Když Angel a Tomem v baru osaměli, Angel na okamžik sklopil zbraň a lehce si povzedchl. Trvalo mu týden, než zjistil, že Owenovy stopy vedou až k těm třem mužům, ale nakonec to vypadalo, že z nich nedostane ani slovo. Toho prvního zastřelil, protože nebyl důležitý. S tím druhým si poradí Gabriel, ale nejdůležitější byl Tom. A toho si chtěl Angel vychutnat sám. Měl spoustu otázek a málo odpovědí. I když pochyboval, že se dozví celou pravdu, protože Tom byl stále malá ryba, byla to aspoň nějaká stopa a navíc ze sebe musel nějak dostat frustraci, která ho poslední dobou pronásledovala.
Ze zamyšlení ho probralo až zašustění oblečení.
Tom se zvedl i s pistolí a zjistil, že kromě mrtvého muže na podlaze už v místnosti nikdo jiný není. Těžce polkl, pak se otočil doleva a vydal se kolem dokola pultu. Udělal tři kroky, když se dřevo odštíplo právě na úrovni jeho stehna a kulka mu proletěla levou stehenní kostí až do holeně pravé nohy. Zhroutil se k zemi a zařval, když sebou jeho poraněné nohy švihly o podlahu, ale i tak se mu podařilo vypálit z brokovnice do levného dřeva barového pultu. Ten se rozprskl ve spršku třísek. Cítil ve vzduchu krev a střelný prach a rozlitou whisky. V uších mu hučelo, když se všechno to střílení utišilo a bylo slyšet jenom odkapávající tekutinu a řinkot padajícího plechu.
A kroky.
Tak nějak doufal, že i když střílel naslepo, přece jen zasáhl.
Podíval se doleva a uviděl Angela, jak se tyčí nad ním. Hlaveň jeho revolveru mířila Tomovi na hrudník. Podařilo se mu najít nějakou slinu v ústech a polknout. Z roztříštěné stehenní tepny mu prýštila krev. Pokusil se ji zastavit rukou, ale stříkala mu dál mezi prsty.
„Co jsi zač?“ zeptal se Tom.
„Naposledy se tě ptám. Pamatuješ si na muže jménem Leonid Owen?“
Tom zavrtěl hlavou.
„Doprdele, nevím…“
„Nechal si ho upálil. Měl bys to vědět.“
Angel namířil revolver na kořen nosu výčepního.
Tom zvedl pravou paži a zakryl si obličej.
„Pamatuju si na něj! Pamatuju! Zatraceně, jo! Chtěl jsem, aby mu něco udělali.“
„Udělal jsi mu to ty.“
Tom zavrtěl horečně hlavou.
„Ne, to není pravda. Nezkřivil jsem mu ani vlásek.“
„Lžeš. Nelži mi, prostě mi řekni pravdu. Říká se, že když se vyzpovídáš, uleví se ti na duši.“
Angel sklopil hlaveň a vystřelil. Špička Tomovy pravé nohy zmizela v chuchvalci kůže a krve. Zapištěl, když se hlaveň přesunula pomalu k jeho levé noze.
„Můžu tu strávit takhle celou noc. Poslal jsi Owena na smrt. Je jedno jestli jsi škrtl tou sirkou ty nebo někdo jiný. Chci vědět proč a kdo všechno je do toho ještě zapletený."
„Nech toho, proboha. Ježíšikriste, to je bolest. Máš pravdu, ano udělali jsme to. Je mi to líto. Lituju toho, co jsme udělali. Byl jsem mladý, hloupý, nevěděl jsem pořádně, co dělám. Bylo to hrozné, já vím, že to bylo hrozné,“ mlel o překot.
Celou tvář měl teď zmáčenou potem, jako by se pomalu rozpouštěl.
„Myslíš, že od té chvíle neuplynul den, kdy bych na něho nemyslel? Abych nemyslel na to, co jsme mu udělali? Myslíš, že nežiju s tou hroznou vinou den za dnem, celý život?“
Jo,“ řekl Angel, „přesně to si myslím.“
„Nedělej to,“ prosil ho Tom.
Vztáhnul k němu ruku.
„Najdu nějaký způsob, jak to napravit. Prosím.“
Angel sklopil zbraň a naoko se zamyslel.
„Hezky mi řekneš co v tom bylo, pak si možná rozmyslím, jestli tě zabiju nebo ne."
„Nic v tom nebylo. Přísahám!!! Prostě jsme jen žárlili, že má víc než my a chtěli jsme mu to dát sežrat! Přišel chlápek, takový divný, s divnýma očima a ptal se na něj. Prý ho sledují už dlouho a když jim pomůžeme dostaneme za to velké prachy! Co jsme asi tak kurva měli dělat?! Nevím, kdo ho upálil, ale my to nebyli!!!" křičel Tom až mu sliny odlétaly od úst.
„Víš, tohle jediné ti věřím. Tou sirkou jsem totiž škrtl já," řekl Angel.
„Co..." začal nechápavě Tom.
„To tě nemusí zajímat. Kdo všechno byl do toho ještě zapletený? A kdo byl ten muž?"
„Já nic víc nevím. Vážně! Ani prachy jsme za to nedostali! Nic! Opravdu! A toho chlapa jsem neviděl, ani se nepředstavil. Jen si pamatuju, že měl takové divné oči! Nic víc nevím!"
Angelovi po jeho slovech vynechalo srdce jeden úder.
Nedal na sobě sice nic znát, ale jeho tělo ztuhlo napětím.
To, co ten muž právě řekl...
Ne, nemohla to být pravda...
Ale Angel věděl, že mu Tom nelže...
Jeho mysl se to snažila vyvrátit, ale slova už byla vyřčena a zařízla se do něj jako nůž do másla.
„Bouřkově šedé, chladné oči, které jakoby tě propalovaly skrz na skrz?" musel se ujistit.
„Ano! Měl takový pohled, že jsem mu musel říct všechno! Nemohl jsem ho odmítnout! Chápeš?!"
Angel chápal.
Vlastně nechápal.
Na okamžik zavřel oči a po tváři mu přeběhl stín bolesti.
Co to mělo sakra znamenat?
Šel sem, aby dostal odpovědi na některé své otázky, ale místo toho se vynořili další.
Byl ten muž, který Toma navštívil skutečně jeho Mistr?
Pokud ano, proč?
A jak to, že byl na živu?
Owena zabil před třemi lety. Jeho Mistr umřel před pěti lety.
Tak co to má všechno znamenat?
„Dobrá. Věřím ti," řekl Angel, když se na Toma zadíval.
Pak znovu pozdvihl zbraň a vypálil.
Kulka se Tomovi zaryla přímo doprostřed jeho čela a v očích, než úplně pohasly, se mu mihlo překvapení.
Když Gabriel muže dohnal a položil mu pár otázek, rozhodl se to ukončit a vrátit se zpět k Angelovi.
Koutkem oka však najednou zahlédl rychlý pohyb, záblesk oceli, a i když uhnul stranou, už bylo pozdě. Nůž ho zasáhl do ramene a zapíchl se tam téměř až po střenku. Když přepadl dozadu a připravil se na útok, s překvapením si uvědomil, kdo to na něj zaútočil. Rozhodl se proto, že se nebude bránit. Útočník se po něm vrhl, nesmírnou překvapivou silou ho srazil a vytrhl mu dýku z ruky, protože si zřejmě myslel, že na něj chce zaútočit. Gabriel zaslechl ránu, jak nůž dopadl někam kus od něj na zem.
Na okamžik se mu zatmělo před očima.
Nesnášel, když se někdo tak choval k jeho zbraním, a vždy měl chuť za to někoho zabít, ale věděl, že tady si musí počínat opatrně. Zavřel oči aby se uklidnil. Když je znovu otevřel, hleděl do hlavně pistole, která mu mířila na hlavu. Cítil nůž v rameni, žhavou bolest i vytékající krev. Pokusil se ho vytáhnout.
„Ne," zavelel útočník.
„Nech ruce od těla," dodal ochraptěle.
„Nedělej to," řekl Gabriel.
Útočník cvaknutím natáhl pistoli.
Gabriel si povzdechl.
Musel jednat rychle, protože jinak by tohle dopadlo špatně.
Bleskurychle se zvedl na nohy, udělal prudký výpad, podkopl útočníkovi nohy, zbraň mu vyrazil z rukou a povalil ho na zem. Pak ho zalehl vlastním tělem a znehybnil.
„Dost! Uklidni se kruci!" zasyčel Iorimu do tváře.
„Pusť mě ty parchante!"
Několik vteřin sebou zmítal v marné snaze přemoci Gabriela, který byl sice menší a měl zraněné rameno, přesto byl ale pořád silnější a nepohl s ním tak ani o píď.
Navíc, Iori sám na tom nebyl pořád ještě zdravotně nejlíp, takže stačila chvilka a jeho odpor zeslábl a nakonec zůstal bezmocně ležet na zádech a zprudka oddechoval.
Gabriel tak konečně mohl povolit své sevření a se zasyknutím vyškubnout nůž z ramene.
„Máš tušení, jak to kruci bolí?" zabručel a zamračil se.
Iori se na něj díval se směsicí strachu a vzdoru.
„Jak jsi nás tu našel?" zeptal se Gabriel.
„Slyšel jsem vás jak si povídáte... jsem polda, nebylo těžké zjistit zbytek... já... chtěl jsem utéct... pomstít se... nevím!" vyrážel ze sebe Iori a jeho oči se začaly plnit slzami.
Hřbetem ruky si zakryl tvář, aby jej Gabriel v tomhle stavu neviděl a kousl se do rtu.
Gabriel ho chvilku beze slova pozoroval.
Na jednu stranu mu ho bylo líto, na stranu druhou měl pořád strach, aby neohrozil jeho plány.
Možná...
Angel přece nic netuší...
Neví, že je tady...
Možná by mohl...
Zdravou rukou sevřel rukojeť nože, kterou si vytáhl z vlastní rány.
Stačí jednou říznout na to správné místečko na krku a za chvilku bude po všem...
O několik kilometrů dál...
Potřeboval informace. A ty se dali nejlépe sehnat od všemožných pouličních darebáků a pobudů. I když se to nezdálo, oni měli oči i uši všude, a i když se člověk snažil chovat nenápadně, stejně si ho někdo z nich všiml. Problém byl, že vejít na takové místo, bylo jako vstoupit do jámy lvové. A přesně tohle se stalo i jemu. Ne, že by nemohl vymyslet jiný postup, nebo se držet svých zásad a praktik, ale potřeboval něco jiného. Navíc tohle nebyl běžný lov na jaký byl doposud zvyklý.
A proto právě teď klečel na zemi, u neznámého muže, který se mu snažil pomoci, když viděl bandu chuligánů, kteří ho napadli. Ne, že by se jim nemohl ubránit, ale zatím nechtěl.
Dvěma prsty zkontroloval muži tep, i když ani nevěděl proč, ale než mohl udělat cokoliv jiného, kdosi ho hrubě popadl za loket a prudkým trhnutím otočil k sobě.
Pohled mu padl na mohutnou hruď nacpanou do těsného, černého trika.
Princ zvedl hlavu o kousek výš a jeho oči se střetli s přimhouřeným pohledem asi dvacetiletého mladíka, který byl zřejmě vůdcem téhle bandy. Měl nakrátko ostříhané vlasy a na levé líci měl dlouhou jizvu. Než se však stačil Princ dostat k nějaké rozumné řeči, na tváři mu přistála facka.
„Tak hele, ty malá kurvičko, máš se starat o nás, ne o nějakého týpka, co leží támhle na zemi, jasné?"
Druhá facka už docela zabolela a kdyby ho mladík nedržel, zřejmě by se zastavil až o zeď.
„Nevyraž mu zuby, vole, nechci ho mít pak od krve," uslyšel Princ za zády toho namakaného borce, který ho držel.
„Neboj, když mu vyrazím zuby, třeba bude líp kouřit," houkl spokojeně svalovec.
„Heleďte, nechci žádné problémy..." začal mluvit Princ roztřeseným hláskem.
Bohužel to mělo přesně opačný účinek.
Po téhle facce měl pocit, že mu uletěla hlava.
„Buď zticha! Řeknu ti, co uděláme. Nejdřív si kvalitně zašukáme a pak nám ukážeš, jak umíš polykat, ano?"
Princ si jen povzdechl a zatím si nechal všechno líbit.
Z dalších úvah ho vytrhla silná ruka, která ho sevřela pěkně pod krkem, zatímco ta druhá vjela pod mikinu a překvapivě jemně ho pohladila po kůži. Další dva kumpáni si sedli o kousek dál na patník, jakoby se před nimi mělo odehrát kdoví jaké divadlo.
Ruka, která hladila kůži se začala pomalu sunout níž.
Násilníkův dech se prouhloubil.
Ten Princův taky.
Na moment ho napadlo, jaké by to asi bylo být znásilněný.
Horká dlaň, která mu teď laskala bříško byla totiž docela příjemná.
„Bude se ti to líbit, princezničko," zachraptěl mu násilník ho ucha.
Jeho ruka mezitím překonala překážku v podobě knoflíku a zipu džín a přes boxerky pohladila už částečně ztopořený penis.
„Ale, ale, ale. Vypadá to, že naše kurvička to má ráda drsně," zasmál se, když zjistil, jak Princovo tělo reaguje na jeho doteky.
Princ si uvědomil, že musí konečně začít jednat ve chvíli, kdy ucítil, jak do jeho zadečku pronikl první článek prostředníku.
Potřeboval informace, ne se nechat znásilnit.
Mladík mu ztežka dýchal do ucha a jeho prst se do něj nořil stále hlouběj.
Princ se teď už nezaujatě a v klidu díval na jeho ruku.
Mozkem se mu v tu chvíli prohnalo neskutečné množství informací, které se naučil.
Kůže. Svaly. Kosti. Klouby. Nervy.
Všechno je nějak propojené.
Klouby spojují jednotlivé kosti, šlachy fungují společně se svaly, kůže to pěkně všechno pokrývá.
A když se chytne za správné místo, zatlačí se na správný nerv, když to člověk umí, dokáže divy.
Princ se usmál, když si vzpoměl na svůj první zážitek z ulice s jeho nově nabitými schopnostmi, když měl při jedné akci zlikvidovat několik pouličních gangsterů a ještě si tolik neliboval v jedech. Ostatně jen málo kdo to věděl, ale Princ byl na začátku učen pro boj zblízka bez použití zbraní. Až později, protože to jeho práce vyžadovala, přistoupil k jiným prostředků. Neznamenalo to ovšem, že by občas neodbočil ze svých zásad a vrátil se k časům, kdy používal jen své ruce a nohy.
Často to využíval ve svůj prospěch, protože vzhledem k jeho postavě nikdo nehádal, že by mohl být skvělým bojovníkem.
„Za chvilku bude po všem..." zachraptěl mu mladík do ucha.
Princův úsměv se rozšířil, když si uvědomil, že za chvilku už bude skutečně po všem.
Ale hezký usměv to rozhodně nebyl.
„Mládenče?" ozval se nesměle Princ.
„Co?" zavrčel násilník, zjevně otráven tím, že ho Princ přerušuje od invazivního průzkumu jeho těla.
„Máš pět vteřin na to, abys přestal myslet ptákem, vytáhl ruku z mého zadku a odpověděl mi na pár otázek."
Princ měl co dělat, aby nevyprskl smíchy, protože tak nevěřícný pohled už dlouho neviděl.
„Nebo co?"
„Nebo ti ukážu, jak se to skutečně dělá a věř mi, že potom už nikdy na nikoho nešáhneš, protože nebudeš mít čím."
„Ti jebe nebo co?"
„Tři vteřiny."
„Dej mu po tlamě, nějak mu otrnulo. Nebo mu rovnou narvi ptáka do prdele a nezdržuj se roztahováním!" pronesl chytře jeden z těch, co seděli na obrubníku.
Po téhle větě si Princ v duchu povzdechl.
Tak z nich nic nedostanu, tihle mají v hlavě akorát nasráno a nemyslí ničím jiným než ptákem. Každý rozumný člověk, by se totiž zeptal: 'proč se tak chová? To nemá strach? Co skrývá?' zřejmě jsem si vybral špatnou bandu. No nic, aspoň se trochu pobavíme a já hošíkovi oplatím ty jeho facky...
„Poslední vteřina," řekl Princ už nahlas.
„Takhle se mnou teda mluvit nebudeš!" zmohl se konečně na slovo mládenec, s prstem stále v Princově zadku.
„No tak ne," pokrčil Princ rameny a chytl násilníka za zápěstí.
V sevřeném zápěstí strašlivě zapraštělo, ztichlou uličkou se rozlezlo skřípání lamaných kostí, mladíkova kolena se z nehezkým zvukem seznámila s asfaltem.
Pak následovali asi tři vteřiny ničím nerušeného ticha.
„Neříkal jsi náhodou něco o bolesti?" ušklíbl se Princ do jeho očí zalitých slzami a přerušil tak jekot, který násilník spustil.
Škubnutím ho postavil na nohy a dlaní udeřil doprostřed hrudníku.
Rána se to zdála poměrně malá, přesto Princ ucítil, jak nejslabší článek hrudního koše pod jeho rukou zapraštěl a násilník sebou mrskl o protější zeď až z ní opadala trocha omítky.
Pak se Princ otočil na zbylé dva a roztomile se na ně usmál.
„Kurva!" chytře a docela trefně zhodnotil situaci ten menší, zatímco ten poslední situaci nerozebíral, ale jednal.
V ruce se mu zaleskla čepel vystřelovacího nože, na tváři se objevil škleb hodný pouličního rváče.
Leštěná ocel prolétla místem, kde měl ještě před chvílí Princ břicho a levý hák mu pročechral vlasy.
Princi stačil ladný obrat, švih rukou a mládenec letěl i s nožem vzduchem a zamířil si to střemhlav přímo do jedné z otevřených popelnic.
Ten poslední se dal na útěk, ovšem nebylo mu to nic platné. S Princovým tréninkem stačilo pár vteřin než ho dohonil a doslova do něj narazil.
„Ale, ale, kam ten spěch?" zeptal se se svůdným úsměvem na rtech, který ale mladík vidět nemohl, jelikož se po břiše snažil odplazit pryč z jeho dosahu.
„No táák. Ty si nechceš povídat? Vždyť ještě před chvílí jsi mluvit chtěl," zašveholil Princ a nakopl mladíka do zadku, až tváří narazil na obrubník.
Krev má strašně hezkou barvu, ale takhle skoro ve tmě vypadá ještě líp.
Princ se při tom pohledu zachvěl, ne odporem, ale vzrušením.
Chytl kluka za límec kožené bundy a trhnutím ho postavil na nohy.
Blonďák měl oči skoro přes celý obličej, z huby mu tekla krev a z nosu visela nudle.
Princ se zase svůdně pousmál a švihl s ním o nejbližší zeď.
Noc opět protalo ječení a známé křupnutí.
„Nezabíjej mě, prosím!" zachraptěl, když se k němu Princ znovu přiblížil.
Patrně se na prosbu musel tak soustředit, že neměl dost sil k ovládání jiných tělesných funkcí a uličku tak zaplavil smrad uvolněných svěračů.
Princ pokrčil nos a opět chytl mladíka pod krkem.
Ozvalo se skřípění kostí a bublání krve, ale už žádný jekot.
„Chceš, abych tě nechal žít?" zašeptal Princ.
„Ano, ano, ano!"
„Hmmm... Možná bych mohl, ale dnes zrovna nemám dobrou náladu. A to jsem si chtěl napřed jen popovídat," povzdechl si hraně Princ a zatvářil se, jakoby mu to bylo vážně líto.
Blonďákovi se z hrdla vydralo zoufalé zaskučení a o vteřinu pozděj letěl vzduchem hlavou přímo do zdi.
Ozvalo se nepříjemné zadunění a lupnutí, které nevěstilo nic dobrého.
Princ se lehce protáhl a prohlédl si celou spoušť.
Bude to vypadat jako řádění gangů.
Ale byl tu ještě další problém.
Muž, který ho chtěl napřed před těmi chuligány chránit se mezitím probral z bezvědomí a teď seděl na zemi a nechápavě se rozhlížel kolem.
Princ došel až k němu a dřepl si.
Jednou rukou pohladil muže po tváři a pousmál se.
„Je mi líto. Sice si cením toho, že jsi mě chtěl chránit a věř mi, nikdy ti to nezapomenu, ale viděl jsi příliš," zašeptal, pak se naklonil, políbil ho na čelo a rukama ho pevně chytl za hlavu.
„Co..." zachrčel muž a snažil se Prince odstrčit.
„Pššš," řekl Princ, objal ho, a pak mu jediným škubnutím zlomil vaz.
Možná na vteřinu mu ho bylo líto.
Ale když vztával, aby konečně tu zatuchlou uličku opustil, tak jen pokrčil rameny.
No co, na světě je přece lidí víc než dost...
xxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: Angel s Gabrielem dokončují svou práci, ale Gabriela překvapí nečekaná návštěva. Princ začal jednat a shánět informace, ovšem podle jeho představ to zrovna nedopadlo. I když jak se to vezme...