2.
Kamil došel k mé posteli a velmi hrubě vytáhl kluka vedle mě na nohy. Jeho hranice trpělivost už není. Posbíral věci po zemi, které si ten kluk během vlézání do postele sundal a vrazil mu je do ruky. Než se vůbec vzmohl na jediné slovo, tak ho Kamil vyhodil nahého za dveře a zavřel je prudkým bouchnutím. Tak silným, že se dřevo pod tím náporem zachvělo. Došel ke mně a já bez známek jakéhokoliv pocitu, jsem na něj pohlédl s arogantním úsměvem, který říkal, že mu je stejně kulový do toho, koho tu mám.
Jeho mohutná ruka se napřáhla a udeřila do mé tváře tak silně, že jsem druhou ránu schytal o stěnu, která byla vedle postele. Já se jen posadil a znovu se na něj usmíval. Být jím, tak mě chci zabít, ale on byl vždy ten vyrovnaný. Jen si prohrábl vlasy a promnul ruku, která ho po té ráně nejspíš bolela.
„Stává se z tebe hrozný kretén Šimone... Proč to všechno děláš? Copak sis už neublížil dost? Proč spíš s muži? No muži, mladými kluky. Vždyť si Klárku miloval, tohle jí nemůžeš dělat. Vzchop se. Myslíš si, že jsi jediný, koho to bolí? Že tvoji rodinu nebolí, že se takhle ničíš? Že nevědí, co děláš a s kým? Už je to tak do nebe volající, že si toho všimla i máma. Víš… Jsem chlap a taková hora jako jsem já, brečí vždy, když tě vidí, jak si ničíš život. Nechej toho dřív, než pohaníš Klárčinu památku. Sakra… Žij!“
Stejně to se mnou nic neudělalo. Nic… Naprosté prázdno v mé hlavě i duši. Jak kdyby tak někdo hodil bombu a ta vcucla vše do nicoty. Tohle jsem já. Nic… Jen skořápka, která pozbyla jakéhokoliv citu. Nic necítím, ani to, jak se mi po té facce začervenala tvář a objevily se malé popraskané žilky na jinak dokonalé pokožce. Díval jsem se na něj a nic si nemyslel. Jen jsem se díval a každé jeho slovo mi proletělo hlavou a zmizelo v nenávratnu. Tohle jsem opravdu já? Ten, co tolik miloval? Kdy se stalo ze mě tohle? Kdy jsem přestal mít jméno? Jak hluboko jsem klesl?
Klárčino jméno z jeho úst ve spojení, které tak nevybíravě použil, mě konečně nakopnulo. Naštvaně jsem na něj pohlédl a vypustil svou zlobu na jediného člověka, který při mně i v téhle době stál.
„Už nikdy neříkej její jméno! Slyšíš? Už nikdy!“ křičel jsem na něj a chtěl mu sám jednu vrazit, jenže to nešlo, stále jsem byl slabý. Zmohl jsem se jen na nadávání.
„Nevíš, co prožívám. Nevíš nic. Víš, jak moc mi chybí? Jak nemůžu spát, protože když zavřu oči, znovu jí objímám? Jak je tenhle dům prázdný? Myslíš, že se sám mám rád, za to, co teď dělám? Že jsem v pohodě s tím, že spím s každým pěkným klukem, který zavrtí zadkem?“ i já jsem byl tímto faktem zhnusen, ale byl to můj trest, za to že žiju.
„Bolí to… Sakra… Moc to bolí… Chci si vyrvat srdce a rozmlátit ho na kousky… Jenže ono už tam není. Vytratilo se společně s Klárkou. Víš… Víš… Jak moc jsem jí miloval? Jak moc… Nenávidím tenhle svět. Nenávidím lidi, kteří se šťastně prochází po ulicích a milují se. Nenávidím i tebe, že se mi snažíš pomoct,“ Kamilovi oči posmutněly a hleděly na mě s bolestí, kterou musel cítit po tom, co mu se vztekem říkám.
„ Já to nechci! Nechci nikoho! Už nikdy nebudu šťastný. Už nikdy nebudu s ní… Tohle bolí… Pravda bolí. Ona už nežije a nechala mě tu samotného. Proč? Proč mě tu nechala? Proč žiju? Já jsem si jí málo vážil. Málo jsem jí říkal, že jí miluji. Nebyl jsem s ní tak často, jak si zasloužila. Já jsem tu ten, který umřel… Měla ještě žít… Žít se mnou… Být se mnou… Objímat mě a milovat… Já to sám nedokážu… Nemůžu… Odejdi! Nedívej se na mě, ani já nejsem hrdý na to, co se teď jsem. Nakopej mě, nebo zmlať, ale stejně ničeho nedosáhneš…“
Kamil měl již v očích slzy, které uronil za dobu, co mě poslouchá. Ublížil jsem mu. Ubližuji všem, kterým na mně záleží. Ale já nemůžu… Nemůžu se chovat jinak… Prostě nejsem….
Kamil se pohnul kupředu a posadil se na postel vedle mě. Uchopil mou hlavu a opřel si jí o rameno. Rukou mě objal kolem ramen a jen velmi tiše a vlídně mluvil.
„Já vím, bolí to. Ale jsem tu s tebou, nejsi sám. Nechci, aby ses takhle ničil. Tohle ti nepomůže a ani nikam nevede. Ztratíš se sám v sobě a upiješ se k smrti. Ty jejich zadky tě taky nevyléčí. Podívej se kolem sebe! Pálíš všechny mosty, které si tak usilovně budoval. Musíš jít dál! Žít! Budu tu… Jsem tu… Jsi můj malý bráška… Ochráním tě… Ale už toho nechej! Bojím se o tebe.“
Hladil mě po hlavě a já brečel. Po tolika měsících, jsem brečel. Pláč vyplavoval mou bolest a já se mohl alespoň trochu nadechnout. Jenže někde hluboko ve mně vše křičelo, abych zůstal v té temnotě tápat. Proč se nedokážu postavit na nohy? Proč se mi tolik stíská a přesto dokážu spát s muži? Trestám se tím? Nebo jen tiším bolest? Něco za něco…
„Vím, jak to bolí. Já tě chápu…“ řekl tiše a stále mě držel v náručí. Jenže tohle říkat neměl.
„Už tohle nikdy neříkej! Víš, jak to bolí? Tohle říkají všichni… Snaží se vcítit do toho druhého a říkají tyto zastaralé fráze… Nejhorší je to, že ty to nemůžeš vědět… Nikdo to nemůže vědět, jen já sám. Jen mě to může bolet takovým způsobem. Každý někoho ztratí, lásku, přítele, rodinu, dítě, ale pokaždé je to jiné. U každého to cítíš jinak, podle toho, jak hlubokou díru po sobě zanechal. Nemůžeš říct, že to chápeš… Nechápeš! Jen ten co to zažil, to může chápat. Jen ten ví, co prožívám,“ ukazoval jsem na místo, kde mám srdce, aby bylo jasné, že tohle místo je prázdné. Hlavu jsem si položil do dlaní a snažil se uklidnit. Jenže jsem se jen víc rozčílil.
„Sedíš každý den u dveří pokoje, v kterém jste zažili tolika společných nocí a piješ další a další sklenku Whisky? Utápíš se v žalu? Ztratil si všechny emoce, které z tebe dělaly milující bytost? Strkáš ho do chlapů, jen abys zahnal tu neskutečnou bolest z toho, že žiješ? Víš, co bych dal za to, abych ten mrtvý byl já a ona žila? Jenže čas nevrátím… Do prdele… Víš, jak ubíjející je to, že si jí nemohl pomoct? Jen jí držet za ruku a do poslední chvíle jí lhát, jak to bude dobré? Nic nevíš! A já doufám, že to nikdy vědět nebudeš. Jen… Chci se v tom alkoholu utopit a jít za ní… Je to mé jediné přání…“ druhá facka pleskla o můj obličej a tentokrát ještě tvrději dopadla na jemnou pokožku.
„Táhni! Vypadni! Nechci tě tu! Nesnáším tě!“ křičel jsem na něj jak smyslu zbavený a přitom nemyslel nic z toho vážně. Já ho tu chtěl… Ta pomoc, kterou mi nabízel, byla to jediné, co mě mohlo postavit na nohy. Ale nešlo to…
Vstal jsem, ale následkem zbytku alkoholu v krvi, se mi zamotala hlava a já málem spadl na malý stolek. Kamil mě chytil a nahého narval do sprchy. Pustil na mě ledovou vodu a za krk přidržel pod sprchou. Bylo to, jako by na mě pustil tisíce malých hřebíků a ty se zapichovaly do mé kůže. Ruce jsem opřel o stěnu a už se ani nebránil. Jen jsem tu vodu nechával stékat a chladit mou pokožku.
„ Řekni to, Šimone! Řekni to vodě a nech to odplavat! Pamatuješ, jak jsme byli malý a tohle dělali pokaždé, když jsme se s něčím trápili? Máma nám o tom řekla a chtěla, aby to bylo naše tajemství. Jen mezi námi, jako pevné pouto. Tak to řekni! Sakra, mluv!“
V hlavě se mi rojily myšlenky o našem společném dětství a mnohým lumpárnám, co jsem mu jako malý bráška provedl. Jen jedna myšlenka tam pořád svítila, jak veliké písmenko X a nechtěla se pustit těch zdí, do kterých se zarývala. Zdi bolesti a smutku.
„Vrať se, Klárko! Miluji tě… Nedokážu bez tebe žít… Bolí to… Chybíš mi…“ křičel jsem do tekoucí vody a ta jen šustěním o mou pokožku odebírala každé slovo, které jsem vyslovil.
Nikdy to moc nepomáhalo, ale konečně jsem to řekl nahlas… A ta voda, jen konejšivě kapala na má záda a hladila tělo, které bylo vychladlé. Nebude to k ničemu, jen pro mou duši, z které teď spadl veliký kámen, který ji zatěžoval. Zaklonil jsem hlavu a nechal kapky, aby smyly mé slzy. Už mi ta vody nepřipadala studená, spíš vlažná a Kamil ze mě sundal ruce.
„Stejně si zmetek… Proč si mě donutil na všechno vzpomínat? Proč mě nenecháš být? Většina lidí, by se na někoho, jako jsem já vykašlala a ty?“ říkal jsem rezignovaně.
„Protože jsi můj bratr a já tě mám rád. Nikdy jsem tě nepodrazil a nehodlám s tím začínat. Jen mě došla trpělivost. Chci, aby ses probral. Jestli si vychladl, tak já tě odvezu k naši…“ říkal již klidným hlasem.
„ Mě je už všechno jedno, dělej, jak chceš.“
Kamil odešel z koupelny a začal mi hrabat ve skříních, aby zabalil mé věci. Jen neochotně jsem vyšel z koupelny a hodil na sebe nějaké čisté oblečení. Odešli jsme z domu a nasedl do Kamilova auta. Dojeli jsme na místo a já stále stál u jejich dveří. Nemohl jsem udělat krok za nimi a tvářit se, že jsem v pořádku. Vždy na mě všechno poznali, možná proto, jsem za nimi nebyl pět měsíců. Dívat se do jejich očí a vidět tu lítost, kterou cítí, když vidí své dítě na dně, se mi rozhodně vidět nechtělo. Jenže Kamil byl pevně rozhodnut. Otevřel dveře a strčil mě do nich. Jen pár kroků stačilo k tomu, abych utekl a už se sem, nikdy nepřiblížil. Nechci nikomu ubližovat… Nechci, aby trpěli, ale, co mám dělat? Já se nedokážu jen tak postavit na nohy a říct si, už je čas žít. Ještě není a já nejsem připraven zapomenout. Slíbil jsem to. Tak moc jsem ji chtěl držet a nepustit, ale co se stalo? Jen mi to proteklo mezi prsty, jako písek na slunečních plážích. Je vůbec naděje? Existuje vůbec něco? Něco hmatatelného, co vás postaví na nohy a řekne, běž? Nenalháváme si to? Abychom mohly ospravedlnit svou neschopnost žít normální život?
„ Šimone? Jsi to ty?“ ozval se mámin hlas z kuchyně a začal se nebezpečně přibližovat ke mně.
„ Měla jsem takový strach, chyběl si mi,“ její stařičké ruce objaly můj krk a se vší silou mě stáhly do jejího náručí.
Máma… Jak hřejivý pocit… Jak nezištná láska, která se nevytratí i když jí ublížíte… Láska milující rodiny. Vlastně mám obrovské štěstí, že je mám. Jsem hlupák… Copak to nevidím? Musím se z toho dostat, nebo máminy slzy budou jen zbytečně prolité. Objal jsem jí a vytáhl do svého náručí, byla tak malinká. Stála na špičkách a plakala na mou hruď. Ublížil jsem ji, jsem hrozný sobec, ale jak jinak mám žít? Táta jen pozoroval tuhle srdceryvnou scénku a mužně mě poplácal po zádech, jeho projev citů. I ten stačil na zahřátí mého ztuhlého těla.
„Pojď… Vítej doma, Šimone…“ ty slova… Tolik mi chyběly a já se zase cítil být milován. Proč? Proč mě nenechají se zničit. Musím to překonat, už jenom kvůli nim. Oni mi věří… Jestli to zase zkazím, zničím sebe i je. Kdy se stali tak důležití pro můj život? Asi byli mým životem vždycky, jen já je neviděl.