Miles - Kapitola 14

Miles - Kapitola 14

Mel se vzbudil chvíli potom, co jsem já usnul. Probralo mě, když se protáhnul a pak se zvedl a šel na záchod. Snažil se být potichu, ale já měl pořád plnou hlavu toho, co jsem četl, že mě opravdu vzbudil jen jeho nepatrný pohyb. Nedokázal jsem tvrdě usnout a klidně spát.
Pozoroval jsem dveře koupelny, odkud byla slyšet tekoucí voda. Nejspíš se potřeboval osprchovat, a ani se nedivím. Vždyť usnul hned potom, co jsme se spolu vyspali.
Okamžitě se mi stáhnul žaludek, když jsem si to uvědomil. Jen jsem nedokázal přesně říct, zda to byl příjemný či nepříjemný pocit, který tohle způsobil. 
Podíval jsem se na jeho polovinu postele a bezděčně jsem na ni položil ruku, abych vstřebal to jeho teplo, které ještě zcela nevyprchalo. Takhle jsem měl aspoň na chvilku pocit, že se dotýkám právě Mela…
Když klaply dveře, otočil jsem se a díval se na něj, jak oblečený v županu míří rovnou k lednici. Vytáhl si vodu a snad na jeden zátah ji vypil. Měl jsem pocit, že u toho ani nedýchal.
Trhnul sebou, když se otočil k posteli a všiml si, že se na něj dívám.
„Lekl jsem se. Myslel jsem, že spíš,“ podíval se na mou ruku, kterou jsem měl stále na jeho polovině postele.
„Netušil jsem, že po ránu vypadám tak strašně,“ zasmál jsem se a ruku jsem stáhl zpátky k sobě. Složil jsem si polštář pod hlavu, abych ji měl výš a dál jsem se na Mela díval.
Posadil se ke stolu a otevřel krabici, kde jsme měli pečivo.
„Myslím, že nemáme co snídat,“ povzdechl si a otočil krabici směrem ke mně.
Na jejím dně ležela jedna houska.
„Vážně nemáme nic?“ vstal jsem z postele a šel k němu.
Znovu jsem se podíval do krabice, jako bych se chtěl přesvědčit, že tam kromě jedné housky nic jiného není a pak jsem šel prohlédnout lednici. No… Ať bych udělal cokoliv, pečivo budeme potřebovat tak jako tak. Pohlédl jsem na hodiny. Bylo něco krátce po sedmé.
„Zajedu do marketu něco koupit,“ začal jsem se hrabat ve skříni a vytahovat věci na oblečení.
„Půjdu já,“ zastavil mě Miles, který se postavil vedle mě a hned si vytáhl kalhoty a triko.
„Autem to bude rychlejší,“ namítl jsem.
„Máš tak velký hlad?“
„Ne, jen jsem myslel…“
„Zajdu do obchodu. Stejně jsem se chtěl projít. Půjdu sám,“ natáhl si triko a upravil se do přijatelné podoby.  
„Určitě nechceš, abych šel s tebou?“ chytl jsem ho za ruku a otočil ho k sobě.
Na moment se zarazil a díval se mi do očí. Měl jsem pocit, jako by mi chtěl něco říct, ale nakonec jen zavrtěl hlavou a vytrhl se mi z držení.
„Vážně se chci jít projít. Přemýšlel jsem, že bych se zastavil u paní Brooksové a domluvil se s ní na tom bydlení. Nevadí ti to? Teda,“ zadíval se mi na moment do očí. „Teda pokud tam chceš bydlet se mnou.“  
Přestal jsem se dívat na Mela a šel si sednout ke stolu. Moc jsem se vážně nevyspal, a nějak mě začala zmáhat únava. Rozhlédl jsem se po pokoji a pak si v duchu spočítal, jak dlouho bydlíme v tomhle hotelu. Opravdu by to chtělo změnu. Bydlet někde, kde si budu aspoň trochu připadat jako doma.
„Ty tam nechceš-“
„Půjdu tam,“ přerušil jsem Mela. „Jen nechci být nikomu zbytečně zavázaný. Budeme tam bydlet jen do doby, než si něco najdeme, souhlasíš?“ 
Byl spokojený. Přikývl a už hledal ponožky a boty, aby se mohl obout a co nejdříve vyrazit.
„Vezmi jen pečivo. Nic víc. Jestli se budeme moct přestěhovat hned zítra, tak ať zbytečně netaháme žádný nákup. Když tak bychom potom nakoupili společně.“
Netrvalo ani pět minut a Mel byl pryč. Jen popadl peněženku a už ho nebylo.
Jen jsem za ním stihnul křiknout, že zatím uvařím kávu, aby přibral ještě mlíko.

Uvařil jsem kávu do konvice, a i když mi chybělo mléko, přesto jsem si nalil, abych se trochu probral.
Postavil jsem hrnek na noční stolek a vytáhl Melův deník, kterého si on ani nevšiml. Ani dokonce nezavřel šuplík. Jako by na něho zapomněl.
Podle mých propočtů bude Melovi trvat minimálně hodinu a půl než se vrátí. Něco mu bude trvat cesta a něco se zdrží u paní Brooksové. A chtěl jsem ten čas využít k tomu, abych se dozvěděl další kousek jeho života…
Posadil jsem se na postel, nalistoval tu správnou stránku a začetl se.

 

DIARY


5. Březen 2013
Dneska jsem se pohádal a mamkou a taťkou. Přestal jsem chodit do školy. Proč se diví, když jsem řekl, že tam nebudu chodit? Nemám vůbec chuť. Raději si najdu jinou školu a zopakuji si celý rok. Ale jedno vím jistě. Architekt ze mě nikdy nebude. S takovou mě na žádnou vysokou nevezmou.
Ale možná si jednou postavím svůj vlastní dům. Někde daleko, kde nebude nikdo z těch, co mi tak ničí život. Jednou se opravdu odstěhuji. Uteču pryč.
Odpoledne jsem odešel z domu. Když jsem se pohádal s našima, nedokázal jsem s nimi být v jednom baráku. Ani v pokoji zavřený. Prostě jsem musel ven. Přišel jsem domů zase až večer. Jen jsem se tak toulal. Ale bylo mi fajn. Ještě je pořád chladno, zima se tu pořád drží, ale to mi nevadilo.
Venku je mi dobře. Lépe než doma.


8. březen 2016
Začal jsem chodit ven čím dál víc. Občas jsem zašel do nějakého baru na kafe, ale obloukem jsem se vyhýbal tomu jednomu. Když jsem byl na to kafe, sem tam se mi někdo přimluvil, ale já s nikým mluvit nechtěl. Jeden kluk mi dokonce nabídl společnost za peníze. Do toho baru už jsem pak nikdy nešel. Je mi z nich špatně. Mám snad na čele napsané, že jsem děvka? Můžu snad za to, že mám takový obličej, až si kolikrát říkám, že jsem se měl narodit jako holka? Proč jsem se tak nenarodil? Mohlo být všechno úplně jinak. Akorát bych řešil, kdy dostanu menstruaci a jestli neotěhotním a měl bych klid. Ale takhle? Proč jiní kluci nemají takové problémy jako já? Co je na mě jiného?
Pomalu mi začíná odrůstat ta černá barva ve vlasech. Zítra půjdu k holiči, aby s tím něco udělal, protože to vypadá děsně.


15. březen 2016
Vím, že jsem si tě dlouho nevšímal. Ale nějak jsem neměl náladu a čas na psaní. Naši už se zase začínají zlobit. Dostal jsem předevčírem dopis, že mě vyloučili ze školy.
Je mi to jedno. Stejně pořád říkám, že tam chodit nebudu.
Když jsem byl včera večer ve městě, potkal jsem zas toho kluka ze školy. Byla to fakt náhoda. Nevěděl jsem, jak se ho mám zbavit, protože zase začal mluvit o tom…
Využil jsem toho, že jsem byl blízko baru a hned jsem tam zapadl. Dovnitř za mnou naštěstí nešel.
Jenže jak jsem vešel dovnitř, tak jsem si uvědomil, kde vlastně jsem. Nevěděl jsem, co bylo horší.
Jít ven, nebo zůstat tady, kde se na mě všichni dívali jak na vraha?
Rozhodl jsem se, že počkám jen chvilku a pak půjdu pryč. Tak jsem si zašel na záchod, ale nejspíš jsem to neměl dělat. Přišli tam dva Jefreyho kámoši, které jsem znal, a dali mi jasně najevo, že jsem to posral.
Vytáhli mě pak z baru a odvezli mě za město, kde mě vyhodili z auta a nechali tam. Myslel jsem, že ani nevstanu. Nevěděl jsem, jestli mám jít domů, nebo do nemocnice. Nemohl jsem se po těch kopancích ani pořádně nadechnout. Nakonec jsem se nějak doplazil domů a hned zalezl do pokoje.
Chce se mi strašně spát, ale mám problém se jen pohnout. Všechno mě bolí. Mám modřiny snad všude. Už jsem si říkal, že mě chtějí zabít, když mě vezli tím autem. Možná by to bylo lepší. Měli to udělat…


16. březen 2013
Odmítl jsem jet do nemocnice. Když jsem ráno vyšel z pokoje a mamka mě viděla, chtěla mě tam hned odvézt. Ani se neptala, co se stalo. Pohádal jsem se s ní a pak s taťkou, když se přišel podívat, co se děje. Myslel jsem, že mě zmlátí i on.
Nakonec mě nechali být. Aspoň jsem si to myslel. Odpoledne totiž k nám přijel doktor, co k němu chodíme. Nakonec mě prohlédl, dal mi nějaké prášky na bolest, a že prý pokud mi bude zle, tak mám určitě jet. Ale žebra prý nemám zlomené, jen naražené a bude to dlouho bolet. Prý můžu být rád, že jsem dopadl, jak jsem dopadl. Chtěl to nahlásit na policii, ale řekl jsem mu, že to nechci. A pokud se mně budou na něco ptát, tak všechno popřu.
Tak nevím, jestli to udělal, ale policajti nepřišli. Většinou přijedou hned po nahlášení, ale už je večer a nikdo se neozval.
Vypadá to, že se pár dní nehnu z domu. Nejspíš tady umřu. Chci jít ven…
Jenže mám napuchlé oko, naražený nos a jsem rád, že mi nevyrazili zuby. Takhle mě ještě nikdy nikdo nezmlátil. Ani ti, co si mě u Jefreyho kupovali.
Proč jsem se vlastně do toho pouštěl? Proč jsem souhlasil s tím, že budu vypovídat u soudu? Stejně to skončilo jinak, než mělo a ještě jsem si udělal hodně nepřátel. Všechno se obrátilo proti mně jen proto, že jsem chtěl nějakou spravedlnost? Jakou? Je vůbec nějaká?
Jsem lhář, který si všechno vymyslel, jen aby se pomstil strejdovi. Tak já jsem si vymyslel i to znásilnění? Proč se mně na to teda potom ptali? Není pravda, že jsem to chtěl svést na Jefreyho jen proto, aby nikdo neřekl, že jsem se prodával. Proč bych měl? Proč bych to dělal? Copak to nikdo nechápe? Můžu se já vůbec někde objevit, aby mi to pořád nikdo nepřipomínal?
Jsem já ten grázl, co ostatním ubližuje? Co jsem jim vlastně udělal?
Zajímá někoho, co udělali oni mně?
já… já… já už nevím co dál… vracím se někam, odkud jsem chtěl utéct.
Všechno je špatně. Uteču odsud a už se nikdy nevrátím. Tentokrát už ne…


Natáhl jsem se pro hrnek, abych se napil kávy, která mi už začala pomalu chladnout. I přesto, že jsem byl začtený do Melových zápisků, sledoval jsem hodiny a občas se přes okno kouknul ven, jestli se nevrací. Mohl by si vzít třeba taxi a tím pádem by byl zpátky dříve.
Nechtěl jsem, aby mě přichytil při tom, že si čtu jeho deník.
Začaly mě bolet záda, jak jsem byl pořád skloněný, tak jsem se natáhl na postel. Lehl jsem si na břicho a deník položil na polštář.
Než jsem začal znovu číst, vzpomínal jsem na ten den, který jsem teď četl.
Šestnáctého března, ve tři hodiny odpoledne, za mnou do mé skromné kanceláře přišel klient. Byl to Melův otec.
Divil jsem se, že přišel. Soud skončil a my prakticky spolu už nemuseli nic řešit. Práce, kterou jsem pro ně dělal, skončila tím, že jsem Mela přivezl do nemocnice. Dostal jsem zaplaceno, a víc nebylo potřeba mě kontaktovat.
Ale to bylo jen zdání.
Seděli jsme spolu asi hodinu. Nakonec na stole zůstal ležet papír. Moje nová práce pro ně.
Moc se mi do toho nechtělo, protože to znamenalo nechat všechno ostatní a zaměřit se jen na Milese. Ale nabídku, kterou mi pan Bennett dal, jsem nakonec přijal. Bylo to dost peněz, abych pokryl veškeré své náklady a mohl jsem ještě dost ušetřit. A takhle jsem dělal jen pro ně.
„Věříte svému synovi, že si to nevymyslel?“ zeptal jsem se tenkrát, než jsem podepsal ten papír.
Pan Bennett mlčel. Už jsem to chtěl odmítnout, ale on nakonec promluvil.  
„Je to těžký,“ povzdechl si. „Nejdříve jsme mu nevěřili. Navíc každou chvíli utíkal z domu, neučil se, chodil za školu. Mysleli jsme si, že to všechno dělá na truc. Prostě pubertální výlevy. A taky nám bratr řekl o tom jeho mejdanu a jiných věcech, které před námi tajil. Opravdu jsme si mysleli, že to dělá jen proto, aby se mu pomstil. Jenže potom, když jste ho přivezl, když jsme ho viděli, četli zprávy a byli u soudu… Máme pocit, že jsme mu křivdili, i když se nic z toho neprokázalo. Tak nějak cítíme, že jsme mu opravdu ublížili a to, co se stalo, byla i naše vina. Měli jsme mu víc věřit. Chtěli bychom, aby bylo všechno jako dřív. Jenže nechce s námi mluvit. A nedivím se mu. Manželka ho chodí po nocích kontrolovat, jestli je v pořádku a pak do rána brečí. Nevíme, co máme dělat, aby nám věřil. Vím, že jsme mu ublížili a zřejmě nám už nikdy neodpustí.“
Tohle mi stačilo. Pan Bennett to byl schopen přiznat. Řekl nahlas to, co zřejmě nikomu neřekl. 
Možná ani Melovi ne. A možná by to pomohlo. Ale kdo ví. Zřejmě je v Melovi ta křivda tak silně zakořeněná, že ta cesta k němu bude hodně dlouhá a těžká.
Podepsal jsem to.
Od toho dne, jsem byl Melovi neustále v patách. Jeho rodiče věděli, že nebude v mých silách ho hlídat každou minutu. Že budou chvíle, kdy se ztratí i mně. Ale chtěli, pokud by to bylo možné, abych ho ochránil před tím, co se mu stalo teď. Nebo kdyby nešlo ani tohle, tak aby o něm měli aspoň zprávu. Počítali i s tím, že zase bude chtít utéct.
Byli opravdu bezradní a nevěděli, jak se k Melovi přiblížit, aby jim zase začal věřit.
Hned druhý den jsem seděl v autě před jejich domem. Výhoda byla, že pokud Mel chtěl někam jít, musel jít touhle cestou, protože ze zahrady by se zadem dostal akorát tak na pole. Jenže jsem ho neviděl. Byl jsem tam vždy až do večera a hned brzy ráno se vracel. Bylo to dost náročné, ale pro čas, kdy jsem se potřeboval vyspat, nebo se najíst či si zajít na záchod, jsem byl domluvený, že mi manželé Bennettovi zavolají, pokud by zjistili, že Mel odešel z domu.
Trvalo asi tři dny, než se poprvé ukázal venku. Byl jsem v šoku, když jsem ho viděl. Pan Bennett mě upozornil na to, že ho někdo zmlátil, ale ten pohled… Vypadal opravdu hrozně.
A zřejmě si toho byl dostatečně vědom. Šel celou dobu s hlavou skloněnou, měl na hlavě bejsbolku a ještě přetáhnutou kapuci, aby mu bylo co nejméně vidět do obličeje.
Několik dní jsem ho takhle sledoval. Zdálo se, že je všechno v pohodě. Prakticky skoro s nikým se nebavil. Většinou jen chodil po městě, nebo sedával v parku. Občas zašel do nějakého baru, ale nikdy se tam nezdržel dlouho. Jen jsem ho vždy nenápadně od dveří zkontroloval, ale když jsem viděl, že sedí sám a pije kafe nebo čaj, zas jsem vyšel ven a čekal.
Za tu dobu jsem nad ním začal víc uvažovat.
Jeho rodiče neví, jak se k němu víc přiblížit. Jak vrátit tu pohodu, co u nich kdysi dávno panovala. Mel je pořád sám, i když je venku. S nikým se nebaví. Musel být strašně osamělý.
Tuhle skutečnost jsem si uvědomil už tenkrát, a to jsem ještě nečetl jeho deník. Párkrát jsem měl pocit, jako by cítil, že ho někdo sleduje. Sem tam se zastavil a ohlížel se.
Takhle to jeho hlídání nemohlo jít donekonečna. Co když se dozví, že ho jeho rodiče nechávají hlídat? Mohlo by to situaci jen zhoršit. A to jsme nemohli dopustit.
Než jsem se k tomu odhodlal, zavolal jsem Bennetovým.
Souhlasili s tím, co jsem jim navrhl.

Dvacátého pátého března… den, kdy jsem s Melem poprvé mluvil z očí do očí.


DIARY


23. března 2016
Máma s tátou nakonec souhlasili s tím, abych si našel jinou školu. Ale měli podmínku, že tentokrát ji dokončím. Je to jen jeden rok. Chtějí, abych měl aspoň tu maturitu.
Byla to vůbec první věc, na které jsme se shodli. Jinak jsme spolu dál nemluvili.  Ale aspoň jsem měl klid. A můžu taky bez problémů chodit teď po venku a nemusím mít strach, že mě někdo zastaví, že nejsem ve škole. Začal jsem chodit ven víc než předtím. Stejně jsem doma neměl co dělat a necítil jsem se v přítomnosti našich dobře. Cítil jsem ty jejich občasné pohledy a nevěděl jsem, co si mám o tom myslet. Ale stejně… Nevěřili mi a teď chtějí, abych se tvářil, jako že se nic nestalo? Myslí si, že je to tak jednoduché? Co udělali proto, abych se u nich cítil v bezpečí? Nic… Ani ty blbé sebevraždy jim neotevřely oči. Škoda že je babička už tak stará. Vrátil bych se k ní a bydlel zase v Minesotě.
Nenávidím to tady… Kdybychom se tu nepřestěhovali, nemuselo by se nic z toho stát.
Dneska jsem měl pocit, že mě zase někdo sleduje. Ale nikoho jsem neviděl. Teda, lidí bylo venku dost, ale nevěděl jsem, jestli se mi to nezdá. Spíš to byl jen takový pocit. Ani se nikdo nezastavil, nebo rychle neschovával, abych ho neviděl. Ani v parku, když jsem se ohlížel, jsem na nikoho nenarazil. Asi se mi to opravdu zdálo.


25. března 2016
Začíná být už o něco malinko tepleji. Tak jsem si dneska sedl venku na terasu jedné restaurace a dal jsem si kávu tam. No, to jsem vlastně ani napsat nechtěl, ale stalo se něco zvláštního.
Když jsem tam tak seděl, přišel ke mně nějaký chlápek. Nejdříve jsem si nemohl vzpomenout, odkud ho znám a nechtěl jsem se s ním vůbec bavit. Měl jsem strach, že je to zas někdo, kdo mi bude nabízet peníze za sex. Už jsem chtěl jít pryč, ale on se mě pak zeptal na to, jak se mám a jestli jsem v pohodě. Prý ho mrzí, jak dopadl ten soud.
Pak jsem si vzpomněl.
Byl to ten, co mě tenkrát odvezl do nemocnice a potkal jsem ho na policajtech na chodbě. Je to zvláštní, jaké na sebe máme štěstí. Nakonec jsem zůstal sedět a on mi objednal čaj a zákusek. Měl jsem strach, že snad bude vyzvídat, ale byl nakonec v pohodě. Moc jsem toho nenamluvil, to spíš on, ale nakonec jsme spolu seděli asi hodinu a půl. Poprvé, co jsem takhle s někým mluvil po hodně dlouhé době a neměl jsem strach, že se něco stane.
Už ani nevím, o čem všem jsme si povídali, ale dozvěděl jsem se, že je bývalý voják. A že teď momentálně nepracuje, dostává rentu a občas vypomáhá nějakému kamarádovi, který má nějakou společnost. Ale nevím, v čem mu vypomáhá. Bylo mi blbé se ho tak moc vyptávat.
Říkal, že to byla náhoda, že šel kolem a viděl mě. Tak mě prý chtěl pozdravit a zeptat se jak se daří.
Pamatuji si, jak jsem se s ním poprvé srazil ve dveřích toho baru a měl jsem z něj divný pocit. Už tenkrát jsem si říkal, že vypadá jak nějaký voják nebo policajt a nespletl jsem se. Ale zdá se, že je to prima chlapík. Dal mi svoje číslo a prý mu můžu kdykoliv zavolat a můžeme zase zajít na kafe. A že je rád, že jsem v pořádku. Jo, to neviděl ty barevné žebra. Tam ty modřiny ještě nezmizely.
Dneska to bylo venku fajn. Rád ho zase někdy uvidím. Dobře se s ním povídá.


27. března 2013
Chtěl jsem mu zavolat hned druhý den. Ale bylo mi to blbé. Ale už jsem to nevydržel. Už mě nebaví se sám procházet po městě jen tak. Zavolal jsem mu dneska ráno a domluvili jsme se, že se po obědě sejdeme. Že prý to není problém.
Jdu dneska ven. Za ním. Aspoň si mám s kým povídat.
Ani nevím proč, ale věřím mu. Přece by mi neublížil člověk, který mě vlastně zachránil? Ne?
Nebo ano?


Nad touhle větou jsem se zarazil. Na jednu stranu jsem se mu nedivil. Zažil už tolik zklamání, že opravdu nevěděl, jestli ještě může někomu věřit.
Pomalu jsem pročítal další dny. Popisoval každé naše setkání. Nejdříve jich bylo poskrovnu, ale pak byly čím dál častější a byli jsme spolu třeba i celé odpoledne. Dokonce se mi později natolik otevřel, že mi řekl i to, jak to má se školou a začal mluvit i o rodičích. Jako by se potřeboval někomu vypovídat. Pro manžele Bennettovi to byla dobrá zpráva. Vyšlo to. Než ho sledovat z povzdálí a doufat, že si toho nevšimne, bylo lepší se k němu přiblížit.
Někdy přítel znamená víc, než deset psychiatrů.



DIARY


17. Duben 2016
Dneska jsem byl poprvé u Breda doma. Měl jsem z toho strach. Pořád jsem si opakoval, že se nic nestane. Že je to hodný člověk. Jeho byt není moc velký. Má jednu ložnici a obývák s kuchyní dohromady. Ale žije prý sám a stačí mu to. Chtěl jsem se ho zeptat na to, jestli má nějakou přítelkyni, jestli se s někým schází, ale neměl jsem k tomu odvahu. Bylo mi to blbé. Ale nikde jsem neviděl žádné fotky. Jako by byl opravdu sám.
Zůstal jsem u něho na oběd. Opravdu to bylo dobré. Usmíval se, když jsem mu to pochválil.
Dneska jsem ho viděl bez trika. Musel si ho převlíknout, protože se při tom vaření zašpinil. Nechtěl jsem na něho tak zírat, ale fakt se to nedalo. Má pěkné tělo. Ty jeho svaly…
Víš, už dlouho jsem neměl sex. Nějak mi to nechybělo. Nenáviděl jsem to, od té doby, co… Však víš.
Ale dneska, když jsem viděl Breda jen tak, bez trika…
Mám chuť se s někým milovat…
Jenže s kým? Sám se sebou? To není ono. Pomůže to jen na chvilku.


Nenadálý pohyb za oknem mě pobral. Jen periferně jsem zahlédl Mela, který se vracel a už nebyl daleko ode dveří. Zavřel jsem deník a zamkl ho. Vrátil jsem ho do šuplíku, vzal kafe a rychle se posadil na svou stranu postele.
V momentě, kdy jsem zapnul televizi, otevřely se dveře.
Bylo to o chlup.
Snažil jsem se uklidnit, aby nepoznal, jak jsem nervózní. Určitě by se ptal, co se děje a těžko bych hledal nějakou výmluvu.
Mel vešel dovnitř s taškou plnou pečiva a s velkým úsměvem na tváři.  
„Myslel jsem, že budeš ještě spát,“ podíval se na mě ve chvíli, kdy jsem se neubránil zívnutí. „Pojď se nasnídat.“
Vstal jsem z postele a kafe, které už bylo studené, jsem vylil do umyvadla. Z konvice jsem si nalil novou, ještě horkou, přidal jsem mléko a cukr, aby byla taková, jak ji mám rád. Usadil jsem se u stolu a díval se, jak Mel dává na talířky to, co právě přinesl. Bylo nad slunce jasné, že tohle nekupoval v marketu. Paní Brooksová ho nabalila, jako by měl nakrmit celou armádu.
Ale ten mrkvový koláč chutnal výborně.
„Paní Brooksová s manželem souhlasili,“ ozval se Mel, když jsme chvíli mlčky jen seděli a jedli.
Zvedl jsem hlavu, polkl sousto a zvědavě se na něho podíval.
„Takže se k nim teď opravdu nastěhujeme?“
„Můžeme se nastěhovat už dnes. Říkala, že tak aspoň budeme mít víc času se zabydlet, než zas půjdeme do práce. Ten byt je prázdný a nemusíme ani kupovat nábytek. Všechno co budeme potřebovat, tam prý je.“
„Chceš jít hned?“ chytl jsem Mela za ruku, když nervózně poklepával prsty o desku stolu, jako by měl strach, že nebudu souhlasit.
Jeho horlivé přikývnutí u mě vyvolalo úsměv. Prostě jsem tomu nedokázal zabránit. Jeho nadšení se mi opravdu líbilo.
Jako by to byl zpátky ten Mel, který se mi tenkrát pomalu otvíral a začínal žít. Jako ten poslední den, který jsem si stihl přečíst. Tenkrát se zdálo, že jde vše k lepšímu. Už se tolik netoulal. Chodil každý den ven, ale v noci býval doma. Doba, po kterou byl venku, se zkracovala a většinou se po našich schůzkách vracel domů.
Později se občas v nestřežené chvíli i usmíval…
Co se teda pokazilo?
Co se stalo, že se pak změnil a začal se znovu toulat a navíc…

Bezděčně jsem mlasknul a zamračil se, když jsem si vzpomněl na to, jak se to potom pokazilo.
Co to způsobilo?
Podíval jsem se k nočnímu stolku, kde vyčuhoval jeho deník.
Tam je odpověď. Doufám, že tam je…

„Tak jo,“ poplácal jsem Mela po ruce a vstal jsem.  „Já se ještě osprchuji a zajdu na recepci nás odhlásit. Odstěhujeme se hned. Je zbytečné to odkládat a všechno co máme, stejně v pohodě naložíme do kufru.“  
Vstal jsem, vzal jsem si věci a než jsem se zavřel v koupelně, ještě jsem se na Mela usmál.
„Zavolej paní Brooksové, že tam budeme tak za dvě hodiny.“

Nač to odkládat. Nejlepší je to udělat hned. Začít znovu, se vším všudy.


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


dodatek: vypadá to, že se všechno obrací k lepšímu. Ale vážně to tak bude? Je tohle opravdový klid, nebo je to jen zdání?

Kapitola 14

:)

Tara | 13.05.2016

Teprve ted jsme si všimla, že jsme jednu kapitolu přehlédla O_o
no v Deníkuje alespoň náznak že se Bred Melovi alespoň trochu líbí :)

Re: :)

topka | 14.05.2016

Nevadí, ale přečetla sis to pak ve správném pořadí? A ano, Melovi se Bred začíná líbit. :)

Napínáš

Michi | 09.05.2016

Moc napínáš :D je to hrozné, strašně se bojím toho všeho, co se stane a já určitě nechci aby se to stalo, přála bych si poklidně plynoucí děj, ale jak tak vidím, mi ho nedopřeješ. Ách jo, no co se dá dělat, oba se milují, to je nadmíru jasné, oba se bojí si to říct, -opět- nadmíru jasné. Já si tu trhám vlasy-nadmíru jasné :D- .. Prosím, Topko, nechci, aby byl Mel po zjištění, toho, že Bred nahlídl do jeho života bez dovolení, naštvaný a nějak ho neopustil.. To mi nesmíš udělat :D

Myslíš, že kdyby to spolu probrali s tím, že Bred chce znát jeho slova z deníku, dal by Mel Bredovi do ruky jeho nejlepšího přítele, který s ním prožil vše?

Děkuji za další díl, miluju to ♥♥

Re: Napínáš

topka | 10.05.2016

Napínám? Jak já bych mohla :D Taky bych jim chtěla dopřát klid, ale to by vás asi nudilo. :) I když je pravda, že jsem se asi na nikom ještě nikdy tak nevyřádila, jako právě na Milesovi. No... možná trochu Pavel, ale myslím že Miles to má o dost těžší. Netrhej si vlasy, škodí to zdraví a byla bys plešatá :D
Jestli Mel přijde na to, že Bred si čte jeho deník... to zatím ještě nejsem rozhodnutá. To jsem taky zvědavá, jak to bude. ani já nevím dopředu. Zvláštní je, že něco píšu a nikdy envím jak to bude probíhat, vždycky jen vím, že mi hlavní postavy neumřou :D Teda zatím. :)
Jestli by dal Mel Bredovi deník na přečtení? Tohle mě ani nenapadlo. Teda, kecám, uvažovala jsem nad tím, ale netuším, co by se muselo stát, aby to Mel udělal a nějak si tu situaci zatím ani neumím představit.
Další díl bude do konce týdne. Píšu momentálně teď jen to a díly nejsou moc dlouhé, takže to jde. :) Děkuji ti moc za hezký komentář. ♥

ahhh

kated | 09.05.2016

ahhh ty dvě kapitolky za sebou co jsem si teď se zpožděním přečetla byly neskutečný :D ... úplně mě vtáhly do děje :3 ... Melova minulost je stále bolestivá... čekala jsem to ale i tak. Už už jsem si říkala "snad to už bude dobrý a nic se nepokazí" a ty tam pak hodíš ten svůj dodatek :D a tím mi celý mínění pokazíš a necháš mě zase přemýšlet :D proč mi to zase děláš .D já se musím učit na státnice a ty to víš :D :D :D ... ahhh no nic... skvělé kapitolky. Už se těším na pokráčko :D snad bude kluků spolu dobře a nic se nepokazí :) a když ... tak jen něco malinkýho. Nechci aby Mel ztratil i v Breda důvěru :)

Re: ahhh

topka | 09.05.2016

Ta\k teď přemýšlím, jestli si nedát přestávku, dokud nebudeš mít po státnicích, co? Umíš 10 stran a chybí ti ještě cca 490, to dáš levou zadní. :) Ale je pravda, že píšu dál, takže uvidíš, co znamená ten dodatek. Ale nevím, jestli hned v příští kapitole, nějak se mi to komplikuje a prodlužuje :)
Hlavně nad tím teď nepřemýšlej, máš jiné věci, které musíš nacpat do hlavy... Chceš připomenout termín? :D he he he , jsem zlá... :D

díky

katka | 08.05.2016

BRED mě nezklamal je to můj inteligentní miláček , ale tak mě napadlo jak vlastně vypadá vím že je to typ vojenský takže si představuji vyšší postavu , vypracovanou ne jak kulturisti to se mi nelíbí takovou akurád , krátké vlasy ale ne ježka , nádherné oči a milý úsměv musí mít milý úsměv protože překonal Melův strach a nedůvěru v lidi , děkuji moc , strašně se na ně těším

Re: díky

topka | 08.05.2016

No Bred - kulutrista ne, ale svaly ano, určitě to není žádný suchar a ještě ty svaly bude potřebovat. A jinak by mohl vypadat tak nějak, jak ho popisuješ. Určitě je hezký a stojí za to, se za ním otočit. :)
A dokonce i Mel si uvědomil, když ho viděl bez trika, že je hezký. :)
No uvidíme, kam to povede dál. :)

....

Sirenies | 08.05.2016

... och dvě kapitolky tzv. za sebou takhle brzy, jsem nadšená, jen jsem nestihla nic napsat té předešlé, ale deník se mi začíná až teď více líbit...
Jinak doufám že to bude dobré a ne moc zlé.. už si to Miles nezaslouží, ale nechám se překvapit, těším se na další. Děkuji za kapitolky :)

Re: ....

topka | 08.05.2016

Nechci být zlá, ale podle toho, jak tahle série začala, tak zřejmě se ještě něco stane, proč se Mel choval jak se choval. Ale co to bylo, když zdánlivě jde všechno k dobrému?
Nechme se překvapit. Uvidím, jestli se mi to podaří dát do další kapitoly... :) přeci jen Melův deník je hodně dlouhý.
Vím, že si to Mel nezaslouží, protože vlastně nepoznal zatím opravdovou lásku. A začíná uvažovat nad tím, že by se chtěl milovat, což vlastně taky ještě nepoznal, protože všechno co bylo, bylo z donucení.
Tak mu držme palce. :) A děkuji za komentík. :)

Přidat nový příspěvek