William
Probrala mě bolest v ruce. Chtěl jsem s ní pohnout, ale nešlo to. Rozlepil jsem oči a podíval se vedle sebe. Ležel jsem vedle Alexandera, a on si z mé ruky udělal polštář.
Spal, a podle toho, jak klidně oddechoval, určitě se mu nezdálo nic špatného. Ani já neměl žádný sen. Ani dobrý, ani špatný. Vyspal jsem se a dobře jsem si odpočinul.
Naklonil jsem se nad Alexem, políbil jsem ho jemně na tvář, a pak jsem opatrně zpod něj vytáhl svou ruku.
Nechtěl jsem ho budit, chtěl jsem, aby si pořádně odpočinul. Tak jsem se oblékl, nechal jsem na stole lístek, že se jdu projít, a pak jsem se tiše vytratil ven.
Zrovna svítalo, a venku, ač byl pracovní den, ještě nebyl takový ruch. Myslel jsem, že se projdu, koupím pro Yasmin nějaký suvenýr, až otevřou obchody, ale po krátkém rozmýšlení, na kterou stranu se vydat, jsem nakonec sedl do vypůjčeného auta a vyjel z Edinburghu ven.
Měl jsem jasně určený cíl. Tušil jsem, že se Alex asi bude strachovat, že mě bude proklínat, ale já to prostě chtěl udělat.
Přibližně za hodinu a půl jsem dojel do vesnice, která ležela pod kopcem, na kterém stával hrad. Ale nejel jsem nahoru. Zastavil jsem se v malém krámku, kde jsem koupil dvě jednoduché kytice.
S jednou jsem se zastavil u řeky, a po chvíli, kdy jsem si v duchu představil, jak to asi muselo tenkrát s mým tělem vypadat, jsem ji rozvázal a květy vhodil do řeky, která je unášela pryč.
S menším povzdechem, že někde v těchto lesích jsou zvířaty rozneseny mé kosti, jsem se pak vydal na hřbitov, na konci vesnice. Ležel mírně do kopce a podle jeho oplocení a brány, bylo jasné, že je původní.
Nebyl moc velký, ale zůstala tu spousta starých náhrobků. O některé se pečovalo více o některé méně. Trvalo mi necelou hodinu, než jsem došel na konec, kde u zdi stála řada náhrobků. Všechny byly staré, ale zřejmě v rámci zachování historie, byly občas udržovány.
A na jednom z nich, v obyčejném kameni, bylo vyryto jméno rodu Barga.
A pod ním několik jmen, tak jak postupně umírali… Jako poslední bylo Alexander…
Klesl jsem na kolena, položil jsem kytici na kamennou desku, a konečky prstů jsem ta písmena pohladil.
Bolelo mě u srdce, když jsem si uvědomil, že tady leží moje první láska. Ale, byl to přitom zvláštní pocit, když Alexander, kterého miluji je živý i mrtvý zároveň. A kdo ví, kolik takových náhrobků po světě má…
Nevím, jak dlouho jsem tam klečel.
Vím jen, že jsem v duchu poděkoval jeho rodičům za to, že ho přivedli na svět. Že jsem v duchu poprosil Alexe za odpuštění, že jsem to nechal zajít tak daleko. Se slzami v očích šeptal slova, jak moc je mi líto, že jsem ho tu musel zanechat v bolesti, jak moc jsem ho miloval, jak moc ho pořád miluji. Slíbil jsem mu, že ho nikdy neopustím a všechno to nesmyslné ukončím jednou pro vždy, abychom vedle sebe mohli prožít normální dlouhý život, jako jiní…
Alexander
Probudil jsem se s podivným pocitem, že je něco jinak.
Zamrkal jsem, protáhl se, a trochu zmateně se zadíval na prázdné místo vedle sebe.
Postel už byla studená, a ani z koupelny jsem neslyšel žádný hluk.
Srdce se mi sevřelo strachem, že se něco stalo, a vyskočil jsem na nohy tak rychle, až se mi zatmělo před očima a já sebou znovu sekl na postel.
Podruhé, už trochu opatrněji jsem vstal a všiml si lístku, na kterém bylo napsáno, že se William šel jen projít.
Oddechl jsem si, zavolal Faileonovi, který mě znovu ujistil, že je všechno v pořádku, a pak přešel do koupelny, abych se dal trochu do kupy.
Počítal jsem s tím, že se William každou chvilku vrátí, jenže když uběhla hodina, začal jsem nervózně přecházet po pokoji, až jsem to nakonec nevydržel a sešel do hotelové haly. Doufal jsem, že se třeba zastavil na snídani do hotelové restaurace, ale když nebyl ani tam, vyšel jsem ven.
Auto bylo pryč a mě se najednou sevřel žaludek.
Snad nejel...
Bylo to nebezpečné, i když jsme nebyli v Portlandu a pod nosem Kinrela, ale jak jsme včera zjistili, pasti mohl mít nastražené všude.
Měl bych říct Faileonovi o pomoc?
Měl bych se tam vydat?
Nervózně jsem přešlapoval před hotelem, pár lidí, co šlo kolem, se po mě otočilo, ale jinak, i přesto, že byl všední den, byl v téhle části poměrně klid, a já byl za to jen rád.
Už jsem se chystal, že si zavolám taxi, když jsem uviděl naše vypůjčené auto, jak zajíždí na hotelové parkoviště kousek od hlavního vchodu.
Na nic jsem nečekal, rozběhl se tím směrem a sotva William vypnul motor, otevřel jsem dveře, vytáhl ho z auta, na které jsem ho přimáčkl a sevřel v prstech jeho triko.
"Zatraceně, Williame! Víš, jaký jsem měl strach?!" vykřikl jsem na něj a vzápětí ho pevně objal.
Srdce mi bušilo jak zběsilé, až jsem měl strach, že mi vyskočí z hrudi, a s dechem jsem skoro nestíhal, jakou úlevu jsem pocítil, že se William vrátil a vypadal relativně v pořádku.
William
Když kolem mne prošel zřízenec hřbitova a zeptal se, jestli jsem v pořádku, uvědomil jsem si, že tam jsem už opravdu dlouho. Uklidnil jsem ho, že ano, a nechal ho tam stát v údivu, že někdo přišel a dal květiny na hrob rodiny, která vymřela po meči už před několika stoletími.
Když jsem se vrátil k autu, podíval jsem se na kostelní věž. Mírně jsem se zděsil, když jsem viděl, že je půl jedenácté a já jsem pryč vlastně od šesté hodiny. Alex se už nejspíš vzbudil. A i když jsem nechal na stole lístek, může mít strach.
Nastartoval jsem, a rychle to otočil zpátky do Edinburghu na hotel. Bylo skoro poledne, když jsem se vrátil. Sotva jsem stihl vypnout motor, už se vedle mne otevřely dveře a Alex mě vytáhl ven jak nějakého zločince.
„Omlouvám se. Netušil jsem, že se tak zdržím…“ chytl jsem ho a pevně objal. „Chtěl jsem se nejdříve projít, ale pak jsem nějak zabloudil trochu dál. No, trochu jsem zavzpomínal. Ještě že zámek strýce je na druhé straně Skotska, jinak bych nemohl ručit za to, že bych se tam nevydal,“ zasmál jsem se, abych odlehčil situaci.
V tu chvíli mi však také zakručelo v břiše.
„Jen… nesnídal jsem a mám strašný hlad,“ políbil jsem Alexe a mírně ho odstrčil, abych mohl zamknout auto a my mohli jít dovnitř.
„Vážně se omlouvám, nevěděl jsem, že se to tak protáhne,“ chytl jsem ho kolem ramen a vedl ho do hotelu.
Ale po tomhle výletu jsem se cítil o hodně lépe. Den předtím jsem Alexovi dal kázání na téma emoce, a sám jsem se v tom topil. Potřeboval jsem to, ale nechtěl jsem ukázat svou slabost. Vybrečel jsem se u jeho hrobu, poprosil jsem ho o odpuštění, a znatelně se mi ulevilo.
„Jak je na tom Andrew? Mluvil jsi s nimi, nebo jsi tu pobíhal celou dobu před hotelem a vyhlížel mě, co?“ naklonil jsem se k Alexovi a s úsměvem jsem se mu podíval do očí.
Alexander
Po Williamových slovech jsem si oddechl.
„Doufám, že za tu tvoji změnu nálady můžu já, a ne někdo jiný. Jinak bych si myslel, že jsi jel, kdo ví kam," zabručel jsem, když mi došlo, že se William usmívá a tváří se mnohem uvolněněji než včera večer.
Ale rozhodně jsem si nestěžoval. Jeho dobrá nálada se přenesla i na mě, takže když jsme vcházeli spolu do hotelové restaurace, abysme si dali oběd, protože ani já ještě nic nejedl, usmíval jsem se taky a držel se Williama pevně kolem pasu.
„Mluvil jsem s Faileonem dnes ráno i včera večer, potom, co jsi tak odpadl," mrkl jsem na něj, když jsme se usadili u stolu a objednali si jídlo.
„Říkal, že jsou v pořádku, ale že bude Andrewovi trvat ještě tak den, než nabere sílu, a než budeme moci opustit zemi. Truhlici si nechá zatím u sebe, říkal, že na ni použil ochranné kouzlo, a že bude nejlepší, když cop i sponu blíž prozkoumáme až u něj nebo u Rachel doma. A z toho vyplývá..." usmál jsem se na Williama, vstal, naklonil se přes stůl a nehledě na to, kde jsme byli mu vlepil pořádný polibek.
„Že máme dnešní den jen pro sebe, a já bych si rád odsud odvezl i příjemnější vzpomínky," zašeptal jsem mu do rtů a pohladil ho po tváři.
Pak jsem si sedl, protože nám zrovna servírka přinesla jídlo, a z nějakého důvodu byla červená až za ušima.
„Takže, jestli ti to nebude vadit, rád bych se s tebou prošel po městě. Chtěl bych ti koupit nějaký dárek. A Andrewovi taky. Možná i Faileonovi, ale vůbec si nedokážu představit, co by elf tak mohl chtít," zamyslel jsem se a začal se ládovat.
Na rozdíl od včerejšího večera to do mě padalo jako do prázdného pytle, a za chvilku jsem měl talíř prázdný, a ještě si objednal dvojitý jahodový pohár s tunou šlehačky a pěti kopečky zmrzliny.
„A večer… bysme si pak mohli vyhradit čas jen pro sebe…" dodal jsem, přivřel oči, vzal tu největší jahodu, kterou jsem měl, namočil ji do šlehačky, a tu pak provokativně slízal.
William
„Jasně, že za moji náladu můžeš ty a nikdo jiný,“ odpověděl jsem.
Ale i tak jsem mu neřekl, kde jsem byl. Nevím, jak by se tvářil, jak by to vzal, a já nechtěl kazit tu dobrou náladu.
Usadili jsem se u stolu a než jsme začali jíst, Alex mi řekl, co a jak. A pak dal návrh…
„Rozhodně jsem pro. Určitě se tu rád projdu. Nebyl jsem tu strašně dlouho. A chtěl bych i Yasmin něco koupit. A možná, pokud narazíme na něco, co by se líbilo i staré čarodějnici, která prakticky nic nepotřebuje, tak bych něco koupil i Rachel,“ dodal jsem se smíchem a po očku sledoval, jak po nás servírka pokukuje.
Nejspíš byla překvapená z toho našeho polibku, který mi Alex dal. Asi na to není tak zvyklá, nebo se ji to prostě líbilo. Nebo se ji líbí Alex…
No, to poslední se mi už tak moc nezamlouvalo.
„Myslím si, že i Andrew by se měl projít. Určitě to pro něj bylo včera vyčerpávající, ale než odletíme, bylo by fajn, kdyby měl na něco hezké vzpomínky, a ne, jen na pokojový hotel nebo na tu nešťastnou věc na hradě.“
Zatímco Alex ještě jedl pohár, já si objednal kávu. Pomalu jsem upíjel, a když jsem viděl, jak do sebe Alex láduje šlehačku a zmrzlinu, skoro mě z toho rozbolely zuby.
„Tak jo, jdeme,“ zavelel jsem k odchodu, když dojedl. „Zastavíme se ještě na druhém pokoji, abychom se domluvili na odletu a řekli si co a jak. A pak vyrazíme ven. Znám tu jednu příjemnou uličku, ve které jsou dva krámky. Nemusím ti snad povídat, že mobilní telefony se tam neprodávají… A jak se vrátíme, no… Uvidíme, jak moc tě budou bolet nohy a jak moc budeš unavený…“
Alexander
Po cestě do našeho pokoje jsme se stavili ještě u Faileona. Souhlasil s tím, že se máme trochu odreagovat, a sám dodal, že jakmile bude Andrewovi lépe, i oni se projdou.
Chtěl jsem jít s nimi, ale teď potřebovali být hlavně spolu. Andrew byl už vzhůru, ale pořád natolik zesláblý, že se zmohl jen na pár slov, než nás Faileon vyhodil s tím, že potřebuje klid.
V pokoji jsme se převlékli, vzali potřebné věci, a pak znovu vyrazili ven.
Cestou jsme si povídali o všem možném, já se dozvěděl víc o Williamově krámku, i o tom, jaké nejcennější kousky má ve svém muzeu, a i když já toho o své práci moct říct nemohl, vyprávěl jsem mu o těch světlejších chvilkách, co jsem z otcem zažil.
Bylo to příjemně strávené odpoledne, koupili jsme pro každého něco, a z Williama se nakonec stal nosič tašek, protože já snad zalezl do každého krámku, který jsem uviděl a koupil to, co mi zrovna padlo do oka.
Stále jsem ale neměl nic pro Williama, a vlastně ani netušil, co bych mu koupil, dokud jsme neprošli kolem jednoho zlatnictví, než jsme zašli za roh, kde byla útulná cukrárna, a kde jsme si rozhodli dát menší odpočinek, než se vrátíme zpátky do hotelu.
„Počkej tady, ano? Hned se vrátím," usmál jsem se na Williama, když jsme si objednali kávu a servírka nám ji přinesla.
Na nic jsem nečekal a rychle zaběhl do zlatnictví, dokud měli ještě otevřeno.
Ty dva kroužky, jeden stříbrný a jeden zlatý s nápisem: "navždy spolu", jako by čekaly jen na to, až si je vyzvednu.
O deset minut později jsem vybíhal s krámku s pokladem v kapse.
Zářil jsem jako sluníčko, když jsem si sedal naproti Williamovi a trochu zrudl, protože jsem netušil, jak na to bude reagovat.
V klidu jsme si vypili kávu já si dal ještě zákusek, protože jsem začínal být krapet nervózní, a když jsme se konečně zvedli, chytl jsem Williama za volnou ruku a na okamžik ho zastavil.
„Pojď se mnou ještě někam, prosím. Mám pro tebe dárek," usmál jsem se na něj a rozpačitě přešlápl.
Když přikývl, dovedl jsem ho ke kapličce, kterou jsem viděl po cestě sem, sebral tašky z Williamovi ruky, postavil je na zem a stoupl si proti němu.
„Nevím, jestli to přijmeš. Jestli si jen neuříznu ostudu, ale…" vytáhl jsem z kapsy krabičku, otevřel ji a zadíval se Williamovi do očí. „Tady na tomhle místě, v zemi, kde jsme se do sebe zamilovali, ti znovu přísahám svou lásku. Odteď a navždy spolu."
Zašeptal jsem, vyndal zlatý prstýnek, navlekl ho na Williamův prst a se zatajeným dechem čekal na jeho reakci.
William
Nakonec se z toho opravdu vyklubalo příjemné odpoledne. Akorát jsem netušil, že Alex tak rád nakupuje. Nahlížel snad do každého krámku, který jsme potkali. Byl jsem rád, že vynechal velká nákupní střediska, protože ty nemají takové kouzlo, jako malé krámky v zapadlých uličkách, kde si je člověk jistý tím, že to, co koupí, je děláno ručně a s láskou. Žádná strojová výroba…
Ale i tak jsme měli za chvíli plno tašek. A vzhledem k tomu, že já zrovna moc nákupní typ nejsem, udělal jsem ze sebe nosiče.
Ale i tak jsem pro Rachel v jednom starožitnictví našel krásný měděný hmoždíř i s tloučkem. Ten jsem ji vážně musel koupit, protože to byla cennost, vyrobená asi před čtyřmi sty lety, a bylo vidět, že si řemeslník na něm dal opravdu záležet. I pro Yasmin jsem našel pěkný dárek a doufal jsem, že se ji bude líbit. Krásný vyřezávaný dřevěný kartáč na její nádherné stříbrné vlasy i se zrcátkem ze stejného dřeva.
Docela mě i začaly bolet nohy a pomalu se začínalo smrákat, když jsme se konečně usadili v cukrárně. Jenže jsme tam moc dlouho nepobyli. Alex na chvíli odskočil, a když se vrátil, tak, tak jsem stihl vypít kávu, a už mě zase táhl pryč.
Myslel jsem, že už zamíříme do hotelu, ale k mému překvapení mě vedl na druhou stranu k jedné kapličce.
Udiveně jsem zíral na prsten, který mi dal na prst a poslouchal, co mi říká.
Byl jsem jak mladá holka, co ji kluk požádal o ruku.
Naprosto překvapen. V šoku tak moc, že jsem v první chvíli nebyl schopen nijak reagovat.
„To je tak trapný…“ prohlásil jsem nakonec a tvářil se u toho zcela vážně.
A taky že jsem Alexe dostal. Tak, tak jsem zadržel smích. Ale když jsem viděl, jak se zatvářil, zasmál jsem se, a pak ho pevně objal.
„Je to moc krásný. Nikdy ho nesundám. Od teď a navždy spolu…“ políbil jsem ho na rty. „Jinak to ani už nebude, o to se postarám. Oba se o to postaráme…“
Alexander
William zůstal napřed šokovaně hledět, a pak s vážnou tváří prohlásil, že je to trapné.
V tu chvíli jsem měl chuť utéct.
Už jsem zavíral krabičku, a chtěl mu říct, že prsteny vrátím, ať si ho sundá, ale on mě najednou objal a řekl, že ho nikdy nesundá.
„Blbče," zamumlal jsem mu do ramene, nechal se políbit, a pak vydechl, když i on mě nasadil na prst stříbrný prsten.
„No, aspoň jsem tě dokonale překvapil," zasmál jsem se nakonec, vlepil mu rychlý polibek, a pak sebral nějakou tu tašku, aby to do hotelu nenesl sám.
Než jsme zašli na pokoj, stavili jsme se ještě u Faileona, předali jim dárky a domluvili se, že nejspíš zítra k večeru, potom co si i Andrew s Faileonem projdou město, odletíme zpátky do Portlandu.
Když jsme se dostali na pokoj, odložili jsme tašky, a já s úlevou padl na postel.
Byl jsem sice unavený, ale šťastný. Po dlouhé době jsem opravdu v srdci cítil klid.
Zvedl jsem se na loktech a zadíval se na Williama.
„Tak co? Oslavíme naše samozvané zasnoubení, nebo jsi moc unavený?" zasmál jsem se a zvedl ruku na které se blýskal prsten.
William
Alexander myslel i na prsten pro sebe. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo, nasadit mu ho, a já to udělal moc rád. Líbilo se mi, že oba měly stejnou rytinu.
Na hotelu, kdy mim ochodem jsem byl rád, že jsme zpátky, jsme se ještě stavili u Faileona a Andrewa, který už vypadal o mnoho lépe a vrátila se mu i barva do tváří.
Když jsme konečně pak zavřeli za sebou dveře našeho pokoje, s chutí jsem odložil tašky, stejně jako to udělal Alex, který už padnul do postele.
„Máš toho chození dost, co?“ podíval jsem se na něho, jak se pěkně válí v posteli. „Tak nevím, jestli zvládneš ještě nějakou oslavu.“
Postavil jsem se před něj a začal jsem se svlékat. Pěkně pomalu, a přitom jsem si vychutnával Alexův pohled na mě. Možná by i začal slintat, kdo ví… Ale když jsem byl úplně nahý, sklonil jsem se nad ním a zapřel se rukama vedle jeho hlavy.
„Tak co? Jdeme spát, nebo mi taky předvedeš pěkný striptýz?“
Alexander
Se zatajeným dechem jsem se díval na Williama, jak se pomalu svléká, a doslova ho pohledem vybízel dál.
Možná bych i začal slintat, kdyby se nade mnou najednou nesklonil a zeptal se, jestli půjdem spát, a nebo mu taky předvedu striptýz.
„Zatraceně, jsi tak neskutečně sexy," zamumlal jsem a zasténal.
Stáhl jsem ho na postel, převrátil na záda, a pak si stoupl před postel já.
„Dívej se, Williame. Dívej se jen na mě," zachraptěl jsem a začal si pomalu rozepínat knoflíčky u košile.
Až byl rozepnutá, jen jsem ji rozhalil a otočil se k němu zády.
Zadíval jsem se na něj přes rameno a pomalu košili stahoval z ramen dolů, dokud se mi nesvezla k nohám.
Znovu jsem se k němu otočil čelem, rozepl si pásek u kalhot, knoflík a škrtl zipem.
Pěkně pomalu jsem stahoval džíny dolů, až jsem z nich mohl vystoupit a sundat si ponožky, které taky letěly někam za mě.
Zadíval jsem se mu do očí, pohladil se po těle a několikrát se před ním protáhl, než jsem se zase otočil zády a mrknul na něj přes rameno.
Vyšpulil jsem trochu zadek, palce zahákl za lem boxerek, a pak je po centimetru stahoval přes své půlky a zároveň víc vystrkoval zadek, dokud jsem nestáhl spodky úplně a neodhodil je na křeslo.
Narovnal jsem se a provokativně se několikrát pohladil po zadečku a trochu od sebe roztáhl půlky.
„Tak co? Jdeme spát? Jsi moc unavený, staříku?" mrkl jsem na něj přes rameno a provokativně si olízl rty.
William
Pozoroval jsem, jak se Alex svléká, a že bylo na co se dívat. Pokud by někdo vešel a viděl ho takhle, nejspíš bych mu vypálil oči a pozměnil paměť, aby na to zapomněl.
Tohle je prostě jen pro mne…
Jeho striptýz byl prostě dokonalý.
Když se postavil před postel už jen v boxerkách, posadil jsem se, posunul se na kraj postele a nohy svěsil dolů.
„Co se týká věku…“ chytl jsem ho za boky a přitáhl si ho k sobě blíž. „Nejsi na tom o nic lépe. Tak nevím, jestli to zvládneš…“
Dotkl jsem se ukazováčkem jeho krku. Zaměřil jsem se na něj a ukazováček po chvilince začal jemně zářit a vpouštět mírné teplo do Alexe. Prst jsem pomalu táhl po páteři dolů Dal jsem si záležet, aby to cítil na každém obratli. Od prvního, až po ten poslední, který končil v rýze mezi jeho krásnými pevnými půlkami.
„Tohle je to nejhezčí a je to moje…“ zavrněl jsem spokojeně, když jsem se přiblížil k jeho zadečku, mírně jsem ho kousnul do každé půlky a pak je políbil.
Druhou ruku jsem přesunul dopředu, kde jsem nejprve konečky prstů přejel po jeho délce, pohrál si s jeho poklady, a pak jsem jeho penis uchopil do dlaně, abych ho pěkně protáhl v ruce a zpevnil.
„Jo, to nejhezčí a nejlepší,“ znovu jsem ho políbil na zadeček, zatímco jsem ukazováčkem projel jeho rýhu znovu, až jsem se zastavil na dírce, na kterou jsem přitlačil.
„Pod tebou jsou mé kalhoty, v levé kapse je gel… No, nenakupoval jsem jen dárky,“ znovu jsem se mu zakousnul do zadečku.
Alexander
Zaklonil jsem hlavu a zachvěl se, když jsem ucítil to teplo z Williamova prstu, kterým sjel po mé páteři až k mým půlkám, do kterých mě vzápětí kousl a pak políbil.
„Je to jen… tvoje…" zasténal jsem a měl co dělat, abych to ustál, když se začal věnovat mému penisu a zároveň dorážel na mou dírku i mé půlky.
Vždycky mě dokázal rozpálit během chvíle, a nejinak tomu bylo i teď.
Jakoby četl mé myšlenky, jakoby věděl, co přesně udělat, abych se svíjel pod jeho rukama a prosil o víc.
Klesl jsem na kolena, abych z kapsy vyhrabal gel a vymanil se tak z jeho sevření.
Otočil jsem se k němu čelem, gel hodil na postel a položil své dlaně na Williamova kolena.
Díval jsem se do jeho krásných očí, které teď díky vzrušení získaly tmavší odstín, na jeho tvář, na jeho rty, vzdouvající se hruď a dlaně přitom pomalu táhl po jeho stehnech nahoru.
Olízl jsem po celé délce jeho krásně naběhlý penis, dýchl na špičku, kde se začaly objevovat kapky rozkoše, a pak mu vlezl na klín.
Dlaněmi jsem se zapřel o jeho ramena a povalil ho na postel.
„Co se týká věku… Zvládnu mnohem víc, než si myslíš…" zašeptal jsem mu do rtů a lehce se o něj otřel.
Pak jsem se přesunul k jeho krku, a tentokrát já jemu zanechal na kůži značku, než jsem se přesunul k jeho uchu.
„Nemám dnes moc náladu na jemnosti. Chtěl bych tě cítit pořádně v sobě."
S těmi slovy jsem se zavrtěl na jeho klíně, a kousl ho do ucha a poté do brady, než jsem se přesunul na jeho bradavky.
William
Myslel jsem, že se pro ten gel sehne a já budu mít tak hezký výhled a přístup k jeho dírce.
Ale si k mému zklamání kleknul, a pak se jen otočil ke mně a gel dohodil někam na postel.
Sledoval jsem, co dělá, ale než jsem stihl něco namítnout, už jsem ležel na zádech.
„Nějak moc iniciativní,“ zavrčel jsem na Alexe.
Chytl jsem ho a potáhl zpátky nahoru.
Zajel jsem rukou mezi nás a pořádně stiskl jeho penis.
„Tak v tom případě,“ drsně jsem ho protáhl, „pokračuj. Je to na tobě.“
A tentokrát jsem to byl já, kdo ho kousl do brady, až mu tam zůstal otisk mých zubů.
Alexander
Možná jsem Williama naštval? Nejspíš. Občas, když nebylo po jeho, tak na mě vrčel přesně jako teď.
Ale moc času na přemýšlení jsem neměl, protože mě drsně protáhl v ruce, a pak kousl do brady po slovech, že je to na mě.
Chtěl jsem však, aby i on z toho něco měl, aby i on cítil to vzrušení, které mě přivádělo téměř o rozum.
Opět jsem proto sjel níž, a tentokrát zamířil mezi jeho nohy. Rukou jsem nahmatal gel, trochu si vyplcnul na prsty, a pak rovnou zamířil ke své dírce. Zároveň jsem si do úst vsunul Williamův penis, abych ho naslinil, a ještě víc rozvášnil.
Když už jsem nemohl s dechem, zvedl jsem se, jednou rukou se zapřel vedle Williamovy hlavy a tou druhou chytl jeho krasavce, kterého jsem si nasměroval k dírce, a pak na jeden zátah si ho do sebe nasunul až po kořen.
„Willia...me!" vykřikl jsem a zaryl mu nehty do ramen.
Čas na odpočinek jsem ale nedopřál ani sobě ani jemu. Ta vášeň, kterou jsem cítil mě hnala dopředu.
Začal jsem vysedávat a s každým dalším pohybem jsem zrychloval.
Ale jak jsem znal Williama, věděl jsem, že tohle mu stačit nebude. Z posledních sil jsem z něj vyklouzl, políbil ho a slezl z něj. Klekl jsem si vedle něj na postel, hlavu opřel o matraci a prsty pořádně roztáhl půlky od sebe, aby měl krásný výhled na mou chvějící se dírku.
„Pro… sím… Willi… ame… prosí… m" zaskučel jsem a víc se prohnul v zádech.
William
Nechal jsem to na Alexovi a on se toho ujal se vší parádou. Během chvilky jsem byl tak tvrdý, že mu nedělalo problém na mě nasednout a jedním tahem můj penis v sobě uschovat úplně celý.
Na moment jsem zatnul nehty do jeho boků, když jsem potřeboval ten prvotní pocit rozdýchat, stejně jako on.
Vypadalo to, že je Alex víc nadržený než já, a podle toho taky hned nasadil tempo, až to vypadalo, že se brzy udělá…
Opřel jsem se o lokty, abych na něho lépe viděl, už jsem ho jednou rukou skoro držel za jeho krasavce, když náhle sesedl.
Spokojeně jsem mlaskl, když se mi tady takhle nastavil. Nejen svými slovy, ale i svým tělem mě prosil o to, abych si ho vzal.
A já nemohl odmítnout. Ale i přesto…
Zvedl jsem se na kolena a klekl si za něj. Odstrčil jsem jednu jeho ruku, a hned ho po zadku pleskl, až mu tam zůstal červený otisk.
„Prosíš?“ zapřel jsem se rukou o jeho páteř mezi lopatkami a víc ho tak zarazil do matrace.
„O co prosíš? Řekni si o to…“ posunul jsem ruku trochu výše a sevřel jeho krk. „Řekni si…“
Zakousl jsem se mu do ramene, a penisem jsem se nastavil proti jeho vstupu.
Alexander
Funěl jsem do polštáře a čekal na Williamovu reakci, která na sebe nenechala dlouho čekat.
Jen jsem zaúpěl a víc vystrčil zadek, když mě pleskl po půlce, až mě zabrněly i prsty na nohou.
Takového jsem ho zažil jen zřídka kdy.
Když ukazoval svou sílu, dominanci a nadřazenost. Ale i tohle se mi na něm líbilo. Tahle jeho druhá stránka, kterou by do něj nejspíš nikdo neřekl.
Jakmile mi sevřel jednou rukou krk a zakousl se mi do ramene, rozechvěl jsem se jak list ve větru, a z koutku úst vytekla slina, která se vpila do deky.
„Willi…“ zachrčel jsem a snažil se víc natlačit na jeho penis, jehož špička dorážela na mou roztouženou dírku.
Cítil jsem jeho horký dech i tělo, bušení srdce, i tu touhu, která mě ještě víc nabudila.
„Willi… ame, prosím… pro…" zasténal jsem a podíval se na něj přes rameno.
Bože, byl tak nádherný!
„Prosím! Vraž ho do mě… Protáhni mě tak… že nebudu vědět… jak se jmenuju!" zakřičel jsem nakonec a víc se proti němu propnul.
William
I když jsem to nedělal často, tak pocit, že můžu ovládat tak silného muže, že až prosí, ve mně vzbudil ještě větší vzrušení a touhu ho úplně zničit.
Narovnal jsem se, a ještě jednou jsem ho pleskl po zadku.
„Roztáhni si půlky a drž si je,“ rozkázal jsem Alexovi.
A ve chvíli, kdy to udělal, jsem ho popadl za boky a tvrdě si ho přirazil na klín.
Hlasitějšímu povzdechu jsem nedokázal zabránit. Ale…
„Jsem v hotelu, takže tolik nekřič,“ sevřel jsem jeho boky, čímž jsem mu uvěznil ruce na zadku a zajistil tak, že ho jen tak nepustí.
Už mi nic dalšího nebránilo v tom, abych si ho vzal, tak jak jsem chtěl, a tak jak on prosil.
Nasadil jsem tempo a tvrdé přírazy, až bylo slyšet pleskání kůže o kůži. Bral jsem si ho s takovou chutí, že ta nadrženost, touha se po chvíli začala měnit. Silný pocit, který vzápětí prolétl mým tělem tam a zpátky a usadil se v tom správném místě, mě skoro zlomilo v pase. Zapřel jsem se jednou rukou o jeho záda a do posledních přírazů jsem dal vše, než jsem začal jeho zadeček plnit svým semenem.
Trvalo mi ještě chvíli, ještě pár přírazů, které už nešly tak do hloubky, než jsem se vzpamatoval natolik, abych byl schopen vnímat i Alexe.
Když jsem se na něj podíval, viděl jsem, že nemá daleko ke svému konci. Pustil jsem ho a vyjel z něj. Odstrčil jsem mu ruce z jeho zadku a převrátil jsem ho na záda.
„Můžeš zapomenout své jméno, ale moje nikdy, rozumíš?“ kousl jsem ho do brady, do krku, sevřel jsem na moment mezi zuby i jeho bradavku a pak se posunul dolů, abych ho svými ústy a prsty znovu zaraženými do jeho vlhkého a svírajícího se zadečku donutil dojít ke konci, tak, že nebude vědět čí je.
Alexander
Kousal jsem deku, tlumeně do ní sténal a svíjel se pod Williamovými přírazy.
Kdyby nejspíš vydržel ještě dýl, udělal bych se bez toho, aniž by se mě musel dotknout, protože to, co se mnou dělal bylo k neuvěření.
Vyhekl jsem, když mě pod tíhou svého orgasmu ještě víc přirazil k matraci, ale než jsem se stačil nadechnout, ležel jsem na zádech a nespokojeně zamručel, když můj zadeček přišel o jeho plnost.
Vzápětí jsem ale vykřikl a tentokrát mé steny už nic netlumilo a já se o to ani nesnažil.
„Nikdy...nezapomenu!" zasténal jsem, když se jeho zuby otřely o mou bradavku, a pak se posunul níž.
Vzepjal jsem se v zádech, když mě William pohltil do svých úst a pevně sevřel jeho prsty ve svém zadečku, jako bych nechtěl, aby je někdy vyndal.
Svíjel jsem se pod jeho péčí, třásl se jako ratlík a netrvalo dlouho a i já pocítil to známé uvolnění.
„Tohle...je pro...tebe...lásko!" zakřičel jsem a stáhl se v křeči.
V prstech jsem sevřel Williamovy vlasy, paty mu zaryl do zad, ještě víc se propnul v zádech a do pokoje vyslal pár neidentifikovatelných zvuků.
Bylo mi v tu chvíli úplně jedno, kde jsme, bylo mi v tu chvíli úplně jedno, že mě slyší klidně i celá Anglie.
Teď byl jen William a tohle bylo pro něj.
Přišlo mi jako věčnost, než jsem se dokázal aspoň trochu uklidnit a začít vnímat okolí.
Vytáhl jsem Williama nahoru, nohy mu omotal kolem pasu, ruce kolem krku a završil tohle naše spojení hlubokým polibkem.
„Miluju tě, Williame," usmál jsem se na něj a shrnul mu vlasy za ucho.
William
Líbilo se mi, jak Alex prožíval svou chvilku. Už mi bylo jedno, že je tak hlučný, že ho můžou slyšet i ostatní.
Ať si… Ať vědí, jak mám vášnivého milence.
S úsměvem jsem se díval do jeho červené tváře, do jeho očí, které se tak krásně leskly vzrušením a prožitým orgasmem. Když mi shrnul vlasy bokem, sklonil jsem se a políbil ho.
„Taky tě miluji, Alexandere Bargo,“ znovu jsem ho políbil a celého ho přilehl.
Chtěl jsem si ještě užít tu blízkost jeho těla. Cítit ho pod sebou a vědět, že je jenom můj. Užívat si těchto krásných chvil, o které nás Kinrel připravil.
V té době to bylo o tom, kdo je silnější, kdo lépe zvládne ovládnout druhé svými lži a intrikami. Ale nikdy bych nepočítal s tím, že se někdo uchýlí až k takové kletbě. Měl jsem s tím počítat, přeci jen byl Kinrel mocný mág, prakticky na stejné úrovni, co jsem byl já. Aspoň v té době…
A najednou mi hlavou probleskla jedna vzpomínka.
Podsunul jsem ruce pod Alexe, pevně ho objal a pak se převrátil na záda a jeho si stáhl na sebe.
„Máš hlad, nebo ti stačilo to, co jsme měli ve městě?“ hladil jsem ho po rozechvělých zádech.
„Nechci kazit tuhle chvilku, ale vzpomněl jsem si na něco. Mohli bychom zajet ještě pro můj deník. Není to daleko, a ti dva se stejně zítra chtějí podívat po městě. Tak, než bychom odletěli, mohli bychom pro něj zajet. Je na druhé straně kopce, než je vesnice. Směrem k druhému království. Tam, kde kdysi byla cesta, po které jste šli bojovat se sousedním králem. Víš,“ povzdechl jsem si. „Neměl jsem tenkrát ani odvahu se jít na hrad podívat. Zůstal jsem stát pod ním. Možná proto, že jsi tenkrát se mnou nebyl…“
Alexander
Ještě jsem se chvěl, když se William převrátil na záda a mě si vytáhl do klína. Přitiskl jsem se na něj a užíval si ten klid.
Poslouchal jsem bušení jeho srdce, vdechoval vůni prosycenou naším milováním, a v duchu jsem se ptal sám sebe, jak jsem to bez něj mohl doposud zvládnout.
Nebo jsme už tohle někdy prožili? Mimo náš první život? Moc pravděpodobné to nebylo, proto jsem si to užíval plnými doušky, a aspoň na okamžik zapomněl na starosti a trápení spojené s tím, co bude až se vrátíme zpátky do Portlandu.
Nespokojeně jsem zamručel, když William začal mluvit o tom, že si na něco vzpomněl, ale vzápětí jsem zvedl hlavu a překvapeně se na něho podíval.
Když se zmínil o místě, kde jsem o něj poprvé málem přišel, srdce se mi sevřelo strachem.
Ale to byla dávná minulost.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl, a pak pohladil Williama po tváři.
„Pokud tam chceš jít, tak s tím nemám problém. Ale půjdu s tebou. Ne, že mi utečeš jako dneska ráno. Což mi připomíná, že jsem se tě ani nezeptal kde jsi byl? Jako pokud mi to nechceš říct, nutit tě nebudu, ale fakt by mě to zajímalo,“ usmál jsem se na něj a pak přivřel oči a mírně naklonil hlavu.
Zvědavě jsem si ho prohlížel a přemýšlel, kam vlastně mohl jet, když byl tak dlouho pryč.
Nikoho tu nezná, příbuzné tu nemá, a za milencem jel asi těžko.
Zamračil jsem se nad tou myšlenkou a nespokojeně mlaskl.
William
Tušil jsem, že Alex takhle nějak zareaguje. Nechtěl jsem mu tím kazit náladu, ale pokud ten deník tam stále je, mohl by nám pomoci. Pamatuji si jen, že jsem do něj vepsal nějaké věci, na které jsem si tenkrát vzpomněl, a něco o Kinrelovi. Ale přesně, co to bylo, už jsem si nepamatoval. Možná to budou jen nějaké bláboly, možná to bude něco důležitého. Ale každopádně budu mít v ruce něco, co jsem já sám psal před tolika lety. V době, kdy jsem já zabil Alexe a sám jsem se tu potom trápil vzpomínkami a bolestí z jeho ztráty, dokud jsem neochořel a neumřel.
Nebyl jsem schopen si vzít život, možná i proto, že jsem slíbil, že to ukončím, a potřeboval jsem toho zjistit co nejvíc, a něco s tím udělat. Nebo proto, že jsem byl zbabělec, anebo jsem sám sebe takto trestal za to, že to došlo tak daleko a zabil jsem Alexe. Ale dalo by se říct, že po pár rocích jsem z toho neustálého smutku onemocněl. Dalo by se říct, že se mi tím náporem rozervalo srdce…
„Půjdu a budu rád, když půjdeš se mnou,“ souhlasil jsem nakonec.
Pak jsem se ale zamyslel nad tím, zda mu říct o tom, kde jsem byl. Nevěděl jsem, jak zareaguje.
Přeci jen je zvláštní mu říct, že…
„Byl jsem na hřbitově. Položit kytici na tvůj hrob,“ řekl jsem nakonec tiše. „Poprosit o odpuštění, že jsem to nechal zajít tak daleko, a že jsem tě tu musel nechat. Po celou dobu mě to trápilo, a i když jsi de-facto živý, přesto, stejně jako já, jsi tenkrát zemřel. A já se té tíhy prostě potřeboval zbavit.“
Zavřel jsem oči a dál jsem hladil Alexe po zádech. Vážně jsem nevěděl, co na to řekne, ale nechtěl jsem mít před ním už žádné tajemství. Nic, co by opět mohlo nás dva ohrozit. Už jednou jsem mu zamlčel Kinrelova slova, když nás proklel, a jak to skončilo…
„Omlouvám se, že jsem ti to neřekl.“
Alexander
Poslouchal jsem Williama se zatajeným dechem a při jeho prvních slovech ztuhl.
Ale když jsem viděl jeho ztrápenou tvář, nedokázal jsem se na něj zlobit.
Nalehl jsem na něj a pevně ho objal.
„Promiň. Musel jsi na to díky mně vzpomínat znovu. A nemáš důvod prosit o odpuštění. Já ti dávno odpustil. To spíš já bych měl… Kdybych tehdy poslechl…“ zavrtěl jsem hlavou, políbil ho na rameno, a pak znovu zvedl hlavu.
Prsty jedné ruky jsem propletl s těmi jeho, na které měl prsten, a políbil ho na její hřbet.
„V dobrém i ve zlém. Tak se to říká, ne? Když jsem se skoro zasnoubili,“ zasmál jsem se a druhou rukou pohladil Williama po tváři.
„Netrap se tím. Ten pesimista, co se věčně něčím užírá, jsem tu já, tak mi to nechej. Navíc… Kdo se může pochlubit tím, že nesl kytici na hrob svému živému milenci?“ uchechtl jsem se a uvolnil, když i Williamovy rty se pousmály.
„Teď jen musíme dodržet slib a zůstat navždy spolu,“ zašeptal jsem, sklonil se, a vzal si jeho rty v hlubokém polibku plném citů.
Pak jsem se přesunul k jeho boku, hlavu si položil na jeho rameno a oba nás přikryl.
Hladil jsem Williama prsty po hrudi a povídal si s ním, dokud se mi nezavřely, oči a já usnul se spokojeným úsměvem na rtech.