Tsuki seděl ve školní knihovně, ale místo toho, aby si četl knihu, kterou měl před sebou otevřenou, jen zíral zamyšleně z okna. Nevšímal si ostatních studentů a oni si nevšímali jeho. Bylo to tak vždycky. Je jedno na které škole byl, ať už ve školce, nižší střední, střední nebo teď na vysoké. Vždy si od všech držel odstup, a i když byl poměrně pohledný, chytrý a hodný, jeho uzavřenost a odtažitost z něj udělala samotáře. Nevadilo mu to. Naopak. Byl za to rád.
Jenže před pár týdny se něco změnilo.
Všiml si ho okamžitě, když přišel na zahajovací ceremoniál.
Byl jako on. Měl stejný výraz ve tváři, který jasně říkal ‚promiň, držím si odstup‘. Možná proto ho zaujal. V první chvíli se na něho možná díval jako na svého nepřítele, analyzoval jeho pohyby, chování, gesta, ale když se mladík otočil a podíval se přímo na něj, v ten okamžik zapomněl na vše. Najednou tam byli jen oni dva, hledíc si vzájemně do očí a zkoumající jeden druhého.
Až teprve ve chvíli, kdy ředitel školy začal svou řeč se Tsuki vrátil zpátky na zem.
Ihned se od kluka otočil a snažil se uklidnit.
Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Nikdy na nikoho tak nezareagoval.
Byla to snad známka jeho slabosti? Měl by se o tom doma někomu zmínit?
Tsuki potřásl hlavou.
Ne.
Napřed zjistí, co je ten kluk zač a podle toho se zařídí.
„Doufám, že ten, komu patří tvé myšlenky jsem já,“ vytrhl ho z přemýšlení známý hlas.
Když se otočil, viděl před sebou svého jediného přítele, Rya.
„Takže?“ dožadoval se odpovědi Ryo.
„Myslel jsem na to, jak jsem tě poprvé uviděl,“ povzdechl si Tsuki.
Věděl, že Ryovi nemá cenu zapírat, nějak vždycky vytušil lež a navíc Tsuki před ním nechtěl mít žádné tajemství.
Teda skoro žádné.
Bylo tu něco, s čím se mu opravdu svěřit nemohl, i když kolikrát strašně moc chtěl.
„Haha, jo, nikdy by mě nenapadlo, že ten frajírek, co mě při ceremoniálu tak propaloval očima, se stane o pár dní později mým nejlepším kámošem,“ zasmál se Ryo.
Tsuki se taky pousmál.
Poslední dobou to dělal docela často, ale jen v Ryově přítomnosti. Stejně jako se Ryo usmíval na něj.
Před ostatními oba pořád zachovávali své chladné tváře a drželi si odstup, ale když byli sami, jejich výrazy se měnily.
„Mě by to taky nikdy nenapadlo. Ale jsem rád, že to takhle dopadlo,“ odpověděl Tsuki a lehce se začervenal.
Ryo si toho všiml, ale nijak to nekomentoval.
Když ho poprvé spatřil, srdce mu vynechalo jeden úder. Cítil z něho nebezpečí, sílu, divokost, ale taky ho na něm něco strašně přitahovalo a lákalo. Možná to byly ty tajemné fialkové oči, které vždy všechno bedlivě zkoumaly, možná ten jeho odtažitý výraz tolik podobný tomu jemu.
Když nastupoval na tuhle školu, věděl, že si nesmí nikoho připustit k tělu, kvůli tomu kým a čím byl a kvůli své minulosti.
Jenže Tsuki byl tak jiný!
A i když se tomu snažil všemožně zabránit, i když se mu snažil vyhýbat a ignorovat jej, osud nebo možná náhoda je svedla při jednom obědě dohromady a od té doby se od sebe nehnuli na krok.
Rya moc trápilo, že mu nemůže říct o sobě všechno a v tomhle svému nejlepšímu příteli lhát, jenže se bál, že ho ztratí, pokud mu prozradí vše a to on nechtěl.
Věděl, že před ním Tsuki taky něco skrývá, téma rodina byla pro oba tabu, ale z toho mála co se Ryo dozvěděl, připisoval jeho mlčení tomu, že Tsukiho rodina zřejmě dodržovala přísné staré tradice, které mohli být pro Tsukiho přítěží. Nikdy ale nenaléhal, stejně jako on sám, věděl, že i Tsuki mu to musí říct ze své vlastní vůle.
Ale jednou možná…
„Přemýšlel jsi už nad mým návrhem?“ zeptal se po chvilce ticha Ryo.
„Já bych strašně moc rád chtěl, ale obávám se, že rodina bude proti,“ odpověděl Tsuki se zachmuřeným výrazem.
„Bude jim vadit to, že budeš bydlet s klukem, nebo to, že budeš bydlet mimo domov?“
„Asi od obojího trochu.“
„A kdybych byl holka? Vadilo by jim to miň?“
„Ne, nejsede na tom, kdo jsi, prostě…“ odpověděl Tsuki smutně.
„Pomohlo by, kdybych přišel k vám domů a představil se jako tvůj přítel?“
Tsuki překvapeně vyvalil oči.
„Co tak zíráš? Stejně si celá škola myslí, že spolu chodíme, a když jsem šel za třídním, kvůli žádosti ohledně společného bydlení, měl jsi vidět jeho výraz. Pak jsem dostal půl hodinovou přednášku o tom, jak se máme chovat,“ ušklíbl se Ryo.
Tsuki si povzdechl. Snažil se těmhle všemožným pomluvám zabránit, ale i když se k sobě nechovali s Ryem jako pár, společně strávené volné chvíle udělaly své.
„Zeptám se. Zkusím to nějak udělat,“ řekl nakonec Tsuki.
To poslední, co chtěl bylo, aby Ryo přišel k nim domů.
Ne, že by se styděl za svou rodinu, ale obával se toho, co by jeho otec udělal, kdyby přišel domů z někým, kdo by se prohlašoval za jeho přítele a chtěl ho odvést pryč.
„Vážně? To by bylo skvělé! Doufám, že to dobře dopadne. Strašně moc chci s tebou bydlet. Už mi nestačí jen volné chvíle strávené ve škole, chci být s tebou pořád,“ řekl vážně Ryo a víc se naklonil k Tsukimu.
„To já taky,“ zamumlal Tsuki a aniž by přemýšlel co dělá, naklonil se Ryovi vstříc.
Teprve, až když se jejich nosy dotkly se zarazil, a pak prudce odtáhl.
Rya tahle reakce překvapila a tázavě se na Tsukiho podíval.
„Promiň. Jen si nemyslím, že tady…takhle…všichni…,“ koktal Tsuki a cítil, jak mu hoří tváře.
„Prostě mě to zaskočilo!“ řekl nakonec naštvaně.
„Já se taky omlouvám. Vím, že potřebuješ čas, jen ti prostě občas nemůžu odolat,“ pousmál se Ryo.
Věděl, že Tsuki ještě nikdy s nikým nebyl, řekl mu to, když se ho Ryo pokusil poprvé políbit a Tsuki mu jednu vrazil.
Bolelo to jako čert a v první chvíli ho zarazilo, že má takovou sílu, ale vzápětí už musel Tsukiho uklidňovat, protože se mu začal strašně omlouvat a litovat toho, co udělal.
I z téhle reakce Ryo pochopil, že to Tsuki doma asi nemá jednoduché, protože kdykoliv se pokusil Tsukiho nějak dotknout, zareagoval strašně přehnaně. Buď to považoval za útok a snažil se bránit nebo naopak vystartoval. Teď už to bylo trochu lepší. Když ho chtěl Ryo obejmout nebo pohladit po vlasech, musel pomalu a tak, aby Tsuki viděl jeho jasný úmysl.
„Mimochodem, chtěl s tebou mluvit třídní,“ vzpomněl si Ryo a Tsuki byl rád, že změnil téma.
„Nevíš o čem?“
„Netuším. Možná ohledně kvůli bydlení. Třeba chce souhlas rodiny nebo tak něco,“ pokrčil rameny Ryo.
„Tak já za ním asi zajdu rovnou. Stejně se mi nic číst nechce. Půjdeš se mnou?“
„S tím počítej, říkal jsem ti, že se od tebe nehnu ani na krok,“ zasmál se Ryo a zvedl se k odchodu.
Tsuki si ještě sbalil knížky a za chvilku už oba vycházeli z knihovny.
Cesta probíhala mlčky, ale nebylo to nic neobvyklého. I když spolu trávili docela dost času, často se jen tak mlčky procházeli nebo seděli v knihovně, či v parku před školou. Nepotřebovali slova. Bylo to, jako by se znali už odjakživa.
Když Tsuki zaklepal na dveře kabinetu a byl vyzván dál, podíval se na Rya, který se na něho povzbudivě usmál. S mnohem lepší náladou, pak vstoupil dovnitř, odhodlaný čelit všemu.
Ovšem to netušil, co mu třídní řekne.
„Volal jsem tvému otci, jestli souhlasí s tvým přesunem na kolej, kde bys bydlel s panem Ryem.“
Po jeho prohlášení Tsuki zavrávoral a musel se chytit stolu.
Čekal všechno, ale tohle ne.
„Děje se něco?“ zeptal se nevinně třídní.
Tsuki na něho pohlédl a jeho chvilková slabost se okamžitě změnila v zuřivost.
Cítil jak se v něm vaří krev a neovladatelný ryk se dere ven z hrdla.
Ruce se mu sami svírali v pěst a svaly ztuhly.
Celé jeho tělo se napjalo a vypadal jako šelma, která se chystá zaútočit na svou kořist.
Viděl jak na něho učitel polekaně civí, ale bylo mu to jedno.
Ten parchant všechno zkazil! Všechno! Teď může jen doufat, že to otci nějak vysvětlí. Že ho přesvědčí, že šlo o nedorozumění.
Byl tak pohlcen myšlenkami, že ani nezaregistroval zaklepání na dveře.
Teprve až Ryův hlas jej vytrhl z transu.
„Děje se něco?“ zeptal se a přeskakoval pohledem z Tsukiho na učitele.
„Nic se neděje. Musím domů. Hned,“ zavrčel Tsuki a obrátil se k odchodu.
Když procházel kolem Rya, ani na něj nepohlédl a byl rád, že se ho Ryo nepokusil zastavit.
Možná by ale udělal líp, kdyby se zastavil.
Všiml by si totiž Ryova výrazu a začal by se zajímat o to, proč vešel do kanceláře.
Ryo, který čekal před dveřma, začal přemýšlet nad tím, jak by Tsukimu o sobě řekl celou pravdu. Najednou ale ztuhl a zpozorněl.
Ta vražedná síla, kterou pocítil. Tu moc dobře znal.
Pár vteřin počkal, jestli se mu to přece jen nezdálo, ale když síla rostla a nepochybně vycházela z kanceláře, rozhodl se zjistit, co se děje.
To, co při vstupu uviděl ho šokovalo.
Nádherné Tsukiho fialkové oči byly temné jako noc, jeho tvář byla stažena hněvem a plné rty pevně sevřené.
V tu chvíli se Ryo zarazil a začal horečně přemýšlet.
Tohle nebyl ten Tsuki, kterého znal.
A znal ho vůbec?
Teď o tom dost pochyboval.
V tomhle bylo mnohem víc než nějaké jeho rodinné tradice.
V mysli se mu utvořila zrádná myšlenka, kterou ale hned zaplašil.
Nemohl být přece…
Tsuki spěchal domů, jak nejrychleji mohl.
Když vešel do jejich rozlehlého domu, který od pradávna obýval jeho rod, našel otce v kuchyni, jak sedí u stolu nad šálkem čaje.
Nemusel se ani ptát, co tam dělá.
Věděl, že na něho čeká.
„Otče já…“
„Nechci slyšet žádné výmluvy. Už takhle to pro tebe nevypadá dobře a jakákoliv lež ti jen přitíží.“
„Vím, že je to proti našim pravidlům a zákonům, že je to něco, co jste mě učili už od malička, ale on je můj skutečný přítel. I když jsem se tomu snažil bránit, nedokážu ho jen tak opustit. Prosím, otče. Nic jsem mu neřekl a ani neřeknu. Nemusím s ním bydlet, jen mu, prosím, neubližuj. Nebo nenuť mě, abych mu ublížil. Nenuť mě, abych se rozhodoval mezi rodinou a svým nejlepším přítelem. Prosím, otče.“
Když Alitar vstal, Tsuki se mimoděk přikrčil a napjal.
Přesto po ráně, kterou mu uštědřil odletěl až na druhý konec místnosti, kde se bolestivě uhodil do hlavy o zeď.
„Idiote!“ zasyčel Alitar a chytil Tsukiho pod krkem.
„Otče…“ zachrčel Tsuki.
Nebránil se, věděl, že by to stejně nemělo cenu a jen by ublížil víc sám sobě, než když otce nechá se vyřádit.
„Chceš pošpinit náš rod? Co ti dá, ten tvůj přítelíček, až se ocitneš v nouzi? Pomůže ti? Co se asi stane, až se dozví pravdu? Bude se tvářit jakoby nic? A ještě vyhrožuješ tím, že by sis mezi námi vybíral?! My jsme tvá rodina! My jsme všechno! A neboj. Já ho nezabiju. Ani by mě nenapadlo se o ten odpad otřít. Skoncuješ to s ním sám!“ vrčel Alitar.
Vzápětí ale vyhekl a podostoupil.
Pustil Tsukiho a překvapeně se na něj podíval.
„Je mi jedno, jestli mě zmlátíš. Je mi jedno, jestli mě ponížíš. Je mi jedno, jestli se mě zřekneš. Cokoliv uděláš mě, je mi to jedno. Ale nikdy, NIKDY, ti nedovolím urážet Rya! Nikdy!“ zavrčel Tsuki a výhružně se proti otci postavil.
Ani nevěděl, kde se to v něm bere.
Neměl proti Alitarovi šanci. Navíc teď, když se mu vzepřel bude trest ještě horší, ale nemohl ho nechat jen tak urážet Rya.
Vzteklé otcovo zařvání jej doslova přibylo na místě.
V další vteřině ležel na zemi a přijímal brutální útoky, které mu ničily tělo.
Každá buňka v jeho těle křičela ať uteče, ale on věděl, že si tím stejně nepomůže.
Teď už opravdu nemohl nic dělat.
Alitar přestal až ve chvíli, kdy pocítil, že Tsukiho tělo ochablo a už nějakou chvíli se nehýbe.
Stál nad svým zemdleným synem a prudce oddechoval.
„Otče! Co kdybys ho zabil!“ vběhla do kuchyně mladá žena a ihned se sklonila nad bezvládným tělem.
Vzápětí ale vyhekla bolestí a tiskla si zraněnou tvář, kam dopadla otcova dlaň.
„Ani se ho nedotkneš!“ zasyčel Alitar.
„Necháš ho tu ležet, jak prašivého psa! Ať si uvědomí, kde je jeho místo! Může být jen rád, že to neskončilo hůř.“
Tsukiho sestra jen přikývla, věděla, že otci nesmí odporovat, i když ji pohled na bratra zraňoval.
Byla starší a vždy zastupovala roli mámy. Starala se o něj od doby, kdy jejich matka zemřela při porodu, a i když to zpočátku brala jako trest, postupně si na to zvykla. Kolikrát Tsukiho před otcem bránila, ale protože jako žena měla v rodině malé slovo a většinou toho moc nemohla.
Přesto, kdykoliv byl Tsuki zraněný kvůli otci, snažila se mu všmožně pomoct.
Tentokrát ho musela ale nechat napospas osudu.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: První kapitola, která je taková nic neříkající, ale představí nám hlavní dva hrdiny, kteří se potýkají se svým osudem. Jak je tahle situace ovlivní? Zničí to jejich přátelství nebo naopak posílí?