Našel jsem ho na konci tmavé uličky, mezi starými baráky, kde sotva tak dvakrát za den někdo prošel. Seděl zkroucený mezi popelnicemi. Napůl se opíral o stěnu s oprýskanou omítkou, hlavu svěšenou mezi ramena a vypadalo to, že nevnímá nic, co se kolem něho děje.
Došel jsem k němu rychlým krokem.
„Mele,“ podřepl jsem k němu a dotkl se jeho ramene. „Mele!“ ozval jsem se o něco hlasitěji, když nereagoval. Chytl jsem za rameno a on se jen svezl a bokem se opřel o kontejner, ze kterého byly cítit zahnívající odpadky.
V první moment se lekl, že ho konečně dohnala zubatá. Ta, která kolem něj obchází dennodenně, při stylu života, jaký vede. Chytl jsem ho pod bradou a nadzvedl mu hlavu, abych se mu podíval do očí. Jen malé škvírky, přes které do nich bylo sotva vidět. Snad mě konečně zaregistroval, protože něco zamumlal, ale oči znovu zavřel. Chtěl zvednout ruku, ale ta ho neposlouchala. Byl úplně mimo sebe.
Rychle jsem si ho prohlédl, zda nemá nějaké zranění. Ale kromě špinavého a potrhaného oblečení a pár oděrek na tváři, byl zřejmě relativně v pořádku.
RELATIVNĚ
Věděl jsem, že není OK. Přesto s úlevou, že je naživu, jsem vstal, a vzal ho do náruče. Jen tiše zasténal a pak si opřel hlavu o mou hruď.
Pevně jsem ho držel, když jsem ho odnášel do svého auta. Opatrně jsem ho uložil na zadní sedačku.
„Jen mi tu něco nepozvracej,“ řekl jsem tiše a pohladil ho po jeho, špínou slepených vlasech.
Cestou ke mně domů to tíživé ticho přerušovalo jen vrčení motoru auta. Občas jsem nahlédl do zpětného zrcátka, jak na tom Mel je, připraven kdykoliv zastavit a pomoct mu, kdyby se mu udělalo špatně.
Asi po dvaceti minutách jízdy jsme dojeli na klidné předměstí a já zaparkoval u předposledního domku s menší zahradou. Světlo u dveří se automaticky rozsvítilo, když jsem vystoupil a obešel auto, abych vytáhl Mela ven.
Bylo to složitější, než ho dát dovnitř. Byl mimo sebe a vůbec nespolupracoval. V téhle chvíli, kdy své tělo vůbec neovládal, byl ještě těžší, než obvykle. Většinou jde aspoň po svých, ale tentokrát ani to nebyl schopen.
Přesto jsem se však s ním v náruči nakonec dostal do domu a jen za sebou nohou zabouchnul dveře.
Odnesl jsem ho rovnou do mé ložnice a uložil na postel.
Chvilku jsem stál a prohlížel si ho. Odnést ho do sprchy by nemělo smysl. Nestál by a ve vaně by se mi utopil.
V kuchyni jsem vyhrabal tu největší mísu, co jsem našel a zašel do koupelny napustit do ní teplou vodu a po cestě ještě přibral žínku a ručník. Bude muset zatím stačit aspoň tohle, než se úplně probere, aby se mohl osprchovat sám.
Odložil jsem věci na zem vedle postele a přisedl si k Melovi. Pomalu jsem ho začal svlékat z těch špinavých hader, které jedna po druhé dopadaly na hromadu na zem.
Jen jsem zatínal zuby, když se postupně odhalovaly modřiny na jeho těle. Zasténal, když jsem se vlhkou žínkou dotkl jedné z těch větších na jeho žebrech.
Nejraději bych někoho zabil. Omyl jsem ho do poloviny těla a hned ho osušil, aby mu nebylo zima. I když v tomhle stavu zřejmě nevnímal ani chlad.
Kdo ví, jak dlouho na té studené zemi seděl.
Poposedl jsem si níž, abych mu mohl stáhnout kalhoty. Jen lehce k mému nosu dolehl tak známý pach. A já měl v tu chvíli sto chutí ho vzbudit a dát mu jednu přes hubu.
Ale co by se tím vyřešilo? Nic… Jen omluvný pohled a sliby, že to už neudělá. A za pár dní by byl zase, kdo ví kde a já bych ho zas, kdo ví jak dlouho, hledal, až bych ho jednou našel mrtvého někde ve stoce nebo v kontejneru mezi odpadky.
Se zlostí, schovanou uvnitř sebe jsem začal omývat jeho nohy i jeho rozkrok. Slepené chloupky jsem očistil tak, aby po tom, co na nich bylo, nezůstalo ani stopy. Nedokázal bych vedle něj ležet s vědomím, že má na sobě tohle… Od někoho cizího… Od někoho, koho vůbec nezná a má od něj jen tuhle památku a možná pár bankovek v kapse.
Když jsem byl hotov, opatrně jsem ho přetočil na břicho. Namočil jsem znovu žínku a už ho chtěl otřít, když se moje ruka zastavila těsně nad jeho hýžděmi.
Nevěřil jsem tomu, co jsem viděl. Ruce se mi třásly, když jsem odložil žínku a mírně mu roztáhl půlky, abych se přesvědčil, že je to pravda. Že ta špína není jen něčí sperma.
Pustil jsem ho a vstal jsem. Začal jsem chodit po ložnici a snažil se to rozdýchat.
S kým se proboha spustil, že dopadl takhle? Proč to vůbec dovolil? Proč si nedá říct a stále dokola opakuje stejnou chybu? Jaký zmetek může mít potěšení z toho, když někdo takhle trpí? Když někomu takhle ubližuje? Dostat ho teď do rukou, nejspíš by už nežil. Nebo by aspoň přišel o tu svou parádu, aby ji už do nikoho nestrčil.
Když jsem se trochu uklidnil, přisedl jsem si opět k Melovi, abych dokončil jeho mytí.
Ruce se mi třásly, když jsem omýval krev smíchanou se spermatem z jeho těla. V tichém pokoji se ozvalo jen občasné zasténání, když jsem se dotkl poraněného místa.
Voda už dávno nebyla čistá, když jsem byl konečně hotov. Zabalil jsem Mela do deky a podložil mu hlavu ještě jedním polštářem.
Věděl jsem, že má rád víc pod hlavou a chtěl jsem, aby měl pohodlí.
Odnesl jsem věci do koupelny a s odporem se díval na to, co mizelo v odpadu.
Kdy mu konečně dojde, co dělá? Kdy mu konečně dojde, že se tímhle pomalu zabíjí? Nebo hůř… Že jednou zemře tak rychle, aniž by stihl k tomu něco říct?
Proč to všechno?
Rychle jsem se osprchoval a převlékl do domácích kalhot. Nakoukl jsem do ložnice, a když jsem viděl, že spí, šel jsem do kuchyně. Nemohl jsem v tuhle chvíli spát. Prostě to nešlo. Pocit, že se může kdykoliv probrat a bude něco potřebovat, mi to nedovoloval.
Uvařil jsem si čaj a sedl si ke stolu. Pomalu jsem upíjel, a přemýšlel nad tím, co se doteď stalo. Co všechno už jsem s Melem zažil. Z jakých sraček jsem ho nejednou tahal. Kolikrát jsem ho hledal i několik dní, než jsem ho našel polomrtvého někde v zapadlém koutu ulice. Tentokrát mi to trvalo tři dny. Tři dny jsem se strachoval, že ho už nenajdu živého. Tři dny jsem pročítal noviny, sledoval zprávy, zda nebude někde zmínka o mrtvém muži, menší postavy, s platinovými vlasy a modrýma očima. Tři dny jsem navštěvoval jeho oblíbené lokály, bary i bordely. Tři dny jsem po nocích procházel město i v těch nejzapadlejších uličkách, kam by nikdo normální ani omylem nezašel. A v jedné takové jsem ho našel…
Pohlédl jsem na hodiny, které ukazovaly čtvrtou hodinu ranní. Venku ještě byla tma, a všichni měli nejspíš stále hlubokou noc. Jen v mém okně se svítilo…
Odnesl jsem prázdný hrnek do dřezu, nalil ještě do sklenice studenou vodu. Všude jsem pozhasínal a zamířil do ložnice. Jediné slabé světlo šlo od lampičky na mém nočním stolku. Uložil jsem se a už jsem chtěl zhasnout, když jsem ucítil dotek na své ruce.
Otočil jsem se rychle k Melovi.
„Mám žízeň,“ řekl tiše a stočil pohled ze mne na sklenici s vodou.
Opatrně jsem se vymanil z jeho držení a natáhl se pro vodu. Podepřel jsem Mela, aby se trochu nadzvedl a mohl se napít. Přiložil jsem mu sklenici k ústům a on si ji jednou přidržel. Třásla se mu a já cítil, jak je slabý. Jak sotva udrží prsty obtočené kolem mých.
„Potřebuješ jít na záchod?“ zeptal jsem se ho, když se uložil zpátky a já postavil sklenici na stolek.
Jen zavrtěl hlavou a přitáhl si deku víc ke krku.
Zhasl jsem lampičku a lehl si vedle něj. Otočil jsem se k němu, abych na něj lépe v té tmě viděl.
Chvíli se mi díval do očí svým zastřeným pohledem, než se mu ty jeho zalily slzami.
„Promiň, Brede,“ zašeptal a přitáhl se ke mně blíž. Opřel si hlavu o mé rameno a zavřel oči. „Promiň,“ zašeptal ještě jednou a já cítil na sobě vlhko od jeho slz.
„Nenechal bych tě tam venku,“ pohladil jsem ho po vlasech a pak si ho opatrně přitáhl k sobě blíž, abych ho mohl obejmout. Aby cítil, že tu pro něj vždycky budu.
„Brede…“ přestal po chvíli vzlykat a mírně se pohnul, aby našel lepší polohu. „Chci jít odsud pryč. Chci jít někam daleko…“
Neřekl jsem mu na to nic. Nebylo proč.
Kolikrát jsem tohle už slyšel? Ráno, nebo za pár hodin či za pár dní, na tuhle větu zase zapomene.
Hladil jsem ho po vlasech, dokud nezačal pravidelně oddechovat. Venku už pomalu začalo svítat a i mě se už klížily oči. Spánek mě dohnal, stejně jako Mela. Tři probdělé noci si vybraly svou daň.
Spal jsem neklidně a nejspíš jen pár hodin. Probudil mě zvláštní pocit, jako by mi něco chybělo. Trhnul jsem celým tělem a otevřel jsem oči. Zahleděl jsem se na druhou polovinu postele.
Jen chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že tu Mel není.
Vyskočil jsem na nohy a rozběhl se do kuchyně. Většinou po ránu bývá tam a vaří si kafe.
Ale kuchyň, byla prázdná…
„Mele?“ otočil jsem se několikrát dokolečka, jako by to v něčem pomohlo.
Pocit, že odešel, mi sevřel srdce. I když se vždycky po tomhle vytratil, tak nikdy hned ráno. Vždy u mě zůstal tak dva tři dny, než se dal trochu do pořádku.
„Mele?“ procházel jsem jednotlivé místnosti. „Mele!“ začínal jsem být zoufalý.
Žádná odpověď. Byl jsem v celém domě sám.
Myslel to vážně, že odejde? Udělal to tentokrát doopravdy?
Srdce mi bušilo tak silně, že jsem nebyl schopen normálně uvažovat.
Zaběhl jsem do ložnice pro telefon a rychle vytočil jeho číslo.
Ozval se jen tón, oznamující, že volaný je nedostupný. Ztěžka jsem dosedl na sedačku a jen nepřítomně hleděl před sebe. Tohle... tohle ještě nikdy neudělal.
„Mele!“ zakřičel jsem ještě jednou a doufal, že se mi odněkud ozve.
Ale bylo ticho…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek autora: tak se mi v hlavě zrodil jeden nápad. Rozhodla jsem se, že to budu psát ve chvílích, kdy nebudu vědět, jak pokračovat s ostatními povídkami. Když budu mít chvilku času a udělat si trochu změnu. Z toho důvodu, budou v této sérii kapitoly krátké. Poprvé co jsem se takto rozhodla, protože jinak mé povídky mívají cca 9-10 stran. Doufám, že vás to aspoň trochu zaujme, i když je to teprve začátek. Jak to bude vypadat dál, neprozradím... :)