200km od Londýna, následující den
To, že se Iori udržel tak dlouho při vědomí, bylo jen díky jeho perfektní fyzičce a dlouholetému tvrdému tréninku. Stejně ale už neměl daleko k mdlobám, proto věděl, že si musí pospíšit. Jistě mohl taky zemřít na vykrvácení, ale počítal s tím, že má vrah v těchto věcech hodně zkušeností, takže se určitě vrátí včas. Právě proto taky musel spěchat.
Znovu se s námahou postavil, pocítil závrať, která se ho začala zmocňovat, a pomalu mu zamlžovala svět. Musel spěchat. Předklonil se, co nejvíce natáhl spoutané ruce dozadu, zhluboka se nadechl a zády narazil ze všech sil do trámu. Ten se s tupým zaduněním zachvěl. Zachvátila ho ochromující bolest, až se otřásl a svezl se na zem. Ze stropu se snesla sprška prachu a úlomků ztrouchnivělého dřeva.
Třicet dva.
Jestli má trochu štěstí, je dřevo stodoly hodně ztrouchnivělé. Iori zaťal zuby, překonal bolest, postavil se a znovu udeřil tělem o trám. Další prudký nápor bolesti, další sprška smetí a další zaúpění.
Třicet tři.
Zopakoval to ještě dvakrát, ale pak se mu zatmělo před očima a on se znovu svezl na zem. Musel si odpočinout.
Pokusil se zhluboka dýchat, aby rozehnal mlhu, která se mu rozprostírala před očima. Hrozně rád by aspoň na chvilku zavřel oči, nechal se ukolébat chladnou náručí bezvědomí, která by zahnala i tu příšernou bolest, jenže věděl, že se jí nemůže poddat. Pokud by to udělal, žádnou další šanci by už nedostal. Zatnul zuby a s námahou se znovu postavil na nohy. V ústech pocítil kyselou pachuť žaludečních šťáv, ale potlačil nutkání zvracet, znovu se předklonil a co nejvíc natáhl ruce dozadu. Nezdálo se, že by trám mínil povolit, ale musel se snažit dál. Hlavou mu problesklo, že i když se mu to podaří, nejspíš spadne celá střecha a pohřbí ho v troskách. Jenže z nějakého důvodu ho to pomyšlení vůbec nevzrušovalo.
Zadržel dech a znovu narazil do trámu.
Třicet šest.
Po dalších několika ranách ztratil pojem o čase. Venku už byla tma, to poznal podle toho, že škvíry v děravé střeše zčernaly. Vnitřek stodoly naštěstí ozařovaly tři olejové lampy, které tam zabiják nechal, než odešel.
V posledních chvílích se po sériích úderů do trámu začínal čím dál častěji hroutit na zem. A zraněná paže a ztráta krve mu zrovna moc nepomáhaly.
Proto si udělal určitý postup.
Hluboký nádech, předklon, bum.
Hluboký nádech, předklon, bum.
Hluboký nádech, předklon, bum.
Hluboký nádech, předklon, bum.
Hluboký nádech, předklon, bum.
Pětkrát udeřit, nevšímat si bolesti a pak se zhroutit na zem a odpočívat.
Uplynulo už několik hodin. To jediné věděl. A tak se přestal snažit o nějaký pokrok nebo si namlouvat nějakou naději. Žádnou naději neměl. Už ani neuvažoval o nějakých rozumných důvodech, které ho původně vedly k tomuto marnému pokusu o útěk.
Bral to spíš jako něco, co ho nutí pořád se udržovat při vědomí. Pokud bude mít dost síly, aby vstal a tloukl zády do trámu, bude to dělat. A přemýšlet o tom, jestli má tohle počínání nějaký smysl, jen rozptylovalo jeho soustředění. Byl jako chodec, který před sebou nemá zrovna žádný cíl, jen vůli klást nohy před sebe.
Iori bušil do trámu v hořkém protestu proti vlastní slabosti.
Nedokázal ochránit svého bratra a dokonce nedokáže ani potrestat jeho vraha.
Byl vážně ubožák.
Opravdu to skončí takhle?
Znovu se ztěžka postavil a sunul se zády nahoru po trámu, který povážlivě zapraskal pod tíhou jeho těla. Naklonil se dopředu, celý roztřesený bolestí, a pokoušel se nemyslet nad nesmyslností toho, co dělá. Navíc nějak tušil, že potřebný čas už vyčerpal. Ten šílenec se určitě brzo vrátí.
Přesto se znovu vrhl dozadu a narazil zády o trám. Prudká rána mu tentokrát vyrazila dech. Jestli se trám skutečně zřítí, jestli na něj spadne ten stropní a rozdrtí ho, jeho snažení bude marné. Ale pořád lepší to, než nedělat vůbec nic.
Znovu udeřil zády o podpěrný trám.
Křach.
Tentokrát mu nic nevyrazilo dech, protože padal. Teprve náraz o zem ho zbavil veškerého vzduchu v plicích. Taky se velmi bolestivě uhodil do ramene.
Snažil se nadechnout a mžoural na ulomený pahýl, který se mu houpal nad hlavou. Pořád ještě držel na střešním trámu.
Chvilku mu trvalo než si plně uvědomil, že trám konečně povolil a že jeho spodní část leží v prachu na zemi vedle něj. V tom okamžiku se mu vrátil dech i myšlení. Adrenalin mu zaplavil žíly a srdce se mu rozbušilo jako o závod. Překulil se na bok a zoufale se snažil postavit, ale zjistil, že má ruce pořád spoutané za zády. Naštěstí stačilo jen škubnout a provaz povolil. Zřejmě uvolnil uzel v momentě kdy začal sebou škubat. Vyškrábal se na nohy a pokoušel se nemyslet na bolest a závrať, které cítil.
Na okamžik zůstal ztuhle stát uprostřed stodoly a svíral prsty. Nějak nevěděl co najednou dělat. Svoboda přišla tak náhle, že na to zapomněl.
Jo. Utéct.
Taky telefon. Musí sehnat telefon. Nebo auto.
Navíc potřeboval ošetřit, ale pochyboval, že ve stodole najde lékárničku.
Rozhlédl se kolem sebe a když nenašel nic, co by se mu hodilo, rozhodl se vydat k vratům stodoly a prozkoumat okolí. Musel ale jednat velmi opatrně, protože netušil, jestli tu útočník už není a někde zpoza rohu s pobavením nesleduje jeho počínání.
Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, vydal se dopředu a pomalu otevřel vrata.
Opatrně nakoukl a když se ujistil, že v jeho zorném poli nevidí nic, co by ho mohlo ohrozit, protlačil se škvírou ven a opřel se zády o stěnu stodoly. Teď ji musel jen opatrně obejít a zjistit, kde to kruci vlastně je, protože z místa, kde stál, to nepoznal.
Zhluboka dýchal a přikrčený se kradl podél stěny. Podrobnosti se mu honily hlavou, promýšlel neznámé a v uších mu zvonilo napětím.
Všude bylo až nepřirozené ticho.
Pomalu se přikradl až k boku stodoly a opatrně nakoukl za roh.
Zalapal po dechu a zaúpěl.
Chtěl se otočit a utéct, naštvaný sám na sebe, že promarnil tolik času a takovou příležitost, když ho k zemi srazila prudká rána do týlu, která přišla zničehonic.
Vrah byl venku stejně jako on.
Niel se vrátil právě v době, kdy se Iorimu podařilo zlomit trám. Právě přes tu ránu a následné zatemnění mysli od toho, jak spadl na zem, mu unikl zvuk přijíždějícího auta.
Niela to překvapilo, ale zároveň potěšilo a přineslo mu to pocit nesmírného uspokojení. Za celou svou kariéru ještě potkal nikoho, kdo by se mu takhle snažil vzdorovat.
A to i přes bolest a značnou ztrátu krve, kterou utrpěl, soudě podle krvavých skvrn, které Niel našel ve stodole, kam opatrně vstoupil zadními vraty v době, když Iori právě vycházel ven těmi předními. Chtěl ho nechat užít si té chvilky svobody, kterou právě zakusil. Věděl totiž, že mu nikam neuteče. Neměl vůbec šanci.
Krátce se zasmál a podíval se na tělo, které opět leželo přivázané ve stodole, tentokrát o pahýl trámu. Teď už mu ale neuteče.
Ke starým ranám přibyla Iorimu ještě jedna na hlavě, kam ho Niel praštil, když ho omráčil, a pramínek čerstvé krve mu tak teď stékal na krk.
Bylo to vážně úchvatné a krásné.
I když...
Jedno Niel nechápal. Ten muž neměl pro co žít. Ztratil všechny které miloval, a i když je pomsta silná motivace a on nepochybně toužil po pomstě, nedokázal pochopit, proč zachází tak daleko. Zlomení toho trámu, i když byl už ztrouchnivělý, by sebralo sílu i zdravému odpočinutému muži. Iori musel trpět jako pes, vzhledem k jeho zraněním a pozici.
Ale jemu se to podařilo, a dokonce, kdyby se Niel jen o trochu opozdil, byl by schopný i utéct.
Pak se ale zamračil.
Copak nepochopil nic z toho, co mu předtím řekl? To, že jsou si souzeni? To že patří k sobě? Neposlouchá ho a proto musí být potrestán. Co a to, že se mu podařilo uniknout? Co na tom, že ho ze začátku fascinoval? Teď to už nic neznamenalo. Sprostě ho podvedl.
Zlostně se podíval na zhroucenou postavu ležící na boku a pak do něj kopnul.
„Posaď se!" vyštěkl.
„No tak! Sednout, sednout! Nemáme na to celou noc!" křikl znovu a opět do něj kopl.
Iori zasténal.
S námahou dostal nohy pod sebe a sedl si.
Když se trochu vzpamatoval, zjistil, že je zase svázaný a naproti němu stojí ten šílenec. Navíc ho bolela hlava jako střep.
Jenže pak si všiml, že se změnilo ještě něco. Ve stodole něco přibylo. Na zemi kousek od něj ležela velká plachta, taková, která se používá na přikrytí nákladu na autech, když jedete na dovolenou, a vedle byla postavená bedna s nářadím.
Niel si všiml jeho pohledu a zasmál se. Pak si přidřepl, sevřel mu pevně vlasy a zvrátil hlavu dozadu.
„Víš, oceňuju tvou odvahu, houževnatost a sílu. Ale skutečně nemám čas zabývat se neposlušnými hochy. Navíc, cos nepochopil na tom, když jsem ti řekl, že patříme k sobě? Já tě původně vážně nechtěl zabít, ale děláš jen samé problémy a na to nemám náladu," řekl a naklonil se k němu tak blízko, že Iori cítil na své tváři jeho dech.
„No tak, přestaň na mě zírat jako bych byl nějaká zrůda. A nedívej se na mě tímhle rádoby zlým kukučem, to ti taky nepomůže. Popravdě, trochu mi připomínáš tvého bratra, ten taky bojoval jako lev," zašklebil se a věděl, že se trefil do černého.
Iori sebou zazmítal ve snaze se osvobodit, ale byl příliš zesláblý a Niel příliš silný.
„Copak, copak? Pořád na svého brášku myslíš?" zeptal se.
Iori neodpovídal, ale upřeně se na něj díval a kdyby mohl, pravděpodobně by mu tím pohledem vyhodil hlavu do povětří.
„Říkal jsem ti, že na něho máš zapomenout! Proč! Proč prostě nemůžeš udělat co ti řeknu?! Mohlo nám spolu být tak dobře!" křikl najednou a zvrátil Iorimu hlavu ještě víc dozadu, až se mu ostré hrany zlomeného trámu zaryly do krku.
„Nikdy na něho nezapomenu! Nikdy!" zasyčel Iori a snažil se vydržet tu příšernou bolest, když se mu dřevo zařezávalo pod kůži.
Niel se chvilku díval do těch jeho očí, ve kterých se odrážela bolest, ale také nenávist a neústupnost a věděl, že skutečně nebude mít jinou možnost.
Pustil ho a stoupl si nad něj.
„No dobrá. Když toho svého brášku tak miluješ, brzo ti dopřeju setkání s ním. Už tak jsem ztratil hodně času, ale při tvém stavu si myslím, že to nebude trvat moc dlouho," řekl posměšně, zatím co se otočil a sehnul se k bedně s nářadím.
„Víš, nemáš totiž ani tušení jak dlouho to trvá než se navrtá a nechá vykrvácet zdravé lidské tělo," dodal jakoby mimochodem a opět se zadíval na Ioriho.
Ten jen překvapeně zamrkal, ale nic neřekl.
Chvilku na sebe jen vzájemně zírali, než panující ticho přerušil silný motorek vrtačky na baterky. Niel přivřel oči nad tím uklidňujícím zvukem a pak nastavil napětí vrtáku tak, aby pronikl rovnou a bez zastavení do kosti, pokud bude potřeba.
Spokojen s nastavením přešel k Iorimu a zjistil, že ten ho pozoruje s překvapivě neutrálním výrazem. Copak to nikdy nehodlá vzdát? Zřejmě do něho bude muset vyvrtat pár děr, aby ho donutil řvát a prosit.
„Teď mě poslouchej. Máš poslední možnost. Nechci ti ublížit. Ani to není nic osobního..." začal Niel.
„Ale ano, je," přerušil ho Iori.
„No dobrá, tak je to osobní, ale divíš se mi? Já se ti snažím pomoct, snažím se ti nabídnout společný život, snažím se ti nabídnout lepší život a jak se mi odvděčíš? Co uděláš? Nejen, že se pokusíš o útěk, ale pořád fňukáš po tom svém hloupém bratru! Chceš vědět proč jsem ho zabil? Chceš?" přestal se ovládat Niel, znovu uchopil Ioriho vlasy a trhl mu hlavou prudce dozadu.
Plochou vrtáku mu pak přejel přes tvář.
Iori jen stisknul zuby, ale nevydal ani hlásku.
„Hm? Žádná odpověď?" zeptal se Niel, když se trochu uklidnil a vrtačku vypnul.
Zanechal mu na tváři asi sedmicentimetrovou dlouhou ránu, ve které bylo vidět maso, protože všechnu kůži sedřel vrták.
„Víš, už je mi to vcelku jedno. Prostě sklapni a vrtej. Já nevydám ani hlásku, nebudu tě prosit, nebudu se před tebou plazit. Umřu s hrdostí, s úsměvem na rtech a s myšlenkou na svého bratra," řekl chraptivě, ale každý pohyb rtů ho příšerně bolel, protože mluvením roztahoval i ránu.
Doufal, že když ho dostatečně vyprovokuje, tak to rychle ukončí.
Niel jen zaskřípal zuby. O co mu jde? Proč tak stojí o bolest?
Ale pomalu ho to přestávalo bavit.
Proto se naklonil a tentokrát vrták o průměru šesti milimetrů opatřený diamantovým hrotem přiložil k holeni toho zmetka. Motorek vydal vysoký zvuk, který se pak změnil v hlubší, když vrták zabral.
Niel tlačil vrtačku pomalu dál a tvář, krk i část hrudi mu ohodila sprška krve z rány.
Přestal, až když uslyšel, jak vrták narazil na kost.
Niel se napřímil a obhlédl si své dílo. Iori na něj zíral, obličej měl bílý jako stěna, rty se mu chvěly, noha a tvář krvácely, ale nevykřikl a dokonce ani nezasténal.
„Žádný křik?" zeptal se pak. „Skutečně obdivuhodné. Vážně. Ale to není to co chci. Já chci abys řval. Musíš řvát. Tak moc až si budu muset zacpat uši!" drtil mezi zuby Niel a špičkou boty přišlápl Iorimu ránu na holeni.
Iori se znovu obrnil a snažil se nevykřiknout i když bolest to byla šílená. Už když mu vrtal nohu, zvedal se mu žaludek, zrak se mu zakalil a z hrdla se mu dral takový jek, div mu ho neroztrhl, ale věděl, že nesmí ze sebe vydat ani hlásku.
Iori jen zavrtěl hlavou protože se bál, že kdyby promluvil, selže mu hlas.
„No dobrá. Uvidíme, kolik toho vydržíš," zasmál se pak Niel a vrtačku přesunul ke stehnu.
Znovu ji zapnul a hrot zapřel o nohu. Iorimu se bolestí roztřásla noha a čím víc se vrták prokousával hlouběji masem, tím víc se mu zatmívalo před očima.
Najednou si ale uvědomil, že tlak polevuje a zastřeným pohledem si všiml, že od něj Niel kousek poodstoupil a naklonil hlavu na stranu, jakoby větřil.
Stodola se zas ponořila do ticha, i když Iori to ani nevnímal. Srdce mu prudce bušilo, v uších zvonilo a v hlavě měl snad tisíc sirén, které nechtěly přestat ječet.
Věděl, že chybí už jen málo, než skutečně omdlí.
Přesto ho zajímalo proč najednou Niel přestal.
O chvíli později dostal odpověď na otázku, když do stodoly předními vraty vstoupili dva muži. Jeden byl menší, štíhlý, s blonďatými rozcuchanými vlasy a velmi mladickou tváří, podle které mu odhadoval maximálně lehce nad 20 let. Ten vedle něho byl přesný opak. Vysoký, samý sval, s pevnými pažemi, širokou hrudí, černými delšími vlasy po ramena a drsnou tváří, kterou hyzdila ošklivá velká jizva.
Chovali se celkem klidně a Niel, který mezitím odhodil vrtačku někam za sebe se mírně šklebil.
„Ale, ale, čemu vděčím za tuhle návštěvu?" uslyšel Iori jeho posměšný hlas.
"Gabrieli. Postarej se o toho detektiva, já vás pak doženu," slyšel hluboký hlas toho velkého muže a napadlo ho, že je mu nějak povědomý. Že už ho někde slyšel.
Než si však mohl cokoliv promyslet dál, v jeho zorném poli se objevila mírná tvář toho blonďáka, který mu něco říkal, ale Iori už nerozuměl.
Poslední, co si pamatoval, bylo, jak se mu hroutí do náruče.
„Vážně si myslíš, že ti tohle dovolím?" zasyčel Niel a vztekle se na Angela podíval.
Ten neodpověděl.
Místo toho udělal tři rychlé kroky dopředu a na Niela zaútočil.
Musel Gabrielovi získat čas, aby mohl se zraněným Iorim zmizet ze stodoly a naložit ho do auta, která stálo několik metrů odsud, aby na sebe neupozornili toho ve stodole dřív, než bylo potřeba.
Niel se rychle vzpamatoval z překvapení a prvnímu útoku se lehce vyhnul.
Tentokrát ale Angel věděl, že to bude jiné.
Jistě, mohl ho hned zastřelit, za pasem měl svou devítku, jenže něco mu chtěl oplatit.
Rychlým přidřepnutím a pootočením donutil Niela se trochu sehnout, a tak ho pěstí mohl zespodu zasáhl pod žebra.
Uslyšel lehké vyheknutí, ale neplánoval mu dopřát ani chvilku klidu. Hned se vymrštil zpátky na nohy a kolenem ho chtěl zasáhnou do druhého boku, jenže Niel nebyl žádné ořezávátko a i když ta rána by každého normálního zlomila vejpůl, jemu jen trochu vyrazila dech.
Lehce Angelovo koleno zachytl a škubl s ním dopředu.
Angel ztratil rovnováhu, ale ještě než stačil dopadnout na zem, vymrštil špičku nohy vzhůru, takže pokud Niel nechtěl schytat pěknou pecku do brady, musel ho pustit.
Po dopadu se hned Angel překulil a okamžitě vstal. Niel, který před tím ztratil trochu rovnováhy, ji zase rychle získal, a když se Angel zvedal, zaútočil na něj nožem, který vyčaroval Bůh ví odkud. Angel nastavil předloktí pravé ruky, aby zmátl protivníka. Zároveň se totiž pootočil s cílem dostat se za jeho záda, nebo aspoň k boku.
Naštěstí se mu to podařilo, i když mu nůž rozřízl kůži od lokte až po zápěstí. Rána to sice nebyla hluboká, ale přesto velmi bolestivá a věděl, že pokud to teď nedokončí, s tímhle zraněním nebude mít moc šancí vyhrát. Jenže jak se říká - kdo neriskuje, nic nemá. Naštěstí mu jeho plán vyšel. Niel využil toho, že může protivníka oslabit a cítil, že už má vyhráno.
Až pozdě si uvědomil svou chybu. Pozdě si uvědomil, že Angel mu ruku nastavil schválně, aby ho zmátl. Mezitím se totiž dostal k jeho boku, a než se Niel stačil otočit, srazila ho na kolena tvrdá rána do ledvin.
Teprve pak vytáhl Angel svou zbraň a přiložil ji Nielovi k hlavě. Věděl, že má jen pár sekund, než první nápor bolesti zmizí a Niel bude zase schopný pohybu, ale zmáčknutí spouště naštěstí moc času nezabralo.
Levý ukazováček se pohnul a úderník zbraně skoro neslyšně klapl.
Kulka prorazila temeno Nielovy hlavy a zdeformovaná do podoby knoflíku se prodírala jeho mozkem, kde jako radlice hrnula vše co jí stálo v cestě až k jeho čelu. Nakonec vylétla oční jamkou, obalená kusy kostí, mozku a masa a se zasvištěním, doprovázená sprškou krve, se zařízla do jednoho z předních prken stěny stodoly. Stačilo pak jen strčit a tělo Niela se svalilo jako pytel slámy.
Teď už musel udělat jen jednu věc.
Tělo přesunul na plachtu, která ležela kousek od nich a pořádně ho zabalil. Pak si ho přehodil přes rameno a vydal se ven ze stodoly. Trvalo mu asi dvě minuty, než se dostal k autu, kterému otevřel kufr a tělo do něj hodil. Všiml si, že Gabriel mezitím ošetřuje detektivovi rány, aspoň co mu to možnosti dovolovaly. Stihl je už vyčistit peroxidem a teď na ně nanášel vrstvu antibiotické masti, která pomůže aspoň do doby, než dojedou domů. Nemocnice samozřejmě nepřipadala v úvahu.
„Musím se ještě vrátit. Podpálím to, aby to vypadalo jako nějaká nehoda, protože takhle tam zůstalo příliš mnoho stop," řekl tiše Angel, když se naklonil k otevřeným dveřím u auta a pohlédl dovnitř.
„Jak mu je?" zeptal se ještě, když zavadil pohledem o bezvládné třesoucí se tělo.
„Ztratil hodně krve, na obličeji mu zůstane ošklivá jizva a pochybuju, že ještě někdy bude běhat jako liška, ale má tuhý kořínek, takže to přežije. Akorát se připrav na to, že pokud ho chceš nechat u nás, budeme mít co vysvětlovat," odpověděl Gabriel, zatímco bral do ruky silný svitek antiseptického obvazu a začal obvazovat rány na noze a rameni.
„S tím počítám," řekl Angel, zaklepal prsty na střechu auta a za chvilku zase zmizel ve tmě.
Gabriel dál pokračoval ošetřování ran a zároveň na něj mluvil, aby ho aspoň podvědomě trochu uklidnil. Tak jak ze začátku nesouhlasil s jeho zatažením do celého případu, tak teď na něj změnil názor a získal si jeho respekt. To co si totiž prožil a vytrpěl by přežil jen málokdo.
O pár minut později se auto zhouplo, jak za volant usedl Angel, a s tichým hučením motoru se rozjeli na opačnou stranu, než odkud přijeli.
O několik metrů dál viděl Gabriel jak nebe zoranžovělo, když stodola konečně celá vzplála. Při troše štěstí, z ní zbude jen popel, než se k ní hasiči dostanou.
Teď už se jen museli zbavit těla.
O několik set kilometrů dál, zhruba ve stejnou dobu
Starý dřevěný srub stál v samotě, obklopen stromy a tmou. Závěsy v oknech byly zatažené a na přední verandě se povaloval pes. Z komína vycházel tenký proužek dýmu a zvolna se rozplýval v oblacích. Uvnitř srubu seděl muž a tiše přikládal jeden papír za druhým z velkého stohu do hořícího krbu.
Samozřejmě, že tohle nebyl jeho srub, jen si ho vypůjčil. Problém byl jen v tom, že majiteli, starému zálesákovi, ho už nevrátí, protože ten ležel pohřbený o kus dál v lese.
Pes naštěstí nedělal žádné problémy, takže muž neměl důvod ho zabít.
Papíry, které právě ničil, byly výsledkem únavné a puntičkářské práce trvající několik týdnů. Každý arch představoval hodiny zápisů, hledání každičkého detailu a pátrání v minulosti. Ne, že by mu to vadilo. Chtěl být dostatečně připravený, protože tahle práce nebyla jako ty ostatní. Musel mít přesné informace o všem, co se týkalo obětí, stejně jako o všem, co se dělo kolem. Jenže to teď už nebylo podstatné. Cíle zmizely, ale to neznamenalo, že by pro něj práce končila. Spíš naopak. Teprve teď to začalo být zajímavé...
xxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Tak se nám konečně uzavírá celá záležitost s detektivem. Nielovi slušně hrabe a Angel s Gabrielem budou mít co vysvětlovat. Jak se detektiv zachová, až zjistí pravdu? A kdo další se vydá po jejich stopách? A co je důležitější, dokážou i příště vyváznout tak lehce?