1.
Seděl jsem u té postele, tak jako každý den v tu stejnou hodinu a přejížděl po bílém prostěradle. Vše v tomto pokoji bylo dobrý rok stejné. Světle modré stěny, jedna postel a malý stolek v místě, kde se opírala hlava o polštář. Ta čistota pokoje byla ubíjející. Kolik hodin jsem tu naseděl, kolik dnů jsem se trápil? Jak dlouho trvala ta tíživá bolest ze ztráty milované osoby? Vše stejné jako vždy, ale přesto….
Něco tu bylo jinak... Něco mi tu scházelo…. Trhalo mi to srdce z mého hrudního a mlátilo o všechny stěny v této místnosti. Z mých očí padaly proudy slzy a mé ruce se rozklepaně přemisťovaly po té hladkosti čerstvě povlečeného nemocničního lůžka. Mé oči se upíraly na to jedno místo… Na místo, kde…
Nebyla tam… Sakra nebyla tam… Tolika dní tam byla… Není tam… Bolestně jsem si držel místo, kde bilo srdce jen pro mou ženu. A teď? Zastavilo se. Stejně jako to její.
Znal jsem jí snad celý život, byly jsme nerozluční přátelé a potom se to přehouplo v lásku. Bylo mi 19, když jsem si jí bral. Byla tak krásná. Její přirozené blond vlasy se táhly po jejím štíhlém krku a končily těsně pod lopatkami. Modré oči, které mě vždy prokoukly a já jim nedokázal lhát. Jak já ji miloval. Věděl jsem už od začátku, že je vážně nemocná. Měla vrozenou Kardiomyopatii, doufali jsme, že se najde dárce. Bohužel měla vzácnou krev a takových dárců je velmi málo. Stál jsem po Klárčině boku tak dlouho, že jsem zapomněl jaké to je být sám. Nebyla jen moje láska, ale nejlepší přítel a veliká opora. Umírala a přesto se usmívala. Každý den s ní, znamenal záplavu štěstí. Tak upřímný člověk, který nikdy nelhal a dokázal vše obrátit v dobré. Ona byla můj anděl a důvod k životu. Po dlouhých 7 let stála po mém boku jako moje žena a teď?
Je to přesně 12 hodin, co její srdce naposledy uhodilo do stěn jejího hrudníku a ona vydechla naposledy. Její oči se upíraly na mě a já jí pevně držel za ruku. Tak pevně, že jsem ještě mohl cítit její doznívající tep. Z jejích očí vyprchal život a já jen ztěžka rozdýchával nastalou situaci. Klářina ruka pomalu chladla a nastávala strnulost těla. Nedokázal jsem tu ruku pustit. Kolikrát jsem jí políbil. Kolikrát jsem jí pevně svíral. Držel jsem jí… Nechtěl jsem si připustit tu tíhu skutečnosti… Tu bolestnou pravdu… Ona už není mezi živými…
Stále jsem tam seděl, dokonce i potom, co její ruku vyrvala sestřička z mého sevření. Ve stejné pozici jsem setrvával další hodiny a čekal… Tloukl jsem se do hlavy, abych se probudil z té noční můry… Sakra… Já pořád v naději očekával, že se třeba probudí… Že začala znovu dýchat… I malá naděje by byla dostačující… Nic… Žádný zázrak se nekonal….
Chtěli jsme mít děti. Stále jsme o tom mluvili, bohužel to její zdravotní stav nedovoloval. Ale chtěli jsme slyšet ten dětský smích. Být šťastní, jako každá úplná rodina. Nic z toho se už nestane…
Tupě jsem zíral na to prázdné místo. Hned po jejím převozu ho sestra čistě povlékla. Tolik stojí lidský život… Hned, ještě než vychladne místo na kterém ležela, se již leskne postel čistotou. Chtěl jsem tu sestru popadnout a za její usmívající se tvář jí vyhodit na chodbu. Cokoliv… Jen tu moci ještě být…
Nešlo odejít a zapomenout… V této místnosti bylo vše tolik živé. Všude tu byl její smích a jemné pohlazení mé drsné kůže… Jak mi tohle všechno bude chybět. Jak člověk může žít s polovinou srdce, když ani ta druhá nechce bít. Jak mám žít, když během vteřiny jsem přišel o celý svůj život.
Dveře pokoje se otevřely a v nich stál Kamil. Byl to můj starší brácha, přišel pro mě. Nejspíš mu došlo, že nikam neodejdu. Pomalu došel k posteli a položil svou ruku na mé rameno. Taktně vyčkával, až konečně pozvednu svůj pohled k němu. Nedokázal jsem to. Jeho ruka zpevnila své sevření a on jen velmi opatrně promluvil. Tak opatrně, abych se snad nerozpadl na tisíc kousíčků.
„Půjdeme, Šimone, všichni na tebe doma čekají. Pojď, odvezu tě.“
Nejspíš si myslel, že kdybych řídil, narval bych to plnou rychlostí do nějaké stěny. Aspoň by se mi ulevilo. Konečná, na které bych vystoupil a skončil svůj prázdný život. Teď už prázdný bude. Nebude nikdo, kdo by utišil mou bolest. Ta díra v mém srdci se nikdy nikým nezaplní, vždy bude prázdná pro jedinou ženu, kterou jsem kdy miloval. Říká se, že každý jednou zapomene… Nezapomenu! Nikdy! I kdybych na to měl celý život, nezapomenu. Vždy si vzpomenu na její usměvavou tvář. Něžné doteky a láskyplné milování, kterému se žádná jiná ani zdaleka nepřiblíží. Vše, co jsem kdy chtěl, jsem měl a ztratil to jedním mávnutím ruky osudu. Byl jsem rozmazlené dítě. Poslední vymodlené dítě bohatých rodičů, měl jsem vše, po čem jsem zatoužil. Protože má tvář i tělo byly jak stvořené od Michaela da Vinciho, mohl jsem mít kohokoliv, na koho jsem jen ukázal, jenže můj zájem se upíral jen na Klárku. Byla jediná žena, která se ke mně chovala jak k sobě rovnému. Nebála se mě seřvat a říct mi pravdu, to jsem na ni obdivoval. Ta její upřímnost byla jasné světlo v mém jednoduchém životě. Opravdu nevím, jak bez ní dokážu žít?
Opřel jsem ruce do kolen a pomalu obratel po obratli, jsem se zvedal do stoje. Opíral jsem se o svého urostlého bratra, který mi ochotně nabízel své rámě. Celou dobu byl se mnou. Pomáhal mi a staral se o to, abych neudělal nějakou blbost. Před 3 dny, když řekli, že má Klárka poslední chvilky života, jsem chytil doktora pod krkem a chtěl ho prohodit zavřeným oknem na ulici. Jak snadno se jim říkají tato slova, ale co ten, co ty slova slyší? Copak neví, jak moc to bolí? Nemůžu snad do poslední chvíle věřit, že se to spraví? Nebo musíme připravit člověka, kterého milujeme na světě nejvíc, na tu cestu za světlem? Copak nemůže věřit, že vše bude dobré a on odsud odejde jak znovuzrozený? Není lepší tápat ve lži, která ještě nechvíli oddálí jeho bolest z blížící se smrti? Nechat ho v klidu a pohodě odejít?
Nejde ho nechat jít… Pořád věříte… Pořád doufáte… Dali byste vše za dalších 5 minut s tou osobou… Jen… Naposledy říct, jak moc jste jí miloval, co vám dala. To, že si pamatujete vše, co jste spolu prožili. Obětovali byste svůj život za tuto možnost, jen aby on byl šťastný a vy mohly říct, že jste udělali vše, co bylo ve vašich silách. Jak bojovat proti smrti? Jak? Pokud je to člověk, co vám vzal drahocennou bytost, můžete ho zmrzačit, rozbít mu úsměv. Ale smrt? Jak jí můžete ublížit? Jak? Jen beznadějně bušíte do místa, kde bylo vaše srdce a ono netluče. Není tam… Odešlo s jedinou nadějí na normální život. Jste prázdní a plni bolesti ze ztráty šance, kterou vám ta zubatá mrcha vzala.
Ještě jsem se otočil a zkontroloval postel, u které jsem strávil tolika času. Jen letmo projel pohledem místnost, která se mi navždy vepsala do srdce. Vzpomínky, které jednou zblednou, ale její postava se nikdy neztratí. Sbohem naděje a jediná oporo mého života. Sbohem má lásko. Nezapomenu! Nikdy!
Ploužil jsem se po chodbě tak pomalu, že i šnek by byl rychlejší než já. Vše končilo a začínalo v tom nemocničním pokoji. Poslední krok z nemocnice, byl pro mě nesnesitelné utrpení. Přejít ten práh, znamenalo ukončit tuhle etapu života. Nadzvednutí chodidla a udělání malého houpavého kroku kupředu, bylo, jako kdyby mi na srdce dal někdo dynamit a čekal, až vybouchne. Celé tělo se mi třáslo a já se více přitiskl k bratrovu silnému tělu. Nebít tu on, sesypal bych se a už nikdy nebyl celý. Udělal jsem krok, který měl značit můj nový začátek a propadl jsem se do tmy budoucnosti. Nechci budoucnost s někým jiným. Nechci ani žít. Zabil bych se, ale to bych zamířil do očistce, či do pekla. Nebe je jen pro takové, jako byla Klárka. Nikdy jsem v nic takového nevěřil, ale život po jejím boku, mě utvrdil v tom, že andělé jsou a jeden stál po mém boku. Kdo mě teď bude chránit a věřit v mou lásku? Koho budu po nocích držet v náručí a šeptat sladká slovíčka do malých oušek, která se zachvějí pod náhlým fouknutím? Koho budu držet za ruku a věřit v lepší zítřky? Kdo bude já a já jím?
Sedl jsem si do auta a zamířil k domu mých rodičů. Nemohl jsem jít do našeho domu. Na místo, kde jsem s Klárkou strávil tolika společných chvilek. Nemohl jsem vstoupit do toho domu a nevidět všude její tvář. To, co dělala na každém kousku tohoto interiéru. Jak vybavila celý dům vkusným nábytkem a tvořila teplo domova. Má hlava sklesla do dlaní a já neustále plakal jako malé dítě. Veliké ruce mého bratra jen jemně hladily mou hlavu.
Dojeli jsme k domu a já div nevlétl do teplé náruče mé maminky. Její rychle bušící srdce a třesoucí se hlas, mě zvláštně konejšil. Dovlekli mě do domu a nechali odpočívat.
Můj život se ubíral směrem, který naznačoval, že jsem už všechno dávno vzdal. Dny po dnech, jsem se utápěl v beznaději a samotou léčil svou roztrhanou duši. Zhruba po 5 měsících mé rodině došla trpělivost. Po nocích, které jsem strávil alkoholem a nezájmem o okolní svět. Po dnech, kdy jsem se utápěl v rozkoši, kterou mi nabízeli pěkní chlapci, kteří se na mě lepili v baru. Nechtěl jsem ženu… Nikdy už nepřijmu jinou ženu… Jediná, která mě kdy mohla mít, byla Klárka. Kdybych spal s jinou, bylo by to, jako kdybych jí podváděl. To nechci a nedokážu.
Jakýkoliv muž, byl pro mě jen uspokojení chtíče a alespoň na chviličku, opuštění mé bolesti. Ale nepomáhalo to. Potom, co jsem si je vzal a hned vzápětí je vyhodil z domu, jsem cítil ještě větší prázdnotu a bolest. Tak kde bilo srdce, byla černá díra, která vedla do nicoty. To, co bývalo životem, stalo se temnotou.
Ubíjející pocit, že ať dělám cokoliv, nic…. Nic necítím. Jsem jen schránka bez citů a možnosti žít. Tělo bez duše, které se prochází po místech, kde bylo tolik šťastné. Vzpomínky ovládající mou mysl, které se snažím vytěsnit ze svého života, aby se mohl nadechnout. Nechuť k jídlu, kdy se všechno jídlo zdá jako už jednou použité. Všechno kolem mě je šťastné a já? Jak černý stín se procházím světlem, které bylo mým životem. Už to nejsem já… Jsem jen pozorovatel a nevěřícně koukám na tu krásu kolem sebe. Nevidím ji, vidím jen šedé obrazy, které si vpíjí do mlhy. Ztratil jsem cestu. Kterou jsem chtěl jít a nemít cíl, to znamená nežít.
Tolika mužských těl, mě během těch pár měsíců prošlo rukama, ale necítil jsem se uspokojený. Hledal jsem něco… Cokoliv, co by mi alespoň trošku připomínalo moji Klárku. Jen hloupý úsměv, nebo její jemné ruce. Dokonce i to, kdyby mě někdo seřval, nebo vynadal. Jen malý záblesk minulosti by stačil k tomu, abych mohl být zase člověkem.
Vykašlal jsem se na práci, na vše, co bylo mým životem. Nechodil jsem tam. Neustále zvonící telefon mi ukazoval číslo mého otce, který byl velmi naštvaný, že kašlu na naši firmu a proč ne? Není už nic, co bych chtěl dělat, nebo co by mě naplňovalo. Byla ze mě alkoholová troska, hledající naději ve světě, který ztratil barvu i vůni.
Zase jako vždy mé kroky směrovaly do jednoho z barů, který byl oblíbený zdejšími gay. Hned, co jsem vstoupil, mě obklopili dva muži a začali se hádat o mou pozornost. Jako vždy se mi jednalo jen o jedno, rychle si užít a potom zmizet, nebo je vykopnout. Žádné city, žádné závazky. Jen ta jediná touha a uspokojení, které mi ty jejich pozadí přinášely. Jen proto, abych znova cítil tu bolest z její ztráty a věděl, že žiji. Že jsem ani na chvíli nezapomněl na její lásku.
Pohledný mladý kluk se zahákl do mé ruky a dotáhl mě k baru. Jedna sklenička za druhou skrápěla mé hrdlo a já se propadal do nevědomosti. Nevím, jak jsem se dostal do svého domu. Když jsem se probral z opileckého stavu. Byl jsem nad jeho malým tělem a bral si ho hrubě, bez známky jakékoliv jemnosti, či citu. Sténal pode mnou a držel se mých rukou. Užíval si to a já se jen zhnuseně díval na tu jeho roztomilou tvář. Nic… Ani kousek mého já se nepohnulo…
Vypustil jsem svou nashromážděnou energii do jeho těla a převrátil se na záda. Nepodíval jsem se na něj, jen jsem nahlas řekl: „Běž! Už nemám zájem! Děkuji za tuhle chvíli, ale už odejdi!“
Nechápal a snažil se uvelebit na mé hrudi. Chtěl jsem ho odstrčit, ale v tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti vstoupil Kamil. Díval se na tu postelovou scénu s naprostým opovržením a jeho tvář hrála vztekem. Cítil jsem, jak mu je ze mě špatně. Jak by mi nejraději rozbil hubu a vláčel nahého po ulici, dokud bych se konečně neprobral.
Dívali jsme se do očí a snažili se vyčíst naše pocity. Bratři, kteří pro sebe tolik znamenali. Nemoci si vzájemně pomoci a trpící z bolesti toho druhého.