Vážně na něho pořád myslím.
4. května 2013
Mám Breda rád. Včera ani dneska jsem s ním nebyl. Prý měl nějakou práci a musel na dva dny odjet. Ani se mi nechce ven, když tu není, tak jsem zůstal doma.
S našima pořád nemluvím. Když už na to přijde, vždycky se s nimi akorát pohádám, tak je lepší mlčet a být zavřený ve svém pokoji.
Už aby se Bred vrátil.
Dobře si ty dva dny pamatuji. Třetího května jsem měl schůzku s jeho tátou. Byl moc spokojený, jak se situace vyvíjí. Opravdu se Mel přestal tolik toulat, a když nebyl se mnou, tak byl doma. Jenže mi tu vyvstal další problém. Všiml jsem si té náklonnosti a potřeboval jsem na to jeho rodiče upozornit.
Ten den jsem panu Bennettovi řekl jednu důležitou věc.
Ale naštěstí neměl s tím problém. Už se smířili s manželkou s tím, že Mel jim domů nejspíš žádnou nevěstu nikdy nepřivede. Nejspíš důsledek toho, jak se to všechno u něj vyvíjelo od samého začátku.
Nevadilo jim, že jsem na chlapy. Oddychl jsem si, protože bych pak nerad čelil nějakému obvinění nebo výčitkám, kdyby se Mel nějakým způsobem směrem ke mně vyjádřil. Ale i tak jsem ho uklidnil, že Melovi ode mne nic nehrozí.
Ten měsíc byl i pro mne celkem těžký po mé osobní stránce.
Rozpadl se můj dlouholetý vztah. Už delší dobu to neklapalo, ale to, že jsem se hodně věnoval Melovi, byl pomyslný poslední hřebíček do rakve.
Nedal si vysvětlit, že je to jen práce. Ty dva dny, kdy jsem nemohl být s Melem, jsem byl pryč, a snažil se náš vztah dát nějak do pořádku. Viděli jsme se naposled pátého května. U mě doma. Přespal u mě, protože bydlel dál a přijeli jsme pozdě v noci… Tenkrát to byl náš poslední sex…
Rozloučili jsme se jako dobří přátelé…
DIARY
5. květen 2013
Včera se měl Bred vrátit. Pojedu za ním a koupím mu croissant. Vím, že má rád čokoládové, stejně jako já. Už se těším, až ho uvidím. Půjdu hned teď a pozvu ho na oběd. On mě zval už několikrát, tak mu to chci oplatit. Moc se na něho těším…
… Proč mi tak vadí, že jsem u Breda někoho viděl? Když jsem přišel k němu, pozval mě dál. Ale pak vyšel z koupelny ten druhý. Vypadal, jako by právě vstal. A podle toho, jak se tvářil, tak spolu něco měli. Proč mě to tak štve? Tak moc jsem se na Breda těšil, ale měl jsem zkaženou náladu. Už se mi ani na ten oběd nechtělo. Ale nakonec jsme šli.
Je možné, že jsem se do Breda zamiloval?
7. květen 2013
Chci se s Bredem dál bavit. Kromě tebe je to jediný opravdový přítel, kterého mám. Ale jak mě bere on? Jen jako někoho, s kým prostě jen tak pokecá a pak se vyspí s tím svým? Tak moc bych si přál, abych to byl já. Ale co jsem čekal? Vždyť mi muselo být jasné, že někoho má. Přece takový krásný chlap nebude sám. Já jsem jen navíc. Někdo, kdo se mu vnutil. Proč si myslím, že bych se mu mohl líbit? Vždyť to ani nenaznačil. Ničím…
Co mám dělat? Poradíš mi? Asi ne. Ty jsi tu jen proto, že si nemám s kým povídat. Kdo by taky chtěl někoho jako já poslouchat?
Je mi z toho smutno. Myslel jsem, že se to nikdy nestane, ale stalo se. Zamiloval jsem se…
Do Breda
Ale on mě nechce, má někoho jiného. Proč by taky měl chtít někoho, jako jsem já? Někoho, kdo je lhář, vymýšlí si, obviňuje druhé, dělá ze sebe děvku, pokusil se zabít, utíká z domu…
Ještě nikdy jsem se nezamiloval. Proč mi nikdo neřekl, jak je to těžké?
Nesnáším toho jeho přítele. Proč jsem tam vlastně k němu chodil? Kdybych ho neviděl… Stejně by mě Bred nevyměnil, když má tak pěkného kluka. Proč by měl chtít mě?
Bože, je mi tak smutno…
10. květen 2013
Dneska je to třetí den, kdy jsem Bredovi nezavolal. Je mi po něm smutno. Ale neudělám to. Už se mu nebudu míchat do života. Jen bych mu překážel.
11. květen 2013
Je mi smutno
Miluji tě, Brede…
Srdce mi začalo bušit jak bláznivé, když jsem očima doslova přeletěl ty dny. Dvakrát jsem se vrátil k druhému květnu a četl to až do toho jedenáctého. Je to vůbec možné?
Miles mě miluje? Nebo spíš – miloval?
Proč jsem si toho nevšiml dříve?
Cítil jsem mírnou náklonnost, ale přisuzoval jsem to spíš tomu, že si Mel prostě potřeboval s někým povídat. Navíc… I když jsme se s přítelem rozešli v klidu, jako dobří kamarádi, tak já v pohodě moc nebyl. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem byl schopen ho pustit z hlavy. Scházel jsem se s Melem, ale byl jsem spíš duchem mimo. Ani nevím, o čem v té době mluvil, nebo co jsme dělali.
Můj osobní život dost zasáhl do mé práce. A přitom Mel…
Miluji tě, Brede…
Na těchto slovech jsem se zasekl a četl je pořád dokola. Tak rád bych jim věřil. Ale tak nějak se to potom pokazilo. Bylo to právě kvůli mému ex? Byl na vině právě ten Melův příchod ke mně domů? Stačilo by, kdyby přišel o půl hodiny později a vůbec by se neviděli.
Ale stejně by to nezměnilo mé chování. Opravdu jsem z toho byl zničený, i když jsem se to snažil nedávat najevo.
Byla to však jediná věc, která všechno pokazila?
Mel omezil naše schůzky. Nebyly už tak časté, přesto jsme se viděli tak minimálně třikrát do týdne. Ale už nikdy nechtěl jít ke mně domů. Teď, když jsem si to přečetl, se už nedivím.
Dokonce i jeho další zápisky se omezily pouze na pár vět. Ale stále se tam opakovaly dvě věty: Miluji ho… a Je mi smutno…
DIARY
30. květen 2013
Dneska odjíždíme pryč. Sice jsem nechtěl, ale nakonec jsem souhlasil. Ale naše komunikace je pořád na bodu mrazu. Ale aspoň se už nehádáme. Jedeme k babičce a dědovi. Mám z toho strach, ale nakonec mě naši přemluvili. Ale jak se ke mně budou babička s dědou chovat, když jsem jejich syna obvinil z toho, že mě znásilňoval a chtěl mě zabít? Tohle mi asi těžko odpustí. Trochu se toho bojím, tam jet. Ale nemůžu se jim vyhýbat pořád. Navíc, mám je rád.
A taky jsem se tak rozhodl kvůli Breda. Neuvidím ho nějakou dobu a možná mě to přejde. Možná bude proto lepší být od něj daleko a vědět, že se s ním nemůžu sejít.
Zítra ráno odjíždíme a vrátíme se až za měsíc. Už mám sbaleno.
Nebudu Bredovi ani volat, že jedu pryč, protože bych se s ním chtěl znovu vidět. A když jsem s ním, vždycky si vzpomenu na to, že jsem pro něho nic. Nejsem jeho přítel. On mě nemiluje.
Ach, Milesi, kdybys tak věděl, co k tobě cítím teď. Co k tobě cítím už delší dobu a nejsem schopný to říct nahlas.
Je pravda, že tenkrát jsem ho tak neviděl. Vždyť já měl hlavu tak zaneřáděnou minulým vztahem. Co se divit, když jsme spolu chodili víc jak tři roky.
Když mi pan Bennett ohlásil, že s Melem odjíždí na měsíc k rodičům, tak nějak se mi ulevilo.
Potřeboval jsem si odpočinout a dát se do pořádku. Když jsem s Milesem neměl schůzku, stejně jsem seděl v autě před jejich domem.
A on nevěděl, že vím, kde bydlí. Nevěděl nic o tom, že ho hlídám. Nikdy mě nepozval k sobě domů a snad to bylo dobře. Možná se bál, jak by rodiče zareagovali, kdyby si mě tam přivedl?
O jeho odjezdu jsem věděl, ale počítal jsem s tím, že mi to řekne. Ale mýlil jsem se. Tenkrát mě to celkem překvapilo, ale teď už vím, proč to tak bylo.
Navíc… Nebylo to měsíc. Neviděli jsme se skoro tři měsíce.
Já za tu dobu, co měli být pryč, odmítl brát od Bennettových peníze a zajistil jsem si nějakou jinou práci. Dohodli jsme se, že i přesto ho ještě chvíli budu hlídat. Ale pokud bude všechno v pohodě, což vypadalo, že je, tak tím bychom naši „spolupráci“ ukončili.
Na konci června jsem čekal telefonát. Byli jsme domluveni, že mi zavolají, abych věděl, že už jsou zpátky. Telefonát byl, ale jiný, než jsem čekal.
Mel zůstal u prarodičů déle. Prý se mu tam daří dobře a nejsou žádné problémy.
Podíval jsem se na hodiny. Ukazovaly něco po deváté… Dost času na to, abych si mohl ještě něco přečíst.
Počítal jsem s tím, že další zápisky budou o tom, jak trávil léto. Snad tam se něco stalo, proč se Melovo chování tak rapidně změnilo.
Ale když jsem se pořádně zadíval, zjistil jsem, že za tu dobu nenapsal ani jedno slovo.
Byl jsem překvapený, ale hned s dalšími řádky, jsem pochopil, proč…
DIARY
20. srpen 2013
Jsem doma. Strašně moc jsi mi chyběl. Až někde v polovině cesty jsem si vzpomněl, že jsem tě tu nechal. Ale stejně to nevadilo, zvládl jsem to bez tebe. Jen ti musím říct jednu věc.
U babičky a dědy bylo moc fajn. Opravdu jsem z toho měl strach. Bál jsem se, že mi to všechno budou vyčítat, ale nic z toho se nestalo. Byli na mě moc hodní a ujistili mě, že strejda nepřijede. Že se nemusím bát. Už dlouho jsem se tak dobře necítil. Dokonce jsem chodil ven i se svými kamarády, které jsem už několik roků neviděl, když jsme se odstěhovali. Nikdo z nich nevěděl, co se tady stalo a nikdo o tom tím pádem nemluvil. Jen se divili těm černým konečkům. Ještě chvilku a ta barva úplně odroste.
Vůbec se mi nechtělo jet zpátky. Nejraději bych tam zůstal a chodil na školu tam, ale máma s tátou to odmítli a já se s nimi zas pohádal. Řekl jsem jim, že tam zůstanu do konce prázdnin. Ani to se jim nelíbilo, ale děda se mě zastal. Prý nebude mít cenu, abych jel domů, když tam můžu ještě nějakou dobu zůstat. Zkusili i přemluvit naše, aby si to rozmysleli s tou školou, ale v tomhle neustoupili. Chtějí mě mít pod dohledem. Ale nakonec odjeli beze mě s tím, že tam můžu zůstat do konce prázdnin.
Dneska mě přivezl děda. Už odjel zpátky domů a mě bylo smutno. Chtěl jsem s nimi být ještě chvíli, ale cesta je dlouhá a on už má dost roků. Slíbil mi, že mi dá vědět hned, jak dorazí zpátky, abych neměl strach. Před chvilkou mi došla sms, že se už vrátil.
Jsem rád, že se mu po cestě nic nestalo. Mám babičku a dědu opravdu moc rád.
Chyba…
Jedna z velkých chyb, které se manželé Bennettovi dopustili.
Měli souhlasit a nechat Mela tam. Bylo mu tam dobře a podle toho, co jsem pak od pana Bennetta na jedné z našich schůzek slyšel, byl opravdu v pohodě a nikde se netoulal. Dokonce se o prázdninách i učil, protože ho na konci srpna čekalo přezkoušení.
Ale oni ho vrátili sem…
Tady, kde to všechno začalo a pak po jeho návratu pokračovalo jiným směrem, než si představovali.
Nechali se ukolébat tím, že se Miles opravdu dal do pořádku a žádné extempore z jeho strany už nehrozí.
Opravdu udělali chybu…