William
Přemýšlel jsem nad tím, co Jerom říkal. Pokud jsem už tehdy chtěl Kinrela zabít, musel jsem nějak přijít na to, co se děje. A pokud jsem na to přišel, určitě jsem udělal tu samou věc, co teď.
Někde musím mít zápisky o tom, co se děje…
„Potřebuji si vzpomenout, co přesně bylo před těmi dvě stě lety. Jediné, co víme, je to, že to bylo v Rumunsku. Možná by nebylo špatné se tam vypravit, ale musel bych aspoň vědět na jaké místo,“ povzdychl jsem si, když jsme seděli u večeře, místo toho, abych mu odpověděl na jeho otázku.
Ale když jsem se po svých slovech podíval na Alexe, nejraději bych se kousnul do jazyka.
Už tak se mi celý den zdál jiný, odtažitý a nemluvný. Ale přičítal jsem to tomu, že se snaží vzpomenout, že přemýšlí nad tím stejně jako já.
Ale když jsem viděl, jak se zatvářil a o něco víc se stáhl do sebe, v duchu jsem si vynadal do všech možných debilů…
„Promiň,“ vstal jsem a přešel na jeho stranu.
Pohladil jsem ho po vlasech, a pak se k němu sklonil pro polibek.
„Možná není špatný nápad za tím tvým šéfem jít. A pokud má znak Uroborose, mohli bychom ho zničit. Pokud to bude špatný tip, což si moc nemyslím, podle toho, jak znám Jeroma, tak bychom se mu omluvili. Ale něco mi říká, že tohle je dobrá stopa… Uroboros…“ na moment jsem se zamyslel. „V mých vzpomínkách ho Kinrel ještě neměl, a pokud ho má teď, tak to může mít souvislost s kletbou. Nekonečno… Neustále se opakující konec a začátek…“
Vytáhl jsem Alexe na nohy a přitáhl si ho do objetí. Znovu jsem ho políbil… Ten polibek chutnal tak neskutečně dobře, že bych to k ničemu ani nedokázal přirovnat.
Jako bychom opravdu byli stvořeni jen jeden pro druhého.
Chemie, která funguje na sto procent jen u páru, který si je souzený…
„Celý den ses mi vyhýbal, Alexi,“ přesunul jsem se svými rty k jeho uchu. „Vím, že to není lehké… Vím, že nás toho ještě hodně čeká, ale byli jsme tak dlouho bez sebe…“
Políbil jsem ho na ucho a jemně zkousnul.
Chtěl jsem, aby aspoň na chvíli myslel na něco jiného. Chtěl jsem, abych i já aspoň na chvíli myslel na něco jiného.
Jednou rukou jsem odsunul talíř na druhý konec. Chytl jsem Alexe pod zadek a vysadil no na stůl.
„Ukaž mi to své sexy tělo, tu svou vášeň, Alexi…“ chytl jsem triko za spodní lem a přetáhnul mu ho přes hlavu.
Políbil jsem ho na krční jamce, a pak jsem táhl jazyk níž, na jeho bradavky…
„Nemysli teď na to špatné, prosím… Aspoň na chvíli…“ zašeptal jsem ještě do jeho kůže, než jsem se začal věnovat jeho tělu na plno.
Alexander
Automaticky jsem žvýkal jedno sousto za druhým a zarazil se, když William začal mluvit o Rumunsku.
Když ale přešel ke mně a omluvil se, zastyděl jsem se.
Prožívá to stejně jako já. Trápí ho to stejně jako mě. Nemůžu mu přidělávat ještě víc starosti.
„Já se taky omlouvám," zamumlal jsem a nechal se vytáhnout na nohy.
Měl jsem toho na jazyku ještě spoustu, ale William mi všechna slova vzal svým hlubokým polibkem.
A nejen tím.
Když mě vysadil na stůl a začal se věnovat mým bradavkám jen jsem zaklonil hlavu a prsty mu vjel do vlasů.
Po chvilce jeho laskání jsem mu ale zvedl hlavu a přitáhl si ho k sobě.
„Už se ti nebudu vyhýbat. A když mi pomůžeš, rád na všechno zlé zapomenu. A doufám, že zapomeneš i ty..." s každým slovem jsem se mu otřel o rty, a rozepínal knoflíčky jeho košile.
„Rád ti ukážu svou vášeň," zašeptal jsem mu ještě do ucha, než jsem slezl ze stolu a svezl se k Williamovým nohám.
Přivřenýma očima jsem se na něj díval, zatímco jsem rozepínal jeho kalhoty, vytáhl jeho krasavce a začal se o něj otírat rty, jazykem a zuby.
Jednou rukou jsem si pohrával s jeho varlaty a tou druhou si pohrával s jeho bradavkami, do kterých jsem ťukal nehtem nebo je občas stiskl, tak jak to měl rád.
„Jsi tak nádherný... A jen můj..." zachraptěl jsem, pak si celý jeho penis nasunul do úst a blaženě zamručel.
William
Tak jsem se zabral do laskání jeho těla, že jsem zprvu nesouhlasně zamručel, když mě potáhl nahoru.
Ale v momentě, kdy mi začal rozepínat košili, jsem mu už v ničem nebránil.
Jako by si mé tělo pamatovalo, co všechno Alex dokáže. Věděl jsem, co bude následovat, a i tak jsem si ten pohled na to, jak klesá k mým nohám, náležitě užíval, a o to víc mě to vzrušovalo.
Zahrábnul jsem prsty do jeho vlasů, když se ujal mé erekce, a táhle vydechl.
Měl jsem tendenci ty vlasy víc sevřít, bránil jsem se tomu, ale nakonec jsem podlehl.
Sevřel jsem je a víc si ho natiskl na svůj klín.
„Alexi…“ zachrčel jsem, když se ve mně v jeden moment všechno stáhlo a já myslel, že už brzy budu.
Zatnul jsem zuby a zatajil dech… Na chvilku jsem zavřel i oči a sevřel jeho ruku, kterou dráždil mé bradavky.
Sice jsem se mírně třásl, ale dokázal jsem oddálit mé vyvrcholení. Nechtěl jsem to tak rychle. Věděl jsem, že Alex dokáže víc…
Jeho ruku, kterou jsem držel, jsem si přitáhl k ústům. A zatímco jsem povolil sevření jeho vlasů, aby mohl pokračovat, políbil jsem ho do dlaně a postupně zasunul do svých úst každý jeho prst, a mezi jednotlivými vzdechy, které byly o něco hlasitější, jsem si každým vyhrál, jako by to byl jeho penis a já ho ochutnával.
Čím víc se mi však věnoval, a čím víc jsem si i já s ním pohrával, slábly mi nohy, když mě ten skvělý pocit válcoval od hlavy až k patě.
„Poč… počkej…“ zaskučel jsem a na sílu odtáhl jeho hlavu od mého klínu.
„Chci… vidět celé tvé… tělo…“ zavzdychal jsem nad tou představou, v ruce si promnul penis a přidržel ho u kořene, aby ještě chvíli vydržel.
Alexander
Zasténal jsem s plnou pusou, když jsem viděl a slyšel Williamovo vzrušení, a pak ucítil jeho prsty ve svých vlasech.
I když jsem byl rytíř a on klidný mág, v sexu jsem se mu rád podřizoval a miloval jsem, když občas ukázal svou dominanci, stejně jako teď.
Nechal jsem to na něm, aby si sám určovat tempo mého kouření a začínal se pomalu třást, jak to začalo doléhat i na mě.
Už jsem se těšil, jak ho ochutnám, když jsem cítil, že nemá daleko v vrcholu, ale on mě nakonec na moment zastavil.
Znovu jsem zasténal, když si začal hrát s mými prsty a zrychlil tempo, kterému se William přizpůsoboval.
Williame...!" zasténal jsem už nahlas, když mě od sebe odtrhl.
Počkal jsem, až se trochu uklidní, a pak si stoupl.
Roztřesenýma rukama jsem si rozepl kalhoty, sundal je i se spodním prádlem a v ruce protáhl svůj naběhlý penis.
Díval jsem se na něj z vrchu a sledoval každý výraz v jeho tváři.
„Miluju, když se na mě díváš..." sklonil jsem se k němu, dýchl mu na ucho a mírně ho zkousl.
Pak jsem se vyhoupl na stůl, zaklonil se, abych se mohl zapřít dlaněmi a položit na desku stolu i paty.
Nespouštěl jsem z Williama oči, zatímco jsem trochu nadzvedl ze stolu zadek a pomalu doširoka roztáhl nohy, aby měl ten nejlepší výhled.
„Dívej se... Williame... Dívej se...na mě..." zasténal jsem v penise mi zacukalo a dírka se zachvěla jakoby v očekávání toho, co přijde.
Několikrát jsem si protáhl penis v ruce a prsty zamířil tam, kde za chvilku bude něco úplně jiného.
Dlouho jsem to ale vydržet nedokázal.
Znovu jsem slezl ze stolu dřív, než se mohl William zvednou a přešel k němu.
„Strašně moc tě chci!" zasténal jsem a stoupl si obkročmo nad Williama.
Jednou rukou jsem chytl jeho penis, druhou sevřel jeho vlasy a zaklonil mu hlavu.
William
Věděl jsem, že to přerušení, i když jsem neměl daleko ke svému konci, bude stát za to.
Na Alexandera byl vždycky krásný pohled. Bylo jedno, jakou jsem měl náladu, klidně mohla být i špatná, klidně mohla být i nechuť, ale vždy, když mi předváděl něco takového, jako teď, netrvalo dlouho a já měl na něj tak neskutečnou chuť, že jsem byl na rozervání.
Silně jsem stiskl penis a doslova zaskučel, když jsem viděl, jak si prsty zasouvá do zadečku. Tak strašně moc jsem v něm chtěl být. Snažil jsem se to vydržet, ale s každým zmizením prstů v jeho dírce, jsem to přestával zvládat.
Už, už jsem se volnou rukou po něm natahoval, když on sám seskočil ze stolu dolů a postavil se nade mne.
Na moment jsem si ho přitáhl pro polibek, ale už jsem se na něj tak třásl, že ani ten netrval dlouho. Chytl jsem ho za zadek a roztáhl mu půlky od sebe. Přikázal jsem mu, aby sám nasměroval můj penis…
„Taky tě strašně moc chci, Alexi,“ zachraptěl jsem, a když jsem ucítil jeho teplo na špičce svého penisu, potlačil jsem ho dolů…
Táhlé zasténání se odrazilo do stěn kuchyně, když dosedl a pohltil celý můj penis. Přidržel jsem si ho na klíně, než jsem aspoň trochu rozdýchal ten první pocit, který zahltil mé tělo.
„Je… je to… na tobě…“ přisál jsem se na jeho rty, a tlakem na jeho boky jsem naznačil, aby pokračoval.
Alexander
Dokázal bych to s ním dělat kdekoliv a kdykoliv.
Stačilo pár jeho slov, polibek, pohlazení a já byl úplně ztracen.
Stejně jako teď, když mi roztáhl od sebe půlky a pak potlačil dolů.
Zhroutil jsem se na něho, a jen z obtížemi oplácel jeho polibek.
Ale jeho přání jsem víc než rád splnil.
Napřed jsem jen trochu vrtěl boky, ale jeho touha, kterou jsem cítil s každým jeho otřením a hlasitějším zasténáním mě donutila chytnout ho za ramena a začít na něj zprudka nasedat.
Miloval jsem, když jemně laskal mé tělo, ale miloval jsem i jeho divočejší stránku, kterak mě dokázala vytáhnout do závratných výšin.
„Williame!" zakřičel jsem, když to na mě šlo, a to jsem se sebe ani nemusel dotknout.
Chtěl jsem ho políbit, ale sotva jsem stíhal s dechem, když jsem se na něj pevně natiskl, víc sevřel zadeček a zrychlil pohyby pánví.
„Williame!" zasténal jsem nahlas znovu a ztuhl, když přišlo mé vzrušení, já se rozklepal a pocítil, jak se mezi našimi těly rozlévá mé uvolnění.
William
Myslím, že jsem se udělal snad ve stejnou chvíli jako Alex.
Už tak jsem byl na hranici, a jeho dokonalý tanec na mém klíně byla poslední kapka, která tohle všechno spustila.
Úplně jsem zapomněl na celý svět. Vnímal jsem jen jeho a to úžasné, co teď mezi námi probíhalo.
Zatínal jsem prsty do jeho boků, a pomáhal mu s pohyby, když se dostal do sevření svého orgasmu.
Těžce jsem oddechoval, spíš jsem sténal, nebo skučel… Kdo ví… Ale ten pocit, jak mě svíral, to tření, přírazy, jeho vlhko na mém břiše, teplo jeho nitra… Byl jsem úplně mimo, když jsem začal plnit jeho zadeček.
Mírně jsem se v křeči předklonil a zapřel se čelem o jeho hruď. Několikrát jsem si ho přirazil do klína, než jsem si ho pevně přidržel nasunutého až na doraz a nechal proplout ty poslední střípky vyvrcholení, které, jak jsem doufal, vnímal i on…
Táhle jsem vydechl, když jsem se konečně přestal třást a mohl se svobodněji nadechnout. Být v zajetí něčeho a někoho tak úžasného, tak skvělého, je prostě něco, co člověk nedokáže popsat slovy.
Chtěl jsem Alexe políbit, ale nakonec jsem svými ústy znovu zabloudil k jeho krční jamce, na kterou jsem se přisál a zanechal tam svou značku, tak jak jsem to vždycky dělával. A i když jsem měl jiné partnery, tohle jsem dělal jen a jen jemu…
„Nikdo… nikdy… se ti nevyrovná, Alexi…“ vydechl jsem a pak už v pevném objetí jsem mu věnoval polibek, plný svých citů k němu.
Alexander
Kdybych se zrovna neudělal, v momentě, kdy mě William pevně sevřel, přirazil si mě víc do klína a začal plnit můj zadeček, byl bych ztracen.
Takhle to prodlužovalo dozvuky mého uspokojení, a já sténal spolu s ním. Víc jsem se na něj natiskl, aby ten úžasný pocit cítil do poslední vteřiny, a pevně ho objal.
Zaklonil jsem hlavu, když mi zanechával svůj otisk na pokožce, a nehty lehce přejel po jeho zádech.
„Ty jsi můj jediný milovaný," vrátil jsem mu zadýchaně, když jsem na chvilku přerušil nás polibek, abych se mohl nadechnout, ale hned se zase natiskl zpátky.
Nechtělo se mi to přerušovat. Nechtělo se mi ho ještě pouštět.
Rty mě brněly a byly opuchlé, ale to jen víc umocňovalo ten skvělý pocit, který jsem pociťoval jen s Williamem.
„Jsem strašně rád, že jsme se znovu shledali," zvedl jsem hlavu, zadíval se mu do očí a prsty ho pohladil po tváři.
Chytl jsem jeho cop, který byl zase skoro rozpletený, a jemně ho za něj zatahal.
„Měl bych tě zase učesat, můj nejdražší," dýchl jsem mu na rty, otřel se o ně jazykem, a pak znovu zajel do jeho úst, protože jsem se nemohl nabažit jeho chuti.
William
Když jsem se trochu uklidnil, když jsme byli schopni se odtrhnout od polibku, chytil jsem Alexe pevně do objetí a opřel jsem si hlavu o jeho hruď.
Poslouchal jsem jeho srdce, a bylo mi moc dobře. Klidně bych tak zůstal napořád.
„Rozčesej, ale necháš mi je volně, nespletené. Jen nejdřív bychom měli navštívit sprchu. Ale víš co? Nechce se mi… Chci jít spát takhle. Chci cítit tebe, všechno tohle, co teď máme… Chci takhle vedle tebe usínat,“ ještě jednou jsem ho políbil.
Chytl jsem ho za boky a trochu nadzvedl. Můj již ochablý penis z něj lehce vyklouznul, a já to doprovodil s tichým povzdechnutím.
„Tak dlouho jsem na tebe čekal…“ zašeptal jsem ještě jednou do jeho rtů.
I když se to Alexovi moc nelíbilo, že jsem ho ochudil o tu plnost v zadečku, kterou si evidentně užíval, nakonec jsem ho donutil vstát a společně jsme nakonec přeci jen došli do koupelny.
Ale když jsem mu pomáhal zbavit se mé nadílky v zadečku, skončilo to stejně tak, jako v kuchyni.
Bylo už hodně po půlnoci, když jsme konečně ulehli vedle sebe, a ve společném objetí jsem nakonec tentokrát nejspíš usnul jako první.
Ještě jsem vnímal Alexův melodický hlas, když mi něco tiše šeptal, ale už jsem nedokázal odpovědět.
Alexander
Nakonec jsem se k tomu česání ani nedostal.
Když ze mě vyklouzl, nespokojeně jsem zamručel a nakonec se musel postavit.
A i když zprvu sprchu zamítl, přece jen jsme tam skončili a nezůstalo jen u umývání.
I když jsem se sotva udělal, jeho péče a doteky mě tak, jako vždy, dokázali rozpálit, že jsem po chvíli tiskl zadeček proti jeho klínu a prosil ho, ať si mě vezme znovu.
Do postele jsme nakonec zapadli docela pozdě, a když jsem se spokojeně uvelebil ve Williamově náruči, políbil jsem ho na tvář a sklonil se k jeho uchu.
„Miluju tě a vždycky budu. Chci být už navždy jen s tebou," zašeptal jsem mu tiše, ale nejspíš mě už ani nevnímal.
Pousmál jsem se, prsty přejel po jeho rtech, a za chvilku jsem nevěděl o světě ani já.
Sen tentokrát nepřišel žádný, a když jsem se ráno probudil, slunce už pražilo do oken.
William ještě pořád klidně oddechoval, a i když se mi nechtělo ho opouštět, musel jsem.
Nakonec jsem po ranní hygieně skončil nahý v kuchyni a rozhodl se, že připravím snídani, než William vstane.
Co jsem si pamatoval, ve většině případů chystal jídlo vždy on, ale když jsem ho chtěl překvapit, překonal jsem se.
Ne, že bych neuměl vařit, ale moc mě to nebavilo, tak jsem to raději přenechával Williamovi.
William
Možná jsme toho za ty tři dny měli tak plnou hlavu a plné zuby, že jsme si tu noc prostě užili na maximum.
Asi jsme to oba dva potřebovali, abychom aspoň na chvíli vyhnali ty černé myšlenky z hlavy.
Byl jsem tak unavený, že ani to slunce mě neprobudilo. Až teprve, když k mým uším dolehly nějaké zvuky, otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem sebe.
Alexander nebyl v posteli, stejně jako včera.
Zaposlouchal jsem se znovu a pak jsem vstal a s úsměvem jsem zamířil rovnou do kuchyně.
Líbilo se mi, jak se Alex snažil udělat snídani. Podle mě si musel vařit sám, tak jsem tušil, že mu to půjde, ale povětšinou jsem chystal jídlo já, protože jako mág jsem na to míval podstatně víc času.
„Dobré ráno,“ ozval jsem se, aby mě Alex vnímal a leknutím na mě nehodil třeba vidličku.
Došel jsem k němu, políbil ho na rameno a na krk, pohladil jsem ho po zádech a po zadečku, a druhou rukou jsem si už vytahoval hrnek, abych si mohl nachystat kávu.
Pil jsem ji méně než čaj, ale tentokrát jsem na ni měl prostě chuť.
„Vyspal ses dobře? Ještě jsi mi slíbil rozčesat vlasy,“ a prameny, které mi sklouzly dopředu, jsem si přehodil přes rameno zpátky.
Chtěl jsem s ním probrat, jak si ten dnešek vlastně představuje. Já sám jsem nevěděl, jak se k jeho šéfovi dostat, a jestli vůbec bude možné, abychom ho konfrontovali oba současně…
Ale nějak se mi hned ze startu nechtělo kazit to příjemné ráno, zvlášť, když se Alex překonal a chystal pro nás oba snídani.
Alexander
Úplně jsem se do té přípravy snídaně zažral. Bylo to úplně jiné, než když jsem si ji dělal pro sebe.
Dal jsem si víc záležet, a dokonce mě to i bavilo. Úplně jsem zapomněl na čas, dokud se ode dveří neozval Williamův hlas.
Blaženě jsem vydechl a přivřel oči, když jsem jeho rty ucítil na krku a pak rameni, stejně jako jeho ruku, která mě pohladila po zádech a zadečku.
Trochu víc jsem se o něj opřel, počkal dokud si nevytáhne ze skříňky hrnek, a pak se k němu otočil.
I když jsem ho viděl už tolikrát, přesto se mi na okamžik zatajil dech nad jeho krásou.
Prsty jsem prohrábl jeho vlasy a stáhl si jeho hlavu trochu dolů, abych ho mohl políbit.
„Dobré ráno. Vyspal jsem se jako už dlouho ne. A vlasy ti učešu po snídani," promluvil jsem konečně, znovu ho políbil, a pak se znovu otočil k lince.
„Už to bude, tak si klidně sedni," řekl jsem přes rameno a dál se věnoval smažení lívanců.
Pokud jsem si pamatoval dobře, měl je rád, spolu s borůvkovou omáčkou s kapkou smetany a čokoládovými hoblinkami. Po pěti minutách jsem tu dobrotu postavil před něj, zbylé lívance uložil na talíř a dal na stůl, omáčku přelil do menší misky, a hoblinky nasypal na tácek.
Nejspíš toho tolik nesníme ani za týden, ale chtěl jsem Williamovi udělat radost.
Celou dobu se staral on o mě, tak tentokrát jsem aspoň tohle pro něj chtěl udělat.
„Pokud chceš ještě jít se mnou za Rowenem, měl bych návrh, jak to udělat. Ale jestli ti to nevadí, probereme to až po snídani, a až tě učešu. Nechci si teď kazit chuť," řekl jsem, když jsem i já usedl před pořádnou porci lívanců a s napětím očekával, až se do toho William pustí.
Byl mnohem lepší kuchař než já a nejednou se stalo, že brblal, když jsem něco přesolil nebo dal moc koření, či měl třeba tvrdé maso.
I proto jsem moc nevařil. Neměl jsem na to čas, a pak jsem to odbyl.
William
Usadil jsem se a díval se, jak se přede mnou zaplňuje stůl.
Byl jsem překvapen, že udělal jídlo, které mám na snídani moc rád. Ale, vlastně proč jsem překvapený, když i já si vzpomněl na hodně věcí, které o sobě víme?
Najednou mě přepadl smutek z toho, že jsme byli násilně rozděleni. Pochyboval jsem, že když jsme se poprvé stali milenci, že jsme žili dlouhý život ruku v ruce a umřeli jsme na stáří.
„Mám moc rád lívance s borůvkami,“ natáhl jsem se nakonec přes stůl a pohladil jsem Alexe po ruce. „A promluvíme si potom, až po jídle.“
Přitáhl jsem si talíř a hned jsem si nabral. I když moc nesnídám, spíš jen střídmě, tentokrát jsem toho snědl hodně. Padalo to do mě jako do bezedné jámy, a hromada lívanců postupně ubývala.
Možná jsem potřeboval doplnit sílu, nejen po tom všem vypětí a vědomí, co nás ještě čeká, nebo po noci, kdy jsme s Alexem také vydali docela hodně energie…
Ale rozhodně jsem byl šťastný, že pro nás snídani nachytal a udělal mé oblíbené jídlo. Měl jsem opravdu radost, a navíc se mu to i mimořádně povedlo.
Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsem ho učil lívance dělat. Těsto bylo všude, jen ne tam, kde mělo být. Ale on se tomu jen smál, svým zářivým úsměvem, a já se na něj ani nedokázal zlobit. Mohl jsem na něm oči nechat… Stejně jako teď.
Když jsme posnídali, poděkoval jsem mu za dobré jídlo a společně jsme pouklízeli kuchyň.
A když se posadil do křesla a já mu na zem k nohám, aby mě mohl učesat, přivřel jsem oči a užíval si tu pohodu.
Bylo mi moc dobře. Jako by se nikdy nic špatného nestalo, a my takhle spolu žili již několik let.
Ale i přesto se mi sem tam stáhl žaludek, když jsem měl pocit, že se stane něco špatného, že tohle hezké nebude trvat dlouho…
Alexander
Na chvilku jsem se zarazil, když přes Williamovu tvář přeběhl stín smutku.
Bál jsem se, že jsem něco udělal špatně a už se chtěl omluvit, ale naštěstí se vzápětí pustil do jídla s takovou vervou, že jsem mu sotva stíhal.
Byl to pro mě důkaz, že mu chutná, což pak potvrdil svými slovy, a já se v ten moment rozzářil jako sluníčko.
Aspoň pro teď jsem dokázal zapomenout na všechno zle a špatné, a užívat si jen Williamovy přítomnosti.
Když jsme společně pouklízeli kuchyň, protože mé vaření se vždy rovnalo bitvě, a pak to taky tak vypadalo, usadil jsem se do křesla a konečně se mohl začít věnovat jeho krásným vlasům.
Nakonec to po chvilce skončilo tak, že jsem ho objal kolem krku, obličej zabořil do jeho vlasů a vdechoval jsem Williamovu vůni.
Několikrát jsem ho políbil na temeno hlavy, dlaněmi přejel přes jeho paže a na chvilku spletl své prsty s těmi jeho.
„Nechci tě znovu ztratit," zamumlal jsem mu do vlasů, než jsem se nakonec odtáhl, abych mohl dokončit česání.
„Půjdeme k Rowenovi před polednem. To je nejvíc lidí mimo své kanceláře. A pochybuju, že někdo jako on bude chodit do společné jídelny na oběd. Z mého oddělení by měl zůstat jen Madox, to je můj šéf, se kterým se ale nemusíme potkat. Budeš si muset nasadit čepici a brýle, aby tě nikdo nepoznal, kdyby jsme náhodou někoho potkali. Když tak řeknu, že jsi nový lovec, kterého chci osobně ukázat šéfovi. Je to sice chabá výmluva, ale vzhledem k tomu, že jsem to já, nikdo mě z ničeho podezřívat nebude. A mimo mé oddělení je to stejně všem jedno. Až tě protáhnu přímo na oddělení bude vyhráno. Pokud se ale něco stane, nech to na mě a ty uteč. Musíš mi slíbit, že se do ničeho nebudeš pouštět. Necháš mě tam a utečeš. Já se z toho dostanu. Slibuješ?" mírně jsem mu zaklonil hlavu, abych mu mohl vidět do očí, když jsem mu konečně řekl, jak by to mohlo probíhat.
William
Poslouchal jsem Alexův návrh a vůbec se mi nelíbil. Už jsem tak nějak pochopil, že Rowen je velice chytrý, a hlavně opatrný muž, který má všechno dobře promyšleno, a tím pádem se k němu jen tak nedostaneme.
Stačilo si vzpomenout tenkrát, když jsem ho měl zabít, a on na mě čekal. A místo toho, zabil Alex mně…
V tu chvíli mě napadla jedna věc. Proč se Rowen tenkrát neúčastnil výslechu osobně? Proč se tam neukázal ani ve chvíli, kdy mě vyslýchal Alex a pak mě popravil?
Ani v dalších vzpomínkách, které jsme prozatím měli, se neukázal s námi dvěma společně. Vždycky jen s jedním nebo druhým…
Tak nějak jsem začínal tušit, co by za tím mohlo být. Ale rozhodl jsem se, že si to nechám pro sebe až do chvíle, kdy budu mít jistotu, že moje domněnka je správná.
„Dobře, pokusím se zařídit podle toho, co jsi říkal,“ podíval jsem se do Alexových očí, když mi zaklonil hlavu.
Zvedl jsem ruku a pohladil ho po vlasech. Zašimraly mě do bříšek prstů, a já znovu pocítil to divné píchnutí u žaludku, že se něco stane.
Ne… Nesmím tomu teď propadat. Uděláme všechno proto, aby se už nic z minulosti neopakovalo…
„Musím si ještě něco zapsat do deníku,“ políbil jsem Alexe, a pak jsem vstal.
Bylo něco po desáté, a tudíž čas se pomalu připravovat na návštěvu Rowena.
„Můžeš si zas něco obléct ode mne. Budeš se chtít zastavit u sebe doma, nebo pojedeme přímo za ním?“ šel jsem do ložnice, kde jsem si vytáhl čisté věci, abych se mohl obléct, a jít ještě do suterénu zapsat si své domněnky.
Alexander
Viděl jsem, že má William pochybnosti.
I já je měl.
Ale momentálně to byl nejlepší nápad, jak se k Rowenovi dostat, pokud jsme to chtěli ukončit co nejdříve.
Čím déle budeme čekat, tím víc času mu na přípravu dáme, protože mu nejspíš brzo dojde, jak se věci mají.
Pokud už o tom neví.
Což jsem ale zapochyboval, protože někdo jako on už by využil příležitosti pro naše odstranění.
Když pak William vstal a přešel do ložnice, chytl jsem ho za loket a otočil k sobě.
Chytl jsem jeho bradu do prstů a zadíval se mu do očí.
Vždycky jsem poznal, když si něco nechával pro sebe a to něco ho trápilo.
Kolikrát se stalo, že jsem svou tvrdohlavostí nechtěl ustoupit, dokud mi i proti jeho vůli neřekl, na co myslí.
Byly to chvíle, kdy jsme se ve výjimečných případech skutečně pohádali, ale to já dneska nechtěl.
Zakroutil jsem hlavou a nakonec ho pustil.
Až bude chtít, sám mi to řekne.
„Něco si obleču od tebe a pojedeme rovnou. Nechci se nikde zdržovat," zabručel jsem a strčil hlavu do skříně, abych si mohl vybrat něco pohodlného, v čem by se dalo eventuálně dobře bojovat a pod čím bych dokázal schovat zbraň.
William
Zatímco si Alex vybíral oblečení a chystal se, zaběhl jsem do suterénu a zapsal si do deníku, co jsem potřeboval, a zas ho uschoval do trezoru.
Rozhlédl jsem se po místnosti… Vzpomněl jsem si, co říkal Alex o mém oblečení. No, byli jsme v Americe, takže nikomu nepřijde divné, když si obleču kožený kabát a na hlavu posadím klobouk. Takhle tu chodila spousta lidí, a navíc… mám představovat lovce.
Natáhl jsem se pro kabát, a hned si do vnitřních kapes nastrkal pár věcí, které bych možná mohl potřebovat, pokud k tomu dojde. Chtěl jsem si vzít i zbraň, ale jednak je moc nemám rád, a taky… nejspíš bych se s tím dovnitř nedostal. Těch pár věcí, co jsem nastrkal do kapes, můžou brát jako tretky a svěcenou vodu…
Nasadil jsem si klobouk na hlavu a vyšel nahoru.
„Tak jsem připravený,“ obul jsem si ještě boty, které k tomu pasovaly a na kapsu zavěsil sluneční brýle.
„Jen nevím, jak chceš jet, ani jak je to daleko. Ale mám tu své auto,“ ukázal jsem dozadu, kde jsem měl vyjížděl z garáže přes zahradu. Předkem to bohužel nešlo, vzhledem k tomu, že uličky tady byly užší a pouze pro pěší či kolo. Jediné motorizované vozidlo, co tu mělo odvahu vjet, byla Jeromova motorka…
Alexander
Má nálada klesala pod bod mrazu s každou další ubývající minutou.
Začínal jsem mít pochybnosti a to nebylo dobré.
„Budu řídit," sebral jsem Williamovi klíče, a aniž bych čekal na souhlas, obul jsem se, hodil na sebe mikinu, abych schoval zbraň za pasem, a vyšel ven.
Počkal jsem až nasedne i William, a přes zahradu vyjel na silnici, a pak se napojil na hlavní, abych se dostal k policejní budově.
Svíral jsem volant tak pevně až mi zbělely klouby na rukou, a mračil se jako samotný vládce pekla.
Možná jsem i skřípal zuby, jak se všechny ty pocity ve mě přelévaly, a chvilku převládal strach, chvilku frustrace, hněv, bolest, nenávist.
Celou cestu jsem nepromluvil, dokud jsme nezastavil na parkovišti před vysokou budovou.
„Ať se stane cokoliv, miluju tě," řekl jsem rázně, když jsem se na moment otočil k Williamovi, a znovu, aniž bych čekal na odpověď jsem vystoupil.
Vydal jsem se k hlavním dveřím s Williamem v patách a srdce se mi na chvilku stáhlo strachem, až jsem se mírně zkroutil. Nejspíš jsem se zatvářil dost blbě, protože si toho všiml recepční, který se po nás otočil a zamračil se.
„Všechno v pořádku?" zeptal se obezřetně a prohlížel si Williama.
„V naprostém. Tohle je nový člen naší pobočky. Má alergii na slunce. Jestli chcete, zavolejte šéfovi oddělení Madoxovi, aby vám to potvrdil," znovu jsem nabyl svou jistotu, i když v ten moment byla ve mě dušička úplně malinkatá.
Muž chvíli váhal, ale když se podíval na hodinky jen zavrtěl hlavou.
„Je čas oběda, tak nebudu nikoho rušit. Přeju pěkný den," odvrátil od nás hlavu a já si úlevně oddechl.
Cestou jsme nikoho jiného naštěstí nepotkali, pouze u výtahu postávalo pár policistů, kteří si nás podezřívavě prohlédli, ale hned zase pokračovali ve svém hovoru.
Nastoupili jsme, a teprve až když jsme vystoupali do desátého patra a ocitli se v dlouhé ztichlé chodbě, oddechl jsem si, opřel se o zeď, a na chvilku zavřel oči.
William
Můj Jeep, který byl vyřazený z vojenského autoparku, jsem si koupil před třemi lety. Ani mi nepřišlo, že je to divné, ale měl jsem rád otevřený prostor, a tak jsem jezdil v tomhle autě. A i kdyby někdo mohl říct, že v tom nejsem chráněný, opak byl pravdou. Auto bylo naprosto bezpečné nejen vzhledem k tomu, k čemu původně sloužilo, ale také díky mému magickému umění.
A tak, když jsem do něj nasedl s tím, že jsem vlastně lovec, nikomu by to vlastně ani nepřišlo divné.
Alex moje auto ani neocenil. Bylo vidět, že je zadumaný a neustále nad něčím přemýšlí, a dělá si nejspíš těžkou hlavu z toho, co bude.
Já jsem si také v duchu říkal, jestli to není unáhlené. Neměli jsme vlastně připravený žádný plán.
A pokud se opravdu jedná o Kinrela, nebude to jednoduché setkání.
Šel jsem za Alexem vzpřímeně, a svou hrdost, podpořenou svou výškou, jsem dával najevo i na recepci, kde se na mě strážník trochu podezíravě díval.
Jen jsem naklonil hlavu, jako že, kde je problém…
Jen malinko mé magie posloužilo k tomu, že strážník nás nechal projít i bez běžných procedur, jako se například zapsat a dostat visačku hosta.
Jako bych tu nikdy neprošel.
Výtah nás vyvezl až do desátého, posledního patra. Čekal jsem, že až vystoupím, budou tady kanceláře, budou se tu pohybovat lidé, ale přivítala nás jen dlouhá a tichá chodba se světly zabudovanými ve stropě.
To ticho bylo až nesnesitelné…
„Bude to v pořádku, Alexi,“ opřel jsem se rukama o zeď vedle jeho hlavy a naklonil se k němu.
Chtěl bych ho políbit, dodat mu sílu, ale nemohl jsem. Ne tady, a ne teď…
„Tak kam jdeme teď?“ raději jsem se narovnal, a ukázal na jednu a potom na druhou stranu chodby.
Alexander
Když na mě William promluvil otevřel jsem oči a podíval se na něj.
Jen jsem zabručel a vydal se chodbou k proskleným dveřím po pravé straně.
Vyťukal jsem bezpečnostní kód a pustil nás do recepční haly.
I tady naštěstí bylo ticho. Recepční byl nejspíš na obědě, a všichni ostatní buď zalezlí ve svých kancelářích nebo pryč.
Museli jsme projít na druhý konec místnosti, kde byl další výtah, který nás měl vyvést ještě o jedno tajné patro, kde sídlil Rowen.
To patro bylo skryté všem těm, kteří o ničem nevěděli. Až doteď jsem věřil historce, že své patro nechal před zvědavýma očima skrýt jedním druidem, kterého kdysi Rowen potkal, ale teď už mi bylo jasné, že ho ukryl on sám svými magickými silami.
Rozepl jsem si mikinu, abych měl lepší přístup ke zbrani, kdyby se to vymklo kontrole, a naznačil Williamovi, aby šel za mnou.
Věděl jsem, kde jsou kamery, takže jsem se jim snadno vyhnul, a za chvíli už jsme oba stáli před výtahem.
Jenže v momentě, kdy se ozvalo cinknutí se otevřely dveře od Madoxovy kanceláře.
„Kruci," zaklel jsem polohlasně.
Jemu bych to těžko vysvětlil. William by se musel ukázat a tím by všechno padlo.
Ani jsem mu nemohl říct, že jdu za Rowenem na jeho přímý rozkaz.
Všechno šlo vždy přes Madoxe, a tudíž jsem ho ani nemohl nechat jen tak jít, protože by hned Rowenovi podal zprávu.
Ve chvíli, kdy se na nás Madox zaměřil, jsem vyrazil.
Nestačil se ani nadechnout, když hrana moji ruky dopadla přesně na jeho zátylek, a on se mi v bezvědomí zhroutil k nohám.
„Zatraceně," zamumlal jsem znovu a odtáhl bezvládné tělo do kanceláře.
"Doufám, že ještě umíš to kouzlo zapomnění, protože jinak jsme v háji," řekl jsem tiše směrem k Williamovi.
Jen přikývl, a když bylo hotovo, znovu jsme se dostali k výtahu, a tentokrát bez přerušení vstoupili dovnitř.
Za pár vteřin jsme vcházeli do další chodby na jejímž konci byly jen jedny dveře.
„Miluju tě," zašeptal jsem u dveří, přitáhl si Williama pro krátký polibek, a pak otevřel dveře do Rowenovy velké kanceláře, kde jsem byl zatím pouze jen jednou, za celou dobu, co jsem u speciálního oddělení sloužil.
William
Musel jsem plně věřit tomu, co Alex dělá. Nechal jsem ho jednat a jen šel za ním. Pozorně jsem se rozhlížel kolem sebe a byl připravený na všechno.
Když se však otevřely dveře jedné z kanceláří, Alex na moment ztuhnul, tiše zaklel, ale pak po tom chlápkovi skočil.
Rychle jsem se rozhlédl, jestli se tu někdo, byť jen náhodou neukázal. Ale oddychl jsem si, když jsme byli stále sami. Podíval jsem se do té kanceláře, kde jsem na stole uviděl zbytky po vydatném obědě.
Dotáhli jsme toho chlápka na pohovku, kde jsme ho uložili.
„Bude si myslet, že usnul po vydatném obědě,“ usmál jsem se, když si mě později ve výtahu Alex přitáhl pro polibek.
Zatím to vycházelo dobře.
Ale…
Až moc hladce na můj vkus. Nemohl jsem se stále zbavit pocitu, že je něco špatně.
A taky jsem byl překvapen, že je tu ještě jedno patro. I z venku to vypadalo, že tenhle barák má jen deset pater.
Ani jsem nestihl domyslet, že by to mohla být práce nějaké magie, když Alex otevřel dveře.
Před námi byla rozlehlá kancelář, prosvětlená několika velkými okny. Jen stroze zařízená. Pracovní stůl a židle, v jednom rohu menší stolek, a u něho pohovka a dvě křesla. Na protější straně veliká knihovna, která zabírala skoro celou stěnu od země až ke stropu.
Už při otevření dveří jsem to pocítil.
To divné mrazení…
Tohle je magie na ochranu, o tom není pochyb.
Sebral jsem všechny své síly a potáhl Alexe k sobě blíž.
„Měli bychom odejít…“ zašeptal jsem, ale bylo pozdě.
„Čekal jsem na tebe…“ ozvala se slova, která mi okamžitě postavila všechny chlupy na těle, a já se napjal, když ze dveří, které zřejmě vedly na toaletu, vystoupila vysoká postava, s černými vlasy a očima jako u samotného ďábla.
Vzpomněl jsem si. Docela jasně jsem si ho připomněl, a stačil jen vteřinový pohled na něj.
Ale něco bylo jinak. Jako by byl mnohonásobně silnější, než když sloužil u krále…
Dost hmatatelně se kolem něho rozprostírala tmavá aura. Jako by ho vyslalo samotné peklo…
„Kinrele!“ zavrčel jsem polohlasně. „Dal ses do spolku s černou magií! Jak jsi mohl zradit první pravidlo čarodějů!“
Pustil jsem Alexovu ruku…
Při pohledu na Kinrela jsem cítil, jak mým tělem probíhá mrazení. Od nohou postupovalo výš, po páteři až k mému krku, a v momentě, kdy ten nepříjemný pocit zasáhl mou hlavu, zachvátila mě tak neskutečná zlost, vztek, že se mi vlasy rozletěly do stran, jako by je rozfouknul silný vítr. Klobouk mi sletěl z hlavy a strhnul jsem si brýle.
Oči mi potemněly, a měl jsem pocit, jako kdyby mi hořelo celé tělo…
Cítil jsem, jak moje magie nabývá na síle, i když se ji Kinrel svou silou snažil spoutat…
Alexander
To, že to byl ten nejblbější nápad, jaký jsem kdy dostal, jsem zjistil ve chvíli, kdy jsme vstoupili do kanceláře.
Nebyl jsem sice mág, ale v minulosti jsem s nimi měl hodně co do činěni, takže i já poznal, že je něco špatně, ještě, než si mě William přitáhl blíž k sobě.
A v momentě, kdy se William proti Rowenovi postavil, neváhal jsem.
Kanceláři se rozlehlo prasknutí několika výstřelu, až mi zalehlo v uších, ale ani jedna kulka nenašla svůj cíl.
A já věděl, že je pozdě.
„Williame! Běž! Uteč!" zakřičel jsem do víru vzduchu, který se najednou kanceláří prohnal, a já měl co dělat, abych to ustál.
William ale jakoby neslyšel.
Vyslal proti Rowenovi kouzlo, ale ten jen mávl rukou, jakoby proti němu letěl otravný hmyz.
„Williame!" zařval jsem a strhl ho stranou, když Rowen přešel do protiútoku.
„Myslíte, že proti mně máte nějakou šanci?! To já ovládám vaše životy! Já rozhoduju o vašem osudu!" promluvil Kinrel a jeho hlas zaburácel kanceláří.
„Williame!" snažil jsem se překřičet vítr, který sílil a trhal všechno, co mu stálo v cestě.
Jen díky Williamově obraně jsme se ještě drželi na nohou, ale věděl jsem, že pokud rychle nevypadneme, dlouho nevydržíme.
Vystřelil jsem další tři rány, i když jsem už skoro neslyšel, ale bylo mi to jedno.
„Musíme pryč!" zařval jsem znovu, když nic z toho, co William proti Rowenovi použil nefungovalo.
„Zaplatíte za svou drzost i za to, že jste mě potupili! Navždy budete pod mou mocí!" zachechtal se Rowen, a pak mě silný náraz větru odtrhl od Williama a odhodil na stěnu.
Poslední, co jsem viděl, než všechno kolem mě zčernalo, byla krásná Williamova tvář.
William
„Nestačí to… Nestačí to! Nemám dost sil proti jeho černé magii!“ opakoval jsem si v duchu dokola, zatímco jsem se mu snažil ubránit, abychom mohli oba dva vypadnout pryč.
Už v první chvíli, kdy jsem zaútočil, jsem věděl, že Kinrel neskutečně zesílil. A já proti němu byl jako zelenáč. Neměl jsem dostatek sil, protože jsem je hodně vyčerpal za poslední dny, a navíc… Černá magie tu smrděla z každého kousku jeho kanceláře.
Slyšel jsem, jak na mě Alex řve, abych utekl, ale já mu to neslíbil. Už když to po mně chtěl, věděl jsem, že to neudělám. Raději bych zemřel, než bych tady Alexe nechal.
Nedokázal jsem však nic jiného, než vysílat proti Kinrelovi kouzla, která ho sotva mohla zastavit.
A když Alex, přes ten hukot větru zakřičel, že musíme pryč, rozhodl jsem se. I kdyby to mělo být třeba jen do vedlejší kanceláře, nebo dolů do přízemí… Musíme se přenést.
Naposledy jsem vyslal kouzlo, které odrazilo Kinrelův útok. Začal jsem rychle odříkávat formuli pro přenášení.
Už mi chyběla poslední dvě slova…
Chtěl jsem si přitáhnout Alexe k sobě, už jsem ho skoro držel, když ho náhle poryv větru, který byl teď snad nejsilnější, odhodil jako panenku proti zdi, kde se sesunul bezvládně na zem.
S posledním slovem jsem k němu chtěl skočit, když se zvedl další větrný vír, a Alex zmizel.
A já hrábnul do prázdna…
Než mi Kinrelova kancelář zmizela z očí, než se ten šílený větrný hukot ztišil, zahlédl jsem ještě stříbrný proud magie a ucítil silný náraz do hrudi…
Pak všechno potemnělo, a já nedokončil ani ten poslední výdech, když mě mé vlastní kouzlo unášelo v bezvědomí pryč.