Alexander
Ráno jsem se probudil, ani jsem nevěděl jak, ale bylo mi mnohokrát lépe než v noci. Možná to bylo tou písní, která mě ukolébala nebo Williamovou přítomnosti, ale když jsem se zadíval na jeho klidnou a krásnou tvář, věděl jsem, že to nějak zvládneme.
Nikomu z nás nepomůže, když budeme sedět v koutě a brečet nad rozlitým mlékem.
Nic se nezmění, když se budeme litovat a hořekovat nad svým osudem.
Bolístky nám nikdo nepofouká, když se nebudeme snažit nic změnit.
A já to chtěl změnit.
Chtěl jsem s mužem, kterého tolik miluju strávit v poklidu zbytek života.
Opatrně, abych ho nevzbudil jsem se vymanil z jeho sevření a přešel do kuchyně, protože jsem začínal dostávat šílený hlad.
Nakonec jsem ale skončil v obýváku, kam mě nohy zanesly a všiml si meče, který ležel na pohovce.
Mého meče.
Opatrně jsem ho vzal a tasil.
Provedl jsem pár výpadů a překvapilo mě, jak snadno se s ním dá zacházet na to, jak byl velký.
Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči.
Otevřel jsem svou mysl a nechal tělo, ať jedná samo.
Cítil jsem, jak se pohybuju, jak provádím výpady a seky, které mě otec nikdy neučil...
Stál jsem na posledním schodku ke královskému trůnu a opíral se o jílec meče.
Díval jsem se na muže s černýma pichlavýma očima, který klečel na kolenou, a občas pohlédl na mladého mága, který stál po pravé straně mezi ostatními poddanými.
„...tímto tě zprošťuji postu královského hlavního mága. Posloužil si dobře mě i mému otci, ale je čas tě nahradit. Tvá chyba je neomluvitelná, a jen díky mé schovívavosti můžeš vděčit za to, že ti nenechám setnout hlavu," králův hlas zaburácel trůnním sálem a rozhořčení smíšené se zlobou v jeho hlase nešlo přeslechnout.
„Tvého nástupce, dalšího hlavního královského mága vybere Alexander. Věřím jeho úsudku, protože jen díky jemu a toho, že se nebál se mi postavit, jsme neutržili větší ztráty."
„Cením si toho, Vaše Výsosti. Jen jsem konal svou povinnost," otočil jsem se na krále a uklonil se.
„Kinreli, budeš vyhnán spolu s tvými pomocníky, ale jsem ochoten ti dát ještě šanci a nechat tě na živu," převzal si znovu slovo král, a pak mi pokynul rukou.
„Zbav ho jeho postu."
Znovu jsem se poklonil, a pak přešel ke Kinrelovi, abych mu mohl strhnout šerpu, kterou mohli nosit pouze královští mágové.
Ztratit ji, byla pro jakéhokoliv mága největší potupa, zvláště tak hanebným způsobem.
Když jsem ji strhával, všiml jsem si řetízku se zvláštním přívěskem do kterého byl zasazen velký rubín...
Zastavil jsem se uprostřed pohybu a rychle oddechoval.
Cítil jsem, jak mi po zádech a spáncích teče pot, ale získali jsme další kus skládanky.
William
Nespal jsem dlouho. Slunce brzy svítilo až do postele a zašimralo mě to v nose, až mě to donutilo kýchnout a já se tím vzbudil.
Pohlédl jsem vedle sebe. Místo, kde předtím psal Alex, bylo prázdné.
Vylezl jsem z postele a šel se podívat po bytě. Nechtěl jsem vyšilovat jako předtím, tak jsem jako první zašel do koupelny, ale když tam nebyl, zamířil jsme do obýváku.
Zastavil jsem se ve dveřích, opřel se o futra a díval se na Alexe, jak cvičí s mečem.
Bylo vidět, že to, co se naučil jako rytíř, mu zůstalo v paměti. Jeho pohyby, jeho švihy rukama byly prostě úžasné. Jako dokonalý tanec.
Když tu se najednou Alex zastavil. Zcela znehybněl…
Zpozorněl jsem. Až teprve teď jsem si všiml, že má zavřené oči… Rychle oddechoval a jeho tělo pokrýval pot.
„Alexi?“ oslovil jsem ho opatrně. Nepřibližoval jsem se k němu.
Nevěděl jsem, jestli by se v tuhle chvíli po mně tím mečem neohnal.
„Alexi, měli bychom se nasnídat,“ zkusil jsem to ještě jednou, a nakonec popošel blíž k němu, připravený však na obranu, kdyby náhodou…
Alexander
Když jsem se zastavil na okamžik mě napadlo, že bych se chtěl vrátit zpátky na začátek.
Udělal bych něco jinak?
V některých věcech určitě, ale jinak...
Ani jsem se nemusel otáčet a otevírat oči. Věděl jsem, že tam je.
Sklonil jsem meč, několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, zakroužil rameny, abych uvolnil zatuhlé svaly, a pak se teprve otočil k Williamovi.
Otevřel jsem oči a překonal tu krátkou vzdálenost mezi námi.
„Rád ses vždy díval, jak cvičím," chytl jsem ho za bradu a přitáhl si ho blíž.
„Vybral jsem si tě. Tehdy. A nehodlám na to nic měnit ani teď. Věřím, že to spolu překonáme," řekl jsem pevně, pak se odtáhl, abych mohl zasunout meč a položit ho na pohovku.
Vrátil jsem se zpět k Williamovi, znovu si ho přitáhl, a tentokrát si vzal jeho rty.
Vydechl jsem, když mi polibek opětoval a víc se na něj natiskl.
„Mám hlad jako vlk. Půjdu se umýt, a ty něco nachystej. A nečekej, že budu vařit. Jsem rytíř, na vaření mám tebe," plácnul jsem ho po zadku, když jsem se konečně vymanil z jeho náruče a prošel kolem něj.
William
„Ano, rád se na tebe dívám, protože je to krásný pohled,“ prohlédl jsem si jeho nahé tělo od hlavy až k patě.
„Udělám snídani, než se umyješ,“ přitáhl jsem si pásek županu, ve kterém jsem usnul.
Ale dříve než do kuchyně, jsem zamířil do suterénu, abych vytáhl deník, do kterého jsem si v noci psal. V kuchyni jsem ho položil na stůl a pak se pustil do přípravy snídaně.
Nějak automaticky, i když já sám snídal spíš méně, jsem udělal toho víc. Přišlo mi, že Alex bude chtít vydatnou snídani, a tak se stůl brzy zaplnil vším možným, aby si sám vybral, co bude chtít.
Svět se mění, lidé taky. A i když jsem věděl, co má rád, přesto se chutě po tolika prožitých životech mohly změnit.
Když se Alex usadil, nalil jsem mu kávu. Já si dal pečivo s máslem a džemem a k tomu připíjel bylinkový čaj.
„Tady,“ ukázal jsem Alexovi na deník. „Napsal jsem si, co všechno jsme zatím zjistili. Řekneš mi o tom, co jsi teď viděl? Na co sis vzpomněl? Naučím tě zaříkadlo, formuli, kterou tento deník můžeš otevřít. Nikdo jiný neuvidí, kromě nás, co v něm je napsáno.“
Alexander
Když jsem po sprše přešel do kuchyně, překvapilo mě, kolik toho nachystal.
Sedl jsem si za stůl, nechal si nalít kávu, která byla oslazena přesně tak, jak to mám rád, a naskládal si na talíř smažené vejce, slaninu, máslo, párek, několik kousků zeleniny a pečiva, čokoládovou pomazánku a med.
Když mi pak podával deník, chytl jsem ho ještě za ruku a přitáhl se jí k sobě.
Zastrčil jsem mu za ucho neposlušný pramen vlasů a usmál se na něj.
„Vždycky si byl tak pozorný. Chyběl jsi mi, Williame."
Miloval jsem zvuk jeho jména. Pamatuju si, že jsem mu nikdy moc nechtěl říkat zkráceninou.
Posadil jsem se zpátky za stůl a vypověděl mu o své vzpomínce.
„Pokud to chápu správně, byl jsem to já, kdo tě dosadil na post hlavního mága, i když netuším proč. A myslím, že to bude důležité. Nejspíš to bude klíčová vzpomínka," dožvýkal jsem poslední sousto párku a spokojeně vydechl.
William mezitím otevřel deník a zároveň mi ukázal i jak, a zapsal tam všechno, co jsem mu řekl.
Ještě chvilku jsme to probírali, než jsem si vzpomněl, že jsem chtěl udělat dvě věci.
Vyskočil jsem, odběhl do koupelny, kde se válely mé kalhoty, a vytáhl mobil.
„Jestli ti nebude vadit, rád bych sem někoho zavolal. Je to hodný kluk a neprozradí nás. A taky mě napadlo zavolat ještě někomu, kdo by nám mohl pomoct," řekl jsem, když jsem se vrátil zpátky do kuchyně, a jakmile William souhlasil, zavolal jsem Andrewovi.
Musel jsem ho ujistit, že jsem v pořádku, ale že potřebuju, aby přišel. A že nesmí nikomu o tomhle našem hovoru říct.
Nadiktoval jsem mu adresu a zavěsil.
„Asi bych se měl obléct, tak jestli bys mi půjčil nějaké oblečení?" zeptal jsem se Williama, když jsem přešel až k němu, pohladil ho po tváři a lehce políbil.
Znovu jsem tak zoufale moc zatoužil potom, aby to všechno skončilo, až jsem zaryl nehty do jeho ramene a tvář se mi zkřivila bolestí.
Zadíval jsem se mu do očí a po chvilce napětí svého těla uvolnil.
William
Zapsal jsem do deníku všechno, co mi William řekl. Ve spojení s tím, co se mně zdálo, to začínalo dávat jasnější obraz. Nejspíš jsme byli milenci, ale nevím, jestli potom, co mě dosadil na post hlavního královského mága.
Všechno jsem zapsal, a když šel Alex telefonovat, zašel jsem dolů a deník uložil do trezoru. Přemýšlel jsem, jestli Alexovi umožnit přístup dolů beze mne.
Ale podle toho, jak se to všechno vyvíjí, tak to nejspíš udělám. Zatím tam mám přístup jen já a Yasmin.
Když ke mně přistoupil, a já cítil napětí jeho těla, pevně jsem ho objal.
„Uděláme všechno proto, aby to opravdu už skončilo. Nechci, abys to pořád zažíval dokola. Bolí mě, že jsi musel tak trpět,“ pohladil jsem ho po zádech, políbil a potom jsem ho postrčil ke skříni, aby si něco vybral.
„Vezmi si, co chceš, já jdu otevřít,“ ukázal jsem prstem za sebe, když se ozval zvonek na krámku.
„A musím dát ještě oznámení, že bude dneska zavřeno,“ vzpomněl jsem si, že jsem měl vlastně už otevřít.
Ještě jednou jsem se však k Alexovi vrátil, objal ho a políbil. Měl jsem nutkání se ho pořád dotýkat, být mu nablízku…
Sešel jsem dolů a otevřel jsem dveře. Za nimi stál mladíček, a když mě viděl, zarazil se. Díval se na mě jako na něco, co tu ani nemělo být.
„Alexander Barga chtěl, abych přišel,“ opatrně se ozval a pohlédl přes mé rameno.
„Pojďte dál,“ ustoupil jsem ze dveří a počkal až vejde.
Ještě jsem rychle dal na dveře oznámení, že pro nemoc zůstane zavřeno, a pak jsem už vedl toho kluka nahoru.
„Alexi? Máš tady návštěvu,“ ozval jsem se, jen jsme vešli do bytu.
„Omlouvám se, musím se převléct,“ ukázal jsem mladýmu, ať se posadí na gauč a zamířil jsem do ložnice, abych se mohl dát do pořádku a nechodil celý den jen v županu.
Alexander
Úplně nejraději bych byl, kdyby se mě William dotýkal pořád.
Jakoby mi tak dodával jistotu a klid. A hlavně víc síly.
Na chlapa měl docela dost oblečení, takže jsem si dokázal snadno vybrat.
Když jsem uslyšel, jak na mě William volá, natáhl jsem si triko, a když jsem ho po cestě míjel, řekl jsem mu, ať přijde, až se obleče, protože chci, aby všechno slyšel.
Když jsem vešel do obýváku, Andrew vyskočil a zahrnul mě všemožnýma otázkami.
„Šéf zuří. Myslí si, že si utekl. A ten parchant Rowen tomu moc nepřidává. Nesnáším toho chlapa. A všichni chodí za mnou, protože kromě Gothel jsem snad jediný, kdo se s tebou víc bavil. Mimochodem, co je ten krasavec zač? Jak to, že jsi u něj doma? Spíš s ním? Neměl jsi ho zabít?"
„Brzdi, brzdi. A omlouvám se, že jsem ti přidal starosti. I Gothel. Zvládá to?" zeptal jsem se a posadil se na pohovku.
Vzápětí jsem vyhekl, když na mě Andrew skoro nalehl, zadíval se mi zkoumavě do očí a dlaň mi přiložil na čelo.
„Hmmm, horečku nemáš, takže..." v momentě, kdy William vešel do obýváku vstal a založil si ruce v bok.
„Takže je to tvoje práce. Očaroval jsi ho. Vrať mi zpátky mého tvrdohlavého a nevrlého Alexíka," zamračil se na Williama a nafoukl tváře.
William
Nevěděl jsem, co podnikneme dál, tak abych se případně nemusel převlíkat, oblékl jsem si věci, v kterých můžu vyjít ven. Měl jsem rád černou, tak moje volba černé košile a tmavě modrých riflí byla jasná hned od začátku.
Když jsem vešel za nimi do obýváku, zamračil jsem se.
Nelíbilo se mi, jak byl ten kluk přilepený na Alexovi.
„Neznám tě, ale dovolil jsem ti vstoupit do mého domu. Rád bych, kdybys bral na vědomí nějaká pravidla. První je, nesahat a nelepit se tak na Alexandera. Druhá, neobviňovat mě z něčeho, o čem ani nevím, co mluvíš. Nevím, jak bych ho mohl očarovat. Asi jsi četl moc pohádek, ne?“ ozval jsem se přísně a usedl jsem naproti nim do svého křesla.
Přehodil jsem nohu přes nohu, založil si ruce na hrudi a podmračeně se něho díval.
„Alexander ti nejspíš věří, jen proto ti tu dovolím být,“ dodal jsem ještě.
Alexander
Trochu jsem se napřímil, když William spustil na Andrewa, a netvářil se zrovna moc nadšeně.
„Tak hele, krasavče. Alexe znám dýl než ty, takže-" spustil Andrew a propaloval Williama pohledem.
„Andrewe, to stačí. Sedni si," chytl jsem ho za ruku, stáhl na pohovku, ale on, jakoby neslyšel Williamova slova, objal mě kolem pasu a natiskl se na mě.
Povzdechl jsem si, pohladil ho po vlasech a omluvně se na Williama usmál.
Teprve pak jsem od sebe Andrewa odtáhl a vypověděl mu všechno, co jsme doposud zjistili.
William doplnil několik věcí, které jsem zapomněl, nebo mi unikly, a za chvilku tak Andrew znal celý příběh.
„To je taaak smutné," vzlykl a znovu se mi vrhl do náruče.
„Nepokoušej se to triko zasoplit. Není moje," zabrblal jsem, ale věnoval jsem mu krátké objetí.
„Poslouchej. Potřebuju, abys mě kryl. Abys rozhlásil, že jsem padl do pasti. Ale musíš být opatrný. Nikdo nesmí pojmout podezření, že jsi ty tuhle informaci vypustil. Rowen tě nejspíš začne hlídat. A taky potřebuju, abys mi přivezl nějaké věci z domu. Zkus taky pozjišťovat, jestli třeba někdo v minulosti už o nás neslyšel. Pomůže každá maličkost. Vím, že i přes můj zákaz chodíš na černý trh a sbíráš informace o tom, co se ti tehdy stalo," cítil jsem, jak Andrew sebou po mých slovech škubl a zvedl hlavu.
„Ty to víš?" knikl a vysmrkal se.
„Pff, kdo si myslíš, že jsem? Lovec zatoulaných koček?" odfrkl jsem si.
I když jsem tehdy při záchraně Andrewa vybil celou smečku upírů, on nikdy nepřestal pátrat potom, proč vyvraždili jeho rodinu, a jen jeho nechali žít na potravu.
Slíbil jsem mu, že se na to podívám, ale zatím jsem neměl moc času, a tak začal pátrat na vlastní pěst.
„Tak co? Zvládneš to?" zeptal jsem se ho, když se uklidnil.
„Samozřejmě! Až budu něco vědět, ozvu se," napřímil se, nejspíš potěšený, že jsem mu dal tak důležitý úkol.
„Půjdu ho vyprovodit," otočil jsem se na Williama a vstal.
Pomohl jsem na nohy i Andrewovi, a pak s ním sešel dolů.
„Jestli ti ublíží, tak ublížím já jemu," zamračil se ve vchodu ještě Andrew, otočil se na mě a hlavou ukázal dovnitř, abych pochopil, že myslí Williama.
Pak si stoupl na špičky a zlehka mě políbil na rty.
Překvapeně jsem zamrkal, protože až takovou důvěrnost si nikdy nedovolil, ale než jsem stihl něco říct, zmizel za rohem.
S povzdechem jsem zavřel dveře a na chvilku se o ně opřel čelem.
„Doufám, že dělám dobře. Doufám, že jsem tě nezatáhl do něčeho nebezpečného. Prosím, hlavně buď opatrný," zamumlal jsem a na okamžik zavřel oči.
Andrew byl pro mě něco jako mladší bratr, i když jsem se jeho přátelství a citům ke mně ze začátku bránil a odháněl ho od sebe.
Pravda ale byla taková, že už od prvního momentu, kdy jsem ho uviděl, jsem věděl, že ho prostě musím chránit.
William
Když se Andrew natiskl na Alexe, zamračil jsem se ještě víc. A měl jsem chuť už na něho seslat nějaké kouzlo. Ale nakonec ho Alex uklidnil, a podle toho, že tomu mladýmu všechno řekl, pochopil jsem, že ví o „jiných“, a tudíž je zbytečné před ním něco tajit.
Jen jsem mávl rukou, když Alex řekl, že ho jde vyprovodit.
Uvolnil jsem své napjaté tělo a pohodlně se opřel.
Zavřel jsem oči a znovu začal přemýšlet nad vším, co jsme zatím zjistili…
Začal jsem ztěžka dýchat, když jsem cítil, jak rychle mi ubývají magické síly. Ale i přesto jsem nepolevil. Nastražil jsem spoustu pastí, a on se do nich chytil. I přesto mi z nohy trčel černý šíp, a nohavice mi nasakovala krví. Ale můj poslední úder ho sejmul k zemi a omráčil.
Stál jsem nad ním a natahoval se k poslední ráně. Ta trocha magie, co mi zbyla, byla určena pro jeho likvidaci. Pronásledoval mě už dva roky a já to chtěl už prostě jednou pro vždy ukončit.
Ale v momentě, kdy se probíral, naše oči se střetly.
„Miluji tě, Williame,“ zašeptaly jeho rty a já v tu chvíli procitl.
Všechno se ve mně sevřelo, ale jeho smrt už nešla zvrátit. Už byla vyslovena slova, která ukončí jeho život, a ve chvíli, kdy se rudý plamen zabořil do jeho hrudi, jsem dopadl na kolena s chytl ho do náruče.
Vzpomněl jsem si… v posledních vteřinách jeho života jsem si vzpomněl.
„Alexi! Alexi, ne…!“ zakřičel jsem do ticha, které nám tento les poskytoval.
„Jsem rád, že umřu tvojí rukou,“ chytl mě za loket. „Slib mi, že to skončí… Nechci tě už dál zabíjet…“
„Slibuji, slibuji… zlomím tu kletbu… už se to nebude opakovat… miluji tě… slibuji… zničím ho… slibuji…“ šeptal jsem neustále do posledního Alexova výdechu, i dlouho poté, co jsem seděl na měkkém mechu, a jeho tělo tiskl v náručí…
Otevřel jsem oči, a nepřítomně zíral před sebe. Rukama jsem křečovitě svíral područky křesla a prudce jsem oddechoval. Ta slova mi stále visela na rtech, a já je tiše opakoval…
Nedokázal jsem se vzpamatovat.
Nebyl to jen Alex, ale i já ho nejméně jednou zabil. A pochopil jsem v tu chvíli i další důležitou věc.
Vždycky si své prokletí uvědomíme ve chvíli, kdy jeden z nás umírá rukou toho druhého…
Alexander
Když jsem se trochu uklidnil, obrátil jsem se a vydal zpátky do obýváku za Williamem, abych mu to všechno vysvětlil.
Jenže, už když jsem překračoval práh jsem to pocítil. A pohled na něj mi mou domněnku potvrdil.
Chtěl jsem k němu doběhnout, ale v polovině kroku se mi zatočila hlava a já klesl na jedno koleno.
Zavřel jsem oči, abych bolest rozehnal, ale když jsem je znovu otevřel...
Stál jsem v místnosti a k mým uším přes dveře doléhal rozhovor několika mužů.
„Nechápu proč mistr ten úkol zadal právě jemu. Je to bastard, zplozený čubkou, a vůbec by tu neměl být," nenávist v hlase může nešla přeslechnout a já v něm poznal jednoho z vrchních kněžích.
„Nerouhej se! To že mistr prokázal laskavost právě takovému chudákovi ukazuje na jeho šlechetnost," promluvil další hlas.
„Ale stejně, vychovávat ho, učit ho, pamatujte na má slova, že se to mistrovi vymstí..." další slova jsem už neslyšel, protože muži odešli dál.
Ulehl jsem na postel ve svém pokojíku a z očí se mi spustily slzy.
„Takhle ne! Kolikrát ti to mám opakovat?!" ostrý hlas se mi zaryl do uší, stejně jako vrbový proutek do zad.
Zkousl jsem rty bolestí, protože jsem věděl, že si nesmím dovolit vykřiknout.
Bylo mi asi třináct let a od svých pěti jsem postupoval tvrdý trénink, který mě měl připravit na důležitý úkol, o kterém jsem neměl ani tušení, jen mi mistr pořád předhazoval, že je to můj úkol, který mi svěřil Bůh.
„Znovu!" vyštěkl na mě a já se otočil, abych mohl pokorně sklonit hlavu a omluvit se za svou neschopnost.
Černé pichlavé oči mě propalovaly skrz na skrz, a když jsem sklopil pohled, přitáhla mou pozornost brož s velkým červeným rubínem...
„Ne!!!" vykřikl jsem, padl i na druhé koleno a dlaněmi se zapřel o zem.
William
Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděl a nepřítomně zíral před sebe, neschopen pobrat to, že já zabil Alexandra.
Strašně to bolelo. I teď, to poznání, že se to stalo, mi srdce sevřelo až bolestivě…
Probral mě až hlasitý výkřik, který mě vrátil zpátky do reality, a já začal vnímat, že se něco děje.
Vyskočil jsem z křesla a doběhl k Alexandrovi, který klečel na zemi, prudce oddechoval, a podle toho, jak vypadal, nejspíš se i jemu vrátila některá ze vzpomínek.
Je potřeba, abychom toho věděli co nejvíc, ale nevím, jak moc to budeme schopni zvládnout. Nevím, kolik jsme toho prožili, a jak bolestivé to všechno bylo. A už teď, kdy přicházejí jen střípky toho všeho, je to pro nás oba náročné víc než dost…
„Je potřeba to co nejrychleji ukončit,“ klekl jsem si vedle Alexe a chytl ho do náruče.
„Jsem tady… Jsem tu pro tebe… Slíbil jsem ti, že to ukončím. Už vím, že jsem ti to opravdu slíbil, když jsi umřel mou rukou,“ jednou rukou jsem ho objímal a druhou hladil po zádech.
„Až se trochu uklidníš, ukážu ti, kde ukrývám deník, a jak se k němu dostaneš,“ pomohl jsem po chvíli Alexovi vstát a usadil jsem ho na pohovce.
Zašel jsem mu nalít vodu do sklenice a přinesl mu ji, aby se mohl napít a spláchnout tu hořkost, kterou zřejmě při své vzpomínce pocítil.
Alexander
Věděl jsem, že každá vzpomínka je důležitá, že se tomu nesmím vyhýbat, a že zřejmě přichází kdykoliv. Nevadilo mi to. Ale, vadilo mi to, že to nikdy není ucelené. Že jsou to vždy jen střípky, které nás ještě víc rozhodí.
Když mi William řekl o své vzpomínce, zachvěl jsem se a sáhl si na hruď.
Takže i on mě zabil?
Bolest, kterou musel prožívat, jsem moc dobře znal, takže, když se pak vrátil se sklenicí vody, a já se napil, stáhl jsem si ho k sobě na pohovku a objal ho.
„Doufám, že to brzo skončí. Já… On… Vychovával mě. Trénoval mě od mala abych… abych tě pak…" nedokázal jsem to vyslovit.
„Kolik životů jsme už takhle prožili?" zeptal jsem se spíš sám sebe, a pak se od Williama kousek odtáhl, protože jsem si vzpomněl na druhou věc, kterou jsem chtěl udělat.
Znovu jsem vzal mobil do ruky a vytočil číslo, které jsem myslel, že nikdy nepoužiju.
Neřekl, bych, že jsme byli přátelé, ale dokázali jsme se spolu jakž takž bavit.
Ne snad proto, že se jednou se mnou vyspal, a pak mě odkopl jak prašivého psa, ani ne proto, že to byl míšenec, ale kvůli jeho chování.
Byl to arogantní sebestředný parchant, který nesnášel celý svět, a podle toho se taky choval.
Znal jsem ho proto, že jsme okolnostmi byli donuceni spolupracovat při jednom lovu, a já musel později ocenit jeho schopnosti.
No a po tomhle úkolu mě svedl.
Zachvěl jsem se při té vzpomínce a vzpomněl si na jeho zelené oči.
Po té noci jsem ho proklínal do horoucích pekel, ale později se naše cesty kvůli lovu ještě několikrát zkřížily, a já tak nakonec jsem získal i jeho číslo.
„Někomu zavolám. Nevím, jestli nám pomůže, ale za pokus to stojí. Dám to na hlasitý odposlech, aby si ty všechno slyšel," položil jsem si mobil na koleno a obyvákem se neslo zvonění.
„No?" ozval se po asi osmém zazvonění na druhém konci rozespalý hlas, který ale rozhodně nepatřil Jeromovi.
„Potřebuju mluvit s Jeromem Corwinem. Tohle je jeho číslo, nebo aspoň bývalo," mírně jsem se zamračil a chystal se, že to když tak rychle položím.
„Jo, to je jeho číslo. Moment," ozvalo se v telefonu, a chvilku bylo slyšet jen šustění a mručení.
„Jery, lásko, máš telefon. A jestli je to některý z tvých milenců, tak ti ukousnu hlavu," zaslechl jsem v telefonu a překvapeně zamrkal.
Jery? Lásko? Ukousne?
„Jestli mi, kurva, ještě jednou řekneš Jery, tak přísahám, že už ti nikdy nenastavím zadek," zavrčel další hlas ve kterém jsem poznal Jeroma a oddechl si.
„Co je?" zavrčel teď už jasně do telefonu.
„Jerome? Tady Alexander, z Portlandu. No... Promiň, že tě nejspíš budím, ale potřebuju tvou pomoc," odpověděl jsem a napjatě čekal na jeho odpověď.
William
Přitáhl jsem si Alexandera blíž, ale ne na moc dlouho.
Když mi řekl, co se mu připomnělo, neměl jsem čas k tomu ani nic říct, nebo ho nějak utěšit, protože vstal a šel pro telefon.
Čekal jsem cokoliv, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem slyšel, komu volá.
Jeroma jsem znal. Setkal jsem se s ním několikrát, když něco potřeboval, a já nikdy nikoho neodmítl.
Dal jsem mu i kontakt na Montyho, když se odstěhoval do Caracasu. Ale jeho společnost jsem nikdy nevyhledával.
Nebyl to typ, s kterým bych se lehce shodl, a to na čemkoliv. Oba dva jsme byli dominantní, a tak, když jsem z telefonu zaslechl jeho slova, měl jsem oči navrch hlavy.
On někomu nastavil zadek? On?
Tak nějak ta představa vyvolala úsměv na mé tváři, a dokonce to uvolnilo i napětí, které jsem stále cítil po tom, co jsme si s Alexem řekli o svých dalších vzpomínkách.
Podíval jsem se na Alexe s úsměvem a s nadzvednutým obočím, že nechápu, jak se tohle mohlo stát.
A taky… I když byli oba lovci, nevěděl jsem, že se znají. O Jeromovi a několika dalších jsem věděl, o Alexovi ne až do chvíle, kdy se objevil u mě v krámku.
Alexander
Když se na mě William podíval, pochopil jsem, že Jeroma zná taky, i když mě to trochu překvapilo. Nějak jsem si ty dva nedokázal představit spolu.
„Alexander? Pan 'přísně dodržující pravidla a tajná zbraň těch šmejdů ze speciální vládní jednotky'? Ten studený čumák, se sexy tělem, co se v posteli dokáže rozvášnit? Jestli voláš, abysme na to zase skočili, nemám nic proti. Chlapa sice mám, ale tebe bych si klidně vzal znovu. Jen musíš… Kurva, Ale, to bolelo!" vyhekl, zaklel, a chvilku bylo slyšet, jak se s tím druhým dohaduje.
Podíval jsem se na Williama a rty naznačil omluvu.
„Fajn, tak nic nebude. Co chceš?" ozval se po chvilce znovu do telefonu, ale tentokrát rozmrzele.
„Říká ti něco jméno Kirk Rowen?" zeptal jsem se ho.
„Kirk Rowen? Děláš si že mě prdel? Je to, kurva, tvůj nadřízený, tak proč se ptáš mě?" odpověděl nevrle.
„Myslím, co o něm víš doopravdy," nenechal jsem se odbýt.
„Ahaaaaaa, konečně ti to docvaklo, co?" zeptal se po chvilce posměšně, a já se s obavou podíval na Williama.
Jerom o tom, celou dobu věděl?
„Kdybys nebyl tak zabedněný, několikrát jsem tě před ním varoval. Není tím, za koho se vydává. Nevím, o co mu jde, ale on byl ten důvod, proč jsem se k té jejich jednotce nikdy nepřidal. Před asi 200 lety jsem totiž dostal zakázku na jeho zabití. Od někoho jménem Vilos nebo jak. Vím, že to bylo v Rumunsku on tam spravoval nějaký klášter nebo co. No, nakonec jsem ho nezabil, protože se ten Vilos najednou zčista jasna vypařil, a já ho nedokázal najít. No, a pak jsem na toho chlápka, co jsem měl sejmout, narazil v Portlandu a zjistil, že je to nějaký mocný čaroděj. Ale víc by ti nejspíš mohl říct jiný čaroděj, co v Portlandu žije. Hmmm... William se jmenuje nebo tak nějak. Je to vážně kus, ale jeho jsem bohužel nepřefikl. Ale třeba- Auu, kurva, Ale, tohle taky bolelo," zařval Jerom do telefonu.
„Jestli ještě něco takového řekneš měsíc se tě ani nedotknu," ozval se hlas toho druhého, a pak bylo slyšet Jeromovo zakletí a jeho vydechnutí.
„No, jestli je to všechno, musím si jít vyžehlit svůj průser, jinak budu sušit. Takže čau. Jo, ještě poslední věc. Nevím, co máš v plánu, ale pokud chceš sejmout toho svého nadřízeného, tak musíš zrušit jeho znamení věčnosti. Má ho vytetované na paži."
Po těchto slovech zavěsil a chvilku se obyvákem nesl obsazovací tón, než jsem telefon vzal a vypnul ho.
Podíval jsem se na Williama a snažil se přebrat si v hlavě všechny informace, které nám Jerom dal.
William
Poslouchal jsem každé Jeromovo slovo a snažil se to dát dohromady s tím, co jsme už věděli. Ale i přes vážnost situace jsem se musel usmát nad tím, že se našel někdo, kdo jeho dominanci úplně zkrotil.
Ale představa, že on a Alex…
Zatřepal jsem hlavou, abych tu představu vyhnal z hlavy, a když Alex vypnul telefon, zvedl jsem se.
„Pojď, půjdeme dolů a zapíšeme to všechno do deníku. Bohužel z toho, co Jerom říkal, si zatím nic nevzpomínám. Ale podle všeho… Ve všech reinkarnacích jsme používali jména, která byla stejná nebo obdoby našich původních. Ta, která máme teď. Alexander a William. Možná už to je znamení toho, že tohle v tomto životě konečně ukončíme. Ani nevíš, jak moc bych byl rád…“
Přitáhl jsem si Alexe a políbil ho.
Během všech těch starostí ani nebyl čas se mu pořádně věnoval tak, jak bych si přál. Ale aspoň ten polibek, to pohlazení mi vlévalo novou energii do žil, a já se s ním cítím o mnoho silnější, a schopný se čemukoliv postavit.
Možná měl pravdu, že sami o sobě jsme silní. Ale společně jsme nepřekonatelní. A byl čas, abychom to ukázali světu, Abychom to ukázali Kinrelovi…
Sešli jsme dolů, a já několikrát odříkal formuli, která otevírá dveře do mé pokladnice, dokud si ji Alexandr nezapamatoval. Ukázal jsem mu, kde má přiložit dlaň, a kdy zatlačit na znak měsíce, aby se dveře otevřely.
Stejně tak jsem učinil i u trezoru, který se ukázal jen v případě, že i tady u jedné ze zdí, na určitém místě, se po odříkání krátké formule a přiložení ruky ukázal znak slunce, a trezor se potom objevil a otevřel až po stejné proceduře, jako u hlavních dveří.
Hned jsem se usadil u jednoho starožitného stolu, kde jsem Alexovi přitáhl blíž křeslo, a všechno jsme zapsali do deníku, i to, co jsme si vzpomněli těsně před tím, než Alex volal Jeromovi…
Alexander
Měl jsem z toho rozhovoru všelijaké pocity.
Když mě William vedl do svého suterénu, chvilku mi trvalo, než jsem si všechno zapamatoval, protože má mysl pořád utíkala jinam.
Když jsme pak všechno zapsali do deníku, stoupl jsem si a začal se rozhlížet po tom jeho muzeu, jestli tam nenarazím na něco povědomého.
Celou dobu jsem mlčel a možná se Williamovi trochu i vyhýbal, protože v hlavě mi pořád zněly Jeromova slova.
Co se tehdy před těmi 200 lety stalo? Vilos byl nejspíš William, jeho minulý život, a nejspíš zjistil o Kirkovi, Kinrelovi, nebo za koho se vydával, mnohem víc. Proč zmizel, aniž by to dotáhl do konce?
Setkal se se mnou v té době? Snažil se mi to vysvětlit? Poslouchal jsem ho? Dal jsem mu šanci?
Nebo jsem to všechno hned smetl ze stolu?
Během myšlenek jsem došel až k polici, na které leželo několik luků a šípů.
Okamžitě jsem poznal ten svůj a chytl se za hruď.
Jako bych cítil plameny, které mi pronikly do prsou, když mě William zabil.
Zatřepal jsem hlavou a posunul se dál až k polici s různými šperky.
Prohlížel jsem si je spíš ze zvědavosti, když mou pozornost upoutal stříbrný řetízek z rubínem vytvarovaným do slzy.
„Začínám být na rubíny vysazený," zabručel jsem pro sebe.
Nakonec jsme v suterénu probíráním věci strávili skoro celý den, a nebýt toho, že mi zakručelo v břiše byli bysme tam snad až do rána.
„Vím, že si chtěl jet za tou čarodějkou, ale co takhle jít zítra dopoledne konfrontovat Rowena?" promluvil jsem konečně pořádně na Williama, i když jsem se jeho pohledu pořád snažil vyhýbat, a sedl si v kuchyni za stůl.