William
Dopadl jsem na zadní sedačku auta, když mě tam někdo natlačil, a hned se za mnou zabouchly dveře. Po pár vteřinách se ozvalo zaburácení silného motoru, a já už jen cítil, jak se auto pohlo dopředu a velkou rychlostí se vzdalovalo od černého trhu.
Noha mě bolela jako čert, ale víc jsem spíš vnímal bolest na hrudi. Znovu jsem sevřel košili v místě, kde mi bilo srdce a zavřel oči.
Stále se mi vybavovala jeho tvář, jeho jasně modré oči, které byly bystré, a lehce dokázaly všechno prohlédnout dřív, než by kdokoliv proti němu něco podnikl.
„Kam… kam jedeme?“ zeptal jsem se polohlasně po chvíli, kdy jsem byl schopen se natolik uklidnit, abych mohl promluvit.
„Poslala mě Rachel. Bála se o tebe. Měl jsi prý za ní přijít a neukázal ses u ní tři dny.“
Pootočil jsem hlavu a ve zpětném zrcátku se mé oči setkaly s jeho pohledem.
„Kdo jsi?“
Neodpověděl hned, jen se na moment soustředil na řízení, když jsme projížděli poslední městskou křižovatkou a po chvíli jsme byli mimo město.
„Jmenuji se Faileon,“ promluvil konečně, když jsme jeli po prázdné silnici a já ucítil zvláštní přítomnost něčeho jiného.
Ještě jsem se s nimi nesetkal, ale věděl jsem, že existují. Většinou se schovávali a měli proč.
Užasle jsem se díval na to, jak uvolnil svou pravou podobu. I když seděl a částečně mi ho zakrývalo sedadlo řidiče, bylo poznat, že má štíhlé tělo, musel být i vyšší než já. Jemné ale přitom výrazné rysy ve tváři a jeho uši, které se částečně prodraly skrz dlouhé a husté bílé vlasy, byly protáhlé, ale přitom mu to moc slušelo.
A jeho oči… Tmavě modrý pohled, jako nebe, které před večerem potemní…
Byl opravdu krásný…
Možná bych se na něj díval pořád, dokud bychom nedojeli do cíle, ale silná bolest mi zaškubala nohou.
Faileon zpozorněl… A když ve zpětném zrcátku uviděl, jak stále svírám košili na prsou, a přitom se kroutím i bolestí, která mi vystřelovala z nohy do celého těla, promluvil tiše několik elfských slov.
Jeho melodický hlas, který zněl, jako by zpíval smutnou píseň, mě okamžitě uklidnil, a já po chvilce zavřel oči, nevnímajíc už nic, co se kolem mě dělo.
Alexander
Byl jsem rád, že jsem se vůbec doplazil domů.
Samozřejmě, že tohle nebyl jediný případ, kdy bych byl při lovu zraněn, proto jsem měl doma speciální obklady a mastičky, které jakékoliv rány, ať už řezné nebo bodné, či popáleniny, léčily, abych byl co nejrychleji zase na nohou.
Jenže teď jsem neměl ani sílu na to si ránu ošetřit.
Sžíravá bolest na hrudi se stupňovala, aniž bych věděl proč, a já se s posledních sil dobelhal do ložnice.
Vak mi sklouzl z ramene, ozvalo se žuchnutí, a pak pro mě přestal svět existovat.
Nejspíš bych spal přinejlepším do dalšího večera, kdyby mě neprobudilo otravné zvonění mobilu.
Se zasténáním jsem rozlepil oči a převalil se na záda.
Zraněnou ruku jsem měl v jednom ohni, prostěradlo pode mnou bylo celé od krve a točila se mi hlava.
Pohledem na mobil jsem zjistil, že je skoro poledne a od šéfa mám asi patnáct nepřijatých hovorů.
„Jo?" zaskuhral jsem a nějaká zdvořilost mi byla u zadku.
Okamžitě spustil lavinu otázek a nadávek, ale já nebyl ve stavu, kdy bych ho mohl poslouchat, takže i když to za normálních okolností nedělám, přerušil jsem ho a řekl, že v lovu budu pokračovat, jak se dám do kupy.
S tím jsem zavěsil, ještě chvilku ležel, než jsem se konečně odhodlal vstát a skoro po čtyřech se doplazil do koupelny.
Tam jsem ze sebe serval oblečení, vlezl si pod sprchu a zavřel na moment oči.
Vybavila se mi čarodějova krásná tvář a jeho hnědé oči, ve kterých bych se mohl utopit.
Odfrkl jsem si a zavrtěl hlavou.
Na co to, sakra, myslím?
Mimoděk jsem se dotkl přívěsku na hrudi a okamžitě si vzpomněl na ten útok, co proti mě použil.
Proč mi připadal tak povědomě známý?
Nakonec jsem to všechno nechal být, vylezl ze sprchy a začal se aspoň trochu ošetřovat, abych byl co nejrychleji v kupě, a mohl dokončit svůj úkol.
William
„No to je dost,“ klepla mě Rachel prstem do čela a zavrtěla nade mnou hlavou. „Myslela jsem, že prospíš soudný den. Neměl Faileon použít tak silné kouzlo, zatracení Elfové, měla jsem pro tebe raději poslat draka. Co jsi to tam pro boha dělal? Jak ses mohl tak zřídit? Kdo po tobě jde?“
Rachel na mě sypala jednu otázku za druhou a pobíhala od postele ke stolku, pak ke krbu a zase zpátky. Nevěděl jsem, kde mi hlava stojí, a já ji nedokázal sledovat ani očima, natož hlavou, abych ji mohl dát nějakou uspokojivou odpověď.
„No, hlavně že jsi na živu,“ konečně se vedle mne usadila a odhrnula peřinu.
V první chvíli jsem sebou cuknul, když jsem si uvědomil, že jsem nahý, a chtěl peřinu přitáhnout zpátky. Ale její přísný pohled mou ruku zastavil.
„Co bych na tobě měla, prosím tě. Jsi na mě moc mladý, a vím, že ty holky nerad,“ zasmála se Rachel a začala mi sundávat obvaz z nohy.
Podepřel jsem se na loktech, abych se na to mohl podívat. Obvaz byl jen mírně zakrvácený, takže mi ho musela vyměnit už několikrát. Podle toho, jak rána vypadala, musel použít speciální kulku.
„Byla stříbrná,“ ukázala jen tak, jako by mimochodem, na stolek, kde na malém tácku ležela věc, na kterou právě pomyslel.
Umí číst myšlenky, nebo co?
„I když jsi čaroděj, naštěstí jsi člověk. Takže ti nemohla nějak moc ublížit. Jen oslabila tvou magii. Buď rád, že jsem poslala Faileona, aby se po tobě podíval. Tušila jsem, že se něco stalo, když jste se neukázali.“
„Byl to lovec,“ uložil jsem se zpátky na polštář. „Prý má rozkaz mě zabít, a já netuším proč. A on mi to taky jaksi nesdělil.“
„Lovec?“ Racheliny ruce se zastavily.
A když se na mě šokovaně podívala, uvědomil jsem si jednu věc. Říkala, že jsme měli přijít? Ne, že jsem měl přijít? A kdy jsme spolu vlastně naposled mluvili? Kdy a s kým jsem tu vlastně byl?
Už jsem otvíral pusu, že se zeptám, stejně jako Rachel měla evidentně na jazyku nějakou otázku, když zavrzaly dveře, a dovnitř vešel ten krásný Elf, který mě sem přivezl.
„Jsi vzhůru? To jsem rád. Nechtěl jsem tě uspat na tak dlouho, ale hrozně jsi trpěl,“ zastavil se u postele, pozorně si prohlédl celé mé tělo a spokojeně se usmál.
Alexander
Střídavě jsem prospal a léčil se další dva dny. Teprve čtvrtý den jsem mohl konečně hýbat s rukou, aniž bych cítil bolest.
Během léčení jsem ještě volal Andrewovi, který mě samozřejmě seřval, jaký jsem pitomec a idiot, a že mám u něj, co žehlit.
Naštěstí měl mezi jinými na tržišti někoho, kdo mu pomohl, takže nohu už měl taktéž skoro zahojenou, jen ještě prý kulhá a musí se šetřit.
Byl podvečer, když někdo zazvonil a já se zamračil.
Návštěvu jsem nečekal.
Jen ve spodním prádle jsem přešel k domovním dveřím, po cestě vzal zbraň a nakoukl do kukátka.
S povzdechem jsem zbraň zase odložil a dveře otevřel.
„Nenávidím tě," zamračil se na mě Andrew, když prokulhal kolem mě dovnitř.
„Hele, fakt to jinak nešlo. A věděl jsem, že se z toho dostaneš. Jen... Promiň, ale nemám teď nějak náladu," pokrčil jsem rameny a doufal, že odejde, jenže on přešel do obýváku a otočil se na mě.
„Jdu si pro to žehlení," zamračil se na mě a dlaněmi se opřel o mou hruď.
Dosedl jsem do křesla, a on toho hned využil a vyhoupl se mi na klín.
A než jsem se stačil nadechnout, měl jsem ho plnou pusu.
Vydechl jsem a vyšel mu jazykem vstříc. Jeho jemné ruce klouzaly po mé hrudi a já neodolal, abych těma svýma nezabloudil pod jeho triko, které jsem vyhrnul. Zavzdychal mi do úst, když jsem svými dlaněmi zabloudil pod jeho kalhoty a promnul kulatý zadeček. Otřel jsem se o něj svým klínem a ruce posunul dopředu, abych mohl rozepnout pásek u kalhot.
Jenže pak...
Myslí mi proběhla myšlenka, že tohle není správně, aniž bych věděl proč.
Byl pěkný, mladý, očividně mě měl rád, ale já z nějakého důvodu nemohl.
Chytl jsem ho za ruce a odstrčil od sebe.
„Promiň. Já… Fakt to nejde," zahuhlal jsem a donutil ho si stoupnout.
„To kvůli němu? Vážně se ve vás nevyznám. Napřed s ním jsi, očividně jste se spolu i vychrápali, a pak se zase vzájemně chcete zabít. Vážně vás nechápu. Ale abys neřekl, na tom úkolu, cos mi dal pořád pracuju. Až budu vědět něco víc, nebo až ty si rozmyslíš, co vlastně chceš, tak se ozvi," nafoukl se Andrew, popadl triko a s těmi slovy mě nechal stát zaraženého v obýváku.
Teprve až klapnutí dveří mě probralo a já zmateně zamrkal.
Jaký jsem mu dal úkol?
A, proč o tom čaroději mluvil, jako bych ho znal?
Jakoby ho on znal?
Ale na tom tržišti to nevypadalo, že by se znali.
Teda Andrew už něco naznačoval tam, ale ten čaroděj...
Zatřepal jsem hlavou a rozhodl se, že si zjistím víc, ale až budu mít čas.
Teď bylo přednější znovu sebrat síly a vydat se na lov.
Počítal jsem s tím, že do zítřejšího večera budu schopný se zase v plné síle vydat na lov.
William
Po dalším dni jsem se mohl už postavit a Rachel mi dovolila mi menší procházku.
„Jsem rád, že jsi v pořádku. Opravdu to vypadalo špatně,“ zaslechl jsem za sebou melodický hlas, když jsem se v jednu chvíli zastavil a s pohledem upřeným do nebe jsem se zamyslel.
Faileon došel až ke mně a natiskl se mi na záda. Bylo příjemné se takhle o někoho opřít, už dlouho jsem byl sám. Ale…
Ten svíravý pocit v hrudníku od oné noci stále přetrvával, jako bych ten úder do hrudi seslal sám na sebe.
„Nosíš tady někoho jiného,“ objal mě Faileon jednou rukou, dlaní mě pohladil po hrudi a zastavil ji na srdci.
Sklonil jsem hlavu a zadíval se na tu ruku, která mě hřála, ale nic víc…
Jo… Mám pořád ten zvláštní pocit a nedokážu se ho zbavit. Na Racheliny otázky jsem odpovídal vyhýbavě a když zmínila nějakého Alexandera, jen jsem na ni překvapeně hleděl, protože jsem nevěděl, o kom to mluví.
A teď Faileon… Jak může říct, že v srdci nosím někoho jiného?
Jo, dělal mi návrhy, ale měl jsem pocit, že by to bylo k ničemu. Byl sice krásný, doslova výstavní kousek, byl milý, moudrý, hodný… Ale to bylo všechno. Nic jsem k němu necítil. Když jsem se pokusil večer k němu víc přiblížit, měl jsem pocit, jako bych někoho zradil, a okamžitě jsem se stáhnul.
Ale díky němu, jeho a Rachelininým schopnostem, jsem se rychle léčil. Upír by mi mohl závidět…
Třetí den jsem měl ránu už zataženou, zbyla po ní jen malá jizva připomínající průstřel, a mohl jsem chodit bez opory. Už jsem skoro ani nekulhal. Možná to je i tím, jaké sajrajty do mě Rachel pořád cpala. Musel jsem každé ráno a každý večer vypít jakousi břečku, kterou jsem ani sám nedokázal pojmenovat.
„Nemůžeš se vrátit domů!“ přísně se na mě při večeři Rachel podívala a založila si ruce na prsou.
„A proč ne?!“ vyštěkl jsem na ni, jako malé děcko.
„Protože ne! Nevíš, jestli tam ten lovec nebude. Čtyři dny jsi tady a on zatím mohl ve tvém domě nastražit pasti! Nebo tam na tebe může čekat! Kolik máš roků, že tohle nevíš? A pořád jsi mi neřekl, co se s Alexanderem stalo, že na tebe zaútočil! Co jste dělali, když jste odsud odešli?“
Takhle napřímo mi to ještě Rachel ani jednou neřekla. Teď si rozhodně vysloužila mou pozornost víc než kdy jindy.
„Řekni mi, s kým jsem tu byl, jak vypadal, a co jsme tu dělali,“ narovnal jsem se a naléhavě se ji zadíval do očí.
Už tak jsem měl pocit, jako bych si měl na něco vzpomenout. Ale jako by mi někdo udělal bordel v hlavě, nebyl jsem toho schopen. Jako když člověk ví, co chce říct, ale nedokáže to vyslovit.
Alexander
Bylo to přesně jak jsem čekal. Další den jsem už vstal a jakoby se před pěti dny nic nestalo.
Pouze jizva na paži a drobná spálenina na hrudi ukazovala, že je něco jinak.
Samozřejmě jsem ještě nebyl natolik v kondici, že bych byl schopný si to rozdat se smečkou upírů, ale na jednoho čaroděje bych měl mít síly víc než dost.
Spokojeně jsem si chystal snídani, když mi hlavou znovu prolétla Andrewova slova.
Ruka mi ztuhla uprostřed pohybu a tou druhou jsem sevřel přívěsek na krku.
Ne.
Nesmím se tím nechat rozhodit.
Splnění úkolu je pro mě teď hlavní prioritou.
Přesto jsem se jisté mrzutosti zbavit nedokázal, takže na vydatné snídani, kterou jsem si nachystal, jsem si moc nepochutnal. A nutno podotknout, že jsem se fakt překonal.
Nikdy jsem moc rád nevařil, spíše to bylo jen z nutnosti, takže, když už jsem si dělal něco většího, bylo to jako menší svátek.
Nakonec polovina toho, co jsem udělal, skončila v lednici, a já se šel připravovat na další akci.
Vím, že jsem ho zranil. A, i když na něj stříbrné kulky nebudou fungovat jako na většinu jiných, nějaké následky mu pár dní zůstanou.
Předpokládal jsem, že se léčí doma, takže můj cíl byl jasný.
V noci ho znovu přepadnout, a tentokrát svůj úkol dokončit.
William
Nevěřícně jsem hleděl na Rachel, když mi povyprávěla, co a jak.
Nechápal jsem to.
Nebo… Nechtěl jsem tomu věřit.
Ale ten tísnivý pocit na hrudi přetrvával, a když mi to řekla, byl ještě silnější.
Zprvu jsem odmítal udělat to, co ona chtěla. Možná jsem se bál toho, co zjistím… Nebo jsem to prostě nechtěl vědět. Něco mě nutilo se tomu bránit.
Ale nakonec, za dohledu Faileona, jsem se uložil uprostřed magického kruhu a zavřel oči…
Nevím, jak dlouho jsem byl mimo sebe, ale ve chvíli, kdy mě Rachel násilně probrala, jsem byl celý propocený a všechno mě bolelo.
Jen jsem zíral do toho tmavého stropu a nedokázal zpracovat nic z toho, co jsem prožil.
Byla toho spousta, ale ani jedna vzpomínka nebyla ucelená. Nicméně každá končila smrtí… Jen jednou jsem to byl já, kdo zabil. Ve všech ostatních vzpomínkách to byl Alex, kdo dal poslední ránu…
„Napij se,“ přišel ke mně Faileon, když konečně mohl vstoupit do kruhu.
Pomohl mi sednout a podal mi sklenici vody. Hladil mě po zádech a šeptal uklidňující slova.
„Kletba byla znovu posílena. Ten, kdo vás proklel, zjistil, že jste to prolomili a uvalil na vás novou kletbu a silnější. Abychom to překonali, museli byste tu být oba dva,“ přecházela zamyšleně Rachel kolem kruhu, pak se zastavila a zadívala se na mě. „Co jsi viděl?“
Řekl jsem ji všechno, co se mi zjevilo. Byl jsem z toho celý rozklepaný, a měl jsem zpočátku problém zformulovat slova. Ale nakonec jsem se rozpovídal…
„Takže víš jen to, co jste už zjistili poprvé. A když jsi zapomněl ty, tak určitě zapomněl i Alexander. Není divu, že se tě pokouší zabít. Vykonává původní rozkaz. Jako by vám někdo vymazal na sebe vzpomínky za ty dva dny. Pamatujete si jen to, co nesouviselo s tím druhým. Potřebovala bych ho tady. Ale nevím, jak ho sem dostat. Je to lovec, a vzhledem k tomu, jak to teď nabralo jiné obrátky, tak s tím bude problém. Mohl by nás zabít dřív, než bychom mu něco stihli vysvětlit…“
Pořád jsem měl plnou hlavu vzpomínek. Zatím jsem se jim nějak zdráhal uvěřit, i když mi něco říkalo, že to pravda je. A v duchu jsem si stále opakoval, že ho nechci zabít, i když on o můj život usiluje.
Že ho prostě nemůžu zabít…
„Mám nápad, ale potřebuji pomoc,“ konečně jsem vstal ze země a společně jsme vyšli do teplejší části domu, kde jsem se unaveně svalil do křesla u krbu.
„Půjdu si pro něho a dotáhnu ho sem. Ale sám to nezvládnu,“ podíval jsem se na Faileona. „Nemám dost své magické síly, ale kdybys mi jen malinko pomohl…“
Alexander
Večer jsem byl zase nachystaný a připravený.
Ozbrojený, opět celý v černém, jsem se znovu pěšky vydal k tomu krámku se starožitnostmi.
Stejně jako posledně jsem přeskočil zídku do zahrady a překvapilo mě, že proti mě okamžitě nic nevyskočilo.
Taky bylo kolem až nepřirozené ticho a tma.
Buď už spal a nebo bylo po něm. Což by mi sice usnadnilo práci, ale nadšený bych z toho nebyl.
A druhé překvapení přišlo, když mé kameny jen velmi slabě reagovaly na magii.
Že by až tak zeslábl?
Zkusmo jsem vzal za kliku a vzápětí zaklel.
Ten malý zmetek si nechal nainstalovat alarm.
Ale něco takového mě nemohlo zaskočit.
Využil jsem své chytré věcičky, které si říkalo mobil, a přemostil celý okruh.
Bylo mi ale jasné, že se tu stejně dřív nebo později objeví poldové a i když mě znali, nechtěl jsem nic zbytečně vysvětlovat a zdržovat se.
Takže jsem zariskoval, a bez ohledu na možné pasti vběhl do domu.
Nemusel jsem ho ale ani procházet celý, když mi došlo, že se sem vůbec nevrátil.
Možná zůstal na trhu?
Pomohl mu tam někdo?
I když bych si za normálních okolností barák celý prohlédl, teď jsem na to prostě neměl čas.
Rychle jsem vypadl, a tentokrát to nevzal zkratkou, ale pěkně oklikou přes město.
Rozhodl jsem se vrátit se domů, odhodit nepotřebné věci, víc se vyzbrojit, a vrátit se na tržiště.
Za hodinu a půl, tentokrát vyzbrojený dvěma kolty, kuší, třemi dýkami a strunou, jsem se vydal znovu ven a zamířil na trh.
William
Rachel zprvu protestovala. I Faileon váhal. Přeci jen se běžně ve městě neukazoval, raději zůstával ukrytý v lese. A taky, to, co jsem po něm chtěl…
„V pořádku, ale jen pasti, a počkám na tebe v autě. Teda na vás… A kdyby se cokoliv dělo, okamžitě utečeš, jasný?“ podíval se na mě přísně, a já hned raději přikývl, aby si to ještě nerozmyslel.
Připravili jsme se a hned vyrazili. Potřebovali jsme být ve městě co nejdříve. Když jsme se blížili k Portlandu, Faileon změnil svou podobu do lidské tak přirozeně, jako by to dělal běžně každý den.
Zastavili jsme kus od mého domu. Chtěl jsem si jen vzít nějaké věci a zase jít, ale i přesto jsem byl opatrný.
Byl jsem právě v uličce vedle sklenářova domku, když se rozhoukal alarm.
Okamžitě jsem zaktivoval jednoho mého špiona, abych věděl, co se v mém domě děje, protože jsem na zahradu neviděl.
Byl to on… A teď byla šance ho dostat, aniž bych ho musel někde hledat.
Ale nesmím být zbrklý…
Kašlal jsem na věci, které jsem si chtěl vzít, a rychle jsem se vrátil zpátky k Faileonovi.
„Máme štěstí, opravdu byl u mě v domě, a já-“ přerušilo mě zvonění mobilu.
Ostraha, agentura, která má na starosti můj dům, se okamžitě informovala, zda nedošlo k mylnému spuštění alarmu. Uklidnil jsem je že ano, ale už jsem to vypnul, a zas se pak věnoval Faileonovi.
Jen mě docela štvalo, že tak v pohodě překonal i lidský technický výtvor, který by měl být bezchybný a na ochranu lidí a majetku. Pche, není nad stará kouzla.
Pohodlně jsem se v sedačce opřel, zavřel oči a napojil se na špiona, který se nalepil na lovce, a ústně jsem Faileona navigoval.
Když jsem zjistil, že dům, do kterého Alexander vešel, bude patřit jemu, požádal jsem, abychom zastavili o ulici vedle. Tiše jsme se pěšky přesunuli až k domu, který sousedil s Alexovým, a vylezli na střechu, odkud jsme ho pozorovali.
Chvíli se svítilo, bylo vidět, jak chodí z místnosti do místnosti, pak na chvíli zmizel, a vzápětí se znovu objevil, aby všude pozhasínal a ukázal se venku.
„Je ozbrojený?“ tiše jsem se zeptal.
Faileon přivřel oči a soustředil se na Alxendera, a pak přikývl.
„Střelná zbraň, kuše, minimálně tohle má,“ zašeptal a ukázal na Alexova záda, kde měl vak.
Pistole měl zřejmě schované pod oblečením… Hned jsem si vzpomněl, že stejně byl ozbrojený i tenkrát, když na mě zaútočil.
Přemýšlel jsem, jestli na něho neskočit hned, ale nakonec jsem to zavrhnul. Nechtěl jsem, aby byl někdo další zraněný, kdyby to náhodou nevyšlo.
Počkali jsme ještě chvíli i potom, co nám zmizel z dohledu. A když jsme měli jistotu, že se na konci ulice neotočí a nepůjde zpátky, vyrazili jsme…
Alexander
Vejít si jen tak na trh potom, co jsem tam způsobil, by mohlo být docela o hubu, a jelikož jsem ještě nebyl úplně fit, během cesty jsem si svůj nápad rozmyslel a rozhodl se to vzít oklikou.
Když jsem továrnu míjel, pro jistotu jsem měl ruku na zbrani, kdyby mě náhodou někdo poznal a rozhodl se, že mi spočítá tu újmu na zdraví.
Naštěstí byl ale všude klid, tak jsem rychlým krokem zamířil dál k lesu, kde stál starý opuštěný důl.
Malou baterkou jsem posvítil do tunelu a i když osvětlovala jen čas přede mnou, věděl jsem, že obyvatelé už o mě ví.
„Vylez, ty stará rašple, nebo si tam pro tebe a tu tvoji povedenou rodinku přijdu! Víš moc dobře, že to máš nahnuté!" zakřičel jsem, a můj hlas se ozvěnou nesl tunelem.
Delší dobu se nic nedělo, až jsem začínal mít dojem, že nakonec odejdu z prázdnou, ale vzápětí jsem uslyšel podivný zvuk, jako když někdo přejíždí nehty po skle.
„Tyyyyy... Nejsi ti vítán," zavrčela na mě mantichora, když se vyvalila z tunelu a vztyčila se nade mnou v celé své výšce a odpornosti.
„A ty si myslíš, že mě těší tu být? Ale máš u mě ještě vroubek a jsem ochotný ti to odpustit, když pro mě něco uděláš," šel rovnou k věci a nakrčil nos, protože z toho smradu se mi obracel žaludek.
Jako byste rok nosili ponožky, pak je hodili do igelitky a tu týden nechali na přímém slunci.
Teda, ne, že bych tohle někdy udělal, ale k ničemu jinému to prostě přirovnat nešlo.
Mantichora chvilku váhala, ale nakonec usoudila, že ji nejspíš nic jiného nezbyde a když kývla vylíčil jsem ji situaci, jaká se před pěti dny odehrála na tržišti a že potřebuju zjistit, jestli se tam neukrývá čaroděj, kterého hledám, nebo ho někdo odvedl a někam skryl.
Mantichora něco zavrčela ve své řeči a za chvilku kolem mě proběhli tři malí tvorové, podobní kočkám.
Věděl jsem, že nebudu muset čekat dlouho, ale i tak byla pro mě každá vteřina strávená vedle té bytosti utrpení.
Uběhlo asi pět minut, když se tvorové vrátili, a něco zakníkali na mantichoru.
„Není tam… Nikdo ho neviděl s nikým odcházet… A tebe proklínají…" zavrčela a napjala se zřejmě v očekávání útoku.
Jen jsem mávl rukou a povzdechl si.
Tímhle se to všechno komplikuje.
„Jestli z té své díry vystrčíš čumák, tak ti ustřelím tu tvou šerednou palici, jasné?!" řekl jsem důrazně, a pak se otočil, abych se mohl vrátit domů a vymyslet co dál.
Kousek dál od jatek jsem si nakonec zavolal taxíka, protože už tak jsem se zdržel něco přes hodinu a půl, a já chtěl být co nejdříve doma.
William
Nevěděli jsme, jak dlouho bude Alexander pryč, a proto jsme se nemohli ničím zdržovat. Spěchali jsme, abychom byli co nejdříve připraveni na jeho návrat.
Věděl jsem, že je nebezpečný, a bylo nemyslitelné na něj zaútočit přímo.
Přenesl jsem nás dovnitř domu. Byl to jen kousek, a proto jsem nespotřeboval moc své magie. A navíc jsme nevěděli, jestli nemá dveře napojené na nějaký alarm.
„Zkontroluji, jestli tu nemá zbraně,“ zašeptal Faileon a opatrně se začal přemisťovat z místnosti do místnosti.
Věděl jsem, proč jsem ho požádal o pomoc. Dokázal vycítit nebezpečí a zbraně, i kdyby byly sebelíp uschované. Sem tam jsem zahlédl nazelenalé světlo, když narazil na nějakou skrýš a hned ji zapečetil, aby se Alexander nedostal lehce ke svým zbraním.
Nemohl jsem dopustit, aby Alexander hned u dveří přišel na to, že jsem v domě a mám tu nastražené pasti. Nechal jsem tedy předsíň, kuchyň a koupelnu bez povšimnutí, a zaměřil jsem se na obývák a ložnici.
Pokud se už dostane sem, a třeba i na mě zaútočí, nedostane se ven.
Když Faileon prošel celý dům, vrátil se zpátky ke mně do ložnice, kde jsem právě dokončoval kouzlo.
Zadíval se na noční stolek, kde ležela moje fotka a jen zavrtěl hlavou.
„Můžeš jít pokračovat vedle,“ odstrčil mě bokem.
Postavil se doprostřed ložnice a zaměřil se na všechna má kouzla. Posílil je svou magií, a pak zcela zakryl proudění energie, které by ukázalo na to, že tu nějaká magie je.
Pasti se zaktivují v momentě, kdy vyšlu příkaz, nebo když na mě bude chtít Alexander zaútočit.
Už jsem chtěl vejít do pracovny, když mi v uchu zabzučelo, jako když proletí komár a v tu samou chvíli vyběhl z ložnice i Faileon.
„Vrací se,“ zašeptal a rychle se otočil k oknu, přes které se vyhoupnul na římsu. „Budu čekat v autě, a nevrhej se zbytečně do nebezpečí.“
Ještě mi na moment položil ruku na hlavu, zamumlal několik svých elfských slov, aby skryl mou přítomnost, a pak už mi zmizel v tmě.
Rychle, ale tiše jsem zavřel okno a skryl se za knihovnou, kterou jsem chtě nechtě musel obdivovat, protože byla plná zajímavých titulů.
„Ale na koukání teď čas nemám.“ pomyslel jsem si, když jsem se posílen Faileonovým kouzel zcela skryl a čekal, až Alex vejde dovnitř.
Alexander
Bylo to k vzteku. Pochyboval jsem, že budu mít takové štěstí, aby ten čaroděj někam zalezl a ve škarpě chcípl jako zatoulaný pes. Nejspíš se dostal mimo trh, a až pak mu někdo pomohl.
A vzhledem k tomu, že vlastnil krámek a nejspíš byl poměrně oblíbený, mohl to být kdokoliv.
Takže místo zabíjení budu muset svého čaroděje napřed najít, a to znamenalo zdržení.
Vztekle jsem zavrčel, až se po mě řidič ohlédl, ale když viděl můj pohled, raději se odvrátil a ani necekl.
Doma jsem byl asi během deseti minut, protože provoz v tuhle dobu byl téměř nulový, a rozhodl se, že dnes už se na všechno vykašlu, dám si sprchu, něco sním, a pořádně se na to prospím.
Když jsem vešel dovnitř na okamžik se mi stáhl žaludek a já zbystřil. Ale nejspíš to byly jen nervy, protože jsem nic podezřelého nezaregistroval, a ani můj speciální alarm, kde jsem měl zabudovanou i kameru, snímající celé okolí domu, nic neukazoval.
Mohutně jsem zívl, jak to na mě najednou padlo, vak hodil na křeslo v obýváku, na stůl vyskládal všechny zbraně, co jsem měl volně u sebe. a svlékl si mikinu.
Cestou do ložnice, kdy jsem si nepotřeboval ani rozsvítit, jsem sundal i triko, kalhoty a ponožky, takže když jsem vešel do ložnice, byl jsem jen ve spodkách.
Tam jsem si už rozsvítil a můj pohled automaticky zabloudil na noční stolek, kde jsem měl fotku svého cíle.
Aniž bych nad tím přemýšlel, sevřel jsem v prstech přívěsek, a po páteři mi přeběhl mráz.
Nakonec jsem zatřepal hlavou a věci hodil na křeslo do kouta.
Vlezl jsem do koupelny, sundal i ten poslední kousek oblečení, a pak vlezl pod sprchu.
Jakmile jsem na sebe pustil horkou vodu, blaženě jsem vydechl, zavřel oči, a zapomněl aspoň na chvíli na všechny starosti.
William
Slyšel jsem ho vejít, i to, jak se na moment zastavil v chodbě. Byl dobrý nápad vykašlat se na pasti hned za dveřmi. Mohl jsem tím hodně ztratit…
Pootevřenými dveřmi pracovny jsem naslouchal, kudy se pohybuje. Byl doma, takže se nemusel nějak omezovat, či být opatrný, a to mi hrálo do karet. Takhle jsem přesně věděl, kde je. Nemohl jsem už použít mého špióna, ale tohle mi bohatě stačilo.
Cítil jsem, jak ve mně nervozita stoupá, a tak jsem zavřel oči a vybavil si Faileonovu tvář a slova, která mi říkal na uklidnění.
Musel jsem se hodit do klidu, jinak bych to celé pohnojil.
Alexanderova první zastávka byla v obýváku. Dělal tam docela rachot, ale po chvíli i ten ustal, a on se přesouval nahoru. Slyšel jsem, jak se místy zastavuje, a něco tiše dopadá na zem… A když se v chodbě ukázal proužek světla vycházející z ložnice, věděl jsem, že mám napůl vyhráno.
Opatrně jsem se přemístil blíž ke dveřím a zaposlouchal se.
Netrvalo dlouho, a klapnutí dalších dveří a šumění vody mi řeklo, kde se nachází.
Rychle, ale potichu jsem seběhl do obýváku
Tušil jsem to…
Odříkal jsem šeptem kouzelnou formuli a zbraně jsem odeslal do Faileonova auta. Byl připravený, že se to může stát, a taky věděl, že zatím žiju, a je to na dobré cestě.
Vrátil jsem se zpátky nahoru. Spěchal jsem, abych byl v ložnici dříve, než se umyje.
Vešel jsem do ložnice, a můj pohled padl hned na křeslo, kde měl pohozené věci.
Vždycky to tak dělával. Jen výjimečně si je hned uklízel. Vždy jsem to skládal já, aby nebyly všude jeho věci rozházené, protože se mi nechtělo čekat, až si je posbírá a zavěsí.
Vždycky? Jak to vím? Znám ho?
Zaváhal jsem, když jsem za sebou potichu zavíral dveře.
Zdálo se mi, jako by mi něco unikalo… Proč tu vlastně jsem?
Ke zvuku vody ze sprchy se přidalo i bubnování kapek do oken. Venku se spustil déšť, a hned na to se ozvalo i zahřmění. A když se zablýsklo a zahřmělo i po druhé, a to velmi blízko, najednou všechno zhaslo. Celá ulice se ponořila do tmy, a já začal podezřívat Faileona, že v tom má prsty.
Šumění vody z koupelny ustalo…
Alexandr… Jsem tu proto, abych ho odvedl k Rachel… Ale proč? No… Vlastně… Znám ho…
Zamyslel jsem se.
Alexander… Alex…
Znovu jsem pocítil ten tísnivý pocit v hrudi, a v tu chvíli jsem si vzpomněl, proč tu vlastně jsem.
Zůstal jsem stát u dveří do předsíně, tiše sledoval ty druhé, které vedly do koupelny, a čekal, až Alexander vyjde ven.
Alexander
Stál jsem pod sprchou asi deset minut a užíval si to, když jsem i přes šumění vody uslyšel zahřmění a najednou se zhaslo.
Zamračil jsem se a vypnul vodu.
Přišel jsem před chvilkou z venku, a nevypadalo to na to, že by se za takovou chvilku mohl spustit liják.
Vykoukl jsem z okna koupelny a zjistil, že nesvítí celá ulice.
Zatracená elektrika.
Ale i na tohle jsem byl vybavený, stačilo jen zajít do ložnice, kde jsem měl ve skříni dvě speciální svíce, které vydávaly světla za dvacet svící a nespalovaly se.
Ani jsem se neutíral, protože jsem byl rozhodnutý se do sprchy zase vrátit, ale jakmile jsem udělal krok do ložnice, pochopil jsem, že je něco jinak. A nejen díky tomu, že se za mnou dveře do koupelny zabouchly, aniž bych na ně sáhl, ale pocítil jsem velmi slabě něčí přítomnost.
Skočil jsem k nočnímu stolku, kde jsem měl v šuplíku dýku, ale ten z nějakého důvodu nešel otevřít.
A v ten moment jsem si dal dvě a dvě dohromady.
Zatracený čaroděj!
„Vím, že jsi tu! Vylez, zatraceně!" vykřikl jsem vztekle a otočil se směrem ke dveřím.
William
Sledoval jsem, jak se snaží dostat do šuplíku.
Faileon odvedl dobrou práci, pomyslel jsem si. Už bylo totiž jasné, že tam má zbraň, podle toho, jak reagoval.
Měl jsem tu nachystané i zvukové kouzlo, a tak když, jsem promluvil, nebylo poznat, odkud můj hlas jde.
„Alexandře… Vzpomeň si… první královský rytíř… člen tajné jednotky Abhweru… Alexandr, William, Kinrel… Všechny životy nás to provází… Proč mě chceš zabít? Proč jsi dostal tenhle rozkaz? Ničím jsem se neprovinil, jen si poklidně žiju život starožitníka… Nic víc… Alexandře… Kdo ti ten rozkaz dal? Přemýšlej, Alexi… Když mi dáš uspokojující odpověď, odejdu, a už o mně neuslyšíš… Zmizím z tvých očí navždy. Raději se zabiju sám, než by jsi ty měl znovu trpět, Lexi…“
Každé mé slovo se rozléhalo po ložnici, i když já zatím zůstával skrytý. Faileonova silná elfská magie mi opravdu hodně pomohla. A i když jsem neměl svůj pravý amulet, ten, který by podpořil mou magii, přesto jsem se cítil silný…
„Proč nosíš řetízek s přívěskem měsíce? Kdo ti ho dal?“ znovu jsem promluvil a čekal, jak Alex zareaguje.
Alexander
Jasně, že tam byl.
Takže jsem měl pravdu.
Že já idiot se nezajistil hned po vstupu. Mohlo mě napadnout, že někdo jako on by se mohl skrýt i kamerám.
Rozčíleně jsem mlaskl a rozhlédl se po ložnici, když začal mluvit, a mé oči si pořádně přivykly na přítmí.
Místnost byla velká, ale kromě skříně zabudované do zdi, velké postele, která sahala až k zemi, dvou nočních stolků, křesla u zdi, a sofa u stěny, nebylo kde se schovat.
„Neříkej mi jménem!" zařval jsem vztekle, když několikrát zopakoval mé jméno.
Zbytek toho, co mlel jsem, poslouchal jen na půl ucha, jak jsem byl naštvaný.
„Nevím, co to tady meleš. Ty své rádoby triky si zkoušej na ty své pochybné zákazníky. A klidně se zabij. Ne, vlastně ne. Zabiju tě já a pěkně si to vychutnám!" vrčel jsem vzteky a otáčel se kolem sebe, jestli něco nezahlednu.
Když začal mluvit o přívěsku, automaticky jsem ho sevřel v ruce, a ještě víc se naježil.
„Takovému pouťovému čaroději jako jsi ty může být u prdele, od koho ho mám! A jestli okamžitě nevypadneš, zlikviduju celý ten tvůj brloh, i kdybych ho měl vypálit do základů!" s těmi slovy jsem se vydal ke dveřím, ve snaze dostat se aspoň ke zbraním v obýváku.
William
Čekal jsem podobnou reakci. Ale zarazilo mě, když na mě zakřičel, ať mu neříkám jménem.
Proč? Byli jsme milenci.
Vážně byli?
Na chvíli jsem se zasekl, jako kdybych nevěděl, proč tu vlastně jsem.
Udělal jsem pár kroků víc do prostoru ložnice, abych byl Alexanderovi blíže.
Otřel jsem se rukou o křeslo, a v tu chvíli mě zamrazilo v páteři tak silně, že jsme se musel zastavit a zhluboka se nadechnout.
Černá magie…
Byla to snad jeho práce?
Ne… Je to člověk, neumí kouzla, neumí je vyřknout. Umí se jim pouze bránit…
A v tu chvíli mě napadlo znovu to jméno. Kinrel…
Rozčíleně jsem mávnul rukou nad křeslem, a Alexanderovy věci vyletěly do vzduchu, kde vzplály rudým plamenem, který se záhy změnil v černý, a kdyby neudeřil blesk, který na moment osvítil ložnici, tak by ani nebyl vidět. Smrad spáleniny se roznesl po ložnici, a z jeho věcí zůstal jen popel, který se tiše usazoval na podlaze.
Měl jsem pocit, jako by mi z krku někdo sundal tlustý provaz, který mě celou dobu škrtil. Jako by mi někdo sundal pásku z očí…
„Vyhrožuj si, tohle jsou jen výlevy hodné puberťáka, Alexandere Bargo!“ sice jsem ty nadávky slovně nevrátil, ale nenechaly mě chladným.
Ani to, když urazil mé rodiče, ani to, že urazil mou čarodějskou hrdost. A možná právě proto, jsem začínal být o něco víc nervóznější.
Kde je Faileon, když ho právě potřebuji? Měl tu zůstat, sakra!
„V tuhle chvíli nemáš na obranu nic jiného než slova, Alexi. Odpověz mi na otázku! Kdo, a proč, ti dal rozkaz mě zabít?“ popošel jsem o další krok k němu blíž.
„Vzpomeň si, kdo jsi, vzpomeň si, kdo jsem já… Milovali jsme se… zabíjeli jsme se pro naši lásku… Alexi, tak si vzpomeň!“ zakřičel jsem poslední slova, jak jsem začínal ztrácet soudnost.