Bar Napa, Kingcross, Anglie o dva dny později
V baru byla jen hrstka lidí, když vstoupil lovec. Svou oběť spatřil téměř okamžitě. Byl to posmutnělý malý tlouštík s nahrbenými rameny, plešatý a upocený. Na sobě měl oblečení, které žehličku ani pračku nevidělo přinejmenším týden, a na nohou drahé kožené boty, které před několika lety možná stály jmění, ale teď by za ně nikdo nedal ani zlámanou grešli. Pohrával si se sklenkou Bourbonu, ve kterém se rozpustil už i led. Nakonec dopil i ten poslední doušek. Barman se ho zeptal, jestli si bude přát další. Tlouštík překontroloval obsah peněženky, a pak přikývl.
Barman mu nalil vrchovatě. Mohl si to ovšem dovolit. Sklenku mu dolil nelacinější whisky, kterou měl na polici.
Lovci neunikla sebemenší podrobnost tlouštíkova zevnějšku. Jeho tlusté prsty, snubní prsten, zarytý hluboko do masa, dvojité převisy tuku na bocích, břicho, které mu přetékalo přes levný kožený pásek, tvář, čelo i lebka lesklé potem. Vypadal přesně jako na fotografii.
Lovec si poručil pivo, ale sotva z něj usrkl. Nechtěl mít otupené smysly, když pracoval, ani maličko. Zahlédl svůj odraz v zrcadle na stěně – vysoká, štíhlá postava v koženém saku a tmavých kalhotách, tmavě hnědé, místy už prošedivělé vlasy, olivová pleť a šedé oči bez výrazu. Nikdy se nepovažoval za nijak zvlášť přitažlivého nebo výrazného. Jemu to ale nevadilo. V důsledku požadavků, které na něj kladlo jeho vyvolené povolání, byl za svou nevýraznost rád.
V posledních měsících ale příliš zakázek neměl. Po pravdě řečeno, začínaly se ho zmocňovat lehké obavy. Takhle to nebývalo. Kdysi se těšil značné pověsti. Patřil přece mezi elitu, Žence smrti, a to označení s sebou neslo jistou váhu. Jenže od té doby, co se objevili ti dva, klesl docela hluboko. Sice je neznal a ani netušil, jak vypadají, přesto o nich věděl. Znal pouze jejich přezdívky a to mu stejně nijak nepomohlo. Jistě, mohly za to i jeho zvláštní choutky, které byly prostě silnější než on. A během posledního roku překročil přinejmenším pětkrát přípustné meze. Zabití mělo být podle předpisů. Nikdo z Ženců nesměl zabíjet z osobní zášti nebo jen tak pro zábavu, či úplně náhodně. Zbytečně to totiž upoutávala pozornost a rozruch, a to se pak nelíbilo Macleodovi, stejně jako jeho „zákazníkům“.
Proto byl velice rád, že dostal tuhle příležitost. Tentokrát si slíbil, že to bude rychlé a tiché, přesně, jak si to zákazník přál.
Nemohl dopustit, aby se na jeho místo dostal nějaký floutek.
Tenhle svůj úlovek sledoval už dva dny od požadavku. Byla to rutina, ale mu současně přinášela i rozkoš. Nebylo nad pocit, kdy se blíží ke svému nic netušícímu úlovku, kdy mu skoro dýchá na zátylek, kdy se ho může dotknout a přesto ten druhý, kromě pocitu, že jej někdo sleduje, nic netuší. Přesto ten pocit stačil. Když mají lidé strach, chovají se zvláštně.
O svých obětech mluvil vždy jako o "úlovcích". Nikdy to nebyly "cíle" a v žádném případě k nim nepřipojil slůvko "možné". Jakmile se na někoho zaměřil on, byl dotyčný už v podstatě mrtvý. Proto měl tak dobrou pověst. Se 100% úspěšností se tak stal na dlouhou dobu jedničkou.
Dokonce byl jednu dobu tak vytížený, že si mohl své úlovky i vybírat a odmítat ty, které se mu nelíbily.
Teď si to ovšem dovolit nemohl.
Proto se na tlouštíka zaměřil tak pozorně, jako nejpomalejší kus ze stáda upoutá leoparda.
A tak lovec i jeho oběť setrvali společně v jednom místě. Už téměř hodinu naslouchali stejné hudbě, až se nakonec tlouštík zvedl a zamířil na pánské toalety. Nastal čas ukončit ten tanec, který začal před osmačtyřiceti hodinami, tanec, o němž ten tlustý neměl ani ponětí. Lovec se vydal za ním a držel se od něj na deset kroků. Vyčkal, dokud se dveře pánské toalety nezavřely, a teprve potom také vešel dovnitř.
Tlouštík stál sám u mušle a měl očividné problémy.
Dveře do obou kabinek byly otevřené, když se k němu přiblížil. Uvnitř nikdo nebyl. Nůž už svíral v dlani. Zaslechl cvaknutí, které mu přinášelo uspokojení, a na okamžik měl chuť poddat se své vášni. Nakonec se včas opanoval a zaměřil se na svůj cíl.
Stále ještě tiše vyčkával. Chtěl udeřit v ten správný okamžik.
A ten za okamžik přišel. Jako by tlouštík za sebou někoho vytušil, najednou se otočil.
Lovcova pravá ruka se proměnila v stříbrnou šmouhu a tlouštík jen nechápavě zamrkal svýma prasečíma očkama.
V dalším okamžiku se zhroutil na chladné a vlhké dlaždičky. Z rány se mu řinula krev a začala se rozlévat po podlaze. Lovec o krok ustoupil, aby se vyhnul rozrůstající kaluži.
S vynaložením posledních sil zvedl tlouštík hlavu, aby se zahleděl do lovcovy tváře. Z té jeho se dala vyčíst spousta věci najednou. Strach, bolest, překvapení a možná i náznak úlevy.
„Měl jsi být opatrnější. Naštval jsi ty nesprávné muže," řekl lovec tichým hlasem.
Tlouštík cosi zachroptěl. Rty se mu pohnuly. Pokoušel se něco říct, ale nedokázal ze sebe vydat ani hlásku. Přesto bylo lovci jasné, co chtěl říct. Říkali to všichni.
„Kdo jsem? A kdo jsou oni?" zeptal se místo něj.
„Jmenuji se Niel. A najal mě někdo, komu jsi nesplatil to, co jsi měl," odpověděl na svou otázku.
Tlouštík obrátil v zoufalství oči v sloup, vypadalo to, že už začíná chápat.
Na dlaždičkách podlahy zaťal křečovitě prsty, snad v jakési snaze zabránit nevyhnutelnému. Niel ho chvilku pozoroval, potom se sklonil a otočil mu ostřím v srdci, aspoň tohle potěšení si chtěl dopřát, než nůž vytáhl. Čepel otřel o košili mrtvého.
Poté vytáhl z vnitřní kapsy bundy malou lahvičku, přiložil ji k ráně na hrudi své oběti a trošku zatlačil, aby krev lépe vytékala. Když byla lahvička plná, pečlivě ji zašrouboval a schoval zpátky do kapsy.
Pak vyšel ven.
Bez ohlížení zamířil přímo k východu, bez toho aby si ho někdo všimnul. Nikdo mu nevěnoval jediný pohled.
A když objevili tělo a zavolali policii, byl Niel už dávno pryč.
O padesát kilometrů dál, v severním Adirondacksu, ten samý den, ve stejnou dobu
U staré železniční tratě, kterou léta už nikdo nepoužíval a která místy zarostla tak, že koleje nebyly ani vidět, stál ve stínu jednoho jediného stromu, který tam rostl, vysokého javoru, náhrobní kámen. Vypadal zašle a přece vedle něj ležely čerstvé květiny.
Naproti němu klečel na udusané hlíně muž. Ruce měl svázané za zády a hlavu sklopenou k zemi.
Prudce a sípavě oddechoval, přestože bylo docela teplo, klepal se jako by měl zimnici.
Zezadu k němu neslyšně přistoupil muž, oblečený do temně modrého roláku s dlouhými rukávy, kalhot stejné barvy a po lýtka vysokých, tmavých, šněrovacích bot.
V odlesku kaluže, která byla vedle muže, zahlédl letmo svůj obraz. Štíhlý a vysoký, kterému se pod těsným oblečením rýsovalo pevné a vypracované tělo, delší černé vlasy stažené do culíku, jantarově zbarvené oči, úzké rty a oválná tvář s ostře řezanými rysy.
Vzhledem ke svým výrazným očím nosil pořád tmavé sluneční brýle, které odkládal jenom tehdy, když byl o samotě se svými oběťmi.
Měl rád přímý kontakt očí.
Položil mu jednu ruku na rameno, skoro ve smířlivém gestu, přesto se klečící muž pod tímto dotekem rozklepal ještě víc.
Už před tím, než se muž dostal sem z nedalekého domu, se ptal „Proč?".
Stejnou otázku si kladou ostatně všichni, ať už tuší oč jde nebo ne.
Když se dostal před náhrobní kámen a muž, který jej sem přivedl, na něj posvítil baterkou, aby si mohl přečíst jméno, které na něm bylo vytesané, pochopil.
Přesto nechápal proč teď. Proč po takové době?
Sípavě se nadechl a otázku vyslovil nahlas.
„Proč teď? Po takové době?"
Muž přešel před něj, přidřepl si a rukou v kožené rukavici mu zvedl bradu, aby se mu mohl podívat do očí.
„Proč je to pro tebe tak důležité vědět? Stejně jsi musel tušit, že tohle dříve či později přijde," odpověděl muž tichým hlasem.
„Protože to byla nehoda! Pokud se mi chtěl pomstít, tak měl hned!" zvýšil hlas muž a pak se dávivě rozkašlal.
„To by pak ale nebyla skutečná odplata. Měl jsi věřit, že jsi v bezpečí a žít si svůj poklidný život."
„Ale má rodina..." zakňučel.
„Tvá rodina je právě důvod proč teď. Můj zákazník napřed chtěl, abys cítil stejnou bolest jako on. Abych ti zabil syna s vědomím, že je to všechno tvá vina," vysvětloval nevzrušeným hlasem muž.
„Nakonec mu můžeš vděčit za jeho laskavost. Nebo je to možná už stářím?" zeptal se jakoby sám sebe.
„Tvá rodina zůstane naživu, jen budou žít s cejchem, že jejich otec kdysi zabil."
„Prosím, já ještě nechci zemřít," začal plakat muž.
Jeho trýznitel si jen povzdechl.
Proč musí všichni ke konci prosit?
To nemají ani trochu sebeúcty, aby zemřeli s hrdostí?
Stoupl si a vytáhl z pouzdra, které měl připevněné na vnější straně stehna, zbraň pistoli SIG P210 opatřenou tlumičem. Nebyla to sice zrovna nejmodernější zbraň a byla docela těžká, přesto muži naprosto vyhovovala a rozhodně se ji nehodlal vyměnit.
Zbraň přiložil muži na čelo a začal odříkávat:
„Pane náš, odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od všeho zlého, neboť tvé jest království, i moc, i sláva na věky. Amen.“
S vyslovením posledního slova zároveň vystřelil.
Ozvalo se tiché lupnutí a muž se zhroutil na náhrobek.
Muž beze spěchu schoval zbraň a sklonil se nad mrtvým, aby mu sundal pouta. Než se zvedl, udělal nad ním ve vzduchu rukou ještě znamení kříže.
Vždycky tohle dělal, proto si vybíral takové zakázky, které mu umožňovaly být s obětí v jejich posledním okamžiku.
Nikdy nevzal takovou práci, kde by musel oběť zabít z dálky.
Bylo to v rozporu s jeho posláním a jeho povinností. Byl silně věřící a věřil, že to, co dělá, je správné. A i když na něho oběti kolikrát nechápavě zíraly, přesto si nedokázal představit, že by jednou motlitbu vynechal.
Když se ujistil, že na nic nezapomněl, nasadil si brýle, přestože byla tma a vydal se na opačnou stranu, kde v tichosti zmizel ve tmě.
V tiché a klidné náruči noci, tak zůstala jen chladnoucí mrtvola, opřená o náhrobek jako smutná vzpomínka.
V tu samou chvíli, někde v zalesněné části Anglie
Tmavě šedá dodávka sjela ze silnice na lesní cestu a po nerovném terénu jela asi ještě půl kilometru, než se dostala na to správné místo.
Zaparkovala na menším paloučku, který osvětloval měsíc, obehnaného kolem dokola lesním porostem, který se rozprostíral na kilometry daleko.
Ideální místo.
Když pravidelné, tiché, hučení motoru ustalo, byly slyšet už jen zvuky typické pro les. Šelestění trávy, vítr, který se proháněl v korunách stromů, a bzučení nočního hmyzu.
Z dodávky vystoupil muž, oblečený do tmavě zeleného nátělníku, do volných kalhot stejné barvy a polovysokých černých kožených bot. Byl vysoký, s pažemi, které hrály svaly, a s širokýma ramenama. Měl krátké, pískově světlé vlasy, které mu padaly vepředu neposlušně do očí, temně zelené chladné oči, snědou hladce oholenou tvář, která byla na levé líci poznamenaná nehezkou spáleninou, a plné rty, které se často křivily do posměšného úšklebku.
Pomalu a nevzrušeně přešel k boční straně vozu, aby otevřel dveře.
Nijak nespěchal, měl celou noc.
Když otevřel dveře a měsíc osvítil vnitřek vozu, muž se pousmál.
Těšil se.
Těšil se, že si po dlouhé době zase užije.
Byl rád, že mu šéf dohodil tuhle práci.
„Vystup,“ houkl dovnitř vozu a jeho hlas zněl chraptivě, jako by se právě probudil.
Pak ustoupil kousek stranou.
Z vozu pomalu napůl vyšel, napůl vypadl muž, kterému mohlo být tak kolem 30ti let. Měl na sobě šortky, tenisky a bílý nátělník. Ruce a nohy měl spoutané a přes hlavu měl černý pytel. Byl docela dobře stavěný, což muže, který ho sem přivezl, ještě více potěšilo. Doufal, že ho nezklame.
Přešel k němu, odemknul mu pouta a sundal pytel z hlavy.
„Co má tohle sakra znamenat?! Proč to děláte?!“ začal hned křičet muž a vypadalo to, že se chce na svého věznitele vrhnout.
Ten ho pro jistotu chytl pod krkem, aby neudělal něco nepředvídatelného, ještě než vůbec začali.
Pak si povzdechl.
Proč se všichni ptají na to samé?
„To tě nemusí zajímat,“ odpověděl po chvilce. Nikdy svým obětem neříkal důvod svého konání. Stejně zanedlouho umřou, tak proč zbytečně plýtvat slovy.
Přesto je rád škádlil. Lidé na prahu smrti dokážou skoro nemožné.
Navíc se už dlouho nepobavil a tenhle muž vypadal, že by mohl něco dokázat.
Naklonil se k němu a zašeptal mu do tváře.
„Vidíš ten les? Pokud se ti tam podaří vydržet až do rána, pak ti všechno řeknu a nechám tě jít.“
Muž se zamračil.
„Tomu mám jako věřit?! Vždyť jsem vás viděl a můžu jít okamžitě na policii!“ vyštěkl.
'Je chytrý. Vážně to bude zábava,' pousmál se.
„Je to jednoduché. Protože ti stejně nikdo neuvěří. Nebudeš mít jediný důkaz. A až tě najdou, budeš vyčerpaný, dehydrovaný a budeš blouznit,“ odpověděl klidně.
„Navíc máš mé slovo muže,“ dodal. Tohle je všechny vždycky uklidní, i když nevěděl proč.
Pak ho pustil a znovu od něj poodstoupil.
„Tak běž. Abys neřekl, že jsem krutý, tak ti dám náskok,“ řekl a když viděl, že se muž nehýbe, praštil ho pěstí do ramene. Ne moc, aby mu ublížil, ale dost silně, aby cítil bolest.
Muž sykl, a pak se obrátil a dal se na útěk. Napřed běžel pomalu, ale čím blíže byl k lesu, tím víc zrychloval.
Muž u auta se zašklebil.
Byl vzrušený.
Vzrušený jak už dlouho ne.
'Ach, to je takové potěšení,' pomyslel si v duchu a tetelil se radostí.
Pomalu přešel ke dveřím spolujezdce a otevřel je. Na sedadle ležel velký kovový kufřík. Láskyplně ho pohladil a otevřel.
Uvnitř byla jeho pýcha a jeho jediný přítel.
Velký kladkový luk Bear Anarchy, vyrobený přesně na míru a momentálně nejmodernější model. Zvedl ho ze sametového podkladu a vystavil světlu měsíce, kde se zaleskla temná modř s černými ornamenty.
Postupně vytáhl i ostatní věci. Speciální rukavice a pouzdro s jedním karbonovým šípem s bílým opeřením a dvoubřitým hrotem, jehož čepele se při proniknutí kořisti otevřou směrem dozadu až o tři centimetry, což způsobuje nejen neuvěřitelnou bolest, ale i větší průraznost.
Když to přehnal se silou, tak se mu stalo, že kořist prošpikoval skrz na skrz.
Jakmile se připravil, vzal luk do pravé ruky, pouzdro se šípem si připevnil na levé rameno a pomalu se vydal směrem, kterým jeho kořist utíkala.
Když se pronásledovaný muž ujistil, že utekl dost daleko, zastavil se, aby si odpočinul. Přece jenom několika hodinová cesta v nákladovém prostoru auta nebyla moc pohodlná a odnesl to několika modřinami a pohmožděninami, které se teď začaly ozývat. Navíc kolikrát za život běháte v noci po neznámém lese se šílencem v patách?
Když se v předklonu, opřený dlaněmi o kolena, vydýchával, pokusil se vymyslet nějaký plán.
Výhodu měl v tom, že svítil měsíc a tudíž viděl na cestu.
Tušil ovšem, že ten magor, co ho sem dovezl, bude mít v tomhle ohledu nějaké zkušenosti.
Kruci! Kde to žijeme, že se po lesích loví lidi?!
Jak se rozhlížel kolem sebe, napadlo ho, co udělá.
Opatrně si svlékl nátělník a kousek látky z něj odtrhl. Pověsil ho naproti na keř a vydal se tím směrem, dávaje si záležet na tom, aby jeho stopy byly zřetelné. Když ušel dostatečný kus, vrátil se opatrně ve stejných stopách zpátky na místo, kde odpočíval a vydal se velmi opatrně na opačnou stranu. Sice tímhle ztratil spoustu času, ale pokud to zabere, tak mohl spoustu času získat. A za to riziko to stálo.
Na to, že byl muž tak velký, tak se lesním porostem prodíral s lehkostí a elegancí. Byl jako šelma, která neúnavně sleduje svou kořist s vědomím, že jí stejně neuteče.
Když došel k místu, které se dělilo na více pěšinek, všiml si dvou zásadních věcí.
Mezi keři napravo od něj prosvítal kus bílé látky.
Tou druhou věcí byl silnější zápach potu, který cítil po své levé straně.
Přešel k němu a sáhl na kmen.
Byl vlhký a byl cítit lidským potem.
Obrátil se zpátky ke keři aby sebral kus látky, který tam visel. Přidřepl si, aby prozkoumal stopy a pak se zvedl a popošel kousek dopředu.
Něco mu na tom nesedělo. A hned mu došlo, co to bylo.
Zasmál se nahlas až vyrušil noční ptáky v korunách stromů, kteří s hlasitým krákáním odlétli pryč.
Byl čím dál tím vzrušenější a oči se mu začaly lesknout potěšením.
Tohle miloval.
To, když mu kořist vzdorovala, když ho nutila přemýšlet a využít jeho znalostí.
To, když mu dokázala rozproudit krev v těle.
Postavil se, zvrátil hlavu dozadu, přivřel oči a zhluboka se nadechl.
Cítil ho.
Cítil jeho zpocené tělo, slyšel jeho sípavý dech, jeho divoké bušení srdce.
Přísahal by, že dokonce vidí i strach v jeho očích.
Když se trochu uklidnil a vrátil se zpátky do reality, obrátil se a pomalu se vydal na druhou stranu keřů, kudy věděl, že jeho kořist skutečně odešla.
Nebyl to špatný nápad, svést ho ze stopy, jen by to nesmělo být tak okaté. Důvod, proč přišel na to, že je to falešná stopa, byly příliš hluboké stopy, které kořist zanechala.
Během další hodinky, kdy se ho kořist snažila svést ze stopy ještě jednou, ho měl poprvé od okamžiku, kdy se u auta rozdělili, zase na dohled.
Muž klečel na kolenou u malého potůčku, který lesem protékal a snažil se popadnout dech. Bylo vidět, že je hodně vyčerpaný a taky zraněný, jak místy několikrát na nerovném terénu upadl.
Přesto mu jeho pronásledovatel nechtěl dopřát chvilku klidu.
Teď nastával ten nejlepší okamžik celého lovu.
Když si jsou lovec a kořist nejblíže k sobě.
Muž se v keřích trochu pohnul, aby na sebe upozornil. Když kořist u potoka zpozorněla a vzhlédla, byl vidět v jejích očích hluboko usazený strach.
Pak se zvedl a začal znovu utíkat.
Přesně v tohle muž doufal.
Chtěl víc.
Víc vzrušení, které mu poskytovali kořisti, jež se ocitly až na samé hranici zoufalství.
Když usoudil, že mu dal zase dostatečný náskok, vyšel z křoví a vydal se za svou kořistí.
Ani ne v půli cesty zaslechl nepříjemnou ránu a hlasité zasténání plné bolesti.
Zklamaně se zastavil. Vypadalo to, že hra je u konce. A to to vypadalo tak slibně.
Jakmile se kořist zranila a nebyla schopná dál pokračovat, nemělo to cenu.
Povzdechl si, pokrčil rameny a pokračoval dál.
Po několika metrech sešel ze stesky a vydal se napravo, kde věděl, že je malá vyvýšenina, ze které je vidět větší prostor lesa.
Tušil, že kořist zamířila tam a tam se zranila.
Měl pravdu, když se na pahorku rozhlédl pod sebe. Nedělalo mu to moc velké problémy, protože v téhle oblasti byl les vykácen a nově zasazen, takže stromy tu byly nízké a spíš keřovité.
Kořist se plazila o několik metrů dál, s nohou v nepřirozeně zkrouceném úhlu.
Přesto se stále pokoušela uniknout.
Muž pomalu vytáhl šíp z pouzdra a opeřeným koncem si přejel po rtech.
Pak ho pomalu založil do tětivy, kterou napnul.
Chvíli tak setrval a byl to vskutku krásný pohled.
Na vysokého muže, který ve štíhlých prstech drží zbraň, na napnuté svaly v pažích, které se mírně leskly potem a na zvláštně soustředěný výraz, který měl ve tváři.
Ještě chvilku vyčkával. Neměl strach, že by minul, nebyl zase tak daleko a měl docela dobrý výhled. Jen si prostě chtěl tuhle chvíli vychutnat.
Pak lehce hvízdl. Kořist se otočila přesně ve směru zvuku a na tohle čekal.
Ještě víc natáhl a pak šíp s typickým zadrnčením vyletěl.
Cíl neminul. Ale byla to tak prudká rána, že mu vletěl do prsou a hrot mu vyšel ze zad.
Muž ještě chvilku stál na pahorku a pak sešel dolů.
Přešel k mrtvole a ne moc šetrně z ní vyndal šíp, který zastrčil zpátky do pouzdra.
Pak se vydal zpátky k autu.
Začínalo svítat...
Postavy
Niel Lowell
Přezdívka: Kat (sám sebe raději označuje jako „Lovce“)
Věk: 42 let
Pozice v Žencích: dříve byl jedničkou, nynější pozice 6. místo
Doba strávená v Žencích: 24 let
Úspěšnost: dříve 100%, teď na hranici 90%
Zbraň: nože jakýchkoliv velikostí
Specialita: boj v tichosti nablízko
Osobnost: nevyzpytatelná. V poslední době porušuje pravidla a místo toho, aby v tichosti zabíjel, si se svými oběťmi „užívá“. Důvod, proč se ho ještě vedení nezbavilo, je ten, že jako jeden z nejstarších současných Ženců se pořád těší jisté úctě. Ze začátku si zakázky vybíral podle cílů, teď bere všechno, co mu nabídnou.
JJ Coward
Přezdívka: Světec
Věk: 35 let
Pozice v Žencích: 4. místo
Doba strávená v Žencích: 6 let
Úspěšnost: 100%
Zbraň: pistol SIG P210 s tlumičem
Specialita: tiché zabíjení na krátkou vzdálenost
Osobnost: neodhadnutelná. Věří, že jeho práce je znamením od Boha. Za své oběti se modlí a před smrtí je „očišťuje“. Je klidný a mírný. V Žencích je nekratší dobu a jako jeden z mála se k nim přidal až v pozdějším věku, přesto se velmi rychle dostal nahoru. Neklade zbytečné otázky, poslušně plní příkazy. Zakázky si většinou nevybírá.
Mikael Christensen
Přezdívka: Vlk
Věk: 33 let
Pozice v Žencích: 3 místo
Doba strávená v Žencích: 16 let
Úspěšnost: 100%
Zbraň: kladkový luk Bear Anarchy vyrobený na zakázku se speciálními šípy a hroty
Specialita: zabíjení na dálku
Osobnost: zvláštní. Zakázky si zásadně vybírá podle toho, jakým způsobem má být oběť zabita. Pokud je to zákazníkovy jedno nebo pokud má být oběť speciálně potrápena, zaveze je na odlehlé místo a udělá si z nich lovnou kořist. Vzrušuje ho pocit, když mu oběti vzdorují a snaží se ze všech sil uniknout.