Letní...

Opravdu žiju už dlouho sám. A začínám z toho být unavený. Mám pěkný velký byt, na který jsem si našetřil a vybavil ho, ale je prázdný. Nemám ho s kým sdílet.
A proto jsem častěji v práci, než doma.
Stejně jako teď před Vánocemi. Kolegyně chtěla volno, tak jsem to vzal za ní, i když jsem věděl, že to bude spíš na nervy. Ten vánoční shon opravdu bývá nervy drásající. Zákazníci jsou neukáznění a na všechno by chtěli slevu. A hlavně – chodí vždycky nakupovat na poslední chvíli.
Snažil jsem se doplňovat zboží, které mizelo kosmickou rychlostí, zvlášť když vyhlásili půlnoční slevu na hračky a oděvy.
To, co potom nastalo, by přežil jen ten nejotrlejší zákazník, znající dobře poměry a síly svých protivníků a únikové cesty mezi regály a věšáky.
Dva to už dokonce vzali skoro útokem a neměli daleko k boxerskému souboji lehkých vah, kde místo rukavic měli ruce omotané svetříky a kalhotkami. Neshoda v tom, jaké dámské prádlo je nejsvůdnější, nakonec skončilo infarktovým stavem jednoho z nich a já musel volat záchranku.
I přes to všechno šílenství jsem ho viděl…
Stál uprostřed všeho dění, s šálou omotanou kolem hlavy a neschopen se vlastními silami dostat z ohrožení lítajícího oblečení a pobíhajících a do sebe narážejících lidí.
Byl jak ztracené štěně, a kdyby všechno naprosto ztichlo, nejspíš by bylo slyšet i jeho zoufalé kňučení.
Svíral pevně rukojeť vozíku a neschopen vidět byť kousek čehokoli, nešťastně stál a nevěděl kudy kam.
Z kapsy mu ještě čouhala vizitka, kterou jsem mu dal, když jsem ho před pěti minutami zachraňoval před útokem prsatých Barbie a žárlivých Kenů.
Zachránil jsem ho i podruhé…
Poděkoval mi a já doufal, že nezůstane jen u toho. Navedl jsem ho směrem k pokladnám a díval se, jak cestou bez rozmyšlení hází do vozíku vše, kolem čeho prošel.  
Byl tak roztomile nešikovný a roztržitý…
Byl to ten typ, co byste ho nejraději objali a omotali růžovou mašlí. Umačkali ho, pusinkovali ho, protože byl neskutečně sladký…
Ale rozhodně se v něm určitě skrývalo něco víc a z jeho sladkosti by se vám zuby nezkazily…

Dělal jsem si naděje, že bych snad Vánoce nakonec nemusel trávit sám, když jsme konečně zavřeli obchod. Jako poslední jsem procházel prázdným parkovištěm a tam ho znovu uviděl.
Seděl v autě, opět nešťastně a zoufale mlátil do volantu, až se nakonec o něj opřel a já mohl přísahat, že jeho zoufalství už dosáhlo hranic a on pláče.
Chtěl jsem ho znovu zachránit. Prostě jsem musel. Ten člověk k tomu úplně vybízel.
Jako by měl na čele napsané: Pomozte mi.
Jaké však bylo mé překvapení, když mou pomoc a společnost odmítl.
Závidím tomu, komu tenhle krásný kluk patří…

Vánoce jsem opět strávil sám… Stejně jako Silvestr, kdy jsem tentokrát já opuštěně stál na balkoně a sledujíc půlnoční ohňostroj, si z celého srdce přál, aby další Vánoce a Silvestr nebyl tak ubohý, jak poslední dva roky…

Mráz vystřídalo šílené vedro…
Byl prostředek léta a já opět, místo toho, abych se plácal někde na koupališti spolu s dalšími polonahými těly, byl v práci.
Tentokrát jsem se slitoval nad kolegyní, mámou od dvou dětí a přehodil si s ní směnu, aby s nimi mohla trávit dovolenou u moře. A moje dovolená začne v momentě, kdy její prckové pěkně naklušou do školy.
V tuhle dobu, kdy bylo venku parno až tak, že se roztápěl i asfalt na parkovišti, nebývalo v obchodě tolik lidí, jako je tomu například před Vánocemi.
Nenakupují se šály, čepice, dárky, a podobné nesmysly. Zákazníci se raději zastaví před obchodem, kde se ve dvou stáncích sotva stíhá prodávat zmrzlina, ledová tříšť a vychlazené pití.
Abych i já měl pocit, že jsem využil pěkného letního počasí, dobrovolně jsem se přihlásil do zmrzlinového stánku, kde jsem se pravidelně střídal s další brigádnicí.

„Prosil bych jednu maxi čokoládovou,“ ozvalo se už po tisícáté.
Jen jsem se automaticky usmál a přikývl a otočil se ke stroji, abych do velkého oplatku natočil požadovanou pochoutku.
„Prosím,“ podal jsem zmrzlinu do natažené ruky a čekal požadovanou částku.
Mince cinkly o talířek a já je automaticky shrnul do připravené kasičky, aniž bych je přepočítal.
„Nebudete si to kontrolovat?“
Konečně jsem zvedl hlavu a zadíval se na zákazníka.
Hleděly na mě oči, zabarvené stejně jako pochutina, která se mu pomalu roztápěla v ruce.
Pohled hřejivý, tak jako to letní slunce, ale přitom nepálí…
Usmívaly se… Ty oči se usmívaly a já v tu chvíli zapomněl, co vlastně se ptal.
„Prosím?“ zeptal jsem se zamyšleně, nespouštějíc pohled z jeho tváře.
„Nepřepočítáte si ty drobné, co jsem vám dal?“
Už se na mě neusmívaly jen jeho oči, ale i jeho ústa. Krásně plné, pěkně tvarované rty, které bych olízal raději, než cokoliv sladkého.
„Není potřeba, vím, že jste mi dal přesně,“ odpověděl jsem konečně, když mi v těch ztracených myšlenkách došlo, na co se vlastně ptal.
„Vždyť jste se ani nepodíval, kolik vám tam dávám,“ namítl.
Jeho ruka se zmrzlinou se zvedla a přiblížila se k jeho ústům. Krásně růžový jazyk se vyplížil ze svého úkrytu a nabral trochu té smetanovo-čokoládové hmoty, aby ji vzápětí schoval vevnitř.
Jako veverka, co si nosí žaludy a oříšky do své díry ve stromě, aby přes zimu měla co chroupat.
Fascinovaně jsem hleděl na ten sametový povrch, který se vzápětí zabarvil mírně do hněda. Hned mi v hlavě naskočila představa, co všechno by tenhle kousek těla, prakticky pořád schovaný před zraky ostatních, dokázal.
Bylo jedno, že se nebe právě zatáhlo. Že teplota klesla asi o pět stupňů a schylovalo se k pořádné bouřce.
S mými představami mě hned polilo horko a já měl okamžitě na zádech triko tak propocené, že se mi vlhko vkrádalo i pod mé volné šortky.
Já měl své slunce před sebou.
Jeho blonďatá hlava zářila snad víc, než ta žhavá koule na nebi, která se teď závistivě schovala za mraky.
Fascinovaně jsem na něj hleděl a úplně zapomněl, kde jsem a co vlastně mám dělat.
Jen počasí teď bylo milostivé a frontu u stánku rozehnalo prvními kapkami a pořádným větrem.
„Sakra,“ jeho jazyk se zastavil těsně před zmrzlinou.
V duchu jsem ho úplně vybízel, aby ho ještě kousek protáhnul a líznul si. On však zvedl hlavu a podíval se na nebe.
„Nemám deštník,“ mírně se zamračil a pak se znovu podíval na mě.
„Nebude vadit, když budu stát tady?“
Jen jsem mlčky zavrtěl hlavou.
Opřel jsem se lokty o pultík a vykoukl ven. Důležitě jsem se zadíval do nebe, jako bych měl v úmyslu dělat předpověď počasí, ale přitom jsem nenápadně po něm pokukoval.
Skenoval jsem jeho postavu a přál jsem si v tu chvíli mít rentgenové oči, abych viděl aspoň něco z toho, co se skrývalo pod trikem a lehkými kalhotami.
Už jen ty ruce… Snědá pokožka, pevné svaly, dlouhé prsty, za které by se žádný pianista nemusel stydět. 
„Mám na sobě něco? Ukápla mi zmrzlina?“ začal se prohlížet.
Já si v tu chvíli uvědomil, že mé nenápadné pokukování až tak nenápadné nebylo. Stáhl jsem se zpátky z okýnka a usadil se na barovou stoličku, která mi, jako jediná v tomhle omezeném prostoru, dopřávala pohodlí.
„Ne, jen…“ nevěděl jsem co říct.
„Nikdy jste si mě tak neprohlížel, tak jsem si myslel, že jsem se ušpinil,“ chytil mezi prsty triko a mírně ho odtáhl od těla.
„Nikdy?“ nechápavě jsem na něj pohlédl.
„Jste vždycky tak zamyšlený, že ani nevíte, kdo před vámi stojí. Ani peníze nepřepočítáváte,“ usmál se, pustil triko a konečně se pustil do zbytku zmrzliny, která mu už začala stékat po prstech.
Kolikrát už tady byl?
„Chodím tu poslední dva týdny skoro každý den,“ pokračoval, jako by věděl, na co právě myslím.
Já jsem si ho nikdy nevšiml? Takové pěkné tělo a já si ho nikdy nevšiml? I jeho obličej, vlasy… To všechno jen podtrhuje jeho dokonalost.
Strčil do pusy zbytek oplatku a olízl si rty.
Měl jsem chuť udělat to za něj…
Raději jsem stočil pohled na stojan s kornouty a v duchu je začal počítat jen proto, abych na něj zas tak tupě nezíral.
„Máte něco na utření?“ ozval se jeho hlas nebezpečně blízko mého ucha.
Prudce jsem otočil hlavu, až mi křuplo v krční páteři. Jeho obličej byl tak zatraceně blízko, že jsem i v jeho dechu cítil náznak té čokoládové příchutě.
Teď se on opíral jednou rukou o okýnko a horní polovinou těla byl skoro uvnitř mého vězení o velikosti metr na metr.
Druhou ruku měl nastrčenou dovnitř, aby mi ukázal, že jeho otázka opravdu není od věci.
Po prstech mu stékaly dvě kapky roztopené zmrzliny…
„A-ano…“ zakoktal jsem se. „Moment.“
Nahnul jsem se pod okýnko a z poličky jsem vytáhl hadr na utírání rukou. 
Už jsem se chtěl narovnat, když jsem jeho horký dech ucítil na svém zátylku a okamžitě i přes to horko, se mi postavily všechny chlupy na těle.
Zmrznul jsem uprostřed pohybu.
Je vůbec možné zmrznout uprostřed léta?
Dusno je tak velké, že se nedá ani dýchat a já se přitom třesu…
Mírným obloučkem, abych o něj nezavadil, jsem se narovnal. Podával jsem mu hadr, ale v tu chvíli velice blízko zahřmělo.
Trhnul jsem sebou a mírně se přikrčil.
Jeho ruka náhle chytla tu mou a pevně ji sevřela.
„Bojíte se bouřky?“ o něco víc mi sevřel prsty, jako by mi chtěl dodat odvahu.
„Nemám je rád,“ hlesl jsem tiše a pohledem zabloudil k nebi, kde tmavé mračno právě rozčísnul velký blesk, zasahující vše, co mu stálo v cestě.
Celý ztuhlý jsem seděl na té své stoličce…
Ještě pevněji sevřel mou ruku, a mě v tu chvíli bylo jedno, že si ani nestihl prsty otřít hadrou, která odplachtila unášena větrem někam na parkoviště mezi auta. Díval jsem se za ní, jak se pomalu ukládá někde mimo můj dosah.
Když znovu zahřmělo, cuknul jsem sebou, že se i stolička zakymácela a mně hrozilo, že skončím na zemi stejně jako ten kus látky.
Nestihl jsem ani zaregistrovat, kdy to udělal.
Najednou jsem měl jeho druhou ruku na zátylku. Přitáhl se ke mně blíž a jeho plné a sladké rty se přitiskly na mé. 
Byl jsem v šoku, že jsem nestihl nic. Ani protestovat, zakňourat, či volat o pomoc. Nestihl jsem ani vnímat další blesky, které lítaly temnou oblohou a snažily se rozjasnit den místo slunce, které se na to zcela vykašlalo.
Mně teď zaměstnala moje vlastní bouřka.
Nevěděl jsem, jestli se třesu strachem z těch přírodních úkazů, či blahem, když mě políbil.
„Vidíte? Pomáhá to,“ pustil mě a narovnal se. „Už se tolik nelekáte,“ usmál se a prohlédl si mě od hlavy až k patám.
Nebyl bych teď schopen se na ty nohy ani postavit.
Tenhle neznámý mě dostal do stavu, kdy jsem zapomněl, že jsem v práci, natož abych myslel na nějakou bouřku.
Podíval jsem se na jeho ústa a bezděčně si olízl rty.
„Máte vůbec někdy volno?“ zeptal se náhle a já se v tu chvíli konečně probral.
Přikývl jsem.
„Dneska?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Zítra?“
Přikývl jsem.
„Půjdeme spolu k vodě?“
Přikývl jsem.
„Sejdeme se tady?“
Přikývl jsem.
„V kolik hodin?“
„V devět,“ odpověděl jsem automaticky.
„Jmenuješ se…?“
Opět jsem přikývl a ani mi nedošlo, že mi vlastně začal tykat.
„Jak?“ zasmál se.
„Roger,“ začervenal jsem se, protože mi v tu chvíli došlo, že se chovám jak nějaký mentál.
„Tady je moje číslo, kdyby něco. Budu tu zítra čekat,“ položil svoji vizitku na pult. „Budu se těšit, Rogere.“ 
Než se vzdálil, ještě jednou zvedl ruku, stáhl mi vlasy z čela a jemně mě pohladil po tváři. Jeho prsty se nepatrně otřely o mé ucho a já se z toho doteku celý zachvěl. 
„Máš krásné oči, neschovávej je pod vlasy.“
Díval jsem se za ním, jak si kráčí k červenému mustangu. Jeho tělo ladně vplulo dovnitř a ještě než za sebou zabouchnul dveře, podíval se na mě a usmál se.
Pak už jen s mávnutím ruky a zaburácením silného motoru, které nahradilo ustupující bouřku, zamířil k výjezdu z parkoviště, aby se zařadil do provozu mezi ostatní auta.
Stál jsem tam nehybně ještě notnou chvíli. Ruku jsem si bezděčně přitiskl na ucho, jako bych si chtěl uschovat ten dotek do doby, než se s ním zase uvidím.
Prsty druhé ruky jsem si přiložil na rty a v duchu si opět vybavil ten příjemný pocit, když mě políbil.
Zítra…
K vodě…
Půjdu?
Podíval jsem se na pultík. Jeho vizitka tam stále ležela, i když se ji vítr snažil odfouknout, stejně jako před chvílí ten hadr.
Rychle jsem ji připlácl rukou. Pálila mě do dlaně a úplně křičela, abych si ji vzal. Odolával jsem.
Ale ne dlouho…
Chytil jsem ji mezi prsty a zvedl před oči.
Díval jsem se na těch pár písmenek a už po pár vteřinách jsem znal jeho číslo zpaměti.
Aaron…

Jseš si jistý, Aarone, že tu zítra budu?