Dodatek autora: Varování. Rozhodně nedoporučuju číst lidem, kteří nesnáší jehly, krev a podobné věci. Jo, a pokud chcete vědět, jaký suvenýr si Doktor vzal, tak zkuste hádat =)
Hotel Shilas, centrum Anglie
Bylo už hodně pozdě večer, když do baru jednoho z nejluxusnějších hotelů v Anglii vstoupila mladá žena. Rozhlédla se kolem, a pak si to zamířila rovnou k baru. I když to nebyla klasická kráska, pár hlav se po ní otočilo, protože byla rozhodně zajímavá.
Oválná tvář s jemnou světlou pletí, malým nosíkem, plnými rty a tyrkysovýma očima rámovaly černomodré rovné vlasy, zastřižené u krku. Na sobě měla černé krajkové šaty, které ji zahalovaly od krku až po kotníky. Pouze rozparek na pravé straně šatů dovoloval při pohybu, kdy z něj vykukovala noha, rozvít fantazii všech přítomných mužů.
Měla v sobě něco živočišného a tajemného.
Přešla k baru a sedla si na stoličku. Počkala, až k ní přijde barman, a pak si objednala.
Dlouhými štíhlými prsty uchopila skleničku a usrkla.
„Takové pití by slečna jako vy pít neměla. Nebo paní…?“ ozval se jí za zády hluboký hlas.
Když se pootočila, spatřila vysokého ramenatého muže s krátkými hnědými vlasy a protáhlou tváří. Byl to obyčejný muž, jakých na ulici potkáte běžně desítky, přesto měl určité charisma.
„Co když přesně takové pití potřebuju? A ano, jsem slečna," odpověděla jemným hlasem.
„Potom bych si pomyslel, že vám někdo udělal něco ošklivého."
„A co když ano? Jak mi hodláte pomoci?"
„Můžu vás pozvat na skleničku a vy mi řeknete, co se stalo."
„Hm? Proč myslíte, že bych něco takového udělala? Třeba chci být sama a už žádného muže vidět nechci."
„V tom případě byste mě už dávno poslala ke všem čertům."
„To máte pravdu. Jste chytrý," zasmála se a její smích způsobil, že se mu podlomila kolena.
„A vy krásná."
„To mi teď lichotíte až moc," zamrkala dlouhými řasami, „jmenuji se Marion."
„Krásné jméno, stejně jako ty. Já jsem Daniel," odpověděl, sedl si vedle ní a políbil jí ruku.
Lehce se začervenala a sklopila pohled. Mohl na ní oči nechat.
„Takže, Danieli, chceš mi ještě pořád dělat psychologa?" zeptala se s úsměvem.
„Chceš, abych to udělal? Jsem ti k dispozici."
„Ne. Myslím, že mi postačí, když mi budeš dělat společnost. Aspoň pro dnešek."
„Chytré rozhodnutí. Barmane, nalijte mi to samé, co tady slečně," obrátil se na barmana Daniel.
„Myslela jsem, že tohle pití je pro slečnu nevhodné," zamrkala Marion.
„Já myslím, že v tomhle případě uděláme výjimku," odpověděl se smíchem Daniel.
„Na zdraví, můj rytíři," řekla Marion a pozvedla skleničku.
„Na zdraví, má královno," odpověděl Daniel.
Pak si povídali o věcech normálních, běžných, zbytečných, malicherných. O takových, o jakých si může povídat jen žena a muž, kteří se potkají poprvé v životě a ví, že je to i naposledy.
Tančili, smáli se, popíjeli. Oba věděli, jak a kde to skončí, ale prodlužovali to, hráli si, laškovali, sváděli se a provokovali navzájem.
Když už se noc přehoupla k ránu a oba byli už dostatečně vzrušení, rozhodli se, že budou pokračovat někde jinde. V baru si koupili láhev šampaňského a přesunuli se k výtahu. Společně pak vyjeli do osmého patra, kde měl Daniel pokoj.
Už ve výtahu se spolu začali líbat a Daniel musel uznat, že je vážně dobrá.
Když vešli do pokoje, začala mu netrpělivě sundávat sako a kravatu.
Přesunuli se do ložnice, kde se od sebe odtrhli.
„Myslím, že teď je ta pravá chvíle na šampaňské," řekl Daniel vzrušeným hlasem a otevřel ho.
Pak nalil do obou skleniček, které mu Marion podala, a jednu jí vrátil.
„Na tuhle noc," řekl Daniel a pozvedl skleničku.
„Na tuhle noc," zopakovala Marion a zvláštně se na Daniela podívala.
Pak od něho vzala skleničku, postavila ji na stůl, zatlačila ho k posteli a shodila ho na ni.
„Jen si lehni a já se o všechno postarám," zašeptala a jazykem mu přejela po rtech.
Daniel se nenechal dvakrát pobízet a pohodlně si lehl do peřin.
Marion si na něj obkročmo klekla a začala mu rozepínat knoflíčky košile. Zároveň bříškami prstů lehce přejížděla po odhalené kůži.
Daniel se najednou začal cítit velmi zvláštně. A nebylo to jenom kvůli vzrušení, nebo že by byl opilý. Tak moc toho zase nevypil. Začal se mu zamlžovat zrak.
A na tohle Marion čekala.
Trochu se nazvedla, aby se dostala k Danielovu poklopci, který rozepnula a vytáhla značně tvrdý penis, po němž lehce přejela prsty.
Daniel zasténal, ale pořád se nemohl zbavit toho podivného pocitu. Připadalo mu, jako by mu ochabovalo celé tělo.
Marion si druhou rukou poodhrnula šaty a nasměrovala Danielův penis směrem ke svému zadečku.
Daniel zasténal znovu.
Pak začala pomalu dosedat, tak aby neublížila sobě a ani jemu.
Když dosedla a zasténala, Danielovi se v očích odrazilo obrovské překvapení. Chtěl vstát, chtěl se odtáhnout, ale dlaně, které měla Marion opřené o jeho hruď, byly najednou neuvěřitelně silné.
„Neboj se drahoušku. Já ti neublížím," řekla hlasem, který rozhodně už nebyl ženský.
Daniel jakoby najednou vystřízlivěl, ale tu zvláštní otupělost cítil dál. Musel pryč. Tohle přece snad ani není možné! Ta ženská byla vlastně chlap! Líbal se s chlapem a teď měl dokonce svůj penis v jeho zadku! Nechutné!
Ale když Marion, teď už si byl jistý, že to není skutečné jméno, zakroužil boky, proti své vůli zasténal.
Cítil stále větší otupělost a teď už si byl jistý, že ten chlap mu musel dát něco do pití.
„Co... to...má...zna...me...nat?" zeptal se přerývavě Daniel.
„Práce," odpověděl jeho společník, pevně sevřel svými štíhlými prsty Danielova zápěstí a začal se rytmicky pohybovat.
Daniel znechuceně zjistil, že i když to nechce, je čím dál víc vzrušenější.
A když mu pak jeho společník přiložil ruce, které držel, na své boky a naklonil se nad něho, neodtáhl se, ale pevně je sevřel. Snad byl jeho první úmysl shodit ho ze sebe, ale ruce ho neposlouchaly.
„Tak je to správně. Já věděl, že se ti to bude líbit," pošeptal mu do rtů a začal se pohybovat rychleji.
„Co... to... má...," zachraptěl Daniel a najednou se rozkašlal.
„Ale, ale, co je to za otázky v takové chvíli," zamručel jeho trýznitel a přestal se pohybovat.
„Když to chceš vědět, tak ti to řeknu. Někdo si mě najal. Někdo, komu si udělal něco moc ošklivého. A ten se rozhodl, že tě potrestá," řekl s úsměvem.
„Po... tres... tá?" zachroptěl.
„Ach, ty si myslíš, že tohle je ten trest?" zasmál se škádlivě a začal se znovu pohybovat, "můžu tě ujistit, že není. Tohle je jen potěšení pro mě. Máš totiž v sobě jed. Velmi zvláštní druh jedu. Účinkuje až po určité době a člověk umírá ve velkých bolestech a křečích. Sám jsem ho namíchal. Speciálně pro tyhle chvíle. Mám totiž rád, když se mé oběti svíjí v křečích, sténají bolestí a dusí se vlastní krví, zatímco jsou zároveň vzrušené a já si to tak můžu užívat. Ani nevíš jak úžasný je to pocit, když víš, že máš život oběti ve svých rukou nebo spíš mezi svými stehny. Je to tak sexy, tak neskutečně vzrušující," vysvětloval dál, zatímco sám začal přerývavě dýchat.
„Jsi...ší...," zachrčel Daniel a vzepjal se při první bolestivé křeči.
„Ach, ano, to je ono," zasténal jeho společník a zvrátil hlavu dozadu.
„Proč...kdo...to...děl...já...nech...mřít...," zachrčel Daniel znovu a opět jím projela křeč.
„Tohle nepotřebuješ vědět," odpověděl mu trochu naštvaně.
'Proč se kruci všichni před smrtí musí ptát na to samé a nikdo si to neužívá tak jako já?' pomyslel si.
Když ale začala Danielem projíždět křeč stále častěji, ihned na to zapomněl. Byl čím dál tím víc rozpálenější.
Vzrušoval ho ten pocit, když se pod ním oběť svíjela v bolestech, když sténala a prosila, když se snažila za každou cenu uniknout bolesti. Čím déle oběť trpěla, tím víc si to užíval.
Začal hlasitěji sténat a rychleji přirážet. Sám se přestával ovládat. Měl co dělat, aby se udržel a nezačal svou oběť kousat a zarývat nehty do jeho kůže, aby ještě zvýšil jeho bolest.
Daniel se pod ním nekontrolovatelně svíjel a sténal bolestí, zatínal křečovitě prsty do jeho boků, až mu je poslední silou vůle, musel dát bokem, aby za nehty nezůstal ani kousek něčeho, co by tam nepatřilo.
Přirážel tvrději, rychleji a sténal hlasitěji.
„Ach zlato... si tak... velký, cítím tě... tak hluboko... v sobě! Chci víc!" křičel zabiják vzrušeně a už se neovládal, věděl, že brzo vyvrcholí.
Když pak přišel další záškub a oběť se vzepjala v poslední posmrtné křeči, jeho zabiják vyrazil dlouhý a táhlý sten. Předklonil se a dlaněmi se opřel o svou oběť. Prudce a spokojeně oddechoval. Věděl, že nemá moc času na odpočinek, ale takhle si to neužil už dlouho.
Po chvíli, kdy se jeho dech trochu zklidnil, nechal teď už ochablý penis vyklouznout ze svého zadku a opatrně slezl z mrtvoly. Přešel do koupelny, ze které vzal ručníky a misku s vodou.
Vrátil se zpátky k posteli a opatrně ze své oběti smyl všechno sperma a to, co by mohlo prokázat mužskou přítomnost. Všichni totiž přece viděli, že nahoru šel s krásnou slečnou. O zbytek se nestaral, protože věděl, že jeho jedy v těle oběti nikdo nikdy nenajde.
Když byl s úklidem hotový, přešel ke skříni naproti posteli a vyndal z ní černý pytel.
Vytáhl z něho oblečení pro hotelovou obsluhu, které si tam schoval ten den, a začal se převlékat. Z rukou si odloupl tenkou vrstvu kůže, která měla zabránit, aby se někde dostaly jeho otisky a navlékl si rukavice.
Vlasy stáhl do culíku a z tváří si sundal make-up. Odhalil tak lehce opálenou pleť s jemnou černou pihou pod pravým okem. Teď už by si ho rozhodně nikdo nespojil se záhadnou kráskou.
Všechny věci naházel do pytle, pořádně se rozhlédl, jestli po sobě pořádně uklidil a přešel k mrtvole.
Naklonil se nad ní a zašeptal.
„Vážně jsem si to užil. Měl jsi výdrž, drahoušku."
Pak se obrátil a vyšel z pokoje. Věděl, kam má jit tak, aby ho nezachytily bezpečnostní kamery, které byly skoro po celém hotelu. Tohle všechno si nastudoval už před týdnem.
Teď hladce proklouzl až ven, kde nasedl do svého auta, a odjel pryč zanechávaje za sebou chladnoucí mrtvolu.
Anglie, o několik dní později, ve sklepení jednoho domu v zapadlé vesničce
V chladné temné místnosti někdo zasténal.
Po chvíli se tam rozsvítilo a odhalilo tak nevelkou kamennou místnost s velkým stolem uprostřed. Na něm teď ležel připoutaný nahý mladý muž, nohy a ruce roztažené do tvaru písmene X.
Když se probral úplně a zjistil, kde je, začal sebou škubat a snažil se přetrhnout řemeny, které měl na zápěstí a kotnících.
„Heeeej! Pomóóóóóóc!! Je tu někdoooo!!!" začal hystericky křičet.
„Heeeeej!!! Jsem tady!!! No tak!!! Pomozte mi někdo!!!" řval, co mu plíce stačili.
Začal hodně panikařit a řemeny mu způsobovali bolest, protože se mu začali zařezávat do kůže.
„No táááák!! Sakra je tu někdo!! Jestli je to nějaký vtip, tak to stačí! Ha ha ha! Miku, Jeane?! To vy!? No tak, neblbněte!" řval dál a do očí se mu začaly hrnout slzy bezmoci. Jestli to byl vtípek jeho kamarádů, tak hodně špatný. Tohle jim nedaruje!
„Pomóóóc!! No tak mi sakra někdo pomo..." začal znovu, ale najednou se začal dusit.
Když se trochu uklidnil a začal sípavě oddechovat, pořádně se rozhlédl kolem sebe. Měl pocit jako by byl v místnosti ještě někdo. Ve svém zorném poli viděl levou stranu místnosti, kde byla kamenná zeď stejně jako před ním, po své pravé straně měl kovový regál se spoustou poliček a na něm různé skleněné baňky a nádoby naplněné různými tekutinami. Úplně ve vrchní polici pak byly sklenice největší naplněné něčím úplně jiným.
„Ó můj Bože! Můj Bože! To snad ne!! To ne!! Ne! Ne! Ne!" začal zase panikařit, když si uvědomil, co v těch sklenicích je.
„Pomóóc! To mě sakra nikdo neslyší!!" řval co nejvíc. Teď si byl jistý, že to nikdo z jeho kamarádů udělat nemohl.
„Já ano, tak už přestaň, nebo ohluchnu," odpověděl pobaveně hlas někde za jeho hlavou.
Mladík se překvapivě uklidnil a přestal sebou škubat.
Pak jeho věznitel – tím si byl naprosto jistý – přešel k němu tak, že si ho mohl pořádně prohlédnout.
Vysoký ramenatý muž s oválnou tváří, úzkými rty a krutýma šedýma očima, které se dívaly pohrdavě a arogantně. Vlasy měl rovné, světlé, zastřižené pod ušima, ale s ponechaným pramenem dlouhých vlasů, který nosil stažený do culíku. Na sobě měl bílou košili, černou kravatu, plátěné šedé kalhoty a bílý doktorský plášť.
„Co to má znamenat, ty parchante!! Okamžitě mě pusť!!" vyjel po něm hned, když se trochu vzpamatoval.
„Říkám okamžitě!!"
Strach vystřídal vztek a znechucení, když zjistil, že si ho ten muž nepokrytě prohlíží a pravděpodobně to byl i on, kdo ho vysvlékl.
Ten se ale jen otočil a přešel k malému stolku, který stál u regálu a kterého si až do teď mladík nevšiml.
Byla na něm spousta nástrojů, které používali chirurgové.
Muž teď ze stolu vzal rukavice a nasadil si je. Dělal to pomalu, nespěchal, jako by si snad užíval ten pocit bezmocnosti, který vyzařoval z jeho oběti.
„Ne, ne, ne, ne, ne! To snad ne!! Co chceš jako kurva dělat?! Kdo si sakra myslíš, že jsi?! Co?!" začal zase řvát, ale i přes to jak se snažil působit sebevědomě, se mu v hlase ozýval panický tón.
Muž se jen odvrátil od stolu, podíval se na mladíka a usmál se.
Nebyl to hezký úsměv.
Pak si pomalu rozvázal uzel na kravatě, sundal si ji a rozepnul si pár knoflíčků košile. Vše dělal pomalu a nespouštěl z mladíka oči.
Ten byl jako paralyzovaný pohledem těch šedých krutých očí, jen tiše ležel a rychle oddechoval.
Pak muž přešel k regálu a vzal z police jednu sklenici.
Přešel zpátky ke stolu, na kterém ležel mladík, a sklenici pomalu otevřel.
„Hej, tak počkat, o co tu sakra jde?! Jsi nějaký úchyl nebo co?! Chceš si vrznout?! Kdo tě navedl? Čí je tohle pitomý nápad?!" spustil znovu.
„Sklapni, nebo ti vyříznu jazyk," řekl klidně a tiše muž a kývl směrem k vrchní polici regálu.
Mladík otevřel ze široka oči a ztichl. Najednou měl pocit, že tohle není jen tak něčí žertík a živý se odsud pravděpodobně nedostane.
Když si to uvědomil, když si to jeho mozek přebral a zpracoval, zmocnila se ho ještě větší panika. Začal sebou zase házet, kroutit se a vyrážel ze sebe skoro až zvířecí zvuky.
Jeho věznitel se jen zamračil a kousek poodstoupil.
Počkal, až se jeho oběť opět uklidní.
Mladíkovi to skutečně dlouho nevydrželo a brzo se unavil. Pak jen zůstal bezmocně ležet a sípavě, prudce oddechoval.
Muž tedy k němu přešel znovu a opatrně nahnul sklenici nad jeho hrudí. Za chvilku mladík pocítil něco studeného a tekutého. Neměl ale už sílu se bránit.
Když jeho věznitel usoudil, že tekutiny bylo dost, odložil sklenici a začal ji roztírat po mladíkově těle. Ten překvapivě zjistil, že to dělá docela jemně a něžně a dokonce se i trochu uvolnil. Muž pečlivě roztíral olejovitou tekutinu po celém mladíkově těle a ocenil, že se tentokrát nevrtí a v klidu drží. Když ale přešel až k jeho slabinám, mladík opět sebral zbytek svých sil a znovu se vzbouřil.
„Řekneš mi už konečně, co to má znamenat?! A... co to sakra děláš?!" začal křičet, když mu muž začal tekutinou potírat i penis a varlata.
„Tak mluv se mnou, kruci!!"
Muž si povzdechl a zvedl hlavu.
„Ty jsi skutečně problematický mladý muž, ale dobrá, vyhovím ti. Doufám, že potom už budeš konečně zticha," řekl zase tím tichým hlasem a pokračoval v potírání jeho nohou.
„Takže. Někdo si mě najal. Kdo to byl, na to už musíš přijít sám. Každopádně ten někdo si přeje, aby jsi hodně trpěl, protože jsi mu něco sebral. Nepřerušuj mě," zvedl výhružně hlas, když viděl, že mladík otvírá ústa, aby něco namítl, „mno, a já jsem tu práci vzal. Tohle co ti vtírám do kůže je speciální olej, který zvýší citlivost tvého těla na jakýkoliv dotek, ale zároveň zabraňuje nadměrnému krvácení a taky stimuluje tvůj mozek. Zjednodušeně řečeno, když do tebe říznu, tak budeš cítit příšernou bolest, ale nevykrvácíš a ani neomdlíš. Je to vážně velmi účinné."
Současně když domluvil, tak dokončil i "masáž".
Přešel ke stolu, sundal si rukavice, nasadil si nové a vzal do ruky skalpel. Mezitím se místností začala šířit omamná vůně okvětních lístků růže.
„Myslím, že už jsi připraven," řekl muž a s těmi slovy přešel k mladíkově levému stehnu.
„Ne, ne, prosím, nech toho, zaplatím ti, kolik chceš, víc než ti, co tě najali, jen mi prosím neubližuj. Klidně i udělám, co budeš chtít," začal mladík plačky prosit a jeho bojová nálada byla ta tam.
Muž si znovu povzdechl.
'Zase ta samá písnička. Kolikrát už tohle slyšel?'
„Prosím, prosím, proč to děláš? Nic jsem nikomu neudělal!" začal brečet.
Muž stiskl zuby a přísně se na mladíka podíval. Ten pod pohledem krutých očí zmlkl a jen tiše plakal.
Pak se bez odpovědi znovu sklonil nad mladíkovo stehno a pomalu zajel skalpelem do kůže. Udělal asi deseticentimetrový svislý řez a pozoroval mladíkovu reakci.
Ten jen zaťal zuby, sevřel ruce v pěst, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
'Tak přece jen bojovník' pomyslel si muž a své rty zkřivil v posměšný úšklebek, 'aspoň si to zase užiju.'
Sjel kousek níž, těsně pod mladíkovo koleno a znovu řízl, tentokrát hlouběji.
Účinek se dostavil okamžitě. Mladík zařval a vzepjal se, co mu pouta stačila.
Muž přivřel oči a pousmál se.
Pak se vrátil zpátky ke stolu a vzal z něho pár jehel. Byly asi 8 cm dlouhé a rozhodně tlustší než ty co běžně používají doktoři.
Mladíkovi se v očích odrazil panický strach. Začal sebou zase házet, ale díky tomu, že byl celý potřený olejem, to spíš vypadalo groteskně, jako když se kroutí žížala, kterou držíte v prstech.
Muž obešel stůl a postavil se tentokrát k jeho pravé noze.
Do jedné ruky vzal jehlu a druhou stiskl mezi prsty kůži na stehně. Pak ne moc šetrně do kůže zabodl jehlu tak, že ji propíchl skrz.
„Aghrrr...!" vydal ze sebe mladík.
Muž vzal další jehlu a to samé provedl asi o deset centimetrů níž.
Dočkal se stejné reakce.
Další jehlu použil na místo těsně nad koleno. Tentokrát to byla tak velká bolest, že mladík zařval a začal se dusit krví, která mu vytékala z prokousnutého jazyka.
Muž opět s povzdechem přešel k jeho hlavě a chytl ho za ni. Pak ho donutil vyplivnout krev a začít normálně dýchat.
Opět se přesunul k jeho pravému stehnu a pokračoval v práci. Další jehla skončila v lýtku.
Když vzal tu další, pousmál se. Chtěl udělat něco speciálního.
Chytl kůži na přední části nohy těsně pod kolenem a pomalu ji propíchl. Teď se dočkal té správné reakce.
Mladík zařval.
Ale to mu nestačilo. Chtěl ho slyšet řvát víc. Proto jehlu vytáhl a znovu jí vpíchl o kousek níž.
A znovu a znovu.
Mladík se vzpínal, křičel, prosil, plakal, ale nebylo mu to nic platné. Muž dál vytahoval jehlu a dál ji zabodával do kůže. Přestal, až když mladíkovy došli síly a jen sípavě oddechoval. Chvěl se po celém těle a z koutku úst mu tekly sliny smíchané s krví.
Muž se zhluboka nadechl a vydechl. Nemohl se dočkat, až zase ponoří své nástroje do kůže a masa své oběti. Začínal být vzrušený a začínala ho pohánět touha a chtíč.
Aby se uklidnil, přešel zpátky ke stolu, ze kterého vzal znovu skalpel.
Mezitím se mladík uklidnil, jak mu to jen možnosti dovolovali.
Muž se proto opět přesunul k jeho levé noze, ale tentokrát až k chodidlu, které vzal pevně do levé ruky. Skalpel v pravé ruce pak přiložil na nárt a prudce zajel pod kůži. Ale tím to neskončilo. Pokračoval pomalu dál, až zavadil o kost, po které přejel. I přes mladíkovo neskutečné řvaní slyšel skřípot kovu o kost.
Bohužel to způsobilo, že se přestal úplně ovládat, protože tenhle zvuk ho vzrušoval nejvíc. Vytáhl proto skalpel a zopakoval to samé o kousek dál. A znovu a znovu. Mladík řval jako smyslů zbavený a dokonce se i pomočil.
Mezi steny a vzlyky dokázal muž rozeznat prosbu o zabití. To ale nehodlal udělat. Když už neměl kam vrazit skalpel, přesunul se k jeho pravému chodidlu a to samé zopakoval i tam.
Když skončil, nebyl to vůbec hezký pohled. Místy byla kůže a maso tak rozřezané, že byla vidět kost.
Muž olízl skalpel s mladíkovou krví a přesunul se k jeho hrudi. Stejně jako on prudce oddechoval, ale na rozdíl od něj to rozhodně nebylo bolestí. Naklonil se nad něj a po dlouhé době zase promluvil. Tentokrát měl ale hlas zastřený vzrušením.
„Máš výdrž a to se mi líbí. Ještě zdaleka totiž nekončíme."
Mladík zavrtěl hlavou a chtěl něco říct, ale dokázal se sebe vydat jen chrčení a nesouvislé bláboly.
Znovu pak vzal muž do ruky jehly, které nechal položené vedle pravé nohy a tentokrát je jednu po druhé zapíchal do mladíkova pravého boku asi tři centimetry hluboko.
Ten, jestli si myslel, že větší bolest, než když mu řezal nárty, být nemůže, tak to se spletl. Chtěl omdlít, nebo líp, chtěl, aby ho už konečně zabil. Vždyť nikomu nic neudělal, tak proč k čertu leží na tomhle pitomém stole a nad ním se sklání šílený maniak, kterého očividně vzrušuje to, když může lidem působit fyzickou bolest?!
Muž počkal, až se mladík zase trochu uklidní, a pokračoval dál. Tentokrát si vzal ze stolu zvláštní svorky, které vypadaly jako obrácený kolík na prádlo.
Když se vrátil zpět ke své oběti, vyřízl mu nad pupkem asi pěticentimetrovou ránu a vložil do ní svorku tak, že se rána otevřela jako tlama nějakého zvířete. Pak řízl kousek výš a udělal to samé.
Při čtvrtém řezu se přestal ovládat. Začal ho pohánět chtíč, a proto začal řezat bez toho, aniž by mladíkovi dával šanci na odpočinek.
Až po nějaké chvíli zjistil, že jeho oběť zticha.
Umřel. V bolestech a se smutkem v očích.
Když se muži zklidnil dech. Podíval se na hodinky.
Uběhla hodina a půl.
Měl skutečně výdrž.
Bude si muset od něho vzít nějaký suvenýr. A už věděl jaký. Přešel ke stolu, vzal velký nůž a vrátil se k tělu. Pak řízl.
Tohle se na jeho polici bude vyjímat nejvíc.
Postavy v téhle povídce:
Nikola Bruno
Věk: 25 let
Přezdívka: Princ
Pozice v Žencích: 5 místo
Doba strávená v Žencích: 10 let
Úspěšnost: 100%
Zbraň: jedy, které si sám míchá
Specialita: dokáže své oběti otrávit velice rychle a beze stopy po jedu
Osobnost: Zvláštní. Na první pohled je to docela klidný mladík, kterého si v mládí docela často pletli s holkou. Dokáže své oběti zabít tak rychle a mistrně, že si toho nevšimne ani osoba, která je hned vedle oběti. Dokáže ale jejich bolest i prodloužit, čehož využívá u jemu vyhovujících obětí, aby si taky pořádně "užil". Zakázky si většinou nevybírá. Je nejmladším členem.
M. J. von Rossenberg
Věk: 32 let
Přezdívka: Doktor
Pozice v Žencích: jako jediný je bez pozice
Doba strávená v Žencích: 30 let (vychovával ho samotný šéf, zabíjet pak začal v 16ti letech)
Úspěšnost: 100%
Zbraň: chirurgické nástroje
Specialita: dokáže lidskou bolest posunout až za hranici únosnosti
Osobnost: Nevyzpytatelná. Je to extrémně sadistický arogantní parchant, na němž se podepsalo mládí strávené mezi zabijáky. Má v Žencích speciální pozici a jako jediný dostává pouze vybrané zakázky, u kterých zákazníci vyžadují, aby oběť co nejvíce trpěla.