Ten večer…
- Seděl jsem v autě před domem jeho strýce, dokud všude nezhasla světla a já měl jistotu, že do rána nikam nepojede. Podle toho, co jsem viděl, měl doma manželku, a zřejmě by těžko vysvětloval nějaký svůj noční výlet. Vrátil jsem se k sobě, abych se aspoň trochu prospal. Věděl jsem, že do práce odjíždí kolem osmé hodiny. Byl jsem rozhodnutý z něj nespustit oči.
Pořád mi na něm něco nesedělo a nějak podvědomě jsem tušil, že by snad…
Než jsem šel spát, ještě jsem si znovu procházel své poznámky. Začal jsem si zjišťovat i všechno o osobách, které se kolem něho motaly a na povrch vyplouvaly zajímavé věci.
Už jen to, že chodil do toho baru, kde se scházeli právě takoví, a kde jsem na Mela narazil poprvé.
I když jsem věděl, že pracuje v realitách, nikdy mě nenapadlo, že by v některé z těch nemovitostí mohl Milese schovávat.
Kdo to měl tušit…
Přesto jsem ráno už v sedm seděl v autě před jeho domem, popíjel kafe z automatu a vyčkával…
DIARY
21. prosinec 2012
Aspoň si myslím, že už je dvacátého prvního, podle světla, co jde pod dveřmi. Usnul jsem jen na chvilinku. Nemohl jsem spát, protože mi byla zima a bál jsem se. Vůbec netuším, kde jsem. Je tu takové ticho, neslyším ani žádné zvuky z venku.
Jsem úplně zmrzlý, sotva udržím propisku. Hodil mi sice včera nějaké oblečení, ale mám jen mikinu a pod ní nic, a i když mám tenisky, tak nemám ani ponožky. Myslel jsem si, že nebudu brečet, ale nejde to. Nedokážu se udržet, jsem úplně v prdeli. Jsem tu sám zamčený, ty dveře nejdou otevřít. Nechal mě tu, abych tu umřel? Vždyť to jsem chtěl, tak mám šanci… Jenže… nechci umírat pomalu…
…Už je, kdo ví, kolik hodin a ta zima je tak velká, že se sotva hýbu. Jediná věc co tu je, která mě ale nezahřeje, je nějaká stará matrace. Pořád se klepu a od pusy mi jde pára. Z hladu mám křeče a mám strašnou žízeň. Nevím, jak dlouho tu ještě vydržím. Podle světla, co jde pod dveřmi, bych řekl, že se stmívá. Ale co já vím? Nemám ani hodinky ani mobil, protože to všechno zůstalo u Jefreyho.
Deník a propiska jsou poslední dvě věci, které mi zbyly.
Chtěl bych vidět aspoň ještě jednou denní světlo. Slunce, třeba i to zimní, které sice nehřeje, ale mám to rád… Nechci umřít ve tmě a opuštěný. Já… nechci umřít…
V těchto místech bylo Melovo písmo značně roztřesené a rozházené. Bylo vidět, že měl problém už napsat jakékoli slovo. Některá šla i mimo řádky, jak na to nejspíš neviděl. Místy byla písmena mírně rozpitá a papír zkrabatělý, jak mu nejspíš padaly slzy a nedokázal je zastavit ani při tom psaní.
Ta poslední věta… u té jsem se na moment zastavil.
Mel plakal, a i když se už třikrát pokusil o sebevraždu, přesto se v něm něco hnulo. Možná těmi předchozími pokusy jen volal o pomoc, které se mu bohužel nedostalo. A někde uvnitř něj, byla pořád ta malá jiskřička, naděje na klidný život. Psal, že chce umřít, ale v hloubi duše jen chtěl opustit ten starý život, umřít proto, aby se narodil nový Mel…
Při čtení téhle stránky jsem už neměl vztek. Bylo mi ho neskutečně líto. Když jsem si uvědomil, jak musel trpět v té tmě a zimě a nevěděl, co s ním bude… Jasně, u Jefreyho to nebyl žádný med, ale měl jasnou představu, věděl, co ho čeká. Ale tahle nejistota…
Díval jsem se na spícího Mela. Nechápal jsem, jak tohle všechno dokázal snést, aniž by se z toho totálně zbláznil. I když je pravda, že se to na něm podepsalo, je trochu nevyrovnaný a propadá depresím, ale přesto se to někde uvnitř něho bije. Chce žít…
Zahleděl jsem se znovu do deníku, a chtěl pokračovat ve čtení toho samého dne, ale v momentě, když jsem otáčel stránku, zarazil jsem se.
Po okrajích byly menší fleky a na další stránce už byly hodně znatelné a místy rozmazané.
Zaschlé, rozmazané šmouhy od krve…
DIARY
… vypadá to, že je už venku tma. Skoro nic nevidím. Předtím jsem slyšel nějaké hlasy. Jako by přicházely odněkud z venku. Bouchal jsem na dveře a volal, ale nikdo nepřišel. Nevím, jestli mě vůbec někdo slyšel. Jeden z těch hlasů patřil jemu. Vážně mě tu chce nechat umřít? Dokonce jsem jednu chvíli slyšel i nějaké auto. Podle zvuku, muselo být nějaké velké. Znovu jsem bouchal nad dveře a křičel, ale bez úspěchu. Když zas všechno ztichlo, chvíli jsem čekal, jestli přijde aspoň ON, ale nic. Zkoušel jsem znovu ty dveře otevřít. Ale měl jsem tak ztuhlé prsty, že mě to akorát bolelo. Polámal jsem si nehty, a bolí mě rameno. Ty dveře se stejně ani nehnuly.
Už to dlouho nevydržím. Já nechci umřít. Prosím… Chci jít ven. Chci jít… domů…
Přestal jsem číst a zamyslel jsem se. Všechny vzpomínky na ten den se mi vybavily, jako by to bylo včera.
- Ten den jsem jeho strýce sledoval nepřetržitě. Chvíli byl u sebe v kanceláři a pak objížděl nemovitosti. Ale tentokrát bylo něco jinak. Všude se zdržel jen malou chvilku a bylo na něm vidět, že je pořád nervózní. Jako by někam spěchal.
Kolem páté odpoledne se zastavil u posledního prázdného domu na konci města. Sundal ceduli - FOR SALE – a čekal.
Postával u auta, přešlapoval na místě a netrpělivě sledoval hodinky. Občas nervózně pohlédl k domu, udělal pár kroků, ale pak se zase vrátil k autu.
Asi po půl hodině čekání jsem ve zpětném zrcátku uviděl přijíždět druhé auto a velký bagr.
Stál jsem tenkrát u vjezdu do té slepé ulice, zaparkovaný mezi auty, které tam byly, abych nebyl nápadný. Ten dům, u kterého stál, byl poslední v ulici a zřejmě se ho majitel rozhodl zbourat.
Kdybych tak slyšel, co tenkrát říkal.
Jeden z těch co přijeli a mluvil s ním, chtěl jít dovnitř, ale podle posunku jsem pochopil, že to nedovolil s tím, že není potřeba a dům je zřejmě prázdný a zkontrolovaný.
Nakonec řidič bagru stroj zaparkoval na trávě kousek od baráku, nastoupil s tím druhým do auta a odjeli pryč.
Nedivil jsem se. Na bourání potřebovali zajistit místo kolem baráku a taky dost světla a už se začalo stmívat.
On ještě chvíli stál před domem, jako by nad něčím přemýšlel. Viděl jsem ten jeho pohyb hlavou, kdy se na dům zadíval, jako by ho něco zaujalo. Na moment, nebylo to snad ani deset minut, zmizel vevnitř, a když vyšel ven, nastoupil do auta a odjížděl pryč.
Opatrně jsem se rozjel za ním, ale on zamířil rovnou domů. Znovu jsem čekal, ale tentokrát už nikam nejel, a když se blížila desátá hodina, stáhl jsem se.
Přemýšlel jsem, proč byl jeho den tak uspěchaný. A ta jeho nervozita… Za těch pár dní, co jsem ho sledoval, se od předešlého dne choval opravdu zvláštně.
Už jsem chtěl jet domů, když mi to náhle skočilo z ničeho nic do hlavy…
Ten večer, kdy odjížděl z té podzemní garáže, mířil právě tím směrem, kde byl ten dům. Proč mi to nedošlo dříve? Něco mi na tom nehrálo a já se tam znovu rozjel…
Tenkrát… ten den, byl opravdu velmi zvláštní…
DIARY
…. Vzdal jsem to. Nikdo mě neslyšel a já už nevěřím tomu, že se odsud dostanu. Jaké to je umřít hladem a žízní? Asi nic moc… Ale je mi taková zima, že nejspíš umřu na prochladnutí. Už necítím ruce ani nohy. Ani nevím, jestli píšu to, co chci. Nevidím na to…
Někdo jde…
… Myslel jsem si, že mě odsud pustí. Ale neudělal to. Jen přišel, aby mi donesl vodu a donutil mě ji vypít… Prý nevěděl, že mám hlad, ale něco mi prý donese. Ani se nezeptal, jestli mi je zima, nedonesl mi ani deku. Když jsem chtěl utéct otevřenými dveřmi, byl jsem tak slabý, že jen natáhl ruku a stáhl mě zpátky. Dopadl jsem na zem a praštil se do hlavy. Pořád mě bolí a je mi špatně. Ale už nemám ani co zvracet.
Než jsem omdlel, slyšel jsem, jak něco říká o zbytečném hledání, a pak mu začal zvonit telefon, ale moc jsem mu nerozuměl. Ani nevím, kdy odešel. Probral jsem se po dlouhé době, ale cítil jsem se divně. Jako by do mě něco nacpal. Nejspíš dal něco do té vody. Jsem úplně v prdeli, je mi špatně a nedokážu stát ani na nohách. Všechno mě bolí a na hlavě mám zaschlou krev, asi jsem si rozbil hlavu, když jsem spadnul.
Ale… co...?
… Zapomněl zamknout…
Písmena byla rozházená, každé mělo jinou velikost a místy se to dalo špatně přečíst. Musel být opravdu hodně mimo…
Zápis toho dne byl snad nejdelší ze všech, co jsem doteď přečetl. Jeho den skončil větou, která pro Milese znamenala naději. Opravdu se nevzdával, i když si přál tolikrát umřít.
- Já, veden myšlenkou, že mi na tom všem něco nehraje, dojel zpátky k tomu baráku. Vystoupil jsem a zastavil se u té cedule, kterou jeho strýc předtím shodil. Bylo na ní telefonní číslo. Nedalo mi to. Vytočil jsem ho a po chvíli se mi ozval majitel toho domu, jak jsem pochopil.
Divil se, že se o dům někdo zajímá, prý ho makléř zrovna dneska přesvědčil, aby ho zboural a prodal to jako pozemek… Ukončil jsem hovor s tím, že budu uvažovat o koupi pozemku.
To už jsem měl podezření, že tu opravdu něco smrdí a rozhodl jsem se vlézt do toho domu.
Dveře byly otevřené, tak jsem opatrně vešel a prošel všechny místnosti. Jen prázdné pokoje i sklep… Nikde nic a nikdo…
Říkal jsem si, že jsem si nejspíš jen něco namlouval. Přesto jsem se vracel ke svému autu rozhodnutý si toho divného strejdu pořádně proklepnout. Zapálil jsem si cigaretu a opřel se o své auto. Pořád jsem se díval na ten dům, jako by mi měl zodpovědět na všechny otázky. Už jsem vytahoval telefon, že zavolám starému příteli, který umí zjistit spoustu věcí, když se mi zdálo, že jsem něco zaslechl.
Opatrně jsem obešel auto… Cigareta skončila nedokouřená na zemi a telefon málem taky.
Díval jsem se, jak na zemi sedí kluk s černými vlasy, pohublý, zbídačený až hrůza a pomalu se sune po autě k zemi. Vypadal, že mele z posledního…
Zaklapl jsem deník, když jsem si vzpomněl na tenhle moment, kdy jsem našel Mela.
Dalo by se říct, že spíš on našel mě. Bylo to naše druhé setkání a tentokrát jsem už měl jistotu, že je to on…
Ani ne za patnáct minut jsem s ním byl v nemocnici. Starala se tenkrát o něj Sofie, moje sestra, která tam pracovala na příjmu jako doktorka.
Jeho rodičům jsem zavolal hned, jakmile o něj bylo postaráno. Dojeli během chvíle… Přijeli i policajti…
Jen Miles nebyl schopný s nikým mluvit, jak špatně na tom byl.
Mírné povzdechnutí, které mně probralo ze vzpomínek, mi připomnělo, kde jsem a co držím v ruce. Rychle jsem zavřel a zamknul deník a potichu ho uložil zpátky do šuplíku.
Hodiny ukazovaly dvě ráno…
Ani mi nedošlo, kolik času uběhlo, než jsem se dočetl až sem. Vrátil jsem židli zpátky ke stolu, zatáhnul závěs a pak se uložil vedle Milese.
Pocity, které jsem z toho čtení měl, mi nedaly spát. Tolik myšlenek se mi honilo hlavou, že jsem myslel, že mi vybouchne. Měl jsem stále nutkání vstát a něco dělat. Nebo prostě jen chodit. Dostat ty nahromaděné emoce ze sebe ven.
Měl jsem co dělat, abych se udržel v posteli, jak mi vztek rozproudil adrenalin v krvi.
Byl jsem opravdu jak před výbuchem...
Zaměstnal jsem se tím, že jsem začal pozorovat Mela. Snažil jsem si ho vybavit znovu s těmi černými vlasy, ale stejně jsem zjistil, že i Jefrey měl pravdu. Tahle jeho plavá, až platinová barva mu opravdu moc sluší. Od té doby nabral zpátky svou váhu. I když nikdy nebyl při těle, byl spíš hubenější, šlachovitý, tenkrát byl hubený až moc. Nejspíš důsledek toho, jak se s ním zacházelo u Jefreyho. A těch modřin, co měl na sobě. A nejen to… Spousta toho, co měl po těle, už tenkrát napovídala tomu, že se stalo to, o čem ve svém deníku psal. Ale…
Nikdo mu nevěřil.
Spíš…
Nedokázal, že tohle všechno, se dělo proti jeho vůli…
Mel později ztratil opět naději v to, že by mu vůbec někdo ještě mohl věřit.
Ozvala se silná rána a já sebou trhnul, jak jsem se leknul. Otevřel jsem oči a nechápavě hleděl na prázdné místo vedle sebe.
Skrz závěsy už prosvítalo slunce, a když jsem se podíval na hodiny, zjistil jsem, že je skoro osm hodin.
Okamžitě jsem vyletěl z postele, zaběhl se podívat do koupelny, ale bylo tu ticho a prázdno. Byl jsem tu sám.
Odhrnul jsem závěs, abych se podíval ven, jestli náhodou nesedí na terase. Ale viděl jsem jen chlapa, který vyhazoval nachystaný bordel do popelářského auta. A právě tenhle kravál mě vzbudil.
Rychle jsem začal přemýšlet, kde může Mel být.
Možná šel koupit snídani?
Ale přesto…
Myslel jsem, že ho už nebudu tolik hlídat. Že mu dám volnost a budu mu věřit. Jenže potom, co jsem si v noci přečetl, mé rozhodnutí zase vzalo za své…
Měl jsem potřebu ho hlídat ještě víc, i když jsem deník zatím nedočetl do konce. Už to samotné, co jsem se dozvěděl doteď, mi stačilo, abych ho chránil ještě víc, než před tím.
Musel jsem ho najít za každou cenu. Bylo mi jedno, jestli šel jen pro snídani, nebo někam utekl. Musel jsem s ním prostě být.
Popadl jsem kalhoty a začal se rychle oblíkat.
Tak jsem ho v noci celou dobu pozoroval, že jsem nakonec tvrdě usnul. Neslyšel jsem ani jeho budík…
V tu chvíli mi to zaplo a málem jsem si nafackoval.
Po jedné noze jsem doskákal ke stolu, kde jsem měl položený telefon.
Vždyť on přece chtěl jít do práce!
Natáhl jsem si konečně kalhoty a už chtěl vzít telefon do ruky, abych mu zavolal, když jsem si všiml lístku na stole.
Jeho drobné a úhledné písmo… Tak jiné od toho, které jsem četl naposledy v deníku…
Brede
Chtěl jsem tě vzbudit, ale spal jsi tak tvrdě, že to nešlo. Šel jsem do práce, vrátím se odpoledne. Mel
Dosedl jsem ztěžka na židli a zkoušel se vydýchat z té nervozity, která mě po probuzení přepadla tak silně, že mi srdce bušilo málem až v krku.
Kdy se o něj přestanu tak bát? Musím ho nechat, aby začal žít svůj život. A jaký bude, je teď už jen na něm… Musím mu věřit. Musím…
Seděl jsem na verandě a kouřil. Snažil jsem se sám sebe přemluvit, abych nebláznil, že všechno bude v pořádku.
Za dalších patnáct minut jsem však byl na cestě. Šel jsem za ním.
Musím se přesvědčit, že je v pořádku. Kdy o něj přestanu mít takový strach? Kdy?