Závěr
Moc jsem se nevyspal. Stále se mi v hlavě přemítalo, jak se Jakub choval a jak silnou touhu jsem pociťoval, když jsem si na něj vzpomněl. Vstal jsem a postavil se před skříň… Stál jsem tam jak idiot a snažil se vybrat něco, v čem udělám dojem. Tak dlouho jsem nebyl na rande, vše byly jen známosti na jednu noc, nechtěl jsem žádný vztah… Je to tak svazující neustále se na někoho ohlížet a nemoci jednat podle svých tužeb. Vše musí navazovat na jeho potřeby a jeho pocity. Vztah musí člověk opečovávat, jak to nedělá je nudný a nezáživný. Proto tak často nevychází a člověk je znovu sám a opuštěn. Ale svoboda… Jak dlouho jí člověk chce? Je to zábava, ale cítit se pořád sám a vědět, že na vás nikdo doma nečeká, to je možná mnohem prázdnější život, než si člověk uvědomuje. Už se cítím sám a potřebuji něco… Někoho… Kdo mě donutí, abych pro něj dělal všechny ty nesmyslné věci… Chovat se jako hlupák jen proto, abych uviděl jeho smích a slyšel, že je šťastný. Prostě jsem se zbláznil.
Vybral jsem černé džíny a zelené tričko, k tomu se perfektně hodila zelená bunda ve stylu saka s kapucí. Nedbale elegantní styl, to je moje gusto. Usmál jsem se, když jsem stál u zrcadla a vypadal jsem jak model. To by mohlo zabrat, tedy pokud otevře oči. Vydal jsem se do práce.
Hned kousek od vchodových dveří, kterými už vcházeli kolegové do práce, stál Jakub. Díval se na ně jak opařený a neměl se k tomu, aby udělal krok do práce. Ještě chvíli jsem ho pozoroval a potom mi došla trpělivost. Došel jsem k němu a žďuchnul ho do ramene, aby udělal krok dopředu.
„Budeš tu takhle blbě stát ještě dlouho?“ promluvil jsem na ještě stále zkamenělého Jakuba.
Nadskočil, jak moc se mě lekl.
„Samozřejmě, zkouším, jak veliký důlek do té země udělám,“ zase ta ironie v jeho hlase, on prostě neumí jinak mluvit.
Zasmál jsem se a táhl ho za ruku do budovy. Byl jsem rád, že se nakonec rozhodl, že do práce půjde. Vlastně se mi podivně sevřel žaludek, když jsem viděl, jak se na mě dívá. Bylo mi jedno, že se na nás všichni dívají a podezřele si prohlíží moji ruku, jak jej pevně svírá. Tyhle věci mě nikdy nezajímaly, Pokud mám někoho rád, prostě se za to nestydím a je jedno jaké pohlaví má. Posadil jsem ho na místo a ještě jednou se pousmál.
„Hezký den a pěkně pracuj! Po práci si zajdeme do toho kina, ano?“
Jo, jo… Hezky pracuj a hlavně rychle… Hlavně necouvni, nejspíš bych tě odtáhl jak medvěd do své jeskyně.
Pracoval jsem, ale byl jsem stále jak na trní, hlavně když se blížila doba, kdy už měl mít vše hotové a on stále nepředal dokumenty. Nevydržel jsem to a asi po hodině, kdy jsem chodil po kanceláři jak lev, který čeká na svůj lov, tak jsem zamířil za Jakubem.
On ty papíry držel v ruce a dával je do úhledné kupičky. Tak tohle….
Vzal jsem je a začal je projíždět. Bylo to dobré, jen ta jeho strojenost a chladnost je občas naprd.
„Dobrá práce, jako vždy. Jen nebuď tak moc odměřený a strohý. Budeš mít lepší výsledky,“ řekl jsem mile, ale muselo být slyšet, jak nedočkavý jsem.
„Můžeme jít? Zamluvil jsem jeden hezký film, myslím, že je to nějaká komedie. Chtělo by se občas smát, nemyslíš?“ usmál jsem se, abych odstranil to napětí, které tu vyselo ve vzduchu.
„Pokud chceš vidět mojí kyselou tvář a smích se stylu Šíleně smutné princezny, tak můžeme jít.“
Tak tahle jeho odpověď mě uzemnila. Jediné, co mě napadlo, bylo, jak se v té pohádce dokolečka točí Vostřel a Kemr v rolích rádců a zpívají „Kujme pikle“. Musel jsem se držet, abych nebouchnul smíchy. Právě se mi totiž v hlavě odehrávala jasná představa toho, jak naše princezna Jakub, stojí uprostřed místnosti a já s Miou kolem něho tančíme a zpíváme „Kujme pikle“. Hahahahah… To byla skvělá představa. Úplně mě uvolnila…
Prohlídnul jsem si Jakuba od hlavy k patě a musel jsem uznat, že mu to opravdu slušelo. Ráno jsem si nějak nevšiml, ale teď… Hmmm… Je to opravdu pěkný kluk a ten pevný zadek… Zcela k nakousnutí. Jen jsem si trošku pohladil ústa, to abych se ujistil, že neslintám a uchopil Jakuba za ruku. Táhl jsem ho do výtahu a nehodlal už promarnit ani chviličku.
Postaral jsem se o to, abychom byly v kině včas, nemám rád, když někam chodím pozdě, vlastně to nesnáším. Posadil jsem se do pohodlného křesílka a Jakub usedl vedle mě. Coca – colu jsem si dal do držátka a se zájmem pozoroval Jakuba, jak si namáčí lupínek do salsy. Bylo úchvatné, jak se jeho rty natiskly na Nachos a vtahovaly jej do svých úst. Mňam… Dostal jsem chuť na něco dobrého, ale Nachos to nebyly. Řekl bych, že jsem měl nutkání ochutnat jeho. Byl jak lahodné sousto, které tu sedělo přede mnou.
„Mohl bys na mě přestat civět? Je to dost nepříjemné.“
On opravdu neví, co se mnou svými slovy dělá, spíš mě provokuje k opaku. Je to více lákavé, když je to zakázané.
„Ne! Je zábavné tě pozorovat. Počkej…“ řekl jsem šeptem a uchopil jeho ruku.
Byla řada na mě. Zaleží jen na něm, jak se zachová, buď sním ten lupínek a přežije to, nebo sním jeho. Tak i tak to bude zábava. Pousmál jsem se a pomalu s lupínkem zamířil k puse. Vložil jsem si ho i s jeho prsty do úst a zuby jej pomalu vytáhl ven. Ještě jsem stihl hezky pomalu olíznout jeho kůži a vytáhl je ven. Tak nevím, co bylo lepší a co mi víc chutnalo. Musím věřit, že ta salsa, jinak….
Položil jsem jeho ruku zpět na tácek s Nachos a díval se na jeho tvář, která byla zcela zamrazena v čase. Byl úplně mimo a to mi dávalo naději. Naději pro další krok. Odebral jsem z jeho rukou tácek a položil jej na sedačku vedle mě. Uchopil jsem ho za rameno a jeho hlavu si opřel o své rameno.
„Dívej se! Nebo nebudeš vědět o čem to je….“ řekl jsem s úsměvem na tváři.
I přes ten hluk z filmu, jsem cítil v konečcích prstů, jak mu bije srdce splašeně a jeho tělo se chvěje. Bylo příjemné vědět, že na mě reaguje. Alespoň nějaká reakce z jeho tvrdého chování se moc věcí usoudit nedá, ale tohle bylo dost výmluvné. A hlavně, jsem trošku mrška, vybral jsem horor, aby se na mě musel mačkat a já cítil, že se můžu stát jeho oporou. Je pěkně ustrašený kluk. Při každém lekacím záběru, div nevyskočil ze sedačky. Cítil jsem jeho pohledy na mé tváři a podíval se na něj. Jemně jsem se usmál a mírně jej přitiskl víc na své tělo.
Byl to tak příjemný pocit mít vedle sebe někoho, po kom toužím. Moci se ho dotknout… Cítit, jak se chvěje a pozorovat jeho tvář, na které se mění celá škála výrazů. Být s někým, to je ono… To je ten pocit, který tak dlouho hledám, ale ten někdo, mě musí lapit. A on si mě jak na kostičce vodí za sebou. Nikdy mu to neřeknu, v tu chvíli bych uznal, že jsem proti němu slabý. A potom bych byl v nevýhodě… Mnoho různých scén by se mohlo odehrát a pokaždé bych vyšel jako poražený. Přiznat se k citu, je to nejtěžší, co může člověk udělat, ale když se to stane, bude silnější, ale taky slabší. Něco za něco…
Film skončil a já ho odvezl domů. Cesta byla tichá a ani jeden z nás nic neřekl. Jak kdyby slova mohla tohle vše zničit. Doprovodil jsem ho ke dveřím a čekal.
„Děkuji ti za dnešní den, opravdu jsem se bav…“
Snažil se mě rychle zbavit, ale to už neměl šanci. Po jeho reakcích a očích, které říkaly, abych zůstal. Rozklepaných rukou, které nedokázaly správně dát klíče do zámku. Jeho hlasu, který kolísal. Nemohl jsem odejít. Barikáda zbořena… Vetřelec je uvnitř.
Chytil jsem ho do pevného stisku a jazykem neomylně vjel do jeho úst. Jezdil jsem v nich jak smyslů zbavený. Chuťovými pohárky jsem se otřel o každý kousek jeho teplých úst a měkké rty jsem místy skousl zuby. Dlouhý a nesmlouvavý polibek, který jsem tak dlouho držel, se vpíjel do jeho těla a on se rozechvěl. Pomalu jsem ho natlačil do bytu a zavřel za sebou dveře. Už nikam neodejdu, není cesta zpět. Je lapen v mé pasti.
„Uděláš mi kafe?“ řekl jsem a povolil sevření.
„Ne! Běž domů!“
Hahahahah… Nikdy.
Bylo vtipné, jak mi ukazoval neustále na dveře a snažil se mě donutit, ať odejdu. I kdybych chtěl, nešlo to. Něco mě tu pevně drželo a nechtělo to povolit.
Mé ruce ho pevně uchopily a posadily do křesla. Přiblížil jsem se k němu a upřeně se mu díval do jeho očí. Chci z nich vše vyčíst. Vše. Co by mi řeklo, jak daleko můžu zajít. Jestli se nebude bránit, bude můj. Chci ale, aby to bylo i jeho rozhodnutí, ne jen mé.
Ani se na mě nepodíval. Dotkl jsem se jeho tváře a věnoval mu další polibek… Ještě vášnivější… Chtěl jsem vše, co mi mohly nabídnout jeho ústa. Prsty jsem jezdil po jeho tváři a potom sjel na krční páteř, kde jsem přejížděl po těch vystouplých krčních obratlích. Mírně jsem mu zaklonil hlavu a jazykem přejel po ohryzku. Líbal jsem jeho krk, na kterém se napínaly svaly, jak se snažil ovládat své sténání. Ale i tak se mi nebránil. Zhluboka dýchal a já cítil, jak se mu to líbí. Pouštěl mě dál…
Vytáhl jsem ho za límeček u bundy na nohy a pomalu ho strkal před sebou do ložnice. Ani mi tolik nešlo o sex, ale moc jsem toužil po tom, abych se ho mohl dotknout na holé pokožce. Jen ho svádět. Líbat… Prsty se dotknout všeho, co je na jeho těle.
Zarazil se o futra, ale já nepolevoval, ovládalo mě zvíře, které toužilo…
Dostali jsme se k posteli. Já se pousmál a jen tiše jsem zašeptal: „Žuch!“
Jak výstižné, protože v tu chvíli padal na postel. Okamžitě jsem si sundal bundu a tričko. Jen by mi to překáželo a já se chtěl dotknout jeho pokožky i svým nahým tělem. Líbilo se mi, když jsem viděl, s jakým zájmem mě pozoruje. Že bych se mu líbil? Chtěl jsem, aby to byla pravda…
„Už ses vynadíval? Můžu k tobě?“ bylo mi jedno, co odpoví, já stejně už k němu vyrazil.
Stáhl jsem mu bundu a vysoukal jeho tělo z trička. Ano… Tohle byla krása… Krásná světlá pokožka… Hubené tělo a jeho oči, které byly plné touhy. Tento impuls jsem potřeboval. Není potřeba slov, není kam se vracet. Jediná cesta je kupředu.
Jezdil jsem svými prsty po jeho pokožce… Nebylo místo, kterého bych se nedotkl, musel jsem… Byla to moje vlastní droga… Každým polštářkem mých prstů projížděl elektrizující pocit. Jako kdyby mezi námi byla statická elektřina. Musel jsem se dotknout všeho…
Rozepnul jsem mu pásek a stáhl kalhoty. Sám jsem se vyprostil z džín, ale nechtěl jsem, aby se mě bál. Ještě jsem si ponechal ten malý kousek látky, který kryl můj penis, stejně jako jemu.
Ruku jsem mu vsunul pod krk a vytáhl si jej do sedu. Začal jsem ho líbat, znovu a znovu jsem se vpíjel do jeho rtů a má druhá ruka neomylně zamířila do jeho trenek a k vzrušení. Bylo již napnuté a já jen prsty přejížděl po té kluzké špičce, která přímo hořela… Ucítil jsem tlak, jak se snaží mě odstrčit. Dal jsem mu prostor, ale přesto ho nepouštěl.
„Nech toho! Prosím. Dost! Nech mě!“ byl to zoufalý hlas kluka, který sám neví, co chce.
Chtěl jsem ho uklidnit a jen jemně přejel po jeho tváři.
„Nechej mě, abych ti dopřál tu rozkoš a možnost vymanit se z té bolesti. Neublížím ti. Slibuji. Jen se nebraň,“ každé slovo byla pravda, postarám se o to, aby se to vrylo do jeho paměti a zůstalo to tam.
Cítil jsem, jak moc se mi brání… Nechtěl jsem ho pustit… Nemohl jsem… Měl jsem ho… Mohl se ho dotknout a cítil jsem, že ho opravdu miluji. Chci to vše zkusit a dát do toho vše, všechnu svoji lásku. Neublížím mu, já to vím. Nemohl bych mu nijak ublížit, jemu ne… Bolelo by to i mě…
Jen jsem ho dál pevně držel a líbal ve snaze ho uklidnit. Jen chci, aby si vše uvědomil. Najednou se mi podíval do očí. Ztratil jsem se… Tak plné citů, které tam předtím nikdy nebyly. Plné i bolesti a strachu… Co je za tím vším?
Povolil své vzpírání se mi a natiskl své tělo na mé. Jasný signál a já ho přijal.
Jazykem jsem sjel na jeho krk a udělal jasnou značku na jeho klíční kosti. Je můj a já chci, aby bylo vidět, že je můj. Jen nepatrná značka, ale je tam a já o ní vím. Položil jsem ho na polštář a zamířil na jeho tvrdé bradavky. Pohrával jsem si s nimi. Jazykem jsem kroužil na jejich vrcholcích a špičkou po nich rychle přejížděl. Potom jsem je vtáhl do úst a zuby jemně zatlačil zpět na jejich místo. Vždy tu volnou jsem dráždil prsty, aby nebyla ochuzena. Kuba se chvěl a jeho hlasité sténání mi rezonovalo v uších, jak ta nejhezčí píseň. Chtěl jsem vidět jak se tváří, ale musel jsem ho dál laskat a dráždit. Prohýbal se a tím mi dával jasně najevo, že se mu má pozornost líbí. Opustil jsem jeho bradavky a sjel do jeho rozkroku, který nadzvedával tenkou látku trenek.
Sundal jsem mu trenky a ukázal se jeho krásný penis, na kterém se objevoval vystouplé žilky z přívalu napětí do jeho slabin.
Olízl jsem krásně růžovou špičku a jazykem po ní přejížděl. Rukou jsem sjel po celé jeho délce a pár tahy upevnil jeho tvrdost. Vjel jsem do svých úst a začal si ho úst brát. Zajížděl a vyjížděl jsem z úst, abych mu dopřál tu rozkoš, kdy cítí, jak ho něco pevně svírá a on se dostává na hranici. Otřel jsem prst o jeho kulky, na kterých se tvořila směs z mých slin a pár prvních kapek jeho touhy. Zamířil jsem k jeho vstupu a jen jemně ho polaskal kolem dírky. Potom jsem zatlačil a snažil se dostat dovnitř. Silný odpor a následné stočení jeho těla do klubíčka mi vyrazilo dech. On je…
„Ne, nedělej to. Já… Tohle nemůžu. Prosím,“ opravdu byl vystrašený, ale jeho tvář byla stále plná vzrušení.
Zastavil jsem a jen si přilehl k jeho zádům. Opravdu netoužím po tom, abych mu ublížil, ale jak se v tomhle stavu zastavit?
„Promiň, myslel jsem, že tohle není tvé poprvé. Ale já se budu snažit, aby to nebolelo. Dej mi šanci. Vždycky jsem měl vše, co jsem si umanul. Ale tebe si nechci vzít tímto způsobem. Něco mě k tobě táhne a musím tě mít od prvního setkání. To jiskření v našich očích. To elektrizující pole, mezi našimi těly. Ta jedinečnost blízkosti našich těl, které si naprosto rozumí. Pocit puknutí srdce, když jsem se tě nemohl dotknout. No tak… Prosím, dovol mi to. Udělám vše, abys zapomněl, nebo mě jen pustil na kousek místa ve tvém srdci. Jen mi dej šanci. Nezklamu tě. Zamiloval jsem se do tebe.“
A je to venku… Vše co mělo být řečeno je povězeno. Přiznal jsem se a nestydím se za to. Opravdu ho chci mít po svém boku a pevně svírat jeho tělo. Slyšet, jak mu buší srdce. Je tak těžké věřit někomu, jako jsem já? Jsem taková bestie? Já cítím vše, co je mi dáváno a on to chce stejně jako já, vím to. Tak proč se tomu stále brání? Dej mi šanci, abych ti mohl dokázat, co k tobě cítím a jak moc po tobě toužím. Neumím moc mluvit, ale mé tělo řekne vše za mě.
Natiskl se na mé vzrušení a už se tolik neklepal. On se rozhodl… Otřel jsem se o jeho zadek svým vzrušením a jen tiše mu zašeptal do ucha: „Beru to jako svolení.“
Olízl jsem si prsty a pomalu jeden vsunul do jeho otvoru, ihned se stáhl a nepouštěl mě dál. Takže hezky pomalu. Uchopil jsem druhou rukou, kterou jsem protáhl pod jeho tělem, jeho vzrušení a přejížděl po něm. Jazykem jsem mu jezdil po krku a potom se přemístil na ušní lalůček, který jsem cumlal v ústech a tím ho ještě víc dráždil. Už se svíjel jak nějaký had a já nepřestával v jeho dráždění. Uvolnil své sevření a já se dostal prstem na jeho bod, který jsem dráždil. Povolil se a já mohl vsunout i druhý prst… Jak příjemné teplo a ta jeho pevnost… Sebeovládání bylo to nejhorší, co pro mě nastalo. Nevzít si ho hned. Cítil jsem, že snad prasknu, jak moc jsem chtěl vjet do jeho těla a vzít si ho. Ale tohle bylo jeho poprvé, jen bych mu ublížil. Prohnul se proti mé ruce a já se už neovládal, byl na své hranici a já ho nehodlal pustit samotného k tomu uspokojujícímu pocitu.
Vytáhl jsem prsty a sám jsem vjel svým vzrušením do jeho nitra. Pomalu, abych to nepřehnal a třeba nepoškodil jeho stěny. Svíral mě neskutečně a já uchopil jeho penis silněji, abych mu pomohl znovu se vzrušit. Promnul jsem ho a přejížděl po jeho celé délce, která se hezky zpevňovala v mém sevření. Vjel jsem až na doraz do jeho těla a myslel jsem, že se mi zastavilo srdce, tak… Krásné… Mozek nefungoval a já se začal pohybovat, nešlo se už déle ovládat. Tak dlouho jsem se držel, abych mu neublížil a jeho nitro bylo tolik kluzké. Tak krásně mě svíralo, že jsem přivřel oči, abych si užil vše, co se stane. Nadzvedl jsem mu jednu nohu, aby průnik byl větší a já mohl víc najíždět. Jeho sténání bylo hlasitější a náhle se zcela celý zachvěl. Jeho tvář byla celá rudá, jak se mu navalila krev do hlavy a bylo vidět, jak moc si to i on užívá. Ucítil jsem horko na svých prstech a bylo mi jasné, že on už uspokojen byl. Pevněji jsem mu uchopil boky a začal silně přirážet. Tak silně, že se chytl mého stehna a bolestivě mi tam zaryl nehty. To už jsem ucítil, jak mým tělem prostupuje horko až do mého mozku a já vypustil své sperma do jeho zadečku. Vše… Tak uvolňující pocit… Krásný… Jedinečný…
Vyjel jsem z něj, když jsem viděl, jak zničeně spadl na polštář. Hladil jsem ho po tváři a snažil se rozdýchat ten nával orgasmu, který ještě ovládal mé tělo.
„Já… nedokážu říct, co k tobě cítím. Nevím to. Nechci přijít o to vše, co jsem prožíval s Milošem. Já vím, jsem hrozný a nejspíš mě chceš nakopat, ale je moc brzy. Já stále nedokážu rozdělit své srdce. I když malý kousek tam máš….“
Zastavil jsem ho polibkem, nejspíš ještě nejsem připravený slyšet celou pravdu. Hlavně nechci slyšet jeho jméno, když jsme se právě teď milovali. Není to nic hezkého, asi jako když někdo řekne jméno někoho jiného, když se zrovna udělal. Super…
„To mi stačí, s tím se zatím spokojím. Budu se snažit, aby bylo jednou celé mé. Ale budu čekat. Do té doby, chci s tebou chodit a mít tě po svém boku.“
Dal mi šanci… Mám v jeho srdci malý kousek a to mi stačí. Je to první krok k našemu vztahu a já rád dobývám. Pokud mi dá naději, půjdu za ní… Ta přeci umírá poslední, ne?
„Pokud ti to zatím stačí, budu s tebou,“ řekl to s lehkostí v hlase, tak, že bylo jasné, že se mnou chce chodit.
Přitáhl jsem si ho víc do objetí a propletl si s ním prsty na rukou. Zkřížil jsem naše ruce na jeho těle a políbil ho. Líbal jsem ho ještě hezkou dobu, než jsem ho pustil. Jen jeho rty byly propuštěny, vše ostatní bylo pevně uzamčené v mém objetí a já si tuhle chvíli toužil otisknout do těla. Uchopil jsem peřinu a oba nás přikryl. Zavřel jsem oči a pro tento moment jsme na světě byly jen my dva. Jen tahle chvíle a tento okamžik. I kdyby to zítra byl sen, jsem šťastný, že jsem ho potkal.
Stal se mou cestou a cílem… Mou nadějí a doufáním… Šancí… Vše, co je pro nezničenou osobu normální, ale pro loutky, které se rozbily, jako jsme my dva, je tohle vším… Znovu nalezení srdce je cesta k lásce… A láska je kořením života a bez ní se jíst nedá. A dýchat? Ona je naší plící a průduškami, když ji nemáme, i dech ztěžkne. Právě teď jsem živý….