poznámka: vstupů do minulosti našich hrdinů bude více, budou vždy psané kurzívou, aby v tom byl větší přehled
Alexander
Víc jsem mu sevřel vlasy, když mě začal líbat. Bylo to skutečné, ale i přesto opatrné.
Zklamaně jsem zasténal, když mě najednou pustil a vyskočil na nohy.
Cítil jsem, jak protijed zahřívá mé tělo a zbavuje mě jedu, i když mi ho podal jen minimum.
Ale stačilo to na to, aby se můj život ocitl mimo ohrožení.
Když vykřikl, že to není normální, jen jsem zabručel na souhlas, protože jsem nějak nebyl schopný zformulovat kloudnou větu.
Opatrně jsem se posadil, když si ke mě přisedl a nabídl mi hrnek s protijedem.
Ten ale skončil na zemi a já ve Williamově náruči.
Jeho vůně, jeho objetí, tlukot jeho srdce.
Chytl jsem se ho kolem krku a víc se na něj natiskl, když mě znovu políbil.
A tentokrát to byl skutečný a opravdový polibek.
Ani já, a nejspíš ani on, jsme nepřemýšleli nad následky, ale nechali naše těla jednat za sebe.
„Neopouštěj mě. Nechci tě znovu ztratit, Liame," zašeptal jsem, když jsem se od něho odtrhl, abych se mohl nadechnout.
Nevím, proč jsem to řekl. Nevím, proč jsem ho tak oslovil.
Hlavou mi prostě probleskla vzpomínka, že jsem ho tak už oslovoval.
William
Nemohl jsem ho přestat líbat.
Bylo to opravdu, jako bychom se dávno znali, a jen se dlouho neviděli. Jako by mě někdo probudil ze sna, a teď jsem prožíval skutečnost.
A když mě oslovil Liame, ztuhnul jsem.
„Odkud… jak to, že… Proč jsi mě tak oslovil?“ pustil jsem ho z objetí, ale zůstal jsem u něj a díval se mu do těch jeho krásných pomněnkových očí.
Uvědomil jsem si další věc. Tyhle oči znám. Jejich barvu, jejich kresbu. I to, že levé oko při rozčílení vždy přimhouří o něco víc než pravé. I to, že v duhovce má malinkou tečku, stejně jako tu pihu pod tím samým okem.
„Jsem rád, že ji neschováváš pod make-upem,“ zvedl jsem ruku a ukazováčkem jsem po ní přejel. „Neumím si tě bez ní předst-“
Zarazil jsem se. Znovu jsem začal mluvit, jako bychom se opravdu znali.
To vážně není normální…
A pak jsem si na něco vzpomněl. Možná nám to pomůže aspoň něco objasnit.
„Hned jsem zpátky, nikam nechoď!“ vyskočil jsem na nohy a rozběhl se do krámku.
Dvakrát jsem musel ze země zvednout klíč, když mi nervozitou vypadl z ruky. Když jsem konečně odemkl vitrínu, popadl jsem ten meč, na který se předešlý den tak zaujatě díval a honem jsem s ním spěchal zpátky.
„Znáš ho? Patří tobě? Co mi o něm můžeš říct?“ došel jsem k pohovce, a i s rizikem, že mě s tím mečem může zabít, jsem mu ho položil na klín.
Zůstal jsem nad ním stát a napjatě sledoval jeho reakci.
Alexander
Nevím, kdo z nás dvou byl zmatenější.
Když se dotkl mé pihy pod okem, víc jsem se na jeho prst natiskl a chtěl jsem mu odpovědět, že ji neschovávám kvůli němu, když jsem se zarazil.
I on vypadal zmateně po svých slovech, a já si začal uvědomovat, že je něco vážně špatně.
A taky...
Začal jsem uvažovat nad tím, že nesplním rozkaz a odmítnu ho.
Sice tím nejspíš poštvu všechny šéfy proti sobě, ale v Portlandu už je lovců jen pár, a případy jiných naopak přibývaly, takže dřív nebo později za mnou stejně přijdou.
Když odběhl snažil jsem se dát dohromady, a nejspíš by se mi to i povedlo, kdyby se nevrátil a na klín mi nepoložil meč.
Nejdřív jsem nechápal jeho otázku a zamračil se, ale když se má ruka meče dotkla, bylo to jako rána kladivem.
Proč mě pořád tak šíleně bolí hlava?!
Vykřikl jsem a odhodil meč na podlahu, jako bych měl na klíně hada.
„Nech mě být! Je to tvoje vina!" rozkřičel jsem se na Williama, ohnal se po něm rukou, a pak ho vší silou odstrčil.
Zvedl jsem se na nohy a snažil se dostat z jeho dosahu jenže po třech krocích jsem upadl na zem.
Přesto jsem se snažil odplazit dál a hodil po Williamovi vázou, kterou jsem měl v dosahu.
„Nechápeš to?! Je to můj meč! Můj! Zabil jsem tě!" rozkřičel jsem se na něj, a pak se stočil na zemi do klubíčka a snažil se potlačit vzlyky.
„Proč se tohle děje? A co se to děje? Proč..." zašeptal jsem, a pak pohlédl na Williama, jako bych čekal, že mi to všechno dokáže vysvětlit.
William
Cukl jsem sebou, když Alexander zakřičel, že je to moje vina.
Nechápal jsem to.
Co je moje vina?
Šokovaně jsem na něj hleděl, a tak, tak jsem uhnul váze, která proti mně letěla. Bylo mi jedno, že se rozbila na několik kusů, nebyla to žádná vzácnost.
Ale šok vystřídal náhle smutek, když jsem viděl, jak se skrčil a snažil se zabránit pláči.
Jako by si opravdu na něco vzpomněl.
Najednou mě něco napadlo. Možná to pomůže nám oběma. Alexander byl sice skoro na pokraji zhroucení, ale byla to šance…
„Pojď se mnou,“ popadl jsem ho za paži a donutil vstát.
Táhl jsem ho za sebou dolů do suterénu. Těžké kované dveře se se skřípotem otevřely a na to se kolem nás hned rozprostřelo světlo, aniž bych musel sáhnout po vypínači.
Starožitnictví nemám jen tak pro nic za nic. Odjakživa mám nutkání sbírat a schraňovat věci, které mají nějakou historickou hodnotu. Jako bych mezi nimi něco hledal, a já doteď nedokázal vysvětlit co…
Byla to obrovská místnost, spíš dvě obrovské místnosti s vysokým, klenutým stropem, kde bylo tolik věcí, že by to vydalo na dvě národní muzea.
„Rozhlédni se, jestli ti tu nepřijde něco známé. Něco, co by tohle všechno mohlo vysvětlit.“
Mluvil jsem sice klidně, ale moc klidný jsem uvnitř sebe nebyl. Jeho výkřik, že mě zabil, se mě hluboce dotkl. Jako bych opravdu cítil, jak mi hrot meče prochází mezi žebry a zakusuje se do mého srdce…
Promnul jsem si rameno, kde mě škrábla kulka, když na mě Alexander vystřeli, a to mě tak nějak donutilo zamířit k regálům, kde byly uloženy věci z první a druhé světové války…
Ať už to byly zbraně, zavěšené uniformy různých armád všech států, co se válek účastnily, nebo osobní věci, od dopisů přes různé fotografie.
Nikdy jsem to nějak extra neprohlížel, ale teď… Ani nevím proč, ale rovnou jsem vzal krabici s fotkami a začal je postupně procházet…
Alexander
Musel mě skoro táhnout, protože já nebyl ve stavu, kdy bych něco zvládnul.
Ale když mě dotáhl do suterénu, a já se za chvilku ocitl v obrovské místnosti, údivem jsem rozšířil oči a přestal se bránit.
Rozhlížel jsem se kolem sebe, a jen na půl ucha poslouchal Williama, jak mi říká, ať se porozhlédnu.
Otočil jsem se na něj, když zamířil k jednomu z regálů, abych mu odpověděl, ale slova mi uvízla v hrdle.
Jako ve snu jsem přistoupil k regálu s oblečením z první a druhé světové války a vzal do rukou jednu konkrétní uniformu.
Byla stejná, jako v tom snu.
A bolest najednou ustoupila.
Přestal jsem svému tělu bránit, stejně jako myšlenkám, a přistoupil k policii se zbraněmi.
„Tuhle taky poznávám. Taky patřila mě," zašeptal jsem do ticha.
„A taky jsem tě s ní zabil," vydechl jsem smutně.
Odkulhal jsem se k jednomu z křesel, co tam měl a svalil se do něj.
Opřel jsem se a zavřel oči.
„Já už takhle dál nemůžu. Už to znovu nezvládnu. Prosím, Wille, musí to skončit," ještě stále jsem pořádně netušil, co se děje, ale začínal jsem nabývat pocitu, že se my dva skutečně známe, a naše životy prolíná tragédie a smrt.
William
Byl jsem tak zabraný do prohlížení fotografií, že jsem úplně zapomněl na Alexandera. Měl jsem totiž pocit, že jsem ho už někde viděl a něco mě táhlo přímo sem, k těm fotkám.
Zaregistroval jsem Alexe až ve chvíli, kdy jeho hlas zazněl blízko mě.
Podíval jsem se na co ukazoval a zarazil jsem se.
Přistoupil jsem k regálu a podíval se na tu zbraň, na kterou ukázal. Vzal jsem ji do ruky, a ve chvíli, kdy jsem ji obrátil hlavní proti sobě, mi vypadla z ruky a s třeskotem dopadla na zem.
Doslova mi po zádech přeběhla smrt. Ten pohled do hlavně…
Sevřel jsem košili v místě, kde silně bilo srdce. Bilo jako na poplach, jako by vědělo, že jsou to jeho poslední údery a chtělo o sobě dát ještě vědět. Musel jsem se chytit regálu, když mi mírně podklesly kolena a strhnul jsem sebou uniformu britské pěchoty z druhé světové války s hodností seržanta.
Díval jsem se, jak se mi uložila u nohou a měl jsem pocit, jako bych ji někdy na sobě měl oblečenou… A ta, na kterou ukazoval Alexandr…
Vzpamatoval jsem se a znovu jsem začal rychle přehrabovat fotky.
Našel jsem tu, kterou jsem hledal.
Věděl jsem to... Věděl jsem, že jsem Alexandra už někde viděl.
Odložil jsem krabici a došel jsem k Alexovi. Klekl jsem si před ním na zem a ukázal mu fotku.
A po chvilce jsem ji otočil, aby se podíval na zadní stranu…
1944. July 28, Falaise, France – stálo v levém dolním rohu.
Ale víc důležité bylo to, co bylo napsáno uprostřed:
Už nikdy víc... Nesmím tě znovu zabít... Miluji tě, Liame.
Alexander
Myslím, že jsem během svých myšlenek i na chvilku zapomněl kde jsem.
Byl jsem zmatený, otřesený, nevěděl jsem, co dělat, co se ještě dozvím, a jak to všechno souvisí s námi dvěma.
Za svůj život se mi nikdy nic takového nestalo, a i když mě otec připravil snad na všechno, tohle do svého tréninku poněkud pozapomněl přidat.
Vzpamatoval jsem se, až když si přede mne klekl William a ukazoval mi fotku kterou našel. Otevřel jsem oči a vzal ji do roztřesených rukou.
Skutečně jsem na ni byl já.
Jen pihu jsem měl zamaskovanou a na ruce něco, co upoutalo mou pozornost víc než nápisy, které mi William ukazoval.
Víc jsem se naklonil a zadíval se na ruku.
Pak jsem chytl tu Williamovu a pořádně si prohlédl prsten.
„Je můj. Dal jsem ti ho. Protože... Nechtěl jsem tě zabít. Já..." zašeptal jsem roztřeseně a druhou rukou sevřel svůj přívěsek, který se mi houpal na holé hrudi.
Teprve teď jsem fotku znovu otočil a zadíval se na písmo.
„Psal jsem to já. Chtěl jsem ti ji dát. Chtěl jsem, aby to už všechno skončilo, chtěl jsem..." brada se mi roztřásla a já se svezl na zem a rukama objal Williama kolem krku.
Potřeboval jsem cítit jeho blízkost.
„Už tě znovu nedokážu zabít," zaúpěl jsem zoufale a podíval se mu do očí.
William
Musel jsem zhluboka dýchat, když se mi Alex vrhnul kolem krku. Cítil jsem, jak se celý třese, a neměl daleko k tomu, aby se rozplakal. Jako bych cítil tu jeho bolest, kterou v sobě nesl stovky let…
Jen jsem ho držel a hladil po zádech. Objímal jsem ho a měl strach ho pustit, jako bych se bál, že se mi zase ztratí…
Zase ztratí…
Zabil mě…
Mečem i kulkou přímo do srdce…
Kolikrát takhle zastavil mé srdce? Kolikrát takhle ukončil můj život?
Něco mi říkalo, že mluví pravdu, ale stále jsem si nemohl na nic vzpomenout. Jen ten nepříjemný bolestivý pocit u srdce přetrvával.
„Musíme přijít na to, co se děje. I já jsem z toho zmatený,“ přiznal jsem a mírně jsem Alexe od sebe oddálil, abych mu viděl do očí. „Já sám nevím, co s tím, ale znám někoho, kdo by nám mohl pomoct. Pojď,“ zvedl jsem se, a i jemu jsem pomohl na nohy.
Vyvedl jsem ho ze suterénu ven a zamířil rovnou do obývacího pokoje.
„Yasmin!“ zavolal jsem, zatímco jsem Alexe usadil do křesla a šel mu nalít vodu, aby se mohl aspoň napít a trošku se uklidnit.
„Co se děje?“ vběhla dovnitř ani ne pár vteřin po mém zavolání a nervózně si prohlížela Alexe i mně.
„Musím jít za Rachel a to hned. Nevím, kdy se vrátím. Postarej se prosím o krámek. Klidně ho nech zítra i zavřený,“ vrátil jsem se k Alexovi a podal mu ruku, aby vstal.
Došel jsem s ním doprostřed místnosti a pevně ho objal.
„Wille! To ne!“ vykřikla Yasmin, když viděla, na co se chystám.
„Neboj, budu v pořádku…“ usmál jsem se na ni, a pak se podíval Alexovi do očí. „Zhluboka se nadechni, a pak pořádně vydechni. Teď…“
A v momentě, kdy se nadechoval, začal jsem doříkávat zaklínadlo, a když vydechl, dořekl jsem poslední dvě slova…
Věděl jsem, že mě to bude stát hodně sil. Víc, než když se přenáším sám. Ale nechtěl jsem to protahovat. Chtěl jsem co nejdříve vědět, co se děje. Musel jsem to vědět.
Když jsem se konečně mohl nadechnout, povolil jsem sevření Alexe a svezl se po jeho těle na zem, do měkkého mechu. Byli jsme v lese, tichu, samotě, kde nikdo nikdy nechodil.
Až na jednu osobu…
Rachel bydlela v domku, který jsme měli na dohled.
„Tam…“ ukázal jsem Alexandrovi. „Jen… jen se… musím… sebr… at...“
Dolehl dolehl jsem do mechu a jehličí, zbavený naprosto všech svých magických sil.
Alexander
Už jsem nevěděl, co dělat.
A William zjevně taky ne.
Teda dokud mě znovu nevytáhl na nohy a neodtáhl zase nahoru.
Chtěl jsem mu říct, že už nikam již nechci, že už nic vědět, že si chci odpočinout, ale než jsem se vzpamatoval, znovu mě objal, a pak mi řekl, ať se pořádně nadechnu a vydechnu.
Přísahám, že jestli tohle ještě jednou udělá, tak ho fakt zabiju.
Měl jediné štěstí, že jsem měl co dělat, abych se nepozvracel, a on sám vypadal, že je na pokraji sil.
Sedl jsem si vedle něho a přitáhl si ho do klína.
Za normálních okolností bych ho odnesl k chatrči, na kterou ukazoval, ale kvůli noze jsem nechtěl riskovat, že na nerovném terénu zakopnu.
Takže jsem ho svíral v náruči, hladil ho po vlasech, líbal na čelo a tvář, a něco mumlal.
Nevěděl jsem, kde jsme, a ani, co tu přesně budeme dělat, ale nebál jsem se.
Nějak jsem věděl, že s Williamem jsem v bezpečí.
William
Věděl jsem, že to tak dopadne. Už když se přenáším sám, mám omezené možnosti. A teď, když jsem vzal s sebou i Alexe…
Byl jsem rád, že jsme se sem vůbec dostali. Ale cesta autem by trvala podstatně déle.
Ležel jsem Alexovi na klíně a sbíral síly, abych mohl vstát a jít. Sice mi to chvíli trvalo, ale bylo mi u něj moc dobře. A zdálo se mi, jako bych se u něho vzpamatovával rychleji než jindy.
Za tu dobu, než jsem se mohl zvednout a byl schopen jít, nás zaregistrovala i Rachel.
Pohlédl jsem k domku, kde se právě otevřely dveře, a ona ostřížím zrakem zase pohlédla směrem k nám.
Byla už stará, mohla mít… no, raději neříkat, pokud se chci dožít nějakého vyššího věku. Byla velice chytrá, a jako čarodějka jedna z nejlepších. A taky… Věděla vždy, co má dělat, pokud jsem k ní přišel pro radu.
„Williame!“ vykřikla, když viděla, jak se k ní pomalu blížíme.
Shrnula si své šedé kadeře z očí a zaměřila se na Alexe.
„Williame!“ znovu mě oslovila, ale tentokrát tónem, který říkal: Víš, že mi sem nemáš vodit lidi…
„Promiň, Rachel. Nezlob se, že jsem ho sem přivedl,“ objal jsem tu drobnou ženu, když jsme k ní došli. „Ale potřebuje pomoc. Vlastně… Týká se to i mně. A já nevím, co s tím. Můžeme jít dovnitř? Nemusíš se bát, Alex není nebezpečný. Vážně…“
Můj prosebný, skoro zoufalý tón ji nejspíš přesvědčil, ale i přesto si nejprve Alexe změřila zkoumavým pohledem, než ho pustila dovnitř.
Hned jsem si sedl do křesla, jak jsem měl nohy ještě slabé a na moment zavřel oči.
„Tak spusťte... Proč jste tady? Co to je, že si s tím nevíš rady, a proč se to týká vás obou?“
Alexander
Měl jsem dojem, že mě ta stará babča nemá ráda.
A to jsem ji ani neznal.
Ale neměl jsem teď sílu na to se bránit ani odporovat, a přisedl si automaticky na opěrku křesla vedle Williama, abych mu byl co nejblíže.
Když ji pak po chvilce vylíčil celou záležitost, a já něco doplnil, zatvářila se zadumaně a zamračeně.
„Může jít o nějakou kletbu. Ty jsi čaroděj, tvá mysl je jinak ovlivnitelná než u lidí. Proto si na nic nevzpomínáš, zatímco ten kluk má silné bolesti hlavy. Navíc... Asi podvědomě trpí tím, že tě už nejspíš několikrát zabil," dodala tiše a smutně se na mě usmála.
Sevřel jsem Williamovi ruku a polkl.
„Ale něco zkusit můžu. Pojďte," mávla rukou a zmizela za těžkým závěsem.
Pomohl jsem Williamovi na nohy a na moment se mu zadíval do očí.
„Doufám, že víš, co děláme," zašeptal jsem a přitáhl si ho trochu blíž, abych se otřel o jeho rty.
Pak jsem ho jednou rukou objal kolem pasu a zašli za závěs stejně jako čarodějka.
Překvapilo mě, jaké chladno v místnosti bylo.
Hole stěny bez oken, pouze několik svící, nádob a bylin.
Na betonové podlaze byl uprostřed namalovaný nějaký kruhový symbol, a čarodějka nám pokynula, ať si do něj lehneme a chytneme se za ruce.
William
Řekl jsem Rachel, co se za poslední dva dny stalo, a jaké pocity z toho mám, stejně jako Alexander.
„Pokud se to podaří, pokud bude vaše mysl natolik otevřená, abyste si oba dva vzpomněli, bude vyhráno jen na půl. Vypadá to na nějakou kletbu. Můžeme ji zlomit, nebo aspoň částečně, ale nebudeme vědět, kdo ji na vás seslal. Záleží na tom, jaké vzpomínky se k vám dostanou…“
Posadili jsme se s Alexem doprostřed kruhu, a Rachel nám ještě podala pohár, který jsme měli vypít.
„Říkala jsi, že moje mysl je tomu uzavřená, myslíš si, že to k něčemu bude?“ trochu pochybovačně jsem se na ní podíval a vrátil ji prázdný pohár.
„Necítím z tebe skoro žádnou magii, skoro celou jsi ji vyčerpal, když ses tu přenášel. Takže máme teď šanci, když jsou tvé magické síly výrazně omezené, a nebudeš se tomu moct ani podvědomě bránit,“ uložila Rachel poháry na podstavec a ukázala nám, že si máme lehnout a chytit se tak, aby naše prsty byly vzájemně propleteny.
Podlaha nás tlačila a chladila do zad, ale přesto jsem cítil, jak se mi tělem rozlévá zvláštní teplo a pomalu se uvolňuji.
Otočil jsem hlavu k Alexandrovi…
A když jsem uslyšel, jak Rachel začíná odříkávat a chodit kolem nás, když kruh začal postupně od našich nohou k hlavám zářit, stejně jako symboly, na kterých jsme leželi, zvedl jsem volnou ruku a pohladil ho po tváři.
„Brzy se uvidíme… miluji tě, Lexi…“
S myšlenkou, že tohle jsem mu říkal už tisíckrát, že je to moje životní láska, se mi zavřely oči…
Alexander
Willova slova jsem slyšel jakoby zdálky, protože jakmile jsme vypili nějakou břečku, cítil jsem, jak mé tělo odpadá.
Přišla závrať, cítil jsem jak padám, a pak...
Psal se rok 1944.
26. července.
Stál jsem v pozoru ve vojenském stanu, naproti vysokému hubenému muži s pichlavými tmavýma očima.
Generál Karl Rowan byl člověk, kterému jsem se vždy chtěl vyhýbat. Nikdy jsem neměl problém s plněním rozkazu, ale tenhle člověk...
Připadalo mi, jako bych ho už někde viděl. Jako bych ho odněkud znal.
"Naše jednotky včera zadrželi britského špeha. Vyslýchali ho, ale zatím bezvýsledně. Chci, abyste se toho ujal vy, a pak ho zabil, jako výstrahu pro ostatní," jeho hlas mě vytrhl ze zamyšlení a já se ještě víc napřímil, abych ukázal svou poslušnost.
„Ano, pane!"
„Výborně, teď můžete jít. Venku čeká vojín, který vás zavede do stanu s vězněm. Očekávám jen ty nejlepší výsledky."
„Samozřejmě, pane! Provedu, pane!" srazil jsem paty k sobě a zasalutoval.
Venku jsem si na hlavu nasadil čepici a následoval vojína, který mě vedl až na samotný konec tábora, kde stál nejmenší stan a u něho na stráži dva vojáci.
Oběma jsem pokývl hlavou, když mi zasalutovali, znovu si sundal čepici, sevřel ji v podpaží a vstoupil do stanu.
Jedna halogenová lampa visící z konstrukce stanu dostatečně osvětlovala prostor uvnitř.
V rohu stál kýbl a lavor s vodou, vedle malý stolek na kterém ležely různé chirurgické nástroje.
Pod stolkem pak ležela halda hadrů, většinou zakrvácených.
A uprostřed, připoutaný ke stoličce, seděl britský špeh.
Byl bosý, chodidla měl zabořené do hlíny, hlavu měl spadlou na prsa a z brady mu pomalu odkapávala krev.
Přistoupil jsem až těsně k němu a za vlasy mu zvedl hlavu.
Měl otevřené oči a podíval se do těch mých.
Cukl jsem sebou a vlasy mu pustil.
Aniž bych věděl, co dělám, sklonil jsem se a pohladil ho po tváři.
„Liame?"
William
Stál jsem v pozoru před poručíkem a nechápal, proč zrovna já.
„Je to rozkaz seržante,“ odpověděl poručík na mou otázku. „Vyrazíte hned. Tady máte instrukce. Hlavní je zjistit jeho přesnou polohu. Kdyby se situace zkomplikovala, máte povolení ho hned zabít. Karl Rowan je velice nebezpečný a dělá nám hodně problémy. Dobře víte, o jakou jednotku se jedná. Chceme ji zlikvidovat celou. Ale pokud to nepůjde, tak odstraníme aspoň Rowana, a jeho jednotka bude na čas oslabena, a to my potřebujeme.“
Uniformu jsem vyměnil za běžné oblečení. Všechno jsem zakopal v malém lesíku, poblíž jednoho statku. Jen jedinou věc jsem si nechal. Zlatý řetízek s přívěskem měsíce. Doprovázel mě opravdu všude a za každých okolností.
Už dva dny jsem pozoroval jejich tábor. Viděl jsem i zmíněného muže. Sledoval jsem, co dělá, jak se pohybuje, který stan mu patří, kdy je sám…
A pak přišla příležitost. Byla noc a on vešel do svého stanu. Věděl jsem, že s ním nikdo není a venku se pohybovaly pouze hlídky. Nemohl bych se tam dostat jen tak… Bylo to buď, a nebo.
Přenesu se tam, zabiju ho a přenesu se zpátky. Síly by mi na to měly stačit. Nikdo mě neuvidí a ani neuslyší.
Ale v momentě, kdy jsem se ocitl uprostřed jeho prostorného stanu, ucítil jsem silný úder, a než jsem omráčený dopadl na zem, zaslechl jsem ještě jeho slova:
„Čekal jsem na tebe.“
Víc jsem ho neviděl. Když jsem se probral, seděl jsem přivázaný na židli uprostřed jiného stanu.
Celou noc a celý den se ze mě snažili dostat, kdo jsem, a proč tam jsem. Ale zvláštní bylo, že nikdo z těch, kteří mě mučili, nevěděli, kde mě vlastně našli. O Rowanovi nepadlo ani slovo. Jako by neexistoval.
Byl jsem na pokraji svých sil. Nemohl jsem nasbírat ani ty své magické, protože mučení mi ubíralo i fyzickou sílu. Nedali mi odpočinout, nenechali mě ani na okamžik zamhouřit oči, či zkusit se ponořit sám do sebe. Kdykoliv jsem to zkusil, okamžitě mě probrali a pokračovali ve výslechu. A pak přišla chvíle, kdy jsem si myslel, že je konec.
Slyšel jsem ty kroky, ale nebyl jsem schopen ani zvednout hlavu.
Když mě popadl za vlasy a zvedl hlavu, vydechl jsem úlevou.
Věděl jsem, že je konec. Tušil jsem, že on je ten, kdo se mnou mluví naposled, ten, kdo ukončí tohle mé trápení. Cítil jsem zvláštní úlevu, že to bude právě tenhle člověk s nádherně modrýma očima…
„Willhelm,“ řekl jsem své jméno, a ani mi to nepřišlo divné.
Věděl jsem, že ze mě nic nedostane. Ale… S předtuchou blízké smrti, jsem mu sám řekl jednu věc. Tušil jsem, že mu můžu věřit, i když to byl nepřítel, člen Německé jednotky Abwehr, která systematicky likvidovala spojence, škodila nám, kteří jsme chtěli ukončit tuhle válku jednou pro vždy…
Ale nechtěl jsem odejít jako jedna z bezejmenných obětí války. Chtěl jsem, aby si mě někdo pamatoval. Chtěl jsem, aby si mě pamatoval on. Řekl jsem mu, kde mám ukryté své věci…
Alexander
Uskočil jsem, jako by mě uštknul had.
Proč jsem si vzpomněl zrovna na tohle jméno? Navíc, toho člověka jsem ani neznal.
Když mi řekl své jméno, a pak označil místo, kde si nechal věci, znovu jsem popadl jeho vlasy, a škubnul mu hlavou dozadu.
Má pěst dopadla přesně na jeho tvář, a kdybych ho nedržel, nejspíš by spadl i se židli.
„Myslíš, že ti to uvěřím?! Nevím, co tu na mě zkoušíš! Chci vědět, o co ti jde. Chci vědět, kdo tě poslal, a chci vědět, co je tvým cílem," zavrčel jsem na něj.
Další, asi půl hodiny, jsem se z něj pokoušel něco vymlátit, ale bezvýsledně. Pořád opakoval jen své jméno, a to, kde má své věci. Nakonec ještě dodal, že generál Rowan musí zemřít.
Nakonec jsem musel skončit, protože mě šíleně rozbolela hlava, a navíc s každou ránou, kterou jsem mu věnoval se mi sevřelo srdce smutkem, aniž bych věděl proč.
Nakonec jsem přešel za jeho záda, rozvázal mu pouta a shodil ho ze židle do bláta.
„Tak dobrá. Jdeme," vyštěkl jsem na něj.
Bolest hlavy zesílila, když jsem ho popadl za paži a smýkl s ním, aby vstal.
Vyvedl jsem ho ven, vojákům u stanu jsem nařídil, ať se nehnou z místa, a odtáhl ho za stan.
Začalo pršet.
A já věděl, že se nikam nedostaneme.
„Klekni si," poručil jsem mu a stoupl si před něj.
"Ukončím to hned tady a teď," zašeptal jsem do zvuku deště a namířil na něj zbraň.
Hlavou mi prolétla myšlenka, že tohle už jsem zažil.
„Slíbil jsi mi, že to skončí. Slíbil jsi to," zaskučel jsem a vystřelil.
William
Neřekl jsem mu nic. Jen jsem stále opakoval své jméno Wilhelm a místo, kde mám zakopané věci.
Z nějakého mě neznámého důvodu ve mně s každou jeho ránou sílil pocit, že on musí vědět, kdo já jsem. Ale jen on…
Po poslední ráně, kdy jsem šel málem do bezvědomí, jsem se snažil popadnout dech, vyplivl jsem krev nahromaděnou v puse, a jen se na něho podíval.
„Karl Rowen musí zemřít,“ zopakoval jsem už poněkolikáté.
Měl jsem rozkaz, ale proč jsem měl pocit, že smrt Rowena je osobní záležitost, když toho nácka ani neznám?
Proč jsem měl pocit, že tento muž, který mě tu umlátí k smrti, je někdo, koho znám už strašně dlouho, a každou ránu, kterou mi uštědřil, jsem mu v duchu odpustil? I kdybych měl možnost, nemohl bych ho za to zabít. Kdybych nabral své magické síly, nejspíš bych odsud utekl, ale jeho bych nechal žít…
Proč se mi svírá srdce, když mě táhne ven a poroučí, abych si kleknul?
Déšť zesílil, a já byl během chvilky mokrý až na kost. Bláto pode mnou se mísilo s mou krví a tvořilo divnou nevzhlednou břečku. Zvedl jsem hlavu na moment k nebi, kde se nakupily těžké černé mraky a noc vypadala ještě černější, než obvykle bývá.
A ve chvíli, kdy řekl, že to ukončí, podíval jsem se na něho. Mým tělem i mou myslí projel tak silný pocit, jaký jsem ještě za svůj život nezažil.
Pochopil jsem. Tohle jsem už zažil. Srdce mě zabolelo ještě dřív, než se mi do něho zaryla kulka a slzy mi stékaly po tváři, když jsem to všechno v poslední vteřině mého života pochopil, vzpomněl si…
„Miluji tě, Alexi… Miluji tě…“ byla má poslední slova, než jsem se mu sesunul k nohám.
Alexander
Ve chvíli, kdy se moje kulka zaryla ho jeho těla, a on pronesl ta slova, se mi od bolesti hlavy zatmělo před očima, a já konečně pochopil.
Zbraň mi vypadla z roztřesených rukou, a já klesl na kolena. Překonal jsem tu krátkou vzdálenost a jeho tělo sevřel ve své náruči. Líbal jsem ho na špinavou tvář, křičel a plakal, a srdce mi pukalo žalem.
I přes všechnu tu bolest jsem však věděl, že takhle nemůžu dlouho zůstat.
Zvedl jsem ho do náruče a odklopýtal s ním do nedalekého lesa.
Věděl jsem, že už se nikdy nevrátím.
Karl Rowan si sice zasloužil smrt, ale já se musel postarat o svou lásku.
Několikrát jsem ve tmě zakopl přes lesní nerovnosti, ale nakonec jsem došel až k bystřině, která jakoby mě už z dálky volala.
Chtěl jsem Wilhelma, vlastně Williama, pohřbít.
A tohle byl jediný způsob, který mě napadl. Vždycky miloval vodu. A ta si ho teď vezme do své náruče.
Položil jsem ho na hladinu a políbil ho na namodralé rty.
„Já už takhle dál nemůžu. Už to znovu nedokážu. To raději ať už tě nikdy nepotkám," zašeptal jsem do deště, a pak ho pustil.
Díval jsem se, jak jeho tělo odplouvá, a když mi zmizelo z dohledu, rozhodl jsem se vydat na místo, které mi udal.
Byly tam všechny jeho vzpomínky.
Vzal jsem to, a ještě to ráno odjel ze země zpátky do Německa.
Doma jsem k Wilhelmovým věcem přidal fotku, kterou jsem měl z Francie a připsal na ni vzkaz.
Druhý den jsem všechno pobalil a spolu s pár svými věcmi to uložil do bezpečnostní schránky v národní bance.
Bylo úterý, 28. července, když jsem si přesně v poledne ve svém domě prohnal kulku hlavou…
Ta bolest byla tak skutečná, že jsem se s trhnutím probral a chvilku se zmateně rozhlížel kolem, než mi došlo, kde jsem.
Zachvátila mě panika.
Ty vzpomínky, to, co tomu předcházelo, bylo toho na mě moc.
Vymanil jsem se z Williamova sevření a i přesto, že se mě ta čarodějka snažila zastavit, vyklopýtal jsem z chatrče. Křičel jsem, slzy mi stékaly po tváři a já neměl sílu je zastavit.
Několikrát jsem upadl, a rána po šípu se mi znovu otevřela.
Ale já musel pryč…
William
Něco mě násilně probralo… Jako by mě někdo vyrval ze spárů smrti.
Otevřel jsem oči ve chvíli, kdy jsem ucítil i silné trhnutí ruky.
Nejprve jsem nevěděl, co se děje. Rozhlížel jsem se kolem sebe a nemohl si uvědomit, kde jsem.
Ale v momentě, kdy se vedle mne pohnul Alex a rychle vyběhl ven, mi to všechno došlo.
Posadil jsem se, a s rukou na prsou, jako bych se chtěl ujistit, že mé srdce stále bije, jsem se zkroutil a začal rychle oddechovat.
Cítil jsem tu bolest. Byla tak silná, až hrozilo, že se mi srdce rozerve.
Nevnímal jsem ani Rachelino volání na Alexe, aby se vrátil.
„Na, vypij to,“ vrátila se ke mně a donutila mě se na ni podívat.
Otřela mi vlhké tváře a skoro násilně mi stáhla ruku z mé hrudi dolů. Položila dlaň na místo, kde cítila silný tlukot mého srdce, a začala ke mně promlouvat konejšivým hlasem.
Cítil jsem se po chvíli jako malé dítě, kterého utěšuje máma… Slzy se mi opět spustily z očí, protože jsem si uvědomil, co se vlastně stalo.
Neplakal jsem proto, že jsem zemřel rukou milované osoby. Ale plakal jsem proto, že Alexander trpěl. Hodně trpěl, a ne jednou… Víckrát musel prožít to, co tenkrát v roce 1944.
„Říkala jsem, že je to kletba, Williame,“ pohladila mě Rachel po vlasech. „Musíš mi říct všechno, co jsi viděl. Musíme zjistit, kdo-“
„Teď ne! Musím za Alexem!“ zvedl jsem se tak rychle, že se mi zatočila hlava, a nebýt Rachel, nejspíš bych skončil znovu na zemi.
„Alexi! Alexi stůj!“ volal jsem na Alexandra, který se snažil dosud dostat co nejdál.
Doběhl jsem ho, když znovu klopýtnul. Chytl jsem ho do objetí, abych ho zastavil.
„Promiň, je mi tak líto, že jsi to ty, kdo to tak v sobě nosí… Strašně rád bych tě té bolestí chtěl zbavit,“ líbal jsem ho na tvář a na rty. „Zjistíme, kdo za tím stojí. Zrušíme tu kletbu…“
Vzal jsem ho do náruče a pomalu s ním kráčel zpátky k Rachel do domku. Potřeboval ošetřit, potřeboval se ale i uklidnit. A pokud bude před tím utíkat, nepomůže to ani jednomu z nás.
Před bolestí neuteče…
Jak dlouho už takhle trpí? Jak dlouho si tímhle procházíme? Kdo za tím stojí? Proč se to vlastně všechno stalo?
„Ochráním tě,“ políbil jsem ho, když jsem ho ukládal na pohovku, zatímco Rachel rychle připravovala věci na ošetření Alexovy nohy. „Miluji tě a nedovolím, aby se to znovu opakovalo.“
Alexander
Chtěl jsem se vyškubnout, když mě sevřel v náruči, ale neměl jsem na to sílu.
Když mě uložil na pohovku u čarodějky a políbil na rty, zapřel jsem se mu dlaní o hruď.
„Slíbil jsi, že to skončí. Slíbil jsi, že už tím znovu nebudeme muset procházet. Já už to nezvládnu. Znovu už ne. To mě raději hned zabij," zašeptal jsem a odvrátil od něj hlavu.
Od čarodějky jsem si nechal ošetřit nohu a vypil nějaký odvar, po kterém jsem se trochu uklidnil.
Na žádnou otázku jsem neodpovídal a celou dobu se vyhýbal Williamovu pohledu.
I když mě za svou smrt nikdy neobvinil, já už to prostě nezvládal.
Nevěděl jsem, kolikrát už to bylo, ale cítil jsem tu prázdnotu a bolest.
Nechtěl jsem mu už znovu ubližovat.
Na mě samotném mi nezáleželo, ale nesnesl bych, kdybych svého milovaného musel znovu zabít.
„Vezmeš mě domů, prosím? Chci... Chtěl bych být s tebou..." pohlédl jsem konečně Williamovi do očí, když se čarodějka zase pokoušela vytáhnout z nás víc informací.
Neměl jsem teď sílu nad něčím přemýšlet.
Chtěl jsem být jen s Williamem, jako bych se bál, že by to mohly být naše poslední společné chvíle.
William
Rachel se nechtěla dát odbýt. Zatímco ošetřovala Alexe, stále se vyptávala.
Řekl jsem ji v kostce, co jsem viděl, a podle Alexova výrazu, to nejspíš bylo to samé.
„Půjdeme domů,“ sedl jsem si na pohovku a přitáhl si Alexe do náruče. „Jen musíme počkat, nemám teď sílu na to, abych nás přenesl zpátky.“
Možná jsem přeci jen měl jet tím autem. Prostě bychom teď nasedli a jeli. Ale takhle…
Rachel hodila špinavé obvazy do ohně a pak se na nás podívala. Opravdu byla moudrá a dobře pochopila, že ani jeden z nás teď nemá chuť to nějak víc rozebírat.
„Pomůžu vám dostat se domů. Ale pod jednou podmínkou,“ postavila se před nás a založila si ruce na prsou.
Její výraz zvážněl a bylo jasné, že pokud nebudeme s podmínkou souhlasit, nechá nás tady dokud nenabudu sílu, nebo neodejdeme pěšky. Ale cesta byla opravdu dlouhá. Bydlela v lesích, několik mil za Portlandem a my bychom to v tomhle stavu, kdy navíc je Alex zraněný, nejspíš nezvládli.
„Až budete v pořádku, chci, abyste se co nejdříve vrátili. Je potřeba si pospíšit s prolomením kletby. Musíme zjistit, kdo za tím stojí, abychom pak mohli jednat. Tak?“
Opravdu nezbylo nic jiného než souhlasit. A nejen proto, abychom byli brzy doma, ale taky proto, abychom tohle mohli už jednou pro vždy ukončit.
„Pojďte,“ vyzvala nás a šla z domku ven.
Neptal jsem se na nic. Jen jsem pomohl Alexovi vstát a vyjít i s ním ven. Rachel se zastavila na malém paloučku a pokynula, ať počkáme na jeho okraji. Pak ostře dvakrát zahvízdala.
Chvíli se nic nedělo. Jen stála, otáčela se kolem své osy a dívala se do nebe. A když zahvízdala potřetí, zvedl se náhle vítr…
Měl jsem pocit, jako by nás ten proud vzduchu tlačil k zemi, ale přesto jsem i já pohlédl k nebi.
Nejprve bylo slyšet zvuky máchání velkých křídel, a po chvilce se ze tmy vynořilo obrovské tělo.
„Máme odvoz. Nemusíš se bát. Je veliký, možná vypadá děsivě, ale je hodný,“ usmál jsem se a ukázal Alexanderovi na velkého draka, který poslušně dosedl do trávy vedle Rachel.
Ta zvedla ruku a pohladila ho po nozdrách, když k ní sklonil svou velkou hlavu. Něco mu řekla a on svůj dlouhý krk natočil směrem k nám a potom zpátky k Rachel.
Podle toho, jak si odfrkl a z nozder mu vyšla jemná pára, a Rachel se usmála, mi bylo jasné, že nemá nic proti tomu, aby nás odnesl domů.
„Tak jdeme,“ chytl jsem Alexandra za ruku a vedl ho k drakovi.
Alexander
Nechal jsem se vtáhnout do Williamovy náruče, a pak odvést ven.
Všechno jsem stále vnímal jen napůl, dokud se před námi neobjevil drak.
Překvapivě jsem vydechl a podvědomě víc sevřel Williamovu ruku.
Věděl jsem, že existují, ale nikdy jsem žádného ještě neviděl.
Bylo to opravdu krásné a hrdé stvoření, tak jak ho popisovaly báje.
Nechal jsem se vysadit na hřbet a objal Williama kolem pasu. Natiskl jsem se mu na záda a neodpustil si polibek na rameno.
Než jsme se vznesli ještě jsem poděkoval čarodějce, a pak už pevně Williama objal, a na chvilku zavřel pevně oči, jak se mi po náhlém vzestupu do vzduchu obrátil žaludek.
Když jsem je znovu otevřel, opřel jsem si hlavu o Williamovo rameno a vnímal jeho přítomnost, jeho vůni, a to vše mě začalo spolu s únavou a prožitým šokem uspávat.
William
Byl jsem rád, že Alex neměl nic proti odvozu, který nám Rachel nabídla. Ještě jednou jsem ji přislíbil, že se opravdu co nejdříve vrátíme, a pak s poděkováním jsme se vznesli k nebi.
Na drakovi jsem letěl už několikrát, ale vždycky mě překvapí, jak lehce se tak mohutné zvíře ve vzduchu pohybuje. Připadal bych si jako v bavlnce, nebýt jeho drsnější dračí kůže.
Alex se mě pevně držel kolem pasu a opíral se o má záda. Natáhl jsem ruku dozadu a pohladil ho po vlasech. A když jsem ucítil, že jeho tělo vláční, pevně jsem ho chytil za ruce, aby mu nepovolily, a on nespadl dolů.
Víc jsem se nahnul k dračímu tělu, abych i já měl větší jistotu a sledoval jsem, jak se pod námi mění krajina ze zalesněné k obydlené části. Postupně domků a světel z rozsvícených oken přibývalo, a my se po pár minutách ocitli nad krajem Portlandu, v místě, kde jsem měl svůj krámek.
Drak, jako by věděl, že nesmí vzbudit pozornost, i když v tuhle noční hodinu snad všichni spali, velmi pomalu a potichu klesal dolů na mou zahradu. Jen mírný vítr se zvedl, když jsem slezl i s Alexem v náruči dolů, poděkoval jsem a on máchl opatrně křídly, aby nic neponičil, protože se na mou zahradu tak tak vešel, a pak se vznesl k nebi, kde mi po chvilce zmizel ve tmě.
Komu však dračí návštěva neušla, byla Yasmin. Snad proto, že to byl drak, ukázala se ve své pravé podobě, jako by se s ním chtěla pozdravit. Stála tam a svou vznešenou hlavu s krásným rohem měla vztyčenou k nebi, dokud i jí drak nezmizel z očí.
„Alexi, jsme doma,“ políbil jsem Alexe na čelo, když k nám Yasmin došla a zvědavě se na Alexe dívala.
Když viděla, že Alex otevírá oči, rychle se přeměnila zpátky do lidské podoby.
Alexander
Ani jsem nevěděl, že jsem celou cestu prospal. Ale bylo mi o něco líp.
Možná i proto, že jsem byl ve Williamově přítomnosti.
Když jsem uslyšel své jméno a ucítil polibek na čele, zamručel jsem a otevřel oči.
První, čeho jsem si všiml byla ta mladá žena, která si mě zvědavě prohlížela.
Trochu jsem se na ni zamračil a objal Williama kolem krku, jako bych se bál, že mi ho vezme.
Nakonec jsem si povzdechl a naznačil, že chci na zem.
„Už je mi líp. Zvládnu to po svých," zabručel jsem.
Všichni jsme pak vešli do Willova domu, já si sedl v obýváku do křesla, zatímco Will odešel do kuchyně spolu s tou ženou něco připravit k jídlu, a nejspíš probrat dnešní události.
Jen jsem si povzdechl, když jsem osaměl a podíval se z okna.
Byl jsem zvědavý, co přinesou následující dny.
Ale jednou věcí jsem si byl jistý. Chci konečně být s Willem. Chci konečně zjistit, co se děje.