Alexander
Mohl jsem jen doufat, že všechno bude v pořádku. Zavolal jsem si taxi, protože moje auto zůstalo v garáži ve zničeném domě, a nechal se odvézt k posledním domům.
Dál jsem chtěl už jít pěšky, hlavně proto, abych si pozorně prohlédl okolí.
Když jsem si přiblížil k budově, kolem vládl docela klid, a to mě trochu znepokojilo.
Že by Faileon neuspěl?
Ale když jsem vstoupil za bránu, okamžitě se mi zježily vlasy na zátylku. Jasný příznak přítomnosti magie. I když jsem jí nevládl, přece jen život po boku mága mě něco naučil.
Položil jsem tašku na zem a začal vytahovat jednotlivé zbraně. Za chvilku, když jsem vypadal jako terminátor a robocop dohromady, a opatrně se vydal dál.
Faileona jsem nikde nezahlédl, a jakmile jsem vstoupil na tržiště, obklopilo mě ticho a prázdno.
Jen občas jsem zahlédl nějakého skřeta, vílu nebo trpaslíka, co se ještě nestačili schoval, ale když viděli mě, po zuby ozbrojeného lovce, který jim tu z toho posledně udělal skoro kůlničku na dříví, zdekovali se i oni.
Přešel jsem k nejprostornějšímu místu, plácku uprostřed trhu a sedl si na zem.
Zavřel jsem oči a čekal. V duchu jsem se modlil za to, aby byli všichni v pořádku. Ať už to dopadne jakkoliv, přál jsem si jen jediné.
Aby William, Andrew, Faileon, a samozřejmě i ostatní přežili.
Před očima mi znovu vyvstal obraz spáleného města, a já bezděčně zaťal pěsti.
Čekal jsem, že Kinrel už tohle místo sleduje a objeví se v momentě, kdy se tu ukáže William, k mému překvapení však neuběhlo ani pět minut a náhle se přede mnou zavlnil vzduch.
Vyskočil jsem na nohy a napjal se.
„Ale, ale, můj drahý lovče. Co ten nenávistný pohled?“ ušklíbl se Kinrel, sotva se zhmotnil, a já po delší době mohl znovu pohlédnout do těch jeho černých pichlavých očí.
„Tentokrát nevyhraješ,“ zasyčel jsem na něj vztekle, hmátl po kuši a ihned vystřelil.
Jak jsem čekal. Jen máchl rukou a šíp se rozpadl ještě dřív, než k němu doletěl. Ale tohle samozřejmě nebyla má jediná zbraň.
„Vzdoruj si, jak chceš. Uvidíme, jak se bude tvůj drahoušek tvářit, až sem dorazí, a ty budeš opět usilovat o jeho život, zatímco já budu stát bokem a pobaveně sledovat, jak se zabíjíte,“ zachechtal se a vzápětí švihl rukou tak rychle, že jsem sotva stačil zaregistrovat pohyb.
Najednou jako by do mě narazil neviditelný vír a snažil se mi sebrat všechen vzduch z plic.
Zakryl jsem si rukama obličej a čekal, dokud to nepřejde.
„Dobře mě poslouchej, Alexandere Bargo. Za chvilku se zde objeví tvůj nepřítel. Ne… Nepřítel celého tohoto města, a tvým úkolem je zabít ho!“
Kinrelova slova zaburácela jako hrom, a mě se na okamžik zatmělo před očima. Ale mé ochranné talismany zafungovaly víc než dobře.
„Jo, to máš pravdu. Jen s tím rozdílem, že můj nepřítel už je tady,“ ušklíbl jsem se na něj a se zadostiučiněním sledoval, jak se v jeho tváři na okamžik objevil výraz překvapení.
„Jak!“ zasyčel vztekle.
Vytáhl jsem si rukáv roláku a odhalil pět tenkých náramků z Williamových spletených vlasů, které jsme našli v Anglii.
Jeden se právě rozpadal na prach.
William
Když jsem skrz služebníčka viděl, že Andrew vychází s Kinrelovy kanceláře, nařídil jsem mu, aby se tam ukryl. Nenápadně vylétl z Andrewových vlasů a schoval se nahoru na rám dveří, odkud jsem dobře viděl na celou kancelář. Kinrel začal přecházet sem a tam, párkrát se zastavil u sošky a zadíval se na ní, jako kdyby tušil, že tentokrát přijde její čas…
V tu chvíli jsem se od služebníčka odpojil, protože mě ten čas taky docházel.
Musel jsem co nejdříve na černý trh. Hlavně že nic neudělal Andrewovi, a podle toho, jak se Kinrel tvářil, nejspíš se vydá na trh vzápětí také. Hlavně potom, co nahlédl do boxu, co mu Alex poslal.
Rychle jsem sešel do suterénu a vešel dovnitř. Úplně jsme se svlékl a pak si vytáhl lehké plátěné kalhoty, lehké boty a hábit, který byl tak moc podobný tomu, který jsem nosil na královském hradě. Stejně černý, stejně vyšívaný zlatem… To bylo vše, co jsem měl na sobě oblečené. Na prsa jsem si připnul brož královského mága. Věděl jsem, že Kinrel bude překvapen, když on sám, mi ji strhnul. Získal jsem ji kdysi dávno, kdy jsem ještě nevěděl, co pro mne znamená. Našel jsem ji při návštěvě Anglie v jednom starožitnictví, a starožitník netušil, kam ji přiřadit, tak mi ji ochotně prodal.
Vlasy jsem si nechal volně, abych necítil žádné omezení.
Jediné, co jsem si ještě vzal, byl užší kožený opasek, kopírující mé boky a na něm kožená kapsa, do které jsem si dal pár věcí, které by se mi mohly hodit.
Vyšel jsem ven a usadil se na trávu doprostřed zahrady. Zkřížil jsem nohy na turka a ruce položil na kolena. Zvedl jsem hlavu k nebi a zaměřil svůj pohled na východ…
Soustředil jsem svou mysl na vycházející měsíc, který v dnešní den nebude vidět, ale celou svou bytostí ho cítím.
Cítil jsem, jak po chvíli nabírám síly, čerpal jsem je, střádal jsem je v sobě a zesiloval svou magickou energii, abych se mohl postavit našemu největšímu nepříteli….
Seděl jsem tak až do chvíle, kdy jsem cítil, že mé tělo i mysl toho víc už nezvládne.
I přesto jsem věděl, že jakmile má moc, byť jen trochu ubyde, okamžitě ji načerpám zpátky skrz Nov
Dnes je ideální boj pro změření síly, kterou budu mít nekonečnou, dokud měsíc nezajde.
Byl čas jít…
Nemusel jsem jít pěšky, nemusel jsem jet autem. Měl jsem tolik síly, že jsem byl schopen se okamžitě přenést před tovární halu, pod jejíž střechou se skrýval černý trh…
Alexander
Byl to vážně skvělý pocit, vidět, že je Kinrel vzteky bez sebe, protože mu něco uniklo.
Vlastně o tomhle nevěděl ani William. Tušil jsem, že by se mohl Kinrel pokusit mě zase ovládnout, a tak jsem mezi Williamovými knihami našel jednu, ve které se psalo o ochranných talismanech a amuletech. Netušil jsem, jestli to bude fungovat, zvláště, když byly vlasy sepnuté sponou, která v sobě měla černou magii, ale za pokus to stálo. Když už jsem věděl jak na to, nebylo těžké vplížit se k Faileonovi do ložnice a sebrat část vlasů z truhlice, kterou měl pořád uschovanou u sebe. A dnes ráno, když jsem se šel převléknout, jsem pro jistotu vzal i tu sponu. Pokud jí nebude potřeba, bude nutné ji i přesto zničit. Tak jsem to aspoň viděl já. I když to byl můj dar pro Williama, stejně by ji teď už nemohl nosit.
A tu noc, kdy jsem nemohl spát jsem spletl pět náramků, které jsem pak ukryl pod rukávem.
A vyplatilo se.
„Myslíš, že ti tohle pomůže?! Už máš jen čtyři! Takže stačí, když tě čtyřikrát zasáhnu!“ zařval Kinrel až mu od úst odlétly sliny, a já viděl, že se chystá použít další kouzlo.
Tentokrát jsem ho ale nenechal.
Vytáhl jsem zbraň a vystřelil.
Chtěl jsem ho trefit rovnou do srdce, ale v poslední chvíli uhnul, buď náhodou, nebo si byl vědom rizika, a kulka ho tak zasáhla jen do paže.
Účinek byl okamžitý. Kinrel zařval bolestí i překvapením, a snad ze vzteku po mě švihl dalším kouzlem, které jsem tentokrát neustál a skončil o kousek dál na zemi v prachu. Ale i tak mě další náramek ochránil, a kromě pocuchaného oblečení jsem vyvázl bez zranění.
Na nic jsem nečekal a okamžitě vypálil další tři kulky.
Netušil jsem, jestli jsem trefil, protože ani Kinrel nezaváhal, a já měl co dělat, abych se vyhnul dalšímu kouzlu, které rozmetalo nejbližší stánek na prach a vzápětí čelil dalšímu, od kterého mi přece jen zůstal šrám na obličeji i noze.
William
Ocitl jsem se před tovární halou, a hned se začal kolem sebe rozhlížet. Jindy bych potřeboval odpočinek, abych nabral síly ztracené přenosem, ale teď…
Magie ze mne doslova čišela, a cítil jsem se silnější než kdy jindy.
Byl jsem si vědom rizika, které tohle s sebou nese, a proto jsem se tomu vyhýbal. Ale tentokrát je situace jiná. Nemohl jsem zahodit tuhle šanci, kdy se jednou pro vždy můžeme zbavit Kinrelova prokletí.
Vykročil jsem ke dveřím do haly, když se zevnitř ozvala rána, a zem pod nohama se mi mírně otřásla.
Zahlédl jsem, jak z haly vybíhá pár těch, kteří nevěřili a rozhodli se zůstat. Teď měli v očích zděšení a snažili se z toho místa uniknout co nejrychleji.
Jeden ze skřetů, který do mne skoro narazil, se zastavil a zadýchaně se mi snažil sdělit, abych dovnitř ani nechodil, je-li mi můj život drahý. Ale když se na mě pořádně podíval, zarazil se.
Po další vteřině zaječel, uskočil, a utíkal na druhou stranu, dál od haly, a hlavně… Dál ode mne.
Cítil jsem, jak moje magie pomalu dostává temnou auru. Pohlédl jsem k nebi a zhluboka se nadechl.
A když se ozvala další rána, a zem se znovu otřásla, byl čas vstoupit.
Nevím proč, ale v tuhle chvíli mě ani nenapadlo, že by se Alexovi mohlo něco stát. Mozek jsem měl zatemněný touhou zabít Kinrela, a na nic jiného jsem teď nemyslel.
Alexander
Spona v kapse začala pálit jako žhavé uhlí, zbýval mi poslední náramek, a poslední dvě kulky, které mi kdysi daroval Jerom, a začínal jsem být vyčerpaný.
„Nikdy se vám nepodaří vyhrát!“ běsnil Kinrel, a já si všiml, že krvácí nejen z rány na ruce, ale i noze.
Využil jsem jeho nepozornosti díky vzteku a zkusil pořádně zamířit. Trefil jsem se do boku, a z jeho řevu mi zalehlo v uších. Vzduch kolem mne se najednou změnil, a já měl pocit, že se mi vaří krev v těle, a z plic mi uniká všechen vzduch.
Než jsem se nadál, letěl jsem skoro až na druhý konec prostranství, a tentokrát bolestí zařval já, když jsem dopadl na stánek, a jedna velká tříska mi projela skrz naskrz stehnem.
Mrkáním jsem rozehnal hvězdičky před očima a snažil se rychle posbírat, protože podle Kinrelova vzhledu to začal nejspíš brát vážně.
Vzduch kolem něj jakoby zčernal, tetelil se a obaloval ho jako druhý plášť. Jeho pichlavé oči byly plné nenávisti, bledá kůže v kombinaci s dlouhými černými vlasy, které mu poletovaly kolem hlavy ještě víc podtrhovala jeho děsivý vzhled, a úzké rty teď něco mumlaly.
Jen tak tak jsem se stačil zvednout, když na místě, kde jsem ležel, vybuchla ohnivá koule.
Na nic jsem nečekal, z opasku vyndal menší váleček a hodil ho směrem ke Kinrelovi.
Pevně jsem zavřel oči, abych se nedíval do zářivého světla, které se najednou rozlilo trhem, a téměř vzápětí uslyšel další Kinrelovo zařvání.
Tohle mu nemohlo moc ublížit, ale dostatečně ho to oslabilo, čehož jsem okamžitě využil a vrhl se vpřed.
Z opasku jsem vytáhl ostrou dýku, taky od Jeroma, proti jejímuž ostří by měl být bezmocný i Kinrel, což se mi vzápětí potvrdilo, když jsem mu přeřízl šlachy na kotníkem pravé nohy a on znovu zařval a klesl na jedno koleno. Chtěl jsem ho dorazit ránou do zad, ale byl rychlejší.
A takhle zblízka jsem se jeho kouzlu vyhnout nemohl.
I přesto, že mě poslední náramek ochránil, měl jsem pocit, jako by mi někdo serval maso z kostí, a vyrazil jsem si dech, když jsem dopadl na záda kus od něj.
Jen koutkem oka jsem viděl, jak se napřahuje k další ráně, a pochopil jsem, že teď už nemám šanci se jí vyhnout, a nemám ani nic, co by mě proti kouzlu ochránilo.
Pohnul jsem se ve snaze se odplazit, ale i když mu dělalo problém vstát, a bylo vidět, že mu přece jen účinkem jedu, který byl v kulkách a na ostří dýky, začínají ubývat síly, věděl jsem, že náraz té ohnivé koule, i když byla podstatně menší než ty předchozí, nejspíš nepřežiju.
William
Jediné, na co jsem byl schopen si teď vzpomenout, byl Andrew. Bez problémů jsem se napojil na služebníčka, a než jsem doběhl ke dveřím haly, věděl jsem všechno, co jsem potřeboval.
„Andrew je na cestě sem!“ zavolal jsem ještě na Faileona, kterého jsem zahlédl na střeše, jak se na mě dívá.
Neměl jsem už čas se zdržovat. Nějaká bariéra na ochranu mě teď akorát zdržovala, tak jsem si mávnutím ruky udělal průchod do haly. V tuhle chvíli, kdy jsem byl tak plný své magie, jsem ani kouzelné formule nemusel doříkávat. Stačilo mi na ně pomyslet
Kus zdiva se rozletěl na kusy a prach se roznesl po tovární hale. Dalším mávnutím ruky jsem vyčistil vzduch, abych dobře viděl, co se tu děje.
Tak, jak jsem si doteď nepomyslel na Alexe, tak v tuhle chvíli, kdy jsem viděl, co se děje, jsem byl okamžitě na bodu varu.
Hlavou mi prolétla myšlenka, jak jsem tohle mohl dopustit. Pohled na zraněného Alexe mě doslova dohnal k okamžité zuřivosti. Netrvalo ani mžik oka, kdy se k němu prohnal vzdušný vír, který ho na poslední chvíli obalil, a ohnivá koule, se o něj jen rozprskla do všech stran.
„Kinrele!“ zařval jsem na muže, který se právě zvedl a chtěl znovu zaútočit na Alexe.
Podlomily se mu nohy, když se na mě prudce otočil, a já si teď všiml jeho zakrvácené nohy.
„Ty! Ty jeden…!“ vztekle prskal a okamžitě proti mně vyslal další kouzlo.
„Nemáš právo nosit brož královského mága! Je moje!“ metal po mně jedno kouzlo za druhým, a když se konečně postavil, šoural se směrem ke mně, jako by na Alexe úplně zapomněl.
„Ta brož je moje! Jen moje! Slyšíš!?“
Nešel jsem blíž k němu. Potřeboval jsem ho dostat dál od Alexe, do místa, kde byla nachystaná past v podobě Faileonovy bariéry. Na tom místě pak může umřít.
„Jsi zrádce! Zabil jsi krále!“ vracel jsem mu to stejně hlasitě.
Zatímco jsem pravou rukou odrážel Kinrelovy útoky, nespouštějíc z něho oči, jsem levou rukou seslal kouzlo k Alexovi.
Kus dřeva, který měl zabodnutý v noze vzplál plamenem a rozpadl se na prach. Jeho rána se mírně zacelila. Věděl jsem, že je to bolestivé, ale jedině tohle mu teď mohlo pomoct a plamen zastavil krvácení.
„Vím, že jsi to udělal! Slyšel jsem tvé poskoky, když jsi mě nechal zavřít! Bavili se o tom, protože si mysleli, že to už nikdy nikomu neřeknu!“ zařval jsem na Kinrela plný té zloby, která se na něj ve mně držela od chvíle, kdy jsem si vzpomněl na své poslední dny na královském hradě. Ani Alexovi jsem to neřekl…
A ten vztek, hněv, ta zuřivost ve mně narůstala každým okamžikem, každým Kinrelovým útokem, který jsem musel odrazit. Nedokázal jsem ho zastavit, a on začínal nabírat zpátky své síly, o které přišel po Alexově útoku.
Cítil jsem, jak mě ta temná aura pomalu začíná pohlcovat, a zlost, že jsem ho zatím neumlčel, mě přiváděla k šílenství.
Všechno tady mě omezuje… Všechny ty bariéry na ochranu lidí brání mé moci, abych ji mohl použít naplno. Vztekle jsem zařval, když jsem se ocitl uprostřed haly a oběma rukama jsem máchl směrem ke stropu.
A ve chvíli, kdy k zemi začaly padat kusy zdiva, trámů a železa, kdy se vznesl velký oblak prachu, já měl pocit, jako by se mělo mé tělo roztrhnout.
Veškerou tu sílu, kterou jsem během pár vteřin po otevření stropu nabral, jsem nechal vystoupit skrz tělo…. Rozvířila se kolem mne větrná smršť, která s sebou brala všechno v okruhu dvou metrů. Aura temnější než Kinrelova, se rozprostírala kolem, a pomalu začínala pohlcovat tu jeho…
V tuhle chvíli ztichl i Kinrel.
Alexander
Myslel jsem si, že je to moje poslední vteřina, když se náhle zvedl vítr obalil se kolem mne a ohnivá koule se o něj roztříštila.
Vzápětí jsem zařval bolestí, když mi plameny olízly ránu na noze poté, co spálily kus dřeva, který mi trčel z nohy.
Odplazil jsem se o kus dál a sledoval se znepokojením Williama, jehož síla nabývala na intenzitě.
A to jsem nemohl dopustit.
Naštěstí si ti dva všímali jen sami sebe, pohlceni nenávistí k sobě navzájem, propalovali se pohledy a křičeli na sebe, takže jsem se proplazil tou větrnou smrští, což jsem odnesl několika novými šrámy, až k Williamovi, stoupl si před něj a vlepil mu pořádnou facku.
„Vzpamatuj se, idiote! Chceš, aby vyhrál?! Chceš, aby se z tebe stalo to samé, co z něho?! Chceš, aby se ten můj sen stal skutečností?! Slíbil jsi, že to spolu zvládneme! Spolu!“ zařval jsem na něj, a nevím, jestli má slova nebo ta facka měla účinek, protože jeho temná aura zeslábla, a temnota v jeho očích ustoupila.
„Spolu, Williame, spolu,“ řekl jsem už o něco klidněji, sevřel jeho ruku ve své, až můj prsten slabě zazářil a postavil se po jeho boku.
„Dokážeš nějak přivolat můj meč? Ten, který jsem měl na královském dvoře?“ zeptal jsem se, když jsem se ujistil, že mě William dostatečně vnímá, a pro jistotu proti Kinrelovi hodil další váleček s kouzelným prachem, který ho aspoň na okamžik udržel stranou.
William
Všechno kolem mne se ztrácelo, a měl jsem před očima jen svého největšího nepřítele. Takovou nenávist jsem k němu necítil ani tenkrát, když mě nechal uvěznit a popravit.
Díval jsem se jen na něho, nevnímal nic jiného, a neslyšel ani ten rachot, co kolem nás byl.
Slyšel jsem jen jeho slova, viděl jsem jen jeho tvář, kterou jsem chtěl rozmáčknout jako nějaký sliz.
Ale on se dobře bránil, a jen sem tam se něco z mých kouzel o něj otřelo, aby mi ho vrátil zpátky.
Řetízek ve tvaru měsíce, který se mi houpal na krku začal hřát stejně, jako můj prsten.
Věděl jsem, že to tak bude. Že mi tyhle dva malé měsíce společně s tím nahoře dodají sílu, kterou potřebuji.
Ale najednou se přede mnou objevila další tvář, a já přes to všechno znatelně pocítil úder.
Na moment se zastavilo mé běsnění, a jen se kolem nás rozprostřela větrná bariéra, která bránila Kinrelovi se dostat blíž.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Většina haly byla poničená, všechno bylo na kusy a rozházené kolem nás. Jen podlaha, na které jsme stáli, byla vcelku a Kinrel byl kousek od místa, kde se měla vztyčit Faileonova bariéra.
„Meč…“ hlesl jsem polohlasně, jako bych se právě teď probral z nějakého špatného snu.
Snažil jsem si v hlavě přebrat, kdo přede mnou stojí a co po mně chce. A když po Kinrelovi hodil tu věc, konečně to mému mozku došlo.
„Alexi!“ vykřikl jsem a na moment si ho přitáhl k sobě, když se k nám hnalo další Kinrelovo kouzlo.
Na chvilku jsem zavřel oči a vybavil si, kde ten meč je. Byl daleko i pro silnou magii, kterou teď vládnu. Ale s pomocí kouzelné formule bych to mohl dokázat. Napřáhl jsem ruku do vzduchu a odříkal slova pro přenášení věcí.
Netrvalo dlouho, a moje ruka klesla dolů pod váhou těžkého meče, s kterým kdysi Alex tak hrdě bojoval po boku našeho krále.
Strčil jsem mu ho do ruky, ještě jednou se na něho podíval a pak jsem ho odžduchnul od sebe. Vzápětí Alex proletěl větrnou smrští s skončil na druhé straně haly, v hromadě hader, které tam po někom zůstaly.
A já se pohledem vrátil ke Kinrelovi…
Uvolnil jsem tu větrnou sílu a vykročil směrem k němu.
„Tohle jsou tvoje poslední minuty života!“ zakřičel jsem na něho. „Můžeš klidně žádat o odpuštění, ale já ti ho neposkytnu! Zabil jsi krále a dělal nám ze všech životů jen peklo! Ale s tím už je konec!“
Jen, co jsem domluvil vyšlehly proti němu rudé ohnivé čáry, které ho donutily couvnout a posunout se víc k místu, kde byla ukrytá Faileonova bariéra.
„Zabiju tě, Kinrele!“ zařval jsem znovu a opět proti němu seslal kouzlo, silnější než to předtím, jak se moje síla začínala vracet zpátky.
Alexander
Oddechl jsem si, když William vyslovil mé jméno a vzápětí splnil mou prosbu a já v ruce pocítil známou váhu meče. Jenže, než jsem stačil cokoliv dalšího říct, letěl jsem znovu vzduchem a dopadl na něco měkkého, když mě William od sebe odstrčil.
„Idiote!“ zaječel jsem vzteky, až mi přeskočil hlas.
Myslel jsem, že proti němu půjdeme spolu, ale on se místo toho znovu rozběsnil a pustil se do Kinrela sám.
Mě srdce se sevřelo strachy jako nikdy.
Tohle už přestával být můj William.
Tohle začínal být ten temný William z mého snu, který všechno zničil.
Musel jsem něco udělat. Pokud Kinrela zabiju sám, možná to Williama vrátí zpátky na zem, dokud je ještě čas.
Rozhlédl jsem se kolem, jestli někde nespatřím Faileona, aby mi pomohl, ale jeho jsem nikde neviděl. Nejspíš měl plné ruce práce s bariérou, protože ti dva se vůbec nedrželi zpátky.
Ale to byla výhoda i pro mě, protože si mě ani jeden z nich nevšímal.
Znovu jsem se nenápadně dostal blíže, tentokrát ke Kinrelovi, a snažil se přemoci tlak v hlavě a na hrudi, který mi způsobovalo jiskření jejich magie.
A v momentě, kdy se Kinrel napřahoval rukou, aby seslal další kouzlo, máchl jsem mečem.
Nevím, jak to udělal. Byl jsem dostatečně rychlý, ale on byl o zlomek vteřiny rychlejší, takže se špička mého meče otřela jen o jeho paži a žebra.
I tak mu to ale způsobilo bolest a rozhodilo koncentraci. Přesto se ale sebral dostatečně rychle a zaútočil na mě. Silou nárazu se mi roztrhl plášť, a já znovu odletěl o kus dál a bolestivě si narazil žebra.
Jakoby z dálky jsem najednou uslyšel jeho smích, a pak jsem s hrůzou uviděl, jak se natahuje ke sponě, která mi vypadla se zničeného kabátu.
Pak se událo několik věcí najednou.
Najednou na trh vběhl Andrew a mával nad hlavou soškou s rubínem a něco křičel.
Zařval i Kinrel, který najednou nechal sponu sponou a chtěl se vrhnout na Andrewa. Jenže v tu samou chvíli zařval i William a všechno najednou ještě víc potemnělo.
Uslyšel jsem vzdálený křik, který jsem přisoudil Faileonovi, a najednou i já pocítil, že se něco změnilo.
Kinrel se k Andrewovi nedostal. Odletěl o kus dál a zůstal ležet na zemi. Za to se k Andrewovi dostal William, který ho chytl pod krkem, zvedl ho do výšky a vyrval mu sošku z ruky.
„Williame!“ zařval jsem, sebral poslední zbytky sil a hnal se vpřed.
William
Zvládneme to spolu… Zabijeme ho společně… Musíme ho spolu zabít… Musíme… zabít… zabít…
musím… zabít… musím ho zabít…
Všechna slova mi splynula a zůstala jen poslední tři.
Musím ho zabít…
Zuřivě jsem proti Kinrelovi vykročil a donutil ho couvnout.
Všechno kolem mne mi vadilo. Čistil jsem si cestu směrem k němu, cokoliv mě zpomalilo, rozletělo se na kusy, na prach, nebo vzplálo plamenem, či odletělo o kus dál.
Kinrelova tvář mě táhla k sobě jako magnet.
Rozhodl jsem se ho zabít, a nic mi v tom už nebude bránit. A stejně na tom byl on.
Oba současně jsme odhodili kouzlem toho, co se k němu tak snažil dostat. Zavazel nám, a bylo jedno, kdo to byl. Teď jsme stáli proti sobě, a nikdo nám v tom nebude bránit.
Byl to boj mezi námi dvěma…
Ale ve chvíli, kdy se hala silně otřásla, objevila se na moment namodralá průhledná kopule, která silně zazářila a vzápětí zmizela.
Jako by náhle Kinrel získal víc síly. Zakřičel, a já myslel, že se žene na mě. Ale v tu samou chvíli se tu objevil další nepřítel.
Prudce jsem se otočil…
Kinrel… jeho druhá část života… Nesmí se k ní dostat, jinak bude neporazitelný…
Někdo mu ho přinesl. Někdo, kdo je teď nepřítel, protože mu pomáhá…
Nesmí se k ní dostat…
V mžiku oka jsem se přenesl k tomu, co držel sošku v ruce, a než se stačil nadechnout, zvedl jsem ho za krk do výšky.
Upustil sošku a já ji zachytil do volné ruky. Jedním stiskem a pomocným kouzlem jsem ji v ruce rozdrtil na prach, a rudé střípky z rozbitého rubínu se rozletěly do okolí…
Malý černý stín se z nich vynořil a otřel se mi o nohu. Na moment se mi přiblížil k tváři a já měl pocit, jako by se ptal, jestli jsem jeho tělo.
Odmrštil jsem toho přidušeného kluka proti stěně, po které se bezvládně svezl k zemi, a rychle jsem hrábnul po tom černém stínu…
Ale v tu samou chvíli prošel mou dlaní a zmizel…
Alexander
Nevím, kdo křičel víc.
Jen bezmocně jsem mohl sledovat, jak Andrewovo tělo letí na stěnu a William přestává být sám sebou. Toho si všiml i Kinrel, který se začal hystericky smát, a víc než děsivého mága, teď připomínal šíleného starce.
„Faileone! Faileone!“ snažil jsem se překřičet vítr, který se najednou zvedl a lomcoval se vším, co mu stálo v cestě.
Doplazil jsem se k Andrewovi, a s těžkým srdcem, a rozechvělou rukou jsem zkusil jeho tep.
Málem jsem se zhroutil úlevou, když jsem zjistil, že je jen v bezvědomí.
Ale musel odsud pryč.
Už jsem chtěl znovu zakřičet, když se vedle mě zjevil Faileon a těžce klesl na kolena.
„Je jen v bezvědomí, ale musí odsud! Vem ho někam do bezpečí! O Williama se postarám! A kdyby ne, zůstane to na tobě! Pokud… Pokud se mi to nepodaří… Vzkaž mu… Vzkaž mu, že ho budu navždy milovat a nic mu nevyčítám,“ chytl jsem Faileona za ruku a zadíval se mu do očí.
Oba jsme to věděli. Všichni jsme to věděli. Pokud tady Kinrel zemře, a pokud tu zemřu i já, už se nikdy znovu zpátky nevrátím.
„Řekneš mu to sám!“ odpověděl rázně Faileon, a pak si z krku sundal přívěsek a vložil mi ho do ruky.
„Vztyčím o kus dál bariéru. Odvedu Andrewa do bezpečí. A kdyby něco, kdyby bylo nejhůř, stiskni ten přívesek a pomysli na mě. Přijdu ti okamžitě na pomoc,“ Faileon se mi zadíval vážně do očí, a pak vzal Andrewa do náruče a vzápětí zmizel.
Já se několikrát zhluboka nadechl, a pak se rozhlédl kolem.
William se svíjel pod sílou temnoty, která jej postupně pohlcovala a zatím nevnímal okolí.
Kinrel se válel o kus dál v prachu a bylo vidět, že trpí bolestí.
Rozhodl jsem se.
Teď nebo nikdy.
Rychle jsem se zvedl a namáhavě, jako bych procházel nějakým želé jsem se dostal až ke Kinrelovi.
„Když mě zabiješ, nikdy ho nezachráníš! To teď můžu jen já! Zabije tě a už ho nikdy neuvidíš!“ prskal kolem sebe Kinrel, a upřel na mě své šílené oči.
„I kdyby mě zabil, aspoň budu mít jistotu, že už to nebudeme zažívat znovu a znovu. Tomu se říká láska a já tě lituju, že jsi ji nikdy nepoznal. Jsi jen ubožák, co se nechal ovládnout temnou magií, místo toho, aby čelil svému osudu,“ můj hlas se překvapivě ani nezachvěl stejně jako ruka, ve které jsem třímal meč, jenž vzápětí dopadl na Kinrelův krk, a až překvapivě snadno oddělil hlavu od těla.
Sledoval jsem, jak se kutálí o kousek dál, a kupodivu teď cítil skutečně jen lítost.
Jeden problém vyřešen.
Otočil jsem se k Williamovi a zjistil, že mě bedlivě sleduje svýma temnýma očima.
Byl tak děsivý a zároveň krásný, a já si znovu uvědomil, stejně jako v tom snu, že ho nedokážu nenávidět. Nedokážu ho zabít.
William
Sebralo mi to všechen vzduch z plic. Pohltilo mne nepropustné černo, a já se svezl na kolena, snažíc se nadechnout.
Něco mě drželo u země a nedovolovalo mi použít mé síly. Snažil jsem se rozhlédnout kolem sebe, zjistit, co na mě útočí, co mi bere sílu a nahrazuje to novou, pro mne tak cizí, a přitom něčím známou.
Rozmáchl jsem se v té tmě rukama, snažíc se něčeho zachytit, nebo do něčeho udeřit.
Ale tma, která byla okolo mne, byla naprosto nepropustná a silným tlakem něco svíralo mé tělo tak moc, že jsem se po chvíli nedokázal už ani pohnout.
„Jsi mé tělo? Jsi mé tělo?“
Slyšel jsem křik, měl jsem pocit, jako by vycházel z mého hrdla, ale… Také jsem stále dokola slyšel ta slova ve své hlavě, a ústa se mi ani o milimetr nepohnula, i když jsem chtěl odpovědět.
„Jsi mé tělo? Cítím se tu dobře… Zůstanu s tebou… navždy… jsi mé tělo… patříš mi… už nikdy ho neuvidíš… je nepřítel… zabij ho… teď jsi já, a já jsem ty… jsme jedno tělo a jedna duše… jsem silnější a já ti tu sílu dám… zabij nepřítele… všichni jsou nepřátelé… všichni… zabij… znič…“
Náhle se tlak na mé tělo uvolnil, a tma se rozestoupila. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem sebe.
Všechno tu bylo cizí. Nic a nikoho jsem nepoznával.
Jak jsem se tady ocitl? Proč tu jsem? Chtějí mě zabít?
A když se ke mně přikutálela něčí hlava, zadíval jsem se do její mrtvolné tváře.
Bolestí jsem zakřičel a zkroutil se. Prudce jsem oddechoval a jen zíral do těch mých mrtvolných očí.
Zabil mně! On mě zabil a teď… teď musí umřít!
Překonal jsem tu bolest ze ztráty svého těla, svého druhého života, a narovnal jsem se.
Všechny síly se ve mně spojily v jednu mocnou, která neměla hranice.
Zvedl se silný vítr, který rozmetával všechno okolo mne až to naráželo do stěn a tvořilo to hromady nepořádku. Ohnivá stěna se kolem mne začala zvedat, ve vlasech, které se mi rozletěly do stran, přeskakovaly ohnivé jiskřičky.
Touha všechno zničit, rozbít, byla hnána pomstou, kterou jsem cítil tolik století…
On je ten nepřítel, který mě připravil o pohodlný život vedle krále, a musel jsem odejít do vyhnanství. Všichni se mi smáli, všichni se na mě dívali pohrdavě…
A nejvíc on… Králův první rytíř.
Musím ho zabít…
Alexander
Tohle nebylo dobré.
Bylo to víc než špatné.
Kinrelova duše nejspíš posedla Williamovu, který teď hlavně ve mě viděl svého nepřítele.
Cítil jsem jeho sílu, jeho moc, jeho zlobu, tu temnotu, která z něho čišela každičkým jeho pórem.
Ale vzdát jsem to nehodlal.
Nechtěl jsem, aby se stalo to, co ve snu. Nedokázal jsem Williama nenávidět. Nedokázal bych to.
A věděl jsem, že ho takhle nemůžu nechat, protože by to znamenalo, že Kinrel i tak vyhrál.
Byl jsem odhodlaný přivést Williama zpátky do normálu i za cenu vlastního života.
Musel jsem ale napřed přijít na to, jak se k ní dostat blíž.
Jen tak, tak jsem uskočil za suť, která zbyla ze stěn budovy, když proti mně vyslal ohnivý šíp.
„Vzpamatuj se, Williame! Tohle nejsi ty! Nedovol mu vyhrát! Bojuj, zatraceně!" řval jsem, až mi hlas přeskakoval.
Snažil jsem se najít nějakou cestu, abych se přiblížil až k němu, protože jsem usoudil, že jedině tak ho budu moct přivést zpátky.
Pokud to teda ještě půjde.
Ale vzdát jsem to nehodlal. Má nerozhodnost a pesimismus za posledních několik dnů se rozplynuly jako mávnutím proutkem. Teď jsem chtěl jen jediné.
Zachránit toho, kterého miluju celým svým srdcem i duší.
S tou myšlenkou jsem se vrhl vpřed, vyhnul se jednomu útoku, abych vzápětí čelil dalšímu, který mi skoro utrhl ruku.
Zařval jsem bolestí a klesl na jedno koleno, ale vzápětí hned zase vstal a vrhl se vpřed.
Celou cestu jsem křičel Williamovo jméno a snažil se o to, aby k němu má slova došla.
William
Všechno, co se dělo, úplně vymazalo můj pojem o čase.
Nevím, jak dlouho jsem tady byl. Jestli jsem se tu objevil teď, nebo jsem tu byl už delší dobu. Ale ani na chvíli jsem nepocítil únavu.
Cítil jsem se strašně silný a neporazitelný. Cítil jsem, jak ta zloba přebírá nade mnou vládu a využívá mé síly. Nedokázal jsem nic jiného než to jen přijmout za své. Nic a nikdo pro mne nic neznamenalo, jen ta šílená touha zabít toho člověka přede mnou.
V jednu chvíli jsem si myslel, že jsem ho zastavil. Ale on se neodbytně stále vrhal vpřed, ve snaze se ke mně dostat. Zesílil jsem svá útočná kouzla, ale on i přes svá zranění šel stále vpřed.
Začínal jsem zuřit čím dál víc. Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a veškerou svou moc jsem soustředil do svých rukou, v úmyslu seslat na něj nejsilnější kouzlo, kterého jsem byl schopen.
Ale náhle, jako by někdo stlačil kolem mne vzduch, jako by se mě někdo snažil vecpat do malé krabice, pocítil jsem strašný tlak na své tělo a nemohl se ani nadechnout.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se přes rozbitý strop k nebi.
Nade mnou se tvořila nějaká bariéra, která se postupně uzavírala, až vytvořila nepropustnou kopuli. Viděl jsem nebe, viděl jsem hvězdy bez měsíce, který byl ve stínu, co živil mou magickou energii. Ale nebyl jsem schopen si tu sílu od něj vzít.
Zařval jsem vztekle a všechnu energii, kterou jsem nahromadil pro poslední útok, jsem vystřelil k nebi proti bariéře.
Klesl jsem na kolena, když se část rozprskla, a něco pohltila bariéra. Zuřil jsem. Chtěl jsem ven, chtěl jsem zpátky svou nekonečnou moc. Chtěl jsem ji tak moc, že jsem byl na rozervání.
I když jsem ji z velké části pozbyl, stále jsem ji měl však dost na další útoky. S prudkým oddechováním jsem se zvedl a očima našel svého nepřítele.
Ale v tu chvíli, kdy mě ze soustředění na moment vytrhla ta zatracená věc, která mě tu uzavřela, k mým uším dolehla slova, která na mě vykřikl.
Chytl jsem se s výkřikem za hlavu a znovu klesl na kolena.
Ne! Není to pravda! Nejsi William! Jsi já! Jsi Kinrel, ty jsi moje tělo! William umřel! Jen spolu budeme silnější! Zabil nás a zasluhuje smrt! Podívej se mi do očí! Tvé silné tělo, tvá silná magie, spojení měsíce a rubínu! Nic nebude silnější než my. My budeme já! Braň se! Zabij ho! Chce nám ublížit! Vstaň a jdi ho zabít! Zabijeme ho!
Zoufalá slova mi v hlavě doslova řvala, ale do nich se míchaly další… Také vykřičené ze zoufalství.
Komu mám věřit? Kdo je přítel a kdo nepřítel?
Díval jsem se hypnotizovaně do mrtvých očí hlavy, která mi ležela u nohou. Svíral jsem tu svou v dlaních a snažil se svým vlastním hlasem všechno překřičet.
Náhle jsem i přes silnou bolest ucítil teplo, které mě hřálo do spánku.
Jako by někdo vyslyšel mé prosby o pomoc a vysílal ke mně hřejivou uklidňující energii. Moji levou ruku ozářilo příjemné teplé světlo a pomalu se rozprostíralo kolem mé hlavy.
„Ale… Alexi…“ zasténal jsem z posledních sil, když jsem si náhle vzpomněl na toho, kdo je mi nejdražší.
Ale ten uvnitř se nevzdával.
Skoro mi to rozervalo hlavu, když zařval ta dvě slova: „Zabij ho!!“
Vytáhl jsem dýku z pouzdra u pasu a zvedl se. A v momentě, kdy se ke mně přiblížil, jsem se rozmáchl…
Alexander
Bojoval jsem jako lev. Někde v půlce cesty jsem odhodil meč, který mi teď spíš překážel.
Mé tělo bylo jako v jednom ohni a protestovalo s každým dalším pohybem, ale mysl a srdce mě hnalo dál.
A pak, přišla spása v podobě Failenovy bariéry.
Viděl jsem Williama, jak se kroutí v křeči a snaží se bojovat s tou věcí uvnitř něj.
A já využil příležitosti.
Ostří dýky, které proniklo mou hrudi jsem ani nevnímal.
Objal jsem Williama kolem krku, natiskl se na něj a oba nás povalil na zem.
„Už je to dobré… Jsem u tebe…" zachrčel jsem a políbil ho na rty.
Cítil jsem jak se jeho tělo chvěje, a pevně ho držel, když se pode mnou začal svíjet a vzpouzet.
Pevně jsem ho k sobě tiskl, co mi síly stačily a broukal mu naší píseň.
Po chvilce třes jeho těla ustal, a já spatřil, jak z jeho kůže vychází černý dým, který se snaží najít nějaké vhodné tělo.
Faileon a bariéra ale zafungovala více než dobře.
Jakmile se ji ta černá věc dotkla, zajiskřilo se, uslyšel jsem zaječení, po kterém mi zalehlo v uších, a pak se část Kinrelovy duše, stejně jako jeho tělo i hlava, rozpadly na prach.
Sklonil jsem hlavu k Williamovi, a i přes únavu v jeho tváři jsem poznal, že je konečně sám sebou.
„Vyhráli jsme," zašeptal jsem a jednou rukou ho pohladil po tváři.
Tu druhou jsem vsunul mezi naše těla a sevřel jeho ruku ve které stále svíral dýku, jejíž čepel byla stále ve mě.
„Konečně… budeme volní… žij… žij i za mě… Nikdy na tebe nezapomenu," zachrčel jsem a usmál se na něj.
Pomalu mě začínaly opouštět síly, ale chtěl jsem ještě aspoň tu malou chvilku strávit s mou láskou.
William
Tvrdý dopad na záda mi vyrazil dech.
Snažil jsem se ho popadnout a shodit ze sebe toho, kdo na mě ležel a zabraňoval mi v dalším útoku. Držel jsem pevně dýku zabodnutou v jeho boku.
Ale po chvíli snažení ke mně začínala docházet jeho slova, začínal jsem vnímat to teplo, které z jeho těla vycházelo, a bylo tak podobné tomu, co předtím vycházelo z prstenů, které mi stále zářily na levé ruce.
Náhle jsem se vzepjal, a hlava i tělo mě silně zabolelo, jako by mě něco trhalo na kusy…
A pak, když jsem tiše vydechl a bezvládně skoro splynul s podlahou, uviděl jsem to, co mě uvnitř uvěznilo, a chtělo si vzít můj život i život Alexe…
A v tu chvíli mi to došlo, jako by uhodil blesk z čistého nebe.
„Alexi!“ vykřikl jsem, a i když jsem se stále ještě zcela nevzpamatoval, chytl jsem ho oběma rukama a opatrně ho přetočil ze sebe dolů na zem.
„Alexi!“ zadíval jsem se do jeho očí, které pomalu začínaly ztrácet jiskru.
Roztřesenýma rukama jsem ho hladil po tváři, a když zasténal, pohlédl jsem níž.
Moje ruce byly zbarvené do ruda od jeho krve. Moje dýka mu trčela z boku a on… on…
Sotva dýchal, a přitom se na mě usmíval.
„Alexi! Prosím! Neumírej! Teď ne! Vyhráli jsme! Zůstaň se mnou! Prosím, promiň mi to! Neumírej mi, prosím!“ mluvil jsem na něj, ale on se jen znovu pousmál, a pohladil mě po tváři.
Ruka se mu svezla na zem, a pak už jen spokojeně vydechl a zavřel oči.
Nehnutě jsem na něj hleděl. Ruce se mi třásly ještě víc než před chvílí. Chtěl jsem, aby se to nestalo, aby to byl jen sen. Vyhráli jsme proto, abychom se navždy rozloučili?
Srdce se mi chtělo rozervat na několik kusů, jak mě zasáhla silná bolest. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem nic…
Jen jsem se na něj díval a volal jeho jméno.
Ale on mi neodpovídal.
Ztěžka jsem se postavil, zvedl hlavu k nebi a všechnu bolest jsem do něj vyřval. Řval jsem tak dlouho, až jsem skoro chraptěl. I ta bariéra nad námi se rozplynula, jako by cítila mou bolest.
Ztěžka oddychujíc jsem svěsil hlavu a zaslzenýma očima se podíval na svého milovaného Alexe.
Už jsem ani nevnímal ten stín, který se nad námi náhle objevil.
Neslyšel jsem ani pleskot křídel a těžké dosednutí draka vedle nás.
Nevnímal jsem nic jiného, než ležícího Alexe a bolest, která rvala mé srdce.
Bolest ze ztráty byla tak silná, že jsem začínal propadat té temnotě, z které mne on vytáhl.
Chtěl jsem to tu všechno srovnat se zemí. Chtěl jsem umřít spolu s ním. Bez něj nemá můj život cenu.
Zvedl jsem ruce k nebi a začal odříkávat kouzelnou formuli. Ale než jsem stihl doříct poslední slova, náhle jsme ucítil tlak, který mě srazil k zemi.
„To nesmíš, Williame. Alex tě zachránil… Musíš žít…“ zaslechl jsem něčí slova.
A než jsem upadl do bezvědomí, zahlédl jsem jen velkou dračí hlavu, jak se nad námi sklání a doširoka rozevírá svou tlamu…