William
Alex usnul dřív než já. Ale to bylo obvyklé. Málokdy jsem usínal dřív než on, už jen proto, že vždy byl více v pohybu, než jsem byl já. Navíc jsem často v noci studoval, sledoval hvězdy, nebo dělal různé masti, tinktury či odvary.
Nakonec jsem usnul chvíli po Alexovi. Přeci jen ty dva dny, a nejen ony, byly docela náročné. Až to všechno skončí, tak nejspíš prospím celý týden v kuse.
Ráno jsem se vzbudil opět brzy. Opatrně jsem se vysoukal z postele a šel se osprchovat, abychom se nezdržovali. Bude potřeba ještě večer odletět a potřebujeme zařídit i letenky.
Umyl jsem se oblíkl a přisedl si na postel vedle Alexe. Vzal jsem telefon a vytočil Faileonův pokoj.
Omluvil jsem se, že je budím tak brzy, ale sdělil jsem jim krátce, co máme ještě v úmyslu, ale že kolem oběda bychom měli být zpátky. Dostal jsem kázání, jak se mám chovat a na co si dávat pozor.
Ujistil jsem Faileona, že o tom mém deníku vím jenom já, takže je to bezpečné.
Když jsem domluvil, došel jsem k posteli a přisedl si k Alexovi.
„Je čas vstávat, Alexi,“ naklonil jsem se a zašeptla mu do ucha a doplnil to polibkem.
Alexander
Ráno mě napůl probudil nějaký hluk, ale jen jsem se přetočil na bok a víc se zachumlal pod deku.
Vždycky jsem nerad vstával. A většinou později než William, pokud jsem netáhl do boje nebo neměl důležité vyřizování s králem nebo v kasárnách.
Znovu jsem skoro i usnul, když jsem uslyšel ten krásný hlas a vzápětí se mi něco otřelo o tvář.
Instinktivně jsem vztáhl ruku a v prstech sevřel vlasy, které Williamovi přepadly přes rameno.
Otevřel jsem oči a zadíval se na něj.
Přičichl jsem si k jeho vlasům a usmál se.
„Dobré ráno,“ zachrčel jsem.
Pak jsem mu pustil vlasy a odkulil se stranou, abych se mohl protáhnout, zazívat si a přejít do koupelny, kde jsem ze sebe smyl nejen Williamovu nadílku, ale taky ze sebe udělal člověka.
Až když jsem byl pěkně vymydlený s vyčištěnými zuby, vrátil jsem se do pokoje s ručníkem na hlavě, kterým jsem si drbal krátké vlasy, abych z nich dostal, co nejvíce vody, a přešel k Williamovi, abych mu věnoval ještě ranní polibek.
Chtěl jsem, aby William viděl, že jsem v pohodě, i když určitého napětí těla jsem se zbavit nedokázal. Přece jen, jet na to místo...
Zeptal jsem se ho jak jsou na tom ti dva, zatímco jsem se oblékal, jestli bysme jim neměli dát vědět, ale William mi odpověděl, že už s Faileonem mluvil.
Když jsem byl připravený, sešli jsme spolu dolů do hotelového haly a nechali si připravit snídani sebou, abychom se zbytečně nezdržovali.
Celou dobu se na nás hotelový personál díval nějak podivně a až teprve, když za námi přišel manažer hotelu, došlo mi, o co šlo a měl co dělat, abych se nahlas nerozesmál.
„Gratuluji k zasnoubení, pánové. Jen,“ naklonil se blíž k nám a jeho oči nervózně těkaly sem a tam, „někteří hosté si ráno stěžovali na… no… však víte.“
„Nemůžu za to, že mi to můj snoubenec udělal tak dobře,“ pronesl jsem s naprosto vážnou tváří a pleskl Williama po zadku.
„Ale nebojte, pravděpodobně dnes odjíždíme,“ dodal jsem, sebral balíčky a když jsme společně s Williamem odcházeli, litoval jsem, že si nemůžu vyfotit manažerův výraz po mých slovech.
„Viděl jsi ho, jak se tvářil?“ rozesmál jsem se naplno v autě, když jsem sedal za volant a mrkl na Williama.
Tahle příhoda ze mě odplavila aspoň na okamžik to napětí, a já se najednou cítil mnohem uvolněněji.
Nechal jsem si do navigace nahrát data o místu, kam jsme měli jet a vyrazil.
„Rád bych se tam podíval,“ pronesl jsem asi v polovině cesty do ticha, které v autě už delší dobu panovalo, jak jsme oba dva nejspíš přemýšleli nad celou touhle záležitostí.
„Na hrob. Do té vesnice. Rád bych se tam podíval, klidně i sám, než se vrátíme do hotelu,“ vysvětlil jsem, když se na mě William tázavě zadíval a na chvilku se k němu otočil s naprosto vážnou tváří.
William
Počkal jsem, až se Alex probere a nachystá, a pak jsme sešli dolů. Byl dobrý nápad se nezdržovat se snídaní, přeci jen dneska vyrážíme o něco později, než jsem vyjel včera.
Na manažerovu připomínku zareagoval Alex docela v pohodě. Až jsem se tomu musel usmát. A těch pohledů ostatních jsem si vůbec nevšímal.
Přemýšlel jsem pak po cestě, co bude lepší. Jestli nejdříve zajet na hřbitov, nebo najít ten deník.
Ale vzhledem k tomu, že Alex už naťukal navigaci, volba byla jasná.
„Nevím, jestli je to dobrý nápad jít se podívat na svůj vlastní hrob. Ale můžeme, bránit ti v tom nebudu. Nejdříve teda zajedeme pro ten deník.“
Na křižovatce nejel do vesnice, ale odbočil doprava, abychom mohli objet celý ten kopec.
„Možná budu chvíli tápat, kdo ví, jak se to tu za tu dobu změnilo, ale snažil jsem se to schovat na místě, kde by ani ty změny neměly být tak velké, že bych to nenašel.“
Vyjeli jsem z hlavní silnice na vedlejší a tam jsme ještě museli znovu odbočit na další, která vedle k jedné samotě. Kus před ní, tam kde už začínaly lesy, jsme zaparkovali. A podél ní se kopec mírně svažoval
Vystoupil jsem a rozhlédl se.
Ráz krajiny se sice změnil, ale bylo to, jak jsem říkal. Potok tekl stále stejným korytem. Došel jsem k němu… Podíval jsem se na kopec, kde je zřícenina, a pak k lesu, který lemoval úpatí kopce.
Podle výšky stromů, tyhle tady rostly už strašně dlouho. Zaměřil jsem se na východ a podle něj se posunul asi o padesát kroků doleva. Pak jsem se vydal přímo k lesu.
Byly tu velké kameny, přeci jen podloží hradu bylo postaveno na skalnatém základě a ta skála vedla dolů směrem k nám. Podél ní se kopec snižoval víc na západ a tudy vedla i cesta. Kdyby se člověk podíval z letadla, poznal by, kudy pak vedla dál.
„Tam,“ ukázal jsem ke skále.
Došel jsem k ní a podél ní se posunul směrem k cestě.
„Někde tady by to mělo být,“ rukou jsem vyznačil prostor asi dvacet kroků od cesty, přibližně ve středu délky mezi ní a skálou. „Je to dřevěná schránka, měla by být opatřena kouzlem, aby ji nikdo nevykopal. Ale nevím, jestli ještě bude fungovat.“
Klekl jsem si na zem a stejně jako předtím na hradě, i tady jsem začal hledat jakýkoliv náznak magické energie.
Alexander
Byl jsem rád, že William souhlasil, že se mnou do té vesnice zajede.
Ani nevím, proč jsem tam chtěl, ale něco mě tam táhlo.
Když jsme pak dojeli na místo, a William mě dovedl tam, kde měla bít schránka s jeho deníkem, kterou tam kdysi zakopal, poslouchal jsem ho jen na půl ucha.
Rozhlížel jsem se kolem, a všechno mi připadalo tak známé a přesto cizí.
A když si William klekl na kolena a začal pomocí magie schránku hledat, jako omámený jsem se rozešel směrem k lesu a místu, kde započala naše tragédie.
Nebo to bylo ještě dříve?
V jednu chvíli jsem dával králi za vinu to, co se stalo, ale než jsem si vzal život, došlo mi, že na mrtvého házet vinu nemůžu.
Navíc…
Na jednu stranu jsem se mu nedivil. Kinrel s ním byl několik let, několikrát zachránil království i krále, a i přesto, že já jsem byl jeho první rytíř, v magii jsem se nevyznal, navíc jsem je nesnášel, takže to mohl král brát jako zaujatost proti Kinrelovi.
Během těch myšlenek jsem došel až k místu, které vypadalo jako palouk a za ním, za potokem, stály ruiny, kdysi velké pevnosti.
Zavřel jsem oči a najednou, jako bych to prožíval znovu. Slyšel jsem třesk zbraní, křik raněných, ržání koní, smrad spáleného masa…
A pak všechno ztichlo.
Zmateně jsem zamrkal a otevřel oči.
Už jsem ale nebyl na pláni. Byl jsem v nějaké místnosti.
Nepoznával jsem ji. Už jsem otvíral pusu, když se najednou přede mnou zhmotnila postava zahalená do černého rubáše.
„Tys první rytíř, kdysi mocného království. Jest před tebou důležité rozhodnutí. Tvého nepřítele jde zničit jen silou ukrytou v předmětu, který vlastníš. Ale pokud sílu použiješ ty, nebo někdo jiný, pak věz, že to bude i váš konec… Pohleď…“
S těmi slovy se postava dostala až ke mně, vztáhla svou kostnatou ruku a prsty se dotkla mého čela.
Pak začal někdo křičet, nejspíš já, a všechno zmizelo.
William
Zabral jsem se do hledání, abychom se tady zbytečně dlouho nezdržovali.
Chtěl jsem to co nejdříve najít a odejít odsud, kde také s tímto místem byla vázána spousta nehezkých vzpomínek.
Když mě ruce začaly v jednu chvíli brnět, a měl jsem pocit, jako by jimi procházela nějaká energie, zaradoval jsem se.
Pořád tady je.
„Alexi, tu je to! Dones mi rýč!“ křikl jsem a hned začal vytrhávat trsy trávy a hrabat ve hlíně.
Ale po chvíli, kdy se mé prsty zaryly hlouběji do hlíny, jsem si uvědomil, že tu Alex není.
Narovnal jsem se a ve chvíli, kdy jsem se otáčel, abych se po něm podíval, jsem zaslechl jeho výkřik.
Vyskočil jsem na nohy a rozhlédl se. Zahlédl jsem ho na nedaleké louce až ve chvíli, kdy vykřikl podruhé a zhroutil se k zemi.
„Alexi!“ zakřičel jsem na něj a hned se za ním rozběhl.
Ale on se mi ztratil ve vysoké trávě, a jen jeho křik mě k němu navigoval.
„Alexi!“ zvolal jsem znovu jeho jméno, když jsem doběhl a klesl vedle něj na kolena.
Popadl jsem ho a přitáhl si ho na klín. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli neuvidím něco, co by mohlo za jeho stav. Podíval jsem se, jestli něco nenašel a nedrží to v ruce, jako předtím Andrew. Už jsem si myslel, že Kinrel je opravdu všude. I když na tomto místě, kde bojoval i on, mohl za sebou zanechat nějaká kouzla či kletby.
„Alexi, prober se!“ zoufale jsem na něj volal a hladil ho po tváři.
Nevěděl jsem, co ho uvedlo do tohoto stavu, a proto jsem ani nevěděl, co mám dělat, jestli můžu použít kouzla, která by ho mohla probrat, nebo ho jen proplesknout, anebo položit do studené vody protékajícího potoka.
„Kde je Faileon, když ho potřebuji?!“ zaúpěl jsem v duchu.
Alexander
To, co jsem viděl, co mi ta postava ukázala… I když jsem se všemožně snažil vytěsnit to z hlavy, popřít tu skutečnost, věděl jsem, v hloubi duše jsem věděl, že se to může stát. Že může tenhle konec nastat.
„Pamatuj rytíři. Jen tohle ale nestačí. Musíš najít a zničit jeho srdce. Pokud to neuděláš, vše bude ztraceno…“ uslyšel jsem jako ozvěnu poslední slova toho tajemného neznámého, a pak jsem prudce otevřel oči.
Srdce mi bušilo jak zběsilé, opřekot jsem dýchal, a viděl, jak se nade mnou William sklání a něco říká.
Prudce jsem sevřel jeho paži a zaryl nehty do jeho kůže, až sebou cukl, ale já nepustil.
„Nesmíme použít… tu sponu… nesmíš ji použít! Nikdy! Musíme… vymyslet jiný způsob! Jeho srdce… Musíme…“ vyrážel jsem ze sebe a ani si neuvědomil, že křičím.
Až když jsem se trochu uklidnil, pustil jsem Williama a narovnal se do sedu.
Prohrábl jsem si prsty vlasy a povzdechl si.
Najednou jsem se cítil… Bezmocný? Možná. Začínal jsem mít dojem, že zničit Kinrela nepůjde tak jednoduše. Když už jsme něco proti němu získali, zase jsme o to přišli.
Jakoby to všechno předvídal. Jakoby byl pořád o krok před námi.
„Našel jsi tu schránku?“ promluvil jsem po chvíli, a když William přikývl, vstal jsem, oprášil si kalhoty a pomohl na nohy i Williamovi.
„Tak ji vyzvedneme a vrátíme se zpátky,“ po těch slovech jsem se se sklopenou hlavou vydal zpátky k místu, kde William začal hledat.
Věděl jsem, že mu budu muset říct o tom, co se mi stalo, ale nějak jsem nechtěl… Brát mu naději?
Nevím…
William
„Vystrašil jsi mě k smrti,“ oddechl jsem si, když se Alex probral.
Ale už se mi nelíbilo to, co řekl, a hned jsem nad tím začal přemýšlet.
Řekl, že nesmím použít tu sponu? Původně jsem nechtěl, spíš jsem to bral jako něco, co by pomohlo přijít na to, jak porazit Kinrela. Ale po Alexových slovech jsem začal uvažovat jinak.
Vydal jsem se za ním pohroužený do svých vlastních myšlenek. Vrátili jsme se na místo, kde byla zakopaná schránka a po deseti minutách jsme ji drželi v rukách. Byla díky ochrannému pouzdru a kouzlu neporušená. Ale otvírat jsem ji chtěl až na hotelu.
Zaházeli jsem díru a vrátili se do auta.
„Pořád chceš jet na ten hřbitov?“ podíval jsem se na Alexe, když jsme vyjeli na cestu.
Byl celou dobu zamlklý, jako by stále přemýšlel nad tím, co mi řekl o té sponě.
Z čeho má strach?
Alexander
Pomohl jsem Williamovi s kopáním a po chvilce jsme měli to, pro co jsme sem přijeli.
Za normálních okolností bych z toho měl velkou radost, byl nadšený, a chtěl, aby se hned otevřela, teď jsem to však komentoval jen křivým úsměvem a přikývl, když William řekl, že ji otevřeme až v hotelu.
Když jsme vyjeli na cestu a William mi položil svou otázku, netečně jsem zíral z okna, a v hlavě měl pořád obrázky z toho, co mi ukázal ten neznámý.
No, spíše než neznámý, když jsem nad tím zauvažoval a spojil si to, došlo mi, že to byl nejspíš mág, duch čaroděje, nebo jak bych to nazval, toho druhého hradu.
Nejspíš proto se tam William nemohl předtím dostat. Otázkou bylo, proč to ukázal mě a ne Williamovi. Každopádně, cítil jsem, že mluví pravdu. Navíc ani on neměl Kinrela v lásce.
Povzdechl jsem si a mírně sebou škubl, když mi William položil ruku na nohu a zopakoval svou otázku.
„Promiň, zamyslel jsem se,“ zamumlal jsem, otočil k němu hlavu a pousmál se. „Jestli ti to nebude vadit, tak bych tam zajel. Nemusíš jít se mnou, klidně počkej v autě, nebo mě vyhoď na kraji vesničky, naveď mě, a já zbytek dojdu pěšky. Vím, že to pro tebe není jednoduché, a nechci tě do ničeho nutit.“
Na okamžik jsem položil já ruku na jeho nohu a mírně ji stisknul.
William
Musel jsem se Alexe zeptat znovu, protože byl duchem mimo.
Vůbec se mi nelíbilo, že je tak zamyšlený. Zabočil jsem do vesnice pod hradem a zajel až rovnou ke hřbitovu. Nenechal bych Alexe šlapat přes celou vesnici.
„Počkám tady, ale slib mi, kdyby něco, že na mě okamžitě zakřičíš, a já přiběhnu, ano?“ vypnul jsem motor a vystoupil z auta.
„Nevím, jestli si pamatuješ, kde je váš hrob, ale pro jistotu, je to nalevo vzadu, kousek od zdi,“ ukázal jsem rukou směrem, kde leží jejich hrob.
„Já se zatím najím. Mám docela hlad. Ale chci po tobě jedno. Jak se vrátíme do hotelu, chci, abys mi řekl, co se ti tam na louce vlastně stalo,“ vážně jsem se na Alexe podíval.
Políbil jsem ho, a pak jsem ho nechal jít. Vytáhl jsem si z auta svačinu a usadil se na nejbližší lavičce tak, abych měl dobrý výhled do hřbitova.
Jedl jsem a po celou dobu jsem uvažoval nad tím, co nás vlastně ještě může potkat, než to všechno skončí. Ale byl jsem rozhodnutý to tentokrát ukončit v náš prospěch. S pomocí ostatních to můžeme zvládnout…
Alexander
Když mě William vykopl před hřbitovem, na okamžik jsem zůstal jen stát a rozhlížel se kolem.
Samozřejmě, že to tu nezůstalo stejné, jako tehdy, ale najít hřbitov bych zvládl i tak.
Ten byl pořád na stejném místě, i když okolí se trochu změnilo.
Všiml jsem si čerstvé kytice, kterou jsem nejspíš dal William. Pohladil jsem její květy a zadíval se na náhrobek.
Aniž bych to chtěl, do očí mi vstoupily slzy.
Palcem jsem přejel nejen své jméno, ale i to otcovo.
„Promiň, otče. Nedokázal jsem… Nedokázal jsem ochránit krále, ani toho, koho jsem z celého srdce miloval. Zklamal jsem tě a zahanbil náš rod. Omlouvám se…“ šeptal jsem, zatímco slzy, které mi stékaly po tvářích, se vpíjely do trávy a udusané hlíny.
Sedl jsem si na zem, a pak se rozpovídal. Šlo to ze mě úplně samo. Pověděl jsem mu o svých pochybách, o tom, co se stalo, o svých snech, o své lásce, o tom, jak to bolí.
Netuším, jak dlouho jsem tam seděl, dokud jsem neuslyšel zašustění trávy poblíž.
Leknutím jsem vyskočil na nohy, ale oddechl si, když to byla jen kočka, která na mě upřela se zvědavostí své žluté oči.
Povzdechl jsem si, zatřepal hlavou, otřel slzy, vysmrkal se, a pak se vydal zpátky za Williamem.
„Můžeme jet,“ pronesl jsem, vyhnul se jeho pokusu se mě dotknout, sedl si do auta, a znovu pokračoval ve svém netečném zírání z okna.
William
Díval jsem se, jak mi Alexander mizí mezi náhrobky. Věděl jsem, že mu tady nic nehrozí. V tomhle směru jsem byl klidný. Navíc nikdo z mágů, ani ti co používají černou magii, by si nedovolil znesvětit hroby, protože, ať už by byl silný, jak chtěl, hrozilo by mu prokletí duší zemřelých.
Další z pravidel, která dodržujeme. I když Kinrel porušil už jedno pravidlo, doufal jsem, že v něm zůstala aspoň špetka zdravého rozumu, a duše zemřelých ponechal jejich klidu.
Přesto to Alexovi trvalo o něco déle, tak jsem nakonec vytáhl deník.
Odstranil jsem ochranné kouzlo a vytáhl ho ven. Listy byly nažloutlé, byl pokrytý prachem, ale jinak v pořádku.
Opatrně jsem otáčel stránky a pročítal si své zápisky.
A čím víc jsem četl, tím víc jsem byl zamyšlenější. Právě jsem se dostával k jedné velmi zajímavé věci, když jsem zaslechl kroky, jak se Alex vracel.
Schoval jsem deník do auta a otočil se k němu.
Chtěl jsem ho obejmout, ale vyhnul se mi.
Nelíbilo se mi to…
Nakonec jsme tedy vyjeli, ale když se Alex otočil do okna a stále nic neříkal, dupnul jsem na brzdy a zastavil u krajnice, vypnul motor a otočil se na Alexe.
„Nelíbí se mi, jak se tváříš. Chápu, že to může být náročné, vidím, že jsi i plakal. Ale jsem tu pro tebe a nechci, aby ses mi vyhýbal. Řekni mi, co se děje. Jestli to má souvislost s tím, co se stalo na louce. Chci to vědět, a chci to vědět hned. Dokud nepromluvíš, nikam nejedeme,“ vytáhl jsem klíče ze zapalování, aby bylo jasno, že to myslím vážně.
Alexander
Otočil jsem se na Williama, když najednou zastavil. V první chvíli jsem dostal strach, že se mu něco stalo, ale když mi pak řekl, že nikam nepojedeme, dokud mu neřeknu, co se děje, ani nevím proč, ale vzedmula se ve mně vlna hněvu.
Zaťal jsem pěsti a zamračil se. Pak jsem si odepl pás a otevřel dveře.
„Fajn, tak dojdu pěšky!“ zavrčel jsem, vystoupil a třískl za sebou.
Rázným krokem jsem se vydal vpřed, ale po chvíli jsem změnil směr a zamířil do pole vedle krajnice.
Tam jsem klesl na kolena a pořádně zařval.
„Zatraceně! Zatraceně! Zatraceně! Proč?!“ pěstí jsem mlátil do hlíny, zatínal do ní pěsti a trhal kusy trávy.
Řval jsem na celé kolo a bylo mi jedno, jestli mě někdo uslyší.
„Proč už nemůžeme mít klid?! Proč nedokážu být silnější?! Proč se musí vždycky všechno zkazit?! Proč!“ s těmi slovy jsem zvedl hlavu a zadíval se na nebe, jako bych čekal z vrchu nějakou odpověď.
„Proč…“ zaúpěl jsem a sklonil hlavu.
„Bojím se. Já... Mám strach... Nechci... Moc se bojím, Williame...“ zašeptal jsem a špinavou rukou sevřel triko v místě, kde jsem měl srdce.
William
Počítal jsem s tím, že mi Alex něco řekne. Tady totiž nešlo jen o hřbitov. Když se vrátil měl uplakané oči. To bych neřešil. Ale byl takový už od chvíle, kdy na louce byli mimo sebe. A proto mě zajímalo, co se děje.
Alex místo odpovědi na mě však naštvaně zaprskal, a pak si vystoupil. Díval jsem se za ním, jak jde a pak se zastavuje a vzteky křičí.
Vytáhl jsem telefon a zavolal Faileonovi.
„Vracíme se, za chvíli jsme v hotelu. Odlétáme ještě dneska večer nebo v noci. Jak se vrátíme, hned zajistíme letenky,“ řekl jsem mu jenom a zavěsil.
Nastartoval jsem auto a popojel dopředu. Zastavil jsem vedle Alexe a naklonil se, abych mu otevřel dveře.
„Nastup si. Do hotelu je to na pěší túru moc daleko,“ řekl jsem přísně a čekal, až Alex vleze do auta, abychom se mohli vrátit.
Alexander
Viděl jsem na Williamovi, že není nadšený z toho, co jsem udělal, a jak se nejspíš chovám, ale já prostě netušil, jak mu to říct.
Nastoupil jsem, ale celou cestu až do hotelu se vyhýbal jeho pohledu, mlčel a zíral z okna.
Když před hotelem zaparkoval, vystřelil jsem z auta dřív, než vypnul motor, a před dalšími otázkami mě zachránilo to, že u vchodu jsem uviděl Faileona s Andrewem. Nasadil jsem úsměv, protože jim jsem nechtěl kazit náladu vzhledem k tomu, jak šťastně Andrew vypadal.
Přešli jsme pak do jejich pokoje, kde William ukázal Failenovi deník, zatímco Andrew vykládal, kde všude byli a co nakoupili. Dokonce měl dárek i pro mě a Williama.
„Řekneš mi, co se děje?" zeptal se mě Andrew, zrovna když jsem se pustil do rozbalování a ztuhl uprostřed pohybu.
„Nic se neděje. Co by se-"
„Alexandere!" vykřikl, až jsem sebou trhl. „Vím, že se něco děje. Poznám to na tobě!"
Hodil jsem pohledem po Williamovi a Failenovi, ale ti se netvářili, že by mě nějak chtěli podpořit.
A když jsem se znovu zadíval na Andrewa a jeho zamračenou tvář, veškerá síla mě opustila.
Svezl jsem se do sedu na postel, lokty opřel o kolena a tvář zabořil do dlaní.
„Bojím se…" zašeptal jsem do ticha.
„Já… Mám…" sundal jsem ruce z tváře a zahleděl se na koberec. „Mám strach z toho, co přijde. Mám strach, že nevyhrajeme. Já… Viděl jsem… Ta spona… Můžeme ho porazit, ale pokud ji použiješ, stane se z tebe to samé, co z Kinrela. Propadneš temnotě. Navždy…“
Zadíval jsem se na Williama a stiskl Andrewovi ruce, když si přede mě klekl a položil mi je na kolena.
William
Alexander si nastoupil, ale celou cestu až do hotelu mlčel.
Vážně se mi to nelíbilo. Byl jak vyměněný potom, co byl ráno tak spokojený a šťastný.
A nebyl jsem sám, kdo si toho všiml. Andrew na něj uhodil hned, jakmile jsem se zavřeli u nich v pokoji.
Zvědavě jsem se na Alexe podíval a čekal jeho reakci.
Andrew je opravdu poklad a možná si to neuvědomuje, ale ten nejlepší společník, přítel, jakého by si mohl Alex přát. Prostě se nedal odbýt…
Ale po Alexových slovech jsem se mírně naštval. Ne, že bych doteď klidný, ale jeho slova mě doslova zvedla ze židle.
„Chceš to vzdát?“ postavil jsem se a došel blíž k němu.
Chytl jsem Andrewa za ruku a odsunul ho bokem, aby mi nezavazel.
„Jestli to chceš vzdát, protože se bojíš, tak řekni. Nebudu tě do ničeho nutit a pokusím se zastavit Kinrela vlastními silami. Alexandere Bargo!“ mírně jsem zvýšil hlas. „Zatraceně! Jsi cvičený lovec, ten nejlepší, a nejen v tomhle životě funguješ jako voják. Máš to v krvi! Byl jsi králův první rytíř! Je dobré se něčeho obávat, mít nějaký pud sebezáchovy, protože přílišná samolibost je ke škodě. Ale takového tě neznám! Pokud to nejde takhle, půjde to jinak! Když to nejde zprava, půjdeme na něho zleva! Já přijdu na něco, co Kinrela zastaví.“
Byl jsem na něj možná tvrdý, možná jsem to měl nechat, až budeme ve svém pokoji, nebo jsem ho možná měl obejmout. Kdo ví…
Ale dle mého by to jen zhoršilo jeho depresi. Propadl by ji ještě hlouběji a navíc… I když už kolikrát projevil nějaké obavy, vždycky se jim postavil čelem. Nikdy jim nepropadl natolik, aby nevěděl, jak dál…
Alexander
Poslouchal jsem Williama a moc mi jeho slova k náladě nepřidaly.
„Nemyslíš, že to je právě to, co mě štve?! Já velký lovec, voják, králův rytíř! A k čemu mi to teď je?! No?! K ničemu!“ vykřikl jsem taky a vstal.
„Nehádejte se, prosím,“ špitl Andrew a snažil se postavit mezi mě a Williama, ale Faileon si ho přitáhl k sobě.
„Copak nechápeš, že tě chci chránit?! Že s tebou chci zůstat?! Jenže nejsem schopný proto nic udělat! Když už si myslím, že by nám něco mohlo vyjít, proteče nám to skrz prsty! A to je to, co mě užírá! Že nedokážu udělat víc! Oba moc dobře víme, že není jiná možnost než použít tu zatracenou sponu! A pokud zároveň u toho nezničíme jeho symbol na paži a kus srdce, které má někde schované, všechno přijde vniveč! Nechci tě… Nechci tě vidět pohlceného temnotou jako v tom vidění! Byl jsi… Bál jsem se tě a…“ sevřel jsem Williamovu košili a poslední slova už jen zašeptal.
Pak jsem položil čelo na jeho rameno a spustil ruce podél boků.
Chvilku jsem tak setrval, než jsem se zase narovnal a kousek od Williama ustoupil.
„Omlouvám se. Já… Nechtěl jsem nikomu kazit náladu ani den. Dám se dohromady, bude to dobré. Budu v pohodě, jen… Vidět tě pohlceného temnotou, vidět, že jsi se stal stejným jako Kinrel, mě bolelo mnohem víc než…“ poslední slova jsem nedopověděl a jen zavrtěl hlavou.
Říkat mu, že bych ho raději viděl mrtvého než živého a pohlceného černou magií, mi prostě nešlo přes rty.
„Půjdu se sbalit, a možná něco pojím, a ještě jednou se omlouvám. Nechtěl jsem na tebe křičet. Jen bych si přál zažít víc takových dnů jako včera,“ podíval jsem se na Williama, smutně se pousmál a pohladil ho po tváři.
Když jsem procházel kolem Andrewa, jen jsem mu rozcuchal vlasy.
„Alexi…“
„Budu v pořádku. Promiň, že jsem ti zkazil den…“ vyprostil jsem se z jeho sevření, když se mi vrhl kolem krku, a pak jsem vyšel z pokoje ven.
William
Chápal jsem jeho obavy. Ale myslel jsem si, že po mém výstupu se vzpamatuje a vynadá mi.
Teda… Vynadal mi, ale ne tak, jak jsem si představoval.
Andrew byl z toho zase celý vyplašený. Nedělalo mu dobře vidět Alexandera v tomhle stavu. Stejně jako já, i on ho zná jako silného muže, kterého jen tak něco neskolí…
„Bude v pořádku?“ podíval se na mě svým štěněčím pohledem.
„Bude. Jen je toho na nás moc, a trvá to už hodně dlouho. Řekl bych že moc dlouho, několik století…“
povzdychl jsem si.
Než jsem šel za Alexem do našeho pokoje, objednali jsme letenky. Faileon i pro mě, a Andrew pro sebe a Alexe. Vzhledem k tomu, že jsme volali hned najednou, měli jsme místa vedle sebe a nebyli jsme roztroušení po celém letadle.
„Měli byste si odpočinout, ale musíme zařídit odhlášení z hotelu, takže je potřeba, aby Alex zašel do recepce, a pak si sbalit. Letadlo letí v deset večer. Takže je potřeba se podle toho zařídit. Za deset minut půjdeme na oběd, budeme rádi, když se k nám přidáte,“ Faileon vstal a vytáhl si tašku, aby už mohl začít balit, i když to stejně bude mít rychle, protože jsme si moc věcí nebrali.
Přikývl jsem a šel jsem do pokoje za Alexem.
Podíval jsem se, co dělá, ale nemluvil jsem na něj.
Vytáhl jsem si cestovku a sbalil si těch pár věcí, co jsem tu měl, až na oblek, který si obleču na cestu zpátky, a to, co jsem měl na sobě.
„Máme jít s Faileonem a Andrewem na oběd, a je potom potřeba, abys zařídil odhlášení z hotelu. Odlétáme v deset večer a měli bychom se nachystat.“
Hodil jsem poslední věc do tašky, a pak se šel do koupelny aspoň trochu upravit, abych nešel na oběd jako čuně.
Nemluvil jsem nic o tom, co bylo u Faileona v pokoji. Svoje jsem si řekl, a teď záleží na Alexovi, jak si s tím poradí… Nemusí dělat všechno sám. Nemusíme spoléhat jen na kouzla…
Jsme dva. Já vládnu magií, on fyzickou silou a strategií…
Společně bychom to měli zvládnout, ale k tomu je potřeba, aby se dal Alex dohromady.
Alexander
Než přišel William do pokoje a začal si balit věci, a vlastně i během toho, jsem hodně přemýšlel.
Když řekl, že se všichni sejdeme na obědě, jen jsem přikývl, a víc si uvědomil, že tentokrát to už není jen o nás dvou.
Je to i o Andrewovi a Faileonovi, a i když se elf dokázal postarat sám o sebe, Andrew nebyl takový bojovník, jako my tři. A já slíbil, že ho budu chránit a dodávat mu sílu.
Jenže teď to spíš vypadalo, že chrání on mě a dodává mi sílu.
Došlo mi, že jsem to nejspíš přehnal. Neměl jsem křičet.
William si to nezasloužil. Dělal všechno proto, abychom mohli být spolu.
Byl jsem prostě až moc velký pesimista.
Když odešel do koupelny, uklidil jsem poslední nepořádek v pokoji a vešel za ním.
Objal jsem ho zezadu kolem pasu a natiskl se mu na záda.
„Neměl jsem na tebe křičet. Nezasloužíš si to. Vím, kolik jsi toho pro nás udělal. Jsem prostě moc velký pesimista. Já vidím sklenici napůl prázdnou, kdežto ty ji vidíš napůl plnou. Chci prostě jen, ať už to skončí,“ políbil jsem ho zezadu na krk, a pak mu prsty vjel do vlasů.
„Mohl bych tě učesat?“ podíval jsem se na jeho odraz v zrcadle a pousmál se.
Nevím, jestli to bylo tím, že jsem se už venku vykřičel, nebo tím, že jsem Williamovi řekl, co mě trápí, ale bylo mi o něco lépe. Bezvadně mi sice nebylo, to nejspíš přijde, až budeme mít od Kinrela klid, taky jsem se necítil tak dobře, jako ráno, ale bylo to lepší.
A kromě toho, nechtěl jsem jít na společný oběd zamračený, abych všem kazil náladu.
William
Právě jsem si umýval obličej, když se mi Alex přilepil na záda. Narovnal jsem se, natáhl se pro ručník, abych se mohl utřít, a potom jsem se v Alexově objetí protočil, abych mu byl čelem.
„Každému jednou ujedou nervy,“ pousmál jsem se na něj. „Ne, že bych to viděl u tebe rád. Byl jsem zvyklý, že si věci zvládal daleko lépe, ale chápu to. Jen jsem tě nechtěl utěšovat jako malé dítě. Nepomohlo by to ničemu.“
Také jsem Alexe objal a věnoval jsem mu krátký polibek, aby věděl, že ho opravdu miluji, a i když se někdy možná zlobím, nesnižuje to vůbec hodnotu mých citů k němu.
„Učesat mě můžeš. Možná ve vlasech budu mít ještě nějaké větvičky,“ zasmál jsem se a podal jsem mu hned kartáč, který ještě ležel na umyvadle. „Ale nechej mi vlasy rozpuštěné, svážu si je, až pojedeme na letiště.“
Ještě jednou jsem Alexe políbil, a pak jsem ho vytlačil z koupelny zpátky do pokoje. Usadil jsem se na taburet, aby měl ke mně přístup, a čekal, až mi učeše vlasy.
Vážně jsem to měl rád, a od něj mě to i uklidňovalo. Vždycky byl při česání mých vlasů opatrný a jemný…
„Zvládneme to, Alexi. Miluji tě,“ dodal jsem ještě, když mi kartáčem vjel do vlasů a začal mi je pročesávat.
Alexander
Počkal jsem, až se William v pokoji posadí, a pak kartáčem vjel do jeho vlasů.
Pomalu a jemně jsem je pročesával, jakoby to bylo to nejdražší na světě a nejspíš bych tak setrval až do večera, kdyby nenazvonil telefon.
Řekl jsem Faileonovi, ať nám dá ještě pět minut, a pak si klekl před Williama a vzal jeho tvář do dlaní.
„Ve chvílích jako je tahle děkuju všem svatým, že nás král seznámil. Nejspíš máš pravdu. Moc vyšiluju. Nejsem na to sám, mám tebe a spolu to zvládneme. Jen… nevím, možná to bylo i tím místem, že mě to tak sebralo,“ bříšky palců jsem ho pohladil po kůži pod očima a zadíval se mu do očí.
Byly plné lásky, odhodlání, naděje a já si v duchu vynadal do blbců, že jsem tak ujel.
Nakonec jsem si stoupl a vytáhl Williama na nohy.
„Ale musím říct, že i přes tuhle událost, a přes to, co se stalo na té zřícenině, se mi tu docela líbilo a hlavně…“ zvedl jsem ruku s prstenem a zasmál se.
Věnoval jsem mu hluboký polibek, snad ještě jako omluvu za to všechno, a pak ho pustil, abych se mohl převléknout a vyrazili jsme na oběd.
Andrew po mě celou dobu pokukoval, dokud jsem ho nestrhl k sobě do náruče a neubezpečil ho, že už jsem vážně v pořádku a to nejhorší mám za sebou.
Stín pochybností ve mně zůstal, stejně jako malý červíček, který pořád nahlodával tu jistotu, ale možná i vědomí, že už odsud odlétáme, dobrý oběd s přáteli, a Andrewovo povídání, mě dostalo zase do téměř stejné pohody jako ráno, takže když přišlo na dezert, už jsem se smál spolu s ostatními a přestal aspoň na chvilku myslet na to, co jsem viděl.
Po obědě jsem mě a Andrewa rovnou odhlásil z hotelu, stejně jako pak William a Faileon. Když jsme se v pokoji převlékali a dochystávali na cestu, nemohl jsem odtrhnout oči od Williama, který se znovu nasoukal do obleku a vlasy stáhl stužkou.
„Vážně ti to moc sluší. Vypadám vedle tebe jako břídil,“ vydechl jsem a zasmál se.
William
Nakonec se Alexovi nálada o něco spravila. U oběda už se bavil i s ostatními, a chvílemi se i usmíval, když Andrew zase nezastavil pusu.
Tohle musí mít Andrew nejspíš po někom z matčiny strany. Protože, jak si vzpomínám na Francise, ten byl spíš vážnější a mluvil méně, zato však vždycky k věci.
Později, když přišel čas odjet na letiště, jsme se šli všichni obléct.
„Jsi taky krásný, jinak bych si tě nevybral,“ zasmál jsem se, když Alex řekl, že vypadá jako břídil.
Přitáhl jsem si ho k sobě a pořádně ho objal.
Opravdu je krásný. A je jedno v jaké době. Jeho podoba zůstala stejná, jako by Kinrel chtěl, aby i v tomhle, když jeden z nás umíral, měl jistotu, že nás to bude bolet ještě víc.
Alex ještě vrátil půjčené auto, a pak už jsme se dvěma taxíky, stejně jako při příjezdu, rozjeli na letiště.
Odbavení a odlet pak už probíhal v pohodě. Měl jsem zato, že vzhledem ke vzdálenosti mezi těmito kontinenty a s mořem uprostřed, Kinrel nepocítil žádnou změnu, když jsme zničili Chiméru. Pokud ano, nejspíš by už dávno něco podnikl. Logicky jsem si odvodil, že Alexova zvláštní jednotka nefunguje jen na jednom místě, ale určitě jsou roztažení po celém světě. Tak kdyby něco Kinrel zjistil, určitě by už se snažil zasáhnout. A tady ve Skotsku by to pro něj bylo lepší než v Portlandu.
V letadle jsme si sedli vedle sebe. Faileon s Andrewem seděli před námi, a i přesto, že Andrew zase nezastavil na chvíli pusu, začínala na mě padat únava.
Jakmile jsme se mohli odpásat, pohodlně jsem se usadil a opřel si hlavu o Alexovo rameno.
„Jsem tak rád, že tě mám,“ zašeptal jsem, a během chvíle se mi zavřely oči.