Alexander
Vilas mi chvilku oplácel pohled, než mi položil taky ruku na hruď.
Proč jsem měl najednou tak povědomý pocit? Proč jsem měl dojem, že toho muže nesmím zabít?
A proč jsem měl najednou dojem, že Otec Kardan lhal?
Už jsem znovu otvíral pusu, když najednou promluvil, a já po jeho slovech ztuhl.
Ale téměř okamžitě usnul, a já to nakonec připsal jeho polospánkovému stavu, kdy nejspíš mluvil o někom jiném, protože mě žádný slib přece nedal, a po chvíli se nechal ukolébat jeho klidným oddechováním.
Ráno jsem se probudil, když mě něco polechtalo na tváři.
Zamrkal jsem a zjistil, že ležím schoulený v náruči toho muže, který mi tak popletl hlavu, a jeho vlasy mě lechtají na tváři.
Chvilku jsem ho pozoroval, než jsem se opatrně vymanil z jeho náruče a vylezl z postele.
Natáhl jsem se na sebe kalhoty a obul lehké plátěné boty.
Napadlo mě, že bych se mu mohl odvděčit za to včerejší jídlo. Navíc, kdo ví, jestli tu nezůstanu ještě jednu noc. A on sám má stěží pro sebe.
Včerejší pasti, které jsem nakladl kolem jezírka, by tam mohly ještě být, a při troše štěstí se do nich i něco chytilo.
Celou cestu jsem přemýšlel, co to vlastně vyvádím, jestli bych neměl odejít za Otcem do kláštera a znovu se ho přeptat, nebo jestli bych ho rovnou za tím mužem neměl vzít, ať si to vyříkají, že je to pravděpodobně nějaký omyl, ale nakonec jsem to zavrhl. Otec by nejspíše zabil mě, že jsem zapochyboval o jeho slovech, a nechal se ovládnout krásou toho muže.
Nakonec jsem se rozhodl.
Počkám. Budu ho sledovat. Zůstanu s ním tak dlouho, jak jen to půjde, a při sebemenším náznaku, který vyhodnotím jako hrozbu, ho zabiju. Jeho nebo kohokoliv jiného, kdo je s ním ve spojení.
S těmi myšlenkami jsem došel k řece, kde jsem se opláchl, a pak prohlédl nakladené pasti.
K mému štěstí se chytil dva, poměrně velcí zajíci, takže s mnohem lepší náladou jsem se vracel do domku, a najednou mi došlo, že se na společné dny strávené s tím mužem docela i těším.
Když jsem se vrátil zpátky, byl Vilas už vzhůru.
„Rozhodl jsem se. Zůstanu tady s tebou, abych se ujistil, že nepředstavuješ žádnou hrozbu. A odejdu, až uznám za vhodné, že nejsi nebezpečný,“ položil jsem oba zajíce na stůl a bojovně vystrčil bradu.
„A tady je něco za tu včerejší polévku. Byla dobrá. A… Dobré ráno,“ zamumlal jsem už rozpačitěji a sklopil pohled.
William
Když jsem se probudil, došlo mi, že jsem vážně usnul vedle svého vraha. Snad jen štěstí bylo, že mě opravdu ve spánku nezabil. Srdce mi rychle bušilo, a opatrně jsem otevíral oči s obavami, co bude.
Ale postel vedle mne byla prázdná.
Rozhlédl jsem se po světnici, ale nikde jsem ho neviděl.
Vstal jsem však s myšlenkami na to, že tak dobře jsem se dlouho nevyspal. Promnul jsem si ruce, když jsem si vzpomněl na ten příjemný pocit, když jsem se ho dotknul. Bylo to opravdu uklidňující. Jako bych s tím Sándorem takto pobýval už strašně dlouho, jako by mi v tomhle životě chyběl…
Dosedl jsem do křesla a nepřítomně jsem hleděl do vyhaslého krbu.
Chyběl mi v tomhle životě? Jak mě tohle vůbec mohlo napadnout? Kdybych řekl, že je někdo, jako kdo mi chyběl… Ale já pomyslel na to, že mi chyběl a navíc „v tomhle životě“.
Co se to tu sakra děje?
Možná bude lepší, když odejde. Nebo možná už odešel…
Znovu jsem vstal a rozhlédl se po jeho věcech. Jeho kalhoty a boty tu nebyly, ale jinak zbytek oblečení tu měl. Takže je možné, že se ještě vrátí.
Raději jsem se oblékl, a pustil se do práce. Vyčistil jsem krb a založil nový oheň. Trochu polévky z předešlého dne ještě zůstalo, tak jsem ji ohřál. Teplé jídlo ráno dobře nastartuje den.
Právě jsem pokládal kotlík na stůl, když se Sándor objevil ve dveřích.
Po jeho slovech jsem se v duchu pousmál. Jestli nejsem nebezpečný…
Nejsem, pokud se necítím ohrožen. Ale jasná byla jedna věc. V tuhle chvíli, po dobu, co tady bude, nebudu moct používat kouzla, aby neměl pocit ohrožení.
„Dej je zatím tam,“ ukázal jsem na mísu, ve které jsem zpracovával maso. „Nejprve se najíme a pak připravíme zajíce. Děkuji za ně. Uděláme si dobrý oběd.“
Na jednu stranu jsem byl rád, že řekl, že tu pár dní zůstane. Budu mít tak možnost ho lépe poznat.
Alexander
Po celu dobu, co jsme seděli u stolu a jedli zbytek polévky, i během vyvrhování a připravování zajíců, jsem z Vilase nespouštěl oči.
Sledoval jsem každý jeho pohyb, každý jeho výraz ve tváři, jeho zvyky, jeho gesta.
Viděl jsem jeho zaváhání, když mi dal do ruky nůž, abych mohl zajíce očistit, napětí jeho těla a následnou úlevu.
Tohle by nikdo nemohl hrát. Sice jsem lidi a jejich zvyky moc neznal, ale v klášteře jsem se setkal s přetvářkou, klamem, podrazy a nepřátelstvím.
Tenhle muž s jemným dotekem a laskavýma upřímnýma očima neprokázal zatím ani jednu z těchto vlastností, a já začal pochybovat o tom, že by kdy i ukázal.
Nejspíš se Otec opravdu spletl. Nikdo není neomylný a každý dělá chyby. To mi sám řekl, a dokonce se mi přiznal, že jednou, kdysi dávno, jednu takovou fatální chybu udělal, a tvrdě za ni zaplatil.
Možná ji udělal znovu, možná se spletl.
Když jsme připravili zajíce a uklidili, Vilas začal připravovat nějaké mastičky a lektvary pro někoho z vesnice.
Sledoval jsem jeho počínání, ale nakonec jsem zůstal viset pohledem na jeho tváři, protože mě uchvátil výraz jeho soustředění.
„Proč žiješ tady, a ne ve vesnici, když jim tak pomáháš? Měl bys víc jídla, lepší domek,“ vypadlo ze mě po chvilce a natáhl jsem ruku, abych mu pramen vlasů, který mu vypadl z drdolu, zastrčil za ucho.
Proč mě tak lákalo se ho dotýkat? A proč to byl tak známý pocit?
William
Občas jsem měl obavy, když udělal nějaký pohyb, kdy jsem si nebyl jistý. Ale když se na mě podíval těma svýma modrýma očima, vždy jsem se pak uklidnil.
Možná si mě opravdu s někým spletli. Na světě žije velká spousta lidí, a já můžu být někomu podobný.
Připravili jsme oběd, který nám podle množství vydrží tak dva dny, a hned jsem využil jeho ruce, když jsem připravoval mastičky.
Na moment jsem se zasekl, když se mně znovu dotkl a upravil mi vlasy. Vážně jsem měl pocit, jako bych tohle někdy už zažíval…
„Žiju tady, protože se mně lidé bojí, spíš, straní se mi. Jsou to spíš pověry, nebo tak nějak. A vidíš, kdybych byl věštkyně, tak bych bydlel uprostřed vesnice.,“ zasmál jsem se nad tím paradoxem. „Myslí si, že jsem čaroděj, který je může uhranout. Většinou sem chodí jen Flavio, je to takový ochránce vesnice. Kde se, co šustne, u toho musí být. Pokud někdo začne dělat nepořádek, hned to řeší. Když někdo ode mne něco potřebuje, přijde za mnou a přinese mi i dary od lidí z vesnice. Takhle to tu prostě chodí. Ale nestěžuji si. Už jsem si zvykl.“
Otřel jsem si mastné ruce a podíval se na to, co jsme doteď namíchali.
Budu potřebovat více tuku, a pokud nechytnu nějaké zvíře, budu muset požádat Flavia. Je schopný mi dojít i do města a nějaký sehnat.
„No, pro dnešek jsem skončil. Budu muset zkusit ulovit nějaké zvíře, které má na sobě hodně tuku. Jestli chceš, můžeš mi jít pomoct. Nerad to dělám, ale jinak to nejde. Trochu masa si nechám, zbytek potom pošlu do vesnice.“
Oblékl jsem si pevnější boty, připásal jsem si pouzdro s nožem a chtěl jít ven. Ale podíval jsem se na Sándora a na moment se zamyslel.
Nebyl jsem s ním dlouho na to, abych mu plně věřil, ale něco mi říkalo, že to můžu udělat.
Vytáhl jsem ze skrýše jeho věci.
„Budeš ji potřebovat,“ podal jsem mu i jeho dýku.
Vyšel jsem ven a doufal jsem, že jsem se v něm nespletl.
Zamířili jsme dál do lesa, kde byly zvířecí stezky. Přeci jen tu už nějakou dobu žiju, tak vím, kudy se nejvíc pohybuji. A netrvalo dlouho a narazili jsme na divočáky. A jeden takový starší, který vypadal, že je i dobře oplácaný tukem, za chvíli ležel na zemi. Nebylo to stejné, jako bych měl domácí prase, ale i z tohoto se dalo něco vytvořit… A i když byl Sándor menší a hubenější než já, byl silný. Byl jsem za jeho pomoc rád, hlavně když jsme divočáka táhli zpátky domů.
Alexander
Byl jsem překvapený, že mi navrhl, ať jdu na lov s ním, a co víc, když mi vrátil mou dýku.
Nějak jsem se ale cítil nesvůj. Během lovu a toho, než jsme dotáhli divočáka k Vilasovi domů.
„Schovej ji,“ strčil jsem mu dýku do ruky, a najednou, jako by ze mě spadl těžký balvan, a já se mohl zhluboka nadechnout.
„Vezmu si jiný nůž,“ usmál jsem se na Vilase a s mnohem lepší náladou se pustil do úpravy divočáka.
„Díky, že jsi mi věřil,“ prolomil jsem ticho po chvilce, když se ke mně Vilas přidal.
Pracovali jsme celou noc, přestávku jsme si udělali jen na menší občerstvení, protože bylo potřeba divočáka zpracovat co nejdříve. Nejen kvůli počasí, ale také divé zvěři. Vilas žil přece jen v lesích, a i když se tady zvířata držela spíše stranou, pach čerstvého masa a krve by mohl přilákat kde koho.
Teprve až nad ránem, jsme zakopali kosti dál od domku, nezpracovatelné části hodily do říčky, kůži pověsili na strom, aby proschla, maso naložili do sudu, a část nakrájeli na tenké plátky, aby se usušilo a sádlo si Vilas napěchoval do většího džberu, který zasunul do chladné díry v menší spíži, kterou tu měl.
Byl jsem unavený, špinavý a zpocený, ale docela mě to i bavilo.
Chtěl jsem Vilasovi navrhnout, že až dokončíme úklid, mohli bysme si dát společnou koupel v jezírku, ale vyrušil mě mladík, který se najednou objevil před domkem.
Cítil jsem na sobě jeho pohledy, ale i já pozoroval jeho, jak se baví z Vilasem, jak se na něj usmívá, jak se ho občas dotkne.
A tělem mi projel neznámý pocit, který mě zmátl a později se změnil ve zlobu.
Když se slunce vyhouplo nad obzor Flavio, jak se muž jmenoval, konečně odešel i s mastičkami, léky a pořádnou porcí masa, kterou naložil na kárku, co tu Vilas měl.
„Kdo to byl? Jak často k tobě chodí? Proč se na tebe tak díval? On… Vy dva… Spolu…“ spustil jsem na Vilase okamžitě, a pak se zarazil, když jsem si uvědomil význam otázek, a taky smysl té nedokončené.
Věděl jsem, že spolu muži spí a dost často toho byl i svědkem. Otec to přede mnou neskrýval, jen mi kladl na srdce, abych to uchoval v tajnosti a před nikým se o tom nezmiňoval.
„Pro-promiň… nechtěl jsem… půjdu se umýt do jezírka,“ šeptl jsem a sklonil hlavu, zmaten sám sebou, svými myšlenkami a reakcí svého těla.
Zaťal jsem ruce v pěst a z očí mi najednou vyhrkly slzy.
Proč se najednou cítím tak sám, opuštěný a k ničemu? Proč se Vilas na toho Flavia díval úplně jinak než na mě? S citem, láskou a vřelostí?
Otřel jsem si oči do rukávu a zvedl k Vilasovi hlavu.
„Proč tě nedokážu nenávidět? Proč… tak moc chci… s tebou trávit víc a víc času?“ vzlykl jsem.
William
Sándorova pomoc byla opravdu nedocenitelná. Kdybych zpracovával toho divočáka sám, ještě bych nejspíš neskončil a musel by mi pomoct Flavio, který došel, jak slíbil.
„Neboj, jsem v pořádku,“ usmál jsem se na něho a stiskl mu ruku, když se ptal na Sándora.
„Možná se ti to nebude líbit, ale byl jsem tu celou dobu. Nemyslím si, že je to zlý člověk, ale měj se na pozoru, ano?“
I když nás hlídal, pořád měl pochybnosti i přesto, co řekl. Viděl jsem pohled, kterým se na něho občas podíval. Jako by ho zkoumal. Bylo vidět, že má chuť jít za ním a zeptat se ho na pár věcí. Dokonce už vykročil, ale já ho zastavil.
„Odnes to, ať se to nezkazí, ano? Nemusíš se bát, nic mi neudělá,“ chytl jsem ho za loket a nasměroval k vesnici.
Nakonec odešel, ale ještě tak třikrát se otočil, než zmizel mezi stromy.
Oddychl jsem si, že nevzniklo žádné nedorozumění. Ale potom, co na mě Sándor spustil lavinu otázek, jsem zůstal překvapeně stát.
„Je to přítel, který se nebojí sem přijít. Má důvěru vesničanů, takže mu ani nikdo nevyčítá, že za mnou chodí. Nosí jim věci, pro které se bojí sami přijít. Má o mě starost. To je vše,“ zastavil jsem Sándora, když chtěl odejít.
Nevím, proč jsem měl snahu mu to vysvětlovat. Proč jsem nechtěl, aby si myslel, že mezi mnou a Flaviem je něco víc než občasné potěšení.
Ale slzy v Sándorových očích…
Sevřelo se mi z toho srdce. Proč mě trápí, že člověk, který mě chtěl zabít, najednou pláče?
Proč jsem ho najednou sevřel v náruči a utěšoval ho? Proč jsem se mu omlouval, že v tom nic není, jen a pouze přátelství?
„Půjde s tebou k jezírku. Taky se potřebuji umýt a nebudeme muset večer ohřívat vodu. Pak se půjdeme najíst, ano?“ pohladil jsem ho po vlasech.
Chtěl jsem dát ruku pryč, ale jako by mi je někdo k jeho hlavě přilepil. Vnímal jsem tu hebkost jeho vlasů a cítil, jak mu srdce silně tluče a jeho tělo se chvěje.
„Dáme všechno do pořádku. Slíbil jsem ti to,“ zašeptal jsem najednou a sklonil se, abych ho políbil.
Alexander
Chtěl jsem odejít, možná s úmyslem skutečně se vrátit do kláštera a provést očistu těla i duše, protože mě ten muž přede mnou nejspíš očaroval, ale když mě sevřel v náruči, pohladil mě po vlasech a řekl, že se půjde se mnou umýt, veškeré mé přesvědčení se okamžitě zhroutilo.
Překvapeně jsem zamrkal po jeho slovech o slibu, a ztuhl, když se najednou jeho rty dotkly těch mých, a vytřeštěně jsem na něho hleděl.
O tom, že se mi líbí muži jsem věděl už dávno. Do kláštera ženy chodily jen zřídka kdy, většinou to byly pradleny nebo bylinkářky a jejich služebné, ale nikdy mě žádná z nich nezaujala, jako když jsem viděl nahého muže.
Ale ještě nikdy si ke mně nikdo nedovolil takovou důvěrnost. Obyčejnou pusu jsem občas dostal, ale nikdy jsem necítil to, co teď.
Chtěl jsem ho odstrčit, ale když se jeho jazyk dotkl mých rtů, sevřel jsem mezi prsty jeho tuniku, zavzdychal jsem, přivřel oči a pootevřel rty.
Jeho chuť byla tak omamná, že jsem ho musel pevně sevřít, jak se mi podlomily kolena, pod tím, pocitem, který mi zasáhl tělo.
Počínal jsem si ovšem neopatrně, možná trochu zbrkle, protože po chvilce Vilase nechtěně trochu kousl do jazyka.
„O-omlouvám se,“ zachraptěl jsem, když jsem se od něj odtáhl a bříšky prstů si přejel po svých rtech.
„Měli… bysme jít…“ dodal jsem s hořícími tvářemi a úplně zapomněl na slova, které mi Vilas řekl před tím, než mě políbil.
William
Úplně jsem zapomněl na okolní svět. Všechno kolem mne ztichlo a zmizelo. Cítil jsem jen Sándorovu chuť, kterou jsem tak dobře znal. Líbal jsem ho, a on mi to trochu nesměle oplácel.
Tiskl jsem ho sobě a nechtěl ho ani pustit. Až teprve jeho jemné kousnutí mě vrátilo zpátky.
„Ty promiň,“ zamumlal jsem a olízl jsem si vlhké rty. „Nevím, proč, ale mám pocit, jako bych tě znal.“
Odstoupil jsem, a ještě si ho prohlédl.
Jeho oči, obličej, stavba těla, hlas, chuť, jeho teplo… Proč se mi zdá, že ho opravdu znám? Že to není jen pocit, ale něco, co je, nebo bylo skutečné?
Nechal jsem ho stát a rychle jsem raději vešel dovnitř, abych ho ještě víc neuváděl do rozpaků.
Popadl jsem čisté věci pro sebe i pro něj, plátno na utření a mýdlo a šel jsem zpátky za ním.
Cesta k jezírku nebyla dlouhá, ale i tak jsem celou dobu přemýšlel nad tím, co se to vlastně stalo.
Proč tak důvěrně znám tu jeho malinkou pihu pod okem… Proč vím, že když se svlékne, tak to nechá ležet tak, jak to z něj spadlo… A spoustu jiných věcí.
U jezírka jsem našel travnatý břeh, kde se dobře sestupovalo do vody. Svlékl jsem se, věci poskládal na hromádku a hned jsem se šel namočit.
Myl jsem se, ale celou dobu jsem Sándora pozoroval a v duchu si říkal, co právě udělá.
„Pojď sem,“ odhodil jsem mýdlo na břeh a přitáhl si ho k sobě blíž.
Chytl jsem ho za bradu a zvedl mu hlavu.
„Podívej se mi do očí…“
Zadíval jsem se. Byl to jen nápad, náhlý popud, ale když jsem se pořádně podíval…
Ano, byla tam. Ta malinká černá tečka v té krásné barvě jeho modrých očí.
„Věděl jsem to,“ vydechl jsem. „Nevím proč, ale myslím, že tě znám už strašně dlouho“ zahrábl jsem mu prsty do vlasů.
„Znám tě… Co se tu děje? Proč, všechno spojené s tebou, je mi tak známé? Proč poslední dva dny říkám věci, které by mě jinak ani nenapadly, Alexi?“
Alexander
Celou cestu k jezírku jsem mlčel a po očku Vilase pozoroval.
Proč je s ním všechno tak jiné?
Sledoval jsem ho, jak si skládá věci, zatímco já je nechal tak, jak ze mě spadly. Myslí mi najednou přeběhl obraz, jak mi ty věci sbírá, na oko se u toho zlobí, a já se mu směju.
Zatřepal jsem hlavou a díval se na Vilase, jak se umývá. Opatrně jsem taky vstoupil do vody, ale držel jsem si od něj odstup.
Teda, pokusil jsem se o to, dokud si mě k sobě nezavolal, a vzápětí znovu neskončil v jeho náruči.
Proč jsem se u něj cítil tak bezpečně? Proč jsem měl potřebu ho chránit? Proč jsem čím dál víc nabýval dojmu, že to byla všechno jen Otcova lež? Že se chtěl snad za něco tomuto muži pomstít? Třeba měl Otec ve vesnici někoho, na kom mu záleželo, a Vilas ani přes svou snahu nedokázal toho dotyčného zachránit, a Otec usiluje o jeho život, protože sám by toho nebyl schopen? Nebo se bojí, že jsou ty povídačky o Vilasovi pravdivé?
Ať to bylo, jak chtělo, byl jsem rozpolcen. Na jednu stranu jsem měl pořád pochybnosti a chtěl splnit Otcův úkol, na stranu druhou jsem Vilase už nikdy nechtěl opustit a nechtěl jsem mu ublížit.
Z myšlenek mě vytrhl Vilasův hlas a jeho prsty v mých vlasech mi rozechvěly tělo.
„Nejmenuju se...“ zamračil jsem se mírně, když mě najednou nazval Alexanderem a řekl, že má pocit, jakoby mě znal už roky.
Chtěl jsem to všechno popřít, chtěl jsem naposledy zaprotestovat a pokusit se přesvědčit svou mysl, chtěl jsem se mu vytrhnout z náruče, klidně jsem ho mohl i utopit, udělat cokoliv, abych se ho jednou provždy zbavil, ale místo toho jsem se na něj víc natiskl, křečovitě ho sevřel a veškerá má snaha zaprotestovat přišla vniveč.
„Strašně moc jsi mi chyběl, Williame,“ vydechl jsem, aniž bych přemýšlel nad svými slovy a tentokrát se já přitiskl svými rty na ty jeho.
William
Bylo to, jako bych se opil pálenkou od Flaviovy mámy. Tak jsem byl Sándorovou přítomností omámen. Natolik, že jsem až mluvil z cesty. Říkal jsem věci, které jsem ani nechtěl, ale tak nějak mi šly samy z pusy.
Už jsem chtěl odstoupit, když mě tentokrát on začal líbat. Přidal jsem se. Chtěl jsem to. Chybělo mi to tak strašně moc, že jsem nebyl schopen přestat. Jako bych v tuhle chvíli byl úplně někdo jiný. Jako bych byl tím Williamem…
Pomalu jsem Sándora tlačil ke břehu a opatrně ho uložil na měkkou trávu.
„Chyběl jsi mi, Alexi.“
Znovu jsem ho začal líbat. Své polibky jsem z jeho červených rtů přesouval níž, na jeho lákavě vyhlížející krk. Hladil jsem ho, užíval jsem si jeho vzdechy, když jsem se zastavil na krční jamce a zanechal tam svůj otisk rtů a zubů.
Byl jsem jím zcela pohlcen a ani jsem nepřemýšlel nad tím, že ho znám teprve dva dny.
Ne… Znám ho celý život, a na tuhle chvíli jsem čekal strašně dlouho.
Alexander
Něco takového jsem ještě nezažil.
Srdce mi zběsile tlouklo, celé tělo se mi třáslo a projíždělo jím příjemné mravenčení.
Nedokázal jsem zadržet vzdechy, když se z mých rtů přesunul níž, a prohnul se v zádech, když jsem ucítil jeho zuby na své kůži.
Připadalo mi, jako bych s ním tohle nezažíval poprvé. Jakoby sám věděl, jak bude mé tělo reagovat na jeho doteky. Proč mě tak důvěrně znal, když jsem ho potkal teprve před dvěma dny?
Proč jsem mu dovolil to, co nikomu jinému před ním?
A proč to bylo tak neskutečně příjemné?
Chtěl jsem si ale ověřit ještě něco.
Bude i on reagovat na mé doteky stejně? Pokud ano, pak naše setkání nejspíš bylo předurčeno a Otec se skutečně spletl.
Z posledních sil jsem Vilase zastavil a posadil se.
Díval jsem se mu do očí, zatímco prsty jsem bloudil po jeho těle, pohladil ho na hrudi i jeho hrbolcích, které pod mým dotekem tvrdly.
Pak jsem se sklonil, na chvilku zaváhal, ale vzápětí přitiskl své rty na jeho kůži a začal ji pokrývat drobnými nesmělými polibky
„Williame…“ zasténal jsem, když jsem se zastavil u jednoho hrbolku a ťukl do něj špičkou jazyka.
William
Lahodilo mým uším slyšet své jméno. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, že by tomu mělo být jinak. Jako by byl Vilas okamžitě zapomenut. Jako bychom byli někým jiným.
Vnímal jsem jen jeho, ty nesmělé polibky, které mi věnoval, a nedokázal jsem ani zadržet vzdech, když se začal věnovat mým bradavkám, jako by odjakživa věděl, co mám rád.
Je jediný, kdo tohle dělá…
Jenom jemu jsem to dovolil.
Položil jsem ho zpátky na trávu a teď já věnoval pár polibků a laskání jeho hrbolkům, přes které jsem se dostal níže. Obkroužil jsem jazykem jeho pupík a vzápětí už ochutnával jeho chloubu, která během chvilky ztvrdla a hrdě se ukazovala světu.
Potlačil jsem na jeho stehna, aby roztáhl nohy víc od sebe. Pohrál jsem si s jeho váčkem a naslinil jeho dírku, která tak lákala ke vstupu. Přenesl jsem trochu své magické energie do prstů, které jsem opatrně vsunul do jeho nitra…
„Vždycky jsi byl krásný. To nejkrásnější, co jsem kdy mohl potkat,“ na moment jsem zvedl hlavu. „Nikdy jsem nezapomněl, Alexi…“
Vrátil jsem se k jeho klínu, abych mu ukázal, že to, co ho čeká, je to nejkrásnější, co spolu můžeme zažít. Poprvé, a přitom tolik známé…
A když už jsem byl na hraně svého sebeovládání, když už i on sotva stíhal s dechem, pustil jsem ho, vytáhl z něj prsty a posunul se zpátky nahoru.
Chtěl jsem mu říct, že ho miluji, ale jako by mi něco říkalo, abych byl s těmi slovy opatrný, i když si tím jsem jistý. Umlčel jsem hlas, ale všechno, co jsem cítil, jsem mu předal polibkem ve chvíli, kdy jsem zatlačil…
Alexander
Když jsem po mém laskání uslyšel jeho vzdechy, všechno kolem mě bylo zapomenuto. Vnímal jsem teď jen jeho, celou svou myslí a duší, celým svým tělem.
Hlasitě jsem sténal, chvěl se pod jeho doteky, a když můj úd skončil v teple jeho úst, sevřel jsem se v křeči, jak příjemné to bylo, a prsty zabořil do jeho vlasů.
Jeho prsty na mém zadečku mě trochu polekaly, ale byl tak jemný, tak citlivý, že jsem cítil jen slast a skoro žádnou bolest.
Přesto, když do mě nakonec najel svým údem a políbil mě, zaklonil jsem hlavu, protože v tu chvíli jsem nedokázal stíhat s dechem, z očí mi vyhrkly slzy, a nehty jsem zaryl do jeho paží.
Nohy jsem obmotal kolem jeho pasu, hlasitě zasténal a po chvilce se proti němu prohnul.
„Wi-lliame… prosím… prosím…“ zavzlykal jsem a ještě víc se na něj natiskl.
Ten pocit, který teď prolétal mým tělem byl nový a přesto tak známý.
Věděl jsem, že jedině s tímhle mužem můžu prožívat všechny ty pocity, které jsem teď cítil, že jedině s ním můžu prožívat to, co přišlo vzápětí.
„Já… Williame!“ vykřikl jsem, když mě tělo zachvátil neuvěřitelně příjemný pocit, a celé tělo se mi stáhlo.
Zakousl jsem se mu tvrdě do ramene, nehty ho poškrábal na lopatkách, a sténal jsem jako raněné zvíře, dokud ten krásný pocit aspoň částečně neodezněl.
William
Nedokázal jsem se už zastavit. Bylo to tak omamné, že jsem se prostě poddal tomu, co následovalo.
Svými pravidelnými pohyby jsem sebe i jeho přiváděl k tomu příjemnému pocitu. K té slasti, kterou jsem nezažil ani s Flaviem. Bylo to jako exploze toho nejlepšího, co moje tělo mohlo zažít.
Svět se se mnou točil, když jsem ho slyšel, a vzápětí po něm jsem prožíval ten vrchol blaha.
Cítil jsem jeho stahování, jeho vlhko se mu usazovalo na břiše, a pohled do jeho tváře jen umocnil veškeré ty nádherné pocity, které jsem právě prožíval.
Nevadilo mi, že mi škrábe kůži na zádech snad až do krve. Nevadilo mi, že se do mne zakousl jako hladové zvíře. Nevadilo mi nic z toho, protože to všechno přebil ten nádherný pocit. Takový, jaký jsem za svůj život ještě nezažil…
„Jsi jen můj, Alexi,“ zašeptal jsem po chvilce, když jsem už byl schopen popadnout dech.
Podebral jsem ho a zvedl do náruče. Dosedl jsem na paty, ale jeho jsem nepustil ani na malou chvíli. Objímal jsem ho, líbal jsem ho, hladil po jeho chvějících se zádech.
„Proč tak dlouho… Proč se nám tohle děje,“ zašeptal jsem do jeho rtů, a i když jsem pociťoval neskutečné štěstí, měl jsem slzy na krajíčku.
Jen stěží jsem je zatlačil zpět, abych nekazil tuhle nádhernou chvíli, a znovu spojil naše rty v polibku.
Alexander
Myslel jsem, že ten nádherný pocit snad nikdy neodezní.
Když pak řekl, že jsem jen jeho, a zvedl mě do náruče, ani jsem se nad tím nepozastavil, jen jsem ho víc objal.
„Jen tvůj, Williame. A doufám, že to brzo skončí,“ zašeptal jsem já jemu, po přerušení našeho polibku a zadíval se mu do očí.
Znovu jsem ho políbil, jako bych se ho nemohl nabažit, a pevně ho objal.
„Nikdy tě nepřestanu milovat,“ zašeptal jsem mu do ucha.
Vzápětí se v dálce ozval křik dravých ptáků, a to mě probralo.
Zmateně jsem zamrkal, a až teď si uvědomil význam svých slov.
„Já… asi se půjdu umýt…“ zamumlal jsem se sklopeným pohledem, vymanil se z jeho náruče a vstal, i přesto, že se mi zadeček stáhl, jakoby na protest toho, že ze sebe Vilase pouštím.
Netušil jsem, jaká bude jeho reakce na má poslední slova, a popravdě jsem se toho tak trochu bál.
Jak můžu říct člověku, kterého znám dva dny, že ho nikdy nepřestanu milovat?
A znám ho vůbec teprve dva dny?
Co se to tu dělo?
William
Sándor řekl přesně to, co jsem cítil. Řekl nahlas to, co já neměl odvahu vyslovit.
Ale… Co se tu děje? Proč ty slova, ty jména, proč všechny ty pocity, o kterých jsem neměl předtím ani potuchy?
Nechal jsem ho jít se umýt, a jen se za ním díval. Měl jsem pocit, jako bych se probudil z nějakého snu. Ale co byl ten sen? To, co jsem doposud žil, nebo to, co jsem prožíval teď? Co z toho je pravda?
Také jsem se rychle opláchl, utřel se a oblékl si čisté věci. Slunce už bylo vysoko nad hlavami, a byl čas něco sníst. Ráno, když jsme končili s prací, a pak přišel ještě Flavio, jsme nestihli ani posnídat.
Počkal jsem, až se obleče i Sándor a pak jsme se společně vydali zpátky.
Mlčeli jsme. Oběma se nám nejspíš honilo hlavou to, co se právě stalo. Přemýšleli jsme nad tím tak usilovně, že jsme nepromluvili ani u oběda.
Až teprve, když se slunce na obloze posunulo trochu dál, a stíny se začaly prodlužovat, pouklízel jsem všechny masti, které jsem dnes udělal a uschoval je do podzemní spíže, kde bylo chladno.
Upravil jsem oheň v krbu a usadil se na kožešině před ním.
Po celou dobu jsem nepřestal myslet na to, co se stalo. Jako by mi něco říkalo, že jsem měl něco udělat a nedokončil jsem to.
Co jsem to vlastně Sándorovi slíbil? Nebo Alexanderovi? Proč mi připadá, že jméno William, které vyslovil, je vlastně moje, i když se jmenuji Vilas?
„Zítra jsem slíbil návštěvu u jedné stařenky ve vesnici. Půjdu tam ještě v noci, aby nikdo neviděl, že k ní jdu. Vrátím se ještě před rozbřeskem,“ promluvil jsem nakonec, když to ticho už bylo vážně dlouhé a ničilo mě.
Jako bych měl potřebu slyšet ten jeho příjemný hlas. Ten, který mě tak uklidňoval.
Alexander
Vilas, stejně jako já, mlčel celou dobu. Během cesty domů, během oběda, i úklidu.
Nejspíš si potřeboval srovnat myšlenky jako já, nebo nevěděl, jak reagovat na to, co jsem řekl u rybníku.
A když se pak usadil na kožešinu před krbem a oheň ozářil jeho tvář, zatajil jsem dech.
Najednou jsem byl nesmírně rád aspoň za tyhle chvíle, co jsme spolu strávili, aniž bych věděl proč.
Ale nechal jsem to být. Nechal jsem to proplouvat mým tělem a přestal si klást otázku proč.
Vzal jsem do ruky kartáč a klekl si za Vilase.
Začal jsem broukat písničku a zároveň mu u toho začal pročesávat jeho jemné dlouhé vlasy.
Po chvíli se mi zadrhl hlas v hrdle a do Vilasovych vlasů začaly padat mě slzy.
„Děkuju. Děkuju, že jsem mohl aspoň nějakou chvíli strávit s tebou,“ zašeptal jsem, upustil kartáč a objal Vilase zezadu kolem krku.
Když mluvil o odchodu, najednou jsem měl pocit, že už ho nikdy neuvidím, že ho znovu ztratím.
„Bojím se, že tě už neuvidím," vzlykl jsem svou myšlenku nahlas a pevněji ho sevřel.
Co na tom, že jsem byl vycvičený k boji. Co na tom, že pláč byl výsada slabých. Já se teď slabý cítil. Všechno bylo úplně jiné, než jak jsem si to představoval, a jak mě učili.
William
Chytl jsem jeho ruce, když mě objal, a stiskl je. Přitáhl jsem si ho tak těsně, že jsem v zádech cítil tlukot jeho srdce. Pořád mi v hlavě doznívala ta píseň, jejíž slova mluvila o šťastném konci…
Ale máme my aspoň špetku naděje, že se tohle všechno nějak rozumně vysvětlí a společně dospějeme ke šťastnému konci, když ani nevíme, co se děje?
„Neboj se. Do rozbřesku se vrátím. Slibuji,“ pohladil jsem ho po rukách.
Nějak na mě padla melancholická nálada. Sándor ve mně vyvolal pocit, že se něco stane. Ale nemůže se nic stát, když on zůstane tady, a já se brzy vrátím. Budu zpátky ještě, než se vzbudí.
„Taky jsem moc rád za ty chvíle strávené s tebou, ale bude jich ještě spousta, slibuji.“
Už dvakrát za dnešní den jsem mu dal slib. Vlastně už tři sliby i s tím, o kterém toho moc nevím, a evidentně jsem mu ho dal už kdysi. A tři sliby už je moc na to, abych je nesplnil.
I kdyby byl jen jeden, vždycky se budu snažit je splnit. Za každou cenu…
Dlouho jsme tak ještě seděli, posléze leželi u ohně. Jen jsem stáhl polštáře a přikrývku z postele, abychom mohli zůstat u krbu, jako by to byla věc, kterou jsme měli nejraději ze všeho.
Bylo to tak známé…
A i když Sándor dávno usnul, já nezamhouřil oka. Nemohl jsem. Musel jsem do vesnice chvíli po půlnoci, tak, jak to Flavio domluvil.
Opatrně jsem vstal, abych Sándora nevzbudil, oblékl jsem se, vzal věci, které jsem potřeboval. Přihodil jsem ještě pár polen do ohně, aby nevyhasl, než se vrátím, a pak se ještě sklonil k Sándorovi.
„Přijdu na to, co se tady děje. Přijdeme na to společně. Brzy se vrátím. Miluji tě,“ zašeptal jsem tiše a lehce ho políbil na tvář.
Ještě před domem jsem se otočil, a měl chuť se tam k němu vrátit. Jako by mě něco nabádalo, abych zůstal. Ale nakonec jsem vykročil k vesnici. Slíbil jsem, že půjdu za stařenkou, a ona mou pomoc potřebovala…
Alexander
Praskání polen, teplo a Vilasova přítomnost mě nakonec ukolébala ke spánku dříve, než jsem chtěl.
Doufal jsem, že až se vzbudím, budeme zase spolu, protože tohle byla teď jediná věc, kterou jsem chtěl.
Bohužel k mé nelibosti jsem se vzbudil mnohem dříve, když jsem uslyšel podivný zvuk.
Vilas by se takhle domu nekradl. V domnění, že je to nějaké divoké zvíře nebo snad rozčilený vesničan, jsem potichu vstal a po paměti našel svou dýku, kterou už Vilas přede mnou neschoval, ale nechal ji volně ležet na stolku.
Jakmile jsem se jí však dotkl, rubíny začali zářit, a mě jako by někdo do hlavy zarazil hřebík.
Vykřikl jsem a upadl na kolena.
V hlavě se mi ozývalo jen jedno slovo: „Zabij!" A na všechno, co jsem doteď prožil, jsem začal zapomínat.
Po chvilce jsem zamrkal a zatřepal hlavou.
Kde jsem to vlastně byl? A co tu dělám?
Už vím. Můj cíl je čaroděj, který přebývá v tomhle domě.
Chtěl jsem ho prohledat, abych zjistil, kam čaroděj odešel, ale v té chvíli se začaly otevírat dveře.
Neváhal jsem.
Vrhl jsem se vpřed, a než stačil muž ve dveřích vykřiknout, vrazil jsem mu dýku do srdce.
Chvilku jsme si hleděli vzájemně do očí, než se muž začal hroutit.
„Proč?" zašeptal, než jeho tělo se zaduněním dopadlo na podlahu a kolem něho se začala rozlévat kaluž krve.
To slovo způsobilo další ostrou bolest hlavy. Dýka mi vypadla z prstů, když jsem sevřel hlavu v dlaních a znovu vykřikl.
Musel jsem pryč. Ten muž, kterého jsem zabil, nebyl tím, kterého jsem měl zabít.
Musel jsem pryč od těch očí, které se na mě smutně dívaly.
Musel jsem pryč, protože v hlavě se mi ukazovaly střípky obrazů, které jsem nechápal.
Vyškrábal jsem se na nohy, obul si boty a vyběhl do noci.
William
Cesta do vesnice mi trvala asi hodinu. Byl jsem tam celkem brzy, ale stařenka na mě už čekala. Prý v jejím věku toho stejně moc nenaspí.
Podíval jsem se na ni, poptal se, co ji doporučil lékař. Věděl jsem, že nemá peníze na drahé léky, tak jsem pro ni vždycky našel byliny, které tyto léky nahradily.
Vracel jsem se zpátky, když byla ještě tma. Ale když jsem se už blížil k domku, začínalo pomalu nebe blednout, a v dálce se ukázal světlý pruh, jak se začínalo rozednívat.
Nesl jsem v ruce košík s ovocem ze stařenčiny zahrádky, pár vajec a pytlík mouky. Už jsem se těšil na to, jak upeču koláč s jablky, a Sándor ochutná.
Vážně jsem se na něho těšil. Bylo příjemné vracet se domů a vědět, že tam na mě někdo čeká.
Ale když jsem se přiblížil na dohled, můj krok se na moment zastavil. Zadíval jsem se pozorněji, jestli jsem se nemýlil, a nebyl to jenom stín na dveřích. Ale po dalších krocích, jsem už neváhal. Rozběhl jsem se…
Dveře byly otevřené.
„Sándore? Sándore!“ zakřičel jsem, a rozhlédl se i kolem, jestli ho někde v tom šeru neuvidím.
„Sándore!“ vběhl jsem do domku, ale hned za dveřmi jsem o něco zakopl a spadl jsem na zem.
Košík mi vypadl z ruky. Vajíčka se rozbila, jablka se rozsypala po podlaze, a jedno z nich se odkutálelo zpátky ke dveřím.
Zděšeně jsem se díval na to, kde se zastavilo.
„Flavio!“ vykřikl jsem a po kolenou se doplazil k němu.
Rychle jsem ho otočil. Ruka se mi silně roztřásla, když se na mě zahleděly doširoka otevřené mrtvolné oči. Kalhoty na kolenou mi začaly vlhnout od jeho krve, a také ruce jsem měl špinavé od krve.
„Flavio,“ zašeptal jsem a přitáhl si ho do náruče.
Co se tu stalo? Co se tu dělo? Kdo ho zabil?
Bolelo mě to. Můj jediný přítel z vesnice, který se nebál ke mně přijít, který měl o mně starost, a teď je tady, na mém prahu, a…
Nežije.
Chvíli jsem tak s ním seděl na zemi, a z očí mi stékaly slzy. Bylo mi to tak moc líto. Měl jsem ho rád, byl můj přítel. Proč ho někdo zabil?
Náhle jsem se prudce nadechl.
„Sándore?!“ vykřikl jsem do ticha. „Sándore!“
Ale neozval se.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, jako bych ho přesto chtěl najít v některém z koutů pokoje. Ale našel jsem jen jeho odhozenou dýku, celou zakrvácenou.
Opatrně jsem položil Flavia, pohladil jsem ho po vlasech, a s bolestí v srdci jsem mu zatlačil oči.
Chtěl bych s ním strávit ještě nějaký čas, ale měl jsem strach i o Sándora. Co když tu někdo přišel, Flavia zabil, a jeho odtáhl? Co když mu chce někdo ublížit?
Natáhl jsem se po jeho dýce. Stihl jsem se jen trhaně nadechnout, když jsem ucítil divný tlak, a hlava mě zabolela tak silně, jako by se mi chtěla rozskočit. Na moment se mi zatočila a zatemnělo se mi před očima.
Když jsem je otevřel, svíral jsem dýku s rubíny a přál si jen jediné. Najít toho kluka se světlými vlasy, co na mě už jednou zaútočil. Věděl jsem to jistě. To on zabil Flavia a já mu to nikdy neodpustím.