Čtvrť Brightwater Court někde v Anglii, byt Angela a Gabriela, o tři dny později
Zatím se nic nedělo.
Angel s Gabrielem za to byli rádi, i když věděli, že je to jako klid před bouří. A taky věděli to, že i když se zdá, že jim protivníci dávají čas na přípravu, oni sami na ni mají stejný čas. Což nebylo zrovna dobré.
Přece jen jich bylo víc a nebyla to žádná ořezávátka, ale pořádní magoři, kteří se v zabíjení vyžívali.
Ostatně byla to jejich práce. Co na tom, že mají zabít někoho ze svých řad. Stejně se mezi sebou neznali a minimálně polovina z nich to brala jako šanci postoupit v žebříčku výš. Ten zbytek to bral jen jako další úkol.
I když...
Dva z Ženců to brali spíš osobně...
To ale Angel s Gabrielem zatím netušili. Přesto oba věděli, že nemají šanci zvítězit proti takové přesile.
Nedělali si žádné plané naděje.
Navíc měli jednu obrovskou nevýhodu.
Znali jen přezdívky svých protivníků. A ať se snažil jejich informátor sebevíc, zatím se mu nepodařilo získat ani jména ani jejich vzhled.
Jediné s čím mohli pracovat, byly právě pouze přezdívky a schopnosti, které jejich soupeři měli.
Proto se rozhodli, že si vypracují následující plán.
- musí naplánovat svou smrt, ale musí to vypadat natolik věrohodně, aby dokázali oblafnout i Macleoda, což může být největším problém. A stejně tu byla pořád minimálně 60% šance, že na to přijdou, protože je určitě napadne, že se to pokusí udělat.
- musí z Ženců vybrat ty, které musí neprodleně odstranit z cesty. Ať už kvůli jejich síle, nebo kvůli jejich pověsti, nebo kvůli budoucí hrozbě, kdyby se jim náhodou povedlo uskutečnit plán číslo 1.
- musí kontaktovat toho detektiva a spojit se sním, ohledně dalšího vývoje událostí.
Kvůli tomuhle bodu se taky hned ten den, kdy to Angel navrhl, škaredě pohádali. Snad jako ještě nikdy v životě. Gabriel totiž do toho nechtěl zatahovat žádného civilistu a už vůbec ne detektiva, který by mohl ohrozit je samotné. Navíc tohle byl jen jejich problém, který si museli vyřešit mezi sebou, a nebyl důvod do toho plést někoho dalšího. A taky, člověk bez výcviku proti nim neměl žádnou šanci. Jenže Angel svůj důvod obhajoval tím, že jednak má jako detektiv konexe, takže by jim mohl značně pomoc při útěku a následnému skrytí jejich totožnosti, navíc se každá pomoc hodí, zvlášť, když o Žencích skoro nic neví, a jako poslední důvod uvedl to, že Iori má právo vědět o co tu jde, vzledem k tomu, že přežil masakr jednoho ze zabijáků. Gabriel mu na to samozřejmě odvětil, že nepotřebují nějakého cvoka, který se bude nejspíš snažit jen pomstít, a tudíž by mohl zhatit jejich plány, jenže jeho argumenty moc dlouho nevydržely. Na závěr Angel dodal, že toho detektiva můžou přece jen kdykoliv zabít, pokud by se vyskytl nějaký problém. I tak měl ale Gabriel vůči celé téhle věci výhrady. Na jednu stranu věděl, že všechno, co Angel dělal mělo důvod a ještě nikdy se nestalo, že by nějaký jeho plán nevyšel, na stranu druhou, tohle byla situace, kterou doposud nezažili a tudíž k ní museli přistupovat s ohromnou obezřetností.
Tu noc spali poprvé odděleně. Ovšem oba byli dospělí muži, takže ráno, když vstali, tak se chovali zase normálně, jako by se nic nestalo.
Věděli, že ta hádka nesmí ohrozit jejich plány.
Navíc napřed museli probrat bod číslo dva, a tak teď seděli v obýváku u stolu, po kterém byli poházené popsané papíry.
Zítra, nejpozději pozítří po těch papírech zbude jen popel. Nesměli za sebou zanechat jedinou stopu. Museli se zbavit všeho, co by je s nimi mohlo spojovat. Tudíž i domu a auta. To ale problém nebyl. Angel s tímhle počítal už dávno, takže měl na různá jména koupené po celé Anglii, byty a domy. Nebyla šance, aby na tohle přišli, takže aspoň chvilku budou vždycky v bezpečí. Věděli totiž, že jakmile lov skutečně začne, nebudou mít čas někde dlouho zůstat.
„Je na čase začít řešit bod 2,“ řekl Gabriel, když se opřel v křesle a začal do noťasu ťukat potřebné poznámky. Ty pak zkopírují na flashku a notebook půjde taky k šípku.
Angel se prohrabal papíry na stole a vytáhl jeden velikosti A4.
„Takže, koho tu máme. Kat – magor číslo jedna, jeho specialitou je boj na blízko a k boji používá nože. Světec – zabíjí na krátkou vzdálenost s použitím pistole. Vlk – zabíjí na dálku, rád své oběti loví, používá luk. Princ – používá jedy, ale jinak o jeho práci skoro nic nevím. Doktor – magor číslo dvě, své oběti nejraději pitvá zaživa, takže bysme ho mohli zařadit k těm, kteří zabíjí na blízko. Génius – struny, zabíjení na blízko. Pavouk – jeho práci nesnáším, ale defakto zabíjí lidi udušením, takže můžeme taky označit mezi zabijáky z blízka. Milovník – poslední magor, své oběti mučí nejčastěji rozžhaveným železem, uch, jak tohle může někoho brát, takže taky boj na blízko. Kromě toho musíme vzít v úvahu, že všichni prošli stejným výcvikem jako my, takže zabíjení čímkoliv na jakoukoliv vzdálenost nebude pro nikoho z nich problém. Ovšem z toho co vím moc nepočítám, že by ubrali ze svých zásad a změnili kvůli nám styl zabíjení. Aspoň někteří.“
„Taky si to myslím,“ přikývl zamyšleně Gabriel.
„Navíc jsme pro ně ohromná výzva, na které si právě nejvíc můžou vyzkoušet své schopnosti, takže je velmi nepravděpodobné, že změní své styly zabíjení,“ dodal ještě.
„To je pravda. Přesto malá šance, že něco změní, tu je, takže musíme být připravení na všechno,“ řekl zamyšleně Angel.
Gabriel jen pokýval hlavou.
„Ale abysme se dostali k jádru problému. Kromě jednoho zabíjí všichni na blízko, ale každý má úplně odlišný styl zabíjení a taky se u toho odlišně chová. Napřed musíme vyřídit ty, kteří by nás mohli zabít v podstatě kdekoliv a kdykoliv. Takže jako první je to Kat. Používá nože, klidně nás může někde přepadnout a podříznout nám krky. Princ. V jeho jedech vidím největší problém, takže nikde nic nekupovat, žádné pití, žádné jídlo, od teď budeme jíst jen to, co si uděláme doma. Naštěstí máme zásoby konzerv, sušeného masa a balené vody, takže hlady ani žízní nezemřeme. Génius. Jeho struny mi taky dělají dost velké starosti. Při správném úhlu si tak tenké věci nemusíme ani všimnout. Tyhle tři musíme zlikvidovat v první řadě. Nejmenší starosti mi dělá Pavouk. Jeho metody zabíjení jsou velmi specifické, takže pokud se nikde dlouho nezdržíme, nebude mít šanci nás vystopovat a tudíž i zabít. U Světce si nejsem jistý, z toho co vím není nijak zvlášť konfliktní, drží se pevně své víry, ale problém je, že je až moc loajální. Naštěstí si u něho můžeme být 100% jistý, že ten ze svých zásad rozhodně nesleví, takže k tomu, aby nás zabil, nás musí nejdřív chytit. Což nám dává určitou výhodu. I kdyby nás rozdělil, myslím, že jak pro tebe tak i pro mě nebude problém ho vyřadit ze hry. Zatím bych ho nechal stranou. Vlk. Další oříšek. Přesto si nemyslím, že by i on slevil ze svých nároků, takže pokud se budem držet v blízkosti většího počtu lidí, z jeho strany nám nic hrozit nebude. Horší to bude, když se mu podaří vylákat jednoho z nás někam za město, či do nějakého většího parku. Jeho schopnosti zabíjení na dálku a sledování své kořisti se dají srovnat s těmi mými, takže z toho mám trochu obavy. Pak je tu Milovník. Ten si libuje v mučení, bohužel, měl stejného učitele jako já, což by mohl být kurva problém, protože u něho je největší šance, že změní svůj styl zabíjení. Přesto si ale myslím, že i tak nás bude chtít nejdřív chytit, takže v tomhle ohledu to taky hraje v náš prospěch. A teď ten největší a nejzásadnější problém. Doktor. Tady vím jen dvě věci. Za prvé - nepůjde po nás hned, ale až se to začne pořádně srát, za druhé – až se do toho zamíchá, jsme prakticky mrtví. Je pro nás největší hrozbou, jenže jeho se nám zlikvidovat nepodaří. Tudíž musíme zmizet dřív, než se objeví na scéně. Nejhorší by pro nás bylo, kdyby se do toho zamíchal hned od začátku, i když to je velmi nepravděpodobné.“
„Popravdě, nepravděpodobné je už to, že tu sedíme a musíme řešit tyhle věci. Co se týče ostatního, naprosto ve všem s tebou souhlasím, ale co se týče Doktora, myslím, že do toho půjde hned od začátku. Macleod si bude přát, aby tahle záležitost byla vyřešená co nejrychleji, takže je nasnadě, že proti nám postaví svého nejlepšího pěšáka,“ vrtěl hlavou Gabriel.
„Ne. Z toho, co vím o Doktorovi od svého Mistra a o jeho vztahu k Macleodovi, vím, že ten ho proti nám hned nepostaví. Jsme příliš velkou hrozbou i pro někoho jako je Doktor a Macleod by nikdy nedovolil, aby se něco stalo jeho mazlíkovi,“ oponoval Angel.
Už už to vypadalo na další hádku, ale Gabriel nakonec uznal, že má Angel asi pravdu. Přece jen byl v Žencích déle než on a i když neznal jeho přesnou minulost, z toho co věděl měl Angel nejen nejblíž k Mistrovi, učiteli, který měl mezi Ženci nejlepší pověst, ale údajně i k samotnému Macleodovi.
Chvilku ho upřeně sledoval a na moment zalitoval, že o něm skoro nic neví.
Lehce si povzdechl, a pak se znovu pustil do práce.
O dvě hodiny později, když probrali ještě nějaké detaily ohledně bodu číslo dvě, šel Gabriel udělat nějaký oběd a Angel tak zůstal v obýváku sám. Chvilku si pročítal co právě sepsali, než se pohodlně opřel do křesla a na okamžik se pohroužil do svých myšlenek.
Někde v Anglii, bar Limo, před 23 lety
Už to bylo zhruba deset týdnů, co ho ten zatracený parchant vyhodil v tomhle zapadákově a dal mu lístek s místem, kam má jít pracovat. Prý všechno, co řekl platí, ale napřed ho musí vyzkoušet. Byla to zavšivená putyka, kde umýval nádobí, a i když měl střechu nad hlavou, jídlo a občas i nějaký ten peníz, byl naštvaný sám na sebe, že takhle sprostě naletěl. Prostě ho ten chlap využil a strčil ho do tohohle pajzlu. Pravděpodobně se teď směje někde za rohem a počítá prachy, které za něho dostal.
Jenže malý kousíček jeho mozku měl jiný názor. Našeptával mu, že měl ten chlápek pravdu, a tohle všechno má nějaký smysl pro jeho další vývoj. Jen to prostě teď nechápal. Co by si tady ani mohl ověřovat? To jak umí umývat hajzlíky a nádobí? Nebo snad čeká, že bude dělat zákazníkům děvku a on ho pak bude moct prodat někam do bordelu? Tahle představa mu naháněla strach. Ne snad kvůli samotné podstatě toho, co by se po něm chtělo, ale kvůli tomu, že by neměl už žádnou svobodu. Už dávno by utekl, jenže problém byl v tom, že jednak neměl ani tušení, kde to sakra je, protože se z hospody moc často nedostal, a taky neměl dostatek peněz na to, aby utekl. Ale on byl trpělivý. Pomalu šetřil penci za pencí. Jednoho krásného dne odsud zmizne a pak si toho parchanta najde.
O několik kilometrů dál seděl v jiné putyce za stolem vysoký, postarší mohutný chlap a mračil se. Před chvílí prohrál v kartách docela slušné peníze a to ho značně vytočilo. Jednak to byly poslední peníze co měl, takže mu utekla i ta poslední děvka, kterou si za svou almužnu mohl dovolit, a taky mu klesala reputace, což bylo snad ještě horší. Teď bude muset zase shánět peníze, což vyžadovalo jisté riziko.
Jeho parťák, který se opíral o rám dveří a kouřil, se znovu sám sebe ptal, jak ho to může pořád bavit. On sám nikdy nebyl hazardní hráč a navíc vyrostl ve městě, takže takovéhle zapadákovy mu byly proti srsti. Jenže teď tu byli z nějakého důvodu.
„Mám pro tebe nějaké novinky. Něco co by ti mohlo zvednou náladu,“ ozval se Gibss ode dveří.
„Hmmm...“ zavrčel Alan od stolu.
„Jde o toho kluka co oddělal Mika. Možná vím kde je.“
Alan zpozorněl a otočil se, aby na svého parťáka viděl. Hledali ho už deset týdnů. Zastrašovali, vyhrožovali všem, kteří by ho mohli znát, ale nikdo nic nevěděl. Prostě jako by se po tom spratkovi slehla zem. Pak, před několika dny, měl Gibss divný telefonát, kde mu neznámý řekl, že by měli jet sem a poptat se v okolí. A tak, zatímco Alan utrácel prachy, Gibss hledal nějaké informace. Bohužel doposud neměl štěstí a už mu to tady začínalo docela lézt krkem, takže se ráno rozhodl, že to dneska zabalí a vrátí se zpátky do Londýna. Už by byl i dávno v tahu, kdyby ho Alan nepřesvědčil, ať zůstanou ještě na poslední partičku, protože včera mu přálo štěstí a on v kostech cítil, že ho neopustí ani dneska. Bohužel, Alana štěstěna opustila, ale vypadalo to, že se naopak usmála na Gibsse. Věděl ale, že tohle potěší i Alana, takže by mohl brzo zapomenout na tu dnešní prohru.
„Tak kde teda je?“ zeptal se Gibsse.
„No, nebudeš tomu věřit, ale je několik kilometrů odsud ve vedlejší díře,“ zasmál se Gibss.
„Páni! Chlapec se nám zatoulal docela daleko. Jak jsi to vůbec zjistil? Celou dobu se nám nepodařilo nic najít a teď tohle.“
„No, jestli sis nevšiml, tak zatímco ty sis tu užíval, já se potloukal kolem a sháněl informace. A když jsem tak dneska seděl v jednom z těch lepší barů co tu mají, slyšel jsem, jak si nějací dva chlápci povídají o prý hezkém klukovi, který před dvěma měsíci přijel s prázdnýma rukama do sousedního městečka a začal dělat umývače nádobí v jednom z pajzlů. Samozřejmě jsem si musel informace ověřit, tak jsem tam osobně zajel a je to on!“
Alan vstal ze židle a protáhl se. Tohle byla skutečně dobrá zpráva a částečně mu to i zlepšilo náladu z předchozí prohry. Teď už odsud mohli vypadnout, protože je tu nic nedrželo a on tomu smradovi cosi dlužil. Mik měl totiž rozdělaný velmi slušný kšeft. Jeho smrt to celé kolosálně zmrvila. Bez něj oba s Gibssem živořili. A museli si vystačit jen s malými almužnami, protože sami si na nic velkého netroufli. Potřebovali se spojit s někým novým, s někým schopným a hlavně prachatým. Jenže potom co se rozkřiklo, že jim ten kluk zmizel pod rukama, nedostávalo se jim takové úcty, jaká by jim po právu jinak náležela. Tudíž bylo nasnadě, že se musí napřed vypořádat s tím spratkem, aby se zase všechno vrátilo do starých kolejí.
A tak teď mířili k místu, kde se konečně jejich osud změní.
Angelova práce v Dagově hospodě spočívala v tom, že myl nádobí, staral se o záchody a vynášel odpadky. Celý den byl v jednom kole, protože hospoda byla otevřená 20 hodin denně a šéf od něj vyžadoval maximální nasazení po 18 hodin, takže měl jen 6 šest hodin na odpočinek, což bylo značně málo. Ne, že by nebyl zvyklý z ulice málo spát, ale nikdy takhle moc nepracoval, takže ho to dost fyzicky zmáhalo. Jenže poslední dobou moc času na odpočinek stejně neměl. Když ho tu ten chlap takhle nechal, obával se, že by si mohl někdo přijít pro pomstu, takže si před třemi dny opatřil u jednoho místního šmelináře zbraň, revolver osmatřicítku i s náboji a trochou oleje na její čištění. Hned druhý den, kdy mu skončila směna strávil asi 3 hodiny tím, že zbraň rozebíral, skládal, nabíjel a snažil se zvyknout si na její váhu. Střelnou zbraň v ruce nikdy nedržel, většinou se bránil jen pomocí nožů, věděl ale, že kdyby si někdo přišel pro pomstu, nemusel by už mít s nožem takové štěstí jako v případě Mika, takže pistole byla jasnou volbou. Teď už se s ní musí naučit jen střílet. Další den, když mu zase skončila směna, dal do batůžku, který tam zřejmě zůstal po nějakém předchozím nájemníkovi, láhev s vodou, kousek sendviče, pár prázdných lahví a svou osmatřicítku. Vydal se směrem na západ, za město, kde, jak už si předtím zjistil, byla stará opuštěná továrna, která mu poskytne dost volného prostoru. Cesta mu zabrala víc než půl hodiny.
Když došel na místo, pečlivě se rozhlédl kolem sebe, jestli ho někdo nesleduje, pak prolezl jedním rozbitým oknem dovnitř a stejně důkladně to prohlédl i tam. Nechtěl žádné nechtěné svědky. Sice tím ztratil poměrně dost času, ale pokud se dneska všechno zadaří, klidně kvůli tomu obětuje i spánek. Sklenice pečlivě rozestavěl na plošinu, která byla blízko zdi a zhruba ve výšce očí. Další dvě hodiny strávil tím, že střílel na sklenice. Když z nich zůstaly prázdné střepy, nahradil je vším co bylo po ruce. Bylo to poprvé co držel zbraň a střílel z ní. Rychle si však zvykl na její váhu, zpětný náraz i třesk, který zbraň při výstřelu vydávala. Bylo to jednodušší než si myslel. Na terče střílel ze vzdálenosti zhruba čtyř až pěti metrů. Usoudil totiž, že tohle bude asi nejlepší vzdálenost při které může přijít do kontaktu s útočníkem. Když byl s výsledky i s tím, jak se se zbraní obeznámil, spokojený, zahrabal střepy do země, jiné rozbité věci různě poschovával, pečlivě posbíral vystřílené nábojnice a pak se vydal zpátky do hostince.
Čekání na příchod mstitelů skončil hned druhý den. Angela probudilo zavrzání prken před jeho pokojem. Venku byla pořád tma a on měl pocit, že nespal příliš dlouho. Podle ticha, které kolem panovalo, usoudil, že hostinec už je zavřený. Přesto netušil jak se útočníkům podařilo dostat se tak daleko bez toho, aniž by je někdo zaslechl. Kromě něj totiž v hostinci přespával i majitel, kuchař a jeho pomocník. Navíc do pokojů v prvním patře se dalo vystoupat jen po dřevěném schodišti po pravé straně budovy. Angel věděl, že majitel hlavní dveře vždy zamyká, protože měl špatné zkušenosti s místními pobudy. Samozřejmě ho ale nepřekvapilo, že ho našli. Na tento den čekal od chvíle, kdy opustil Londýn.
Věděl, že to nastane. Vyklouzl proto rychle z pod přikrývky, jen ve spodním prádle, natáhl se pro zbraň, kterou měl ve stolku hned vedle postele, a zamířil právě ve chvíli, když někdo vykopl dveře jeho pokoje. Na prahu se objevil vysoký mohutný muž. Angel zahlédl ještě druhého, o něco menšího, který mu nakukoval přes rameno.
Mohutný muž třímal v ruce pistoli s dlouhou hlavní, ale ještě ji na Angela pořádně nenamířil. Angel držel svou zbraň namířenou přesně a ruce se mu chvěly. Ne strachem, ale tím, jak mu žilami náhle zatepal příliv adrenalinu. Muž ve dveřích to špatně pochopil.
„Jen klid, kluku. Máš sice revolver, ale člověka z takovéhle blízkosti zabiješ jen těžko. Tohle je něco jiného, než když jsi zabil Mika. Takže buď hodný...“ začal Alan, ale svou myšlenku už nedopověděl.
Angelova zbraň totiž vypálila. Z rány v Alanově hrudi vytryskla temná krev. Angel k němu vykročil a stiskl spoušť znovu. Druhá rána zasáhla velkého muže do krku a hodila jím dozadu, takže přitom sebou málem strhl i Gibsse, který stál těsně za ním. Ten po získání rovnováhy vypálil, ale minul a střela roztříštila okenní tabulku napravo od Angela.
Angelovy ruce se už netřásly, a tak další tři rány skončili v Gibssově trupu v malém kruhu, ne větším než zaťatá mužská pěst. Gibss upustil zbraň a otočil se. Pravou rukou si tiskl rány a pokoušel se opřít o stěnu. Podařilo se mu udělat pár kroků, než mu nohy vypověděly službu. Zhroutil se na břicho, sténal bolestí a potom se začal plazit po podlaze dopředu. Pak za sebou zaslechl kroky. S posledními zbytky sil otočil hlavou, aby zjistil, že na něj míří Angel. Ten pak stiskl spoušť a trefil se muži přímo do hlavy.
Bylo po všem.
Angel chvilku upíral oči na zbraň, kterou držel v ruce. Zprudka oddechoval a srdce mu bilo tak rychle, až bolelo. Když se trochu vzpamatoval, vrátil se do pokoje, rychle se oblékl, znovu nabil zbraň, pro případ, že by ti dva nepřišli sami, a sbalil peníze co našetřil. Věděl, že tu nemůže zůstat. Potom překročil mrtvá těla a zamířil na konec chodby. Naštěstí to vypadalo, že se zatím nikdo neprobudil a taky se nikde nic nepohnulo. Otevřel dveře ven a pozorně se rozhlédl po dvoře. Když nikoho nespatřil, rozeběhl se po schodech dolů a zahnul za roh. Přesně v tu chvíli ho někdo udeřil pěstí do levého spánku. Zhroutil se na zem, oslepený tou bolestí. Při pádu se pokusil namířit zbraň, ale útočník mu ji lehce vyrazil z ruky. Pak ho uchopil vepředu za košili, vytáhl ho na nohy a postrkoval zpátky za roh. Angel cítil na svém krku mužův dech, cítil jeho vůni a dokonce slyšel jak mu něco říká, ale byl tak omámený, že nic z toho nevnímal. Dotyčný ho mezitím dostrkal až ke schodům, na které ho posadil a pak mu vrazil slušnou facku. Angelovi chvilku trvalo, než převážná část bolesti ustoupila, hučení v hlavě ustalo a on tak mohl začít zase vnímat okolí. Když se pak pořádně zadíval na muže před sebou, zjistil, že se dívá do chladných, bouřkově šedých očí. Corin na něho chvilku jen zíral, než od něj kousek poodstoupil.
„Jsou mrtví,“ řekl po chvilce zcela bez logiky Angel.
„Ovšem. A musím uznat, že jsi mě potěšil,“ odpověděl Corin.
Pak se Angelovi uspořádaly v hlavě myšlenky a on si vzpomněl, že je na toho muže před sebou naštvaný za to, co mu udělal. Taky to vypadalo, že o těch mužích věděl a sledoval je, přesto se je nepokusil zastavit, takže kdyby se to Angelovi nepovedlo, mohl by teď on ležet s prostřelenou hrudí na špinavé podlaze svého pokoje.
„Vy...!“ vykřikl, vyskočil na nohy a snažil se Corina praštit.
Bohužel byl stále oslabený prudkou ránou do spánku a rychlým pohybem se mu zatočila hlava, takže docílil jen toho, že se Corinovi zhroutil do náruče a jediné co dokázal bylo, že ho pěstí lehce bouchl do prsou.
Corin Angela chytl za pas a skoro něžně si ho přitáhl k hrudi. Pak ho ale hrubě uchopil zezadu za vlasy a donutil ho podívat se mu do očí.
I přes bolest v nich viděl vztek, zvědavost, odhodlání a prosbu.
Corin si povzdechl a povolil své sevření ve vlasech. Jeho pas však stále držel.
„Víš, sledoval jsem tě celou tu dobu cos tady byl. Vkládal jsem do tebe důvěru. A nezmýlil jsem se. Nikoho jiného jsi nepotřeboval. Dokázal ses postarat sám o sebe a zvládl jsi to na jedničku. Přesně takové potřebuju. Navíc, když jsem řekl, že bych tě mohl trénovat, nemyslel jsem tím, že budeš někde zavřený v tělocvičně a já do tebe budu mlátit. Tohle je taky součást výcviku, takže se připrav na to, že se klidně za týden můžeš probudit v jiném cizím městě, kde dostaneš úkol, který budeš muset splnit,“ vysvětloval Corin.
Během vysvětlování uslyšeli rachot z prvního patra a v dálce zaslechli sirény.
Tak přece jen se někdo probudil.
„Musíme jít,“ řekl celkem zbytečně Corin, vzal Angela do náruče a vydal se s ním k místu, kde měl zaparkované auto.
Angel zaskočený tímhle gestem se po cestě nechal ukolébat bezpečím, které z Corina vyzařovalo a než došli k autu, už v jeho náruči pomalu usnul. To poslední co ucítil bylo, jak mu někdo něžným gestem odhrnuje vlasy z čela...
Současnost, o několik metrů dál od Angelova a Gabrielova bytu, pozdě v noci
Muž, který seděl za kuchyňským stolem jednoho rodinného domku, v blízkosti Angelova a Gabrielova bytu, si prohlížel fotky a dokumenty, které se mu o těch dvou podařilo sehnat. Věděl, že začal jednat jako první z Ženců, ale nijak mu to nevadilo. A i kdyby se mu připletl do cesty někdo jiný, neměl by problém ho vyřadit ze hry. Jistě, v pravidlech stálo, že nikdo nesmí bez důvodu zabít jiného Žence, ale nikde v pravidlech se už nepsalo, že si nemůžou navzájem trochu pošramotit fasádu. Popravdě, doufal, že narazí ještě na někoho dalšího mimo ty dva, protože tohle byla velmi mimořádná situace a taky jedinečná příležitost, jak skutečně otestovat to co se naučili. Pokaždé se při představě, jak někoho z nich drží ve své moci a jak sleduje jeho vzdor a brání se až do posledního dechu, vzrušil, protože věděl, že každý z nich by si raději nechal uříznout jazyk, než aby byť jednou jedinkrát poprosil. Tohle všechno zaručovalo skutečně velmi zajímavý vývoj událostí.
Když se muž ujistil, že si důkladně, asi po sté, znovu prošel všechny informace a zapamatoval si každou maličkost, rozhodl se, že si udělá nějakou večeři. Už dlouho měl chuť na pizzu a proto se vydal do velkého špajzu vedle kuchyně, kde byl velký mrazák. Když ho otevřel, musel napřed odsunout stranou tři větší pytle, aby se mohl dostat k pizze, která byla pod nimi. Praskal totiž ve švech a proto musel všechno důkladně seskládat, aby se to tam pořádně vešlo. Jistě, nebylo to nic zvláštního, aby měl někdo tolik zásob, protože člověk byl zvyklý ukládat si věci pro případ nouze. Jenže kdyby otevřel tenhle mrazák někdo jiný, pravděpodobně by s hrůzou utekl. V balíčcích byly totiž pěkně uložené kusy lidských těl. Přesněji těla staršího muže a ženy. Bývalých obyvatelů tohohle domu. Dvě hlavy, čtyři ruce, čtyři nohy, které byly ještě oddělené u kolen napůl, aby se líp skladovaly a dva trupy rozporcované na čtyři části. S těmi měl zabiják největší práci, protože rozseknout páteř a rozlomit hrudní koš vyžadovalo trochu víc síly než při oddělovaní ostatních částí těl. Taky to podle toho v koupelně, kde je porcoval, vypadalo. Nenamáhal se ji uklidit, protože stejně počítal že za den, dva tenhle dům opustí, takže by se akorát zdržoval. Ostatně za normálních okolností by se ani nesnížil k tomu, aby si zahrál na řezníka, jenže neměl zájem o to, aby mu tu zapáchaly dvě tlející mrtvoly, které mohly navíc přilákat nežádoucí pozornost. Naštěstí ale při prozkoumání domu zjistil, že ti manželé mají poměrně velký mrazák, takže situace byla vyřešená. Když teď muž vytahoval pizzu ze změti kusů těl a mimoděk se zahleděl do zakalených mléčných očí mrtvého muže, musel se pousmát. Vážně se na to těšil...
xxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Tak je tu další pokračování. Zase trochu vzpomínek a taky nějaké to plánování, kde si zároveň připomeneme všechny Žence včetně jejich specializace. Příště se dovíte kdo z Ženců udělal krok (schválně, můžete hádat =)) ) jako první a jaké to bude mít pro Angela s Gabrielem následky. V příští kapitole se taky zřejmě uzavře Angelova minulost. Záleží na tom, jak moc se rozepíšu =)).
Co dodat? Asi už nic...