Čtvrť Brightwater Court někde v Anglii, byt Angela a Gabriela
Tu noc vzbudily Angela dvě věci.
Gabriel vedle něj nespal.
A v domě cítil cizí přítomnost.
Rychle, ale přesto velmi tiše vstal z postele a opatrně se přesunul ke dveřím. Nerozsvítil. Vždy bylo lepší bojovat ve tmě, než za světla. Navíc, tohle byl jeho dům, takže se tu vyznal líp než protivník. Víc než o sebe, měl ale starosti o Gabriela. Vyšel na chodbu, kde si snadno přivykl na větší tmu než jaká panovala v ložnici a opatrně, podél zdi, postupoval dál. Měl v plánu sejít po schodech dolů, do obýváku, kde měl schovanou zbraň. Snad poprvé zalitoval, že byl tak lehkovážný, když si myslel, že je zbytečné spát se zbraní pod polštářem.
Vzduch kolem něj se zdál být tak hustý, že se dal sotva dýchat.
Angel se na okamžik zastavil, aby se pozorněji zaposlouchal do ticha, jestli nerozezná sebemenší zvuk, který by tam nepatřil.
Po chvilce znovu pokračoval v cestě, sotva však udělal dva kroky, zastavil se. Za ním se totiž ozval ještě jiný zvuk. Opatrně se otočil, svaly napnuté, připravený kdykoliv zaútočit. Nebyl tam nikdo a jediná možnost, kde by se mohl vetřelec tak rychle schovat, byla ložnice, kterou právě opustil. Lehce se zamračil. V ložnici sice bylo dost světla, aby snadno zjistil, jestli tam útočník je, ale zároveň málo místa pro boj. Rozhodl se proto pokračovat do obýváku podle původního plánu, kde měl zbraň.
Pohyboval se co nejpromyšlenějšími pomalými pohyby, jaké ho naučil jeho Mistr pro takové případy.
Najednou ucítil na zátylku teplý závan.
Žádný vítr tady nefoukal, takže byla jen jedna možnost.
Prudce se otočil, přesto za sebou zase nikoho nespatřil.
Hraje si se mnou. Nevadí. Já si taky umím hrát.
Zase chvilku počkal, než se znovu obrátil.
Tentokrát se mu podařilo bez dalšího zastavení dostat až do chodby v přízemí.
Zbývalo už jen pár kroků do obýváku.
Než ale stačil stlačit kliku, znovu ucítil na zátylku ten závan, a pak něčí prst, který mu přejel od krku po páteři až dolů k ledvinám.
Z toho doteku vycítil nebezpečí, ale taky touhu vlastnit.
Chvilku zůstal jen tak stát.
Byl to velmi zvláštní pohled.
Polonahý Angel s rukou na klice, připraven kdykoliv zaútočit, a muž za ním, připraven kdykoliv se bránit.
Dvě zvířata bojující o přežití.
Lovec a kořist.
Pak Angel udělal první krok.
Máchl prudce loktem levé ruky dozadu, kde cítil protivníka, ve snaze zasáhnout místo pod žebry. Narazil ovšem do něčeho tvrdého a podle tvaru usoudil, že protivník tohle čekal a místo si ochránil předloktím. To mu ale nijak nevadilo, hned po úderu se totiž otočil, připravený kopnout ho kolenem do břicha. Jeho soupeř ale jako by mu četl myšlenky. Těsně před tím, než mohl Angel zasáhnout, si dal před břicho dlaně, takže se přízemím ozvalo plácnutí, jak kůže narazila na kůži. Chvíli takhle proti sobě stáli, odhadujíc toho druhého, než oba naráz zaútočili. Tentokrát se Angelovi podařilo soupeře zasáhnou spodní stranou dlaně do kolene, takže ten na okamžik ztratil soustředění a mírně zakolísal, jak se snažil znovu získat ztracenou rovnováhu.
Byla to ovšem je desetina vteřiny, takže než se Angel zvedl z podřepu, protivník na něj zaútočil úderem pěstí mířeným na jeho bok. Angel uskočil stranou a zároveň provedl výkop pravou nohou, kterou chtěl zasáhnout útočníkovy ledviny. Jenže soupeř najednou odskočil dozadu a vzápětí zmizel v chodbě, která vedla k předním dveřím.
Angel zůstal asi vteřinu stát, překvapen nenadálým zvratem událostí, než se za protivníkem vydal.
Věděl, ale že tou vteřinou ztratil drahocenný čas, takže ho ani nepřekvapilo, že když vyběhl ven, nikoho nespatřil. A ani necítil jeho přítomnost.
Za normálních okolností, by se ho možná snažil vypátrat, ale teď měl obavy o Gabriela.
Vydal se proto zpátky do domu.
Teď už mohl rozsvítit a zavolat.
Nic.
Nehodlal ale panikařit, protože věděl, že se Gabriel dokáže ubránit i sám, a jeho nepřítomnost mohla mít úplně jiné vysvětlení.
Vzápětí se jeho tělo napjalo.
Zase pocítil něčí přítomnost, ale o vteřinu později vydechl úlevou, protože tohle byl ten na koho čekal.
Instinktivně, i na tu dálku, vycítil Gabrielovo napětí.
Pak ho spatřil jak přichází chodbou od zadních dveří domu.
„Gabrieli...“ řekl Angel a tázavě se na něho podíval.
„Jednoduchým trikem mě vylákal ven. Promiň. Věděl jsem ale, že si s ním poradíš, takže jsem se pokoušel najít jeho úkryt,“ řekl Gabriel a pokrčil rameny.
„A našel jsi něco?“
„Ne, bohužel,“ odpověděl stručně.
„Nevadí. Ani jsem s tím nepočítal. Každopádně musíme odsud hned vypadnout. Víš co máš dělat,“ řekl Angel a sám šel učinit nezbytné přípravy.
O dvě hodiny později už seděli v novém autě, které mě Angel ukryté ve veřejných garážích, kterých bylo po městě spousta, protože většina lidí neměla možnost parkování na svých pozemcích.
Mířili na sever, do jednoho menšího městečka asi 250km za Londýnem.
Bylo to sice dost daleko, ale doufali, že tím aspoň na chvilku zmatou protivníky. Zvlášť toho, který po nich šel.
Celou cestu nikdo z nich nepromluvil.
Chápali závažnost situace.
Nic se jim sice nestalo, ale Angel věděl, že to bylo jen díky tomu, že si s nimi útočník hrál. Sice nepochyboval o tom, že by ho porazil, sám by ale skončil zřejmě hodně špatně.
A co hůř, neměl ani ponětí, který z nich to mohl být. Styl boje mu totiž nic neřekl. Byl to ten nejzákladnější, který se učili všichni, a který sloužil především k otestování protivníkových schopností, jak obrany, tak útoku.
Gabriel mlčel, protože byl naštvaný sám na sebe, že se nechal tak lehko zlákat a opustil byt. Jistě, jak už sice řekl, nepochyboval o tom, že by si Angel nedokázal poradit, přesto mu vadilo, že se zachoval jako začátečník.
Angel ho chápal, a věděl, že by ho stejně nijak neutěšil, proto mlčel.
Londýn, druhý den, pozdě odpoledne
Niel stál v jednom z Londýnských parků opřený zády o zábradlí a sledoval ruch kolem sebe. Nijak ho nezajímalo co se děje, ale byla to rutina.
Včera v noci mu to nějak nevyšlo. I když ani nečekal, že by to mohlo dopadnout jinak. Ten parchant byl skutečně dobrý. O toho malého zájem neměl. Toho zabije. Ale s tím větším měl své vlastní plány. Ovšem teď se rozhodl pro jiný krok. Byl tu ještě někdo, kdo ho zajímal stejně jako ten koho nenáviděl, a právě kvůli tomu stál teď v tomhle parku a čekal.
Kousek od něj prošel nějaký pár kolem třicítky.
Žena se na něj podívala jaksi divně, snad jako by ho odněkud znala nebo ho už někde potkala, i když to samozřejmě nebylo možné.
Zauvažoval, že by jim mohl podříznout hrdla a hodit je za sebe do křoví.
V hlavě se mu ozval známý hlas.
Ty jsi zrůda... Zabij ji a ta bolest přestane... Stejně to chceš... Už vidíš její oči, které prosí o milost a cítíš zběsilý tlukot jejího srdce... Cítíš její teplou krev...
Niel zaťal pěsti s takovou silou, až se mu nehty zaryly do kůže. Soustředil se na tu bolest. Ponořil se do toho pocitu.
Soustřeď se. Uklidni se. Ona tě nezná.
Poslední dobou, vlastně od chvíle kdy dostal tenhle úkol, měl se sebeovládáním ještě větší problémy než předtím. V každé osobě viděl oběť, každého, kdo se na něj podíval, měl chuť zabít.
Věděl, že je to špatné, ale nemohl si pomoct. Přitahovala ho vůně krve, stejně jako včelu přitahuje květina. Pokaždé když byl v blízkosti někoho jiného, zvlášť někoho, kdo vypadal silně, cítil jeho tep a toužil smočit rty v té životadárné tekutině.
Potřásl hlavou.
Věděl, že nesmí udělat chybu. Musel postupovat opatrně, i když se hlad po zabíjení stále zvyšoval.
Pak jeho další myšlenky přerušil muž, který se opřel o zábradlí vedle něj.
„Máte ty informace?“ zeptal se Niel.
„Ano,“ mužův hlas se třásl.
„Všechno co jsem chtěl?“
„Ano.“
„Dozví se někdo, že jste se k tomu dostal?“
„Zahladil jsem stopy. Nikdo nic nezjistí.“
„To jsem velmi rád. Nerad bych, aby se stala nějaká nepříjemnost,“ řekl klidně, přesto se muž před ním ještě víc roztřásl.
Niel si toho samozřejmě všiml, ale nijak toho muže nelitoval.
Potřeboval ho jen na tuhle jedinou věc.
A musel říct, že se mu to vyplatilo. Sice za jeho hackerské schopnosti utratil majlant, ale to, co mu teď měl ten muž dát, mělo cenu zlata.
Ne, vlastně ne. To se nedalo vyčíslit penězi, drahým kamením, ani ničím jiným.
„Kde to máte?“
Muž zašátral v kapse svého kabátu a vytáhl nevelkou bílou obálku.
Niel ji vzal a v rychlosti prohledal obsah. Momentálně ho zajímala jen jedna věc.
Spokojeně mlaskl, když našel, co hledal.
„Můžete jít. Už vás ani vaše služby nebudu potřebovat. Samozřejmě vám nemusím říkat, že máte pomlčet o mě i celé téhle záležitosti.“
„Jistě. Nikomu to neřeknu,“ kýval opřekot hlavou muž.
Pak kvapně odešel.
Niel se za ním chvilku díval a zašklebil se.
Jistěže neměl v plánu ho nechat jít.
Ale napřed musel vyřešit tuhle záležitost.
Vytáhl z kapsy mobil a vyťukal číslo napsané na papírku, který vytáhl z obálky.
„Haló?“ ozval se hluboký hlas na druhém konci.
Nielovi se prudce rozbušilo srdce. Při zvuku toho hlasu se mu zježily vlasy na zátylku a musel se pevně chytnout zábradlí.
„Kdo je to?“ uslyšel znovu ten hlas.
Zřejmě byl potichu dýl, než si myslel.
„Nazdar detektivku. Jak moc jsem ti chyběl?“ řekl chraptivě.
Ticho.
„Opravdu se mi líbil tvůj výraz, když jsi našel svého milovaného bratříčka. A ještě víc se mi líbil, když jsi pak venku pocítil mou přítomnost.“
„Najdu si tě,“ zasyčel muž na druhém konci.
„Miluju výzvy,“ zasmál se Niel.
„Jak jsi sehnal tohle číslo?“
„Mám své cestičky, ale to není důležité. Nebudu tě zdržovat moc dlouho. Chtěl jsem tě jen pozdravit. Dát ti vědět, že mi chybíš a že na tebe myslím. Jsem šťastný, že tě můžu konečně slyšet. Osud nás spojil dohromady a já toho hodlám využít. Nenechám tě jen tak jít. Chci tě. Potřebuju tě a vím, že je to oboustranné. Vím, že na mě myslíš od té osudné noci, která naše životy navždy spojila. Mám s tebou ještě velké plány. Koneckonců, každý hrdina potřebuje svého padoucha.“
Niel nečekal na odpověď. Zaklapl telefon, vytáhl baterii a pak se vydal ven z parku. Po cestě odhodil kusy mobilu do nejbližšího kanálu.
Musel si pospíšit.
Čekala ho ještě jedna práce.
Dočasný byt Angela a Gabriela, ten samý den, pozdě v noci
Angel ležel na zádech v posteli, jednou rukou objímal Gabriela, který klidně oddechoval, a druhou měl složenou za hlavou. Nepřítomně zíral do stropu a znovu přemýšlel nad tím, co se stalo. A taky nad Gabrielovým prohlášením, než šli spát.
Souhlasil totiž s pomocí detektiva Ioriho a současně se domluvili, že vzhledem k situaci nebudou na nic čekat a hned zítra se pokusí zjistit, kde je a navštíví ho.
Angel si povzdechl, zavřel oči a přišly vzpomínky.
Minulost, před 22 lety
Už to byl rok, co byl v rukou Corina, i když, jak brzo zjistil, nebylo to jeho skutečné jméno, a pokud ho chtěl nějak oslovit, musel mu říkat Mistře.
Začátky pro něj byly hodně těžké. Všechna ta fyzická námaha, úsilí, výsledky, které se od něj očekávaly.
Zatím ale nedostal žádnou práci v terénu, aby se mohly jeho výsledky nějak projevit.
To se ale mělo dnes změnit.
Dnes měl zažít svou první a skutečnou akci.
Ten dům stál na akru půdy a budova sama se tyčila do výše tří poschodí. Byla zabezpečená vysokou zdí se světelnými čidly aktivujícími se sebemenším pohybem a poplašným zařízením napojeným na soukromou bezpečnostní agenturu, která zaměstnávala muže známé tím, že si nedělali starosti s tasením a použitím zbraně.
V tom domě bydlel jistý Eric Makin se svou ženou Andreou a se dvěma dětmi, jedenáctiletým Ericem Jr. a dvanáctiletou Claris.
Angel neměl sice žádné zkušenosti s takto zabezpečeným domem, ale Mistr tvrdil, že je víc než připravený na takovou akci.
Musel se dostat dovnitř a zlikvidovat Erica Makina a samozřejmě nezanechat žádné svědky. Makin měl totiž jisté informace o řadě politiků a jiných vládních úředníků, což znamenalo jisté obtíže. Bylo proto důležité odstranit ho dřív, než přijde někdo, kdo by z něho ty informace vytáhl, nebo než by Makin sám chtěl informace někomu prodat.
A tak se teď Angel pomalu plížil tmou a snažil se vyhnout všem senzorům a pohybovým čidlům, které byly různě rozmístěny po celém dvoře.
Byl docela risk poslat na tuhle akci mladíka, který neměl žádné zkušenosti v terénu, a samozřejmě, když se to dozvěděli starší Ženci, některým se to moc nezamlouvalo, ale Macleod chtěl vidět výsledky. A Corin mu nijak nebránil. Sám chtěl vidět, co kluk dokáže. A zatím se mu dařilo.
Angel byl celkově velmi snaživý chlapec. Za ten rok nabral svalovou hmotu a začal se měnit v muže. Taky přibral, takže už nebyl taková vyžle, jako když ho Corin poprvé potkal. Byl také velmi chytrý. A rychle se učil. Jen s jednou věcí měl Corin problém.
Vypadalo to, že Angel v něm vidí i něco víc než jen učitele.
A citové vztahy byly přísně zakázané. Aspoň v době výcviku. V té době totiž byla většina z nich ještě citově nestálá, takže se už stalo, že se učený ocitl před rozhodnutí jestli zachránit svou lásku nebo splnit úkol, což vždy vedlo ke katastrofálním následkům. Navíc, pokud to byl vztah žák-učitel. Samozřejmě co dělali Ženci potom, co prošli výcvikem a stali se platnými zabijáky, byla jejich věc. A další věcí bylo, že Corin by mohl klidně být Angelovým otcem. Věděl, že si s ním o tom bude muset promluvit, dřív než to zajde daleko, nebo dřív než na to přijde Macleod, protože ten by je okamžitě rozdělil, a to Corin nechtěl. Angel byl velmi, velmi výjimečný a Corin z něj chtěl vytřískat maximum.
Teď, když se Angel plížil ztemnělým bytem, bezděčně mu proletěla hlavou myšlenka na to, jak mu poprvé Mistr vykládal o své práci.
Poslouchal ho se zatajeným dechem a hltal každé jeho slovo. Netušil, že by člověk mohl mít tolik zkušeností jak s bojem na blízko, tak na dálku, beze zbraní nebo se zbraněmi. Zvláště si pak oblíbil povídání o sniperech. Corin vysvětlil původ slova „sniper“, pověděl mu o lidech, kteří byli výraznými představiteli střeleckého umění a pomohli ke zdokonalení technik, jenž snipeři dodnes používají. Pověděl mu o prvních zbraních, o typech, které jsou lepší k použití na kratší vzdálenost a ty, které se víc hodí na delší. Pověděl mu o výhodách i nevýhodách, o faktorech, kterou můžou zhatit celý plán.
A Angel naslouchal. A Corin věděl, že Angel má předpoklady stát se jedním z nich. Vypadalo to totiž, že má vlastnosti tak ceněné u sniperů. Inteligenci, spolehlivost, iniciativu, věrnost, stálost a disciplínu.
Proto ještě víc zintenzivnil jeho trénink. Angel si nijak nestěžoval. Dávalo smysl udržovat se ve špičkové tělesné kondici, protože tím šla ruku v ruce sebedůvěra, výdrž a sebeovládání. Dávalo smysl být nekuřák, neboť nepotlačitelné zakašlání mohlo prozradit úkryt, a touha po cigaretě s sebou přinášela nervozitu a podrážděnost a tím úměrně snižovala výkonnost. A bylo rovněž nutné být emocionálně vyrovnaný, bez obav či lítosti, když měl člověk někoho zabít.
A tohle všechno Angel splňoval. Když občas v očích svého Mistra zahlédl obdiv, dmul se pýchou. Sice ho nikdy přímo nepochválil, ale i tenhle malý náznak mu stačil. Navíc to byl první muž, který v něm viděl i něco víc než jen špínu z ulice. Proto netrvalo dlouho a Corin se začal vkrádat i do Angelových snů. Věděl, že je to špatně, znal pravidla, ale jeho mladická mysl to odmítala přijmout.
Zaplašil myšlenky a soustředil se na úkol. Chtěl ho dokončit bez problémů, protože věděl, že tím nejen splní misi, ale potěší tak svého Mistra.
Když pak opatrně našlapoval temnou chodbou a mířil do prvního patra, kde věděl že v jednom pokoji spí děti a v druhém dospělí, vzpomněl si na další Mistrova slova:
Jedno si pamatuj. Máš jen jeden život. Tvou povinností je si ho uchovat. Všechno spočívá v umění odhadnout, kdy se postavit a kdy odejít.
Bude schopen to odhadnout? Podaří se mu dokončit úkol?
Věděl totiž, že tady nejde ani tak o to dostat se do super zabezpečeného domu bez toho, aniž by na sebe nějak upozornil, ale spíš o to, jestli je schopen zabít děti. Navíc ve spánku.
Něco jiného totiž bylo zabít dospělého chlapa, který vás ohrožuje a něco jiného bylo zabít dítě, které leží v posteli, klidně oddechuje a zdají se mu pěkné sny. Zvlášť děti, které jsou jen o pár let mladší než on. Jak se vyrovná s tím, že kvůli otci musí zabít i nevinné děti, které se jen narodily do špatné rodiny? Zatím nevěděl, a ani nijak zvlášť na to nemyslel. Pořád měl v plánu to dokončit. Poháněla ho hlavně myšlenka na jeho Mistra.
Když byl v prvním patře, rozhodl se, že napřed zabije děti. Bude lepší, když se jako první postaví náročnějšímu problému. Přede dveřmi vytáhl zbraň a pomalu otevřel dveře do jejich pokoje.
Teď nastával ten okamžik, kdy to buď vyjde, nebo se všechno totálně posere.
Angel se snažil zklidnit své prudce bušící srdce, když se blížil k první posteli vpravo, kde spal chlapec, protože měl pocit, že jeho tlukot musí být slyšet až na druhém konci města.
Chlapec ležel schoulený do klubíčka, otočený zády k němu s pokrývkou shrnutou od pasu k hlavě.
Musíš se ujistit, že nemineš.
Zaslechl v hlavě Mistrova slova.
Opatrně proto uchopil přikrývku a pomalu ji sundával tak, aby měl zřetelně na očích klukovu hlavu. Měl pocit, že od chvíle co vstoupil do pokoje až k tomuto počinu uběhlo několik hodin.
Když se mu podařilo sundat pokrývku bez toho, aniž by chlapce vzbudil, musel zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Pokoušel se uklidnit, protože ve spící tváři spatřil sám sebe. Vzít život nevinnému dítěti byl neodpustitelný čin. Něco co už nikdy nesmaže a nikdy neodčiní. Něco co se mu zaryje hluboko do mysli a už navždy tam zůstane.
Už už si to chtěl rozmyslet, couvnout, odejít, bez ohledu na to, co se mu stane, co si bude myslet Mistr, když se zarazil.
Co vlastně...
Co vlastně pro něho to dítě znamenalo? Vždyť ho ani neznal. Nic k němu necítil. Klidně na něho mohl pohlížet jako na něco, co je nutné odstranit pro budoucí vývoj událostí.
Protože...
Co kdyby se ten kluk chtěl za smrt svých rodičů pomstít, až by byl větší? Jaké následky by to mělo?
Poslední nádech a výdech.
Pak Angel znovu otevřel oči a podíval se pod sebe.
Všechny pocity byly pryč.
Ten kluk pod ním už neznamenal nic víc než jen práci, kterou musí dodělat. Pomalým pohybem zvedl ruku ze zbraní a namířil ji k chlapcově hlavě.
Pak rychle dvakrát za sebou vypálil.
Zbraň měla tlumič, takže se ozvalo jen slabé lupnutí, chlapec sebou lehce škubnul a pak už se povlečení kolem něj začalo barvit do ruda.
Opatrně přešel k posteli na levo od něj, kde na zádech spala dívka a ze snu se lehce mračila. Tady už neváhal ani vteřinu. Zbraň přiložil dívce k čelu a vystřelil.
Opět se ozvalo tiché lupnutí, dívka sebou škubla, a pak se začalo barvit i její povlečení.
Byl hotov.
Teď už jen manželé.
A věděl, že je zabije snadno, takže považoval tuhle věc za vyřízenou a na rtech mu pohrával lehký úsměv.
Dokázal to!
Opatrně, i když přece jen rychleji, vstoupil do ložnice manželů a přešel k posteli.
Žena ležela na břiše a z pod pokrývky ji vykukovala jen hlava.
Angel zamířil a chtěl vypálit, když si všiml, že něco není v pořádku.
Pak mu to došlo!
Ta žena nadýchala! A co víc, manžel vedle ní neležel!
Jak mohl být tak hloupý?!
Myslel si, že to má v kapse a tak velmi snadno spadl do pasti!
Než ovšem stačil udělat něco dalšího, uslyšel za sebou kroky.
Pak v týle ucítil zbraň.
„Ani hnout,“ řekl mužský hlas a Angel rozhodně neměl v plánu neposlechnout.
Věděl, že protivník má výhodu nejen v momentu překvapení, ale taky v lepší znalosti terénu.
Jediné co Angelovi zbývalo, bylo počkat, až nepřítel na okamžik poleví v soustředění a pak se pokusit zaútočit.
Pokud budeš v přímém kontaktu z nepřítelem a tvůj život bude v ohrožení, pokus se ho zmást.
„Proč tohle? Vždyť to byla vaše žena!“ řekl tiše Angel s lehkou výtkou v hlase.
„Co je to za otázku? Kvůli penězům samozřejmě. Dostal jsem výhodnou nabídku, a tak jsem měl v plánu to dneska ukončit tragickou nehodou a sám zmizet. To, že jsi se tu objevil, mi sice trochu pozmění plány, ale nemusím se starat o vysvětlení, když tě tu najdou ležet mrtvého se zbraní v ruce.“
„Najdou vás.“
„Ne. Nenajdou.“
„A teď si klekni!“ přikázal muž tvrdě.
Angel poslechl. Věděl, že zatím nesmí nic udělat. Nic co by mohlo muže vyprovokovat.
„Popravdě, překvapilo mě, že jsou schopní poslat někoho tak mladého. Kolik ti je? 15? 16? Neuvěřitelné!“ zvolal muž.
Konečně se Angel dočkal.
S tím jak muž mluvil totiž trochu polevil ve svém soustředění a zbraň už Angela tak netlačila do týla.
Pokud měl šanci, pak teď!
Prudce se otočil a jeho vlastní zbraň se při tom pohybu proměnila v tmavou rozmazanou šmouhu.
Muže ten pohyb na okamžik zaskočil, přesto stihl vypálit prakticky ve stejnou dobu jako Angel. Ten ucítil prudkou bolest pod pravým ramenem a než všechno zčernalo všiml si, že muž se kácí na zem s prostřelenou hrudí.
Aspoň něco...
Současnost, dočasný byt Angela a Gabriela
Angel se se škubnutím probudil a zprudka oddechoval.
Nečekal, že se mu bude zdát zrovna o tomhle.
Mimoděk si přejel po jizvě od kulky pod pravým ramenem, která změnila hodně věcí.
Jistě, od té doby utržil spoustu dalších, ale tahle byla první a významná.
Povzdechl si.
A i když byla venku pořád tma, neměl už na spánek ani pomyšlení.
Odsunul proto opatrně Gabriela stranou, vylezl z postele a tiše vyšel z ložnice.
Rozhodl se, že když už nic jiného, zjistí si nějaké informace o tom detektivovi, i kdyby kvůli tomu měl v tuhle hodinu vzbudit pár lidí.
Chtěl vyrazit pokud možno co nejdřív. Měl špatné tušení.
Nerad by se totiž nechal zaskočit podruhé...
xxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Tak se mi Angelova minulost v téhle kapitole ukončit nepodařila. A ani se mi sem nevešla ta „akcička“, kterou jsem měla původně v plánu. No, neva... Příště =))).