6.
Pozoroval jsem ho, vše, co mi připadalo zajímavé a že toho bylo opravdu hodně...
Tak krásná tvář... Jeho krční tepna, pohybující se v rytmu jeho dechu mě fascinovala... Jeho štíhlá linie krku, která by mohla soutěžit s jakoukoliv ženou...
Jen ho políbit, udělat první krok, ale to nemůžu... Nebo můžu?
Neodolal jsem a neovládl svou divokou podstatu...
Postavil jsem se a přiblížil se k němu... Naklonil jsem se až k jeho obličeji a díval se do jeho očí, které v této chvíli, chtěly vyletět z důlků... Že by se mě stále bál? Ale nějak se mi to líbilo...
„Mohl bys konečně začít vysvětlovat tvé důvody k útěku z práce? A rád bych také slyšel, proč jsi mi nezvedal telefon,“ můj hlas hrubl, už jen proto, aby upoutal jeho pozornost.
Upřeně jsem se díval do jeho očí a neuhnul pohledem ani na chvilku... Proč taky? On se mě opravdu bál a jeho chvějící se tělo mě přímo poutalo... Chtěl jsem víc, byl jsem jak zvíře, které právě pustili z klece... Proč se vlastně takhle chovám? Odpověď seděla přímo naproti mě a klepala se jak malý králíček, kterého zrovna vystrašil vlk...
Konečně mi pohlédl do očí a celý zčervenal... Tak tohle bylo opravdu roztomilé...
„Já… Já, mohl bys trochu odstoupit, lezeš mi do mé bubliny a rozrušuje mě to,“ najednou promluvil.
Ono to mluví? On taky něco řekl? Myslel jsem, že mu jazyk zamrzl v puse...
To tak, jako že bych mu šel z cesty? Teď když ho chci? Žádná šance...
„Ani mě nenapadne, takhle mi alespoň nemůžeš lhát,“ ještě víc, jsem zabodl svůj pohled do jeho očí.
Snažil se mi bránit. Dokonce se svými maličkatými ručičkami snažil odsunou mé tělo od něj... Opravdu si myslí, že se mnou pohne? Pohnout skálou se dá těžko a hlavně buldokem, jako jsem já...
Jen jsem se usmál a ještě víc se k němu přiblížil. Nedokázal jsem odolat touze, která ve mně bouřila. Moje ruka se natáhla a přejela po jeho lehce drsné kůži na tváři. Bylo cítit, že se tak tři dny neholil. Jeho jemné strniště mě lechtalo po prstech a tím vyvolávalo mírné brnění celého těla.
Jaké by to potom bylo kdybych se dotkl jeho krku, hrudi, toho místečka tam dole, které jsem toužil poznat...
„Neutíkej! Stačí mi to říct. Já tě budu poslouchat. Buď už upřímný a neschovávej se za svou bolest,“ vlastně ani netuším, jak tuhle větu dokázala moje hlava vyplodit, když ji zaměstnávaly jen hříšné myšlenky na jeho nahé tělo.
Zarazil jsem se, když mi na ruku přistála jeho horká slza... Z jeho očí padaly slzy a já nevěděl proč. Nemám rád, když někdo pláče, cítím se potom slabý a nemohoucí... Nevím, jak reagovat a jak pomoci? Sakra...
Přitáhl jsem si ho do náruče a pevně objal, nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo... Já vím, ubohé, ale jeho srdce, které mi bouchalo o hruď, bylo tak krásné...
Moje prsty instinktivně projížděly jeho vlasy a pohrávaly si s nimi. Ta jejich jemnost, jak se proplétaly na mých prstech a tím vždy sklouzly zpátky na své místo... Krásný jemný dotek toho pramínku vlasů...
„Nechci ti ublížit, ale vím, čím procházíš. Nenechám tě v tom samotného."
Ano, moc dobře to vím.
Vím to tak dobře, že mé srdce praská i při malé vzpomínce na moji ženu... To nás spojuje... Společná bolest a ztráta jedinečné osoby, která nesmí být zapomenuta... Nikdy na ni nesmím zapomenout, jinak by zmizela a já to nechci ani po něm... Láska je to jediné, co nás udržuje živé, jinak jsem jen chodící figurky na šachovnici života... Čekáme na ten vysněný šach mat...
„Pusť mě prosím a odejdi! Nechci tě tu! Nechej mě být! Nedotýkej se mě! Zmizni! Já… Sakra… Děláš mi v hlavě zmatek a já se snažím si vše ujasnit. Nechci se postavit realitě, protože v mém vysněném světě mám ještě možnost, dotknout se Miloše. Tak jsem šťastný a sám sebou. Tahle realita je krutá, jsem sám a chci být sám. Jak můžeš chápat, jak moc to bolí? Jak? Ztratil jsi svou lásku?“
Au... Trefa do černého... Spíš velmi bolestivý kopanec, který mi uštědřil tenhle spratek. Jestli jsem přišel o svou lásku? Ano, já o ni přišel... A moje láska to byla, kdežto on? Stále si neuvědomuje, jak kolem sebe kope... Nevidí jinou pravdu než svoji... Dosáhl jsem své hranice, je čas zaútočit...
Za jeho štíhlý krk, jsem si ho přitáhl ke svým ústům... Moje rty se dotkly jeho a mravenčení projelo celým mým tělem. Tolik jsem tohle chtěl udělat, možná hruběji, ale pro tuto chvíli, se to nějak nehodilo. Můj jazyk se zabodl mezi jeho rty a pootevřením svých úst, jsem ho donutil je otevřít také... Špička jazyku se vpila do toho jeho a začala po něm přejíždět, jak po sladkém lízátku... Chutnal dobře a směs jídla od Mii a čerstvého jahodového džusu mě přitahovala ještě víc...
Hladil jsem jeho chuťové pohárky těmi svými a proplétal se s jeho jazykem... Začal spolupracovat a já ucítil i jeho reakci... Jenže v tu chvíli jsem se stáhl a oddálit... Musí vědět i mou pravdu proto, aby mezi námi bylo jasno.
"Moje žena umřela před dvěma roky. Nikdy jsem se s tím nesmířil, jen jsem bezduše bloudil ulicemi a snažil se vyprovokovat kohokoliv, aby mě zabil. Nepovedlo se a já žiju. Tolik mi připomínáš mě. Jenže to není jen ta tvá bolest, která mě k tobě připoutává. Ty se mi líbíš. Tvá protivná povaha i to, jak přátelsky se díváš na Miu. Musel jsi být skvělý kamarád. Tak, už se konečně dočkám té pravdy?“
Chtěl jsem odpovědi... Slova, cokoliv, jen aby upustil tu páru, která ho svazuje... Musí o tom mluvit, to je jediná cesta ven. Ven z toho trýznivého života...
„Pravda? Není. Neexistuje…. Stejně jako já, nebo má minulost. Utekl jsem, protože nedokážu být v tvé přítomnosti klidný. Tvé doteky ve mně znovu vzbuzují naději, ale já ji nechci. Urputně se tomu všemu bráním a hledám cestu, jak od tebe utéct. Jenže…. Co jsi za člověka? Proč mě sleduješ a nutíš, abych se na tebe díval? Chceš, abych musel procházet znovu tou strašnou bolestí?" první prodký otřes mého srdce.
"Protože jestli se toho mám zbavit, tak se musím vrátit na začátek a přiznat si pravdu. Že tu Miloš není a nebude, i to, že jsem mu nestihl říct pravdu. Znáš vůbec pravou podstatu věci? Chtěl zrušit svatbu a začít chodit se mnou, vše těsně před jeho smrtí. Nejspíš každému ve své životě, který mi je tolik blízký, umře. Jsem asi chodící prokletí. Tak jak mám s tímhle bojovat?" druhý ořes a zároveň zrychlená dech.
"Když si to všechno uvědomím, ztratím ty nejdůležitější vzpomínky na Miloše. Jak dlouho bude trvat, než se mi jeho tvář vypaří z paměti? Když to všechno tak dobře víš, proč to děláš? Jak…. Jak jsi to přežil? Sakra… Proč já… Proč se mi tohle děje? Proč musíš být takovýhle? Nevyznám se v tobě. Tvé nálady se každou chvíli mění a nikdy nejsou stejné. Nechápu tě a už mě nelíbej. Odejdi!“ třetí otřes a prudcé nárazy o hrudní koš.
Začal kolem sebe šermovat rukama a vypadal, jako by se mi chtěl bránit... Jak ubohá snaha... Kolik pro něj mohlo znamenat to objetí? Má vůbec někoho, kdo by ho objal? Někoho jiného, než je Mia? Mužské ruce, které jsou tak pevné, aby podržely jakékoliv tělo, které je potřebuje? Pevné a silné sevření? Poctivé, které chce jen pomoci? Podržet nad černou hladinou, když se tělo řítí do černé díry? Možná jsem to právě já, kdo mu pomůže, nebo ho dorazí...
Když se dotkl mé ruky neváhal jsem... Už nebylo proč... Znovu jsem ho objal a doufal, že chápe to, co dělám...
Znovu jsem ho chtěl políbit, ale bylo to marné... Jeho ruce mezi námi vytvořily propast a zakryly jeho krásná ústa, do kterých jsem se toužil vpít... Sakra... Div jsem nezakňučel, jak jsem po tom toužil. Kousl jsem se do rtu, abych ukočíroval svou povahu. Nepomohlo to...
Postavil jsem se a vytáhl ho na nohy. Pvně jsem stiskl jeho krční páteř tak, aby nebyl schopen mi utéct. Už mi bylo jedno, jak moc se brání, už jsem neposlouchal... On sám je ztracen v pocitech, které ho ovládají a já jen chci, aby viděl mě... Ne někoho, kdo už nežije... Aby otevřel oči...
Natiskl jsem své rty na jeho tvář a pomalu se po celé pokožce pohyboval. Vždy jen nachvíli jsem dal malý polibek na každé místo jeho tváře a horkým dechem to potvrdil, jako bych ho tam chtěl vpálit... Podleh, zjistil jsem to ihned, jak jeho nohy poklesly a on se opřel o mé tělo. Mohl jsem být jeho opora, proč ne? Vždyť jsem po tom sám toužil. Jeho běsnící srdce a slabé zasténání, které vydal, když jsem se znovu přiblížil k jeho rtům, ve mě probudily to zvíře, které hluboce spalo...
„Prosím… Odejdi… Prosím….“ najednou tahle slova vyšla z jeho úst.
Co? to myslí vážně? To neudělám... Jsem na své hranici trpělivosti...
„Pros si jak chceš, neodejdu,“ řekl jsem lehce přiškrceným hlasem, který nasvědčoval tomu, co s ním toužím provést.
"Jsi v mém bytě a já tě tu nechci. Co kdybys šel otravovat jiné své zaměstnance. Je tam spousta hezkých chlapců a mladších než já. Určitě je budeš motivovat k lepším výsledkům.“
Tahle jeho věta mě zarazila a zabolela... To si myslí, že chci ojet každého, který se mi na dosah? Že chci kohokoliv? Nejradši bych mu teď jednu vrazil, ale vůbec by to ničemu nepomohlo. Jen jsem ho pustil a nevěřícně se na něj podíval. Ani jsem se nebránil, když mě vystrkal ze dveří a já se dostal na chodbu... Sám jsem se v tom ztratil a asi potřebuji zchladnout... Nevím, co bych mu udělal... A tenn kamarád tam dole, se nehodlal v tuhle chvíli držet dál... Jen jsem ho chytil za ruku a chtěl se ještě utvrdit v tom, že ho uvidím znovu...
„Neodejdu, dokud mi neřekneš, že zítra přijdeš do práce. Chtěl bych odpovědi na otázky, co se mi teď honí hlavou a jen ty znáš odpověď. Nelíbím se ti? Pojď se mnou třeba na večeři a potom do kina. Přísahám, nic nebudu zkoušet, jen… Chci, abys zjistil, jestli jsem ti tolik odporný,“ každé slovo, jsem myslel naprosto vážně. Jediné po čem toužím je pravda.
„Zítra do práce přijdu a zbytek… To se uvidí… Teď už sakra běž!“ zaznělo z jeho úst tak rychle, že jsem to ani nestačil vstřebat.
Práskl s dvěřmi a já jen slyšel, jak se jeho tělo svezlo po dřevě až k zemi. Sakra... Asi jsem si v tuhle chvíli uvědomil, že jsem se do toho zabořil až moc... Že se z tohohle jen tak nedostanu a to mě štvalo nejvíc. Chci ho a buď ho budu mít s jeho svolením, nebo ho donutím, aby byl můj... Pustil mě ze řetězů a já se nehodlám vrátit do boudy, jako hodný pejsek... Hodlám tu kost sníst.
Ďábelský úsměv se mi rozlil po tváři a já se naposledy podíval na dveře, než jsem s povzdechem, který se linul chodbou, zamířil domů...
Došel jsem do svého bytu a tak jak jsem byl, jsem sebou práskl na postel. Prsty jsem si přejížděl po rtech a vzpomínal na jeho ústa, do kterých bych se nejraději zakousnul... Má ruka se neomylně přemístila do mého rozkroku a rozepla mi knoflík i zip u kalhot. Prsty jsem zamířil pod tenkou látku trenek a nadzvedl ji, abych se dostal ke svému vzrušení, které už i během cesty dávalo jasně najevo, že ho musím uvolnit. Nepomohlo by v tuhle chvíli nic. Byl jsem vzrušený a to příliš. V hlavě jenom jeho vůni a hlas... Ještě jsem cítil jeho pokožku na svých prstech a tím jsem se cítil, jako bych si to nedělal já sám. Přejel jsem po celé délce svého penisu a zavzdychal. Od té doby co jsem se vrátil z Ameriky, jsem to nedělal a musel jsem uznat, že jsem to už potřeboval. A ještě, když zažiji měco takového. Promasíroval jsem si kulky a pokračoval v přejíždění po svém mužství, které nepotřebovalo mnohé, aby ztvrdlo na kámen. Pohyby nahoru a dolů, jsem se přiváděl do stavu rozkoše. Zavřel jsem oči a představoval si jeho rty na svých, to jak se klepal... Jeho dech na mé kůži, když mi spadl do náručí. Divoce bijící srdce... A potom mi v hlavě přímo zazářila vzpomínka na to, jak zasténal, když jsem ho chtěl znovu políbil... Tahle vzpomínka mi dopřála ten tížený orgasmus a já vypustil své sperma do své ruky... Ten úžasný pocit stále ovládal mé tělo a projížděl mi každou buňkou v těle, jak elektické výboje. Rozdýchával jsem ten pocit, jak vše ve mě explodovalo a to při blbé vzpomínce na něj... A teprve kdybych se dotkl jeho nahého těla a polaskal ten krásný zadeček... Natáhl jsem se pro kapesníčky a poctivě se otřel. Dál jsem si hověl na postely a myšlenky mě proudily hlavou.
Sakra... Tak blízko a já bych si ho vzal. Jsem asi zvíře, ale tohle se nedá ovlivnit. Nikdy jsem se nedokázal držet zpátky a když se objevila překážka, přeskočil jsem ji... Jsem takový typ člověka, prostě jdu dál i přes plameny, které mě spalují. Bojovník do poslední chvíle... Nasvědčuje tomu fakt, že jsem tak dlouho dokázal Klárce lhát, že vše bude dobré a nebylo... Odpusť mi to Klárko, asi jsem se znovu zamiloval... Špatná chvíle i čas, ale co už, jsem přeci člověk, ne věc...
Možná jsem našel tu cestu, která mi pomůže vstát a jít dál... Toužím po ni jít i když jen na chvíli, já to dokážu... Zakousnu se do toho, tak jako vždy a nepustím i kdyby mě to bolelo... Už ne, je to má druhá šance a já si ho s přesností skalpelu vybral...