3.
Bylo tak krásné a osvěžující být zase se svojí rodinou, chtěl jsem jim vše říct a zakončit tím svou bolest. Ale někde hluboko ve mně byla stále ta černí díra, která vše vtahovala do svého nitra a to, mizelo v nenávratnu. Pořád jsem byl prázdná skořápka. Jak mám cítit? Jak cítit lásku, když ve vás nic nezbylo? Nic, co by nebylo spálené na prach a neválelo se to v blátě? Jsem vůbec ještě člověk? Nebo jen něco, co kdysi člověkem bylo? Já, jsem to vůbec Já?
Všechny myšlenky se mi honily v hlavě, když jsme zasedali s rodinou ke stolu a chystali se sníst mámin skvělý oběd. Všechno jídlo, co jsem doposud snědl, nemělo žádnou chuť, jakoby mi někdo vytrhal chuťové pohárky a já necítil chuť jídla. Jenže, tohle dělala máma a já ji nechtěl urazit. Vzal jsem první sousto pěkně vypadajícího masa a bramborový salát, který uměla nejlíp na celém světě. Ta chuť se mi rozprostřela na jazyku a já po dlouhé době ucítil… Já žiji… Možná nejsem tak ztracený případ, jak se mi zdá… Ale přece, vždyť se trestám… A mám důvod? Ano mám. To já jsem jí nedokázal pomoci. Nemohl jsem zastavit tu ošklivou nemoc, co mi ji brala a vyrvala z náručí.
Kašlu na to… Sakra, kdy to všechno skončí… Kdy to nebude bolet? Možná, kdybychom nebyli tak dlouho spolu, třeba by to tolik nebolelo, ale byli a já ji pořád miluji… Chybí mi a bude ještě dlouho.
Snědl jsem jídlo, které bylo opravdu dobré a podíval se na mámu, která ze mě nespouštěla starostlivé oči. Pousmál jsem se… Já… A myslel jsem ten úsměv opravdově…
„Děkuji, bylo to výborné, tak jako vždy, mami…“
Její oči se zalily přívalem slz, který nyní vyplaval na povrch. Byly to slzy štěstí… Ona plakala tolika dnů, pro syna, který vnitřně umíral a teď? Má ho tu a může mu pomoci… Stojím za to? Jsem ještě vůbec schopný, je netrápit svou přítomností? Ne… Tohle musí skončit… Musím zmizet... Daleko… Tak daleko, že tam nic a nikoho neznám… Chci se postavit a jít… Něco nového… Jako když dítě udělá první kroky do neznáma… Chci to být zase já a ne jen někdo, kdo si na sebe hraje… Musím být zase Šimon, ale s rodinou po svém boku to nedokážu. Musím jít a začít žít, nebo se propadnu do té propasti a nikdy se nevyškrábu ven. Nezůstanou sami, mají Kamila i já mám Kamila. Sakra… Kamil… Nabýt jeho, nejspíš bych ty oči nikdy neotevřel… Jsem rád, že mám někoho jako je on… I přesto, že u mě viděl toho kluka, tak mi nerozbil hubu… Pár facek padlo, ale za to, že jsem idiot a ne za moji promiskuitu…
Zvedl jsem se a došel do koupelny. Opláchl jsem si obličej a můj pohled ulpěl na zrcadle, které vyselo na stěně, přímo nad umyvadlem.
„Podívej se, co se z tebe stalo Šimone… Podívej, co jsi za trosku… Není ti ze sebe špatně? Nechce se ti zvracet ze sebe samého? No tak, vzchop se! Musíš žít!“ řval jsem na sebe do zrcadla a snažil se tyhle myšlenky vtlouct do hlavy.
Došel jsem zpět a přisedl k tátovi na gauč. Upřeně jsem se mu zadíval do očí a prosebně řekl: „Tati, já… Potřeboval bych zmizet. Já vím, že se vám to nebude líbit, ale chtěl bych na stáž za strejdou Borisem do Chicaga. Bude to pro mě lepší. Tady a takhle žít nemůžu… Prosím, mohl bys to pro mě zařídit? Pas ještě mám a nějaké peníze také…“ tohle byla jediná možnost.
„Šimone a jsi si tím jistý?“ říkal táta se strachem v hlase.
„Ano jsem…“ odpověděl jsem rozhodným hlasem.
Tímhle jsem si byl jistý, nechci nikoho trápit. Musím zmizet. Být daleko od všeho, co bylo naše.
„Ještě bych chtěl, jestli byste neprodali můj dům a uschovali mi tu oblečení a pár fotek. Vše ostatní taky prodejte… Děkuji.. Prosím tati, chci jen… Chci se postavit na nohy…“
Táta mi rukou rozcuchal vlasy a usmál se.
„Samozřejmě… Zítra zavolám Borisovi a nastoupíš do naší firmy, která je v Chicagu… Jsem na tebe hrdý, e ses dokázal rozhoupat. Sice to trvalo, ale dokázal si to. Neboj, tohle zvládneme. Bude nám po tobě smutno, ale ty víš, co děláš,“ říkal klidným hlasem a stále mi cuchal vlasy.
„Já se postarám o ty věci a barák,“ řekl Kamil a poplácal mě po rameni, během jeho chůze do kuchyně.
Máma zase plakala, ale byla ráda… I já byl rád, že to půjde.
„Děkuji vám…“ řekl jsem z posledních sil a začal se dívat s rodiči na televizi.
Jak táta slíbil, druhý den zavolal Borisovi a já týden na to odletěl do Chicaga. Rozprostřely se přede mnou nové obzory. Veliké město plné nových lidí. Nikde místo, na kterém bych byl s Klárkou. Žádná ubíjející bolest. Jen já a veliké město, které přímo křičelo, abych ho objevil. Vysoké budovy sahající až k nebesům. Kanceláře s tisíci lidmi, kteří o sobě nic nevědí. Když mluvíte česky, neotáčí se a nemyslí si, že jste cizinec. Nikdo si vás nevšímá, jaká krása… Nemusíte se nikomu zpovídat… Jsou vám ukradené jejich falešné úsměvy… Jak uvolňující…
Strýc mě vyzvednul na letišti a zaučil v nové firmě. Práce mi šla a můj život? Pořád jsem střídal chlapy, ale už méně a jen některé. Vztah? Ale kdeže, to by jen bolelo. Kolega z práce mě chtěl, ale já… Nešlo to. Byl to závazek, do kterého se mi nechtělo. Přiznání, že se mi na něm líbí jen jeho tělo a to taky ne… Je otupění… To se mi líbilo…
Jednou za čas zažehnout to teplo ve své hrudi a ze svého nitra dát své kamarády do jejich pozadí. Hrozné zjištění, že láska pro mě vlastně neexistuje. I po roce to nepřestalo bolet ani po dvou letech. Přesně jeden rok a čtyři měsíce jsem strávil v Chicagu, dokud mi táta nezavolal, že se mám vrátit domů. Potřebuje někoho nového na vedoucího Call centra. Jen na zaučení, potom můžu postoupit výš a později firmu převezmu.
Jeho prosba byla dostačující, stejně jsem se chtěl vrátit. Ubíjely mě telefonáty s mámou, kdy mi plakala do telefonu, jak moc se jí stýská a kdy se vrátím domů… I mě samotného bolelo být od nich tak daleko. Jen jsem se potřeboval vzpamatovat a postavit se na vlastní nohy. Byl jsem rád, že jsem dojel sem. Chicago mi hodně dalo. Má angličtina byla skvělá a pro obchod, to bylo důležité. Začal jsem žít prací a velmi rychle se probojoval do vedoucích pozic. Strýc byl skvělý, bydlel jsem u něj v domě a jeho rodina se ke mně hezky chovala. Pomáhal mi s angličtinou a častokrát jsme seděli a popíjeli pivo. Pivo, jak moc mi chybělo to české. Pěkná hustá bílá pěna, která hezky zchladí hrdo, když si dáte pečenou kačenu….
Život tam, byl jiný, nebyl hektický a vše pomalu utíkalo. Jak kdybych tak byl spíše tři roky. Ale hezká zkušenost, která mě nabudila do života.
Poslední večer a já pozvedal skleničku bílého na památku své ženy a loučil se tím s životem v Chicagu. Sbalil jsem si hromady oblečení, které jsem během té doby nashromáždil a ráno odjel s čistou hlavou na letiště.
Miloval jsem létat letadlem. Ta krása nebes… Modré oblaky, kterých se chcete dotknout a představovat si, že jste Superman a létáte těmi mračny… Jak krásné by bylo dotknout se té čistoty… Je tu někde Klárka? Je tu se mnou? Proletělo mi hlavou a já se zakoukal do té krásy ještě víc.
Co když mě hlídá a pozoruje, co dělám? Hnusím se jí? Já sobě ano… Miluje mě pořád? Já ji ano… Směje se, když se mi něco stane? Já sobě ano… A ona? Co dělá?
Celou dobu jsem na ni nemyslel a vracím se zpět, jako nový člověk a jediné, na co myslím, je Klárka… Tak tohle bolí… Najdu ještě někdy takovou lásku?
Když jsme přistávali, lehčí turbulence zapříčinila, tvrdý dosed na vozovku letištní plochy. Skoro jsem nadskočil v sedadle a zapřel se rukou o sedačku přede mnou, abych si nerozbil úsměv.
Po špatném přistání, jsme byli konečně na zemi a já si oddechl. Snad to nebylo špatné znamení? A i kdyby, co na tom záleží?!
Vzal jsem si tašku a zamířil k pásu, na kterém se vyjímaly mé tři černé kufry. Naskládal jsem je na sebe a odtáhl k hlavnímu vchodu na letiště. Dveře se otevřely a já se nadechl krásného čistého vzduchu… Konečně doma, ve svém smogovém městě… Jsem doma… Klárko… Vrátil jsem se…
„No, tobě to trvá… Chceš tam vystát důlek? Nebo se chceš vrátit do Chicaga?“ známý hlas mě upoutal a já se hned za ním vydal.
„Tobě to trvalo, co kdybys mi pomohl se zavazadly?“ řekl jsem na oko vzpurně.
„Copak jsi baba? Mám tě ještě přenést přes práh?“
„Jé… tak to bych rád…“ říkal jsem již s usmívající se tváří.
„Blbečku… Vítej doma, Šimone,“ konečně objetí po tak dlouhé době. Silné ruce mého bráchy, ty vždy potěší.
„Kde jsi nechal naše?“ Kamil se jen ušklíbl a narval kufry do kufru u svého vozu.
„Jedem za nimi, mají pro tebe překvapení,“ šibalsky se usmál a já usedl vedle něj na sedadlo spolujezdce.
Během chvíle, jsme stáli před nižším patrovým domem. Kamil mě dostrkal ke vchodu a odvedl do druhého patra. Otevřel dveře posledního bytu a já oněměl úžasem. Tak krásný a veliký byt, moc se mi líbilo moderní vybavení, které tomuto bytu vévodilo. Hned u dveří byl krásný dubový věšák s velikým zrcadlem a nižším botníkem. Dlouhá chodba lemovaná hnědozeleným kobercem s dlouhým chlupem. A na konci se chodba rozdělovala do třech pokojů. Pomalu jsem je procházel. Modrá koupelna s velikou rohovou vanou. Hnědo oranžový záchod s plakátem sedícího čuníka na záchodu, který mi na dveře záchodu beztak dal Kamil. Naproti byla nádherná ložnice s velikou manželskou postelí a fialovými květy na stěně pokojem. Podlouhlá bílá skříň se zašupovacími dveřmi a nějaké rostlinky na nízké poličce. Potom mě čekala kuchyně. Barový pul v barvě mahagonu a veliká kuchyňská linky. Hlavně ta lednička, s té jsem se rozplýval. Černá lednička s křídlovými dveřmi ve stylu amerických ledniček. A potom jsem uviděl poslední pokoj a tím byl obývací pokoj. Vešel jsem dovnitř a na hnědém rohovém gauči se tiskli moji milovaní. Máma se culila a zase měla slzy na krajíčku. Táta se už zvedal, aby mě objal a Káťa s malým Péťou se na mě usmívali. Káťa je žena Kamila, takže moc dobře vše věděla a prožívala to s ním. Táta mě tak pevně stiskl do obětí, že jsem málem přestal dýchat. A máma mi pobrečela celou košili.
„Tak vítej doma, Šimone,“ řekl táta a usmíval se na mě.
„Doma?“ zeptal jsem se udiveně.
„Ano, tohle jsme koupili a vybavili z peněz, které byly za tvůj dům a ještě máš dost na účtu,“ odpověděl táta a dál se spokojeně culil.
Byl jsem v šoku a neskutečně rád, že mám nový domov, bez vzpomínek a novu naději na život. Zabydlel jsem se celkem rychle a po víkendu jsem nastoupil na nové místo do tátovi firmy.
Vešel jsem do firmy a vyhledal ženu, za kterou budu nastupovat. Hned mě předala milé a moc hezké dívce zvané Mia. Byla moc roztomilá a neustále se smála. Vše muselo proběhnout v utajení, abych mohl nerušeně sledovat své nové zaměstnance a trošku si je proklepnout.
Mia mě dovedla ke stolu a oslovila hnědovlasého kluka, který vypadal, že ho nezajímá svět kolem něj. Ten ji s odměřeností odbil, že nemá zájem. Už v tu chvíli mě zajímal, když se konečně na mě otočil, byl jsem fascinován jeho modrýma očima, které byly plné smutku a bolesti, tak plné, jako mé před dvěma roky.