William
Nechal jsem Alexe v obýváku a šel s Yasmin do kuchyně připravit něco k snědku.
Je pravda, že jsme skoro celý den nic nejedli. A to, co bylo i potom u Rachel, bylo docela vyčerpávající.
„Běž za ním,“ odsunula mě Yasmin od sporáku, po tom, co jsem ji zhruba všechno řekl.
„Teď by jsi měl být s ním. Je ze všeho strašně unavený a stále nejistý. Cítím to z něj, i tu bolest co prožíval. No…“ zadívala se na mě, „a z tebe taky. Měli byste teď být spolu.“
Usmál jsem se a pohladil ji po jejích krásných stříbrných vlasech. Vždycky dobře vycítila, jak na tom člověk, nebo kdokoliv z jiných, je. Měla to prostě vrozené…
„A rozčesej si vlasy, máš to jako roští,“ zavolala na mě ještě a ukázala na můj skoro rozpletený cop.
Po cestě do obýváku jsem stáhl stuhu a začal si rozplétat cop. Zastavil jsem se ještě v koupelně pro kartáč.
„Rozčeše mi vlasy? Vždycky jsi to rád dělal,“ podal jsem Alexovi kartáč, a usadil se před ním na zemi.
„Najíme se, a pak si půjdeme lehnout. Teda,“ na moment jsem se zarazil. „Pokud ti nebude vadit, že bys zůstal tady. Moc bych si přál dneska usínat vedle tebe…“
Alexander
Moc dlouho jsem sám nezůstal.
Překvapilo mě, že se William tak rychle vrátil zpátky.
I když jsem už o nás dvou věděl víc, pořád to bylo pro mě všechno zvláštní a stále nové.
Mít někoho po svém boku, prožívat s ním radosti i starosti.
Před několika dny by mě ani nenapadlo, že mě něco takového může potkat.
Vzal jsem si od něj kartáč a začal pomalu rozčesávat jeho nádherně husté a dlouhé vlasy.
Měl pravdu.
Rád jsem to dělal.
A nebylo to jen tohle.
Rád jsem se díval, když si četl, rád jsem se díval, když dělal nějaké lektvary.
Vždy jsem byl rád v jeho blízkosti.
Miloval jsem jeho úsměv, jeho upřímnost jeho klid.
Tak jsem se zabral do střípků vzpomínek, že jsem mu i zapomněl odpovědět, dokud jsem vlasy nerozčesal a znovu mu je nespletl do copu.
Pak jsem ho objal kolem ramen a bradou se opřel o temeno jeho hlavy.
„Chci zůstat s tebou. Chci být tam, kde budeš ty. Jen... Potřebuju se umýt, a taky, nemám, co na sebe," promluvil jsem po chvilce.
William
„Najíme se a pak se půjdeme umýt. Nějaké věci se tu najdou i pro tebe,“ usmál jsem se a opřel si ruce o jeho kolena.
Užíval jsem si, když mi Alex rozčesával vlasy. Byl tak jemný, opatrný, jako vždy, když tohle dělal.
Nikdy jsem neměl krátké vlasy. A to právě kvůli němu.
Zavřel jsem oči a ponořil se do svých myšlenek…
Příjemné teplo od krbu nás oba hřálo, když jsme leželi na huňaté kožešině.
„Miluji tvé dlouhé vlasy,“ chytl jeden pramen do svých prstů a přivoněl si k němu. „Slib mi, že si je nikdy nezkrátíš.“
„A tvé vlasy září jako slunce,“ zvedl jsem ruku a zahrábnul ji do jeho vlasů. „Nelíbilo se mi, když jsi je měl od krve. Měl by sis je schovávat pod brnění…“
„Rád se s tebou koupu,“ odvětil Alex, na to ale zvážněl. „Král chce táhnout do boje. Už zítra…“
Málem se mi zastavilo srdce. Alexandr byl silný, ale pokaždé, když šel bojovat, měl jsem strach, že se nevrátí. A tentokrát ten pocit byl silnější než kdy jindy.
„Nesmíš odejít… Zůstaň se mnou…“ zvedl jsem se na rukách, abych ho mohl zalehnout. „Chci, abys zůstal se mnou. I po mně chce král, abych pomohl, ale mám tentokrát strach, že se stane něco zlého. Slib mi, že nepůjdeš. Ochráním tě před samotným králem. Neublíží ti, když se přimluvím…“
Sklonil jsem se a políbil jsem ho, abych umlčel jeho případné námitky. Koutkem oka jsem pohlédl ke dveřím, vedle kterých stál opřený jeho meč.
Nechci, aby odešel. Nechci jít ani já… Alexe miluji víc než krále…
„Williame!“
Trhnul jsem sebou a otevřel oči. Prudce jsem oddechoval a teprve, když se přede mnou zastavila Yasmin, uvědomil jsem si, že pevně svírám Alexova kolena.
„Williame, večeře je hotová, pojďte se najíst…“
„Ach, ano… Hned…“ pustil jsem Alexova kolena a zvedl se.
Protřel jsem si oči, a pak jsem se natáhl k Alexovi a pohladil ho po hlavě.
„I tobě dlouhé vlasy moc sluší. Je škoda, že je máš krátké, ale i tak záříš jako slunce,“ sklonil jsem se a políbil jsem ho do jeho jemných vlasů.
Alexander
Byl jsem potěšený, když jsem viděl, jak si William užívá mé péče.
Tak jako vždy, pomyslel jsem si.
Když se opřel rukama o mé kolena, víc jsem si ho na sebe natiskl a užíval si jeho přítomnosti.
Už jsem si myslel, že usnul, když v jednu chvíli silně sevřel moje kolena, a pak když přišla ta jeho pomocnice, škubnul sebou, a začal prudce oddechovat.
Když se vzpamatoval, pohladil mě po krátkých vlasech, a když řekl, že mi sluší dlouhé vlasy na moment se mi vybavila vzpomínka ze snu, kdy jsem stál na pláni a probodl ho svým mečem.
Zachvěl jsem se a na okamžik si přitáhl Williama k sobě, než jsem i já vstal a přešel za ním do kuchyně.
I když jsem skoro celý den nejedl a měl docela hlad, přesto jsem se nedonutil sníst víc než pár soust.
Měl jsem pořád zauzlovaný žaludek, i když bylo jídlo výborné, a taky jsem ho Yasmin, jak nás William představil, pochválil.
Vypil jsem ještě nějakou břečku, a pak už se spolu s Williamem vydal do koupelny.
Než napustil do vany horkou vodu, posadil jsem se a sundal si obvaz z nohy.
Zjistil jsem, že čarodějčina mastička zafungovala víc než dobře, protože rána už byla skoro zacelena.
Pak jsem se usadil i já, zády se opřel Willovi o hruď a potěšeně vzdychl.
Políbil jsem ho na kolena a pohladil po nohou.
„Tohle jsem vždycky miloval," pousmál jsem se nad vzpomínkou a mírně zaklonil hlavu, abych viděl do jeho tváře.
„Prosím, slib mi, že už to opravdu skončí. Nechci tě znovu ztratit," zašeptal jsem a zvedl ruku, abych ho mohl pohladit po tváři.
William
Alex toho moc nesnědl. Za to já se cpal jako nezřízený. A nebylo se čemu divit. Za poslední dva dny jsem vyčerpal své síly až na hranici, a pokud bych se pořádně nenajedl, moje tělo by začalo strádat a nemuselo by to dopadnout dobře.
I když bylo hodně po půlnoci, i přesto jsme napustili vanu a společně se do ní usadili. Přitáhl jsem si Alexe víc k sobě a pohladil jsem ho po pokrčených nohou. Konečky prstů jsem opatrně přejel po jeho ráně, která se dobře hojila. Ještě tak den a nezůstane po ní ani památka.
„Skončí to,“ políbil jsem Alexe do vlasů. „Určitě. Nesmíme mu dovolit, aby nad námi měl moc. Zbavíme se ho jednou pro vždy.“
Ani jsem si neuvědomil, že o tom člověku, který nás proklel, mluvím jako o muži. Došlo mi to až po chvíli, a když jsem se snažil vzpomenout, kdo to mohl být, nedokázal jsem to.
Jako bych měl jeho jméno na jazyku, ale něco mi bránilo to vyslovit.
Kolik let, kolik staletí, se takhle navzájem pronásledujeme, abychom mohli jeden druhého zabít? Kolikrát jsem umřel Alexovou rukou? Zabil jsem někdy já jeho?
Kdo ví… Ale nejspíš to bylo většinou obráceně, protože Alex byl voják… Už od chvíle, kdy jsme se prvně potkali…
Byl jsem hlavní královský mág a on královský rytíř.
A možná tam začaly naše noční můry.
Vzal jsem do ruky mýdlo a začal jsem Alexe omývat, abych nemyslel na ty nešťastné události. Teď jsem byl s ním, a byl jsem šťastný, i přes ty chmurné myšlenky.
Dotýkal jsem se ho, jako bych si chtěl připomenout každičký kousek jeho nádherného těla.
„Alexi,“ naklonil jsem se k němu a políbil ho na mokré ucho.
Olízl jsem z něho kapky vody a jemně ho zkousnul.
„Alexi… miluji tě…“ zašeptal jsem a polibky jsem přesunul na jeho krk a pak na rameno. „Půjdeme si lehnout, ano?“
Natočil jsem si jeho hlavu k sobě, abych se mu mohl podívat do očí.
Chvěl jsem se, stejně jako on, když jsem tak intenzivně cítil jeho blízkost. Teplo jeho těla, jeho vůni…
Jeho pokožku, která vždycky byla jemná i přesto, jak silný a drsný voják to byl, a dokázal zabít spoustu nepřátel…
„Strašně moc jsi mi chyběl. Lexi…“ přestal jsem ho líbat.
„Strašně moc…“ najednou jsem vstal, vzal jsem ho do náruče a zamířil s ním do své ložnice, kde jsem ho uložil na postel, jako tu největší vzácnost, kterou jsem kdy v tomhle krámku mohl mít.
Jako by to bylo přirozené, jako bychom to dělali pořád, nepřišlo mi ani divné, když se mé ruce rozběhly po jeho těle. Když jsem ho líbal a dotýkal se míst, kde se mu to vždycky líbilo, a já věděl, že během chvilky bude prosit o to, abych si ho vzal…
Alexander
Užíval jsem si Williamovy péče a jeho doteků.
Moje tělo na něj reagovalo snad automaticky, jako by jen čekalo, až se mě začne dotýkat.
Pokud jsem měl doteď ještě nějaké pochybnosti, když mě přenesl do postele, a jeho ruce se rozeběhly po mém těle, vypařily se jako pára nad hrncem.
Jakoby moje tělo doteď nečekalo na nic jiného než na něj.
Pamatoval si všechna má citlivá místa, o kterých jsem snad ani já nevěděl, a netrvalo dlouho, a jeho ložnicí se neslo mé vzrušené sténání.
Chvěl jsem se a třásl, můj penis rostl s každým jeho polaskáním, a netrvalo dlouho, a zapomněl jsem na všechny starosti.
V hlavě jsem měl jen svého královského mága.
Ani nevím, kde se ta myšlenka vzala.
Každý sám za sebe jsme byli silní, ale když jsme spojili své síly, i největší nepřátele se před námi třásli.
„Williame!" vykřikl jsem a prohnul se v zádech, když jeho prsty jakoby náhodou přejely po mém naběhlém mužství.
Objal jsem ho kolem ramen a prsty jedné ruky mu vpletl do vlasů a zdvihl mu hlavu.
Přitáhl jsem si ho pro polibek, a napřed se jen jemně otřel svými rty o jeho.
„Prosím, Wille... Chci tě... Strašně moc...v sobě... Miluj se se mnou, prosím..." zasténal jsem, trochu se proti němu pohnul, abych otřel naše mužství o sebe, a pak si jazykem vydobyl cestu do jeho úst.
William
Nedokázal bych žádnými slovy popsat, jak nádherně mi bylo, když jsem měl možnost dotýkat se Alexova těla. Líbat ho, hladit ho…
Umím několik řečí, i ty zapomenuté, ale pro tohle bych v žádném jazyce nenašel vhodné přirovnání. Tohle prostě slovy nejde popsat.
Milovat se s člověkem, kterého miluji už věky. Milovat se s člověkem, kterého jsem byl přinucen opustit na tak strašně dlouhou dobu.
A teď jsme byli tady… spolu…
Poslechl jsem Alexova slova, protože i já po něm neskutečně toužil.
„Chci tě, ani nevíš, jak moc po tobě toužím…“ vydechl jsem do jeho úst roztřeseným hlasem.
I já se otřel o jeho naběhlé mužství a ten pocit, kdy se dotkly, mě málem poslal do mdlob. Táhle jsem zasténal, políbil jsem ho ještě jednou na rty, ale pak se přesunul níž, abych ochutnal to, co mi bylo tak dlouho odpíráno…
Pečoval jsem o jeho penis svými ústy, a prsty jsem zamířil k jeho zadečku. Na moment jsem opustil jeho chloubu a poškádlil jazykem i jeho dírku, kam jsem vzápětí zasunul jeden a hned na to i druhý prst.
Nechtěl jsem mu způsobovat žádnou bolest, té si užil víc než dost. Chtěl jsem, aby se cítil dobře, aby myslel jen na to hezké. A tak při zasouvání mých prstů jsem se soustředil a věnoval jsem mu to malinko ze své magie, co jsem mohl, aby necítil bolest při vniknutí, ale jen samou rozkoš.
„Nemůžu už čekat…“ zachraptěl jsem, když jsem Alexovi věnoval tolik péče a přípravy, že já sám jsem byl prakticky na hranici.
Posunul jsem se výš, roztáhl jsem mu víc nohy a nastavil se proti němu.
„Miluji tě…“ zopakoval jsem snad už po sté, a když jsem se přisál na jeho rty, zatlačil jsem…
Alexander
Byl dokonalý.
Ve všem co dělal.
Nejen v sexu, ale i v životě.
Proto jsem si ho vybral.
Jako první královský rytíř jsem se setkal s hodně takovými, co se mi snažili vetřít do přízně svým pochlebováním a lichotkami.
Jenže William byl jiný.
Tak hrdý, tak svůj.
Klidný, upřímný.
Jako jediný mě na královském dvoře bral takového jaký jsem byl.
Jemu jsem mohl ukázat svou slabou stránku, a věděl jsem, že to nepoužije proti mě.
Jemu jsem se mohl svěřit s čímkoliv, a věděl jsem, že mě nikdy neodmítne.
A samozřejmě, sex s ním byl úžasný. Jakoby četl mé myšlenky. Vždy byl ohleduplný nebo přitlačil, aniž bych mu cokoliv řekl.
Stejně jako teď, když sklouznul k mému klínu, a pak se prsty natlačil do mé dírky.
Bylo to dlouho, co jsem někoho měl naposledy, takže mi bylo jasné, že nejspíš použil trochu své magie, protože to skoro vůbec nebolelo.
Blahem se mi protáčely oči a tělo se nepřestávalo třást.
Sténal jsem z otevřenými ústy, a sotva všechny ty nádherné vjemy, co mi dával, udýchal.
A když se mi pak přitiskl na rty a zároveň s tím do mě pronikl, nedokázal jsem ho líbat.
Ztuhnul jsem, celý se stáhnul a z výkřikem zvrátil hlavu dozadu.
Několikrát jsem zasténal jeho jméno, než jsem nohy obtočil kolem jeho pasu, rukama ho objal kolem krku, co nejvíc jsem se na něj natiskl a nehty ho poškrábal na zádech.
Hlasitě jsem oddechoval, a po chvilce, kdy se mé tělo konečně uvolnilo, jsem se trochu odtáhl, abych mu mohl prohlédnout do očí.
„Miluju tě, Williame. A navždy budu," zašeptal jsem mu do rtů a zároveň se proti němu pohnul na znamení, že může pokračovat.
William
To, co nastalo potom, se nevyrovnalo ničemu, co jsem za svůj současný život zažil.
Měl jsem pár milenců, ale nikdy jsem s nikým nebyl víckrát než pouze jednou. Vždycky mi v tom něco chybělo, ať už jsem byl uspokojený na těle, v duchu jsem šťastný nikdy nebyl.
Bral jsem si plnými doušky všechno, co mi milování s Alexem přinášelo.
Prohnul jsem se v zádech, když mi do nich zaryl paty až bolestivě, ale víc mě to ještě nabudilo, a já do něj přirážel intenzitou sobě vlastní. A když jsem ucítil i jeho nehty, jak drásají mou kůži, okamžitě mi to připomnělo tu vášnivost, náruživost, s kterou vždycky tohle prožíval…
Doslova mě každé otření, každý příraz, jeho vzdechy a pohyby proti mně, rozpalovaly na maximum.
Už jsem byl na pokraji, když jsem se vymanil z jeho sevření a přiklekl si. Chytl jsem ho za boky a víc si ho přitáhl do klína a přidržel, když jsem do posledních pohybů dal vše.
Nemohl jsem jinak než zaklonit hlavu, a vyslat do stropu několik hlasitých vzdechů a stenů, když se ve mně všechno stáhlo a pak uvolnilo, a já začal plnit Alexův zadeček…
Jen z posledních sil, když jsem byl schopný jakž takž hnout rukama, jsem ho chytil za jeho chloubu, a s o něco mírným přirážením jsem ji protahoval v ruce, aby i on mohl prožít tu samou slast, co já…
Alexander
Už jsem chápal, proč jsem nikoho nevyhledával. Proč mi nikdo nesedl. Proč jsem s nikým nebyl spokojený.
Když William začal přirážet myslel jsem, že nic krásnějšího už mě nemůže potkat.
Všechno jsem vnímal na maximum, každé jeho otření, každý jeho vzdech, a když mě pak chytl za boky a zrychlil tempo, sevřel jsem mu ruce a víc roztáhl nohy.
Jeho steny jsem doprovázel svými, a když pak vyvrcholil, byla to pro mě poslední kapka.
Jeho vzrušením stažená tvář byla tak nádherná, a vědomí toho, že jsem to způsobil já, ve mě vyvolalo doslova bouři, takže Williamovi stačilo jen párkrát mě protáhnout v ruce, a prohnul jsem se v zádech pod náporem slasti.
Znovu jsem ho objal nohama, uvěznil jeho chloubu ve svém zadečku, když jsem se stáhl, a s každou dávkou která opouštěla mé tělo jsem zakřičel jeho jméno, a bylo mi jedno, kdo to slyší.
Jakmile jsem se trochu uklidnil, stáhl jsem ho na sebe, protože jsem vždycky miloval, když mě zalehl, a já mohl cítit jeho pevné tělo na svém, jeho vůni a tlukot srdce, a spojil své rty s těmi jeho v hlubokém polibku.
Rukama jsem ho hladil po zádech, pažích, ramenou, a občas vjel prsty do jeho nádherných vlasů.
„Jsem rád, že sis je nechal dlouhé," zachraptěl jsem mu do rtů, zatímco jsem si pohrával s jeho copem a zadíval se do jeho krásných hnědých očí, které se ještě leskly vzrušením.
William
Bylo to opravdu něco neskutečného. Něco tak nádherného, že mi srdce stále bilo tak silně, až jsem měl strach, že to nevydrží.
Bylo to jako vykoupení za všechny ty minulé životy, kdy jsme jeden druhému usilovali o život…
Jako bych se tím Alexovi omlouval za to, co všechno si musel vytrpět.
„Nechal, protože se ti líbily. Mám rád, když si s nimi hraješ,“ usmál jsem se, když jsem viděl, jak si pohrával s mým copem, a mě z toho po páteři příjemně mrazilo.
Mírně jsem se sesunul na bok, a Alexe si přitáhl do náruče, aby byl co nejblíže. Abych mohl cítit jeho teplo, jeho vůni, která se mísila s naším uspokojením.
„Mám pocit, jako by se mi vrátily všechny síly. Jako bys byl můj katalyzátor, nabíječ magických sil,“ políbil jsem ho, a také si začal hrát s jeho vlasy.
Vážně… I když jsem ze sebe vydal hodně, a teď jsme se milovali, měl jsem pocit, jako bych se znovu narodil. Jako bych načerpal zpátky všechno, o co jsem přišel.
Pořád si ještě nevzpomínám na všechno, na všechny naše životy, a ani nevím, jestli chci, ale přesto mám v hlavě už spoustu vzpomínek, obrázků toho, co jsem s Alexem zažil. A nějak podvědomě jsem tušil, že život na královském dvoře, bude ten nejdůležitější, který nám řekne, co se stalo.
Měl jsem pocit, že to byl ten okamžik, kdy jsme se s Alexem poprvé potkali, a začali naši zprvu šťastnou, ale pak nešťastnou pouť několika stoletími.
Z milenců se stali nepřátelé… Z nepřátel se stali milenci… Osudová láska…
Užíval jsem si tu pokojnou chvíli s Alexem a byl jsem opravdu šťastný.
Skoro jsem zavíral oči únavou, když se náhle nad našimi hlavami ozval dusot kopyt…
„Wille! Wille! Pomoz mi se Solem! Wille! Přijď sem! Rychle!“ ozval se z vrchu rozrušený Yasminim hlas.
Okamžitě jsem vyskočil z postele.
„Promiň! Musím nahoru, než nám to tu Sol podpálí!“ křikl jsem ještě na Alexe a utíkal jsem nahoru k Yasmin.
Už, když jsem vybíhal schody, vnímal jsem ten nepokoj, který z jejího bytu šel. Skrz otevřené dveře byly vidět záblesky plamenů, a já se strachem, že Sol něco podpálil, rychle vběhl dovnitř.
Yasmin stála rozrušená na druhé straně a snažila se svými silami jednorožce Sola uklidnit. Ale ten nervózně přeskakoval z místa na místo a máchal křídly, z kterých šlehaly menší plameny. A když mě zahlédl, otočil se ke mně a zakřičel…
Tak, tak jsem uhnul plameni, který proti mně vyšlehnul.
Okamžitě jsem zamumlal pár slov a vyslal proti němu proud vody…
Alexander
Culil jsem se jako idiot, když mě William k sobě přitáhl a začal si i on hrát s mými vlasy.
Bylo mi neskutečně. Jakoby tohle byla odměna za všechno to trápení.
Jenže...
Když pak Will najednou vyskočil a odběhl pryč, úsměv mi rychle zmizel.
Víc, než kdy jindy jsem pocítil tu náhlou prázdnotu, a v krku se mi utvořil knedlík.
Jak dlouho už to takhle mezi námi trvá?
Jak dlouho snášíme tu bolest?
Opravdu je naděje, že to můžeme změnit?
Že můžeme dožít své životy v poklidu a lásce?
Ten život, který se mi vlil do žil během milování s Williamem, zase začal rychle vyprchávat, když jsem si až bolestně začal uvědomovat, že se to nejspíš nikdy nezmění.
Jo, v našem vztahu jsem byl vždy já ten, co všechno viděl černě.
Povzdechl jsem si, a trochu s obtížemi vstal z postele. Přešel jsem do koupelny a posadil se zpátky do vany. Bylo mi jedno, že voda už je ledová a trochu špinavá, prostě jsem potřeboval být někde, kde mi to míň připomínalo Williama.
Lokty jsem se opřel o okraj vany a zaklonil hlavu...
„Vaše výsosti, odpusťte mi mou drzost, ale Kinrelovo vidění je poněkud... Přitažené, za vlasy," odfrkl jsem si, když jsem poklekl na jedno koleno v trůnním sále, kam jsem byl zavolán, a pohlédl do očí svému králi.
„Vím, jaký je tvůj postoj vůči mágům, ale Kinrel mi slouží už dlouho. Nemám důvod pochybovat o jeho slovech," odpověděl král a zamračil se.
„Bez urážky. Ale Kinrel se poslední dobou víc stará o to, koho si vezme do postele, než o to, co se děje ve vaší zemi," odfrkl jsem si znovu.
„Važ svá slova, Alexandere, kdybys nebyl můj první rytíř, za tuhle drzost už bych ti nechal setnout hlavu."
„Omlouvám se, Výsosti, ale jestli dovolíte, rád vám řeknu na celou věc svůj názor," řekl jsem mírněji a vstal.
„Vaše Výsosti, i já bych si rád vyposlechl jeho názor," ozvalo se ze zástupu lidí, kteří stáli po délce trůnního sálu, a když jsem pootočil hlavu tím směrem jen jsem v duchu zaúpěl.
Skvělé, další mág, co nemá nic lepšího na práci než do všeho zbytečně strkat nos.
Když jsem se otáčel zpátky ke králi, zaujal mě přívěsek na krku toho muže.
Krásný, zlatý měsíc, který se vyjímal na jeho černém rouchu označující mágy…
S trhnutím jsem se probudil, zmateně se rozhlédl po koupelně a otřásl se, když mi najednou přeběhl mráz po zádech.
William
Trvalo jen chvilku, než se Sol uklidnil, ale mrzelo mě, že jsem musel být vůči němu hrubý a použil jsem magickou sílu. Seděl na bidýlku, jak mokrá slepice, a naštvaně se na mě díval.
Několikrát se otřepal a pak si začal rovnat navlhlá peříčka.
Ale s jeho horkokrevností bude za chvíli úplně suchý, a nebude trvat dlouho a znovu by mohl nastat problém.
Když jsem si ho sem vzal, nějak jsem nepřemýšlel. Měl jsem se nejdříve zařídit, a teprve potom ho přinést. Takhle hrozí, že by mohl kdykoliv zapálit barák, dokud se neuklidní a nenaučí své plameny ovládat.
„Jsi v pořádku?“ otočil jsem se k jednorožci.
Yasmin pořád stála na druhém konci svého prostorného podkroví a dívala se na Sola, jako by měla strach, že zas bude znovu vyvádět.
Neměla strach o sebe, ale bála se, stejně jako já, toho, že by mohl nadělat nenapravitelné škody, pokud se to bude opakovat.
„Yasmin,“ došel jsem k ní, a pohladil ji po její krásné stříbrné hřívě. „Chci tě o něco poprosit…“
Za dalších deset minut, kdy jsem mezitím řekl Yasmin o co jde a vyřešil jeden telefonát do Venezuely, jsem už nesl nahoru do podkroví speciální klec, přes kterou by Solo ani při svých žhavých chvilkách, neměl nikomu ublížit.
„Pozdravuj Montyho a Ferdinanda. Vím, že ses stejně od Ferdinanda chtěla něco přiučit, takže tam zůstaň do té doby, než si budeš jistá, že se se Solem můžeš vrátit a naučíš se všechno, co budeš chtít. Ferdinando i Monty jsou skvělí učitelé. Monty je sice trochu pošuk, ale jinak je moc fajn. A slyšel jsem, že mají nového lékaře, tak mi pak o něm musíš povykládat, co je zač…“
Přenesl jsem Sola opatrně do druhé klece a pak ji připevnil Yasmin do speciální brašny, kterou měla připevněnou na boku.
Yasmin se o mě otřela hlavou, vyšla ven na terasu a za okamžik jsem viděl už jen stříbrnou čáru, když se vznesla k nebi a zamířila na dlouhou cestu do Venezuely.
Zavřel jsem okna i dveře na terasu a pak se už konečně mohl vrátit zpátky k Alexovi.
Ale jaké bylo mé překvapení, když jsem ho nenašel v posteli.
Okamžitě jsem začal panikařit, že mi zmizel, že se mi ztratil a zas to bude jako předtím.
„Alexi! Alexandere!“ začal jsem volat jeho jméno a zmateně se otáčel po ložnici, jako by měl být schovaný za závěsem.
Alexander
Klepal jsem se ve vaně zimou, ale nebyl schopný vylézt.
Co to bylo za vzpomínku? Jak moc byla důležitá?
Bylo mě podvědomí ovlivněné právě prožitým zážitkem s Williamem, že se mi vybavila vzpomínka na naše, nejspíš, jedno z prvních setkání? Nebo v tom bylo něco víc?
Něco, co by nám mohlo pomoci?
A proč jsou to vždycky jen nejasné útržky?
Proč toho nemůže být víc jako u té čarodějky?
Nějak to přece musí jít!
„Kruci!" zaklel jsem a frustrovaně plácl dlaní do vody.
Tak jsem se do toho ponořil, že jsem sebou škubl, když se z ložnice ozval William a volal mé jméno.
Vyhrabal jsem se z vody, málem sebou pleskl na kachličkách, jak jsem se rozklepal zimou a vyšel do ložnice.
„Bál jsem...se... že mi...zmizíš..." zablekotal jsem a třel si paže.
„Vybavila...se...mi... další..." zuby mi cvakaly o sebe, a měl jsem dojem, že už nedokážu udělat ani krok, abych zalezl do vyhřáté postele.
William
Oddechl jsem si, když se Alexandr ukázal v ložnici. Byl celý mokrý, doslova se klepal a zimou měl promodralé rty.
„Co jsi dělal? Jsi blázen?“ stáhl jsem deku z postele a rychle ho do ní zabalil.
Objal jsem ho a pevně ho na sebe natiskl. I přes tu pokrývku jsem cítil, jak je celý studený.
„Chceš se nachladit? Škoda, že jsem odeslal Yasmin se Solem pryč. Ten by tě zahřál okamžitě, až by ti z toho bylo vedro,“ zasmál jsem se, když jsem si vzpomněl na Solovo řádění.
„Ale víš… Má to jednu výhodu. Tenhle dům je teď úplně prázdný. Jsme tu jen my dva,“ třel jsem dlaněmi jeho záda, aby se co nejdříve zahřál.
Podíval jsem se z okna. Nebe bylo ještě tmavé, černé, ale v dálce byl vidět slabý světlý pruh, jak se blížilo svítání.
„Trochu se vyspíme a pak pojedeme za Rachel. Vezmeme si teď auto, bude to lepší.“
Dotlačil jsem Alexe k posteli, společně se uvelebili, a já nás přikryl ještě jednou peřinou.
„Řekni mi, co jsi viděl, možná dáme něco dohromady. Ještě mě napadlo jít se znovu podívat dolů, jestli bychom tam nenašli něco, co by nám mohlo připomenout víc…“
Alexander
Spokojeně jsem zafuněl, když mě William k sobě přitáhl, a teplo jeho dlaní jsem cítil i přes tu deku.
A když jsme pak zalezli do postele, stačila jen chvilka, a já se konečně přestal třást jako list ve větru.
„Stalo se něco?" zeptal jsem se, když mi až teď došla jeho slova o tom, že Yasmin je pryč, a my máme dům sami pro sebe.
Když mi pověděl, proč musel tak narychlo pryč z ložnice, a co se stalo, trochu jsem se zastyděl za své chování.
„Říkal jsi Venezuela?" došla mi najednou ještě jedna věc a zamyšleně se poškrábal na bradě.
Když se na mě William tázavě podíval, jen jsem mávl rukou a naklonil se, abych ho mohl políbit.
Pak jsem se trochu odtáhl a vzal jeho cop do prstů a začal si s ním prohrávat.
„Vybavila se mi vzpomínka na naše první setkání. Nevím jestli..." zamrkal jsem a vydechl, když mi najednou došla další souvislost.
Dokonce mi i cop vypadl z prstů a svezl se po Williamově hrudi.
Co když...
„Nevím, o co přesně šlo, ale nejspíš to nebude důležité, ale..." znovu jsem chytl jeho cop a pevně ho sevřel v dlani, jako bych se bál, že mi uteče, až mu řeknu svou domněnku.
„Neměl jsem tě ze začátku rád. Popravdě, z nějakého důvodu jsem mágy nenáviděl a dával to veřejně najevo i před králem. Netajil jsem se svou nevraživostí vůči vám. Co když..." olízl jsem si rty a zadíval se Williamovi do očí.
„Co když je to moje vina? Tohle všechno? Co když jsem svou neuvážeností proti sobě poštval někoho mocného, a on se mi takhle chtěl pomstít? Co když za tvé trápení a bolest můžu já? Budeš mě nenávidět, pokud to tak je?" poslední slova jsem téměř zašeptal a zachvěl se při pomyšlení, že by William mohl prostě naštvaně odejít nebo mě vykopnout.
William
Zamračil jsem se, když Alex vyslovil svou hypotézu.
„To je hloupost,“ zavrtěl jsem hlavou. „Pokud by se tobě chtěl někdo pomstít, proč by do toho zatáhl i mně? Spíš to vypadá, že je to náš společný problém.“
Zamyslel jsem se nad tím, co jsme zatím všechno věděli. Měli jsem společné vzpomínky i ty, které jsem ještě dohromady nedali.
A pak mě něco napadlo.
„Rozkaz mě zabít u Falaise ti dal tvůj nadřízený, Karl Rowan, je to tak? Já měl za úkol o něm zjistit co nejvíc a případně ho zabít. Ale když jsem se dostal do jeho stanu, čekal na mě, jako by věděl, že se tam objevím. Co vám o mně řekli? Kde mě našli? A jak mě dopadli? Víš něco bližšího? Než jsem se stal hlavním královským mágem, byl tam přede mnou jiný, jen si nemohu vzpomenout na jeho jméno,“ posadil jsem se a opřel si hlavu o čelo, ve snaze si vzpomenout.
„Kdybych tak věděl… mám pocit, že jsme blízko, a to co jsi říkal, něco na tom může být… Teď jsi mě měl taky zabít, ne? Kdo ti ten rozkaz dal?“ popadl jsem Alexe za ramena, jak mi došlo, že to opravdu může mít nějakou souvislost.
Alexander
Když na mě vychrlil William všechny ty otázky, a pak mě chytl za ramena, tupá bolest hlavy se znovu ozvala.
„Snažím se, kruci! Snažím se si vzpomenout!" vyjel jsem po něm a vyškubl se z jeho sevření.
Odtáhl jsem se kousek dál, čelo si opřel o kolena a ruce položil na hlavu ve snaze zmírnit tu bolest, jak jsem se snažil vzpomenout.
„Promiň, omlouvám se, nechtěl jsem na tebe křičet," zamumlal jsem a zavřel oči.
Znovu jsem si vybavil ten útržek vzpomínky, který jsem viděl ve vaně.
Vybavil jsem si události ohledně Falaise.
Po chvíli jsem se trochu uvolnil a zadíval se zamračeně na Williama.
„Ten, co mi dal rozkaz byl můj šéf, Kirk Rowen. Říkal, že jsi nebezpečný a buduješ armádu jiných. Za celou dobu jsem nezažil, že by se přímo angažoval v nějakém případu, ale o tenhle měl velký zájem," začal jsem pomalu, jak mi jednotlivé střípky zapadaly do sebe.
„Ten mág na královském dvoře, kterého nakonec král na mé doporučení sesadil byl Kinrel Rashaw. Pamatuju si, že byl královským mágem, ještě když jsem byl mrně. Jenže se z něho stalo úchylné prase, a když zničil život mému příteli, a jemu nikdo neřekl ani půl slova, zapřísáhl jsem se, že se s žádným mágem nikdy nespojím, protože si myslí, že jen díky tomu, že jsou něco víc, všechno jim vždycky projde," rozhodil jsem rozčileně rukama, ale pak se zarazil a překvapeně zamrkal.
Chvilku jsem nechápavě zíral na Williama, jako bych čekal, že mi vysvětlí proč toho tolik najednou vím, ale na to podstatné si nedokážu vzpomenout, než jsem se od něj s povzdechem zase odvrátil.
„Připadám si k ničemu. Královský rytíř, lovec, důstojník kontrarozvědky, a kdo ví co ještě. K čemu mi to je? Připadám si uboze..." přejel jsem si prsty přes čelo a lehl si na záda.
„Tehdy ve Falaise mi Rowan jen řekl, že to musím být já, kdo tě vyslechne, a že to já tě musím zabít, protože nikomu jinému tak důležitý úkol nemůže svěřit. Prý si se na něho pokusil spáchat atentát, a jsi členem nějaké tajné jednotky operující nezávisle na rozkazech nadřízených a máš nějaké informace, které by mohly zvrátit vývoj války," odříkal jsem jako stroj, aniž bych uvažoval nad významem slov.
Měl jsem prostě pocit, že se motáme v kruhu, a něco důležitého nám stále uniká.
William
Pozorně jsem poslouchal Alexe. Hladil jsem ho po zádech, když značně znervózněl a vypadalo to, že se zase sesype.
„Nebyl jsem člen žádné tajné jednotky, ani služby,“ zamyslel jsem se. „Začínám mít pocit, že v tom byl Rowan osobně zainteresovaný, stejně jako je tvůj současný šéf Kirk Rowen.“
Znovu jsem se zadíval Alexovi do očí a přehrával si v hlavě všechno, co jsem věděl, a co mi teď řekl, Skládal jsem si to dohromady, a vycházela mi z toho stále jedna jediná věc.
Máme nejspíš člověka, který za tím vším stojí.
„No jasně!“ vykřikl jsem najednou. „Kinrel Rashaw! To byl mág, kterého jsem nahradil! Nepřijde ti divné, že všichni tři mají stejné iniciá-“
V tu chvíli jsem se zasekl. Na moment jsem zavřel oči a snažil se představit, kde jsem ty iniciály už viděl. A po chvilce jsem vystřelil z postele, že se mi nohy zamotaly do peřiny, a já skončil na zemi. Když jsem se vymotal, hodil jsem na sebe rychle župan, protože dole bylo chladno.
„Hned jsem tu!“
Rozběhl jsem se dolů do suterénu, otevřel ty těžké kované dveře a zamířil rovnou k trezoru.
Byla tam… To bude ono…
Popadl jsem krabičku a běžel zpátky nahoru. Dveře mé „pokladnice“ se automaticky zavřely a já slyšel jen jejich zabouchnutí, když jsem vybíhal poslední schody do svého bytu. Skočil jsem na postel a ukázal jsem Alexovi krabičku.
„Každý čaroděj, mág měl, nebo má něco, co vyznačuje jeho sílu. Moje je měsíc,“ ukázal jsem na Alexův řetízek.
„Kinrelova síla je v krvi, předpokládám,“ otevřel jsem krabičku, podal jsem ji Alexovi a ukázal na velký rubín, který broži vévodil. „Pod ní jsou iniciály.“
Natáhl jsem se ke stolku a podal Alexovi ještě dlouhý úzký nůž na dopisy, aby mohl kámen vydloubnout. Teď už mi bylo jedno, jestli se brož poškodí nebo ne. Důležité bylo, zda mám pravdu…
Alexander
Poslouchal jsem Williama a urovnával si to v hlavě.
Když najednou vyskočil a pleskl sebou o zem, ani jsem se nestačil nadechnout, a on už byl zase na nohách a hned pryč. Když se po chvilce vrátil zpátky a ukázal na brož, vzal jsem si nůž a kámen vyloupl.
Skutečně tam byly iniciály KR.
Ale...
„Jsi úžasný. Tohle jsem si na tobě hned zamiloval. I v té nejčernější temnotě dokážeš najít světlo," pohladil jsem ho po tváři a usmál se na něj.
„Ale..." kousl jsem se do rtu a ruku spustil.
Měl bych mu snad říct, že je to až moc jednoduché?
Že na něco takového jsme mohli přijít už dávno? Že moc nevěřím tomu, že to tak snadno půjde?
Ano. Chtěl jsem, aby to skončilo. Chtěl jsem být jen s Williamem, ale obával jsem se, že to takhle snadno nepůjde.
„Jsem unavený a ty nejspíš taky. Pojď si lehnout, prosím. Ráno se na to ještě jednou spolu podíváme, ano? Chci aspoň na chvilku zapomenout na nějakého Rowana nebo Rowena, nebo kým vůbec je, a užít si klid. Nechme to pro teď už být. Moc tě prosím. Odpočiňme si, a pak vymyslíme, co dál," vzal jsem jeho tvář do svých dlaní, a čelem se opřel o to jeho.
Potřeboval si odpočinout stejně jako já. Pokud budeme muset bojovat, potřeboval nabrat sílu jako já, jinak nám to všechno bude k ničemu.
William
Moc se mi nechtělo, byl jsem všeho tak plný, že jsem to potřeboval nějak zpracovat. Měl jsem pocit, jako by se mi měl mozek rozprsknout v lebce. Jako by mi měla hlava explodovat…
Ale viděl jsem, že je Alex opravdu hodně unavený. Měl toho za sebou rozhodně víc než já…
Vzal jsem od něj tu brož a uložil ji zpátky do krabičky, rubín jsem už zpátky nenasazoval, jen jsem ho přihodil k broži a krabičku zavřel a odložil na stolek.
Zašel jsem ještě zhasnout, a pak si lehl zpátky k Alexovi.
„Máš pravdu, potřebujeme si odpočinout oba dva,“ přitáhl jsem si ho k sobě.
Hladil jsem ho po zádech a po chvilce jsem začal tiše zpívat starou Waleskou píseň. Bylo to vlastně něco jako modlitba bohům, prosba za úspěch v boji a šťastný návrat vojáků zpátky do domoviny.
Nějak mi prostě přišla na mysl, jako bych ji vždycky znal…
Když jsem skončil, zadíval jsem se na Alexe. Měl zavřené oči, pravidelně oddechoval, a jeho tělo bylo zcela uvolněné spánkem.
Byl opravdu nádherný. I v tom přítmí jsem viděl jeho rysy, uměl si představit barvu jeho očí…
Ale nedokázal jsem se dívat dlouho. Neuklidnil jsem se ani tou písní, ani tím pohledem na mého krásného muže.
Opatrně jsem vstal a šel do své pracovny. Rozsvítil jsem si jen lampu na stole, vytáhl deník a tužku, a začal jsem psát.
Musel jsem, jinak by se mi tak hlava opravdu rozletěla na kusy…
Vepsal jsem do deníku všechno, co se od našeho setkání až doteď stalo. Všechno, na co jsme přišli, všechny mé domněnky.
A když jsem skončil, pocítil jsem úlevu.
Chtěl jsem to ze sebe dostat. Ale chtěl jsem mít i něco pro případ, že by se to znovu pokazilo. Prý jsem Alexovi slíbil, že to ukončím. Nevzpomínám si na to, ale věřil jsem tomu, že říkal pravdu.
A já to ukončit chtěl…
Zavřel jsem deník a položil na něho levou ruku. Tiše jsem odříkával zaklínadlo, a když se pod mou dlaní rozsvítil symbol měsíce překrývající slunce, věděl jsem, že nikdo nepovolaný si to, co je uvnitř nepřečte.
Deník jsem odnesl dolů do trezoru, a pak, už o hodně klidnější, jsem se vrátil k Alexovi. Ulehl jsem vedle něho, a i když už vycházelo slunce, okamžitě jsem usnul.