Netrvalo dlouho a já byl kousek od ulice, kde je pekařství. Celou cestu jsem se uklidňoval, že je všechno v pohodě, ale přesto můj krok bezděčně zrychloval. Nejspíš důsledek toho, jak často jsem ho musel hledat a měl jsem strach, že se mu opravdu něco stane a já už ho nikdy neuvidím.
Teprve na začátku ulice, když jsem měl pekařství už na dohled a do nosu se mi vetřela typická vůně čerstvě upečeného pečiva, jsem zpomalil.
Vypadal bych jak blázen, kdybych tam vtrhnul jak velká voda a hned začal vyšilovat. Musím se uklidnit.
Zastavil jsem se u obchůdku, co byl hned vedle, vytáhl si cigaretu a zapálil si.
Takhle se aspoň uklidním…
I přesto jsem celou dobu pozoroval dveře pekařství a představoval si, co asi Mel právě dělá. Za tu dobu, co jsem tam stál, vešli a vyšli dva zákazníci.
Zahodil jsem nedopalek a strčil si do pusy žvýkačku. Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédl, a pak už zamířil rovnou k těm dveřím.
Už jsem držel kliku, když jsem se znovu zastavil. Přes skleněnou výplň dveří jsem se díval dovnitř.
Mel stál za pultem, otočený k regálům a rozhlížel se po nich. Jen přikyvoval, sem tam něco řekl a ukázal rukou na některý z nich. Vedle něj stála majitelka a zřejmě mu vysvětlovala, co kde je, aby si to zapamatoval.
Natáhla ruku k jednomu z košíků, vzala malý koláček a s úsměvem ho strčila Melovi do pusy.
Díval jsem se na něj, jak přežvykuje to drobné pečivo. Po chvíli něco řekl, přikývl hlavou a usmál se.
Mel se usmál…
Srdce se mi rozbušilo, jako bych viděl, kdo ví co.
Byl jsem překvapen, a měl jsem z toho upřímnou radost.
Šťastný, že vidím Mela se po dlouhé době usmívat, jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Zvonek nad dveřmi jemně cinknul a oba se ke mně otočili jako na povel.
Pozdravil jsem a popošel k pultu.
„Dobrý den. Dal bych si něco dobrého. Nesnídal jsem,“ podíval jsem se na oba, a začal si prohlížet pečivo v jednotlivých koších. „Co byste mi doporučili?“
Mel jen mírně pozvedl koutky úst a podíval se na majitelku pekárny. Ta přikývla a pokynula mu rukou.
Okamžitě začal obcházet jednotlivé regály a říkal, kde co je, a co by tak pro mne mohlo být nejlepší.
Vždycky jsem obdivoval jeho paměť. Během chvilky se dokázal naučit vše, co chtěl. Jen kdyby to tak fungovalo i naopak. Kdyby tak mohl zapomenout na to, co tak poznamenalo jeho život.
Díval jsem se s úsměvem, jak mi na talíř nakonec položil naše oblíbené čokoládové croissanty a ukázal mi ke stolu, abych se posadil.
Paní Brooksová mi už chystala kávu, přesně tak, jak si pamatovala z předešlého dne, a za chvilku jsem seděl a jedl výtečnou snídani.
„Měl…“ zarazil jsem se, a se soustem jsem polkl i to, co jsem chtěl říct. Nakonec jsem dokončil větu jinak, než mi prvně přišlo na mysl. „Měl jsi se mnou pořádně zatřást. Doprovodil bych tě.“
Sledoval jsem Mela, jak otírá pult od drobků, aby měl kolem sebe všechno čisté, jak se patří.
„Chtěl jsem, ale spal jsi moc tvrdě. Co jsi dělal celou noc?“ odložil hadru a opřel se lokty o pult. Podepřel si bradu a díval se na mě.
„Nemohl jsem usnout. To víš, hotel,“ ukousl jsem si další kousek croissantu.
Kdyby tak věděl, co jsem dělal, byl by tak klidný, jak je teď?
„Hotely nejsou nic moc. Není jak spát ve vlastním,“ pokývala hlavou paní Brooksová, která ze zadu přinesla další pečivo, aby doplnila to, čeho bylo už málo.
„Ještě jsme se nestihli po ničem podívat. Jsme tu teprve chvilku,“ odpověděl za nás oba Mel. Narovnal se a začal ji pomáhat s doplňováním zboží.
„A musím si najít práci,“ dodal jsem ještě.
Zvonek nad dveřmi opět cinknul a dovnitř vstoupil další zákazník.
Odmlčel jsem se a jen se díval, jak se mu oba hned věnují. Paní Brooksová nechala Mela, aby ho obsloužil a jen přihlížela.
Nechal si naložit na talířek pár kousků sladkého pečiva a od každého zkusil.
„Chtěl bych objednávku. Příští sobotu budu mít velkou sešlost a potřeboval bych něco takového. Je to opravdu chutné,“ ukázal na čtyři kousky, které odložil bokem od ostatních.
„Kolik byste toho potřeboval?“ vytáhl Mel velký hrubý sešit a nalistoval na stránku, kde byly zapsány poslední objednávky.
Už chtěl zapsat množství, když ho paní Brooksová zastavila.
„Je nám líto, ale to nemůžeme stihnout. Na ten den už máme nějaké objednávky a dva zaměstnanci teď chybí, kvůli nemoci,“ podívala se na zákazníka omluvně. „Jeden se sice zítra vrátí, ale druhý má zlomenou nohu a nemám za něj bohužel náhradu.“
„To je mi líto. Chtěl jsem vám připlatit něco navíc, protože vaše pečivo naší rodině opravdu chutná a má to být na zásnuby mé dcery.“
„Je mi to opravdu líto, ale nestihli bychom to včas, a pokud ano, nemohla bych vám zaručit kvalitu, na jakou jste zvyklý,“ zatvářila se poněkud nešťastně majitelka.
„Nedá se nic dělat. Budu si muset najít někoho jiného,“ povzdechl si zákazník.
„Pomůžu vám,“ postavil jsem se a přešel jsem k pultu. „Myslím, že to zvládnu.“
Všichni ke mně otočili hlavu. Mel a paní Brooksová se dívali překvapeně a zákazník s úsměvem a nadějí, že by to mohlo vyjít.
„No vidíte, hned máte pomocníka,“ ukázal na mě a i v jeho hlase bylo slyšet, že doufá v úspěch.
„To vám naše pečivo vážně tak chutná?“ pohlédla na něj paní Brooksová.
Ten jen rychle zakýval hlavou na potvrzení.
„Můžete na chvilku počkat? Dejte si zatím něco dobrého. Mele, uvař pánovi kávu nebo čaj. Na náš účet,“ pak se otočila na mě a pokynula mi rukou, abych šel za ní.
Vešel jsem do zadní kanceláře, kde vůně byla ještě výraznější. Nejspíš za dalšími dveřmi byl vstup přímo do pekařství.
„Jste si tím jistý? Nemůžu vám moc zaplatit, protože byste byl jen záskok,“ podívala se na mě přímým pohledem. „A navíc… Umíte aspoň poznat druhy mouky? Je pravda, že pán nabízí dost peněz a hodilo by se nám to. Ale i tak… Pokud se něco pokazí, ukážeme naši firmu ve špatném světle. Naše jméno jsme budovali víc jak dvacet let a každého zákazníka si vážíme a pečeme pro něj, jako by to byla vlastní rodina.“
„Poznám hrubou mouku od hladké,“ usmál jsem se.
V tuhle chvíli jsem měl na mysli dvě věci. A jedna z nich byla tak trochu sobecká.
Chtěl jsem jim pomoct. Za to, jak milá k nám je a přijala Milese bez výhrad a na nic se nevyptávala. Navíc, Mel se usmívá a to se nestalo už strašně dlouho. A moje sobeckost tkví v tom, že mu tak bych byl nablízku.
Chytl jsem paní Brooksovou za její drobné ruce a usmál se na ni.
„Pracoval jsem kdysi jako cukrář. Jenže mě to neuživilo. Rodiče měli hodně dluhů a my potřebovali peníze, tak jsem nastoupil k armádě. Věřte mi. Můžete to se mnou klidně zkusit hned. Výplatu mi můžete dát takovou, jakou sami uznáte za vhodnou. Pořád dostávám rentu, takže tohle mě tak netrápí.“
Chvíli se mi dívala do očí, jako by chtěla zjistit, zda je to lež či pravda. Nakonec přikývla.
„Chvilku tady počkejte.“
Pustil jsem její ruce a ona se vrátila do krámku za Melem a zákazníkem.
Slyšel jsem, jak se domlouvá, že mě vezmou dnes na zkoušku a pokud všechno bude v pohodě, tak objednávku přijme. Pokud ne, sama mu doporučí jinou konkurenci.
Po chvilce cinknul zvonek u dveří a spokojený zákazník byl pryč.
„Tak jdeme hned na to,“ pokynula mi paní Brooksová, když se vrátila do kanceláře.
Otevřela druhé dveře a krátkou chodbou, kde byly naskládány prázdné bedny na pečivo, mě vedla přímo do výrobny.
V malé místnosti, která sloužila jako šatna, jsem dostal věci na převlečení a v momentě, kdy jsem si jako poslední nasadil čepici na hlavu a umyl ruce, už mě navedla přímo ke zdroji té nádherné vůně.
Bylo to úžasné. Vybavení měli moderní a bylo vidět, že se o vše pečlivě starají. Všude bylo čisto a voňavo, tak jak má být.
Jen co jsme vešli, zamířil k nám starší pán. Divil se, koho mu tam jeho žena přivedla, ale když mu všechno vysvětlila, jen přikývl a poslal ji zpátky do obchodu.
Zůstal jsem tam se všemi, kdo tam v tuhle chvíli pracovali.
Nebylo jich moc. Pět lidí, kromě pana Brookse. Všichni byli přátelští a velmi rychle jsme našli společnou řeč.
Prošel jsem první zkouškou, když jsme obcházeli celou pekárnu, a já mu ukazoval na jednotlivé věci a vysvětloval, k čemu co slouží.
Byl spokojený, když jsem mu dokonce jen tak z hlavy vysypal i recept na ořechový koláč, který jsem s oblibou pekl, protože naší rodině vždycky moc chutnal.
Bylo už skoro poledne, když jsem se konečně pustil do práce, kterou mi určil. Nebylo už toho moc, protože pečivo se vždy peče hlavně brzy ráno, ale přesto bylo stále co dělat.
Už dlouho jsem nedělal tuhle práci a já se do toho tak zabral, že jsem úplně zapomněl i na čas.
„Tak, to bylo poslední,“ ozval se vedle mě hlas šéfa, jak jsem mu po chvíli začal říkat, stejně jako ostatní. „Já jsem s vámi spokojen. Pokud teda opravdu máte zájem pomoci a nevadí vám, že nedostanete tolik co v armádě, můžete nastoupit. Hned zítra. Začínáme ve čtyři ráno,“ položil mi ruku na rameno a usmál se na mě. „Ale bylo by to na dobu, než se vrátí Jun. Počítám tak čtyři týdny.“
Bylo domluveno.
Souhlasil jsem. Ten měsíc mi stačil a pak nebude problém si najít něco jiného. Zatím můžu být s Melem. Být blízko něho a nebude to divné. Nebude mít pocit, že ho stále hlídám.
Když jsem vešel do obchodu, byl jsem překvapený, že je tam jen paní Brooksová.
„Kde je Mel?“ zeptal jsem se a rozhlídl se kolem sebe.
Pohled mi padl na velké hodiny, visící na zdi. Blížilo se ke čtvrté hodině odpoledne.
„To už je tolik hodin?“ podivil jsem se.
Než jsme všechno pouklízeli a poumývali a nachystali věci na ranní pečení, opravdu ten čas strašně rychle utekl.
„Mel už šel domů. Nebylo potřeba, aby tu byl až do konce. Stejně za hodinu zavíráme a on tu byl od rána.“ Paní Brooksová ke mně přistoupila a podávala mi pytlík s pečivem. „Tady máte večeři,“ usmála se a podala mi to.
Poděkoval jsem a rozloučil jsem se s tím, že ráno ve čtyři tu určitě budu.
Byl jsem unavený a cesta do hotelu mi trvala o něco déle, i když jsem se snažil jít rychle.
Měl jsem nutkání být tam co nejdříve, abych viděl, že je Mel v pořádku.
Už zase… Už zase myslím na to samé. Opravdu se o něj nikdy nepřestanu bát?
V jedné ruce jsem svíral pytlík s pečivem a v druhé cigaretu. Pokuřoval jsem a celou cestu přemýšlel nad tím, jak to všechno vlastně bude vypadat dál.
Pokud to bude tak jak dneska, možná se všechno uklidní a já už nebudu tak paranoidní a nebudu vidět nebezpečí za každým rohem.
Miles taky potřebuje i mou důvěru, že to všechno zvládne. A dneska mi ukázal, že by to mohlo jít.
Jsme v cizím městě. Někde, kde nás nikdo nezná. Kde nikdo nezná Mela, a nebude ho lákat k něčemu, od čeho jsme utekli. Jsme někde, kde nikdo nezná jeho minulost a nebude mu nikdo ubližovat.
Žádný strejda, žádný Jefrey…
Jen já a on a nový život.
Když jsem měl hotel na dohled, začal jsem i přesto bezděčně zrychlovat.
Dokud ho neuvidím, nebudu mít zřejmě klid.
Došel jsem k našemu pokoji a otevřel dveře. Hned na prahu jsem se zarazil.
Miles ležel na posteli a klidně spal.
Oddychl jsem si.
Jsem opravdu blázen. Je v pořádku a já se zbytečně strachuji.
Potichu jsem zavřel, položil pytlík s pečivem na stůl a přešel k posteli. Chvilku jsem se na něj jen tak díval.
Vždycky se mi líbil. Od samého začátku, ale je pravda, že až po delší dobu jsem se na něj začal dívat jinýma očima. Dívat se na něj jako na něco, co je mi blízké srdci.
Přidřepl jsem si k němu a prsty jsem mu jemně odhrnul vlasy z čela. Byly vlhké a on voněl mýdlem. Ležel jsem v lehkých kalhotách, napůl přikrytý, s jednou rukou podloženou pod hlavou.
I přes jeho zavřené oči, jsem si dokázal vybavit jejich krásnou barvu.
Jejich lesk, když se se mnou miloval.
Měl jsem nutkání, se ho dotknout víc. Pohladit ho, políbit ho…
Tak strašně mě to lákalo, když jsem se tak na něj díval, na jeho dokonalou pokožku, na které sem tam byly ještě patrny stopy po modřinách, které naposledy utržil.
Přesto byl dokonalý a já se do něj zamiloval.
Byl jsem k němu tak blízko, že stačilo jen trochu se nahnout a mohl bych ho políbit na rty.
Sklonil jsem se k němu…
Moje ruka, se sama automaticky položila na jeho bok. Jemně, opatrně jsem ho pohladil, až mé prsty sjely z látky kalhot na jeho holé břicho. Horká pokožka mě skoro pálila do bříšek prstů. Jako bych se dotkl žhavého železa, a přesto jsem chtěl pokračovat. Hladit jeho poodhalené tělo, líbat ho a…
Milovat se s ním…
Ztratil jsem se v tom.
Už jsem byl blízko k tomu, abych ho opravdu políbil, když náhle Mel vydechl přes pootevřené rty a mou tvář ovanul jeho horký dech, vonící po mátové zubní pastě.
Zarazil jsem se a hned jsem zvedl ruku.
Díval jsem se do jeho tváře a čekal, zda se probudí nebo ne.
On však jsem něco zamumlal ze spaní, pootočil se a spal klidně dál.
Oddechl jsem si.
Nevím, jak bych mu tohle vysvětlil. Snad stejně jako on, že jsem chtěl vědět, jestli dýchá? Blbost.
Jasně by na mě viděl, jak mě celá tahle situace dokonale vzrušila.
Že i můj dech není zdaleka tak klidný, jako normálně bývá. Že se mi ruce třesou, jen proto, že jsem se ho dotýkal…
Tak strašně moc bych chtěl, aby tohle bylo jednou normální. Přijít, políbit ho a říct mu, jak moc ho miluji.
Narovnal jsem se a natáhl se pro deku. Přikryl jsem ho až ke krku, aby mě pohled na jeho tělo tak nelákal. Už tak jsem měl problém vstát.
Zamkl jsem dveře a šel rovnou do koupelny.
Ani nevím jak jsem ze sebe sundal všechno oblečení, ale za chvilku jsem stál pod sprchou a snažil se rozehnat všechno to vzrušení, které mě pohltilo, když jsem se dotýkal Mela.
Ale nic nepomáhalo. A když jsem se opřel o studené kachličky a zavřel oči, bylo to ještě horší. Okamžitě jsem si ho vybavil.
Tu chvíli, kdy jsem se s ním miloval, kdy se mi díval do očí ve chvíli, kdy prožíval svůj orgasmus a já byl z něho celý pryč.
Proč je to tak složité? Proč mám strach mu říct o svých citech?
Protože může ode mě utéct? Vidí mě jako někoho, kdo ho chrání a může se u něj schovat.
Jako někoho, ke komu má takovou důvěru, že ho požádá, aby s ním odešel pryč z toho pekla.
A já jeho důvěru nechci ztratit. Nechci být stejný jako ti ostatní, kteří ho jen nalákali na krásná slova a pak ho zradili. Stejně jako Jefrey, který se k němu choval přátelsky a pak ho prodával.
Nechci být stejný…
Mám jeho důvěru a nechci ji ztratit. Bolelo by mě, kdyby ode mne odešel. Takhle s ním můžu aspoň být. Být vedle něj…
Zhluboka jsem se nadechl a pak vztekle pěstí praštil do stěny, až jedna kachlička praskla.
Měl bych se vzpamatovat!
Otevřel jsem oči a několikrát se nadechl toho dusivého vzduchu, který tu byl. Skoro jsem neviděl na dveře, jak byla koupelna plná páry.
Otočil jsem kohoutkem a pustil na sebe studenou vodu, abych se vzpamatoval.
„Kurva!“ zaklel jsem polohlasně a prohnul se jak luk, když mi na záda dopadly první studené kapky.
Otřepal jsem se, zatnul zuby a snažil se to vydržet.
Během chvilky mé vzrušení opadlo a zůstal jen ten bolestivý pocit, že nejspíš Mela nebudu nikdy mít.
Budu jen někdo, kdo mu pomůže, když bude potřebovat. Zřejmě už napořád…
Po chvíli, kdy jsem se už začal třást zimou, jsem konečně vodu vypnul.
Otřel jsem se, ještě se oholil a pak konečně vylezl z koupelny ven, abych si vytáhl věci a oblékl se.
„Myslel jsem, že tam usneš,“ ozval se vedle mě hlas, jen co jsem vešel do dveří.
Otočil jsem hlavu.
Jako častokrát předtím, stál Miles opřený o stěnu, s rukama založenýma na prsou a díval se na mě. Jeho pohled sjel z mé tváře dolů a zase zpět.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že na sobě nic nemám.
Rychle jsem přešel ke skříni a vytáhl si pohodlné trenky na spaní.
„Jen jsem potřeboval trochu uvolnit. Bolí mě ruce a záda. Přece jen jsem tuhle práci už strašně dlouho nedělal. Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ otočil jsem se na něj zpátky, když už jsem byl oblečený.
Popošel jsem ke stolu a začal vytahovat z pytlíku naši večeři.
„Paní Brooksová mi to dala,“ ukázal jsem Melovi, aby se posadil a najedl se.
Vytáhl jsem z ledničky džus a nalil jsem nám do skleniček.
„Paní Brooksová je moc hodná,“ konečně se Mel odlepil od stěny. Když procházel kolem mě, dotkl se mého ramene. „Jsi úplně ledový, tohle ti na bolavá záda nepomůže.“
Kdyby tak věděl, jak dlouho jsem pod tou studenou sprchou stál…
„Bude to v pohodě,“ dal jsem si mrkvový koláč na talířek a začal jíst.
Mel už nic dalšího neřekl a jen tiše jedl. Taky jsem mlčel. Nevěděl jsem co říct. Ptát se ho jaký měl den, bylo nejspíš zbytečné. Kdyby chtěl, začal by o tom mluvit sám.
Celá ta večeře mi tentokrát přišla jako mučení.
Seděl jsem naproti němu a snažil se nemyslet na to, proč jsem v koupelně stál tak dlouho pod studenou sprchou.
Rychle jsem dojedl, a ještě si zaběhl umýt zuby.
„Musím jít brzy spát. Zítra Začínám ve čtyři,“ vysvětlil jsem Melovi, když se s udiveným pohledem díval, jak se ukládám do postele.
„Vzbuď mě, jak budeš odcházet,“ dopil svůj džus a také on na moment zmizel v koupelně.
Natáhl jsem se pro telefon a nastavil si budík, abych ráno nezaspal.
Ráno… Vlastně ještě v noci.
Budu muset vstát ve tři hodiny, abych to vůbec stihl. Dneska opravdu musím jít spát brzy a nebudu mít ani možnost se podívat do Melova deníku.
Podíval jsem se k nočnímu stolku, kde v šuplíku byly uschovány všechny Melovy vzpomínky.
Kdo ví, kdy se k tomu zase dostanu. Nejspíš to tak brzy nebude… Ale co horšího tam na mě ještě může čekat, než to, co jsem doposud četl? Je tam ještě něco, co zásadně změnilo Melovo chování a to jaký teď je?
Kéž bych tam četl už jen samé dobré zprávy…
„Lehni si na břicho, promasíruji ti záda,“ probral mě z myšlenek jeho hlas.
„To není potřeba. Vyspím se a bude to v pohodě,“ odmítl jsem.
Od kdy je tak starostlivý? Ještě nikdy mi nic takového nenavrhl.
„Bude ti líp, věř mi,“ nedal se odbýt, když se zastavil u postele.
V ruce držel krabičku s nějakou mastí a čekal, jestli udělám, co po mně chce.
„Opravdu to není potřeba. A kde jsi vzal tuhle mast?“ natáhl jsem se a vzal mu ji z ruky. Nevzpomínám si, že by někdy něco takového měl.
„Paní Brooksová mi ji dala. Říkala, že se nejspíš bude hodit,“ vyškubnul mi ji z ruky. „Tak se otoč, ať ti můžu ty záda aspoň namazat.“
Ještě chvilku jsem se mu díval do očí, ale když jsem viděl, že je rozhodnutý a neustoupí, vzdal jsem to.
Otočil jsem se na břicho a čekal.
Mel vylezl na postel a usadil se na mých nohách. Slyšel jsem, jak odšrouboval víčko masti a po chvilce mi na záda přiložil ruce.
A to, čeho jsem se tak horko těžko v koupelně zbavil, bylo okamžitě zpět…
Proč jsem mu to dovolil?
„Jsi celý ztuhlý a napjatý,“ promluvil Mel, když jeho ruce cestovaly po mých zádech a ramenou.
Jasně, že jsem napjatý… Cítit jak se mně dotýká, pro mne znamená peklo… Nejraději bych se otočil a objal ho. Líbal se s ním, miloval se s ním…
Kurva, do háje…
Zabořil jsem hlavu do polštáře, že jsem se v něm málem ani nadechnout nemohl. Snažil jsem se myslet na všechno možné, jen ne na to, že ty ruce patří Melovi.
Jenže mé tělo, si dělalo, co chtělo.
Zvlášť, když mi jemně promasírovával krk a musel se ke mně víc naklonit.
Cítil jsem, jak se o mně občas otřel svým rozkrokem a nevypadalo to, že by byl úplně v klidu.
Ale jeho tahy na mém těle byly jisté, bez sebemenšího zaváhání. Přesně tak, jako by dělal masáž komukoliv jinému.
Nejspíš se mi to jen zdá, jen si něco namlouvám.
Nejspíš jen já v tuhle chvíli cítím něco, co nejspíš nebudu mít…
Když se ke mně znovu více nahnul a o můj krk se otřel jeho horký dech, už jsem to nedával.
„Mele to stačí!“ řekl jsem pevným hlasem a o něco ostřeji, než jsem původně chtěl.
Nesmí vědět, jak mě tohle všechno vzrušilo. Že tu ryju hubou v polštáři jen proto, abych zakryl svůj vzrušený dech, a nemůžu se teď ani otočit, protože by viděl, co to se mnou dělá.
Mel se prudce narovnal a zvedl ruce, jako by se o mně spálil.
„Pro-promiň,“ špitnul tiše a jeho prvotní rozhodnost byla ta tam.
Slezl ze mě, vzal mast a zašrouboval ji. Položil ji na stolek a ještě na moment se ke mně otočil.
„Omlouvám se, nechtěl jsem… Vím, že jsi unavený. Já jen-“
Jsem debil. Nemohl jsem mu to říct trochu jinak? Musel jsem na něj hned tak vyjet?
„Ne, to já se omlouvám,“ pootočil jsem k němu hlavu, ale dál zůstal ležet na břiše. „Masáž byla fajn, ale jsem opravdu už unavený a rád bych se vyspal. Nezlob se, že jsem na tebe tak vyjel,“ natáhl jsem ruku a pohladil ho po noze. „Děkuji,“ usmál jsem se ještě, ale pak už jsem si přitáhl deku a přikryl se.
Mel ještě chvilku stál a díval se na mě.
Jenže já už nic dalšího neřekl, jen jsem se víc zachumlal do deky a zavřel oči.
„Nebude ti vadit, když budu ještě chvilku svítit?“ zeptal se mně a přešel na svou stranu postele. Otevřel šuplík a vytáhl si svůj deník. „Budu u stolu, tak jen malou lampičkou.“
„Ne, nevadí. Ale zbytečně neponocuj. Taky brzy vstáváš,“ odpověděl jsem mu a pousmál se. „Ať neusneš na stole.“
„Neboj,“ uklidnil mě a zavřel šuplík.
Zhasnul velké světlo a usadil se u stolu. Nasměroval si lampičku tak, aby mu svítila do deníku a mě nerušilo světlo.
Když jsem slyšel, jak šustí listy, pootevřel jsem oči. Pozoroval jsem ho, jak sedí skloněný nad stolem a listuje. Na moment se zastavil, jako by si četl něco z toho, co tam napsal, ale po chvilce zas otočil stránku.
Konečně jsem se odvážil pohnout. Pootočil jsem se na bok a zasunul ruce mezi stehna. Přitiskl jsem je na penis a tichými nádechy se snažil uklidnit.
Uklidňoval jsem se tím, že jsem unavený, a že to brzy přejde. A já opravdu unavený byl.
Stále jsem pozoroval Mela, který už přestal listovat a začal psát. Občas ke mně otočil hlavu, jako by se chtěl ujistit, jestli spím a zas pokračoval.
To ticho, které tu panovalo a jeho sledování, mě nakonec začalo uspávat.
Skoro jsem už spal, když se znovu otočil a já škvírkami zahlédl, jak se na mě dívá.
Ale neměl jsem už sílu oči víc otevřít ani v momentě, kdy Mel zvedl ruku, aby si otřel slzy, které mu tekly po tváři…
Tak moc jsem se chtěl vzbudit a jít k němu. Jenže probdělé noci nad jeho deníkem a dnešní práce se naplno projevily. Únava za poslední dny byla tak velká, že mě přemohla a já usnul s nevyslovenou otázkou, která se mi jen stihla mihnout v hlavě.
„Co se děje, Mele?“