Alexander
Posadil jsem se na posteli a zmateně zamrkal.
Ani nevím, co mě probudilo.
Začalo teprve svítat, a přesto, že jsem se cítil poměrně unavený, jsem nedokázal pořádně zabrat.
S povzdechem jsem se vyhrabal z postele a trochu nechápavě se podíval na oblečení, které jsem měl na sobě.
Byl to sice můj styl, ale nepamatoval jsem si, že bych měl ve svém šatníku takové oblečení.
Co jsem to vlastně večer dělal?
Neměl jsem z někým schůzku, která se třeba zvrtla v něco víc, a já byl nucen půjčit si oblečení toho dotyčného?
Nejspíš to tak bude.
S pokrčením ramen jsem ze sebe věci sundal, hodil je rovnou do pračky a vlezl pod sprchu.
Nestál jsem tam ani pět minut, když se z ložnice ozvalo zvonění mobilu.
Zaklel jsem, vypl vodu a málem se přerazil, jak jsem spěchal.
„Ano, pane?" ozval jsem se, když displej ukázal jméno mého nadřízeného.
„To je dost," zavrčel na druhé straně rozespalý hlas mého šéfa. „Ještě jsem ani nevstal a už jsem měl telefon od Rowena, abych vám připomněl důležitost úkolu, který vám byl přidělen. Očekáváme jen ty nejlepší výsledky. To je vše."
S těmi slovy zavěsil, aniž bych stačil jen pípnout.
Jen jsem něco zamručel a mrkl na noční stolek, kde jsem měl fotku svého cíle.
Čaroděj William Bloodworth, který budoval armádu jiných, aby se pomstil lidem.
Vlastnil starožitnictví, ale to byla jen zástěrka.
Vrátil jsem se zpátky do sprchy, abych se doumýval, pak přešel do kuchyně, udělal si několik sendvičů, protože dnes se nejspíš domů nedostanu dřív jak večer.
Od svých nadřízených jsem věděl o naléhavosti úkolu, a že jen já, jako jeden z nejlepších se toho můžu zhostit.
A já samozřejmě nehodlal zklamat.
Nikdy jsem nezklamal. Každý úkol jsem vždy splnil.
A tenhle byl obzvláště důležitý, takže jsem hodlal být celý den na lovu, a nejpozději večer toho čaroděje dostat.
Po snídani jsem se krapet protáhl, natáhl na sebe spodní prádlo a sešel do suterénu, kde jsem měl mimo pracovny i svou zbrojnici, abych se pořádně připravil.
William
Probral mě mírný chlad. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem sebe.
Seděl jsem opřený o strom a padala na mě rosa. Právě svítalo…
Otřepal jsem se zimou a přitáhl si kožený kabát víc ke krku. Ani si nepamatuji, že jsem si ho oblékl.
„Neměl bych chlastat, když to neumím,“ zabrblal jsem si pro sebe a konečně se zvedl ze země.
Podle toho, jak jsem oblečený, tak jsem musel jet autem. Rozhlédl jsem se po zahradě a nakouknul do garáže. Ale auto tu nebylo.
Nejspíš jsem ho nechal ve městě, abych neřídil opilý. No co, moje magie je lepší než jakýkoliv alarm, a auto mi nikdo neukradne, ani kdybych nechal klíče v zapalování.
Jakmile by někdo auto nastartoval, rozjede se samo přímo sem.
Vešel jsem do domu a hned za dveřmi jsem kabát ze sebe shodil. Když dopadl na zem, v kapse zacinkaly klíče a ozvalo se i klepnutí. Znovu jsem ho zvedl a udiveně hleděl do vnitřních kapes.
Na co jsem se to včera chystal?
Povytahoval jsem věci z kapes, odložil je na skříňku, a pak kabát raději pověsil, aby od té ranní rosy proschnul.
Vyšel jsem nahoru do bytu a chtěl zavolat na Yasmin, ale uvědomil jsem si, že jsem ji poslal se Solem k Montymu.
Takže jsem sám v celém domě. To už se mi dlouho nestalo. No co, udělám si klidný den.
Vrátil jsem se dolů do krámku a podíval se na hlavní dveře. Pořád tam byla cedulka, že je zavřeno. Bez data do kdy. Tak jsem ji tam nechal a šel zpátky do bytu.
Moje první cesta vedla do koupelny. Byl jsem jak prase, zřejmě jsem se někde vyválel, což se mi většinou nestává, ale nejspíš jsem toho hodně vypil. A určitě ano, podle toho, jak mi třeštila hlava.
Věci jsem hodil do koše se špinavým prádlem, rychle jsem se osprchoval, a pak zamířil do kuchyně, abych si uvařil čaj na tu moji bolavou hlavu.
Podíval jsem se na stůl, kde bylo na talíři přikrytých pár lívanců. Nejspíš mi je udělala Yasmin, než odešla… No, dám si to, až se vyspím.
Když jsem dopil čaj, odebral jsem se do ložnice. Ani mi nepřišlo, že postel není ustlaná, jak jsem byl utahaný. Rovnou jsem se do ní rozplácl, a hned jsem usnul jako špalek, a ani mi nevadilo, že mi už do oken svítí slunce.
Alexander
Jako lovec jsem samozřejmě po většinou svou práci nejraději dělal v noci.
Ale když nebylo zbytí fungoval jsem normálně i ve dne.
A když se něco nepovedlo, naše oddělení to vždycky nějak okecalo. Hlavně, že byl cíl odstraněn.
Bylo asi kolem poledne, když jsem si oblékl černé kalhoty, rolák a mikinu s kapucí, kterou jsem si stáhl do čela.
Pod mikinu jsem si schoval kolt se stříbrnými náboji, dýku s černou čepelí, která odrážela magii, dvě tenké dlouhé jehlice, samozřejmě ze stříbra, do kapsy hodil váček s kamínky, které na první pohled vypadaly zcela obyčejně, ale které, když přišli do styku s magií, se rozzářily, a pokud magie nebyla moc silná, dokázaly ji vyrušit. Do speciálního pouzdra jsem si hodil svou oblíbenou kuši, vyrobenou na zakázku, do které se dalo zasadit pět šípů současně a fungovala skoro jako automat, a tucet černých šípů s železným tříramenným hrotem, který dokázal nadělat pěknou paseku.
I šípy byly vyrobené tak, aby odolaly magii, navíc nebyly hlučné jako pistole, i když neměly takový dolet.
Do kapsy kalhot jsem ještě přihodil mobil a natáhl si kožené rukavice.
Spokojený se svým arzenálem jsem vyšel z domu a podíval se na šedivé nebe.
Jestli začne pršet, tím líp pro mě.
Vzal jsem to postranními uličkami, abych se vyhnul co nejvíce lidem, a i když jsem měl hlavu sklopenou bedlivě jsem sledoval okolí.
Když jsem přišel na konec poslední uličky, odkud byl vidět krámek, spadla první kapka.
A než k zadní straně, směrem k zahradě, spustil se liják.
Štěstí přeje odvážným.
Ušklíbl jsem se v duchu, a celkem snadno se přehoupl přes plot a dopadl na trávu.
Chvilku jsem zůstal v podřepu a očekával protiútok nebo nějakou past, ale když se nic nedělo, sundal jsem vak ze zad a vytáhl kuši.
Zasadil jsem pět šípů a opatrně se vydal vpřed.
Bylo mi jasné, že nejspíš budou kolem nějaké pasti, ale i na to jsem byl připravený.
Vytáhl jsem jednou rukou váček, zuby rozvázal šňůrku a jeden vyndal. Hodil jsem ho na dveře.
Ozvalo se zasyčeni, mírně se zablesklo a do nosu mi vnikl štiplavý zápach spáleniny.
Kamínek zčernal, a než dopadl na zem, rozpadl se na prach.
Ale svůj účel splnil.
Cesta dovnitř byla volná.
William
I když jsem spal celkem tvrdě, vždycky jsem pocítil, pokud se někdo pokoušel narušit ochranu mého domu.
A i když jsem i teď pocítil zvláštní záchvěv, byl jsem tak unavený, že jsem se jen otočil na bok, a s myšlenkou, že se dovnitř stejně nikdo nedostane, jsem zase usnul.
Ale ne na dlouho.
Najednou se vedle mne rozbzučeli mí malí špioni.
Okamžitě jsem byl v sedě a díval se na ně. Celé hejno se zvedlo do vzduchu bez ohledu na to, že jsem jim nedal příkaz, a rozletěli se po celém domě.
Problém… Někdo narušil mé zabezpečení tak dobře, že vnikl, nebo může vniknout do domu. Někdo, kdo se vyzná v magii.
A, i když jsem netušil, kdo by to mohl být, protože jsem mezi „jinými“ neměl nepřátele, byl jsem hned v pozoru. Tiše jsem vstal z postele, a abych nevrzal s dveřmi od skříně, zašel jsem rychle do koupelny a hodil na sebe věci, které jsem měl na sobě předešlý den.
Byl jsem ještě rozespalý, ale snažil jsem se probrat co nejrychleji. Mohl to být nějaký obyčejný zlodějíček, který ví o mém druhém životě, a jen si chce odsud něco odnést. Ale co kdyby…
Tiše jsem se přesunul ke schodišti a ukázal jednomu z mých tichých špionů, aby sletěl dolů ke vchodu.
Propojil jsem se s ním, abych viděl, kdo mě přišel „navštívit“.
K mému překvapení jsem mu ale neviděl do tváře, měl ji částečně schovanou pod kapucí a hlavu mírně skloněnou. Ale to, co jsem viděl dál…
Okamžitě jsem pochopil, že je zle. I když jsem netušil proč, ale do mého domu přišel lovec.
V první chvíli mě napadlo, že jdou po Yasmin, ale ta tu nebyla. Ale to on nemusí vědět, a navíc… V mém domě nemá co dělat. Odpojil jsem se od mého špiona a horečně přemýšlel, co teď s tím.
Napětí vzrůstalo a moje rozespalost byla okamžitě pryč.
„Nejsi tu vítán! Odejdi!“ promluvil jsem a kouzlem jsem vytvořil smyčku, která neustále tahle slova opakovala, jako by je někdo hlásil megafonem.
A zatímco má slova hřměla celou chodbou, tiše jsem vyběhl nahoru, do Yasminina bytu.
Už po cestě jsem zaktivoval další pasti, ale nevěděl jsem, jestli ho to zastaví, nebo aspoň zpomalí.
Alexander
Cítil jsem, jak se kameny zahřívají v mé kapse, i přes kožený váček.
Znamení toho, že magickými pastmi je to tu protkané.
To mě utvrdilo v tom, že se tu něco děje, protože, proč by si jinak ten, co nemá co skrývat, dal takovou práci s tolika pastmi?
Mátl mě zvuk hlasu, který se rozléhal domem, protože jsem se nemohl soustředit na žádný další zvuk.
Zvukovou magii jsem ovšem zrušit nedokázal, takže jsem jednal podle instinktu.
Vydal jsem se nahoru a po cestě zlikvidoval dalších pár pastí. Kameny mi opovážlivě ubývaly, ale tušil jsem, že jsem už blízko. A když se mi nad hlavou ozvalo slabé bouchnutí, věděl jsem, že mám kořist nadosah. Proběhl jsem chodbou a zůstal skrytý za rohem.
Přede mnou už byly jen schody do podkroví, kde, jak jsem tušil, byl můj cíl.
„Nesnaž se. Jen si to zhoršuješ," křikl jsem do patra a hodil dva kamínky současně.
Zasyčelo to, zapraskalo, a já měl cestu volnou.
Rychle jsem vyběhl schody, zastavil se u otevřených dveří a nahlédl do místnosti.
Ruka zareagovala snad automaticky, když jsem postřehl v protějším koutě stín.
Šíp vylétl, ale cíl nezasáhl. Místo toho se zadrnčením se zabodl do trámu, až odlétlo kus dřeva.
Zaklel jsem, zaklekl a kotoulem se převalil za křeslo, které bylo nejblíže ke vchodu.
William
Potřeboval jsem svou sílu, ale neměl jsem ji kde nabrat. Automaticky jsem si sáhnul ke krku, ale pak jsem s tichým zaklením spustil ruku dolů, když jsem nenahmatal přívěsek.
Proč ho sakra nemám?
Už tolikrát jsem si říkal, že si nějaký vyrobím, ale až doteď jsem se tu cítil natolik bezpečný, že jsem na to prostě kašlal. A teď to mám.
A co po mně, krucinál, chce? Co si mám jako zhoršovat? Ruší jednu past za druhou, to znamená, že je to zkušený lovec. Jak se mu mám, krucinál, bránit, abych ho nemusel zabít? Možná se jen v něčem mýlí a zbytečně by přišel o život.
Ale i přesto, když mi vlasy rozčísl černý šíp, škrábl mě do ucha a zabodl se pak do trámu, měl jsem jasno. Tohle nepůjde jen tak s nějakou domluvou.
Nemá smysl se před ním zneviditelnit. Jasně by to prokouknul. V tuhle chvíli bude nejlepší odsud zmizet.
Ale nedaruji mu to jen tak zadarmo. Naštval mě.
Vystoupil jsem z poza dalšího nosného trámu a rozmáchl se rukou. Křeslo, za kterým se lovec schovával se prudce pohnulo a přirazilo ho tvrdě na stěnu. Znovu jsem se rozmáchl a všechna sláma, kterou tu Yasmin měla pro odpočinek ve své pravé podobě, se vznesla do vzduchu a v hustém větrném víru se přenesla přímo na něj. Přivolal jsem k sobě, až na pár výjimek, své špiony a poslal je v hustém hejnu stejným směrem jako slámu.
S nastalém chaosu jsem rychle odříkal kouzelnou formuli. Všechna okna se v tu chvílí rozletěla, a i když jsem mohl jimi utéct, zůstal jsem na místě, a ve chvíli, kdy rozmetaná sláma vytvořila stěnu mezi námi, jsem se přenesl.
Dopadl jsem na kolena na studenou kamennou zeď. Opřel jsem se o ruce, jak jsem byl slabý, celý jsem se třásl a ztěžka oddechoval.
Byl jsem ve své pokladnici, protože dál jsem se v tuhle chvíli nedostal…
Ale věděl jsem, že tuhle ochranu překoná pouze ten, kdo ví, jak se sem dostat. A to vím jen já a Yasmin. Žádné jiné proti kouzlo, a ani rušič kouzel těmito dveřmi nepohne.
Alexander
Tak jo.
To, co provedl si za rámeček nedá, chlapeček.
Jistě, čekal jsem protiútok, ale to, že na mě pošle slámu, bylo fakt moc.
Díky tomu, že jsem byl mokrý od deště se na mě všechna nalepila a já za chvíli vypadal jako strašák do zelí.
Poslední kameny jsem použil na zrušení toho víru, a zjistil, že ten zatracený rádoby Harry Potter zmizel. Odfoukl jsem slámu, co mi přistála na obličeji, a rozhlédl se kolem sebe.
To tady, sakra, chová koně?
Nevěděl jsem, kam zmizel, a nemělo cenu ho pronásledovat, ani prohledávat jeho dům, protože zásoby kamenů byly pryč, a já netušil, co od něj můžu ještě čekat.
Přešel jsem k rozbitému oknu a vyhoupl se na parapet.
Nebylo to moc vysoko, pro někoho trénovaného jako jsem já, to byla hračka, takže jsem za pár vteřin přistál na zmáčené trávě.
Déšť už skoro ustal, takže jsem si sundal mikinu, abych mohl vyklepat slámu. V paprscích slunce, které se draly skrz mraky se zaleskl můj zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru měsíce, který mi vypadl z roláku.
Sevřel jsem ho v dlani a pousmál se.
Byla to moje největší cennost, i když jsem pořádně ani nevěděl, od koho to mám.
Cítil jsem, jak mi dodává sílu, ale neměl jsem čas se zdržovat. Ten mág mi to mohl kdykoliv vrátit.
Rychle jsem na sebe hodil zpátky vyklepanou mikinu, stáhl si kapucí do čela, do vaku hodil kuš, a pak rychle zamířil pryč ze zahrady.
William
Doplazil jsem se ke křeslu a z posledních sil jsem se na něho vyšplhal. Ztěžka jsem dosedl a snažil se vydýchat.
Stále jsem nechápal jednu věc. Kdo byl ten lovec, a co po mně chtěl. Nedělal jsem žádné problémy, s lidmi i „jinými“ jsem vycházel dobře.
Když jsem se trochu uklidnil, vstal jsem a přešel ke dveřím. Přitiskl jsem na ně ucho a zaposlouchal se.
Ale až po chvilce jsem si uvědomil, že ze suterénu a skrz tyhle dveře vůbec nic neuslyším, stejně jako venku by nikdo neslyšel, co se děje tady dole.
Napojil jsem se na mé špiony, kteří mi zůstali a nechal jsem je prohledat celý dům. Když jsem zjistil, že je prázdný a nic mi v něm nehrozí, poslal jsem je pro jistotu ještě prozkoumat okolí domu a zahradu.
A až teprve potom, kdy jsem měl naprostou jistotu, jsem konečně vyšel ven z mé pokladnice.
Pomalu jsem vycházel nahoru a zjišťoval, že kudy se lovec pohyboval, tam vyrušil všechny mé pasti a alarmy.
Než tohle dám do pořádku, bude to trvat pěkně dlouho.
Ale v tuhle chvíli nemám tolik magické síly, abych to napravil. A tu teď budu potřeboval na ochranu své osoby. Nebudu moct s ní plýtvat, když vím, že na mě může kdykoliv zaútočit.
Zkontroloval jsem ještě krámek. Ten jediný zůstal jeho řádění ušetřen. Aspoň že tak.
Teď mi nezbývalo nic jiného, než použít klasickou lidskou techniku.
Vyšel jsem až nahoru do podkroví. Byl tam pěkný nepořádek, ale naštěstí, až na jedno okno, které se při otevření rozbilo, nebylo nic poničené.
S povzdechem jsem popadl smeták a začal jsem uklízet. Než jsem to dokončil, bylo už kolem páté, a já byl unavený stejně jako brzy ráno, když jsem po prohýřené noci dorazil domů.
Vrátil jsem se do svého bytu a hned jsem popadl telefon.
Když jsem pánovi na druhém konci řekl, že mu zaplatím dvojnásobek, ochotně nakonec slíbil, že do půl hodiny přijde a nainstaluje mi poplašné zařízení podle mých požadavků.
Ještě zbývalo zasklít okno. Ale stačilo zajít do vedlejšího domu, kde bydlel šikovný sklenář a než přišel ten s tím alarmem, měl jsem okno zasklené.
Bylo už něco kolem osmé, když jsem se konečně posadil v kuchyni ke stolu a přitáhl si studené lívance, abych se aspoň trochu najedl…
Alexander
Než jsem došel domů, začal jsem pociťovat silnou bolest v noze.
Když jsem se ráno sprchovat, všiml jsem si drobné ranky na stehně, ale nijak ji výrazně nezkoumal.
Nepamatoval jsem si totiž, že bych se někde zranil.
Možná jsem na to jen zapomněl při tom frmolu, co jsem teď měl?
No, nebylo to teď důležité. Teď jsem musel vyřešit jiné věci.
Domů jsem se skoro už dobelhal, ihned ze sebe sundal špinavé promočené hadry a vlezl znovu pod sprchu.
Tam jsem pečlivě prozkoumal svou ránu a zamračil se.
Vypadalo to jak rána od šípu, ale už skoro zahojená.
Možná tak čtrnáct dní stará? Jak to, že si, kruci, nepamatuju, že by mě někdo střelil šípem?
Nakonec jsem to vypustil z hlavy, šel sníst zbytek snídaně a rozhodl se, že si zajdu na černý trh pro zásobu kamenů, protože jsem zjistil, že už doma žádné další nemám. A pokud chci toho mága dostat, budu jich potřebovat dost.
Ještě jsem ani nedojedl a začal mi zvonit mobil.
Andrew? Co ten mi, kruci, chce?
Jen jsem se zamračil a hovor odmítl.
Napsal jsem mu krátkou zprávu, že mám práci, a až budu mít čas, ozvu se, a pustil ho z hlavy.
Když už jsem měl mobil v ruce, zavolal jsem šéfovi, že lov je na dobré cestě a nejpozději do dvaceti čtyř hodin bude cíl zneškodněn. Potom jsem se už mohl v klidu připravit na černý trh, kam jsem nerad chodil, protože to tam byl samý jiný, a já se musel sakra ohlížet přes rameno. Ale když nebylo zbytí, musel jsem.
Oblečený znovu do černého, s kapucí staženou do čela, a samozřejmě plně ozbrojený, jsem opět vyšel ven.
Už nepršelo, ale přesto, že bylo něco kolem čtvrté odpolední, bylo zataženo a těžké šedé mraky propustily jen občas paprsek slunce.
Venku tak moc lidí nebylo, takže jsem se rozhodl vyrazit pěšky, a nadýchat se čerstvého vzduchu.
A hlavně popřemýšlel, co udělám dál.
William
Byl jsem celkem unavený, ale nedokázal bych si teď lehnout a spát. Měl jsem plnou hlavu toho, co se stalo. Ještě nikdy na mě nikdo nezaútočil v mém vlastním domě.
Vyšel jsem zpátky k Yasmin a zastavil se u hranolu, ve kterém byl stále zabodnutý šíp. Měl jsem co dělat, abych ho vytáhnul.
Vrátil jsem se do krámku a postavil se před vitrínu se zbraněmi. Díval jsem se na vystavené věci, ale nebylo tu nic, co by se podobalo tomuhle šípu.
A pak jsem si vzpomněl. Zaběhl jsem dolů a otevřel trezor.
Věděl jsem, že tam je. Vzpomněl jsem si, že mi před pár dny někdo podobný donesl. Už jsem se po něm natahoval, když jsem se zarazil. Moje ruka se zastavila nad deníkem…
Nevzpomínal jsem si, že bych sem nějaký ukládal. Už jsem ho chtěl vzít do ruky, ale v tu chvíli se ozval zvoneček nad dveřmi krámku.
Zaposlouchal jsem se. Když zazvonil ještě dvakrát, povzdechl jsem si a trezor zavřel.
Takhle pozdě a s takovým zvoněním se ohlásí jedině někdo z „jiných“, když něco urgentně potřebuje.
Vyšel jsem do krámku a hned otevřel, když jsem viděl za dveřmi menšího staršího chlapíka, který se opíral o hůlku. Na první pohled by jeden řekl, že je to starý pán, který trpí křivicí, ale já jsem věděl, že je to skřet, který si ke mně dochází pro medicíny. Bylo mu už hodně let, a neduhy ho už také dostihly.
Hned jsem ho vzal dozadu, a než jsem mu připravil jeho lektvar, povídali jsme si.
„Nevíš, komu by mohl patřit ten šíp?“ ukázal jsem na stůl, na který jsem ho předtím odložil.
Skřet si ho vzal do ruky a začal prohlížet. Ale i když ho prozkoumal ze všech možných stran, jen zavrtěl hlavou.
„Ale na černém trhu by to mohl někdo vědět,“ odložil šíp, převzal si medicínu a zaplatil. „Je tam jeden upír, který nepatří do žádné smečky, a je už dost starý. Zajímá se o tyhle věci, přeci jen ho taky občas loví, tak by mohl něco vědět. Jmenuje se Demetrius. Mívá stánek většinou na konci trhu, aby případně mohl rychle zmizet. Řekni mu, že tě posílám…“
Když jsem pak o půl hodiny později kráčel k černému trhu, byla už opravdu tma. Ale na tom místě nebývali lidé, ale pouze jiní. Lidé se tomuto místu zdaleka vyhýbali. A ti, kteří tam náhodou zabloudili, většinou neskončili dobře…
Měl jsem na sobě zase ten svůj kožený kabát, ve kterém jsem měl zabaleny oba dva šípy, a pro jistotu si vzal i pár věcí pro svou ochranu…
Alexander
Trvalo mi asi hodinu a půl, než jsem prošel městem až na černý trh, který byl v areálu staré továrny až na konci města.
Obyčejní lidé se sem nikdy nedostali, navíc kolem vysokého plotu s ostnatým drátem všude visely cedule upozorňující na nebezpečí zamoření jedovatými látkami.
Jednou z opravdu mála výjimek byli samozřejmě lovci, protože dělali velké kšefty, a pak taky Andrew, kterého jsem tu já sám dotáhl potom, co se chtěl pomstít. Díky tomu, že ho upíři pokousali byl cítit trochu jinak než normální lidé, a navíc si svou umíněnosti dokázal probít cestu kamkoliv.
Ze začátku hodně lidí volalo potom, aby se budova zbořila, protože měli strach že jedovaté plyny můžou ohrozit jejich život, ale když jim vláda vysvětlila, že zboření může být ještě nebezpečnější, tak se ti, co bydleli nejblíž, odstěhovali k centru města, a na továrnu se zapomnělo.
Ze začátku tam občas některý blbec zabloudil, a když ho pak po několika dnech našli mrtvého, ještě víc to lidi odradilo.
Když jsem otevřel tajný vchod, ocitl jsem se v úplně jiném světě.
Bylo tu poměrně rušno, protože teď byla ta nejlepší doba na sehnání nebo výměnu všeho potřebného, ale nejpozději do hodiny se to tu téměř vyprázdní a rozjedou se spíše ty větší obchody.
Trh fungoval nepřetržitě i přes den, protože ne všichni „jiní“ mohli chodit ven ráno a naopak, ale největší koncentrace tu byla navečer.
Můj cíl byl až téměř na konci, a i když jsem tu měl pár nepřátel, protože znali mou pověst lovce, rozhodl jsem se, že návštěvu využiju a podívám se po dalších potřebných věcičkách, kterých nikdy nebylo dost.
U jednoho druida jsem nakoupil pár protijedů, u skřeta o kousek dál speciální lahvičku s tekutým stříbrem, u kentaura pár dýk, a než jsem se dostal na místo, můj vak na zádech se poměrně slušně naplnil.
Ale nelitoval jsem.
Vstoupil jsem do stanu, protože drysián, který kameny prodával je nemohl jen tak vystavit venku, a jsem zacinkal na malý zvonek na pultě.
Nebyl moc nadšený, že mě vidí, ale jako jeden z mála jsem mu dělal hodně velké kšefty, takže spolkl uštěpačné poznámky, a během půl hodiny jsme vyřizovali platbu.
William
Když jsem vstoupil do obrovské haly továrny, kde by se v pohodě vešlo několik domů, hned jsem ožil.
I když to tu občas bývalo nebezpečné, sem tam se něco semlelo a občas i někdo tu přišel o život, cítil jsem se tu dobře.
Byl jsem mezi svými a nemusel jsem se skrývat. Skoro okamžitě po vstupu jsem se uvolnil, a kamkoliv jsem se pohnul, doprovázela mě má zlatožlutá aura. Moje magie, kterou jsem tady dokázal během chvíle načerpat do plné síly, ze mě byla cítit na hony daleko.
A jakmile jsem se tu ukázal, už na mě někteří volali i z druhého konce haly.
Zdravil jsem se s každým, koho jsem znal, ti, co mě neznali, jen na mě obezřetně hleděli.
Konečně jsem se uvolnil, a skoro bych i zapomněl na své dnešní problémy, kdyby mě ve vnitřní kapse kabátu netlačily šípy.
Než jsem došel na druhý konec haly, stihl jsem nakoupit i nějaké věci, které mi v zásobách ubývaly a také spoustu bylin. Vařil jsem různé čaje, masti, odvary, lektvary, ale neměl jsem čas a ani prostor na to, abych si všechno pěstoval. A proto jsem tu byl častým návštěvníkem.
Výhoda byla ta, že jsem nemusel nic nosit v rukách. Jakmile jsem si vybral zboží a zaplatil, položilo se na určené místo, kterých tu bylo několik, a kouzlem se zboží odeslalo hned tam, kde nakupující potřeboval. Takže jsem věděl, že jakmile dojdu domů, budu mít kuchyňský stůl zaplněný vším možným…
Když jsem se konečně dostal na konec tržiště, zahlédl jsem toho, koho mi skřet popsal. Opravdu to byl upír a svou druhou stránku ani neschovával. Ostatně to tu nedělal nikdo.
Došel jsem k němu, a když zvedl hlavu, cuklo to v něm a mírně na mě zasyčel.
„Klid,“ zvedl jsem ruce. „Jsi Demetrius, je to tak? Taog mi doporučil, že bys mohl něco vědět o tomhle,“ položil jsem na pult šípy zabalené v látce.
Demetrius se na ně podíval, pak na mě, a když slyšel, že mě posílá skřet, opatrně látku začal rozmotávat.
Ve chvíli, kdy se před ním na pultu ukázaly dva totožné šípy, rychle je zabalil a strčil mi je do ruky.
„Ani ses na ně pořádně nepodíval,“ zamračil jsem se.
„Schovej to a dělej, že jsi je nikdy neměl…“
„Ale to nepůjde, protože jeden z nich mě měl zabít, a já potřebuji vědět, komu patří,“ ještě víc jsem stáhl obočí.
Podle Demetriova chování jsem pochopil, že o těch šípech něco ví.
„Komu patří ty iniciály A.B.? Jsou dělané na zakázku, je to tak?“ nahnul jsem se k němu blíže. „Tak komu patří? Ty to víš, a já nic jiného nechci vědět. Řekni mi to, a hned odejdu…“
Demetrius mírně couvnul, ale já se po něm natáhnul a za košili ho přitáhl zpátky k sobě.
„Pokud jsi jeho cíl, tak tě zabije, a já nechci, abys mě vzal s sebou,“ zachrčel Demetrius.
„Kdo to je?!“ víc jsem jeho košili sevřel, a o něco víc jsem povolil svou magii, aby dodala důraz na to, že to opravdu chci vědět, a on mi to řekne.
Ale neřekl mi jméno. Jen se podíval přes mé rameno a ukázal bradou někam za mě.
„Tam je. Černé oblečení, kapuce do obličeje, ozbrojený. Okamžitě odsud zmiz, pokud chceš zůstat na živu,“ vyhrknul Demetrius, vyrval se mi z držení, a já už jen slyšel zašustění, jak odsud zmizel pryč.
Prudce jsem se otočil, když mi ho označil.
Zadíval jsem se přes lidi směrem k tomu, kdo by měl být můj lovec. A ve chvíli, kdy se pootočil mým směrem, jsem přeskočil pult a schoval se za ním.
Alexander
Byl jsem náramně spokojený.
I když mi dnešní lov nevyšel podle představ, tak návštěva trhu mi o něco zvedla náladu.
Hlavně nákup kamenů, kterých jsem si odnášel plný váček. A spokojený byl nakonec i drysian, kterému jsem vykoupil skoro všechny zásoby.
Rozhodl jsem se, že když už to tak pěkně jde, zajdu si ještě k jedné šamance pro pár bylin, která sídlila o kousek dál naproti, ale neušel jsem ani tři kroky, když se mi zježily vlasy na zátylku.
Zpozorněl jsem a zastavil.
Stačilo mi jen pár vteřin na to, abych ho poznal.
Vůbec svou přítomnost netajil, a tím, že tu byl jediný čaroděj, byl jako světlo, které přitahuje můry.
Otočil jsem se směrem, odkud jsem vycítil, že přichází nejvíc síly, a jen zahlédl kus koženého kabátu, jak mizí za jedním stolkem.
Byl jsem nabitý adrenalinem a chtěl jsem si vylepšit svoji reputaci z poledne, takže jsem vytáhl dva kamínky, přešel trochu blíž a hodil je na stůl.
Ta reakce zastavila i pár kolemjdoucích a několik hlav se po mě otočilo.
„Jako krysa lapena do pasti! Teď už mi neutečeš!" zahulákal jsem, vytáhl svůj kolt a vystřelil do vzduchu dvě rány.
Okamžitě vypukl chaos a ozval se křik.
„Pokud někdo nechcete přijít k úrazu, kliďte se odsud. Nikdo z vás mě nezajímá, ale nebudu váhat, pokud se mi připletete do cesty!" zařval jsem, aby mě bylo dobře slyšet, a i když byli „jiní“ na tomhle místě v několikanásobné přesile, moje pověst jim nedovolila si proti mně něco zkusit.
A ti tři odvážlivci, co přece jen vystrčili nos, se za chvilku váleli v křečích po zemi.
Vypálil jsem tři rány do stolu až třísky odlétly, a než jsem si stihl znovu nabít, prostor kolem mě se zcela vyprázdnil.
„Tak co bude? Mám si pro tebe dojít?" vykřikl jsem a znovu vypálil dvě rány, které stůl slušně ohoblovaly.
William
Jen jsem se skrčil pod stolem a už kolem mne lítaly třísky. Naštěstí byl ten stůl dost hrubý, a kulky jím neproletěly skrz, jinak bych měl už díru v hlavě.
Rychle jsem se rozhlédl kolem sebe, co všechno jsem při svém skoku do úkrytu shrnul na zem.
Nebylo toho moc, ale jednu věc jsem použít mohl.
Natáhl jsem se po kuši, která ležela nedaleko, a rychle se musel schovat, když se vedle mne zaryla další kulka.
Slyšel jsem jeho kroky, jak se pomalu přibližoval. Tím, že nespěchal, dával najevo, jak moc jistý si sebou je. A hlavně ty jeho kecy…
Natáhl jsem kuš a vložil do ní jeden z jeho šípů. Máchl jsem rukou a v momentě, kdy se plachta nade mnou servala z konstrukce dolů a letěla směrem k němu, jsem se zvedl a vystřelil.
Znovu jsem se skrčil a odplazil se k dalšímu stánku, kde se za pultem krčili dva skřeti, a něco, co vypadalo jako zvláštní kříženec něčeho, co jsem ani neuměl pojmenovat.
Ale cítil jsem z něj magickou sílu, stejně jako ji uměli v omezené míře používat i skřeti.
Prudce vrtěli hlavou, když jsem jim šeptem sdělil, co po nich chci. Hned se zvedli a za cenu nebezpečí se rozběhli pryč. Rychle jsem jednoho popadl a mrštil jsem s ním do prostoru před stánky. A ve chvíli, než dokončil svůj let a skončil lovci u nohou, jsem znovu nabil kuši a vystřelil.
V tu chvíli jsem ho zahlédl… Právě vešel dovnitř a zmateně se rozhlížel kolem sebe…
Nebylo proč váhat.
Cítil jsem, že je to člověk, dokonce jsem měl pocit, že jsem ho tu snad už viděl. A tak jsem toho využil. Doufal jsem, že ten lovec na člověka nezaútočí…
Zahodil jsem kuši a okamžitě se přenesl za něj. Vytáhl jsem dýku a přiložil mu ji ke krku.
„Pokud chceš žít, tak žádné hovadiny,“ zavrčel jsem na něj, i když se chudák nemohl pořádně hnout.
Ale já byl za ním skrytý a pomalu jsem i s ním couval k východu…
Alexander
Zaklel jsem, když proti mě poslal plachtu, která mi znemožnila výhled, a vzápětí se jen tak tak vyhnul šípu.
Schoval jsem se za sloup a naslepo vypálil dvě rány.
Rychlý pohled mi ukázal, že se nejspíš přesunul jinam, takže jsem i já v předklonu vyběhl zpoza sloupu a zamířil si to k místu, kde jsem předpokládal, že by mohl být.
Ani jsem skoro nestačil zastavit, když mi u nohou přistál skřet, kterého jsem zastřelil.
Té jeho druhé ráně jsem se ale vyhnout nestačil, takže mi šíp skončil v paži.
Neprošel naštěstí skrz, ale i tak mi ochromil ruku, a já musel kolt držet jen v jedné ruce.
Zaklel jsem a schoval se za stánek, abych mohl šíp vytrhnout.
Ani jsem si neuvědomil, kdy mi kapuce sklouzla z hlavy, ale zpozorněl jsem v momentě, kdy jsem zahlédl povědomou tvář, a pak pohyb svého cíle.
Vystoupil jsem ze svého úkrytu a zbraní namířil proti svému cíli, který držel jako rukojmí Andrewa.
„Alexi? O co tu jde? Já myslel, že jste si to vyřešili. Vždyť jste vypadali tak v pohodě, když jsem vás viděl naposledy spolu. Hele, čaroději, jestli tě štve, že jsem Alexe líbal, tak fakt promiň," začal o překot ze sebe sypat Andrew a ruce držel před tělem.
„O čem to, sakra, mluvíš? Neznám ho. Dostal jsem za úkol ho zabít," zavrčel jsem a udělal krok dopředu.
„Alexandere neblbni. Tohle není vtipné," zavrtěl se Andrew a v jeho tváři se zračil strach.
„Nějak se to-"
„Andrewe, zmlkni. A připrav se. Víš, že tě mám rád, ale úkol má přednost. Někoho pro tebe pošlu," přerušil jsem ho, a trochu sklonil zbraň.
„Počkat! Ne-"
Vykřikl Andrew, když pochopil, co mám v plánu, ale jeho další slova přerušila rána, když jsem vystřelil. Kulka proletěla jeho stehnem a skončila v čarodějově noze. Zároveň s výstřelem jsem vyrazil i já a doufal, že se k němu dostanu a dorazím ho.
William
Zahlédl jsem pohyb. Podíval jsem se přes rameno toho kluka. I on se na něj zaměřil, takže se podle všeho znali.
Na půl ucha jsem vnímal, co ten kluk říká. Jeho hlas zněl vyděšeně ale i překvapeně. Co mě však zaujalo víc, byla tvář lovce.
Znám spoustu lovců, ale jeho jsem viděl poprvé. Kdyby nebyl téhle blbé situace, řekl bych, že je to krásný chlap s nádhernýma očima.
Ty mě teď však propalovaly skrz na skrz, stejně jako kulka, která se mi zaryla do nohy.
Mírně jsem poklesl v koleni, stejně jako ten kluk, co jsem ho držel. Na poslední chvíli jsem dal dýku pryč, abych ho při jeho pádu nepodříznul jako podsvinče.
Měl jsem jen jednu možnost. Dostat se ven. Ale lovec se ke mně blížil tak rychle…
Závan čerstvého vzduchu náhle protnul těžký vzduch plný napětí, který tady panoval. Světlo pouliční lampy zasvítilo dovnitř a protáhl můj stín do ztracena.
Někdo vcházel dovnitř… Měl jsem jen pár vteřin na to, dostat se ven, než se průchod znovu zavře.
Vykřikl jsem pár slov a tlaková vlna, která šla od mé ruky vyškubla lovci zbraň z ruky, a ta odletěla kus od něj.
Jen nebyla dost silná, aby zastavila i jeho. Napřáhl jsem ruce před sebe a v momentě, kdy po mně skočil, jsem ho popadl za mikinu. Přehodil jsem ho přes sebe a setrvačností jsem proletěl průchodem současně s ním.
Dopad na ušlapanou trávu mi málem vyrazil dech. Oba dva jsem po ní sklouzli, až jsme skončili na rozdroleném asfaltu, na kterém jsem si kromě dlaní sedřel tvář a ucho, kde jsem už tak měl šrám od jeho šípu.
Nemohl jsem čekat, až se vzpamatuje, byl jsem zraněný, ale to on taky. Byl tím oslabený, a já měl šanci uniknout.
Ještě jsem se ani nezvedl na kolena, a s posledními silami, které mi zbývaly, jsem proti němu vyslal kouzlo.
Chtěl jsem ho zabít… Opravdu chtěl a já ani nevěděl proč. Měl jsem prostě pocit, že to musím za každou cenu udělat. Nezabíjím lidi, ale u něj… Jako by mi to něco přikazovalo, něco nutilo, abych to udělal.
Kdybych měl víc síly, tahle poslední rána, kterou jsem proti němu poslal, by ho jistě zabila.
Měl štěstí…
Ale vteřinu předtím, než se zlatavý proud zakousnul do jeho těla, se naše oči setkaly…
A ve chvíli, kdy jsem se zvedal, zatímco on zůstal nehybně ležet, něco se ve mně sevřelo. Bylo to tak silné, že jsem dopadl znovu na kolena, sípal jsem a rukou svíral košili na hrudi, jak jsem se nemohl nadechnout a srdce mi bilo jak šílené…
„Musíš pryč! Hned!“ uslyšel jsem jen vedle sebe hlas, vzápětí mě někdo podebral a rychle mě z toho prokletého místa táhnul pryč do tmy.
Alexander
Už chybělo jen tak málo!
Andrewa, který se mi připletl do cesty jsem odstrčil stranou.
Byl jsem sice beze zbraně, kterou mi ten čaroděj svým kouzlem vytrhl z ruky, ale to mi nezabránilo v tom, abych po něm neskočil.
Ale trochu jsem ho podcenil. Nečekal jsem, že zareaguje až takhle.
Dopad na zem mi vyrazil dech, a viděl jsem snad i pověstné hvězdičky, když jsem si přilehl zraněnou ruku.
Teď byl ve výhodě čaroděj a náležitě toho hodlal využít.
Mohl jsem jen děkovat štěstí, že byl oslabený, protože jinak by mě ten zlatavý proud, který mi pronikl do hrudi, nejspíš zabil.
Mimo sžíravé palčivé bolesti jsem měl ale na moment pocit něčeho povědomě známého.
Trvalo to ale jen pár vteřin, než kolem mě všechno zčernalo.
Nejspíš jsem ale nebyl moc dlouho mimo, protože když jsem přišel k sobě, ležel jsem na stejném místě, všechny věci jsem měl u sebe, jen čaroděj byl pryč.
Zůstala pouze ostrá bolest na hrudi a paži.
Musel jsem ale co nejrychleji pryč. Byl jsem na relativně nepřátelském území zvláště potom, co jsem tak řádil.
Vzpomněl jsem si ale i na Andrewa. Nejspíš si to u něj budu muset vyžehlit, ale v věděl sem, čím bych si ho mohl udobřit.
Nahmatal jsem telefon v kapse a zavolal jednomu portlandskému doktorovi, který se staral o zranění od „jiných“, a ve výjimečných případech „jiné“ i ošetřoval.
Vysvětlil jsem mu situaci, a i když nebyl moc nadšený, slíbil, že se o to postará.
Když jsem vyřídil tohle, opatrně jsem se posbíral a vydal se domů, abych vymyslel nějakou novou strategii, jak toho čarodějnického zmetka dostat.