William
Po chvíli přemýšlení, kdy mi myšlenky lítaly všemi směry a nechtěly se nijak usměrnit, jsem konečně otevřel knihu.
Začal jsem hledat to, co jsem si vzpomněl, že by tu mohlo být. Prolistoval jsem už asi třetí knihu.
Věděl jsem, že to tu někde je, ale nemohl jsem si vzpomenout na přesné znění, a ani na to, v které knize to bylo.
Právě jsem otvíral další knihu, když jsem zpozorněl. Zacítil jsem mírně zachvění své magické energie.
Moji malí služebníci, kteří hlídali dům, něco zacítili a dávali mi takto vědět. Ale nechtěl jsem se skrz ně dívat. Neměl jsem čas. Měl jsem pocit, že se něco děje s někým z těch tří. Vyletěl jsem z křesla, a jak neřízená střela se hnal ven.
Mezi dveřmi jsem se málem srazil s Faileonem, který už taky běžel ven, a u dveří do kuchyně stál Andrew a jen se za ním díval.
Vyběhli jsme oba ven a první co jsme viděli, byl Alex, hroutící se k zemi. Klečel, něco zakřičel, a pak se sunul k zemi.
„Alexi!“ vykřikl jsem a hned k němu doběhl.
Dopadl jsem vedle něj na kolena a chytil ho.
„Alexi, co se děje?“ přitiskl jsem si ho k sobě.
Alexander
Ta náhlá slabost a vidiny odezněly stejně rychle, jako přišly.
Když vedle mě dopadl na kolena William, jen jsem lapal po dechu a snažil se uklidnit.
Působilo to všechno na mě tak proto, že jsem byl člověk? Nebo prostě Kinrel už tehdy viděl mé slabiny a takhle se mi mstil?
„Jsem… v pořádku…" zachrčel jsem a pohlédl na Williama, a Faileona, který stál vedle něj.
„Měl bys být s Andrewem. Vážně mi nic není."
Faileon se na mě sice podezíravě díval, ale když jsem ho znovu ujistil, že to nic není, nakonec přikývl s tím, že mu máme okamžitě říct, kdyby něco, a zmizel v domě.
„Omlouvám se… Naštval si se na mě, a já se najednou cítil strašně sám. Chtěl jsem se projít a… zatočila se mi hlava," pousmál jsem se na Williama a vstal.
Hned jsem ale zavrávoral, a na moment musel zavřít oči, jak jsem měl pocit, že mi snad do mozku někdo vrazil klín.
„Asi… bude lepší, když si půjdu přece jen lehnout. Vím, že toho máš moc…" zadíval jsem se na Williama a zavrtěl hlavou. „Ne, nebudu tě rušit. Chtěl bych být s tebou, ale vím, že máš moc práce. A omlouvám se… Za to v kuchyni…"
William
Zachytil jsem Alexe, když zavrávoral, a přitáhl si ho k sobě blíž.
„Vystrašil jsi mě. Myslel jsem… myslel jsem, že… No, myslím, že ti to nemusím vysvětlovat,“ přitiskl jsem své rty na jeho, abych umlčel své obavy, které jsem se už i bál vyslovit nahlas.
Ten člověk se nám teď někde vysmívá. Vzpomněli jsme si, jsme spolu, plánujeme, co s ním, ale čím dál víc nás deptá, baví se tím, a možná to nakonec skončí tak, že se z toho oba s Alexem zblázníme. S každou další vzpomínkou se do toho zoufalství propadáme čím dál víc…
„Musíme zapomenout,“ uvědomil jsem si náhle.
Nejspíš jsem Alexe uvedl do pořádného šoku, ale chtěl jsem jít dovnitř, abychom tu nebyli na očích. Mám tu na zahradě, vlastně kolem celého domu, hlídače, ale jeden nikdy neví.
„Odteď se od sebe nehneme, pokud to nebude bezpodmínečně nutné. Půjdeme dovnitř, a já ti všechno vysvětlím. Jen si chci ze spodu vzít knihy, které jsem ještě neprošel, a pak půjdeme nahoru. A ne, že nemáme hlad. Najíme se, a s plným žaludkem máme šanci se uklidnit a začít rozumně uvažovat. No… Sice postgastrální demence může na chvíli zafungovat, ale stejně si myslím, že se nám nepodaří usnout ani po dobrém obědě, a káva nebo dobrý čaj nás probere.“
Ještě jednou jsem Alexe políbil, a pak jsem ho už vedl do suterénu. Naložil jsem mu do náruče několik knih, já si vzal zbytek a vrátili jsme se do bytu. Knihy jsme uložili na stůl v obýváku a pak šli do kuchyně, protože Andrew už na nás volal, že prostřel a nachystal jídlo.
Alexander
Když William řekl, že musíme zapomenout, na chvilku jsem dostal strach, jestli se mi to jen nezdá, nebo se William z toho všeho už nezbláznil. A než jsem se stačil vzpamatovat, najednou jsem stál v obýváku, odkládal knihy na stůl, a Andrew nás volal k prostřenému stolu.
„Jak to, kruci, myslíš? Zapomenout?!“ vyjel jsem možná trochu prudce po Williamovi, když jsem se konečně vzpamatoval, a Faileon s Andrewem, kterému najednou zmizel úsměv z tváře, se po nás otočili.
„Teda, chci říct, doufám, že to po večeři vysvětlíš. Teď nevím, o čí duševní stav se totiž mám bát víc, jestli o tvůj, nebo o můj,“ dodal jsem mírněji, usmál se na Williama a přešel k Andrewovi, kterému jsem rozcuchal vlasy.
„Tak co, už je ti líp? Snad to všechno brzo skončí,“ povzbudivě jsem se na něj usmál a pohladil ho po tváři.
Pak jsem si sedl za stůl, stejně jako William, a nakonec jsem začal mít i docela hlad.
A hlavně...
Aspoň na chvilku jsem se u večeře uvolnil.
Nepadlo při ní ani slovo o tom, co se děje, Faileon, který nejspíš chtěl alespoň na chvíli zmírnit to napětí, vykládal některé své příhody, a Andrew líčil, co všechno musí udělat, až začnou s Faileonem bývat spolu.
Po večeři nám Faileon uvařil uklidňující čaj, a když jsme přešli do obýváku a já se pohodlně uvelebil na sedačce, obrátil jsem se na Williama.
„Tak už mi řekneš, jak jsi to myslel?“
William
Po večeři jsme se usadili v obýváku, a já věděl, že Alex znovu přijde s tou otázkou.
Ale stejně jsem se jim to chystal říct.
„Alexi, nemáme tušení, kolik životů jsme vlastně prožili. Vzhledem k tomu, že jsme vždy umřeli celkem mladí, může jich být strašně moc. A každý ten život končí… No, víš čím,“ natáhl jsem se po jedné z knih a začal v ní naslepo listovat, abych nějak zaměstnal ruce.
„S každou další vzpomínkou to neseme čím dál hůř. A nemůžeme si být jistí, že se to změní s prolomením Kinrelovy kletby. Co když se to spustí jako lavina, a až bude po Kinrelovi, vyhrne se to na nás všechno najednou? Jsi schopný to zvládnout? Co když je to třeba nějaká další část Kinrelova plánu, kdyby přeci jen umřel, a on se nám tak mohl mstít dál? Anebo nás tímhle teď vědomě oslabuje. Zbláznil bych se, kdybych měl všechny ty životy, kdy do poslední chvíle jsme pro sebe cizí, a v posledních pár vteřinách si uvědomíme, co se stalo, zažívat, a cítit znovu a znovu tu bolest. Chtěl bych si nechat vzpomínku aspoň na náš první život, ale ty další, kdy jsme vlastně nepřátelé… A pak naše smrt… Nejspíš bych to nezvládl. Už tak mi z toho jde hlava kolem. Nedokážu už skoro rozumně uvažovat, protože stále znovu a znovu prožívám to utrpení. Nedokážu se pořádně soustředit, protože nevím, kdy příště na mě vyskočí nějaká další vzpomínka. Mám návrh, a sám řekni, jestli ho přijmeš, nebo ne. Chci sepsat všechno, na co jsme si doposud vzpomněli, a co ještě sepsáno nemáme. Bude to psaná vzpomínka. Ale tady…“ zaťukal jsem si na hlavu.
„Tady chci mít čisto. Až se zbavíme Kinrela, chci vytvořit kouzlo, které by nám pomohlo zapomenout na ty bolestivé chvíle, protože už nebude potřeba ty vzpomínky mít. Nebude už hrozba, nebude nutné si je uchovávat. Chci žít konečně normální život vedle tebe, bez nějakých obav a strachů.“
Všichni do jednoho mlčeli a nechali mě mluvit. Byl jsem rád, že mě nepřerušili, protože jsem to ze sebe opravdu musel dostat. Teď ještě nemůžeme zapomenout, dokud Kinrel žije, a nemáme jistotu, že nám od něj už nic nehrozí. Ale potom… Potom to už bude jiné.
„Nechci se dostat do blázince,“ dodal jsem ještě tiše a zadíval se na knihu.
„Tady to je!“ vykřikl jsem a hned začal číst stranu, kterou jsem naslepo nalistoval.
Nechal jsem Alexovi čas, aby zpracoval to, co jsem řekl. Je na něm, jestli můj návrh přijme nebo ne.
Alexander
Poslouchal jsem Williama, a když skočil, sklopil jsem pohled k zemi.
Taky mě to bolelo. Každá vzpomínka, víc a víc, nehledě na to, že měl William pravdu v tom, že si nemůžeme být jistí tím, co se stane, až Kinrel zemře.
Ale…
Co když zapomeneme i na náš první život? Co když byly i hezké vzpomínky, jako v tom Rumunsku, i když jen krátké?
Co když nás to úplně změní?
Věřil jsem Williamovi, ale s kouzly jsem měl špatné zkušenosti a moc jsem jim nevěřil.
„Musím… Musím si to promyslet,“ odkašlal jsem si po chvíli. „Máš pravdu v tom, že nevíme, co se stane, až Kinrel zemře. Taky v tom, že už z toho blázníme. Ale… Jediné, na co jsem nezapomněl od svého prvního života, je můj postoj ke kouzlům. Proto… Dej mi čas. Aspoň den…“
Pak jsem vstal, vzal do ruky deník a tužku.
Potřeboval jsem se něčím zaměstnat.
„Než najdeš, co potřebuješ, napíšu zatím do deníku, co si pamatuju, ano?“
William
Vyslechl jsem si Alexe. Tušil jsem, že nebude hned souhlasit, Taky bych to neudělal. Vím, že tenhle nápad má nějaké ty mouchy, které se musí vychytat. A já bych mohl okamžitě hned některé vyjmenovat. Ale taky byla pravda všechno to, co jsem říkal.
Nechci znovu a znovu zažívat, kdo ví, kolik Alexových smrtí, i když bude Kinrel po smrti.
Sklopil jsem oči zpátky do knihy. Byl to spíš deník jednoho z mágů, který byl předělaný do knihy, a byly v něm další zápisky nějakého čaroděje, který tu knihu studoval.
Počkal jsem, dokud Alex nesepsal všechno, na co si vzpomněl, abych ho nerušil. A teprve potom, když odložil pero, položil jsem knihu doprostřed stolku a ukázal na ni.
„Tady je to, co jsem hledal. Věděl jsem, že jsem na to už narazil, ale nepovažoval jsem to za nějak podstatné, dokud jsi Alexi neřekl to o tom rubínu a dalším životě. Podle všeho, pokud je to tak, jak jsi slyšel, Kinrel svůj život rozdělil na dvě části. Víc ani nemohl, protože by se natolik oslabil, že by svými kouzly ani nezapálil oheň. Tenhle čaroděj, který to sepsal, to zkusil a málem přišel o život, protože ho to opravdu značně oslabilo. Magická energie je pro nás čaroděje něco jako součást života. Jednou ji máme a s ní musíme žít. Je to jako dýchání. Jakmile přestaneš dýchat zemřeš. Přijdeš o svou magii, zemřeš. Někdo ji má slabší, někdo silnější. A proto se často čarodějové uchylují k černé magii, aby posílili svůj život a zabránili tomu, aby o magii přišli.“
Pokynul jsem všem, aby se podívali na obrázky, které tam byly namalované. Postup a popis, jak rozdělit svůj život. Všechna pozitiva i rizika. Ale to druhé rozhodně převládalo.
„Tenhle si rozhodně nehrál na Voldemorta. Tahle blbost v Harrym Potterovi je největší blábol, co kdy mohl, kdo vymyslet. Ale berme to tak, že je to pohádka. Jenže my jsme skuteční. A podle toho se taky musíme zařídit. Rozdělit život na dvě části jde. Ale pozor. Jedna část je vždycky slabší. Nazval bych ji jako nějakou schránkou životní energie. Ta silnější část zůstává v lidském těle, aby dotyčný přežil a mohl mít stále svou magii.“
Alexander
Poslouchali jsme Williama, když jsem dopsal své myšlenky do deníku, a on nám všem pověděl, co hledal.
„U někoho jako je Kinrel mě to nepřekvapuje. Možná jeho reinkarnace funguje taky tímhle stylem. A kdo ví, jestli se vůbec reinkarnuje. Ve všech vzpomínkách, co si pamatuju vypadal vždy stejně, přesně jako teď. Je možné, že ho ten schovaný kus srdce takhle udržuje při životě? Nebo je to tím, že použil černou magii? Moc se v těchto věcech nevyznám. Popravdě vlastně ani nevím, kolik se vy čarodějové dožíváte věku, protože jsem to zatím nestačil zjistit,“ zasmál jsem se hořce a zase si sedl.
Povzdechl jsem si a vzal do ruky knihu, abych si mohl pořádně přečíst to, o čem se tam psalo.
„V tom případě se ale všechno komplikuje,“ vyslovil jsem nahlas myšlenku, kterou si nejspíš mysleli všichni.
„Najdi rubín ve tvaru srdce... jenže kde ho hledat? Pochybuju, že ho bude mít u sebe. A tím pádem jen jeho samotného zabít nestačí. Otázkou zůstává, protože to se tu nějak nepíše, jestli je lepší napřed zabít čaroděje, a pak zničit tu věc, kde má schovaný kus svého srdce, nebo obráceně.“
William
Alex vyslovil otázky, na které jsem se v duchu taky ptal. Jen na některé jsem však měl odpověď.
„Znáš pořekadlo, že pod svícnem je největší tma?“ usmál jsem se, když se zamyslel nad tím, kde by mohl mít schovanou druhou část sebe.
„Hned ti to vysvětlím. Ale nejdříve je potřeba vědět jednu věc. Jak jsem už řekl, silnější část je v původním lidském těle. Ta slabší je někde uložena. Dnešními vědeckými termíny by se dalo říct, že je to vlastně jakási genetická banka, nebo tak nějak. Je ve vegetativním stavu. Rozhodně nemá však sílu, dokud se nedostane do svého původního těla. A tady se dostáváme k jádru věci. Musím jako první zabít Kinrela. Je to ta silnější část. Musí to tak být, aby čaroděj přežil, aby byl silný a mohl používat magii. Jakmile by tahle silnější část zemřela, ta slabší se uvolní a bude se chtít dostat do svého těla. Kinrel ji určitě nebude nosit s sebou, aby neriskoval její zničení společně s druhou částí. Ale zase musí být uložena někde tak, aby se dostala ke svému tělu. Bude někde na dostupném místě pro Kinrela. Někde, kde ji má na očích. Takže rozhodně nebude zavřená v nějakém trezoru, a čekat, kdo ví jak dlouho, až ten trezor někdo otevře. Za tu dobu by Kinrelovo tělo shnilo a jeho druhá část by se neměla kam vrátit a zemřela by, nebo by bloudila po světě bez cíle. Není to nic, co by se samo dokázalo bránit, jedině že by to Kinrel opatřil ochranným kouzlem. Ale jedna věc je jistá, Opravdu se může vrátit pouze do svého vlastního těla, jiné tělo ho nepřijme. Takže, jak zabijeme Kinrela, musíme vytvořit nějakou bariéru, přes kterou by se jeho druhá část nedostala, kdybychom ji včas nenašli. A pokud ji najdeme., musíme ji zničit hned, jakmile Kinrel zemře. Nesmíme to udělat obráceně. Kinrel by to zjistil, a pak by to bylo ještě horší. Musíme ho nechat myslet si, že má výhodu. Klidně se nechá zabít, a ještě se nám vysměje, protože si bude myslet, že má „záložní plán“, o kterém my ale víme a zničíme ho.“
Tenhle proslov byl snad nejdelší, co jsem ve svém životě kdy řekl.
Je toho ještě hodně, co je potřeba vyřešit, domyslet, ale tohle je pro náš další plán základ. A podle toho, jak Faileon přikyvoval, bylo jasné, že mám pravdu. Evidentně si taky o černé magii už něco nastudoval…
Alexander
Během Williamova proslovu si Andrew sedl vedle mě, zatímco Faileon odsouhlasil každé Williamovo slovo.
„Takže… Jednoduše řečeno, musíme zabít Kinrela, zapečetit jeho tělo a mezitím najít rubín a zničit ho.“
Znělo to sice jednoduše, ale tak snadné to nebylo.
Zadíval jsem se na své ruce a pohled mi padl na oba prsteny.
Co když budu natolik zraněný, že se nebudu moct hlídat? Co když bude William natolik oslabený, že se nebude moc hlídat? A co když…
Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem teď myslet na to, co by se stalo, kdyby William propadl černé magii.
Faileon bude muset nejspíš udržovat bariéru kolem trhu, aby se nic nedostalo ven a zbytečně to nepřitáhlo lidi, a Andrew se bude držet pěkně daleko, nejlépe u Faileona doma, aby se nedostal do potíží.
„No, takže teď už nám jen zbývá vymyslet plán, jak vylákat Kinrela ven. Já jsem svůj přednesl, který jste hned zamítli. Ale jestli máte něco lepšího, klidně to můžeme probrat. Jen… Jsem docela unavený a šel bych si lehnout, takže můžete to probrat buď beze mě, nebo to uděláme zítra,“ s těmi slovy jsem vstal, protáhl se a zívl.
Vážně se mi začínalo nějak chtít spát, i přesto, že jsem vypil Faileonův čaj na povzbuzení.
Ale nejspíš díky nervům, které v poslední době dostaly hodně zabrat, nepomohlo ani to.
William
Jo, musíme vymyslet plán, jak dostat Kinrela ven. Můžeme na něj zaútočit na nepřipraveného, ale taky to může čekat, a pak budeme mít problém. Bude potřeba vymyslet několik plánů.
Několik století se věnuje černé magii, má před námi zatraceně velký náskok.
Snad podvědomě jsem se podíval na kalendář, jako bych chtěl spočítat, kolik let má před námi Kinrel náskok. A ve chvíli, kdy můj pohled padnul na měsíční kalendář, něco mi došlo.
„Já si vezmu na starost bariéru kolem trhu a pak kolem Kinrela. Zapečetím jeho tělo, ale i když jsem Elf, nevím, nakolik je Kinrel silný, a jestli to bude stačit,“ vzal si hned na sebe Faileon jeden z úkolů.
„Máme tři dny na to, abychom dali dohromady nějakou strategii. I když počítám s tím, že jakmile se do sebe pustíme, nebude čas nad nějakým plánem přemýšlet a převládne pud sebezáchovy. Budeme střílet, jak se říká, naslepo, pouze za jedním účelem. Zabít ho,“ popošel jsem blíž ke stolu, abych se přesvědčil, že jsem to viděl správně.
„Proč tři dny?“ otočil se na mě Faileon.
„Za tři dny je Nov,“ odpověděl jsem automaticky.
„A proč zrovna Nov? Co s tím má společného měsíc?“ ozval se konečně i Andrew, který doposud stál tak trochu bokem.
„To nemyslíš vážně? Je to riziko!“ vyjel na mě Faileon o něco víc.
Kdepak asi tak zapomněl svoji pověstnou elfskou trpělivost a umírněnost?
„Jinak to nepůjde. Kinrel je velmi těžký protivník,“ odpověděl jsem, a už v tomhle momentu jsem věděl, že mě nikdo nepřesvědčí, abych to nedělal.
Alexander
Zadíval jsem se na kalendář, když o tom začal William mluvit, a okamžitě se mi vybavila vzpomínka na bitvu, která nás toho tolik stála. Otočil jsem se na Williama a zlostně se na něj podíval.
Viděl jsem, co to s ním udělalo. Viděl jsem, jak snadno se tím nechal pohltit. Jak snadno ho temnota ovládla.
Mě bude vykládat něco o tom, že se nemám obětovat? Že nemám jednat zbrkle a vystavovat se nebezpečí? Můj plán se zraněním okamžitě zavrhl, a pak sám navrhne tohle?
Jenže když jsem se na něj tak díval, došlo mi, že nemám sílu na to ho zastavit.
„Nech to být, Faileone,“ řekl jsem tiše a svěsil ramena.
„Ale…“
„Prostě… To nech být!“
Zamračil jsem se na něj a zaťal ruce v pěst.
„Jdu si lehnout. Klidně si to řešte dál, ale já už na to nemám dneska sílu,“ řekl jsem unaveně, mávl rukou, a pak se otočil ke dveřím.
„Alexi...“ špitl Andrew a zadíval se na mě s obavou v očích.
„Jsem v pořádku. Jen hodně unavený,“ prohrábl jsem mu vlasy a vyšel ze dveří.
William
Věděl jsem, že bude Alex proti. A nedivil jsem se mu. Už to jednou zažil. Faileon sice ne, ale i on byl proti.
„Chtěl bych vymyslet něco jiného. Ale jednak nemáme moc času, protože Kinrel už určitě něco tuší, a může už vymýšlet další plány, jak to zvrátit. A taky druhá věc. Je hodně silný. Teda teď. Kdysi bych s ním neměl problém. Ale teď… On věky sbíral a zesiloval svou magii stovky let, a já, než jsem se stihl vzpamatovat z narození, zase jsem umřel. A kdo ví kolikrát. Potřebujeme sílu, Faileone,“ došel jsem k němu a zadíval se mu do jeho očí. „Tentokrát vím, do čeho jdu. Můžu se na to připravit. A navíc… Mám tu tebe. Věřím, že mi pomůžeš najít cestu, kdybych ztratil směr. Nebo Alex. On mě už z toho jednou vytáhl a určitě by to udělal znovu. Je to pořád lepší, než tu mít zraněného bojovníka, který by nemohl ani pořádně zvednout kuši a vystřelit. Nebo jsi schopný ho během chvilky vyléčit tak, aby byl plně při síle? Je to člověk…“
„Já… já nechci, aby byl Alex zraněný,“ špitnul Andrew.
„Nedokázal bych to. Teda ano, ale ne tak rychle, jak bychom to potřebovali. A když bude Alex zraněný, bude ještě víc v nebezpečí. Bude víc zranitelnější a Kinrel… Může na něj zaútočit jako na prvního,“ odpověděl mi Faileon upřímně.
Věděl jsem to. A byl jsem rád, že mi nelhal. Kdyby Alex byl upír, nebo vlkodlak, či někdo jiný, kdo se umí rychle uzdravit, bylo by to něco jiného, ale takhle…
A já bych mu ani nedokázal ublížit. A počítám že ani jeden z těch dvou, kteří tu teď stáli.
„Půjdu za Alexem. Taky si potřebuji trochu odpočinout.“
„Budu připravovat tu bariéru,“ šel se Faileon posadit, a hned si vzal do ruky tužku a papír a začal si něco psát a malovat.
„A co… co mám dělat já?“ ozval se tiše Andrew. „Chci vám pomoct, ale připadám si tu strašně zbytečný.“
Zamyslel jsem se. Chápal jsem ho a věděl jsem, jak moc by chtěl Alexovi pomoct, aby se už netrápil. Měl ho opravdu rád, stejně jako ho měl rád Francis. Má z něj hodně společného…
„Vlastně mohl bys…“ došla mi ta souvislost s Francisem. „Potřebujeme najít tu věc, ve které má Kinrel uloženou svou druhou část. Určitě jsi Kinrela už viděl, možná si vzpomeneš na něco, co by nám mohlo říct, kde by mohl mít uschovanou svou druhou část života. Určitě to bude mít souvislost s rubínem. Alex naznačil něco o rubínové slze, jestli si dobře vzpomínám…“
Andrew se šel hned posadit vedle Faileona. Pohodlně se opřel a zavřel oči. Bylo jasné, že se ponořil do svého úkolu okamžitě, aby byl také užitečný.
„Budu nahoře,“ ukázal jsem prstem ke stropu a zamířil jsem do ložnice za Alexem.
Alexander
Bylo mi z toho všeho těžko a smutno. Právě tomuhle jsem se chtěl vyhnout.
Nebyl jsem tak naivní, abych si myslel, že Kinrela porazíme levou zadní bez jediného škrábance. Bylo jasné, že to bude těžký boj, který odneseme nejedním zraněním, ale chtěl jsem se vyhnout tomu, aby William propadl temnotě. Což v tomhle případě byla šance téměř minimální.
Rád bych vymyslel něco jiného, ale momentálně mě nic nenapadalo.
Unaveně jsem si přejel prsty po čele, a pak zapadl do koupelny. Ve sprše jsem se nezdržel moc dlouho, na stále mokré tělo natáhl kraťasy a tílko, a plácl sebou do postele.
Pohodlně jsem se natáhl na záda, ruce složil pod hlavu, a zadíval se do stropu.
Po chvilce přišel i William.
„Nesouhlasím s tím. Nelíbí se mi to. Ale… Pokud si to přeješ, budu to respektovat. A udělám všechno, abys tomu nepropadl," řekl jsem klidně, protože jsem věděl, že křikem stejně ničeho nedosáhnu, a zvedl jsem se na loktech, abych se na Williama zadíval.
William
Poslechl jsem si, co měl Alex na srdci. Přisedl jsem si k němu na postel, a otřel jsem mu kapky z tváře a z čela.
„Měl by ses utřít, když jdeš ze sprchy, jinak se nachladíš,“ sklonil jsem se k němu a políbil ho.
„Přemýšlel jsem o tom. A nejspíš to bude lepší takhle risknout. Taky jsem myslel na ten tvůj nápad. Ale nikdo z nás by nebyl schopen ublížit natolik, aby to vypadalo věrohodně. A navíc tě potřebujeme. Musíš být při plné síle. Jen s kouzly nic asi nesvedeme. Faileon bude mít plné ruce práce s udržením bariéry, a jako Elf by se zřejmě do boje ani nepřidal. Možná jo, ale až ve chvíli, kdy by opravdu musel zasáhnout, pokud by to spělo někam, kde bychom to my dva už nezvládli. A já neznám nikoho, kdo by nám proti černé magii mohl pomoci. Všichni, kdo by se k boji přidali, by byli ohrožení.“
Vstal jsem a svlékl jsem se, abych se i já mohl osprchovat. Přeci jen jsme se k tomu ještě po příletu nedostali. A já už se začínal v těch věcech cítit nesvůj. Měl jsem je na sobě už moc dlouho.
„Vím, že se ti to nelíbí. Ale nejspíš je to naše jediná možnost, jak ho přemoci. Je daleko silnější než já. A tohle je šance. Můžu vyřadit jeho schopnosti, a ty bys ho pak dorazil. Vím, do čeho jdu, a tentokrát jsem na to připravený. A navíc… Věřím tomu, že mě nenecháš padnout na dno.“
Odložil jsem poslední věc a jen v trenkách jsem šel do koupelny.
„Jen se sprchnu a přijdu za tebou. Faileon už sice pracuje na vytvoření bariéry, a Andrewa jsem už taky zaměstnal, aby se necítil zbytečný. Ale já i ty si potřebujeme odpočinout,“ dodal jsem ještě, než jsem vešel do koupelny, shodil ze sebe trenky a hned zalezl do sprchy.
Asi za pět minut jsem se vracel zpátky do ložnice, s ručníkem kolem pasu a druhým jsem si vytíral vlhké vlasy.
Nastavil jsem budík, aby mě vzbudil nejpozději za dvě hodiny, a pak už se uložil vedle Alexe. Přehodil jsem přes nás peřinu a přitiskl jsem se k jeho boku. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno.
„Dobře to dopadne. Určitě. Jen nesmíme dlouho otálet. Nesmíme mu dát moc času na přípravu…“ zavřel jsem oči, a vnímal Alexovu vůni, když jsem začal lehce oddechovat a oddávat se odpočinku, který jsme oba opravdu potřebovali.
Alexander
Objal jsem Williama kolem pasu a přitáhl si ho víc k sobě, když si vedle mne lehl a položil mi hlavu na rameno. Ještě chvíli potom, co usnul jsem přemítal o jeho slovech.
Věděl jsem, že to s tím zraněním není nejlepší nápad, ale ten Williamův nebyl o nic lepší. Každopádně, padnout na dno ho rozhodně nenechám.
Nakonec jsem se nechal ukolébat jeho klidným oddechováním, a taky se propadl do říše snů.
Vzbudil mě křik, rachot a podivný zápach.
S trhnutím jsem se vzbudil a zalapal po dechu.
Klečel jsem na zemi, na náměstí v centru města, svázaný neviditelnými pouty, a město kolem mě… hořelo.
Slyšel jsem křik, houkaní sirén, praskání ohně, a vzduchem se šířila směsice pachů z věcí, které oheň na své cestě strávil.
Zazmítal jsem se v poutech a zakřičel.
„Takhle to dopadá, když si děti hrají ze sirkama,“ ozval se vedle mě uštěpačný hlas, a když jsem pootočil hlavu, uviděl jsem Kinrela s úšklebkem na rtech.
„Jen se podívej, co jste způsobili,“ zachechtal se a rozhodil rukama.
„O čem to žvaníš?! To je tvoje práce!“ vyjel jsem po něm a znovu sebou trhl.
„Moje práce? Ne, ne, tohle je vaše práce. Strkali jste nos do věcí, se kterýma jste si nikdy neměli zahrávat. Se mnou jste si nikdy neměli zahrávat. A i když jsem doufal, že vaše utrpení bude trvat navěky věků, že se budu znovu a znovu dívat, jak se zabíjíte navzájem a trpíte, tohle... Tohle je mnohem lepší. Nechat tě zabít, nechat tě dívat se, jak tví přátelé umírají, a umřít s vědomím, že umřeli rukou toho, kterého tolik miluješ,“ poslední slovo Kinrel skoro vyplivnul a já na něj šokovaně pohlédl.
„Ne…“ zašeptal jsem, ale pak se pořádně rozhlédl kolem a pohledem se zastavil na postavě kousek přede mnou.
„Ne!“ zakřičel jsem, když mi došlo, co vidím, a zaškubal neviditelnými pouty tak, až se mi zařízly do kůže.
„Neeee!“ zaječel jsem. „Prosím, ne… udělám cokoliv, jen tohle ne…“
Poslední slova jsem skoro zaúpěl, a k uším mi dolehl Kinrelův posměšný smích.
William
Myslel jsem si, že usnu, ale nějak jsem nemohl zabrat. Měl jsem hlavu plnou všeho možného a prostě to nešlo. Strašně moc jsem měl chuť otevřít vrch své hlavy a všechno, co se mi v ní honilo, vysypat ven. A pak to přebírat, kousek po kousku a něco z toho vymyslet.
Když jsem viděl, že Alex usnul, nakonec jsem opatrně vylezl z postele, abych ho nevzbudil. Hodil jsem na sebe župan a zašel do obýváku, kde Alex nechal deník, do kterého jsme psali.
Faileon stále něco psal a kreslil, měl už pod sebou plno papírů. Andrew taky něco v bodech zapisoval, a bylo vidět, že se do toho vážně opřel.
„Jen si vezmu tohle,“ vzal jsem si deník a pero. „Alex usnul, ale mě to nějak nejde, tak aspoň zapíšu, co vím.“
Oba dva ke mně jen na moment zvedli hlavu, a hned ji vzápětí sklonili ke své práci.
„Tak jo. Nenechte se rušit,“ otočil jsem se a vrátil se za Alexem do ložnice.
Přitáhl jsem si křeslo blíž k posteli, na klín jsem si dal malý přenosný stolek, a na to položil deník. Otevřel jsem ho a přečetl si, co napsal Alex, a pak už se i já pustil do psaní.
Alexander
To, co jsem viděl, bylo jako ta nejhorší noční můra.
Pár metrů přede mnou stál William.
Ale už to nebyl ten můj usměvavý čaroděj, věčný optimista, který mě dokázal utěšit, povzbudit, a bez kterého jsem se cítil ztracen.
Krása jeho hnědých oči zmizela, a nahradil je chlad stříbrného svitu měsíce. Jeho hnědé dlouhé vlasy měly barvu temné noci, a jeho celkový vzhled byl tísnivý a pochmurný.
Ale nejen to mě tak zničilo.
Byl to i mrtvý Faileon bez hlavy, který se mu válel u nohou, a hlavně Andrew, kterého William držel pod krkem kousek nad zemí.
„Prosím, Williame, vzpomeň si! Prosím, má lásko. Nedovol, aby Kinrel vyhrál, prosím,“ úpěnlivě jsem žadonil a snažil se dostat z pout.
„Ten tvůj milovaný, už tě dávno neposlouchá. Myslel sis, že můžete vyhrát? Vážně sis to myslel?“ zachechtal se zlomyslně Kinrel vedle mě a kývnul hlavou k Williamovi.
„Pro… miň… Ale… xi…“ zachrčel Andrew, a trochu v sevření pootočil hlavu, aby se na mě podíval.
„Neby… l… jsem… do… st… rych… lý…“ z koutku úst mu vytekl pramínek krve a z posledních sil zvedl ruku ve které svíral sošku lasičky, které jsem si všimnul u Kinrela na stole.
Předtím tam stála na zadních nohách a v předních tlapkách před sebou svírala… rubín ve tvaru slzy.
„Andre-“
Víc jsem nestihl říct, protože jeho úsměv zmizel v černých plamenech, které obklopily jeho tělo, a má slova zanikla v jeho bolestném jekotu.
„Ne!!!“ zařval jsem abych ho překřičel, a z očí se mi vyhrnuly slzy.
„Ne, ne, ne! Ne! Toho budeš litovat, Kinrele! Zabiju tě, i kdyby to byla ta poslední věc, co udělám!“ zařval jsem na něj a pokusil se vstát, ale jako bych pro něj nebyl nic víc než otravný hmyz.
Odhodil mě jako nic, a já znovu zařval, tentokrát bolestí.
Když jsem se znovu vyškrábal do kleku, ztuhl jsem hrůzou.
Klečel jsem přímo před Williamem, který si mě prohlížel jako lovec svou kořist.
„Prosím, Williame! Prosím! Vzpomeň si! Omlouvám se, strašně se omlouvám, slíbil jsem ti, že tě nenechám padnout, promiň mi to…“ vyrážel jsem ze sebe, a ramena se mi otřásala potlačovanými vzlyky.
„Nebude to bolet,“ promluvil William hlubokým hlasem, který rozhodně nebyl jeho, a při kterém mi přeběhl mráz po zádech.
Pak mě chytil pod krkem a zvedl do výšky.
„Prosím! Williame!“ zakřičel jsem mu do obličeje a zazmítal se v poutech.
„Nejmenuju se William, jsem-“
Jeho poslední slova zanikla v mém bolestném řevu, který pokračoval i v momentě, kdy všechno kolem mě zmizelo a já ucítil, že se můžu hýbat. Instinktivně jsem se rozehnal kolem sebe rukama, stejně jako vykopl nohama.
William
Sepisoval jsem všechno, na co jsem si vzpomněl a co Alex nenapsal. Chybělo mi už jen pár poznámek, když najednou Alexander vykřikl, a začal kolem sebe máchat rukama, jako by někoho odháněl, nebo se chtěl z něčeho vyprostit, a kopal kolem sebe nohama.
Shodil jsem rychle věci z klína dolů a přiskočil k němu.
„Alexi!“ cukl jsem hlavou, když mě trefil do zubů. „Alexi, jsem tady. Je to v pohodě.“
Popadl jsem ho za ty ruce a silně je sevřel, aby s nimi přestal máchat.
„Jsem tady. Uklidni se…“ pomalu jsem povoloval stisk, ale když jsem ho pustil, hned jsem ho chytl do pevného objetí a přitiskl ho na sebe.
„Co se ti zdálo? Co jsi viděl? Přesně o tomhle jsme mluvil, když jsem chtěl, abychom to všechno zapomněli. Nedokážeme pořád dokola snášet tyhle sny a vzpomínky. Nedokážeme to zvládat donekonečna. Musíme to co nejdříve ukončit…“ mluvil jsem na něj už tišeji, a jednou rukou jsem ho hladil po zádech.
Alexander
Polekaně jsem se rozhlédl, několikrát zamrkal, a měl pocit, že mi snad musí srdce vyskočit z hrudi.
Pak mě William strhl do náruče, hladil mě po zádech a tiše ke mně promlouval.
Když jsem se trochu uklidnil kousek jsem ho od sebe odtáhl a pozorně se na něj zadíval.
Pohladil jsem ho po tváři a smutně se na něj usmál.
„Nedokázal bych tě nenávidět. I přesto všechno, co jsi udělal… Nedokázal bych to… V mých očích jsi byl pořád ten, koho jsem z hloubi srdce miloval,“ zašeptal jsem nejspíš pro Williama nesouvisle, a před očima se mi znovu zjevil obraz mrtvých přátel, zničeného města a temného Williama.
Znovu jsem ho objal, tentokrát pevněji, a na moment zavřel oči.
Nedokázal jsem to ze sebe dostat. Nedokázal jsem mu v tuhle chvíli říct, co jsem viděl.
„Půjdu… Musím se trochu opláchnout,“ zamumlal jsem, vymanil se z jeho náruče a slezl z postele, abych mohl zapadnout do koupelny.
Tam jsem ze sebe shodil věci, které se mi přilepily na tělo, jak ze mě lil pot, pustil si vlažnou vodu, a usadil se do sprchového koutu. Zády jsem se opřel o stěnu a zaklonil hlavu, aby mi kapky vody dopadaly na tvář.
Jak bych mu to jen měl říct?
Jak bych to měl říct všem?
A proč se mi najednou zdá tohle? Proč už to nejsou sny z minulosti?
Tuší snad Kinrel, že mu hrozí nějaké nebezpečí, a nějakým způsobem se tak snaží nahlodat mou mysl, protože ví, že jsem v tomhle ohledu zranitelnější než William?
Ale možná…
Když jsem tohle věděl, byla nějaká možnost se tomu vyhnout?
William
Alexander byl úplně mimo. Muselo se mu zas něco nehezkého zdát.
Rozhodl jsem se, že prostě tyhle vzpomínky musíme zapomenout. Nedokázal bych snášet ten pohled na to, jak se trápí, i kdyby Kinrel zemřel. Pořád by nás to tížilo až k zbláznění. Nejraději bych zapomněl i na to, že nějaký Kinrel vůbec existoval, a žil jen s tím, co je teď.
Nechal jsem Alexe o samotě. Nešel jsem za ním, protože bylo vidět, že je ze svého snu otřesený, a nejspíš se to týkalo mně.
Jen jsem mohl doufat, že se z toho vzpamatuje. Ale přesto mi vrtala hlavou jeho slova. I když se zdálo, že mluví ještě ze snu, tak proč říkal, že by mě nedokázal nenávidět i přes všechno, co jsem udělal? Co to vlastně bylo za sen?
Zvedl jsem ze země stolek s notesem a znovu se usadil v křesle. Chybělo mi opravdu už jen pár řádků.
Začal jsem psát, ale stále jsem poslouchal šumění vody z koupelny, a byl jsem připravený tam okamžitě vběhnout, kdyby se mi něco nezdálo.
Právě jsem dopsal poslední slovo a deník jsem zavřel, když jak velká voda vletěl do ložnice Andrew.
Trhnul jsem sebou, jak jsem se lekl.
„Krucinál! Co kdybychom zrovna něco dělali?!“ křikl jsem po něm.
„Mám to! Asi vím, kde má Kirk ten rubín!“ spěchal ke mně s vytřeštěnýma očima, jako kdyby viděl, kdo ví co.
„Co? Jaký Kirk?“
„No šéf, ten čaroděj, Kre… Kir… Kinrel! To je ono!“
„A jak jsi na to přišel?“ postavil jsem se a popošel k němu blíž.
Vážně mě to zajímalo a doufal jsem, že je to pravda. Hodně by nám to ušetřilo práci.
„No, víš… Mám dobrou fotografickou paměť. Dokážu si zapamatovat přesné rozložení věcí v každé místnosti a umím si to zpětně vybavit,“ začervenal se mírně Andrew.
Jak to dořekl, vzpomněl jsem si na Francise. Byl také schopný si zapamatovat detaily, a když to spojil s tím, že Alex byl dobrý stratég, byla to pro ně vždycky výhra. Perfektně se s Alexem vždycky doplňovali.
Alexander
Ani nevím, jak dlouho jsem v té sprše seděl, ale vstal jsem, když mi začala být zima.
Pustil jsem si teplou, abych se ohřál, ale moc dlouho se už nezdržoval.
Zastavil jsem vodu a v tu chvíli uslyšel Andrewův hlas z ložnice.
Omotal jsem si kolem boků ručník, protože propocené hadry se mi znovu oblékat nechtělo, a opatrně otevřel dveře. Ani jsem se nemusel snažit být nějak potichu, protože Andrew mluvil docela nahlas, a navíc bylo vidět, že ho něco rozrušilo. Ale stačilo mi poslechnout si jen pár slov, abych pochopil.
„Andrewe," ozval jsem se konečně.
„Alexi! Přišel jsem na to! Přišel!" oči se mu rozzářily, a vykročil ke mně.
Vypadalo to, že je rád, že může být aspoň nějak užitečný, a o to víc mě mrzelo, že mu budu muset říct to, co jsem musel.
„Vím, kde má Kirk, chci říct Kinrel nebo jak se jmenuje to, co hledáte. Je to-"
„Soška v podobě lasičky, která drží rubín v předních packách," přerušil jsem ho s povzdechem a dosedl na postel.
„Ale, ale jak-"
„Nechci, aby ses do toho dal pletl, rozumíš? Bude lepší, když tě Faileon odveze k němu domů, a tam zůstaneš," znovu jsem ho přerušil a můj hlas tentokrát nezněl nijak přívětivě.
„Alexi-"
„O tomhle s tebou teď nebudu diskutovat!" vyjel jsem po něm, až couvl a v očích se mu objevily slzy.
„Chtěl jsem jen-"
„A já tě nechci vidět mrtvého!" zakřičel jsem na něj, vyskočil z postele, ale pak si znovu sedl a zadíval se na své ruce. „Pochop to, prosím, nechci… Viděl jsem tě, jak držíš tu sošku. Město hořelo. A… Mohl bys nás teď nechat o samotě?"
Zvedl jsem k Andrewovi oči, a i když vypadal zkroušeně, teď jsem ho musel nechat jít.
Když odešel, zadíval jsem se na Williama, který se taky netvářil nadšeně.
„Viděl jsem ho, jak drží tu sošku. Město hořelo. Faileon byl mrtvý, stejně jako spousta lidí kolem. I Andrew umřel. Před mýma očima byl upálen zaživa… Tys ho zabil. Zničil jsi město," promluvil jsem dřív, než stačil něco namítnout.
William
Musel jsem Andrewovi věřit. Měl v sobě Francisovy geny.
„A kde si myslíš, že ten rubín je? Byl jsi snad u něho doma?“ musel jsem se však zeptat, protože jsem pochyboval, že ho Kinrel pozval k sobě domů.
„U něho doma jsem nebyl. Ale viděl jsem to v-“ nedomluvil.
Jen se otočil na Alexe, když na něho zavolal. Byl úplně nadšený, že nám mohl být nápomocný, ale Alex ho okamžitě zarazil. A to, co mu pak řekl, Andrewa dokonale umlčelo. Odešel se sklopenou hlavou, a přísahal bych, že měl v očích slzy.
Za to já byl v šoku z toho, co mi potom Alex řekl. Ale rychle jsem se vzpamatoval.
„Byl to jen sen, který nemusí být pravda,“ chytl jsem Alexe za ramena a dřepl si před ním. „Kinrel už nejspíš tuší, jak na tom jsme, a že nejspíš něco chystáme. Snaží se tě odstrašit. Nedovolil by jinak, abys věděl, kde má svou polovinu života. Určitě to tak bude. Je to jeho plán úplně tě zdeptat, abys mě odradil od toho, co chystáme. Má strach. Tak to je.“
Mluvil jsem pevným hlasem, ale i tak jsem měl trochu obavy, že na tom, co Alex říkal, něco je. Ale věřil jsem si. Věřil jsem tomu, že tentokrát to dokážeme, a nemůžeme čekat, kdo ví, jak dlouho.
„Vím, jak máš o Andrewa strach, ale měl bys mu víc věřit. Chce ti pomoct. Má tě moc rád, a je z toho úplně nešťastný, když vidí, jak se trápíš a on s tím nemůže nic udělat. Zapomeň na ten sen. Budeme se chovat, jako by nebyl, protože jinak budeš mít svázané ruce, a nic nezmůžeme.“
Políbil jsem Alexe, a pak jsem vstal. Chtěl jsem jít dolů za Andrewem, abych ho uklidnil a doptal se, kde tu sošku viděl, ale ještě jsem se ve dveřích otočil na Alexe.
„Nebo je tu druhá možnost. Můžeme počkat a zaútočit na Kinrela až po Novu. Nebudu mít sílu, kterou potřebuji, ale možná přijdeme na něco lepšího, než nás oba znovu Kinrel dostane pod svoji vládu. Popřemýšlej o tom, Alexandere.“
Nedělalo mi dobře ho tam nechat tak zkroušeného sedět. Ale musel se rozhodnout.