Zapadlé městečko někde na severu Londýna, o několik hodin později
Iori zaparkoval auto na příjezdové cestě u jejich bílého dvouposchoďového domku, kterých bylo v téhle ulici rozeseto v různých rozestupech, desítky.
Když zhasl motor, chvilku ještě zůstal sedět v autě, aby se trochu uklidnil, než půjde domů. V poslední době mu práce dávala zabrat, navíc se začal potajmu šťourat v pár přídech, které byly odloženy pro nedostatek důkazů.
Pak, jakoby si najednou uvědomil, že je pozdě, vystoupil a vydal se směrem k domu.
Lori už na něho určitě čeká.
Poslední dobou na něho pořád čekal.
Ne, že by mu to vadilo. Smrt rodičů je oba hodně sebrala, jenže Lori byl o deset let mladší než on, a tudíž ho to i víc zasáhlo.
Vždy si byli blíž, než je u sourozenců obvyklé. Možná to bylo tím, že Iori pracoval jako detektiv na místním oddělení vražd, a to, co vídal, jím vždy hluboce otřáslo. Měl pocit, že své blízké musí za každou cenu ochránit. Lori byl o dost mladší a postarší rodiče už ho tolik nezvládali. Proto jejich roli převzal on, starší bratr… Ale ať tak či onak, za poslední rok se jejich vztah ještě prohloubil.
A Iori z toho začínal mít strach.
Cítil, že je ke svému bratru poután i něčím jiným než sourozeneckou láskou.
Byl dospělý muž a věděl, že takové myšlenky by ho neměly ani napadnout, jenže láska si nevybírá.
Proto se rozhodl si s Lorim o tom konečně promluvit.
Zvlášť potom co se stalo včera večer.
Byl to jeden z těch mála dnů, kdy se Iori dostal domů, jako každý normální člověk a mohli si s Lorim pořádně popovídat o naprostých nesmyslech, dát si večeři, vypít pivo a dívat se na přiblblé seriály, které dávali v televizi.
Před půl nocí to zabalili a šli si lehnout, protože ráno měli v plánu zajít spolu na ryby k nedalekému rybníku.
Jenže Iori nestihl ani pořádně zadřímnou, když uslyšel, jak se otvírají dveře a uviděl proužek světla, který do jeho pokoje zasvítil z chodby.
Stávalo se často, že měl Lori noční můry a tak přespával v jeho pokoji, na druhé straně postele.
Obrovské letiště jim zaručovalo oběma klidný a pohodlný spánek bez toho, aby se na sebe museli mačkat. Což Iori rozhodně oceňoval.
Jenže dneska to bylo jiné.
Lori si nelehl na svou stranu postele, jako obvykle, ale vklouzl přímo pod Ioriho peřinu. Ten za okamžik ucítil, jak se mu k zádům tiskne chvějící se tělo jeho bratra, byl téměř nahý, jenom ve spodním prádle.
Chtěl protestovat, ale když se podíval do těch jeho hnědých očí zastřených strachem, jeho hněv se rozplynul, jako pára nad hrncem.
Zahodil za hlavu to kým je, kým oba jsou, pevně ho objal a přitiskl si ho na hruď.
Tvář mu zabořil do vlasů a vdechl tu vůni po pomerančích a levanduli.
Hladil ho… po hlavě, tvářích, po krku, po zádech…. až k pasu. Když cítil, že se Lori přestal třást a pod jeho doteky se uvolnil, vtiskl mu do vlasů pár polibků a trochu se odtáhl, aby mu mohl pohlédnout do očí.
Lori nikdy neuměl skrývat své pocity, a pro Ioriho to bylo jako číst v otevřené knížce. Něha, obavy, láska, strach, naděje, bolest...
A Iori by nikdy svému malému bratříčkovi neublížil… Dál ho hladil po vlasech, aby rozptýlil jeho obavy. Ten uchopil dlaň, která ho tak něžně laskala a políbil ji. Jeden polibek, pak druhý…. Cítil tu tvrdou kůži na svých horkých rtech a měl pocit, že se zblázní. Jeho bratr na něj omámeně hleděl, sledoval, jak si jeho dlaň přitiskl na hruď, tam kde mu divoce bušilo srdce. Nepotřebovali slova. Znali se natolik dobře, aby oba věděli, co tohle gesto znamená.
Ioriovi to konečně došlo, ale nechtěl to uspěchat, proto sebral zbytky své pevné vůle, znovu si k sobě Loriho pevně přitiskl, a pak ho políbil na čelo.
"Zítra si o tom promluvíme. Teď spi, potřebuješ si odpočinout," zašeptal mu do ucha a ještě víc si ho k sobě přitáhl.
Lori poslechl a za chvíli už tiše a pravidelně oddechoval v jeho pevném objetí.
Jenže on stále nějak nemohl usnout a druhý den ho navíc brzy ráno volali do práce. Naléhavý případ.
Slíbil Lorimu, že si spolu promluví až večer a on souhlasil. Teď se pomalým krokem blížil k domu rozhodnutý sdělit mu to, o čem v práci celý den přemýšlel. Ano, věděl, že tímhle se jejich životy úplně změní, ale nemohl jinak.
Před vchodem se na malý okamžik zastavil… pocítil něco zlověstného. Z domu vyzařoval nezvyklý klid. A on věděl, že něco není v pořádku.
Jeho instinkt detektiva, mu někde v hlavě rozječel výstražné majáčky. A obrovský strach o Loriho ho málem srazil na kolena.
Zhluboka se ale nadechl, vytáhl s podpažního pouzdra zbraň a pomalu otevřel dveře. Všude byla tma a ticho, nezaslechl nic, co by prozrazoval něčí přítomnost.
Pomalu procházel chodbou, po levé straně měl jídelnu spojenou s obývacím pokojem, po pravé straně pak kuchyň.
Nikdy nepochopil, proč mají kuchyň tak daleko od jídelny, ale to byla momentálně ta jeho nejmenší starost.
Všiml si, že všude je zhasnuto a on se rozhodl, že nejdřív prozkoumá ložnici a pokoje. Přece jen, možná zbytečně panikaří a Lori už mohl jít spát. Přesto se toho divného pocitu nemohl zbavit.
Vydal se po schodech nahoru. Nad schodištěm byly vlevo otevřené dveře do koupelny. Nahlédl dovnitř. Závěs u sprchy byl shrnutý a jemu se na malý okamžik oddechlo.
Na protějším konci chodby čekaly zavřené dveře ložnice jejich rodičů… Matné světlo na chodbě, které vydávala jedna žárovka, z celého místa najednou udělala díru plnou červů svíjící se v otevřeném hrobě. Měl z té ložnice divný pocit a tak se jen pomalu sunul kupředu. Když dorazil až těsně k nim, srdce se mu málem zastavilo. Klika byla pokrytá krví. Natáhl ruku a stiskl. Pak zaváhal. Jakoby nechtěl vidět to, co ho za nimi čeká. Pak si ale v duchu za to zanadával. Co když je zraněný a potřebuje pomoc?!
Zprudka otevřel dveře.
Krev.
Krev byla všude.
Celou místnost zaplňoval pach moči, výkalů a krve. Iorimu se zvedl žaludek, pocítil závrať. Místnost kolem něj se točila. Jako detektiv z oddělení vražd byl na něco takového zvyklý, ale tohle bylo něco jiného. Byl to jeho dům! Trochu se vzpamatoval a rozhlédl se. 'Kde je tělo?' Zahlédl něco v odrazu zavřeného okna naproti. Dvě zkrvavené ruce vyčnívající nade dveřmi, které právě otevřel. Otočil se.
Lori měl ruce propíchnuté velkými bodci, jimiž byl přibytý ke zdi. Byl svlečený do naha. Tělo bylo znetvořeno dlouhými řezy. Nebyla to rychlá seknutí nebo bodnutí. Zabiják zabodl nůž jen tak hluboko, aby ostří proniklo pod kůži, a pak sjížděl čepelí po celé délce těla.
Puch, který před tím cítil, byl z louže moči a výkalů, která se pod obětí udělala.
Doufal, že jeho bratr alespoň ztratil vědomí, i když tam někde uvnitř věděl, že ten co to udělal, si to víc než vychutnával, a že jeho bratr zemřel až na ztrátu krve. Těžko říct, jak dlouho tam stál, neschopen pohybu ani slova.
Pak jakoby se probral, vrhl se vpřed a nehledě na důkazy a na to, že se zašpiní, začal svého bratra sundávat ze zdi.
Pohled měl zamlžený slzami a za chvilku už začal naplno vzlykat a ramena se mu začala třást.
Vzal svého bratra do náruče a sedl si s ním na zem, nezajímajíc se o to v čem sedí.
Brečel, objímal ho, houpal ho ve svém náručí a líbal ho na tvář a rty, které teď byly mrtvolně studené a modré.
Nechtěl ho pustit.
Nechtěl. Byl to přece jeho milovaný bratr!
A on si tak přál mu říct, jak moc ho miluje! Nestihl to… Myslel, že zešílí. Tohle se přece nemohlo stát! Jenže pravda byla bolestivá a krutá.
Nevěděl, jak dlouho tam se svým bratrem seděl, ale když se mu přestala třást ramena, utichly vzlyky a zvedl hlavu, jeho pohled se změnil. Už v nich nebyl bolest nebo smutek. Jediné co se v jeho očích teď zračilo, byla pomsta! Musel začít zase uvažovat jako detektiv. Tohle byla jeho práce a on se rozhodl, že i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá, i kdyby měl jít do samotného pekla, svého bratra pomstí.
Položil tak jeho tělo na zem, vstal, přešel k posteli a sundal jeden přehoz. Vrátil se zpět, přiklekl a opatrně, snad jakoby mohl svému bratru ještě ublížit, ho celého přikryl. Látka se okamžitě přilepila na tělo a místy vytvořila na bílé látce rudé skvrny. Z kapsy kalhot vytáhl mobil. Vytočil číslo na kancelář a vyřídil všechny potřebné věci. Když zavěsil, jeho mozek začal pracovat jako robot. Rozhlížel se dokola a sledoval jakékoliv stopy. V jeho nitru se začal hromadit nový pocit. Byla to zuřivost a její vření směřovalo k výbuchu. Byl to spravedlivý hněv, takový, jaký cítí člověk s dobrou duší, když pohlíží do tváře čirému zlu. Byl to hněv, jaký se vzedme v otci, když je konfrontován s vrahem svého dítěte. Nebo hněv, který cítí matka, když zjistí, že manžel zneužíval jejich dítě.
Sledoval stopy a prohlížel místnost po místnosti, hledal cokoliv, co by ho mohlo posunout blíž ke své touze po pomstě. V kuchyni na stole našel zásek po noži a spoustu krve kolem. Napadlo ho, že tam to asi začalo. Než se stačil porozhlédnou víc, uslyšel sirény a typické houkání majáčků.
Musel vysvětlit celou situaci, jeho kapitán a kolega z práce mu soucitně klepali na rameno, ale nic z toho nevnímal. Odpovídal mechanicky, jako by četl ranní noviny. Pak zavedl ostatní k tělu jeho bratra.
Dům byl najednou plný lidí, kteří dělali svou práci, přesto musel odvrátit pohled a odejít z ložnice pryč, když viděl, jak prohlíží a neosobně sahají na tělo jeho bratra. Pro ně to bylo jen další mrtvé tělo. Jen další kus masa.
Chápal to, byla to jejich práce, a kdyby si každou smrt připouštěli, zřejmě by se z toho asi zbláznili, jenže teď to prostě nechtěl vidět. Vyšel zadními dveřmi ven, potřeboval na vzduch a být chvíli sám.
Zavřel oči a rukama se opřel o dřevěné zábradlí, které se táhlo podél celého zápraží domu. Kolem dokola byl malý lesík z nízkým podrostem, a kousek dál rybník, který jeho bratr tolik miloval. Musel zatnout zuby, aby se znovu nerozbrečel. Nechtěl se sesypat, věděl, že pokud by to udělal, nikdy by nedosáhl své pomsty.
Začal pomalu a zhluboka dýchat, aby aspoň trochu uvolnil svému napětí, ale jeho snaha neměla dlouhého trvání. Po páteři vzhůru mu přeběhl jakýsi výstražný pocit a předchozí emoce zmizeli jako přelud. 'Nejsem sám. Někdo mě pozoruje.'
Strach protáhl své chladné prsty celým jeho tělem, přestože se tomu snažil bránit. Tohle ještě nezažil. Muž jako on by se neměl bát. Ne teď. Musí být silný, musí být ochráncem. Nikdy neměl strach z nebezpečí, které viděl a proti němuž se dalo bojovat.
Jenže tohle bylo něco jiného. Byla to hrozba beze jména a jemu mimoděk proběhla hlavou myšlenka, do čeho se to mohl jeho bratr zaplést.
Teď věděl, že pokud se naproti někdo skrývá, je to ten vrah, který mu způsobil tolik bolesti.
Chtěl vyskočit a vykonat svou pomstu, ale část jeho mysli ho udržovala varovně na místě. Něco mu našeptávalo, že tohle by mu akorát ublížilo a dosáhl by jen toho, že vraha ztratí. Usoudil proto, že nejlepším plánem pro něj bude zůstat ve střehu a počkat. On už si toho parchanta najde. A rozhodně neměl v úmyslu mu jenom odříkat jeho práva. Nebude čekat na soud. Něco takového si soud nezaslouží. Bude soudcem i katem.
Dlouho tam jenom tak stál, napnutý k prasknutí.
Čekal.
Pozoroval.
Dočká se.
Muž v tmavé košili s děsivýma šedýma očima, pozoroval z houští naproti domu v malém lesíku Ioriho.
Sklonil dalekohled.
Když zabil toho malého kluka, našel náhodou v jejich osobních věcech fotku jeho bratra a zjistil, že je detektivem u vražd. To ho zaujalo a rozhodl se, že si na jeho reakci počká. Lesík za domem skýtal dostatečný úkryt i výhled. A vyplatilo se, když viděl, jak mladý muž vyšel ze dveří a jak se skoro hroutí na zem. Naštvalo ho to. A znudilo. Čekal trochu víc. Jenže pak mu došlo, že si muž jeho přítomnosti zřejmě všiml. Jeho vzrušení se zase vrátilo a v ještě větším rozsahu než před tím. Viděl ve tváři muže znepokojivý výraz. A taky něco jiného. Viděl duši predátora a instinkty zabijáka. Tohle bude ještě hodně zajímavé.
Čtvrť Brightwater Court někde v Anglii, byt Angela a Gabriela
Poslední dobou měl Angel divný pocit. A ne jinak tomu bylo i teď, když ležel v posteli na zádech a sledoval strop jejich ztichlé tmavé ložnice. K boku se mu tisklo tiše oddechující tělo jeho milence a partnera, Gabriela, a on byl teď víc než kdy jindy, rád za to, že ho má po svém boku.
Sevřel ho trochu víc, jenže tímhle nenápadným dotekem ho probudil. Gabriel, i když spal, cítil ze svého partnera napětí, a proto se po jeho neopatrném doteku hned probudil.
„Promiň, vzbudil jsem tě?" zeptal tiše Angel.
„Ani ne. Nějak nemůžu dobře spát, když si v takovém rozpoložení. Nechceš mi říct co se děje?" zeptal se Gabriel přímo a ospale se mu podívat do očí.
Angel si jen povzdechl.
„Nevím. Ale mám takový pocit, jakoby nebylo něco v pořádku. Nedokážu to vysvětlit. Je to jakoby mi nějaká ruka svírala vnitřnosti a snažila se je rozdrtit. Musíme si dávat větší pozor, cítím, že se blíží něco strašného."
„Nemám důvod ti nevěřit, ale měl by ses trochu uvolnit. Když budeš takhle pořád napjatý, tak ti to uškodí, když dojde na tvá slova," radil mu Gabriel.
Angel se musel chtě nechtě začít smát, za což si vysloužil pěknou herdu do prsou.
„Pro...miň," dusil se smíchem i kašlem Angel.
„Nevím co je tu k smíchu," mračil se Gabriel a byl připravený uštědřit Angelovi ještě jednu.
Ten to ovšem zpozoroval, chytl ho za zápěstí a překulil se s ním tak, že se jejich pozice obrátili.
„Promiň. Nechtěl jsem se ti smát. Jen si to říkal, jako bych byl tvůj žák a ty mě učil jak zabíjet," řekl už klidněji Angel, ale přesto v jeho hlase byly pořád stopy po smíchu.
„Neprominu. Leda, že bys proto něco udělal," řekl provokativně Gabriel a výmluvně pohnul svou pánví proti Angelovi. Ten jen vzdychl a prudce se přitiskl na jeho rty. Gabriel byl rád, že aspoň tuhle noc Angel zapomene na všechny starosti.
xxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Tak a máme tu dokončení události z minulé kapitoly. Tak co, už je vám to jasné? Proč byl příběh kolem Lovce a bratrů tak důležitý? Ano, správně. Budou mít důstojného soupeře, který zamotá jejich plány víc, než by tušili.