3.
Připadalo mi, jako by se kolem mě obmotávaly plameny a on mě stahuje do nejsilnějšího z plamenů. Jeho ruka na mé hrudi byla těžká a plnou vahou se opírala o mé kosti. Skoro jsem zapomněl dýchat. Můj pohled se zarytě díval do jeho očí a snažil se vymanit z jeho krutého sevření.
„Proč se sakra o mě tak zajímáš? Nechej mě na pokoji! Jen si žiju svůj nicotný život a nikomu neubližuji. Je špatné myslet na člověka, kterého jsem měl tolik rád a miloval ho? Co ty o tom sakra víš? Co víš o mé bolesti? Já prostě nestojím o žádnou pomoc a už vůbec ne od člověka jako jsi ty.“
Naklonil hlavu na stranu a já čekal, že se mu od jeho krku odlomí a tou dírou vyleze démon.
„Ticho! Nebudu poslouchat tyhle tvoje výmluvy. Měl bys uznat svou neschopnost, za kterou trpí tvé okolí. Nejsi jediný, který ve svém životě někoho ztratil, já bych mohl povídat. Ale vzchopil jsem se a stojím tu před tebou, jako tvůj šéf. Můžeš trpět, můžeš se vnitřně rvát na kusy. Můžeš se třeba pokusit o sebevraždu, ale dělej to tak, aby to nezasáhlo ostatní kolem tebe. Ty, co tě tolik milují a starají se o tvé štěstí. Copak nevidíš Mii oči? To s jakým strachem se na tebe dívá? Jak se o tebe stará? Hned, co zjistila, kdo bude nový vedoucí, za mnou vlítnula a prosila o shovívavost pro tebe, že prý si to měl těžké. Řekla mi, co se stalo. Víš, co je nejsmutnější, nechtěla jí pro sebe, ale pro tebe. Copak nevidíš, co ztratila ona? Jsi tak potopen do svého žalu, že jsi oslepl? Vzpamatuj se! Postav se svým démonům čelem a začni fungovat! Copak jsi jen troska bez života? Nevážíš si ničeho, čeho jsi dosáhnul, jinak by ses takto nechoval.“
Jeho ruka mi vklouzla za krk a jeho prsty začaly přejíždět po mé páteři. Zhluboka jsem dýchal a mé tělo bylo jako zamražené. I přesto, jsem mu nechtěl nic dovolit. Vztek ve mně bouřil a já se už nedokázal ovládat.
„Nechej si svoje přednášky pro někoho, kdo o ně stojí. Ujišťuji tě, že já na ně kašlu…“
Sebral jsem všechnu sílu, co se ve mně vzteky nahromadila a odstrčil ho od sebe. Vyběhl jsem z kanceláře a sebral tašku, která se volně povalovala na mém stole. Už jsem nadále nechtěl setrvávat v této firmě. Ne s ním. Ne takhle. Prostě chci být sám. V mé hlavě se odehrával souboj myšlenek a pocitů, který mě srážel k zemi. Nevím, jak dlouho jsem šel domů, snad minuty, hodiny, dny? Kdo vůbec zná dobu, po kterou je správné truchlit? Kdo určil, že musíme dál žít a milovat? Co když tohle nechci? Co když jsem spokojený s tímto stavem? Je možné se vymanit z tak velikého sevření své bolesti a začít zase dýchat? Nebo mě to polapí do konce mého života?
„Copak jsi jen troska bez života?“ Tahle jeho věta mi vjížděla do mozkových vln a sjížděla je jak nejlepší surfař. Měl pravdu? Jsem už naprosto vyprahlá troska, bez známek života či citů? Proč jsem si nevšiml, co pro mě Mia dělá? Kdy jsem jí přestal vidět? Kdy se ze mě tohle stalo? Nemůžu neustále za své dno obviňovat Miloše, on tu není, nemůže se bránit a já tím pošpiňuji jeho památku. Jak špinavý jsem. Brodím se blátem nevědomosti a halím se do prázdnoty a bolesti. Najdu někdy pravou podstatu mé ztráty?
Došel jsem domů a vyjel výtahem do 4. patra. Pomalu jsem se plazil ke dveřím. Jenže mě zarazila postava stojící přede dveřmi. Byla to Mia. Jako vždy se mile usmívala a v rukách svírala tašku s potravinami. S výčitkami v očích jsem se na ni podíval a píchlo mě u srdce, tak hluboko, jak to jenom šlo.
„Promiň, mi to Mio. Promiň, že jsem ti tolik ublížil. Zmlať mě, nebo třeba seřvi. Všechno příjmu. Promiň, mi to,“ říkal jsem se slzami v očích a žalem na mých bedrech.
Došla ke mně a vtáhla do svého pevného objetí.
„Já ti nemám co odpouštět. Trpěl si stejně jako já. Pojď, půjdeme si udělat něco dobrého, jako za starých dobrých časů. Tak jak jsme to dělali s Milošem. Hmmm?“
Bože díky, že alespoň jí mám. Bez ní, bych to nedokázal. Ten její věčný optimismus a jemné doteky pravého přítele, ty jsou k nezaplacení. Nedají se koupit a ani je nikde nenajdete. Dává vám je jen osoba, která vám věří a vy jí. Přítel… Přítel, to je to slovo, které vás donutí ráno vstát. Když už nemáte nic, k čemu byste se vraceli, je alespoň on. A je jedno, jestli je to člověk, zvíře či věc. Je to, to jediné, co ještě drží při vás. Nesoudí. Nekárá. Jen je s vámi a drží vám vaši ledovou ruku.
Otevřel jsem dveře do svého bytu a vstoupili jsme dovnitř. Mia se hned zarazila a povzdechla si.
„Tak fajn… Takže jsi v té noře doslovně žil, co?“
Ukázala na neuvěřitelný bordel a zápach ze všech místností. Jen jsem pokrčil rameny a šel otevřít okno. Mia nelenila a vzala pytel na odpadky. Během chvíle se vše zase lesklo čistotou. Mia byla strašný puntičkář, takže sedět v nějakém smetí, pro ni bylo vražedné.
Vše jsme uklidili a zamířili do kuchyně. Vytahovali jsme čerstvé potraviny a džus, na který jsem se pohrdavě díval. Malý pohlavek mě probudil.
„Žádný alkohol! Všechno se dá řešit, i když jsi střízlivý,“ řekla trochu tvrději, aby byl slyšet význam slova střízlivý.
„ Já jen… to je jedno. Děkuji ti, Mio, že jsi tu se mnou. Já…“ prsty její ruky se opřely o má ústa a zatlačily do nich.
„Nic neříkej. Já to chápu i beze slov. Nebudeme se k tomu vracet. Ano?“
Jen jsem souhlasně kývl hlavou a díval se na její hbité prsty, jak krájí cibuli. Je to skvělý člověk a já můžu děkovat osudu, že jsem měl to štěstí a poznal je oba. I když jen na chvíli, ale měl jsem možnost milovat. Pomohl jsem Mie s jídlem a oba jsme se spokojeně usadili ke stolu. Lahodné jídlo mi klouzalo do krku a já po 5 měsících jídla jen z obchoďáků, konečně měl zase domácí jídlo. Teplé s láskou dělané jídlo, které mi tolik připomínalo společné chvilky s Milošem. Jako kdyby seděl na židli přímo u nás dvou a vyprávěl své humorné historky.
Dojedli jsme a já pustil film, který ještě ani nebyl vybalený z obalu. Usadili jsme se spokojeně spolu do veliké sedačky a užívali si klidu a ticha.
Někdo velmi nepříjemně začal bouchat do dveří. Chtěl jsem jít otevřít, ale Mia mě zarazila zpátky do sedačky a otevřela dveře sama. Slyšel jsem nějaký mužský hlas a Miu, jak se s ním baví. Byl jsem zvědavý, ale zase jsem si říkal, že když to bude důležité, tak sem přijdou za mnou. Kdybych věděl pravdu o osobě u dveří, okamžitě bych vyskočil oknem na balkón pode mnou. Ale ne… Já blbec seděl a vyčkával příchod Mii.
Dveře se zavřely a jejich bouchnutí značilo, že se Mia vrací zpět. Nebyla však sama. A ta osoba se nemile usmívala směrem ke mně.
„Dobrý večer Jakube, přišel jsem si s tebou promluvit. Chtěl bych vyřešit dnešní útěk z práce a následnou ignoraci mých hovorů,“ jeho ďábelský úsměv se rozléval do jeho obličeje a mě se chvělo celé tělo. Vzpomněl jsem si na jeho doteky a nedokázal se netřást. Nesnáším ho… Bože jak já ho nesnáším…
„ Máš hlad, Šimone?“ ozvala se Mia za ním.
„Ne, nemám, ale pokud máte něco navíc, rád si dám. Děkuji,“ zase mluvil tak mile a sedl si na křeslo, které bylo hned vedle gauče. Upřeně se na mě zadíval a já cítil, jak hořím. Jak kdybych byl zase v těch jeho plamenech. Co to se mnou ten člověk dělá? Co jsem mu kdy udělal, že mě pronásleduje?
Mia nabrala jídlo a podala ho Šimonovi, ten poděkoval a pustil se do jídla. Tak teď by mě zajímalo, proč ho sem vůbec pouštěla? Proč mu otevřela ty proradné dveře? Proč jí mé jídlo? Kdo tohle vůbec dovolil? Zamračeně jsem se na něj díval a nervózně si poklepával nohou do země. Jeho pohled mě neopouštěl a já myslel, že mě spálí na popel. Bylo to silně nepříjemné. Zvedl jsem se a došel pro džus a vodu. Položil jsem to na stůl před nás, trochu mě zajímalo jaký typ člověka to je? Jestli si vezme sladký džus, či zvolí obyčejnou vodu. Nepřekvapil mě, zvolil vodu a celou jí vypil. Potom se podíval na Miu.
„Máš hotový ten zítřejší plán na schůzi?“ v jeho očích hrál šibalský úsměv.
„Ještě zcela není hotový. Mám v plánu ho dokončit hned, jak dorazím domů. Což mi připomíná, že už musím jít, Jakube.“
To je vtip, že jo? Nechce mě tu nechat s tím zvířetem samotného? Ví vůbec, jak děsivý umí být? A hlavně, jaká je jeho orientace? Co když mě tu znásilní, či umlátí? Opovaž se jen vystrčit nohu ze dveří! Nikam nechoď! Moje oči prosil o její smilování.
Mia se jen usmála a rozcuchala mi vlasy. Snažil jsem se v rychlosti cokoliv vymyslet, abych tu nemusel zůstat s ním sám.
„A co ten film? Ještě jsme ho nedokoukali,“ řekl jsem naprosto zoufale a Šimon se lehce zasmál. Nejspíš byla má snaha odhalena.
„Dokoukáme ho jindy. Tak zítra,“ jemně se usmála a mrkla na mě okem.
Co prosím? Ona se snaží taktně zmizet? Proč? Já tu nechci zůstat. Já jsem tu doma a teď se cítím ve velikém ohrožení. Kolik toho ještě musím zažít, abych se vyhrabal z té propasti? Jenže v tuto chvíli do ní zas padám. Nechci s ním vůbec mluvit, natož být v jeho blízkosti.
„Vymysli něco a rychle zmizni, Jakube!“ tahle věta teď naprosto zaplnila mou mysl.
„Počkej, doprovodím tě.“
Chtěl jsem se zvednout a Miu doprovodit, jenže jeho ruka se objevila na mém stehně a nehezky do něj zaryla své nehty. Menší silou mi nohu zmáčknul a donutil mě znovu dosednout na gauč. Vystrašeně jsem se mu díval do očí a jeho oči hráli otázkami a zlobou.
„To je dobré, ven trefím sama,“ řekla Mia a zmizela ven ze dveří.
Malé bouchnutí dveří, rozhostilo pokojem nepříjemnou atmosféru. Vypadal opravdu děsivě a já se začal ošívat. Chtěl jsem utéct. Chtěl jsem se vypařit. Udělat cokoliv, aby mi tento člověk už nebyl na blízku. Nemůžu… Nechci… Já to nedokážu… Chci mít pořád své srdce uzavřené jen pro Miloše. Ještě je brzy… Necítím se na to někoho jiného vnímat… Jsem přeci jen troska, přesně tak jak to řekl.
Jeho nehty opustily mé stehno a jen jemně se dotkly mé ruky. Díval se na mě, tak zvláštně, nebylo to nepříjemné, jen jiné. Seděli jsme naproti sobě a snažili se jeden z druhého vyčíst své myšlenky, pocity, cokoliv, co by naznačilo, proč tu sedíme naproti sobě.