Alexander
Když William odešel, pochopil jsem, že není nadšený tím, jak jsem se zachoval. Nikdy mi neříkal celým jménem, jen když byl opravdu hodně rozmrzelý.
Věřil jsem tomu, že to myslí dobře. Bylo mi jasné, že nejspíš jiná možnost není, jen jsem prostě měl obavy z toho, že to nedopadne dobře.
Na druhou stranu, když jsem si všechno zpětně přehrál, Williama jsem si zamiloval právě proto, že ačkoliv to byl mág, které jsem nesnášel, jednal úplně jinak než ostatní, a stejně jako já jemu, i on mě důvěřoval.
Seděl jsem na posteli, zíral do země a propočítával všechna pro i proti.
Samozřejmě, že ty negativní věci převládaly, ale nakonec jsem si povzdechl a vstal, abych se oblékl a sešel dolů za ostatníma.
„Aby bylo jasno, pořád mám obavy. Pořád si úplně nevěřím a nechci, aby do toho byl zatažen Andrew ještě víc. Ale… Pokud to tak chcete, pokud věříte, že není žádná jiná cesta, uděláme to tak,“ promluvil jsem rovnou mezi dveřma a na všechny tři se zadíval.
„Samozřejmě udělám všechno proto, abychom vyhráli. Abys nepropadl temnotě a… Ano, souhlasím i s… vymazáním vzpomínek na naše životy,“ dodal jsem se zaváháním, přešel k Williamovi a zadíval se mu do očí.
Bylo to pro mě těžké rozhodnutí, ale Williamovi na tom záleželo, a věděl jsem, že má pravdu v tom, že by nás to postupně ničilo, a nemohli jsme si být jistí tím, co se s našimi vzpomínkami stane, až Kinrela zabijeme.
Pak jsem se otočil na Andrewa a omluvně se na něj usmál.
„Promiň, nechtěl jsem-“
Začal jsem, ale vzápětí vyhekl, když ke mně Andrew přišel a jednu mi vrazil. Nebyla to nijak silná rána, ale natolik mě to překvapilo, že jsem na chvilku nebyl schopen slova.
„Idiote! Jsi ten největší idiot, jakého znám! Proč si prostě nenecháš pomoct? Jsme tu od toho, jsme tví přátelé! Všichni máme strach i obavy, ale společně jsme silní! A ty jsi ten nejlepší a nejsilnější lovec, jakého znám, tak bojuj!“ křikl na mě, ale vzápětí, jako by si uvědomil, co udělal, se zarazil, pevně mě objal a zabořil mi hlavu do ramene.
Opětoval jsem mu objetí, než jsem ho kousek odtáhl, setřel mu slzy z tváře a usmál se na něj.
Najednou, jako by část napětí ze mě spadla.
„A ty jsi ten nejotravnější kluk, co znám,“ zasmál jsem se a políbil ho do vlasů. „Ale to neznamená, že dovolím, aby ses vrhal bezhlavě do nebezpečí.“
Pak jsem ho pustil a otočil se zase na Williama.
„Jestli něco máte, sem s tím, ať je to za námi, nebo se z toho vážně zcvoknu. Další sen, jako ten před chvílí bych asi už nedal. Bylo to… Bylo to vážně jako… Jako skutečné…“
William
Když jsem došel dolů do obýváku, Andrew seděl vedle Faileona, opíral se o něj a se zaujetím se díval, jak maluje své magické kruhy. Měl jich namalovaných už několik, a k tomu poznámky, ale podle všeho nebyl stále spokojený. Na některých byly elfské, na jiných zase runové znaky. Zahlédl jsem i nějaká slova v latině.
„Musí to být tak silné, aby ji Kinrel, než zemře, nedokázal zrušit, i kdyby vycítil, že tam je namalovaný kruh. Potřebujeme minimálně dva velké. Jeden na podlaze a jeden na stopě. Pak dalšími zajistit všechny východy. Budu tam potřebovat jít v době, kdy tam nikdo nebude. Možná by bylo fajn tam něco vymyslet, aby všichni aspoň na pár hodin odešli,“ domaloval Faileon další znak a podíval se na mě.
Přikývl jsem, že něco vymyslíme, a pak jsem se otočil na Andrewa.
„Kde jsi viděl ten rubín?“
„V jeho kanceláři. Byl jsem tam jen jednou, když mě tam Alex přivedl. Teda ne k Rowenovi, ale jako k němu do práce,“ hned se Andrew narovnal a evidentně ožil. „Šel jsem do jeho kanceláře se šéfem, prý mě chtěl Rowen vidět, aby odsouhlasil, že tam můžu zůstat a pracovat… Je to taková lasička, na jeho stole…“
Nestihl dopovědět, protože dovnitř vešel Alexander. A to, co potom Andrew udělal, nám snad všem vyrazilo dech.
Ale uklidnil se, a evidentně se tím pročistil vzduch.
„Budeme opatrní, budeme si dávat pozor. Slibuji,“ došel jsem k Alexovi a políbil jsem ho.
„Tak, teď by bylo na čase dát dohromady plán, ať se někam pohneme. Uvařím kávu, kdo si dá?“ optal jsem se všech.
Bylo vážně na čase začít na tom pracovat, a ne, jen o tom pořád mluvit. Uvařil jsem kafe do konvice, donesl všechny poznámky, které jsme měli k dispozici, všechno, co jsme věděli o Kinrelovi, a všechno, co jsme měli o černé magii. Prázdné bloky na psaní a pera a tužky… Zajistil jsem dům svými služebníčky, aby mi hlásili, kdyby se někdo začal okolo ochomýtat, a pak už jsme se pustili do práce…
Alexander
Tu noc už jsme si lehnout nešli. Obývák se postupně měnil v horu papírů, a teprve, když před polednem následujícího dne Andrew odpadl, rozhodli jsme si dát pauzu, protože i já toho už měl dost, a i na Williamovi byla vidět únava. Jediný Faileon se nějak držel, ale nepoznal jsem, jestli to jen skrývá nebo skutečně unavený není.
„Odpočiňme si. Potřebujeme to. Vyspíme se, pojíme, a pak budeme pokračovat,“ šeptl jsem, abych nevzbudil Andrewa, kterého už Faileon držel v náruči.
O půl hodiny později jsem i já ležel v posteli vedle Williama, a i když jsem ještě před chvilkou cítil únavu, jakmile jsem položil hlavu na polštář, strach mě obalil jako ta deka, pod kterou jsem ležel.
Přitiskl jsem se zády k Williamově hrudi a zíral na zeď před sebou.
Ani nevím, jestli se mi skutečně podařilo usnout, nebo jsem jen zadřímnul, ale jakmile se vedle mě William pohnul, ihned jsem zase vnímal.
Nakonec jsem s povzdechem opatrně vstal z postele, abych Williama nezbudil, přešel do koupelny, opláchl se studenou vodou, navlékl na sebe triko a šortky a přešel do kuchyně, abych aspoň udělal něco k jídlu, než se ostatní probudí.
Sice jsem nebyl tak dobrý kuchař jako ti tři, ale v tuhle chvíli nebylo potřeba vyvařovat nějaké složité jídlo, takže upéct maso v troubě a udělat k tomu hranolky mi moc práce nedalo.
Uvařil jsem ještě do konvice silnou kávu, a sám vypil dva hrnky, než se ti tři vzbudili a začali se trousit do kuchyně.
„Nemohl jsem spát, tak jsem uvařil něco k jídlu,“ pokrčil jsem rameny a ukázal na troubu.
Po obědě jsme se opět vrhli do práce, a jak hodiny ubíhaly, byl jsem čím dál nervózní.
Jenže nedostatek spánku se nakonec, i přes snahu rozehnat ho litry kafe, ozval, a zrovna když Faileon s Williamem řešili, jak dostat sošku z Kinrelovi kanceláře, prostě jsem odpadl.
William
Byla to celkem náročná noc, a o sexu to vůbec nebylo. Po celou dobu, až do druhého dne do odpoledne, jsme vymýšleli, eliminovali rizika, zkoušeli všechno možné. Když Alex usnul, Faileon namaloval doprostřed obýváku i jeden z kruhů, a já si do něj lehl. Andrew zkoušel, jestli tím něco projde, zkoušeli jsme lehké věci, a měli jsme úspěch. Jenže materiální věc je něco jiného než něco astrálního… Ale snad to bude fungovat.
Andrew přišel s nápadem, jak se dostat ke Kinrelově rubínu, ale ani mě, a ani Faileonovi se to nelíbilo.
Ale uvidíme, co na to řekne Alex.
Andrew s Faileonem se pak sebrali a šli si nahoru odpočinout, než bude večeře. Myslel jsem, že vezmu Alexe a odnesu ho do ložnice, ale nakonec jsem zvolil jinou variantu. Uklidil jsem nádobí do kuchyně, trochu pouklízel všechno ostatní, a pak jsem roztáhl sedačku. Opatrně jsem Alexe přenesl z křesla na rozloženou sedačku, a ještě jsem zaběhl pro polštář a peřinu, abych ho mohl přikrýt.
Posadil jsem se vedle něho a vzal si čistý list papíru.
Nestačilo mi, že jsme psali všechny naše sny a vzpomínky do deníku, které jsme měli už dva. Chtěl jsem něco osobního. Vzkaz jen pro Alexe, kdyby…
Když jsem to měl dopsané, vložil jsem to do obálky a uschoval.
Svlékl jsem si kalhoty a lehl si vedle Alexe. Přitáhl jsem si ho do náruče a zavřel oči. Neusnul jsem, protože jsem stále myslel na to, co nás zítra v noci čeká.
Zítra přes den ještě budeme muset připravit všechny věci, Alex si bude muset nachystat zbraně a pokud mu bude něco chybět, bude si pro ně muset jít domů.
Pravda, byla tam ještě ta zamražená mrtvola, ale té se zbavíme až tohle všechno skončí…
Alexander
Tentokrát se mi naštěstí nic nezdálo, ale když jsem ráno vstal, byl jsem nabručený víc než obvykle. William ležel vedle mě a vypadalo to, že ani on se moc nevyspal nebo nespal vůbec. Krátce jsem ho políbil, a pak vstal, abych se mohl zajit umýt. Ve dveřích jsem se ale ještě otočil a zadíval se na Williama.
„Ať se stane cokoliv, ať to dnes dopadne jakkoliv, miluju tě a vždycky budu," aniž bych počkal na odpověď vyšel jsem ze dveří a zamířil do ložnice, abych se umyl a převlékl.
O půl hodiny později jsme se pak všichni sešli v kuchyni, a dali si lehkou a rychlou snídani. Hned na to jsme se přesunuli do obýváku, kde William mezitím složil sedačku, abysme probrali ještě detaily. Už zbývalo jen pořešit zbraně, když se ozval Andrew, který přišel s plánem, jak získat sošku od Kinrela.
„V žádném případě! Na to zapomeň! Neohrozím tvůj život víc, než už je! A nebudu o tom diskutovat!" vyjel jsem po něm, a tentokrát jsem to myslel smrtelně vážně, a i se tak tvářil.
„Chci pomoct," nedal se Andrew, ale můj pohled ho zastavil.
„Řekl jsem ne! Už tak pomáháš víc než dost. Prostě jsem řekl ne, a tím to hasne! Určitě budeš užitečný mnohem víc jinde. Víc se o tom nehodlám bavit. A jedu si pro zbraně. Jedeš se mnou, Williame, nebo mi půjčíš auto?" obrátil jsem se na Williama, a mé podráždění se vystupňovalo na maximum.
Andrewův plán byl možná dobrý, a kdyby to byl kdokoliv jiný než Kinrel, nejspíš bych i souhlasil, ale takhle ne.
Nemůžeme si být jistí tím, jaké pasti kde nastražil, a Andrew má s tímhle vším z nás nejmenší zkušenosti.
William
Myslel jsem si, že si odpočineme jen do večeře, ale nakonec jsme byli všichni tak unavení, že jsme spali až do rána. Byl jsem z té sedačky trochu polámaný, přeci jen to nebyla postel, ale měl jsem vedle sebe Alexe, a o to lépe se mi spalo.
Teda, do doby, než se vzbudil a vstal…
Zamračil jsem se, když jsem viděl, jak se tváří, a už se mi pranic nelíbilo, jak mluvil s Andrewem.
Myslel jsem si, že se v tu chvíli Andrew rozbrečí, ale on se jen zamračil a pevně stiskl rty k sobě.
A od té chvíle se stále mračil. Nemluvil, jen po snídani uklidil kuchyň, a sedl si pak do křesla, kde si založil ruce na hrudi a tiše nás sledoval.
Mohl bych přísahat, že má něco v plánu. Ale taky jsem se mohl splést.
Největší problém, který jsem teď právě řešil, bylo, jak dostat lidi z té velké tovární haly. Aspoň většinu. Počítal jsem s tím, že všichni neodejdou. Ale to jsem nakonec nechal na Alexovi. A když zmíní, že se tam blíží víc lovců, včetně Jeroma, kterého pověst hodně přecházela, určitě tam většina z nich nebude chtít zůstat dobrovolně.
Na chvíli jsem zmizel i ve své pokladnici, abych si vzal věci, které jsem potřeboval a nachystal si je do vnitřních kapes svého hábitu. Když jsem si chystal oblečení, měl jsem pocit, jako bych se znovu vrátil do doby svého prvního života, na dvůr našeho krále. Jen rozdíl byl v botách, a kalhoty nebyly plátěné, ale kožené, aby něco vydržely.
„Půjdeme pro ty zbraně. Pojedu s tebou. Něco tu už máš,“ otevřel jsem skříň, kde byly Alexovy zbraně ze dne, kdy jsem byl u něj doma, a snažil jsem se ho donutit si vzpomenout.
Alexander
Když William souhlasil, že mě odveze a odešel se převléknout, otočil jsem se na Faileona, který se na mě mračil.
„Podívej, vím, že se ti to nelíbí. Možná jsem neměl na Andrewa tak křičet, ale je to pro jeho dobro, a ty to moc dobře víš. Prostě ho vědomě nevystavím takovému nebezpečí,“ zavrtěl jsem hlavou a podíval se na Andrewa, který seděl v křesle a tvářil se uraženě.
„Klidně si mě nenáviď, ale jsi pro mě moc důležitý na to, abych ti dovolil něco tak riskantního,“ řekl jsem vážně Andrewovi, který se po mých slovech ještě víc zamračil.
Dál jsem se o tom ovšem nehodlal bavit, a proto jsem se obrátil na Faileona s prosbou, aby po černém trhu během odpoledne rozhlásil, že se tam chystá vpadnout skupina lovců včele se mnou a Jeromem, abychom si vyřídili účty s jedním zákeřným čarodějem.
Nakonec, i když jsem to nerad dělal, jsem se otočil i na Andrewa a řekl mu, že jestli chce nějak pomoc, ať zajede do práce a rozhlásí tam, že jsem se rozhodl vypořádat staré účty s jedním čarodějem, který se schovává v tomhle městě.
Andrew se k tomu nijak nevyjádřil, ale z Faileonova pohledu mi bylo jasné, že ho přesvědčí k tomu, aby to udělal. I tohle bylo víc než nebezpečné, ale pokud nevyvede žádnou hloupost, Kinrel si ho nevšimne.
Tomu jsem chtěl ještě poslat osobní vzkaz, aby pochopil, a přišel na černý trh, kde jsme to s ním chtěli skoncovat.
Rovnou jsme se dohodli, že jakmile Faileon rozhlásí falešný poplach, začne nenápadně pracovat na bariérách a jiných věcech, na kterých se domluvil s Williamem, a kterým jsem moc nerozuměl.
Mezi naší řečí se vrátil i William, a my tak mohli vyrazit ke mně domů.
Tentokrát jsme jeli přímo. Už nebylo potřeba se schovávat a brát to oklikou.
Přesto jsem do domu vstupoval obezřetně a napřed ho celý prohlédl, než jsem se konečně mohl v klidu pohybovat.
Zaběhl jsem do ložnice, oblekl si kožené kalhoty, černý rolák, široký pásek, do kterého se dala schovat spousta zbraní, a dlouhý tmavý kabát, který sloužil ke stejnému účelu.
Vysoké body s okovanou špičkou a patou byly nezbytnou součástí.
Takhle vystrojen jsem s Williamem v patách přešel do suterénu, abych si mohl vybrat zbraně a poslat Kinrelovi vzkaz.
Když jsem však na okamžik zahlédl Williamův výraz v jedné z několika vitrín, došlo mi, jak sobecky se celou dobu chovám.
Přešel jsem k němu a hrudí se natiskl na jeho záda. Čelem jsem se opřel o jeho rameno, a objal ho kolem pasu.
„Omlouvám se. Chovám se jako idiot. Jen… Prostě nechci, aby se někomu něco stalo. A hlavně tobě. Pořád mě trápí ten sen,“ zašeptal jsem a povzdechl si.
William
Andrew se stále tvářil uraženě. Místo rtů měl jen úzkou linku, jak silně je tiskl k sobě.
Ani neodpověděl Alexovi na jeho žádost. Nejspíš měl pocit, že chce taky něco vymyslet sám. Že nechce jen poslouchat příkazy a zákazy. Nějak jsme ho tou naší přípravou, a tím vším, co tomu předcházelo, nabudili, a vyvolali v něm konečně ten ochranářský pud a touhu pomoci.
Jeho vnitřní síla, která doposud spala, se pomalu začínala probouzet, a já, stejně jako Faileon jsme to cítili.
Nechali jsme je o samotě, a vyjeli jsme do Alexova domu. Ještě předtím jsem ale poručil několika svým služebníčkům, aby hlídali Andrewa. Pořád jsem nějak nevěřil tomu, že bude v klidu a udělá jen to, co po něm Alex chtěl. I když jsem to s ním probíral i o samotě, a vysvětlil mu všechna rizika, i ty nejhorší, přesto se držel toho, že to udělá…
Neřekl jsem to Alexovi, protože by se na něj ještě víc zlobil, a jejich přátelství by tím mohlo být ohroženo. Měli by si víc navzájem věřit, zvlášť, když je to Francisův potomek, který při nás vždycky stál.
Na to všechno jsem myslel i ve chvíli, kdy jsme sestoupili do suterénu.
Chytl jsem Alexovy ruce a přitáhl si je k ústům.
„Já ti rozumím. Chápu, jak se cítíš a proč máš strach. Taky se obávám, ale musíme to udělat. Nesmíme dovolit, aby nás strach úplně ochromil a my tak ztratili tuhle jedinečnou šanci. A možná je dobře, že to uděláme tak brzy. Kdybychom to plánování protahovali, nebo odložili, mohl by nám to Kinrel zkomplikovat ještě víc,“ políbil jsem ho na ruce, a pak se v jeho objetí přetočil, abych stál k němu čelem.
„Mimochodem… Jaký vzkaz mu vlastně chceš poslat?“
Alexander
Když se ke mně William otočil čelem, opřel jsem se o jeho hruď a zaposlouchal se do tlukotu jeho srdce.
„Vím, že lepší šanci nedostaneme a udělám všechno, abychom vyhráli. Přece jen, něco z rytíře ve mně ještě zůstalo,“ pousmál jsem se, když jsem k němu zvedl oči. „Jen mi prostě poslední dobou ujíždí nervy víc, než obvykle.“
Pak jsem si ho přitáhl blíž k sobě, a konečně mu po delší době věnoval hluboký a dlouhý polibek.
„To kdyby náhodou…“ zachraptěl jsem, když jsem se od něj konečně odtrhl, a ještě lehce se svými rty otíral o ty jeho.
Pak jsem ho naposledy krátce políbil a odtáhl se.
„Můj vzkaz se ti nejspíš nebude líbit, ale nezabráníš mi v tom,“ mrkl jsem na něj přes rameno, sundal si kabát, z jedné skříně vyndal plášť, rukavice a kryt přes obličej.
Na malý papírek jsem napsal vzkaz: „Kinrele, čekám na tebe a mám něco, co ty chceš,“ stočil ho do ruličky a vložil do menšího ocelového válečku.
Pak jsem přešel k mrazáku, otevřel ho a zadíval se na mrtvolu.
Navlékl jsem si rukavice, a z jednoho velkého šuplíku vedle stolu vyndal úzkou elektrickou pilku, která sice vypadala poměrně neškodně, ale i tou nejtvrdší kostí dokázala projet jako máslem.
„Nemusíš se na to dívat. Můžeš klidně počkat nahoře. Stejně si potřebuju ještě něco pak vzít z pracovny. A musím pak počkat, než přijede poslíček, abych mu to předal,“ otočil jsem se ještě na Williama.
William
„Žádné náhodou, všechno dopadne dobře,“ ujistil jsem Alexe, že to bude v pohodě.
Ale sám jsem si tím nebyl úplně jistý. Nenechal bych mu jinak ten dopis, který teď leží u mě doma v šuplíku.
Když mi sdělil, že bude posílat Kinrelovi vzkaz a nejspíš se mi to nebude líbit, zarazil jsem se. A v momentě, kdy vzal do ruky pilku, otočil jsem se a vyšel ven.
„Počkám tě nahoře,“ řekl jsem ještě mezi dveřmi, než jsem vylezl nahoru.
Vyšel jsem do patra, kde měl ložnici a pracovnu. Chtěl jsem jít prvně do pracovny, ale nakonec jsem vešel do ložnice. Zastavil jsem se u dveří a rozhlédl se po místnosti. Můj pohled padl na podlahu, na místo, kde jsem předtím uvěznil Alexe, a kde jsem ho… znásilnil.
Při té vzpomínce se mi stáhnul žaludek a musel jsem začít zhluboka dýchat, abych se uklidnil.
Hned se také vyrojily všechny pochybnosti, kterým jsem se doposud snažil bránit.
Co když to opravdu dopadne špatně? Co když nad námi znovu Kinrel získá moc?
Bude to pořád do nekonečna…
Dosedl jsem na postel, opřel si lokty o kolena, a hlavu složil do dlaní. Zavřel jsem oči…
Padla na mě neutěšená nálada. Bylo mi tak mizerně, jako nikdy jindy. Po celou dobu jsem se snažil být nad věcí, uklidňovat druhé, řešit to.
Ale co když se opravdu něco stane? Je dnešek poslední den, který můžu společně prožít s Alexem?
Dolehl jsem prudce na záda, když mě z toho všeho náhle silně rozbolela hlava. Zprudka jsem oddechoval, ale přesto se mi začaly dělat mžitky před očima, a já je musel zavřít.
Náhle jsem ucítil zvláštní teplo, které začalo prostupovat mým tělem.
Vím o vás… Nikdy se vám to nepodaří… Vaše utrpení je nekonečné, stejně jako koloběh života… Nikdy kletbu nezrušíte… Jsem věčný… nesmrtelný…
Vím o vás… Nikdy se vám to nepodaří… Vaše utrpení je nekonečné…
Slova se neustále opakovala, a mé tělo, které začínalo nabírat sílu Novu, se jim snažilo bránit.
Ale byl zatím silnější, a stále jsem je slyšel. Jako kdybych měl Kinrela ve své hlavě.
Musí tu mít něco, nějaké kouzlo, kterým hlídá Alexův dům. Musím se probrat a zarazit to. Musíme odsud co nejdříve pryč…
Alexander
Byl jsem na jednu stranu rád, že William odešel. To, co jsem se chystal udělat, nebylo zrovna humánní a nechtěl jsem, aby mě William takhle viděl.
Protože, i když jsem se snažil vypadat znechuceně a pohoršeně nad tím, co dělám, spokojený úšklebek, když pilka projížděla zmrzlým masem i kostmi jako nůž máslem, jsem nedokázal zakrýt.
Jen, co jsem dořezal, odložil jsem pilku, stáhl si ochranný kryt obličeje i plášť, sundal jednu rukavici a vytočil donáškovou službu. Počítal jsem s tím, že než hlavu zabalím do přenosného boxu a vložím do krabice, který obmotám ještě balícím papírem a pěknou stužkou, tak poslíček dorazí.
Nadiktoval jsem adresu a se spokojeným mlasknutím telefon odložil, abych si znovu rukavici nasadil, vyndal uříznutou hlavu a nacpal ji do přenosného boxu, kterých jsem měl v suterénu několik.
Spokojen se svou prací jsem konečně odložil rukavice, popadl do jedné ruky lístek se vzkazem do druhé box a vydal se do obýváku, kde jsem měl zbytek věcí, které jsem potřeboval.
Zbraně jsem zatím sebou nebral, bylo to zbytečné, pro ty jsem se rozhodl vrátit, až vyřídím tohle.
Vešel jsem do obýváku a chtěl zavolat na Williama, když mnou projela ostrá bolest, až se mi zatmělo před očima, a já klesl na jedno koleno.
Měl jsem pocit, že mi tím tlakem snad vybuchne hlava a srdce mi snad vynechalo nějaký ten úder.
Když první vlna přešla, nechal jsem box boxem a vstal.
„Williame!“ zařval jsem, až mi hlas přeskočil a vyběhl jsem z obýváku.
Strachem jsem skoro ani nedýchal.
Zaběhl jsem do pracovny a ještě několikrát vykřikl jeho jméno, ale odpověď nepřicházela.
V pracovně nebyl, takže mojí další volbou byla ložnice.
„Williame!“ vykřikl jsem znovu, když jsem rozrazil dveře a uviděl ho ležet na posteli.
Málem jsem se přerazil o vlastní nohy, jak jsem se k němu hnal a za tu šipku, co jsem hodil do postele bych měl dostat olympijskou medaili.
„Williame! Lásko! Co se děje? Jsem u tebe! Mluv se mnou! No tak!“ přiklekl jsem k němu, sklonil se nad ním a popadl ho za ramena.
Lehce jsem s ním zatřásl a zadíval se mu do očí, které byly temnější než obvykle.
„Williame! Nedovol mu to! Nedovol mu vyhrát! Spolu jsme silnější!“
I když tahle slova většinou říkal William, a já o nich pochyboval, teď jsem cítil, že to on potřebuje mou náruč.
Zvedl jsem ho proto do sedu, posadil si ho do klína, pevně ho objal a začal mu do ucha broukat naši píseň o nešťastné lásce a šťastném konci, který, jak jsem doufal, potká i nás.
William
Měl jsem otevřené oči, ale přitom jsem nic kolem sebe nevnímal. Ten hlas mě zcela pohltil a uzavřel uvnitř sebe.
Bylo to, jako když se zasekne gramofonová deska. Stále dokola se mi v hlavě ozývaly stejná slova.
Bojoval jsem s tím, ale nedokázal jsem se z té smyčky vymanit. Nicméně, mé tělo se samo podvědomě tomu snažilo bránit. Cítil jsem, jak moje moc stále nabývá na síle a snaží se Kinrela vypudit z mé hlavy.
A najednou jsem jako z povzdáli zaslechl jiná slova.
Tichý hlas, zpíval slova v melodii, kterou jsem tak dobře znal.
Zkusil jsem se soustředit na ně. Věřil jsem jim. Bylo to, jako kdyby mě někdo chtěl vytáhnout z hluboké černé studny na povrch.
Ten hlas postupně zesiloval a zatlačoval Kinrelova slova do pozadí tak dlouho, až přešly v šepot, a nakonec zmizela úplně.
Zamrkal jsem, jako bych se právě probudil. Nebrečel jsem, ale oči mě pálily a slzely, jako by mi do nich někdo naházel písek. Zvedl jsem ztěžka jednu ruku a protřel si je, a když jsem je znovu otevřel, díval jsem se na Alexovu halenu, jak mě pevně k sobě tiskl.
Ten hlas byl jeho… Zpíval mi tu krásnou píseň, kterou známe už tak dlouho. To já jsem ho tu píseň naučil na královském dvoře, v době, kdy jsme spolu prožívali ty nejhezčí chvíle. Kdy jsme ani jeden netušili, že náš osud bude jednou stejný, jako milenců, zmiňovaných v písni.
„Už je dobře,“ zašeptal jsem a jednou rukou jsem Alexe objal.
„Jsem zpátky, ale musíme co nejdříve odejít,“ pohladil jsem ho po zádech, a pak se narovnal, abych se mohl lépe posadit.
Bolest hlavy neustupovala a měl jsem pocit, jako by mi ji někdo chtěl vyprázdnit.
Kdo asi…
„Vypadá to, že tu Kinrel byl a zanechal tady nějaká kouzla. Musíme rychle odsud pryč. Taky by se tu klidně mohl ukázat…“ pootočil jsem hlavu k oknu.
Alexander
Zhluboka jsem si oddechl, když mě William začal konečně vnímat. Bylo na něm ale vidět, že mu není moc do zpěvu.
Chtěl jsem ho znovu obejmout, ale v tu chvíli se ozval domovní zvonek.
„To je poslíček. Pošlu balík, vezmu zbraně a vypadneme. Možná by bylo lepší, kdybys na mě počkal v suterénu. Tam se Kinrel nejspíš nedostal, a paradoxně tam budeme v největším bezpečí,“ políbil jsem ho na čelo, shrnul mu z tváře pár vlasů, které mu tam spadly, a s těžkým srdcem, protože se mi nechtělo Williama nechávat o samotě, jsem vstal a seběhl k hlavním dveřím, protože to vypadalo na hodně netrpělivého poslíčka.
Řekl jsem mu, ať chvilku počká, a aby neměl kecy, dal jsem mu dýško za čekání, a pak znovu zmizel v domě, abych mohl balík pořádně zabalit.
Byl trochu těžší, ale za menší příplatek poslíček přestal dělat herečku a velmi rád se toho ujal. Nadiktoval jsem mu adresu a řekl, že na vrátnici a kontrole má říct, že je to od Alexandra Bargy, pro jeho nejvyššího šéfa, aby ho pustili dál a nezastavili hned mezi prvníma dveřma. Poslíček horlivě přikyvoval, protože si za dnešní den v konečném důsledku vydělal nejspíš tolik, co normálně za půl roku, a po chvilce už nasedal do svého auta.
William
Přikývl jsem, že půjdu dolů a Alex hned na to odběhl. Vstal jsem z postele a zašel ještě do koupelny. Opláchl jsem si obličej, abych se trochu vzpamatoval a zadíval se na sebe do zrcadla.
Vypadal jsem, jako bych týden nespal. Opravdu tady nemůžeme zůstat. Pořád cítím ty zvláštní vibrace, magickou energii, která zůstala skryta, dokud jsem neusedl na postel. Pak se to nejspíš všechno spustilo…
Zastavil jsem vodu, utřel se a rychle sešel dolů do Alexova suterénu. Když jsem viděl tu pilku u mrazáku, raději jsem k tomu ani nešel. Nechtěl jsem vědět, co s ní Alex dělal, i když nějakou představu jsem měl.
Posadil jsem se na židli a čekal. A než se vrátil, přemýšlel jsem zase nad tím, co nás čeká.
A taky nad tím, že Kinrel už na sto procent tuší, jak se věci mají, a cítí, že mu teče do bot. Nevím, jestli je už zoufalý, nebo co, ale to, že začíná útočit na všechno, co se nás dvou týká, mluvilo samo o sobě. Byl opravdu nevyšší čas to ukončit.
Alexander
Vyběhl jsem nahoru do ložnice a oddechl si, když jsem viděl, že už tam William není, a držel se mé prosby.
Chvilku jsem zůstal stát mezi dveřma a zíral do místnosti. V hlavě se mi přehrávala Williamova slova i to, co se za poslední dny událo.
Celou cestu dolů do suterénu jsem přemýšlel nad jistou věcí, a když jsem vešel a uviděl Williama, který najednou vypadal strašně unaveně a přešle, rozhodl jsem se.
Došel jsem až k němu, objal ho a jeho hlavu si přitiskl na břicho.
„Promiň. Pořád se o mě staráš, pořád se snažíš rozehnat můj pesimismus, a já hlupák si nevšiml toho, jak moc trpíš,“ naklonil jsem se nad něj a políbil ho na čelo.
Slza mi stekla po tváři, a svezla se na Williamovu.
„Pojedeme odsud. Počkej na mě v autě blok odsud. Musím ještě něco zařídit,“ zašeptal jsem se rty na jeho čele. „Běž, prosím, bude to v pořádku. Hned budu u tebe. Dej mi tak deset minut.“
S těmi slovy jsem se od něj odtáhl a počkal, dokud neodešel.
Po chvilce jsem vyšel za ním, abych se ujistil, že skutečně nasedá do auta a míří pryč, než jsem se vrátil zpátky dolů.
Z jedné skříně jsem vyndal tašku a naskládal do ní všechny zbraně, které jsem považoval za potřebné. Nic jiného jsem nepotřeboval. veškeré doklady i peníze jsem měl u sebe, a oblečení nebo jiné věci se dají snadno koupit.
Pak jsem se začal zabývat tou druhou věcí, která mi skutečně nezabrala víc než několik minut.
Měl jsem štěstí, že okolní domy byly dost daleko a navíc chráněné vysokými stromy, kromě toho, prostor suterénu většinu z toho pohltí.
I přesto, že jsem se sám sebe snažil přesvědčit, že mi to vlastně může být jedno, protože celý tenhle dům a všechno v něm je lež, i přesto jsem se neubránil slzám, když jsem vycházel z domu s velkým batohem v ruce a kapucí přes tvář.
„Jeď prosím,“ zašeptal jsem, když jsem batoh hodil na zadní sedadlo, a sám sebou pleskl na sedadlo spolujezdce.
Nechtěl jsem vidět to, co přijde, ale i tak William nebyl dost rychlý.
Tlumený zvuk výbuchu, tříštění skla, jekot lidí, plameny i kouř, které vyšlehly k obloze nešlo přehlédnout.
Zavřel jsem oči a zaťal ruce v pěst.
I když celý můj život byla jedna velká lež, byl to přece jen můj život. Ale věděl jsem, že to musím udělat. I kdyby se nám podařilo Kinrela zabít, nejspíš bych se do toho domu už nedokázal vrátit. Ne potom, co William naznačil, že u mě Kinrel nejspíš byl.
William
Alexovo chování bylo zvláštní. Ale nic jsem neřekl. Už toho má taky dost, a navíc zjištění, že u něj byl Kinrel, mu na náladě nepřidalo.
Raději jsem ho poslechl a šel do auta. Popojel jsem tak, jak chtěl, a ve chvíli, kdy nasedl do auta a měl kapuci staženou do čela, mi došlo, že jeho chování je trochu jiné než doposud.
A vzápětí mi došlo proč.
Dupnul jsem na brzdu a otočil se dozadu. Díval jsem se, jak se jeho dům hroutí, až zcela zmizel za vzrostlými stromy, všude se roznesl prach, a vzápětí z hořících trosek stoupal černý dým.
Podíval jsem se na Alexe. Zatínal ruce v pěst a snažil se nedívat dozadu.
Byl to jeho život, jeho dům… Určitě mu z toho bylo těžko.
Na druhou stranu… Ten dům už není tichým svědkem toho, jak jsem ho znásilnil, a Kinrelova kouzla tím navíc pozbyla platnosti.
Nahnul jsem se k Alexovi, stáhnul mu kapuci z hlavy a políbil ho na tvář.
„Jedeme domů,“ pohladil jsem ho po jeho krátkých vlasech.
Zařadil jsem a šlápl na plyn. Kousek našeho současného života je pryč, a my se teď musíme dívat jen dopředu…
Alexander
Celou cestu až k Williamově domu jsem mlčel a jen se díval z okna.
Bylo už něco málo po poledni, a jak jsme zjistili, podle vzkazu, který nám zanechali, Faileon už odešel udělat přípravy, stejně jako Andrew odešel do práce.
Neměl jsem z toho moc dobrý pocit. Myslel jsem, že budou ještě doma. Chtěl jsem mít Andrewa pod dohledem, protože jsem se obával toho, co vyvede. Takhle ale nezbývalo nic jiného než věřit tomu, že bude v pořádku.
Teď už nás čekalo jen to nejdůležitější.
„Taky půjdu. Musím se připravit, a chci se tam pořádně porozhlédnout. Chci taky vidět, jak někteří zareagovali na Faileonovu zprávu, a těm, co by nevěřili se ukážu plně vyzbrojen s tím, že Jerom a ostatní jsou mi v patách,“ obrátil jsem se na Williama, a tašku se zbraněmi hodil na pohovku.
Chtěl jsem ještě něco říct, ale pohled na něj mi vzal všechny slova.
Místo toho jsem překonal tu krátkou vzdálenost mezi námi a pevně ho objal.
„Nechce se mi tě opouštět, ale musím jít. Dokud mám sílu. Ale věř tomu, že ať to dopadne jakkoliv, vždycky tě budu milovat,“ zašeptal jsem, a pak se kousek odtáhl.
Ze svého prstu jsem stáhl prsten, který jsem mu navlekl v Anglii a nasadil ho k tomu jeho.
„Něco na památku, kdyby náhodou,“ usmál jsem se na něj a pohladil ho po tváři.
Pak jsem se přitiskl na rty a věnoval mu dlouhý, procítěný polibek, který z trochou štěstí nebude poslední, ale při naší smůle, která nás provází nejspíš bude.
„Budu čekat na trhu,“ zašeptal jsem ještě, když jsem se od něj odtrhl, a pak popadl tašku a skoro vyběhl z pokoje.
William
Měl jsem divný pocit, když jsme se vrátili a Faileon a ani Andrew už nebyli u mě doma.
Cítil jsem zvláštní prázdno, zvlášť ve chvíli, kdy ke mně přistoupil Alex, natáhl mi svůj prsten na prst a naposledy políbil.
Jako bychom se už nikdy neměli vidět.
Chtěl jsem ho ještě na moment zastavit a pořádně ho obejmout, jak jsem začínal mít strach, že se něco zvrtne, ale on vyběhl z pokoje ven, než jsem to stihl udělat.
Chvíli jsem jen tak stál a díval se nepřítomně před sebe. Teprve, když se mi slabounce v hlavě ozval jeden z mých služebníčků, kteří hlídali Andrewa, vzpamatoval jsem se. Napojil jsem se na něj, abych viděl, co Andrew dělá…
Právě vešel do té rozhlehlé kanceláře, odkud se výtahem jelo ke Kinrelovi. Rozmlženě jsem viděl, jak vchází dovnitř a něco říká. Úplně mě zamrazilo, když muž za stolem zvedl hlavu a já se díval do obličeje našeho největšího nepřítele.
Vypadal přesně jako tenkrát. Tmavé pichlavé oči, ostré rysy, nic neříkající výraz…
Ale v momentě, kdy Andrew rozčíleně začal něco říkat a divoce gestikulovat, Kinrel na moment ztratil kontrolu, rychle vstal a zamračil se…
Dostal jsem strach, že Andrewovi ublíží, ale Kinrel se vzpamatoval a povolil napjatý výraz i postoj. Přešel k Andrewovi a otcovsky mu položil ruku na rameno a ukázal mu, ať se posadí. Zřejmě po něm chtěl, aby se uklidnil, a v klidu mu všechno pověděl.
Můj služebníček, i když ho měl Andrew ve vlasech, byl tak malinký, že Kinrel nemohl cítit ani trochu mé přítomnosti, mé magie. Proto jsem se skrz něj začal rozhlížet po kanceláři. A po chvilce jsem našel to, co jsem hledal.
Menší soška, postavená na parapetu pootevřeného okna, držela v předních packách větší rubín ve tvaru slzy…
To je přesně to, co jsme hledali.
I Andrew se tam na moment podíval, ale vzápětí se už díval na Kinrela, který si toho naštěstí nevšiml…
Mohl jsem jen doufat, že Kinrel odejde a nechá sošku s rubínem v kanceláři, a že Andrew nevyvede nějakou hloupost.