Alexander
Spíš než on, jsem začínal být nasraný já.
Zvláště, když jsem viděl, jak mi zničil oblečení. Ale aspoň jsem mohl trochu odhadnout, kde se právě nachází, k čemuž mi dopomohly i jeho stopy v popelu ukazující, že jde ke mně.
„Ses posral?! To byly mé nejlepší hadry! A říkal jsem ti, ať mě neoslovuješ jménem!" zakřičel jsem znovu a zaťal ruce v pěst.
A když pak řekl ty slova o milencích, jen jsem se mu vysmál.
„Myslel jsem, že jsem tě střelil do nohy, ne do hlavy! To ti z toho tak hráblo? Takhle lákáš své rekruty? Taháš je do postele? Užíváš si to s nimi? Nevím, kdo ti co nakecal, ale s tebou bych do postele nevlezl, ani kdybys byl poslední chlap na světě! To bych se raději odstřelil! Jsi ostudou jiných, a Rowen udělal dobře, že ten úkol svěřil mě, a já ho nehodlám zklamat!" prudce jsem oddechoval a snažil se zahnat tupou bolest hlavy, která se najednou začala ozývat s každým špatným slovem proneseným proti tomu parchantovi.
Tak moc jsem mu chtěl zakroutit krkem!
Ani nevím, kde se ve mě ten hněv bral.
Nikdy jsem neztrácel nervy ani soudnost, i když jsem musel svému cíli čelit tváří v tvář.
Ale tohle bylo jiné...
Jakoby mě hnala odvěká nenávist, jakoby mi ta slova někdo našeptával.
„Zabiju tě!" zařval jsem a pěstí machl do místa, kde jsem tušil jeho postavu.
William
Opravdu jsem se přestal hlídat. Měl jsem ho prostě omráčit a odtáhnout, a ne se tu snažit promluvit mu do duše.
Takhle to nikdy neskončí.
Nehledě na to, že moje zlost, i přes to všechno, začínala nabývat na intenzitě.
Zvlášť potom, co řekl, že by se mnou nikdy nevlezl do postele…
Možná jsem měl milence, ale vždycky to rychle skončilo, protože nikdo nebyl jako on. A to jsem ani netušil, že vůbec existuje.
A v tu chvíli se mi vybavil obličej toho kluka. Ten moment, kdy se na něho lepil, a div, že mu nevlezl do kalhot.
Je to jeho milenec? Proto mě odmítá, a když mě zabije, bude mít klid a na mě už navždy zapomene?
Bodl mě tak silný osten žárlivosti, že jsem na moment úplně vypnul. Zapomněl, proč jsem tu vlastně přišel, zapomněl jsem i na to, že si mě nemusí stále pamatovat, a já…
Já…
Já jsem dostal ránu, přesně mířenou na mou čelist.
Okamžitě jsem se probral a začal zuřit ještě víc. Alex by mě nikdy neuhodil…
Udělal jsem krok zpátky, když mě uhodil, ale v tu chvíli on setrvačností popošel blíž ke mně.
Popadl jsem ho za tu ruku, a ještě víc ho k sobě potáhl.
A v ten moment se rozzářily všechny magické kruhy, včetně toho, ve kterém stál.
Už jsem se nemusel skrývat. Teď jsem byl já ten, kdo měl navrch, a on mi nemohl ublížit.
Ale přesto mě stále ovládal ten vztek, který mě po jeho slovech zachvátil.
Nedokázal jsem se ovládnout, nedokázal jsem zastavit tu zlost a tu žárlivost, která mě doslova sžírala za živa.
Podkopnul mu nohy. Na poslední chvíli jsem pustil jeho ruku, abych mu ji nezlomil. Dopadl tvrdě na zem, a já na něj hned dosedl.
Chytl jsem ho za krk a sklonil se k jeho hlavě. Zadíval jsem se do jeho očí…
„I kdyby tu bylo tisíc sexy chlapů, já jsem jediný, kdo tě dokáže uspokojit!“ zavrčel jsem.
Zajel jsem rukou mezi naše těla, sevřel jeho penis, a přitiskl své rty na jeho, abych umlčel jeho protesty a nadávky.
Alexander
Netuším, jestli ho má slova tak překvapila, nebo to nečekal, ale má pěst dopadla přesně na jeho čelist.
Byl jsem na moment tak překvapený, že se mi ho podařilo tak jednoduše zasáhnout, že jsem přepadl dopředu.
Když si mě přitáhl k sobě, na moment mě zasáhl podvědomý pocit, ale ten vzápětí zmizel, když mi zkroutil ruku, až mi v ní škublo a pak mi podrazil nohy.
Mezitím se spustila magická past, a já ho konečně uviděl.
Nebylo mi to ale nic platné, protože když jsem sebou švihl o zem, zatmělo se mi na okamžik před očima, a já jen napůl ucha uslyšel jeho slova.
Vzápětí jsem jeho ruce cítil na krku, na svém penisu, a jeho jazyk dravě plenil mé ústa.
Byl jsem na chvilku tak mimo, že jsem se nevzmohl ani na protest.
Až po chvilce, kdy jsem konečně začal vnímat, jsem škubnul hlavou, abych se vymanil z jeho polibku, a okamžitě na něj zaútočil aspoň zuby.
Zahryznul jsem se mu do krku a chtěl ho ze sebe shodit nebo skopnout, ale byl jsem jak z gumy.
Stěží jsem pokrčil nohy, a mé ruce nakonec skončily na jeho zádech, kam jsem je položil, protože na víc jsem se nezmohl.
A začal jsem panikařit.
To přece nemyslí vážně?
Opravdu mě chce...
V mém vlastním domě?
Pustil jsem jeho krk a několikrát zavrtěl hlavou.
„Pust mě! Tohle...ti nepo-může," vydoloval jsem ze sebe a zlostně i částečně prosebně se na něj podíval.
Jeho oči byly tak blízko. Proč mi najednou připadaly tak známé?
Proč se mi najednou zdálo, že je něco jinak?
Ne!
Zuřivě jsem pohodil hlavou.
To on si se mnou jen hraje!
„Pusť...!" zachrčel jsem znovu, a aspoň zaryl nehty přes košili do jeho zad, a trochu se prohnul v zádech ve snaze ho ze sebe shodit.
William
Sykl jsem, když mě kousnul do rtu, ale když se mi zahryznul do krku, zařval jsem vzteky, a ještě víc sevřel jeho krk.
Musel jsem se víc zapřít, když se mi snažil bránit. Ale jeho nehty na mých zádech jsem pocítil dost citelně.
„Jsi jenom můj, Alexi! Nikdo jiný na tebe nemá právo!“ zachrčel jsem vztekle.
Ruku na krku jsem mírně posunul, abych ho mohl chytit i za bradu a znehybnit ho.
„Já jsem ten, kdo ví, co máš rád… Já jsem ten, kdo tě dokáže uspokojit, Alexi…“ zadíval jsem se zblízka do jeho očí, ale pak jsem sklonil hlavu a zaútočil ústy na jeho krk. Přisál jsem se na jeho krční jamku, kde jsem svými zuby i jazykem zanechal značku, kterou tam ode mne vždycky míval.
A moje druhá ruka se činila dole.
Nebyl jsem zrovna jemný, ale v uhle chvíli, mi žárlivost doslova zatemnila mozek.
Chtěl jsem, aby si vzpomněl… Chtěl jsem, aby zapomněl na kohokoliv, a myslel jen na mě.
Pustil jsem jeho krk a serval jeho ruce z mých zad. Zaskučel jsem, když mě jeho nehty znovu škrábly, a slyšel jsem, jak se trhá látka.
Pustil jsem i jeho krk a znovu se nad ním zvedl do kleku. Zamumlal jsem rychle pár magických slov, které ho něco víc omámily.
Měl jsem skoro rudo před očima, když jsem si vztekle rozepínal opasek na kalhot.
Díval jsem se do jeho očí, z kterých šel vzdor, doslova z něj čišely blesky, jako by mě chtěl tím svým jasně modrým pohledem propálit skrz naskrz.
Všechna ta zlost a žárlivost mě doslova nabudila. A když jsem měl pod sebou jeho tělo, když jsem i přes oblečení cítil jeho horkost, viděl jeho tvář a ochutnal jeho ústa, byl jsem úplně ztracený.
Tak moc jsem ho chtěl… Tam moc jsem chtěl, aby zapomněl na všechny, a myslel jen na mě… Tak moc jsem po něm toužil…
A nebylo pochyb ani ve chvíli, kdy jsem si potáhl kalhoty pod zadek.
Byl jsem skoro nepříčetný, že si nevzpomíná, že mě odstrkuje…
„Pomůžu ti vzpomenout,“ zavrčel jsem.
Popadl jsem ho a prudce ho převrátil na břicho. Chytl jsem ho za boky a zvedl si jeho zadek výš.
Jen zkusmo jsem do něj strčil jeden prst, ale ani tohle jsem nedokázal prodlužovat.
Bylo mi v tu chvíli snad i jedno, jestli ho to bude bolet nebo ne…
„Pomůžu ti vzpomenout, Alexi…“ zopakoval jsem ještě jednou ve chvíli, kdy jsem do něj najel a hned začal přirážet.
Alexander
Proč pořád opakuje mé jméno?
Proč mě to tak najednou bolí?
Ne fyzicky, ale jako by mě někdo rval uvnitř?
Proč pořád opakuje to, že jsem jeho?
A jak to, že tak důvěrně zná mé tělo?
S každým dalším jeho útokem mi ubývalo sil, a já se tak už zmohl jen na to škrábání.
Ale když mi pak sundal ruce zezad seslal na mě nějaké kouzlo a začal si rozepínat kalhoty, znovu se ve mě všechno vzbouřilo.
Chtěl jsem ho zabít za to, co udělal, a co se chystal udělat.
Za to, co řekl, za to, že jsem se na nic nezmohl, za to, že jsem byl najednou zmaten.
„Ne..." zaskučel jsem, když mě převrátil na břicho, vytáhl do kleku, a já se zmohl jen na to, abych se čelem a lokty opřel o parkety.
„Ne..." zaskučel jsem znovu, když do mě najednou najel a já měl pocit, že mě snad roztrhl.
Sevřel jsem se, jenže jeho to ani nezpomalilo, a mě to tak způsobovalo větší bolest.
S každým jeho dalším přírazem se nejen mé tělo trhalo na kusy, ale stupňovala se i tupá bolest mé hlavy, a z nějakého důvodu mi pukalo srdce žalem.
Už jsem neměl sílu vůbec na nic.
Jen jsem sípal, přijímal jeho přírazy a doufal, že to brzo skončí.
V mysli se mi najednou začaly objevovat útržky vzpomínek, které jsem nechápal, ale pořád se mi dokola na jazyk dralo jedno jméno.
Když jsem z posledních sil pocítil, jak se jeho tělo vzepjalo, a cítil jsem jeho uvolnění, po tváři se mi svezla osamocená slza, a já si konečně vzpomněl aspoň na jednu věc.
„Williame, proč?" zaskřehotal jsem rozkousanými rty do ticha ložnice.
William
Byl jsem úplně mimo sebe. Bral jsem si ho tak, jak jsem to ještě nikdy neudělal, ale nedokázal jsem se zastavit.
Ztěžka jsem dýchal, protože jsem nebyl schopen normálního nádechu. Hruď se mi svírala s každým dalším pohybem, ale přesto jsem se už nedokázal zastavit.
Uspokojení a bolest…
Cítil jsem v tu chvíli oboje, ale z toho prvního jsem rozhodně potěšení necítil.
A když jsem pak zaslechl, jak vyslovuje mé jméno a ptá se proč, doslova jsem zkameněl.
Byl jsem jak omráčen, když jsem si uvědomil, co jsem vlastně udělal.
Vzpomněl si, ale nemělo to být takhle…
Bolí mě to, ale nedá se to už vrátit zpátky. Mohl bych na něj seslat kouzlo zapomnění, ale znovu by mohl zapomenout i na mě.
A ten, kdo nezapomene, jsem já…
Pustil jsem jeho boky a on se svezl na zem. Klečel jsem nad ním a rozčíleně jsem si několikrát prohrábnul vlasy.
„Proč?“ zašeptal jsem tentokrát já.
Ale odpověď nepřišla. Ne v tuhle chvíli.
Natáhl jsem si zpátky kalhoty, a pak jsem chytl Alexe a převrátil ho zpátky na záda.
Vidět tu bolest v jeho očích, ty slzy, které mu tekly po tváři…
Moje srdce tohle nevydrží. Umřu, a on na mě nebude muset ani vztáhnout ruku. Ublížil jsem mu.
Nikdy jsem to neudělal.
Tak proč teď?
Bude mě nenávidět.
Zasloužím si to.
Vzpomněl si.
Ale já chci zapomenout.
Sklonil jsem se k němu. Pohladil jsem ho po tváři a s bolestí v srdci jsem ho jemně políbil na rozkousané rty.
„Promiň,“ zašeptal jsem do jeho rtů.
„Omlouvám se… Omlouvám…“ hladil jsem ho a dokola šeptal slova omluvy, zatímco jsem si ho druhou rukou podebral do objetí.
„Už se to nikdy nestane… Odejdu z tvého života. Omlouvám se, že jsem ti ublížil. To jsem opravdu nechtěl.“
Podebral jsem ho do náruče a vstal. Položil jsem ho na postel, a i když mě doslova každý dotek rval srdce na kusy bolestí, že jsem mu ublížil, prohlédl jsem jeho tělo.
Na moment jsem položil dlaň na jeho podbřišek a zamumlal pár kouzelnických slov, které ho sice nevyléčí, ale aspoň zmírní bolest.
„Miluji tě, Alexi.“
S posledním slovem jsem se mu zadíval do jeho nádherných očí, a položil mu dlaň na čelo, abych ho uvedl do spánku.
Alexander
Stovky a tisíce rozžhavených jehel se zabodávaly do mého těla.
Měl jsem dojem, že se nejspíš udusím.
Nebo mi pukne hlava.
Když mě konečně pustil, a já se svalil na zem jen stěží jsem se udržel při vědomí.
Zaslechl jsem jeho šeptanou otázku, a vzápětí se znovu ocitl čelem k jeho tváři.
Proč měl najednou takový výraz?
Proč se mi omlouvá?
Proč cítím jeho bolest?
Proč se v jeho náruči chvěju, ale ne strachy nebo bolestí, ale protože nechci, aby odešel?
Proč chce odejít z mého života?
Proč mi říká, že mě miluje?
Proč mi srdce málem puklo, když řekl, že chce odejít?
A proč s každým jeho dalším slovem mi po tváři stéká čím dál víc slz?
Nechápal jsem nic z toho.
Byl jsem zmatený.
Cítil jsem bolest i hněv zároveň.
Když se jeho dlaň dotkla mého čela, cítil jsem jak bolest na chvilku ustupuje, a mě se chce čím dál víc spát.
Měl jsem toho v hlavě tolik, ale nedokázal jsem se na nic z toho soustředit.
A tak, než jsem zavřel oči jsem z posledních sil dokázal ze sebe vydolovat to první, co mi přišlo na jazyk.
„Willi...ame... proč...slíbil jsi..."
William
Zvedal jsem se, když z posledních sil Alex ještě promluvil. Tichounce zašeptal jen pár slov, ale zastavily mně, jako nejsilnější kouzlo.
Znovu jsem se k němu sehnul, a i když už propadl spánku, sevřel jsem ho v náruči.
Tiskl jsem ho k sobě, a tentokrát jsem to byl já, komu tekly slzy.
„Vím… slíbil jsem ti to a místo toho jsem ti ublížil…“ šeptal jsem do jeho rtů.
S těžkým srdcem jsem ho naposledy políbil a uložil zpátky do postele. Přikryl jsem ho, a než jsem se otočil, abych odešel, ještě jednou jsem ho pohladil.
Zvedl jsem ruku ve chvíli, kdy jsem odříkal poslední slovo pro přenášení.
Mokro na mě okamžitě zaútočilo, když jsem se ocitl venku na ulici. Bouře pomalu ustávala, ale já byl tak na rozervání, že jsem nevěděl, co mám dělat. Jen jsem se pomalu šoural k autu a nedokázal jsem se ani otočit, abych se ještě podíval na jeho dům.
Provazce vody padající z nebe pomalu slábly, ale i tak jsem během těch pár kroků promokl na kost.
„Co se stalo?“ ozvalo se najednou.
Zvedl jsem hlavu a nepřítomně se díval na Faileona, který vyběhl z auta a rychlým krokem šel ke mně.
„Kde je Alex? Proč jsi ho nepřivedl?“ došel ke mně a popadl mě za lokty. „Tak Wille!“
Konečně jsem se mu podíval do očí, když na mě zvedl hlas. On se jen šokovaně dotkl mé tváře, kde svým umem rozpoznal slzy od dešťových kapek.
„Co se stalo?“
„Ublížil jsem mu,“ hlesl jsem. „Můžeš u něj zrušit všechna kouzla? Chci, aby na mě zapomněl. Můžeš to zařídit? Nechci ho s sebou brát… Nechám ho žít svůj život.“
„Co jsi mu udělal?!“ znovu na mě zvýšil hlas.
Nedokázal jsem nic říct. Jen jsem zavrtěl hlavou.
„Počkej tady, ani se nehni!“ přikázal mi a v momentě zmizel.
Alexander
Nevěděl jsem jestli sním, nebo si se mnou jen má mysl prohrává.
Bolelo mě celé tělo, ale nejvíc srdce.
Odpočinek nepřicházel, i když jsem po něm tak prahl.
Měl jsem hlavu plnou otázek, představ, vizí, a nevěděl, co z toho je skutečné, a čemu můžu věřit.
Jen jednu věc mělo všechno to společné.
Tvář toho čaroděje.
Viděl jsem jeho úsměv, bolest i hněv, strach i touhu.
Proč mi pořád v hlavě z ní jeho jméno?
Proč mi v hlavě zní jeho slova?
Zdálo se mi to, nebo jsem na sobě cítil něčí dotek a bolest trochu polevila?
Slyšel jsem slova, kterým jsem nerozuměl, ale díky kterým se má mysl trochu vyjasnila?
A pak...
Než mě pohltila temnota jsem ucítil, jak mi na tvář dopadlo něco studeného a zaslechl své jméno...
William
Věděl jsem, že se šel podívat na Alexe, ale až teprve po chvíli jsem byl schopen se otočit zpátky k domu. Měl jsem nutkání tam jít, ale přitom mě má vina držela na místě. Jen jsem se díval na občasné zazáření, které vycházelo skrz jeho okna.
„To mu nedaruji. Takhle mě odpálkovat. Doufám, že je doma, abych si to sním mohl vy-“ hlas, který jsem za sebou uslyšel se zasekl a větu nedopověděl.
„Ty?!“ prošel kolem mě Andrew a ukázal na mě prstem. „Ty?! Jak můžeš! Kvůli tobě mám díru v noze! To jsi Alexe znovu očaroval, že tě nezabil, když jsi tady před jeho domem?!“
„Může mě zabít kdykoliv později, nebudu se tomu bránit,“ odpověděl jsem tiše. „Běž za ním a postarej se o něho. Dej na něho pozor, prosím…“
„Co? Proč?“ nechápal a docela zapomněl na svou zlost.
„Postarej se o Alexe,“ ozval se za ním Faileonův hlas.
Andrew se prudce otočil a už se nadechoval, že něco řekne od plic, ale ve chvíli, kdy pohlédl na Faileona, ztratil hlas.
Ten se na něj jen usmál, poklepal ho po rameni.
„Alex bude v pořádku, ale potřebuje přítele…“
Na to ho obešel, chytl mě za loket a nekompromisně mě táhl do auta.
Když jsme odjížděli, Andrew ještě stál s otevřenou pusou a hleděl za námi, než se vzpamatoval a rozběhl se do Alexova domu.
Alexander
Probral jsem se, když mě něco tlačilo do paže, až jsem ji skoro necítil.
Pootočil jsem hlavu a uviděl Andrewa, jak se na mě tiskne a pravidelně oddechuje.
V první chvíli, jsem ho chtěl shodit z postele a seřvat ho, co si to dovoluje, protože jsem ho určitě k sobě nepozval, ale pak jsem se zarazil uprostřed myšlenky a skoro se zkroutil, jak mi to všechno najednou došlo.
Musel jsem se kousnout do rtů, abych nevykřikl, zatnul ruce v pěst, zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Všechno se mi vybavilo.
Jeho tvář, jeho slova, moje i jeho bolest.
Zasténal jsem a škubl sebou, což ovšem probudilo Andrewa, který hned vyletěl a zahleděl se na mě.
„Alexi! Jsi-"
Svá slova nedořekl, protože jsem ho stáhl k sobě na hruď, pevně ho objal a čelem se opřel o jeho rameno.
Slzy jsem nedokázal, a možná ani nechtěl, zadržet, a tak se ložnici za chvilku roznesly mě vzlyky.
„To nic... Jsem s tebou... Jsem tu pro tebe..." šeptal mi do ucha Andrew, občas mě políbil na krk nebo rameno a výskal mě ve vlasech.
„Jak dlouho…" vzlykl jsem přidušeně.
„Byl jsi mimo dva dny. Ošetřil tě někdo od toho čaroděje a…" cítil jsem, jak zavrtěl hlavou a povzdechl si.
„Řekni mi, co víš," popotáhl jsem a zvedl mu hlavu, abych se mohl podívat do jeho očí.
„Říkal, že ti ublížil, a že ho můžeš kdykoliv zabít. Bránit se prý nebude," zahučel Andrew a vyhnul se mému pohledu.
Znovu jsem se musel kousnout do rtů, jak mě sežehla palčivá bolest, a sevřel Andrewa tak silně, až sebou škubl.
„Musím… jít… musím…" vyrazil jsem ze sebe a pokoušel se vstát, ale Andrew mi to rázně zatrhl, když mě přitlačil zpátky na postel a zalehl.
„Ještě potřebuješ odpočívat. Udělej to aspoň pro mě, ano? Stejně mi to dlužíš za tu nohu," pousmál se na mě a pohladil po tváři.
Chvilku jsem se na něj díval, než se mi znovu začaly klížit oči.
William
Jestli někdy někdo viděl naštvaného Elfa, určitě si přál, aby to už nikdy nezažil.
Za tu chvíli, co jsem Faileona poznal, za těch pár dní, jsem ho ani jednou neviděl se zamračit. Ale teď vypadal jako bůh Poseidon, když se naštve a chce seslat silnou bouři s velkým vlnobitím, které by potopilo všechny lodě v okruhu stovek mil.
Otočil jsem hlavu do okna a raději se díval ven.
Stále jsem měl před očima ten jeho bolestný výraz a slyšel ten smutný, vyčítavý hlas, kterým se mě ptal: „Proč.“
V ruce jsem tiskl svůj řetízek, který jsem Alexovi před odchodem sundal z krku. Místo toho jsem mu vrátil prsten. Nasadil jsem mu ho na prst, stejně jako tenkrát, když jsem ho pro něj nechal vyrobit a opatřil ho ochranitelským kouzlem.
Jenže tenkrát se přitom usmíval…
Faileon se mě snažil přesvědčit, abychom se vydali k Rachel, ale já to zarputile odmítal. Nemohl bych se teď před ní ukázat. Provedl jsem špatnou věc, a teď před tím utíkám. Jsem prostě zbabělec.
Nechal jsem ho ještě u mě vyložit Alexovy zbraně, a pak jsem se s ním rozloučil s tím, že se na mě přijde určitě podívat. A že si mám rozmyslet tu návštěvu u Rachel, aby na mě neseslala nějaké ošklivé kouzlo.
No co, stejně bych si to zasloužil.
Když jsem osaměl, nebyl jsem schopen se ani svléknout a jít se umýt. Došoural jsem se do ložnice, a tak jak jsem byl, jsem si lehl do postele. A než jsem usnul, v ruce jsem stále tiskl ten řetízek, až jsem měl tvar měsíce snad natrvalo vyrytý do dlaně.
Ve stejné náladě pokračovaly další dva dny. Nebyl jsem schopen ani otevřít krámek.
Kdyby tu tak byla Yasmin.
Vypověděl bych ji všechno, co mě trápí, kopla by mě kopytem do hlavy, a já bych se možná vzpamatoval. Takhle jsem jen bloudil po domě a po zahradě, a neustále mě trápily výčitky svědomí.
Až teprve třetí den jsem se konečně trochu sebral a šel dolů do suterénu, do své pokladnice.
Měl jsem jasný cíl. Když se nemůžu vypovídat, napíšu to…
Přidám jednu novou vzpomínku k těm, které jsme tam s Alexem už vepsali.
Otevřel jsem deník, nalistoval volnou stránku a začal jsem psát. V jednu chvíli jsem musel přestat, když mi z očí začaly padat slzy, ale raději jsem je otřel, protože i sám před sebou jsem nechtěl zradit svou hrdost.
Jakou hrdost? Vždyť už žádnou nemám… Kdyby nebylo Kinrela, nikdy by se tohle nestalo.
A v tu chvíli mě to udeřilo do hlavy, jako zmiňovaný kopanec od Yasmin.
Poslední řádky, které jsem popsal, patřily Kinrelovi.
A poslední slova, než jsem odložil pero, byla:
Zabiju tě, Kinrele…
Byl jsem rozhodnutý. Udělám to. Pro Alexe…
Alexander
Probral jsem se znovu až druhý den ráno.
Andrew byl pořád se mnou a snažil se mi pomoct, ale nebylo jak.
Asi po hodině válení v posteli jsem se nakonec s jeho pomocí zvedl, že se půjdu aspoň umýt.
Nic mě nebolelo, aspoň ne fyzicky, byl jsem jen přeleželý, a tupá bolest v hlavě se mi usadila jako nezapomenutelná vzpomínka na to, co se stalo.
„Zvládnu to sám. Udělej třeba něco k jídlu," jemně jsem od sebe odstrčil Andrewa, že jsem vážně v pořádku a vlezl do koupelny.
Pustil jsem sprchu a zarazil se. Trochu nechápavě jsem zíral na prsten, a pak se podíval na hruď.
Podklesly mi kolena, a já se svezl na zem. Srdce se mi sevřelo, a já se poškrabal na hrudi, jako bych ho chtěl vytrhnout.
Zařval jsem.
A znovu.
Řval jsem dokud mi nedošel hlas.
„Alexi, co se-"
„Nechoď sem!" zakřičel jsem, když Andrew začal brát za kliku.
Serval jsem prsten z ruky a hodil ho na zem.
Bylo to, jako by mi dal navždy sbohem.
Jako by se se mnou už rozloučil.
A pak se ve mě něco zlomilo.
Už jsem neměl sílu brečet nebo se vztekat. Neměl jsem sílu řvát nebo se ptát na otázky, které stejně neměly odpovědi.
Jako by celý svět kolem mne zešedl.
Jako bych já zešedl.
Má tvář neodrážela žádné emoce, stejně jako oči, které ztratily svůj lesk, a po chvilce jsem se zvedl a automaticky se začal sprchovat.
Když jsem vyšel ze sprchy, Andrew tam na mě stále čekal, a s obavou se na mě podíval.
Otevřel pusu, ale když viděl můj výraz couvl.
Bezmyšlenkovitě jsem se oblékl a sešel do kuchyně.
„Nechal sis tam prsten..." špitl Andrew, když za chvilku přišel, aby dodělal jídlo.
„Nechci ho. Klidně si ho nechej nebo prodej. Opustil mě. Vykašlal se na mě. Nechci nic, co mi ho bude připomínat," odpověděl jsem lhostejně, ale mě srdce krvácelo.
Ten prsten nechal vyrobit pro mě.
Dal mi ho z lásky, aby mě ochraňoval.
Ale, k čemu to teď je?
Už je mi to všechno jedno.
Andrew chtěl nejspíš něco říct, ale nakonec jen zavrtěl hlavou a schoval prsten do kapsy.
Dodělal jídlo, které jsem snědl, aniž bych věděl, co jím, a pak jsem se odebral do knihovny.
Andrew mi byl cely den v patách, a i když se se mnou snažil mluvit, já o to nestál.
Teprve, až když jsem v noci ležel v posteli s ním po boku, protože si to nechtěl nechat rozmluvit, konečně jsem na něj promluvil.
„Zítra půjdu za Rowenem. Chci, aby mi to vysvětlil. A zabiju ho. Nebo zabije on mě. Vždyť je to jedno. Už je mi všechno jedno. To, co bych chtěl, jsem navždy ztratil, takže už nemám důvod žít."
S těmi slovy jsem se otočil zády k Andrewovi, takže jsem neviděl jeho slzy, které mu začaly téct po tváři, a ani jsem pak později necítil, že vstal z postele a vykradl se ven.
William
Skoro celý den jsem strávil ve své pokladnici a pročítal si všechno možné o černé magii, co jsem zatím stihl za ty roky nastřádat. Věděl jsem, že nezvládnu přečíst všechno. Ale vybral jsem si aspoň to, co by mi mohlo pomoct jako první záchrana nebo zrušení kouzel černé magie.
Ne na všechno bude stačit plamen, jako na Alexovo oblečení.
S obědem jsem se ani neobtěžoval. Jen jsem se oblékl, vyšel ven, a po cestě si koupil hot dog, který nesnáším, ale něco jsem sníst musel.
Pamatoval jsem si, kam jsme s Alexem jeli, když jsme chtěli konfrontovat Kinrela alias Kirka.
Tak, když jsem snědl tu příšernou věc, nechal jsem se na místo odvézt taxíkem, abych neztrácel čas pěší chůzí přes celé město.
K mé radosti tu moje auto stále bylo. Však jsem to říkal, že mi ho nikdo neukradne. Sedl jsem si do něho a celou dobu jsem pozoroval ten obrovský barák. Lidé vcházeli a odcházeli, ale po Kinrelovi jako by se slehla zem. A když jsem se podíval směrem nahoru, vážně to vypadalo, jako by tam chybělo jedno patro. Ale já věděl, že tam musí být. Cítil jsem to.
Mohl jsem použít kouzla zapomnění a vklouznout dovnitř. Ale i když jsem měl svůj posilovač magie, nestačila by mi s těmi kouzly na to, abych Kinrela porazil.
Když se neukázal ani pozdě večer, kdy už svítila v kancelářích světla jen sporadicky, vzdal jsem to.
Nastartoval jsem auto a rozjel jsem se domů. Zítra se tu vrátím…
A zatím můžu zase studovat další knihy o černé magii.
Když jsem dojížděl do své ulice, která vedla k mé zahradě, musel jsem nečekaně dupnout na brzdu, i když cesta byla prázdná.
Zničehonic se tu totiž objevila postava, která mi s rozpaženýma rukama vběhla přímo před auto.
„Co děláš, ty idiote!“ zvedl jsem se a přes horní rám čelního skla jsem se podíval na toho, kdo si nejspíš přál zemřít.
„Musíš jít za Alexem!“ vyhrkl a spustil ruce.
„Proč bych měl!“ poznal jsem Andrewa. „Ty jsi jeho přítel, ty se o něho postarej. Já jsem se ho vzdal. Ublížil jsem mu a nemám právo se o něm ani zmiňovat!“
„Podívej!“ nedal se Andrew odbýt.
Sáhl do kapsy a došel rychlým krokem ke mně. Dosedl jsem zpátky na sedadlo, když jsem na jeho dlani uviděl Alexův prsten.
„Chce jít za šéfem. Prý ho zabije, nebo se nechá zabít! To nesmí! Musíš ho zastavit!“ vrazil mi prsten do ruky a rychle si otřel oči do rukávu, abych neviděl jeho slzy.
„Nesmí tam jít! Je jediný, koho mám, kdo se o mně postaral. Mám ho rád, nechci, aby se mu něco stalo! Nechci o něho přijít. Ztratil bych svého bratra, protože tak ho beru, pitomče! Běž za ním, okamžitě. Musíš ho zastavit!“
Šokovaně jsem hleděl, jak mi tu nadává, a přitom brečí, a utírá si oči i nos do rukávu.
„Slyšel jsi? Běž za ním…“ ozval se náhle vedle mne další hlas, až jsem leknutím málem nadskočil.
„Faileone!“ zařval jsem do nočního ticha.
„Říkal jsem, že se na tebe přijdu podívat. A přišel jsem včas. Nechceš, abych se zase rozzlobil, že ne? Já se tady o mladého pána postarám, a ty běž za ním. A okamžitě!“ naklonil se ke mně a zamračil se.
Ani nevím proč, ale okamžitě jsem zařadil zpátečku, abych se mohl otočit a vyrazit k Alexovi domů.
Kašlal jsem na ty dva… Musel jsem teď opravdu zabránit Alexovi, aby šel za Kinrelem sám.
Ani jsem snad nevypnul motor auta, nevím, asi chcíplo samo, ale jen, co jsem vystoupil, spíš vyskočil z auta, běžel jsem rovnou nahoru. Proletěl jsem celý barák a zastavil se až u ložnice, odkud jsem zaslechl jeho jemné zavzlykání.
Opatrně jsem vešel dovnitř…
Alex ležel na posteli, a podle toho, že měl zavřené oči a pravidelně, až na občasný tichý vzlyk, oddechoval, mi bylo jasné, že spí. Sem tam mu ruce mírně škubly, jako by chtěl něco zachytit.
Srdce se mi sevřelo, když jsem k němu došel.
Klekl jsem si vedle postele a vzal jeho ruku do dlaní. Políbil jsem ho na klouby, a pak mu nasadil zpátky prsten, který tam prostě musí mít…
Miluji ho… I když jsem se ho chtěl vzdát, prostě ho miluji a budu ho pořád ochraňovat.
Zul jsem si boty a přilehl k němu. Opatrně jsem ho objal a přitáhl k sobě.
Nevím, jak ho chci chránit, když s ním nebudu… Nevím, proč jsem byl takový blázen a chtěl jsem odejít.
I když jsem mu ublížil, prostě to nedokážu. Teď už to vím…