Londýn, garáže u bytu detektiva Ioriho, druhý den dopoledne
Z podzemního parkoviště velkého domu, kde měl Iori svůj byt, vyjížděla auta a jiná se tam zase vracela. Niel seděl za volantem svého vozu zaparkovaného v rohu na rezervovaném místě a vše pozorně sledoval.
To parkovací místo si vyhlédl už včera.
Když si pozorně prostudoval všechny dokumenty, které mu hacker donesl, a obhlédl si okolí domu, kam se Iori po smrti svého bratra přestěhoval, zjistil, že tohle bude to nejlepší místo pro to, co chtěl udělat.
Byla to dobrá pozice, protože odsud předním oknem viděl rampu, kterou se auta dostávala na silnici.
Na přední sklo připevnil stínítko proti slunci, takže ho žádné slídivé oči nemohly za volantem zahlédnout. Přijíždějící a odjíždějící auta zaznamenávala jen jedna kamera, kterou ale hned ráno vyřadil z provozu. Věděl, že takhle v sobotu se sem nikdo nepohrne, aby ji opravil, takže se pak v klidu přesunul na své místo a čekal.
Ze spisů věděl, že detektiv pracuje dopoledne. Kolem poledne pak vždycky z práce odjížděl na místní hřbitov, kde byl pohřben jeho bratr. Potom přijížděl domů, kde pracoval dlouho do noci v pošetilé snaze ho dopadnout.
Proto teď čekal.
A pozorně sledoval.
Dopoledne se kolem motalo docela dost lidí a on doufal, že až se detektiv vrátí, bude to jinak.
Netoužil totiž dnes zabít nikoho jiného. Chtěl jen jeho.
Rukou v rukavici poklepával o volant. Na sedadle vedle sebe měl položenou zbraň.
Bylo už dvanáct pryč a v podzemních garážích vše ztichlo, jak se všichni odebrali do svých domovů na obědy, ale on stále nikde.
Niel přestal bubnovat na volant potažený kůží.
Co když na to přišel...
Ne...
To je nesmysl...
Potřásl hlavou a znovu začal klepat prsty. Ten pohyb i zvuk, který vydávaly jeho prsty, když narazily na volant, ho uklidňovaly.
Až o další hodinu později rampu ozářily reflektory a krásná mřížka chladiče BMW s vrčením vjela do garáže.
Detektivek je doma.
Niel pocítil záchvěv nervozity, která mu pronikla až do morku kostí, ale vzápětí ji vystřídala úleva. Ruce se mu roztřásly, jako by prožíval svoje první rande.
BMW jelo dál a zabočilo doprava za roh na své obvyklé místo. Jakmile jeho koncová světla zmizela Nielovi z dohledu, nastartoval a otočil svůj vůz tak, aby stál kufrem do uličky.
Motor nechal běžet, vzal uspávací pistoli, vystoupil a otevřel kufr.
Musel spěchat.
Hodně riskoval, když se pokoušel unést člověka za bílého dne, ale jinou možnost neměl.
Za rohem bylo slyšet bouchnutí zavíraných dvířek.
Niel se v duchu modlil, aby otáčením auta neztratil potřebný čas.
Naštěstí to vypadalo, že všechno probíhalo podle plánu.
V garáži bylo pořád celkem ticho. Běžel tiše a zahnul za roh právě v okamžiku, kdy Iori přecházel uličku a mířil k pohyblivým schodům, které jej vynesou nahoru.
Dvacet metrů.
Musel tu vzdálenost zkrátit. Ten muž uměl zacházet se zbraní a neváhal by jí použít, kdyby měl příležitost. Niel věděl, že ho musí skolit prvním výstřelem.
Odhodil ostražitost a vsadil všechno na jednu kartu.
Rychle se rozběhl.
Iori ho uslyšel a otočil se, když byl Niel deset metrů za ním.
Ale myš už byla v pasti a zbraň připravená k výstřelu.
Niel ji pozvedl a střelil protivníka do hrudi. Pěticentimetrová šipka opatřená červeným opeřením na konci se s plesknutím zapíchla do Ioriho.
Ten vykřikl a uskočil dozadu. Ztuhl překvapením.
Vykulil oči, protože poznal předmět co mu trčel v hrudi, vytrhl ho a pak se podíval na muže před sebou.
A Niel v jeho očích přečetl poznání.
Iori v poslední snaze se vzepřít zašátral po své pistoli v pouzdře pod bundou.
„Ty parchante..." hlas se mu však zadrhl.
Zavrávoral.
Silné sedativum účinkovalo do patnácti vteřin. I dřív, když srdce člověka pumpovalo naplno.
Niel se schoval za sloup a počítal...
Osm, devět, deset...
Bum.
Vykoukl zpoza rohu a uviděl Ioriho zhrouceného na zemi. Ještě svíral pistoli. Niel tu svou zastrčil za pas a rozběhl se k němu.
Iori byl těžký. Všechna bezvládná těla jsou těžká.
Ale on měl naštěstí dost zkušeností.
Přehodil si ho přes rameno a utíkal zpátky za roh k autu. Děkoval své prozíravosti, že vůz předtím otočil. Hodil tělo do kufru a ještě mu nasadil pouta.
Musel spěchat, protože každou chvíli se tu mohl někdo objevit.
Věděl, že sedativum bude působit tak půl hodiny, takže do té doby se musel dostat se na svou první plánovanou zastávku, odstavný pruh u jedné dávno
zavřené benzinky, kde mu pak píchne další dávku.
Čekala ho totiž dlouhá cesta a on by nerad riskoval to, že se mu detektivek pokusí dostat z kufru auta.
Rychle vklouzl za volant, vycouval a vjel na rampu.
Za pět minut už byl na dálnici směrem na sever.
Vypadalo to, že se všechno zadařilo, takže konečně měl možnost si pořádně oddechnout a uvolnit se.
Pomyšlení na to, že má Ioriho u sebe, ho naplňovalo nevýslovně skvělým pocitem.
Měl v plánu dostat se do malého městečka asi 200km odsud, kde bude mít klid, a kde by nikoho ani ve snu nepadlo, že by mohl být.
Jistě, mohl si vybrat nějaké jiné místo, ale tam kam jel byla velmi hezká opuštěná stodola, která stála bokem od všech ostatních stavení a která mu tak trochu připomínala místo, kde se poprvé s Iorim setkal.
Při představě, že s ním bude na takovém místě úplně sám, se rozechvěl.
Normálně by mu cesta trvala tak tři hodiny i s plánovanými přestávkami, ale díky silnému motoru Chrysleru počítal, že tam dorazí tak do dvou hodin.
Což samozřejmě představovalo další problém.
Poměrně luxusní auto ve dne, v takovém zapadákově, mířící k opuštěné stodole?
Víc než podezřelé.
Jenže to by nebyl on, aby neměl záložní plán.
V sousedním městě, dost velkém na to, aby se tam jeho auto ztratilo, se na chvilku zastaví a počká dokud nepadne tma.
Londýn, druhý den odpoledne
Gabriel otevřel přední dveře jejich vozu a sedl si na sedadlo spolujezdce.
„Nic".
„Sakra," zaklel Angel.
„Nikdo o něm neví od chvíle, kdy s ním včera v poledne mluvil jeho šéf naposledy. Nebere mobil a nereaguje na pager. Pátrali po něm taky v jeho oblíbených restauracích, místech kam chodívá, ale bezvýsledně," řekl Gabriel.
„Sakra," zaklel znovu Angel.
Tohle jim ještě scházelo.
Když se Angelovi podařilo sehnat o Iorim potřebné informace a samozřejmě i telefonní číslo, rozhodli se jednat. Kolem poledne mu zavolal, aby si s ním domluvil schůzku, která měla proběhnout ještě ten den odpoledne v Londýně, na místě, které si měl určit sám detektiv. Angel mu záměrně dal možnost vybrat místo sám, aby mu dal pocit bezpečí a klidu.
Jenže on na schůzku nepřišel. Čekali asi dvě hodiny, než se mu Angel rozhodl znovu zavolat, ale bezvýsledně.
Nebyl takový hlupák, aby věřil tomu, že se na to prostě detektiv vyprdl a ani se neohlásil.
Věděl, že se něco stalo.
Proto zůstali v Londýně a začali shánět informace, jestli někdo neví, co se stalo.
Nejlepší bylo samozřejmě začít u něj v práci.
S tím co se tam dozvěděli, si snadno dali dvě a dvě dohromady.
„Po jeho každodenní návštěvě hřbitova se vrátil domů. Ale pak se po něm slehla zem. Auto má sice zaparkované, ale podle všeho už nic nenasvědčuje tomu, že by došel do bytu. Navíc zjistili, že byl přestřižený kabel od kamery v podzemních garážích. Jenže byla sobota a i když to nahlásili, nikdo to nepřejel opravit," dodal ještě Gabriel.
„Kat," řekl jenom Angel a Gabriel přikýl.
„Sakra!" zaklel zase Angel a bouchl pěstí do volantu.
„Musíme ho najít. Dřív, než ho najdou poldové, protože pak už s ním nebudeme mít šanci si promluvit. Navíc, počítám s tím, že až s ním Kat skončí, nezbude z něho nic, než hrouda masa," řekl Gabriel.
„Co navrhuješ?"
„No, to že víme, kdo to byl, nám situaci nijak nezjednodušuje, právě naopak. Kat je magor, u kterého jeden neví co čekat. Jediné, s čím můžeme pracovat, jsou domněnky," odpověděl Angel.
Pak se zhluboka nadechl a zavřel oči.
Pokusil se proniknout do Katova myšlení a odhadnout, co by udělal na jeho místě.
„V Londýně nezůstal. Počítám, že odjel někam na venkov, někam, kde by s ním byl v dostatečném soukromí. Dost daleko na to, aby je tam nehledali, ale ne zas tak daleko, aby po cestě riskoval, že mu uteče," řekl, když otevřel oči.
„Je to obrovská oblast, ale nic jiného nemáme," kývl hlavou Gabriel a vytáhl mapu.
Angel jen přikývl a nastartoval auto.
Závod s časem začal…
200km od Londýna, druhý den, zhruba v době, kdy Angel s Gabrielem začali pátrat po Iorim
Škvírami ve střeše vysoké stodoly pronikalo dovnitř světlo, ale Iori neměl ani ponětí, kolik může být hodin. Možná je ještě ten den odpoledne, nebo už druhý den ráno, či dokonce už druhý den odpoledne.
Když se probral z bezvědomí, měl přes hlavu přehozený pytel. A do této chvíle dostal ještě nejmíň pětkrát sedativa.
Už mu bylo jasné, co se děje, ale něco takového by se mu nezrodilo v hlavě ani v těch nejhorších snech. Vrah jej unesl, dal mu velkou dávku sedativ a nacpal ho do kufru auta. A on teď čeká na svůj konec, stejně jako nedávno jeho bratr.
Poté, co strávil stovky hodin tím, že se snažil vžít do počínání vrahů a pocitů jejich obětí, se sám ocitl ve stejném postavení. V podstatě to bylo spíš neskutečné, než děsivé.
Vlastně ony byly neskutečné už ty dva poslední telefonáty, co měl.
První byl od vraha, který mu nechutně zvráceným způsobem sdělil, že ho chce, z čehož naskočila Iorimu husí kůže i teď, když si na to vzpomněl. Pak měl hned na druhý den další telefonát, od neznámého muže, který tvrdil, že ví, kdo je vrahem jeho bratra, a že je ochotný mu nabídnout pomoc za určitých podmínek. Hlas toho muže na druhém konci zněl věrohodně, klidně a vyrovnaně a Iori se rozhodl, že mu bude věřit, i když mu v hlavě blikalo malé výstražné světýlko. Měli se spolu sejít ještě ten den odpoledne na místě, které měl určit Iori.
Ten se tam ale už samozřejmě už nedostavil.
Hlavou mu proletěla myšlenka, jestli ho ten muž bude hledat.
Když mu pak vrah sundal z hlavy pytel, zjistil, že jsou ve staré stodole z letitých zešedlých prken a na zemi se válí špinavé seno. Cítil zatuchlý pach obilí a starého koňského hnoje. Trámy, které podepíraly střechu, vypadaly, že se pod tou tíhou brzy zhroutí.
Zápěstí měl svázaná k sobě právě za jedním z těch starých trámů. Seděl na vlhké podlaze směrem k vratům stodoly.
Pomalu se probíral a zkoumal všechny podrobnosti a všechny vjemy, které dokázal vstřebat.
Ale hlavní věc, která zaměstnávala jeho mysl už několik týdnů, seděla asi tři metry od něj na staré židli, s nohou přes nohu, zkříženými pažemi a s pohledem upřeným na něj.
Konečně měl Iori možnost si ho pořádně prohlédnout.
Byl to dobře stavěný muž, který by na první pohled mohl budit důvěru. Nic podezřelého na něm nebylo. Hnědé vlasy, nakrátko střižené, místy už prošedivělé, olivová pleť, úzké rty a šedé oči, které nebyly hrozivé, přesto se do nich Iori nedokázal dlouho dívat. Celkově nebyl ten muž nijak škaredý, troufl si odhadnout, že by jej spousta žen označila za velmi pohledného, přesto Iorimu znovu naskočila husí kůže.
Muž měl na sobě šedé, pohodlné kalhoty a světle modrou košili s krátkým rukávem. Na nohou měl černé tenisky.
Doposud nepronesl ani jediné slovo, jen si Ioriho zvědavě prohlížel.
„Už by ti mělo být lépe," promluvil nakonec.
Hlas měl hluboký a klidný.
Věcný.
„Jmenuju se Niel, ale spíš jsem znám pod přezdívkou Kat," dodal ještě.
Iorimu zatrnulo. Tohle bylo zlé. Jistě, nečekal, že by ho protivník nechal naživu, ale jakmile mu řekl své jméno i přezdívku, jeho šance na přežití klesly pod bod mrazu.
„Hodláš mě zabít," konstatoval suše Iori a jeho hlas zněl jemu samému cize.
„To ještě nevím. Záleží na tom, jak se budeš chovat," pousmál se Niel.
Iori se rozhodl, že se pokusí získat nějaký čas mluvením.
Chtěl napřed zjistit, co ten muž po něm skutečně chce.
„Proč můj bratr?" zeptal se po chvilce ticha.
Nielův postoj se najednou změnil.
Iori z něj cítil podvědomou hrozbu.
„Byl nevinný," dodal pak spíš je pro sebe.
Niel se zamračil. Nelíbilo se mu, jakým směrem se jejich rozhovor začal ubírat sotva se poznali.
Proto zatím jen mlčel a studoval Ioriho tvář.
„To, co ho zabilo, byla ta jeho nevinnost, ne já," odpověděl nakonec.
A zdálo se, že se o tom dál nechce bavit.
„To pořád není odpověď na mou otázku," nenechal se odbýt Iori.
Místo odpovědi však docílil toho, že Niel vstal, přešel k němu, chytl ho ve předu za košili a drsně ho postavil na nohy.
Pak pevně uchopil jeho bradu a naklonil se těsně k němu.
Iori v jeho očích najednou zahlédl něco temného, zlověstného. Odráželo se v nich temné zlo a on měl sto chutí odvrátit pohled, otočit se, jenže Niel mu pevně držel bradu a znemožňoval tak jakýkoliv pohyb.
O chvilku později vrazil Iorimu takovou facku, div mu neuletěla hlava. Myslel si, že mu rána zlomila snad i čelist, jaká to byla bolest.
Pak si ho Niel znovu přitáhl k sobě, kousl ho do zraněné tváře tak silně, až mu prokousl kůži. Kousek ji sedřel a následně se přitiskl k jeho uchu.
„Už nikdy, nikdy v životě, nechci nic slyšet o tvém bratrovi. Teď jsi tu jen ty a já. Zapamatuj si to," zašeptal.
Pak ho pustil a Iori se svezl zpátky na zem do sedu.
Pravá tvář ho pálila a cítil jak mu po ní stéká něco teplého a lepkavého.
Zvedl hlavu a setkal se s upřeným pohledem šedých očí, ze kterých se už stihla vytratit zlověstná temnota.
„Jen to chci pochopit. Nic víc. Proč můj bratr, proč já, proč celé tohle divadlo, proč mě rovnou nezabiješ," řekl klidně Iori.
Niel si přidřepl a zase zamračil.
Natáhl k Iorimu ruku a ten se instinktivně přikrčil, jak čekal ránu.
Místo toho ale ucítil, jak mu Niel přejel prsty po zraněné tváři.
To překvapivě něžné gesto ho zmátlo a udiveně se na Niela podíval.
„Jak už jsem ti řekl do telefonu. Naše setkání bylo osudné. Já potřebuju tebe, ty potřebuješ mě. Jen si to musíš uvědomit. Musíš si to přiznat. Tu touhu, kterou ke mně cítíš od chvíle, co jsi pocítil mou přítomnost v tom křoví u tvého domu," vysvětloval tiše, skoro láskyplně Niel.
Iori jen zatnul zuby. Jak si mohl myslet, že by tenhle člověk mohl mít nějaké city?
„Si zvrácený a nechutný. Doufám, že nečekáš, že bych k tobě mohl cítit i něco jiného než nenávist za to, co jsi udělal mému bratrovi. Jeho jsem miloval. On jediný byl ten, koho jsem potřeboval. On jediný byl ten, po kom jsem toužil," zasyčel Iori.
Věděl, že tímhle překročil zabijákovu mez. Viděl to. Jeho oči zase potemněly a dokonce slyšel i jeho skřípání zubů. Ale měl toho dost. Jestli ho chce zabít, tak ať to udělá hned.
„Vypadá to, že tě budu muset naučit poslušnosti," zavrčel Niel a vstal.
Pak přešel k dřevěné polici, která byla připevněná k jednomu širšímu trámu kousek od místa, kde prvně seděl a něco z ní sebral.
Když se pak otočil zpátky k Iorimu držel v ruce zbraň opatřenou tlumičem.
Bez jediného slova přešel zpátky k Iorimu a střelil ho do ramene.
Ioriho to víc přimáčklo na trám a bolestí se mu zatmělo před očima.
Ale nevykřikl.
Nehodlal tomu parchantovi dopřát jediný kousek potěšení.
Niel se pak znovu naklonil k jeho uchu, ale tentokrát pořádně sevřel i postřelené rameno a do rány mu bolestivě zaťal nehty.
Iori měl co dělat, aby nezařval bolestí, nebo aby neomdlel.
Vydrž ještě chvilku... Opakoval si pořád dokola v duchu.
„Neprovokuj mě. Nemám to rád. Mohl bych ti hodně ublížit a to zatím nechci," zavrčel mu do ucha.
Pak se odtáhl, chvilku se na něho ještě díval, než se otočil a namířil si to k vratům stodoly.
Zbraň si mezitím schoval pod košili za pas.
Za několik minut na to Iori slyšel, jak startuje motor auta a odjíždí někam pryč.
Teď už si mohl dovolit omdlít...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Výjimečně trochu kratší a zase žádný sadismus. Ale nebojte. V další kapitole se určitě dočkáte. Dozvíte se, co má Niel s Iorim v plánu a jestli je Angel s Gabrielem stihnout najít dřív, než dojde ke katastrofě...