„Mele, vstávej,“ opatrně jsem se dotkl jeho ramene.
Trochu jsem s ním zatřásl, protože se nějak neměl k tomu, aby se vzbudil.
„Mele!“ znovu jsem mu stiskl rameno.
Něco zamručel, ale pak rozlepil oči a podíval se na mě svým rozespalým pohledem.
„Chtěl jsi vzbudit,“ zopakoval jsem. „A já už za chvilku půjdu.“
Odstoupil jsem od postele a šel si dopít kávu. Večer jsem brzy usnul a spal jsem celou noc. I přesto, že jsem vstával tak brzy, cítil jsem se dostatečně vyspaný.
První věc, na kterou jsem si vzpomněl, když jsem se vzbudil, byl Miles a jeho uplakané oči.
Co se vlastně stalo a proč brečel? Teď je na houby se ho na to ptát. A kazit mu den tím, že mu hned připomenu po probuzení něco nepříjemného, taky není dobré.
„Kolik je hodin?“ zeptal se ochraptělým hlasem. Posadil se na posteli a protáhl se. „Máš tam trochu kávy i pro mě?“ zadíval se na stůl.
„Je půl čtvrté. A káva je v konvici, udělal jsem víc.“
„Půl čtvrté? Vždyť jsi měl být už na cestě,“ vyskočil Mel z postele. „Zaspal jsi?“
„Neboj, s autem tam budu za deset minut. Tobě jsem zavolal taxi, abys nemusel pěšky. Přijede o půl šesté. Ještě můžeš spát.“
Usrkoval jsem kávu a díval se přitom na Mela.
Když byl takhle rozespalý, byl vždycky strašně roztomilý. Vlasy mu trčely na všechny strany a pohled měl jako čerstvě vylíhlé kuře. Nejraději bych vstal a objal ho. Už tak se mi líbil, ale takhle po ránu jsem ho miloval vždycky ještě víc.
Mel zalezl do koupelny a já zaměřil pohled ke stolku na jeho straně. Jeho deník byl nedbale zasunutý v pootevřeném šuplíku. Kdo ví, jak dlouho byl vzhůru.
Už když jsem vstal, měl jsem nutkání deník vzít do ruky a podívat se, co tam vlastně napsal. Co bylo příčinou toho, že se večer rozbrečel. Ale nakonec jsem to neudělal.
Ze zamyšlení mě vytrhnul Mel, který se vrátil z koupelny. Posadil se naproti mně a nalil si trochu kávy.
„Nebudu už spát. Nejspíš bych zaspal,“ usmál se na mě.
Ale proč mám pocit, že je v tom něco jiného? Proč vlastně chtěl vzbudit tak vrzy, když ještě hodinu a půl může spát?
„Zůstal ještě koláč?“ rozhlédl se kolem sebe.
Přikývl jsem a ukázal na krabici.
„Po práci na tebe počkám, pojedeme domů spolu,“ dopil jsem svou kávu a vstal jsem.
Posbíral jsem si věci, které jsem potřeboval a zamířil jsem ke dveřím.
„Musím už jít. Nechci první den přijít pozdě,“ otočil jsem se na Mela, ale to on už taky stál na nohách a šel ke mně.
„Uvidíme se pak,“ přikývl a natáhl se přese mne, aby odemkl dveře.
Vyšel jsem na verandu a on hned za mnou. Zůstal stát mezi dveřmi a jedním ramenem se opíral o futra.
„Děje se něco, Mele?“ vrátil jsem se k němu na dva kroky.
„Ne nic,“ usmál se na mě. „Jen jsem tě chtěl vyprovodit.“
„Tak, daleko jsi chodit nemusel,“ zasmál jsem se a ukázal na auto, které stálo pár kroků ode mne.
„Tak se uvidíme potom,“ pohnul se, jako by chtěl ke mně přistoupit. Nakonec se otočil, vešel zpátky dovnitř a zavřel za sebou.
Ještě chvilku jsem se díval na zavřené dveře.
Chtěl mě vyprovodit? No je pravda, že když jsem se o něj staral, tak jsem vlastně do práce chodit nemusel. Jeho rodiče mi zaplatili tolik, že bylo zbytečné pokračovat ve své původní práci a navíc mi Mel zabral většinu času.
Do pekárny jsem dorazil včas a pan Brooks byl nadmíru spokojen, že jsem ho nenechal ve štychu. Takhle budou moci přijmout i tu velkou objednávku, protože má pomoc se jim opravdu hodila.
Čas utíkal strašně rychle. Během přestávky, kterou jsem měl na oběd, jsem seděl s Melem v té malé šatně. Bylo to poprvé, co jsme dělali něco jiného. Bylo to nové pro nás oba a musel jsem uznat, že to bylo opravdu fajn. Měli jsme k sobě blízko, jen přes dvoje dveře, a i když jsem na něho většinu času neviděl, tak pocit, že je hned vedle a pracuje, byl skvělý.
Ten, tak zvláštní klid jsem už dlouho nezažil. Strašně dlouho. Naposledy před tím, než jsem podepsal s Melovými rodiči smlouvu.
Dny tak utíkaly docela rychle a my se zaběhli v novém režimu celkem bez problémů. Dokonce i Melův úsměv už nebyl tak sporadický. Usmíval se i v době, kdy jsme měli volno a byli jsme na hotelu nebo venku na nákupech. Dokonce jsme si jeden den udělali příjemný večer, kdy jsme zašli do jednoho místního baru, poseděli jsme a povídali si, jako staří známí.
Mírně přiopilí jsme se pak vraceli pozdě v noci zpátky na hotel. Nespěchali jsme. Druhý den jsme nemuseli do práce, protože nás čekal volný víkend. Noc byla příjemně teplá a nebe tak čisté, že byly vidět snad všechny hvězdy, na které jsem si vzpomněl. Bylo jimi doslova poseté a měsíc v úplňku svítil tak jasně, že nebylo ani potřeba pouličního osvětlení.
„Co kdybychom se podívali po nějakém bydlení,“ zadíval jsem se na hotel, když jsme se k němu blížili.
„Jsem pro,“ zazněla krátká odpověď.
Ani jsem nečekal, že tak rychle odpoví. Ale zřejmě má Mel taky už dost bydlení na hotelu. Přeci jen to není soukromí.
„Tak jo, zítra se podíváme po inzerátech. Chtěl jsem s tím počkat, podle toho, jestli se tu rozhodneš zůstat nebo ne, ale asi fakt bude lepší si něco najít.“
„Bude. Nemám rád hotely,“ povzdechl si Mel.
„A proč jsi něco neřekl?“ udiveně jsem k němu otočil hlavu.
„Já tě nechtěl do ničeho nutit,“ mávl jen rukou a chtěl přeskočit řetěz, dělící parkovací místa mezi auty.
Jenže s tím, jak jsme měli mírně připito, se mu zamotaly nohy, zahákl o řetěz špičkou boty a už se nekontrolovatelně řítil dolů.
Na poslední chvíli jsem ho zachytil a vtáhl nahoru do náruče.
„Dávej pozor,“ chtěl jsem ho pustit, abychom mohli pokračovat v chůzi.
Ale on mě chytil za mikinu a přitiskl se ke mně ještě víc.
Mírně jsem zavrávoral, ale pak se to snažil ustát. Řekl bych, že na moment jsem i ztuhnul, protože takhle blízko ke mně byl naposledy, když mi masíroval záda.
Od té doby jsme si drželi mírný odstup dokonce i při spaní. Netulil se ke mně, jak to míval ve zvyku, až jsem se začal obávat, že jsem něco provedl. Stále jsem si přehrával ten večer, kdy jsem ho od sebe odehnal a on potom večer plakal. Stále mě sžíral pocit viny, že právě tohle mělo za následek tu odtažitost.
Sklonil jsem hlavu k Melovým vlasům a natáhl jsem jejich vůni. Mé ruce ho pevně sevřely v objetí, aniž bych si uvědomoval, co vlastně dělám.
Ale tahle jeho blízkost mi tak strašně chyběla. Chtěl jsem si ji užít aspoň chvilku, aspoň na těch pár sekund.
Nejspíš jsem v tuhle chvíli ztratil veškeré zábrany a pomohl k tomu i ten vypitý alkohol.
Jednu ruku jsem táhl po Melových zádech nahoru, až jsem ji zabořil do jeho jemných vlasů.
Mírně jsem je sevřel a zaklonil jsem mu hlavu.
Přiblížil jsem se k jeho rtům… Byly pootevřené a tak strašně moc lákaly k polibku.
Miles ještě víc sevřel moji mikinu a přísahal bych, že se zvedl na špičky. Jeho ústa se ještě víc přiblížila a já cítil jeho teplý dech na svých rtech. Beze slova jsme se tak pár vteřin dívali navzájem do očí a já v těch jeho viděl naléhavost… tu samou touhu, kterou jsem teď pocítil i já.
Někde v koutku mého mozku zněla výstraha, blikalo červené světlo. Ale byl jsem touhle chvílí tak omámen, že jsem to nebral na vědomí. Zavřel jsem ty dvířka vedoucí k výstraze, abych to nedělal.
Ještě pevněji jsem ho objal a políbil ho.
Slyšel a cítil jsem jen Melovo překvapené vydechnutí, ale to jsem vzápětí umlčel, když se můj jazyk otřel o ten jeho.
Teplo, které jsem delší dobu pociťoval z vypitého alkoholu, doplnilo další. Příjemný pocit se mi roztahoval po těle, a kdyby nás nevyrušilo přijíždějící auto, nejspíš bych Mela jen tak rychle nepustil.
„Promiň,“ zašeptal jsem a poodstoupil od něj. „Měli bychom jít, je už dost hodin,“ podíval jsem se na hodinky jen proto, abych něco dělal a nemusel se na něj dívat.
Ukázal jsem rukou k hotelu a vykročil. Mel ještě pár vteřin stál. Něco zašeptal, ale potom se už vydal směrem k našemu pokoji. Těch pár metrů, než jsme došli ke dveřím a já je odemkl, šel už tiše, s hlavou skloněnou a ani jednou se na mě nepodíval.
Vešli jsme dovnitř a já hned zamířil do koupelny. Shodil jsem ze sebe všechny věci a vběhl rovnou pod sprchu.
Musím se vzpamatovat! Jenže copak to jde? Tentokrát má touha po tom krátkém polibky je neutišitelná.
S třesoucí se rukou jsem sáhl na kohoutek a chtěl změnit teplotu, když jsem zaslechl, jak se otvírají dveře.
Krucinál, v té rychlosti jsem se zapomněl zamknout.
Pootočil jsem jen hlavu a viděl, jak Mel jde ke sprchovému koutu, bez jediného kousku oblečení.
Jeho nahé tělo bylo tak úžasné a já se na něj nedokázal přestat dívat.
„Mele, ještě nejsem os-“
Poslední slovo se mi zaseklo v hrdle, když se mi jeho tělo přitisklo na záda. Jednou rukou mě objal kolem břicha a druhou položil na mou ruku a stáhnul ji z kohoutku dolů.
„Nech mě, prosím tady,“ přitiskl ústa na má záda a políbil mě mezi lopatky.
„Mele,“ vydechl jsem nahlas. Jen jsem sklonil hlavu a díval se na jeho ruku, která se blížila k mému penisu.
Chytl jsem ji za ní a zastavil.
„Mele,“ promluvil jsem na něj a chtěl se otočit, ale on se kolem mě ovinul ještě pevněji, už oběma rukama, a odmítal mě pustit.
Můj problém, který jsem tu chtěl vyřešit studenou sprchou, se stával větším problémem. A horko těžko jsem ho zvládal.
„Brede, ten polibek…“
Zbystřil jsem. Proč jsem se nedokázal ovládnout?
„Promiň, neměl jsem to dělat,“ řekl jsem tiše a opět jsem sklonil hlavu a díval se na Melovy spojené ruce.
Jak dlouho chce takhle stát? Nevydržím to!
„Nevadí mi to, ale…“ jeho ruce se mírně zachvěly. Posunuly se kousek níž a skončily na mém podbřišku.
Zatnul jsem zuby a zavřel oči. Ale bylo to ještě horší. Takhle jsem o to víc vnímal dotek jeho těla a jeho ruce, které se znovu posunuly o malý kousek, a malíčky se dotýkal mého penisu.
Cítil jsem, jak se Mel chvěje a jeho dech se zrychlil. Byl o mě opřený a dost zřetelně jsem vnímal i jeho narůstající erekci.
„Ale co?“ zeptal jsem se, ale odpověď jsem znal již dopředu.
„Potřebuji to,“ řekl tiše do mých zad, od kterých se ani na chvilku neodlepil. „Už dlouho jsem to neměl.“
To já taky ne, pomyslel jsem si v duchu. A každý večer, když usínám vedle tebe, trpím. Snažím se nemyslet na to, že spíš se mnou v jedné posteli.
Chytl jsem ho pevně za ruce a rozpojil je.
Zapřel se, aby mi zabránil je odtáhnout od sebe.
„Brede, prosím. Chci s tebou… protože…“
Zastavil se a jen víc zapřel čelo do mých zad. Napjatě jsem čekal, zda to dopoví. Ale on mlčel.
Mlčel jsem i já, jen jsem svíral jeho zápěstí.
Taky to chci s tebou dělat, Mele. Ale proto, že tě miluji, ne proto, že potřebuješ pomoct s problémem. Ani netušíš, jaké to pro mne je.
„Promiň,“ povolil nakonec zapření svých rukou a vytrhl se z mého sevření. „Pokud je to pro tebe problém, nebudu tě s tím už obtěžovat. Zítra se odstěhuji. Paní Brooksová mi nabídla, že bychom mohli bydlet v bytě jejího syna nad pekárnou. Půjdu tam a ty se můžeš vrátit domů.“
Otočil se a vystřelil z koupelny tak rychle, že za sebou nestihl ani zavřít.
Zůstal jsem stát jak přimražený.
Co to teď řekl? Umí snad číst myšlenky? Co to mělo znamenat?
Chce ode mne odejít? Mám se vrátit domů? Sakra, proč?
Vzrušení náhle vystřídala bolest. Všechno se ve mně sevřelo, když jsem si uvědomil, co řekl.
Jeden jediný zatracený polibek. Proč jsem se, kurva neuhlídal! Chce odejít. Chce odejít… Posílá mě pryč…
Zastavil jsem vodu, popadl ručník a cestou z koupelny jsem se narychlo otřel, aby ze mě necrčela voda.
„Proč bys měl odcházet?“ došel jsem až k Melovi, který se právě skláněl nad stolkem. Držel v ruce deník, a chtěl ho vytáhnout, nehledě na to, že je stále mokrý a nahý.
„Proč se mám vrátit domů? Mele!“
Prudce jsem ho otočil k sobě a v šoku hleděl na jeho uslzené oči.
„Protože… Myslel jsem… Protože já…“ odvrátil pohled a otřel si slzy. Několikrát se nadechl a pak se na mě znovu podíval. „Nechci tě tím pořád obtěžovat. Nejspíš ti to dělá problém. Promiň. Proto bude lepší, když budu od tebe pryč.“
Pustil jsem ho a jen se na něj díval. Pár vteřin mi trvalo, než jsem si to všechno srovnal v hlavě.
„Je to vážně jen proto?“ zeptal jsem se nakonec.
Mel chvilku mlčel, jako by váhal s odpovědí, ale nakonec jen přikývl.
„Nevadí mi to,“ objal jsem ho. „Jen…“ pohladil jsem ho po jeho mokrých zádech. „Jen…“ nevěděl jsem co říct.
„Jen co?“ zeptal se tiše roztřeseným hlasem.
„To je jedno,“ chytl jsem ho pod bradou a zvedl mu hlavu, abych mu viděl do očí. „Nevadí mi to, a když budeš potřebovat, klidně mi řekni.“
Už se nadechoval, že něco řekne, ale já se přitiskl na jeho ústa, abych ho umlčel.
Nechci nic slyšet. Nechci slyšet, že ode mne odejde. Nesnesl bych to pomyšlení, že mu nemůžu být nablízku. Budu pro něj vrba, budu pro něj přítel na výpomoc. Cokoliv… Jen abych mohl být s ním.
Stále ve mně přetrvával ten nepříjemný pocit z toho, že bychom byli odloučení.
„Kdyby mi to vadilo, už dávno bych odešel,“ řekl jsem tiše, když jsem ho políbil na rameni a pomalu ho pokládal na postel.
Už neprotestoval. Jeho ruce mne objaly, a kdybych se rychle nezapřel o postel, celého bych ho zalehl, jak prudce si mě k sobě přitáhl. Několikrát se zhluboka nadechl a vynutil si další polibek.
Hladil mě po zádech a nohama se zapíral o matraci, aby se o mně mohl aspoň trochu otírat svým rozkrokem.
„Omlouvám se, Brede,“ zašeptal vzrušeným hlasem. „Omlouvám se, neměl jsem ti to tak-“
„Nic neříkej,“ položil jsem mu prst na rty.
Povystrčil jazyk a olízl mi ho. Po celém těle mi proběhlo mrazení, které mi postavilo všechny chlupy do pozoru.
„Chci zůstat s tebou, bojím se být sám“ šeptal dál přes mé prsty, které jsem mu stále tiskl na rty.
Už nic neříkej, Mele. Prosím už nic neříkej.
Umlčel jsem ho polibkem. Nedokázal jsem jeho zoufale znějící slova dál poslouchat.
Proč jsem to nechal zajít tak daleko? To se už nesmí stát.
Líbal jsem se s ním a tentokrát už nepřemýšlel nad ničím. Chtěl jsem se s ním milovat a dát do toho vše, co cítím.
Moje polibky se přesunuly na jeho tvář. Na rtech a na jazyku mi ulpěla slanost, která tam zůstala po jeho slzách.
Nesmím už dovolit, aby kvůli mně ještě někdy brečel.
Ve ztichlém pokoji bylo slyšet jeho vzrušené oddechování, stejně jako mé. Narušovalo ho jen tiché vrčení klimatizace a vrzání postele.
Miloval jsem se s ním… Z lásky i ze strachu. Nechtěl jsem, aby mi odešel…
Hladil jsem jeho záda a zadeček. Líbal jsem ho od krku až dolů a na každém obratli jsem zanechal otisk svých rtů. Na bedrech vlhkou čáru od mého jazyka, kterým jsem pak dráždil a vlhčil jeho dírku.
Nemyslel jsem teď na žádný gel a zapomněl jsem i na ten blbý kondom, jak moc mě to všechno pohltilo.
Nadzvedl jsem si ho a přitáhl si ho na svůj klín.
Čekal s hlavou otočenou na bok a v rukách svíral polštář. Prudce a hlasitě vydechl, když jsem se do něj nasunul. Byl jsem tak nedočkavý, že po tom prvním vniknutí se stáhl a ještě víc sevřel cípy polštáře.
Nahnul jsem se nad jeho rozechvělým tělem. Chvilku jsem vyčkával, hladil ho a líbal, aby se uvolnil. Když povolil svraštělé obočí a mírně se proti mně pohnul, nebylo už proč dál váhat.
Dal jsem do toho vše… Dal jsem průchod všem mým citům, které se takovou dobu ve mně hromadily.
Nemiloval jsem se s ním jen proto, že to potřeboval a aby mi neodešel. Ale proto, že ho miluji…
Chtěl jsem si zapamatovat každý detail jeho tváře, jeho pohyby, jeho vzdychání a sténání…
Chtěl jsem si zapamatovat ten moment, kdy prožíval svůj orgasmus.
Chtěl jsem si to všechno vrýt hluboko do srdce a navždy uschovat.
Ležel jsem vedle Mela a pozoroval ho, jak tiše oddechuje. I přesto, že spal, měl na tváři spokojený úsměv.
Takhle ho chci vidět. Nechci, aby se bál, nebo aby plakal.
Natáhl jsem se pro peřinu a než jsem ho zakryl, ještě jsem ho pohladil po zádech. Usnul jen chvilku po tom, co jsme se milovali. Ani se nezvedl z postele, aby se šel umýt.
Pohlédl jsem na hodiny. Bylo půl třetí, a přesto jsem nebyl nějak unavený. Spaní mě přešlo v momentě, kdy za mnou Mel přišel do koupelny a nervozita z toho, že mě chtěl opustit, vyhnala únavu z mého těla úplně.
Vstal jsem z postele, natáhl si triko a tepláky a vyšel na verandu, abych si mohl zakouřit.
Seděl jsem na schodech a přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo.
Ještě nikdy mně Mel neposlal od sebe pryč. Byl opravdu tak zoufalý, že dokázal tohle říct? Nebo to bylo tím alkoholem?
A plakal. Už podruhé… A to mě trápí, protože mám pocit, že za jeho slzy můžu já. Ať už to je jakkoliv, nechci tohle už nikdy víc zažít. Nebudu myslet sobecky jen na sebe, a když si řekne, pomůžu mu, i kdyby se mi zrovna nechtělo.
Tak moc jsem se v něm ztratil, že jsem si už nedokázal představit, že bych od něj vážně odešel.
Dokouřil jsem a vrátil se zpátky. Zamkl jsem dveře a zatáhl závěsy, aby nás nerušilo denní světlo, až se začne rozednívat.
Opravdu nemusíme vstávat a věřím, že i Mel si rád pospí o něco déle.
Posadil jsem se na postel vedle něj a díval se, jak klidně spí. Ale po chvíli se můj pohled stočil k nočnímu stolku, kde stále z pootevřeného šuplíku vyčuhoval jeho deník.
Znovu jsem se podíval na Mela a pak na šuplík.
Je to už skoro dva týdny, co jsem jeho deník naposledy držel v ruce. Byli jsme dost zaměstnaní a ani jsem si neuvědomil, jak ten čas tak rychle utekl. Ještě jednou jsem se na Mela podíval a pohladil jsem ho po vlasech. Přikryl jsem ho až ke krku, aby mu nebylo chladno, protože byl nahý a navíc by mě lákalo se na něj stále dívat a dotýkat se ho.
Po krátkém zaváhání jsem se nakonec natáhl do šuplíku. Sesunul jsem se z postele na zem a jen se o ni opřel zády. Sundal jsem lampičku ze stolku a postavil si ji na židli vedle sebe tak, aby Melovi nesvítila do očí a já dobře viděl.
jedna…
pět…
jedna…
jedna…
Zámek tiše cvakl a já mohl nalistovat stránku, kde jsem naposledy skončil.
… zapomněl zamknout…
Ano, tady to bylo. Jeho strýc zapomněl zamknout dveře, když ho tam tenkrát nechal. Chtěl se ho nejspíš zbavit. Podle mě, mu dal do pití nějaké silné drogy, a s tím, jak se Mel uhodil do hlavy a zůstal pak v bezvědomí, myslel si, že už se z tama nedostane. A taky… Kdyby tam přeci jen Mela našli, a on byl v tom sklepě zamčený, těžko by to vysvětloval, když jako jediný měl od toho domu klíče.
Ten hajzl to měl dobře vymyšlené.
Nepočítal však s jednou věcí. S Melovou chutí žít…
Když jsem ho našel u svého auta, vypadal, že už dlouho žít nebude. Byl opravdu dobitý, měl ošklivě rozbitou hlavu a oči… Sotva je držel otevřené, ale bylo vidět, že má v sobě nějaké drogy.
Stačilo by snad ještě pár hodin a nejspíš by to znamenalo jeho konec. Ta dávka, kterou mu dal, byla hodně silná a byl div, že se dokázal dostat z domu ven a že vůbec byl schopen napsat těch pár slov, i když bylo jeho písmo skoro nečitelné. Několik dní trvalo, než se dal aspoň trochu dohromady. V nemocnici strávil skoro dva týdny.
Jeho rodiče u něj byli prakticky neustále. Občas jsem tam zašel a poptal se na to, jak to s ním vypadá.
Ale moje práce tím skončila. Aspoň jsem si to tenkrát myslel.
DIARY
29. prosinec 2012
Jsem v nemocnici. Na stolku vedle mě stojí malý vánoční stromeček a pod ním dva dárky. Jsou od mámy a od táty, ale ještě jsem je nerozbalil. Každou chvíli jsou tady a sedí u mě. Zkouší se mnou mluvit, ale já jim neodpovídám. Celou dobu, co jsem tady, jsem mluvil jen s doktorem a sestřičkami, jak mi je a jestli mě něco bolí. Podle toho, co vím, mi udělali kompletní prohlídku, když mě sem ten chlápek přivezl. Zjistili všechno. I to, že mě znásilnili. Ptali se mně na to. Ale já o tom odmítal mluvit i s policajty, kteří za mnou přišli.
Když jsem se probral, nechápal jsem nejdříve, co se děje, ale pak mi to došlo, když jsem se pořádně rozhlédl a kolem mě běhali sestřičky a doktoři. Nepamatuji si ani to, jak mě sem přivezli. Poslední na co si vzpomínám, bylo, jak jsem se snažil dostat ven z toho baráku. Pamatuji si, že jsem slyšel nějaké kroky nahoře v podkroví a měl jsem strach, že je to ON. Snažil jsem se z toho domu dostat co nejrychleji, aby mě nechytil. Ani nevím, kolik času mi to zabralo, ale nakonec, když jsem byl venku a zastavil se u jednoho auta, už jsem to nezvládal. Jen si vzpomínám, že jsem slyšel, jak někdo k tomu autu jde a otvírá dveře… A pak jsem se probral až tady.
Asi po třech dnech jsem si vzpomněl, že ani nevím, kde mám svoje věci. Měl jsem strach, že jsem tě ztratil, ale nakonec tě sestřička vytáhla ze šuplíku. Prý jsem tě měl pořád u sebe pod mikinou. Oblečení dali našim, ale tebe mi nechali.
Byl jsem tak rád, že ses mi neztratil. Jsi opravdu můj jediný přítel, který o mně ví všechno.
Dneska za mnou přišel doktor s tím, že bych se mohl na Silvestra vrátit domů.
Ale musím prý chodit na kontroly aspoň nějakou dobu, než budou mít jistotu, že jsem opravdu v pořádku. Prý jsem byl tak silně podchlazený, že je div, že mi ještě fungují ledviny.
Ani nevím, jestli se domů chci vrátit. Co když tam přijde ON?
Ale kam jinam bych šel?
30. prosinec 2012
Dneska mě přivezli domů. Máma se snažila usmívat, ale viděl jsem, že je ze všeho strašně unavená, stejně jako táta. Ani jednou mi nevyčítali, že jsem utekl. Dokonce se mě na nic ani neptali, a když za mnou v nemocnici byli policajti, tak odešli z pokoje pryč.
Nechtějí slyšet nic z toho, co se mi stalo? Proč? Bojí se toho, co by slyšeli? Nebo že by si konečně uvědomili, že to, co jsem jim už tolikrát řekl, by mohla být pravda?
Několikrát jsem si i všiml, že má máma červené a napuchlé oči od toho, jak brečela.
Ale tak nějak to šlo mimo mě. Necítil jsem nic. Ani úlevu a ani smutek z toho, že brečela. Jako by mě někdo vypnul. Je mi všechno jedno. Přijal jsem to tak, jak to je. Nejspíš už nikdy nepovedu normální život. Ne dokud tu bude ON, nebo Jefrey.
Ale jedno mi bylo divné. O strýcovi se nikdo kromě policajtů ani nezmínil.
Přišli dneska zase. Seděl jsem s nimi v obýváku a oni se ptali, proč jsem byl v tom domě. Jak jsem se tam dostal.
Nechtěl jsem jim to říct. Věděl jsem, že by mi zas nevěřili. Už dvakrát jsem HO obvinil z toho, co mi dělal a dopadlo to špatně. Jenže pak ten jeden policajt, co byl v civilu, řekl něco zvláštního.
Něco, co mě donutilo začít mluvit.
Zeptal jsem se, proč to chtějí vědět. Nejdříve neodpověděl, ale když jsem se zvedl, že odejdu do pokoje a nic jim neřeknu, odpověděl mi.
V šoku jsem zůstal na něho hledět a několikrát se musel ujistit, že je to pravda.
Strýce obvinili… Je vyšetřovaný a je ve vazbě…