Alexander
Zase jsem utíkal.
Už jsem přestal počítat, kolikrát slunce vyšlo a zapadlo od doby, kdy mě ten čaroděj začal pronásledovat.
Očekával jsem, že na mě použije nějaké kouzla, že budu mít v boji nad ním navrch, ale ukázalo se, že se umí nejen dobře schovávat, ale také střílet z kuše.
Připadalo mi to jako nekonečný koloběh.
Nikdy jsme nevyběhli z lesů. Chvilku měl navrch on, chvilku já, ale zatím to byly jen lehké povrchové zranění, nic vážného.
Jistě, měl důvod mě nenávidět, nejspíš ten, koho jsem zabil, byl jeho sluha nebo učedník, ale já měl větší důvod. Nenáviděl jsem toho muže, který ublížil mému Otci. Který zničil jeho rodinu. A musel jsem ho pomstít. Vybral si mě, abych ho pomstil.
Svou dýku, kterou jsem dostal od Otce, jsem bohužel nechal v domku, ale naštěstí se mi podařilo od jednoho kupce, který projížděl lesem, a kterého jsem přepadl, získat meč a dýku.
A i když jsem v klášteře s mečem nebojoval, protože mi to otec zakázal, kupodivu mi seděl lépe než dýka, jako bych se s ním snad narodil v ruce. Začalo se šeřit, když jsem si našel menší skálu, kde bych mohl aspoň na chvilku spočinout.
Nechtěl jsem spát. Nejvíc ze všeho jsem se totiž poslední dobou bál spánku. Přicházeli s ním totiž podivné sny o nesplněném slibu, katovi, rubínech, hadu a ustřihnutém copu vlasů.
Netušil jsem, co to znamená, ale vždy jsem se s hrůzou probudil celý zpocený, a srdce mi bušilo jako o závod. Nakonec jsem i přes svou snahu usnul. Ale když jsem se ráno probudil s prvními paprsky slunce, uvědomil jsem si, že tentokrát žádný sen nepřišel.
Znamenalo to konec?
Znamenalo to, že tenhle lov už konečně skončí?
Sbalil jsem si pár svých věcí, co se mi podařilo během té doby ukořistit a k pasu přivázal veverku, která se v noci chytla do pasti. Nebylo dobré dlouho setrvávat na jednom místě, takže snídaně bude muset počkat. Sestoupil jsem níž a zamířil na západ, kde lesem protékal malý potůček.
Neušel jsem ovšem ani sto metrů, když se přede mnou do stromu se zadrnčením zabodl šíp.
„Zatraceně!“ zaklel jsem polohlasně, odhodil veverku, protože ta teď byla jen přítěží, a rozeběhl se vpřed mezi stromy, které mě zčásti chránily.
William
Ztratil jsem rozum. Byl jsem tak plný bolesti i zlosti, že jsem úplně zapomněl na svůj dosavadní život i přesvědčení, že nikoho nezabiju.
Ten člověk ublížil nejen mě, ale zabil mého nejlepšího přítele, a jeho matka teď zůstala úplně sama.
A plný toho vzteku, té zloby, jsem systematicky postupoval po jeho stopách. Pomáhaly mi nejen znalosti, ale i kouzla, která jsem uměl. A když se mi snad jen na malý moment ztratil, během pár hodin jsem ho opět našel. Byl jsem lovec, šelma, a on byl štvaná zvěř.
Spal jsem jen na malé okamžiky, a často mě probudil on, když podnikl zaútočil. Ale svými kouzly jsem se znovu dokázal ubránit a podniknout protiútok.
Po asi třech týdnech jsem však začínal pociťovat únavu. I ta kuš, kterou jsem vyhandloval za tu jeho dýku posázenou rubíny, mě v rukách tížila jako kus skály.
Musím to ukončit. Co nejdříve…
Hnán pomstou, která mi naprosto zatemnila mozek, jsem tu noc vůbec nespal. Nechtěl jsem mu dát šanci znovu zaútočit, a všechno tak opět protáhnout do nekonečna.
Pomalu, skrytý noční tmou jsem postupoval po jeho stopách, dokud jsem ho nenašel.
Zastavil jsem se a chvilku pozoroval, co dělá. Ale on si jen ulovil něco k snědku a teď se chystal pojíst.
Ve vycházejícím slunci jsem ho teď už viděl dost zřetelně. Byl nedaleko lesa a neměl se teď kde skrýt.
To je moje šance…
Namířil jsem a vystřelil.
A ve chvíli, kdy šíp vyletěl, mě na moment zasáhla prudká bolest, jako by mi něco říkalo, že je to špatně, že to nemám dělat.
Zarazil jsem se, ale on se v tu samou chvíli pohnul. Utíkal ke stromům, aby se schoval.
Nebyl jsem dost rychlý, abych znovu natáhl šíp a vystřelil. Byl už skoro u stromů, kde by se mi mohl znovu schovat. Zaměřil jsem se na ně a rychlým odříkáním kouzla jsem vytvořil bariéru, do které narazil.
A to byla moje šance.
Natáhl jsem kuši, zamířil a vystřelil…
Ale ve chvíli, kdy jsem stiskl tu spoušť, najednou, jako bych procitl.
Ne, on nesmí zemřít… Nesmí! Slíbil jsem mu, že to ukončím. Že společně zabijeme Kinrela, a celé to prokletí bude zlomeno.
Sevřela mě strašně silná bolest, že by Alexander zemřel mou rukou. To se nesmí stát!
S posledními zbytky mých magických sil jsem se přenesl, aniž bych věděl, že to vůbec umím. Jako zpomaleně jsem viděl, jak šíp letí jeho směrem a míří mu přímo do srdce… Jako zpomaleně jsem vnímal, kdy jsem se ocitl před ním.
Snad jsem ani necítil tu bolest, kdy šíp prorazil mou hruď.
Sesunul jsem se mu k nohám se slzami v očích, ale šťasten, že jsem ho nezabil.
„Om-omlouvám se… nesplnil jsem… slib… Alexandere… Zabij Kinrela…“
Můj poslední pohled patřil těm krásným modrým očím, které jsem vždycky tak moc miloval.
„Miluji tě…“ vydechl jsem naposled, než všechno kolem mne zčernalo.
Alexander
Narazil jsem do neviditelné stěny, která se přede mnou náhle rozprostřela, a já znovu zaklel.
Bohužel to rozhodilo mé soustředění a zároveň i snahu o únik, a než jsem stihl promyslet svůj další krok, můj nepřítel znovu vystřelil.
Ale…
Překvapeně jsem zamrkal, když šíp nezasáhl mě, ale jeho, a pak bolestně vykřikl, když mi hlavou projela prudká bolest.
Jen na poslední chvíli Williama zachytil, a na půl ucha poslouchal jeho poslední slova.
A v momentě, kdy vydechl naposledy se má mysl vyjasnila, a já bolestně, s žalem srdci, vykřikl na celý les.
Svíral jsem Williamovo tělo v náruči, houpal se s ním a líbal ho na tvář.
Hladil jsem ho po jeho krásných vlasech, které jsem tak miloval a šeptal mu slůvka odpuštění.
Mé slzy dopadaly na jeho tvář, a můj křik, tolik podobný raněnému zvířeti, se ještě dlouho rozléhal lesem.
Teprve až jsem si skoro vykřičel hlasivky tak, že jsem jen sípal, jsem Williama podebral do náruče.
Věděl jsem, kde ho pohřbím.
U jezírka, na místě, kde se v tomhle životě se mnou poprvé miloval.
Položil jsem jeho tělo do trávy, a odešel do jeho domku pro rýč.
Tělo mladého muže, kterého jsem zabil, bylo pryč. buď se o něj postaral William nebo ho odtáhlo divoké zvíře. Pouze tmavá skvrna na podlaze u dveří a pach smrti, který se kolem stále vznášel prozrazovaly, co se tu stalo.
Dýka s rubíny byla taky pryč. Nejspíš Williamova práce.
Přejel jsem pohledem světničku a zastavil se na kožešině před krbem, kde se ještě válela peřina i polštář, a do očí mi znovu vstoupily slzy.
Rychle jsem proto vyšel ven a popadl rýč opřený zezadu o dům a vydal se zpátky k jezírku.
Slunce už bylo dávno za obzorem, když jsem z větviček a provázku vyrobil malý kříž a zabodl ho do trávy, a o kus dál natrhal kytici lesních květin.
Tu noc jsem strávil vedle svého milého. Vedle jeho hrobu, který smáčely mé slzy.
Ráno, s prvními paprsky slunce, jsem se s Williamem naposledy rozloučil, opláchl se, a vydal se do města, abych splnil slib a Kinrela zabil.
William
Ostře a s bolestí na hrudi jsem se nadechl. Chytl jsem se za triko na hrudi a pevně ho sevřel. Snažil jsem se popadnout dech, ale stále jsem měl ten pocit bolesti, když mi můj vlastní šíp probodl srdce.
Donutil jsem se otevřít oči.
Nejprve rozmazaně, ale po chvilce ostřeji jsem se díval do Faileonovy ustarané tváře.
„Co se… Co se stalo?“ byla moje první otázka.
Ale byla zbytečná. Věděl jsem, co se stalo. Stále jsem měl ten pocit bolesti, kdy hrot šípu probodl mou hruď, a tísnivou svírající bolest, kdy jsem si v tu chvíli uvědomil, že nesmím Alexandera zabít.
„Kde je Alex?“ snažil jsem se posadit.
„Ještě se neprobral,“ ozval se vedle mne Andrewův hlas.
„Nevím, co se děje. Minule jste se probrali oba dva ve stejné chvíli,“ zavrtěl Faileon hlavou.
„Vím, co se děje,“ zašeptal jsem.
Otočil jsem se a zvedl se na kolena. Dolezl jsem k ležícímu Alexovi a chytl ho za ruku. Byla teplá, a mírně mu v ní občas cuklo. I jeho oči se pod zavřenými víčky hýbaly…
„Nejspíš ještě musí něco dokončit…“ pohladil jsem ho roztřesenou rukou.
„Počkáme ještě chvíli. Když se neprobere sám, udělám to já,“ dřepl si znovu Faileon ke mně a podal mi sklenici s vodou.
„Musí se probrat. Slíbil mi, že mě bude chránit,“ vzlykl nešťastně Andrew.
„Probere se. Určitě,“ hlesl jsem a stiskl Alexovu ruku.
Alexander
Musel jsem si ve městě počínat opatrně. Šátkem jsem zakryl své vlasy, které teď nezářily, tak jasně jako vždy, jako by s odchodem Williama jejich světlo uhaslo.
Snažil jsem si sehnat nějaké informace, zbraně a něco k snědku. Bez peněz to však šlo nesmírně těžko. Když padla noc, usmlouval jsem jednoho sedláka, aby mě u sebe nechal na seníku přespat, když mu ráno pomůžu s podojením krav.
Nakonec jsem u něj zůstal až do večera, a za mou práci mi dal i drobný peníz.
Zašel jsem do nedaleké hospůdky na kus teplého jídla, protože jsem neměl to srdce od sedláka, který zůstal sám a živil se, jak mohl, brát mu i to málo jídla, co měl.
Hostinec byl poloprázdný, žádná sláva to nebyla, ale guláš z kance byl poctivý, zasytil, a ještě mi zbyly peníze.
Už jsem chtěl odejít, když jsem zaslechl slova od vedlejšího stolu o lovci, který přišel do města a vezme prý jakoukoliv zajímavou nabídku.
Prý je nepřehlédnutelný, protože jeho vlasy září na dálku a vypadá jako démon z pekla.
Muži u stolu se překřikovali, ale má mysl jela na plné obrátky.
Měl bych ho zkusit najít? Samotný na Kinrela nemůžu. A pokud by byl ten lovec k něčemu, měl bych s ním třeba šanci.
Otázkou bylo, kde ho najdu, a jak ho přesvědčím, protože těch pár drobných mu určitě stačit nebude.
Prochodil jsem po městě další den, než jsem ho k večeru konečně našel a překvapeně zamrkal.
Skutečně vypadal jinak než všichni ostatní tady. A už jsem i pochopil, proč ho nazývají démonem.
Měl v sobě něco zvířecího, tajemného. Jeho vlasy zářily na dálku jako ty moje, a zářivě zelené oči si všechno bedlivě prohlížely.
Byly to oči skutečného lovce.
„Počkej," vykřikl jsem, když mi zmizel za rohem.
Rozběhl jsem se za ním a doufal, že ho nebudu muset zase hledat. Naštěstí na mě v uličce čekal.
„Já… ehm… chtěl bych si tě najmout. Prý jsi lovec, a já… no, potřeboval bych…" lezlo to ze mě jak z chlupaté deky, protože jsem najednou pocítil jeho ohromnou sílu a v očích zahlédl záblesk šílenství, zvědavosti a vzteku.
„Máš čím zaplatit?" jeho hlas byl kupodivu melodický, a já zamítavé zavrtěl hlavou.
Jen si odfrkl a otočil se k odchodu.
„Vyslechni mě!" zastavil jsem ho znovu, i když nejspíš ho zastavilo zoufalství v mém hlase, a vypověděl mu o Kinrelovi. Vynechal jsem Williama i naši tragédii, a s napětím očekával jeho odpověď.
William
Čekání se mi zdálo strašně dlouhé. Minuty ubíhaly, a Alex se stále neprobíral. Jen jediná změna u něj nastala. Z pod zavřených víček mu přestaly téct slzy.
Otřel jsem jeho vlhké tváře a políbil ho na rty.
Určitě se probere. Určitě to zvládne…
„Musím se jít opláchnout, hned jsem zpátky,“ řekl jsem tiše, jako bych měl strach, že Alexe vzbudím.
Pomalu, protože se mi ještě točila hlava, jsem zašel do koupelny. A až teprve tam jsem se svezl na zem a znovu sevřel triko na hrudi.
Nedokázal jsem se už déle přetvařovat. Bolelo to, jako by se to stalo včera.
Krčil jsem se opřený o dveře a nechal slzy volně stékat. Nedokázal jsem se zastavit, a jen jsem mohl doufat, že se Alex vzbudí, abych se necítil tak sám.
Opravdu jsem se v tuhle chvíli cítil hrozně osamělý. Stejně jako v jednom z našich životů, když jsem ho zabil, a několik let jsem živořil a nutil se k životu jen proto, abych mohl splnit svůj slib, což se mi stejně nepodařilo.
Až teprve, když jsem za dveřmi zaslechl Andrewa, jestli jsem v pořádku, ozval jsem se a konečně jsem vstal.
Opláchl jsem si obličej, utřel se, ale místo, abych odešel, z nějakého mě neznámého důvodu, jsem si vyhrnul triko.
Zůstal jsem hledět na tu jizvu, která se objevila uprostřed hrudi.
Nevěřícně jsem se ji dotkl…
Vážně tam byla. Nechápal jsem to. Ještě nic takového se nestalo a těch vzpomínek, těch snů jsme měli už několik. Proč teď? Je to snad proto, že se Alex ještě nevzbudil?
Rychle jsem si stáhl triko, abych to neviděl a vrátil jsem se zpátky. Sedl jsem si vedle Alexe a znovu ho chytil za ruku.
„Dám mu ještě deset minut, a pak ho začnu probouzet,“ ozval se Faileon.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal jsem se.
„Asi půl hodiny.“
V duchu jsem si přehrál, kolik dní v mém snu uplynulo, a kolik času tady.
„Deset minut by snad mělo stačit,“ odtušil jsem.
Jen jsem bohužel nevěděl, co právě Alex ve své vzpomínce dělá, a jak dlouho bude trvat, než…
Než… v ní umře…
Alexander
Lovce přede mnou má slova zastavila. Bedlivě si mě prohlížel, a já jeho pohledu neuhýbal.
Otevřel jsem pusu, abych něco řekl, ale než jsem stačil mrknout, stál těsně u mě a strhl mi šátek z hlavy.
„Hmmmm… I kdybych to přijal, zaplatit máš čím? Zadarmo ani kuře nehrabe,“ odfrkl si lovec a naklonil se tak blízko, že jsem cítil jeho horký dech na své tváři.
„A někdo jako ty nemusí nutně platit penězma,“ dodal a ušklíbl se.
Couvnul jsem o krok dozadu a zapřel se dlaněmi o jeho hruď.
„To nemůžu!“ vykřikl jsem a zavrtěl hlavou až se mi vlasy rozlétly do stran.
„Proč jako? Jsi panic? Čekáš až naprší a uschne?“ protočil očima, ale ustoupil a já se mohl nadechnout.
„Já nejsem…“ pokusil jsem se zaprotestovat, ale lovec mě přerušil mávnutím ruky, jako když odhání otravnou mouchu.
„Cítím to z tebe na hony daleko, takže to nemusíš zapírat. No, když nechceš, tvoje blbost. S nikým jiným bys to, co se mnou, nezažil,“ mrkl na mě a zazubil se.
„Takže tu práci vezmeš?“
„Sice to dělám nerad, ale ten magický šašek, nebo co to je, mi může přinést dostatečné vzrušení z lovu, čehož se mi poslední dobou nedostává. Jo, beru to. Ale počítej s tím, že si tě stejně najdu a vyberu si to,“ lovec si mě mlsně prohlédl od hlavy až k patě, a než jsem stačil odpovědět, tak zmizel.
Ještě pár minut jsem stál na místě, než jsem zavrtěl hlavou, a znovu si uvázal šátek na hlavu.
Musel jsem udělat ještě jednu věc.
Vrátit se do kláštera a pokusit se vylákat Kinrela nějak ven, nebo alespoň zjistit nějakou jeho slabinu.
Cesta mi zabrala skoro celou noc a nad ránem jsem byl tak znaven, že jsem si ustlal v prvním hustém křoví, které jsem potkal, a i za zvuku kručícího žaludku usnul.
William
Ležel jsem vedle Alexe asi pět minut, ale zdálo se mi to strašně dlouho. Hladil jsem ho po vlasech a snažil se udržet v klidu.
Ale moc to nešlo, i když jsem se snažil.
Věděl jsem, co Alexe čeká. Co ho čeká ve vzpomínce. Už několikrát jsme to takhle prožili, vzpomněli jsme si, ale vždycky jsme se probudili současně, nebo se nám to stalo nezávisle na sobě.
Ale tentokrát… Vědět, že čekáme jen na to, až Alex umře, bylo strašně stísňující.
„Začnu ho budit,“ zastavil se vedle nás Faileon.
„Ne,“ odmítl jsem okamžitě, jen co domluvil.
„Nevíme, co se děje. Může se stát, že se taky už neprobere…“
„A co když ho probudíme dřív, než ve vzpomínce umře? Co se stane? Co když se tím něco pokazí? Dal jsi mu deset minut. Tak prosím tě ještě počkej…“ pohlédl jsem zpátky na Alexe, který ve tu chvíli trhnul celým tělem a jeho dech se o něco malinko zrychlil.
„Dobře. Dám ještě těch pět minut. Pak ho vzbudím,“ byl neústupný Faileon.
„Zvládne to, věřím tomu,“ položil jsem Alexovi ruku na hruď, jako bych se chtěl ujistit, že mu stále bije srdce.
Alexander
Vzbudil jsem se těsně před západem slunce. V nedalekém potoku jsem si nachytal pár ryb, které jsem rychle kuchnul, a jen nad slabým ohýnkem zlehka opekl.
Byly sice napůl syrové a bez chuti, ale žaludek jsem aspoň naplnil.
Stejně jsem musel počkat, až se úplně setmí, abych mohl proniknout na pozemky kláštera. Nechtěl jsem za dne nic riskovat, navíc jsem nevěděl, jestli mě Kinrel třeba neprohlásil za zrádce, a nezavřeli by mě hned, jak by mě spatřili.
Musel jsem být v tomhle ohledu velmi opatrný, protože Kinrel byl nevyzpytatelný.
Taky jsem netušil, jak a kdy zaútočí ten lovec, a vlastně jsem ani nevěděl, co dělá sám Kinrel.
Vyšplhal jsem se na menší skalní převis, odkud jsem mohl pozorně sledoval veškeré dění v klášteře, nebo spíš na jeho volném prostranství, kde bylo i teď živo tak, jak jsem si to pamatoval, když jsem tam vyrůstal. Z představy, že jsem svého nepřítele, muže, který zabil lásku mého života, který zničil můj domov a mé království, bral jako svého zachránce a otce, se mi zvedl žaludek, a ryby, které mě aspoň trochu nasytily, zase rychle mé útroby opustily.
Když padla tma a zvuky od kláštera utichly, sešplhal jsem dolů, opláchl si obličej vodou z potoka, a vydal se vpřed. Proplétal jsem se mezi stromy, využíval noční tmy, a pomocí provazu, který jsem získal ve městě, pak lehce přelezl zeď.
Znal jsem tam každý kámen. Každý trs trávy, každé zrnko písku, takže pro mě nebyl problém, dostat se nepozorovaně až k menším dveřím, co sloužily k přijímání zboží, které sem kupci dováželi z města nebo okolních vesnic.
Věděl jsem, co musím udělat, aby panty nevrzly, a ani jediné prkno nezaskřípalo.
Nepozorován jsem se dostal až do oblasti pokojů kněžích, a na chvíli se musel schovat před knězem, který zrovna prováděl pravidelnou obhlídku.
A když jsem se konečně dostal do Kinrelova pokoje, svezl jsem se na zem a měl co dělat, abych nevykřikl. Pokoj byl zcela prázdný. Nezůstalo po něm vůbec nic. Věděl snad, že jsem si na něj najal lovce? Polekal se toho? Nebo mu stačilo, že je William mrtvý?
Teď už nemělo smysl vůbec nic.
William
Faileon mi dal víc než těch pět minut. Ale byl čím dál víc nervóznější. Dokonce i Andrew už neklečel vedle nás. Vstal a rozčíleně chodil sem a tam, a pořád si něco brblal pod nosem.
„Tak dost. Nemůžeme už čekat. Je to už moc dlouho. Zatím jste se probudili vždycky společně, ale nezapomeň, že už jednou Kinrel Alexe ve snu ovládl a nechtěl ho pustit zpátky. Co když to zkusil znovu?“
Pohlédl jsem na něj, na Andrewa, který se zastavil, a pak zpátky na Alexe.
„Máš pravdu. To jsem si neuvědomil,“ přikývl jsem.
Faileon hned sáhnul na stůl pro křídu a začal kolem Alexe malovat kruh.
„Alexi, prosím,“ pohladil jsem ho ještě po vlasech.
„Alexi, vzbuď se, čekám tu na tebe“ sklonil jsem se a políbil ho na rty.
Chtěl jsem se zvednout, abych udělal Faileonovi prostor, ale v tu chvíli začal Alex kolem sebe kopat a máchat rukama…
Alexander
Zničený a zlomený, že jsem ničeho nedosáhl, jsem vstal a vyšel ven.
Bylo mi snad i jedno, jestli mě někdo uvidí nebo ne. Teď už jsem neměl důvod dál žít. Najít Kinrela, bylo jako hledat jehlu v kupce sena, a ani tomu lovci, byť by mohl být sebelepší, by se to nemuselo podařit.
Když jsem se dostal ven, aniž by mě někdo chytil, zamířil jsem zpátky do lesa. Můj cíl byl jasný. Žil jsem po jeho boku, zemřu po jeho boku. Odřezal jsem kus provazu, jeden konec si uvázal kolem kotníku a druhým pevně omotal velký balvan, který jsem stěží unesl.
Dostat se k té nejhlubší části, a pak skočit, bylo to nejlehčí, co jsem za poslední dny udělal.
A v momentě, kdy se mé tělo začalo nořit pod hladinu, jako by ze mě veškerá bolest opadla. Aspoň ta, která se týkala mě a Williama. Bolest z toho, jak se plicím nedostávalo vzduchu mě donutila kopnout nohama a švihnout rukama směrem k hladině. Jen napůl jsem vnímal, jak na něco narazily a chytli se. Nemohl jsem už dál vydržet. S výkřikem, který ztlumila voda, která okamžitě zaplnila mé plíce, se mi zatmělo před očima a já přestával vnímat okolí.
To poslední, co jsem uslyšel byl povědomý hlas.
„Najdi rubín ve tvaru slzy. Najdeš i srdce.“
S výkřikem jsem se probudil, prudce oddechoval, kašlal, jako bych pořád cítil vodu v plicích a zmateně a polekaně se rozhlížel kolem.
William
Faileon mě rychle dostrčil a kleknul si vedle Alexe. Chytl ho za ruce, a začal doříkávat elfská slova.
Ale jen co začal, náhle ho Alex křečovitě chytil a vzápětí pustil.
A pak…
Najednou se rozkašlal a prudce se začal oddechovat.
„Alexi! Alexi!“ odstrčil jsem teď Faileona já, a dopadl na kolena vedle Alexe.
„Jsi v pořádku? Víš, kde jsi? Bál jsem se o tebe,“ zvedl jsem si ho do náruče, a i přesto, že ještě pokašlával, a poplašeně se rozhlížel, tiskl jsem ho k sobě, hladil ho po zádech a mluvil na něj, jako bych měl strach, že znovu usne.
„Bál jsem se o tebe,“ šeptal jsem stále do kola a měl jsem stále slzy na krajíčku.
V duchu se mi honilo hlavou, že než tohle skončí, tak raději ani nebudu spát. Nedokázal bych znovu vidět, jak on mě, nebo já jeho zabíjím.
Znovu a znovu a znovu…
Kolik takových životů jsme prožili? Kolikrát zabil on mě a kolikrát já jeho?
I kdybych chtěl vědět něco o našich předchozích životech, kolik jich bylo, jak jsme žili, pokaždé by to mělo stejný konec. Dokázal bych pořád vidět naši smrt? Dokázal bych to, aniž by mi puklo srdce?
„Musíme to ukončit, co nejdříve,“ hladil jsem Alexe po zádech, a když jsem ho k sobě ještě víc přitiskl, uvědomil jsem si jednu věc.
Pustil jsem ho a rychle si vyhrnul triko. Přejel jsem si po hrudi, kde jsem viděl tu jizvu.
Stále tam byla. Ale… Už nebolela a pomalinku mizela…
Alexander
Stále jsem rychle oddechoval a srdce mi bilo jako splašené, když mě William strhl do náruče a šeptal slůvka, které jsem vnímal jen napůl.
Ale když mě pak na chvilku pustil a vyhrnul si triko, nevěřícně jsem vytřeštil oči a zalapal po dechu.
Odstrčil jsem jeho ruku, a sám se dotkl zranění přesně v místě, kde ho zasáhl šíp.
Rána sice mizela, ale i tak…
Cítit pod prsty ránu, která Williama zabila, nebylo nic příjemného.
A co teprve pro něj?
„Omlouvám se,“ zašeptal jsem a chtěl ho obejmout, když jsem vedle sebe uslyšel vzlykot, a vzápětí se na zem sesunul Andrew a objal mě kolem pasu.
„Já už to… nevydržím… prosím… ať to skončí… nechci vás takhle vidět… trápí mě to… bojím se o vás…“ vyrážel ze sebe, a jeho slzy máčely mou košili.
„Andrewe,“ vydechl jsem a na okamžik ztuhl.
Vidět toho veselého a věčně optimistického kluka v tomhle stavu mě bolelo.
A uvědomil jsem si, že poslední dobou už se neusmívá tak často jako dřív, ale trápí se.
Kvůli nám…
„Postarám se o něj,“ promluvil tiše Faileon, jako by snad pochopil, na co myslím.
Vzal Andrewa do náruče a vyšel s ním z kuchyně.
„Musíme to ukončit,“ podíval jsem se na Williama a zaťal ruce v pěst. „I kdyby… i kdybych se měl obětovat… Raději se obětuju, než abych viděl, jak ubližuje tobě nebo lidem, na kterých mi záleží.“
Povzdechl jsem si a sklopil pohled k zemi.
„Nevím… možná si nejsme souzeni. Možná si zasloužíš někoho lepšího. Možná prostě mám zmizet z tvého života,“ trpce jsem se zasmál, a pak zatřepal hlavou.
Čelem jsem se opřel o Williamovu hruď a ruku položil na jeho srdce.
„Promiň. Už mi to začíná lézt na mozek a melu kraviny.“
William
Byl jsem rád, když Faileon odvedl Andrewa pryč. Potřebovali jsme teď s Alexem být sami.
Museli jsme se z toho oba vzpamatovat. Ale nelíbilo se mi to, co potom Alex řekl.
„Větší kravinu jsem neslyšel,“ vstal jsem ze země a pomohl vstát i Alexovi.
Usadil jsem ho na židli a posadil se naproti něho. Chytl jsem ho za ruce a stiskl je.
„Není pravda, že si nejsme souzeni., Kdyby to tak bylo, tak hned po naši první smrti bychom se už nikdy nepotkali i přes Kinrelovu kletbu. A už nikdy neříkej, že se klidně obětuješ. Mám jednu otázku. Co jsi dělal, když jsem se postavil proti letícímu šípu? Jak ti bylo, když jsem umřel a tebe tam nechal? Odpověz mi pravdivě, Alexi.“
Nechtěl jsem, aby se obětoval. Nechtěl jsem zažívat tu bolest z jeho ztráty. Kdyby Kinrel zemřel právě pro Alexovu oběť, jakou by mělo cenu to všechno dělat? Bylo by riziko, že kletba by sice zmizela, ale tyhle naše životy by už byly poslední.
Alexander
Díval jsem se Williamovi do očí, když mě posadil na židli, sedl si naproti mně a položil mi svou otázku.
„Promiň. Vypadlo to ze mě. Prostě to trvá už moc dlouho. Navíc… Ani tehdy jsem nic nesvedl, i když jsi mě prosil, ať Kinrela zastavím. Snažil jsem se. Dokonce jsem si najal i lovce. A vážně to byl Jerom. Vrátil jsem se i do kláštera, abych se Kinrelovi postavil, jenže… On byl pryč. Prostě zmizel. A já… Sžírán i vinou z toho, že jsem nezabránil tvé smrti, že jsem dvacet let žil po boku vraha muže, který způsobil tvou smrt a zničil mou rodnou zemi, že jsem k němu vzhlížel a považoval ho za otce, za svého zachránce, ta bezmoc z toho všeho… Neustál jsem to… Nemám tolik síly jako ty,“ povzdechl jsem si a sklopil pohled.
„Možná kdybych vydržel, kdybych se nezabil pokaždé potom, co jsi zemřel, mohli jsme už dávno Kinrela porazit. Prostě se za to všechno částečně cítím vinen. Cítím, že bych měl udělat víc. Že bych tě měl chránit. Že prostě nedělám dost,“ sevřel jsem rty a zamračil se.
„Proto jsem taky přišel s tím nápadem, jak Kinrela vytáhnout ven. A vím, kde by to šlo. Na černém trhu. Tam bysme ho snadno vylákali, a tam ho mohli i porazit, aniž bysme někomu ublížili. A…“
Najednou jsem si vzpomněl na něco ze snu.
Pozorně jsem se zadíval na Williama a přimhouřil oči.
„Když jsem byl mimo, těsně před tím, než jsem se probudil, říkal jsi mi něco?“
William
„Nic si nevyčítej. Vinu si nese Kinrel. Nebýt té jeho kletby, už dávno bychom měli spokojený život. Hlavní problém je v tom, že s každým novým životem zapomínáme na to, co bylo předtím. A ani jeden jsme nežili dost dlouho na to, abychom mohli Kinrela porazit. A začínám mít pocit, že to asi ani nešlo. Nejspíš se mu musíme postavit oba dva. Teď je ta šance. A máme pojistku. Máme můj deník, a taky ten, co jsme napsali společně. Máme tady Andrewa a Faileona a Rachel, kteří vědí, co se děje, a v případě, že by nás opět dostal do moci kletby, určitě by nám pomohli si vzpomenout. To je nejspíš ten problém. Napadlo mě to, když jsi mluvil o Jeromovi. Vždycky jsme se tomu postavili sami. Ať ty nebo já. A neměli jsme přátele, kteří by nám pomohli, Teď je to opravdu jiné.“
Přitáhl jsem si Alexe k sobě, že málem sjel ze židle.
Už nedovolím, aby se to znovu opakovalo. I kdyby tohle měl být náš poslední život, a byl třeba krátký, aspoň zabráníme tomu, že už se to nebude opakovat. Že už se nebudeme navzájem zabíjet…
Tohle z toho vždycky bolelo nejvíc.
„Když ses probouzel, mluvil jsem na tebe. Ale spíš jen tvé jméno, a aby ses ke mně vrátil,“ povolil jsem objetí, aby se Alex mohl posadit zpátky.
„Promiň. Moc a dlouho mluvím. Jsem pořád nervózní z toho, co se stalo a nedokážu se uklidnit. Možná bychom měli dodělat jídlo a najíst se. Nebo si jít třeba lehnout. Nebo budu číst dál. Ne, to raději ne,“ okamžitě jsem zamítl, protože jsem měl obavy, že bychom mohli znovu spadnout do některé ze vzpomínek. „Nebo zajdu dolů pro druhý deník a sepíšeme všechno, co nového víme a co nás napadne. Jo, to bude nejlepší. Půjdu dolů. Hned jsem zpátky,“ postavil jsem se.
„Půjdeš se mnou, nebo doděláš ten oběd?“
Alexander
Přemýšlel jsem nad Williamovými slovy, i nad tím, co říkal, když jsem se probouzel.
„Dodělám oběd,“ řekl jsem zamyšleně. „Sepíšeme to, něco sníme, a pak bych si šel lehnout. Asi bych dnes už stejně nebyl schopen udělat.“
Usmál jsem se na Williama, a taky vstal. Jak odešel, zaběhl jsem ještě nahoru za Faileonem a Andrewem, říct jim, že jak budou mít chuť, můžou se jít dojít najíst, a že já s Williamem si nejspíš půjdeme pak lehnout.
Andrew už vypadal lépe, přesto na něm bylo vidět, jak je skleslý, a to, co teď potřeboval ze všeho nejvíc byl klid a Faileon.
Ten mě ujistil, že se o všechno postará, já s Williamem si máme odpočinout, a o celé věci si promluvíme zítra.
Seběhl jsem dolů a sotva postavil hrnec na sporák, abych dovařil omáčku, a zapnul troubu, abych dopekl maso, objevil se William.
Odložil jsem vařečku, zadíval se na Williama a řekl mu o mém rozhovoru s Faileonem.
A taky…
„Důvod, proč jsem se tě ptal na to, co jsi říkal, než jsem se probudil, byl ten, že těsně předtím, než jsem… zemřel… zaslechl jsem něčí hlas. -Najdi rubín ve tvaru slzy, najdeš i srdce.- Myslím si… Myslím si, že Francis nám celou tu dobu, všechny naše životy pomáhal, ale nikdy jsme si to neuvědomili... Nebo spíš, nikdy jsme si na to nevzpomněli. Možná, že v těch denících bude ještě nějaká zmínka o tomhle, a možná bysme se na to mohli zaměřit. Možná to jsou jen maličkosti, ale Francis žil s Kinrelem na hradě ještě nějaký ten rok poté, co jsme my dva zemřeli a třeba se mu podařilo získat víc informací. Ostatně, něco podobného mi už naznačil v tom snu v Anglii.“
William
Zašel jsem dolů, abych vytáhl deník z trezoru. Myslel jsem, že hned půjdu nahoru, ale nakonec jsem ztěžka dosedl do křesla a deník sevřel v ruce. Zavřel jsem oči a snažil se všechno to špatné vytěsnit z hlavy, abych se konečně uklidnil. Ale moc mi to nešlo.
Pořád jsem měl před očima to, co se nám ve vzpomínce vrátilo.
Je možné, že když prolomíme kletbu, že všechny tyhle naše vzpomínky zmizí? Chci si to pamatovat, nebo na to chci zapomenout?
Určitě bych nechtěl zapomenout na naše první setkání, protože to bylo to, co bylo násilně přerušeno. Měli jsme spolu dožít spoustu let. Užívat si společného života. Ale místo toho…
Přejel jsem si rukou po krku, když jsem si vzpomněl na ten katův špalek.
S povzdechem jsem nakonec vstal a šel zpátky nahoru a usadil se ke stolu.
Zamyšleně jsem se po Alexových slovech díval před sebe a přemýšlel.
„Nedivil bych se, kdyby to Kinrel udělal. Už za naší doby propadl černé magii a měl několik století na to, aby se v ní zdokonalil na úroveň, o které by se nám ani nesnilo. Jen mě udivuje, že by byl schopen rozdělit svůj život.“
A v tu chvíli mě něco napadlo. Vyskočil jsem na nohy a chtěl jít znovu dolů, abych se podíval do poznámek a knih o černé magii, abych si něco ověřil. Ale ještě ve dveřích jsem se zastavil.
„Vážně ho chceš vylákat na černý trh?“ otočil jsem se na Alexe. „Ohrozil bys ostatní, protože naše „setkání“ nebude rozhodně přátelské. Stačí jen, co jsme způsobili předtím, když jsme se do sebe pustili my dva. A to nepoužíváš magii, a já jsem se v kouzlech celkem držel tenkrát zpátky…“
Alexander
William pozorně poslouchal moje slova, a i když to možná znělo jako přitažené za vlasy, bylo vidět, že nad tím uvažuje.
Po chvilce ale znovu vyskočil na nohy a chtěl odejít.
Díval jsem se na jeho záda a najednou mi srdce sevřel tak silný strach, až jsem zalapal po dechu a musel se zachytit linky, abych sebou nesekl na zem.
Proč jsem měl najednou takový strach?
Proč mě tak bolelo vidět ho odcházet?
Bál jsem se snad, že už ho nikdy neuvidím? Vždyť jsme byli v bezpečí jeho domu!
Slabost vystřídal hněv.
Za chvilku, abych se bál i usnout!
Praštil jsem pěstí do linky a otočil se směrem k Williamovi.
„Na trhu se dokáží o sebe postarat. A popravdě, raději mrtvý skřet než mrtvý člověk. A když Faileon roznese informace, je možné, že tam zůstane jen pár zvědavých idiotů. Promiň, Williame. Ale já už nemůžu čekat. Už to nezvládnu. Nechci vstávat a usínat se strachem, co se zase stane. Nechci se dívat na tvé záda a bát se, že je to naposledy, co tě vidím. Nechci tě vidět odcházet. A lepší plán na chycení Kinrela momentálně nemáme a dochází nám čas,“ řekl jsem možná trochu tvrději, než jsem chtěl a vypnul sporák i troubu.
„Jestli chceš, jídlo je udělané. Já už hlad nemám a půjdu si lehnout. Spíš půjdu přemýšlet nad tím, co udělat. Jestli se mnou něco chceš napsat do deníku, můžeme i tam,“ dodal jsem a otočil se znovu směrem k lince, dlaněmi se opřel o její okraj a svěsil hlavu mezi ramena.
Potřeboval jsem se uklidnit, protože jsem nechtěl být na Williama protivný nebo zlý.
On si taky prožil své, zažil tu hrůzu a potřeboval mou podporu a oporu, jenže já byl momentálně vzteky bez sebe. Na to, že nedokážeme nic udělat. Na to, že se pořád motáme v kruhu. Na to, že Kinrel pořád vyhrává.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, abych uklidnil své rychle bušící srdce, a na okamžik zavřel oči.
William
Zarazil jsem se, když Alex vyletěl. Nečekal jsem, že takhle zareaguje.
Ale celkem mi to nadzvedlo adrenalin v krvi. Možná jsme z toho už oba dva unaveni a blížíme se ke své hranici, kdy je to ještě možné snášet…
„Alexandere,“ promluvil jsem na něho, když se otočil k lince. „Taky toho už mám dost. Oba toho máme plné zuby. Taky to chci ukončit. Ale vždycky se snažím najít všechna pro i proti. Veškeré podrobnosti, háčky, kličky, chyby, komplikace, které mohou nastat, to všechno se mi okamžitě honí hlavou, kdykoliv někdo přijde s jakýmkoliv nápadem. Taky se bojím usnout, bojím se už třeba jen zavřít oči, bojím se tě nechat na chvíli o samotě, aby se nestalo, že se vrátím, a ty mě zase nebudeš poznávat. Nechci znovu zažívat tyhlety pocity! Ale nechci se do ničeho vrhat s horkou hlavou!“
Rozčíleně jsem praštil do dveří, u kterých jsem stál, protože jsem už potřeboval někde vypustit tu páru. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, co jsem řekl jako poslední…
„Promiň, Alexi. Nemyslel jsem to tak. Prostě je toho na nás moc,“ dodal jsem tišeji. „Nemám hlad.“
Otočil jsem se a vydal se tam, kam jsem původně zamýšlel. Dole v suterénu, mezi mými poklady jsem se cítil dobře, když jsem se potřeboval uklidnit. Často jsem seděl v křesle a rozhlížel se kolem sebe a měl pocit, jako bych prožíval ta různá období. A teď už vím, i proč jsem takový pocit měl.
Vzal jsem do ruky jednu z knih, kterou jsem chtěl prohlédnout a zbytek položil na stůl vedle křesla.
Usadil jsem se, a než jsem ji otevřel, začal jsem se rozhlížet kolem sebe, abych trochu uklidnil své nervy, které už taky mám docela na pochodu, a je jen otázka času, kdy vybuchnou…
Alexander
Stalo se přesně to, co jsem nechtěl.
Má horká hlava a pusa, na kterou jsem si občas nedával pozor, způsobila, že vyletěl i William.
Chtěl jsem se mu omluvit, obejmout ho, chtěl jsem ho zastavit a říct mu, že má pravdu, ale on prostě odešel, než jsem stačil otevřít pusu.
Zůstal jsem stát uprostřed kuchyně a najednou se cítil sám a ztracený. Čekal jsem, že se třeba za chvilku vrátí, ale minuty ubíhaly a William stále nikde.
Třeba už mě měl plné zuby?
Nedivil bych se mu.
Bud jsem všechno bral až moc pesimisticky, anebo jsem se do všeho vrhal po hlavě, a on mě vždy utěšoval.
Zaklonil jsem hlavu a povzdechl si.
„Proč to musí být tak složité?“ zamumlal jsem do ticha kuchyně.
I když jsem říkal, že půjdu do ložnice, nechtěl jsem tam být sám. A jít za Williamem jsem se bál. Je na mě naštvaný? Nechce se mnou mluvit, když se ještě nevrátil?
Mé kroky automaticky zamířily ven.
Začalo se smrákat a vzduch se ochladil.
Vyšel jsem zadními dveřmi na zahradu a u branky se otočil, abych se zadíval na dům.
Budu moct někdy tenhle dům nazvat i svým skutečným domovem? Dožijeme se tady s Williamem spokojeného stáří?
Najednou se mi zatočila hlava, a já klesl na jedno koleno, když mi hlavou prolétl obraz Williama, který propadl temnotě, a v uších mi zazněl Kinrelův posměšný smích.