Alexander
Rychle jsem oddechoval a chvilku nechápavě zíral na muže před sebou.
Něco mi říkal, ale já vnímal jen jeho hlas, který mě donutil přivřít oči a vydechnout.
Chtělo se mi lehnout a nechat se jim ukolébat ke spánku.
Uklidňoval mě rozbouřené smysly, a srdce mi přestávalo bít jak splašené a vracelo se do normálu.
Mimoděk jsem v prstech sevřel přívěsek, jako bych se chtěl ujistit, že ho ještě pořád mám, a zadíval se do jeho očí.
Konečně jsem si ho mohl pořádně prohlédnout, a nijak jsem se to nesnažil zakrýt.
Bystré hnědé oči, dlouhé husté vlasy, které bych rád spletl do copu, nejspíš vyšší než já, nijak urostlý, ale dobře stavěný, krásné plné rty a výrazný obličej.
Znal jsem ho?
Ne.
Někoho takového bych si určitě pamatoval.
Ale přesto...
Nevím, jak dlouho jsem na něho civěl, než mi konečně došla jeho slova, a můj mozek nastartoval.
Sklopil jsem pohled, zamračil se, a řetízek rychle zastrčil za košili.
„Mmm... Omlouvám se za potíže. Nejspíš jsem jen přetažený. Díky za...pomoc," rozhlédl jsem se kolem sebe a zaregistroval, že jsem nejspíš v jeho domě, kam mě přenesl?
Představa, jak mě drží v náručí mi znovu rozbušila srdce, a já znovu pohlédl do jeho očí.
Proč mě tak přitahovaly?
A co to se mnou, proboha, je?
Potkal jsem spoustu chlapů, kteří by z fleků mohli dělat módní ikony, ale nikdo z nich na mě tak nepůsobil, jako tenhle muž.
Odkašlal jsem si a vstal.
„Popravdě, přišel jsem kvůli obchodu. Zajímalo by mě," vyhnul jsem se pohledu do jeho očí, abych mohl srozumitelně formulovat větu, a olízl si rty, „jestli prodáváte nebo sbíráte i doplňky ke zbraním. Třeba... šípy?"
William
Bylo zvláštní, jak si mě tak dlouho prohlížel. Jako by pátral v paměti, jestli mě zná, nebo, jako by se chtěl přesvědčit, že mu ode mne nic nehrozí.
No, kdyby to bylo za jiných okolností, tak by asi hrozilo. Ten muž mě totiž svým způsobem přitahoval. Taky jsem si uvědomil, že hledím na jeho rty už delší dobu a představuji si, jaké to je líbat je…
„Zbraně nebo doplňky?“ zamyslel jsem se na jeho otázkou, když zmínil šípy.
„Záleží. Nejsem obchodník se zbraněmi, ale pokud se jedná o historickou záležitost, občas tu něco mívám. Teď pouze to, co je v obchodě,“ ukázal jsem mu ke dveřím, abychom šli do krámu.
Hned jsem si vzpomněl na ten šíp, co leží v kuchyni na stole, vedle Sola… A tak nějak jsem tušil, že by mohl být jeho.
Jenže…
Co je to za člověka, když používá tento typ šípů?
Když se zvedl a kráčel přede mnou do krámu, znovu jsem si ho prohlédl.
Bylo vidět, že je dobře stavěný, pevných svalů, trochu šlachovitý, dobře stavěná kostra, jeho oči jsou bystré, takové, kterým nic neunikne.
Jako by to byly oči lovce.
Znal jsem takový pohled. Je stejný, jako u Jeroma Corwina. Pouze barva jiná…
Ale Jerom už delší dobu v Portlandu nepobývá, a kdo ví, kde je mu konec.
Ale teď je tu jiný lovec. Určitě je to lovec, ale… Je to záhada. Většinu lovců znám, ale toho ne.
„Pokud tu není to, co hledáte, tak je mi líto. Ale když mi necháte vizitku, nebo kontakt na sebe a jméno, tak vám dám vědět, jakmile se tu něco objeví. Máte konkrétní představu, jak by ten šíp měl vypadat?“ zastavili jsme se u vitríny, kde byly uloženy věci, o kterých se zmínil.
Alexander
Opravdu byl asi o půl hlavy vyšší než já.
Cítil jsem na sobě jeho pohled, když jsme se vraceli zpátky do krámu.
U jedné vitríny, kde měl historické zbraně a doplňky jsme se zastavili, a já jen na půl ucha poslouchal, co říká, protože jednu zbraň jsem poznal.
Popošel jsem o něco blíž a nosem skoro leštil sklo.
Byla to náhoda?
Nebo si snad se mnou někdo pohrával?
O co tu vlastně šlo?
Otočil jsem se zpátky k němu a přistoupil tak blízko, že jsem mu dýchl do tváře.
Z jeho vůně se mi zatočila hlava, a já odolával touze pohladit ho po tváři a dotknout se jeho rtů.
Místo toho jsem sevřel jeho paži a víc si ho tak k sobě přitáhl.
„Kdo, kruci, jsi?" vydechl jsem, a znovu se zadíval do jeho očí, které byly světlejší, než jsem si původně myslel.
„Až ten šíp najdeš, poznáš ho. Je to... rodinné dědictví," zašeptal jsem znovu a přešel z vykání do tykání.
Sklopil jsem pohled, protože jsem se až moc přiblížil k jeho rtům, a pohled mi padl na jeho ruce.
Až teď jsem si všiml prstenu, který měl, a zaryl nehty do jeho paže, když jsem prsty přejel po vyrytém symbolu.
„Alexander Barga," vypadlo že mě dřív, než jsem mohl domyslet následky a znovu se na něj zadíval.
William
Sledoval jsem ho i po dobu, co očima procházel vystavené zbraně. A k mému překvapení, se pohledem doslova pověsil na jedné z nich.
Mírně jsem sklonil hlavu, když nečekaně přistoupil a přitáhl si mě k sobě.
Naše obličeje byly tak blízko, cítil jsem jeho svěží dech, který ovíval mé tváře a usazoval se na mých rtech.
Mírně jsem se nahnul, jako bych ho chtěl políbit, ale na poslední chvíli jsem se vzpamatoval.
Ale upřený pohled do jeho očí, mi prozradil mnohé…
Tenhle člověk tu není jen kvůli šípu.
Najednou jsem měl pocit, jako bych byl v ohrožení. Byl jsem sice vyšší, ovládal jsem věci, které normální člověk nemůže, byl jsem na svém území, kde mám různé pasti a únikové cesty. Ale začal jsem být obezřetnější.
„Těší mě Alexi,“ zašeptal jsem těsně u jeho rtů, než jsem se oddálil a vymanil se z jeho sevření. „Jsem William Bloodworth, majitel tohoto krámku. Pokud se tu objeví ten šíp, dám ti vědět. Napiš mi své číslo.“
Ukázal jsem mu k pultu, kde jsem měl bloček a tužku. Ještě jednou jsem se podíval do vitríny…
„Máš zájem o ten meč? Můžu ti ho prodat, ale je dost drahý…“
Mluvil jsem s ním jako s každým jiným zákazníkem. Ale i tak jsem uvnitř sebe cítil divné chvění, nervozitu, a potřeboval jsem ho odsud dostat co nejdříve. A na to je nejlepší Yasmin, která právě na druhém konci obchodu urovnávala čajový servis.
„Yasmin, prosím, pojď obsloužit pána, musím si něco zařídit,“ zavolal jsem ji.
Ukázal jsem, že jdu dozadu a nenápadné gesto k Aleanderovi ji napovědělo, co má udělat, a že má být opatrná.
Už když se blížila, cítil jsem, jak její vůně nabývá na intenzitě.
„Těšilo mě, pane Barga. Yasmin si od vás vezme kontakt, a pokud máte zájem o ten meč, domluvte na ceně. Jen… tady se platí hotově, žádné šeky, žádná karta. já musím vyřídit něco neodkladného, mějte se…“
Otočil jsem se a v klidu jsem odešel dozadu, do obytné části.
Ale uvnitř sebe jsem rozhodně v klidu nebyl…
Alexander
Zamračil jsem se, když se vymanil z mého sevření, a měl jsem pocit, jakoby se přede mnou snažil utéct.
Díval jsem se na něho, dokud mi nezmizel z očí, a pak se zaměřil na mladou ženu před sebou.
Byla vážně krásná, její vůně byla omamná, ale na mě by nezapůsobilo, ani kdyby mi tu začala pózovat nahá.
Mimoděk jsem pocítil osten žárlivosti. Aniž bych věděl proč.
„Jestli dovolíte..." usmála se na mě, ale já rukou naznačil, že má mlčet.
„Nesnažte se. Jen mu vyřiďte, že se vrátím," zavrčel jsem na ni, a pak se otočil na patě, a trochu víc prudčeji za sebou zavřel dveře dřív, než se vůbec stačila nadechnout.
V autě jsem se opřel o sedačku a prsty do promnul kořen nosu.
Co to se mnou bylo? Proč jsem nebyl schopen něco udělat?
Poznal jsem, že lže. Ten šíp měl, nebo ho aspoň viděl. Lhal mi. Ale proč? Poznal, co jsem zač?
Ani bych se nedivil, vzhledem k tomu, co jsem prováděl.
Potřeboval jsem se vzpamatovat, abych mohl splnit úkol.
Jedna moje část chtěla toho může zabít. Splnit úkol a dokončit ho.
Ale ta druhá...
Bránila se té myšlence, srdce se mi svíralo při představě, že bych mu ublížil.
Tohle jsem ještě nikdy necítil, a byl zmatený sám sebou.
Nakonec jsem zavrtěl hlavou a nastartoval.
Vlezu si pod sprchu, udělám si večeři, a večer si vyrazím ven.
Jen tak se projít, užít si noční město, které žilo úplně jinak než ve dne, vyzjistit pár informací, zajít na známá místa, a třeba...
Ne! Musím ho pustit z hlavy!
William
Jen co jsem vešel za závěs, otočil jsem se a škvírou pozoroval, co udělá. Moc dlouho se nezdržel, dokonce ani neměl zájem vyjednat koupi meče. A nenechal na sebe ani číslo.
Rychle jsem zaběhl do kuchyně, hrábnul do police a vytáhl otevřel jednu kazetu.
Vytáhl jsem tu malinou okřídlenou věc a pronesl zaklínadlo.
Vyběhl jsem před krámek právě ve chvíli, kdy nastupoval do auta a chtěl odjet.
„Sleduj ho. Chci vědět, kde bydlí…“
Malá potvůrka, která díky štíhlému tělu, které bylo podobné malinké okřídlené strašilce, se rozletěla za autem. Usedla na střechu, a já věděl, že od té chvíle ho bude zpovzdáli sledovat, dokud ji neodvolám.
„Kdo to byl?“ zeptala se Yasmin, když jsem se vrátil do obchodu.
„Alexander Barda… Ne… Barga, kruci,“ spletl jsem jeho jméno, jak jsem z toho setkání byl rozhozený. „Jinak o něm nic nevím. Jen to, co jsem zjistil z jeho očí… Je to lovec, a sem nepřišel jen hledat šíp. Přišel, aby si mě prohlédl. Jsem totiž ten, koho dostal příkaz zabít…“
Šokovaná Yasmin nebyla schopna řeči, když jsem to na ni vybalil. Nechal jsem ji tam stát a zírat, a vrátil jsem se do své obydlené části.
Sedl jsem si na pohovku, na které ještě před chvílí ležel on. Sehnul jsem se a přivoněl si k polštářku, na kterém měl uloženou hlavu.
Jeho vůně… Tak známá… A když jsem ji ucítil, okamžitě jsem si ho v hlavě znovu vybavil. Každý detail jeho tváře. Dokonce i tu malinkou, sotva znatelnou pihu po pravým okem, kterou jsem na něm vždycky měl rád…
Prudce jsem vstal a vytřeštil oči, jako bych viděl, kdo ví co…
Co jsem to… Na co jsem to teď pomyslel?
Proč jsem myslel na to, že tu pihu jsem na něm měl vždycky rád? Proč najednou vím, že se ji občas snaží zakrýt make-upem, a já se za to vždycky zlobil? Nepamatuji se, že bychom se někdy potkali, tak jak to, že tohle vím? Jak to, že se mi to vybavuje, jako by to bylo teprve před pár chvílemi?
Co je ten člověk zač?
Co se tu, do háje, děje?
Alexander
Myslel jsem si, že mi pořádná sprcha pomůže, ale opak byl pravdou.
Musel jsem na něj pořád myslet.
„William," zašeptal jsem to jméno a poválel ho na jazyku, jako bych degustoval vzácné víno.
Proč mě ten pocit, že ho znám, neopouští? Proč mám pocit, že je na tomhle všem něco špatně?
Zavřel jsem oči a nechal na sebe dopadat kapky vody.
Jeho tvář byla tak blízko. Jeho rty jemné a chuť opojná. Šeptal mi slova lásky a můj výkřik, když do mě pronikl, mi vzal z úst.
Prudce jsem otevřel oči a zády bolestivě narazil na stěnu, jak jsem zavrávoral.
Tohle nebyla představa.
Tohle byla vzpomínka.
A až moc živá.
Jak to, že o něm vím věci, které bych vědět neměl?
Pamatuju si jeho vůni, jeho chuť, jeho úsměv, krčení nosu, když se zlobil, i to, že když používal svou moc, jeho oči tmavly.
Proč se mi tohle vybavuje?
Vždyť ho neznám!
„Zatraceně!" vykřikl jsem a praštil rukou do kachliček.
Nakonec jsem zatřepal hlavou, vypnul vodu a vylezl ze sprchy. Utřel jsem se do sucha, vydrbal vlasy a zadíval se na sebe do zrcadla.
Voda trochu smyla část mejkapu, kterým jsem si občas zakrýval pihu pod očima, abych vypadal trochu "mužněji", a protože se mi nechtělo znovu se patlat, vzal jsem odličovač a zbytek tamponkem setřel.
Pak jsem na sebe natáhl spodní prádlo, ponožky, modré džíny a světlou polokošili s krátkým rukávem a šel si udělat večeři.
Těstovinový salát s kuřecím masem byl lehký a rychlý, a i když bych ho za normálních okolností snědl celou mísu, teď jsem si jen párkrát zobl.
Hodil jsem zbytek do ledničky a se stále víc zhoršující náladou na sebe hodil mikinu, obul si tenisky a chvilku zauvažoval nad tím, jestli si nevzít i zbraň, ale nakonec jsem to zamítl.
Dokážu se dost dobře ubránit i rukama, a zbraň by zbytečně upoutávala pozornost, zvláště v noci.
Vyšel jsem ven a nadechl se čerstvého vzduchu...
William
„Půjdu spát. Zítra mají přijít skřeti pro svoji objednávku. A víš, jak to s nimi je vyčerpávající. Musím se na to vyspat, a ty bys měl taky,“ zastavila se u mě ještě Yasmin a pohladila mě po vlasech.
„Bude to v pohodě. Možná se ti to jen zdá, že tě chce zabít. Kdyby chtěl, už by to určitě udělal.“
Díval jsem se za ní, jak odchází do podkroví, které celé patřilo jí. Byl tam vysoký strop, velký prostor a část měla upravenou i na to, kdyby se chtěla změnit do své pravé podoby.
Já jsem však věděl, že to byl jen chabý pokus mě uklidnit. Věděla, že se málokdy mýlím.
Když odešla, vstal jsem a otevřel okno. Zahleděl jsem se do tmy a přemýšlel, co dál. Mohl bych si zjistit, co je ten člověk zač. Nejlepší na to byl právě Jerom, ale ten tu teď nebyl.
Už vím. Vyslal jsem špeha…
Vyšel jsem na dvůr a zavřel oči. Veškerou energii jsem soustředil na spojení s mým malinkým špehem.
Trvalo to pár okamžiků, a já v mysli měl obrázky toho, kde se právě nachází.
Je čas se blíže seznámit s panem Alexem Bargou…
Nadechl jsem se, zamumlal svoje zaříkadlo, a pak už jen proklínal to, jak silný tlak musím vždycky podstoupit, když se chci přenášet…
Když jsem otevřel oči, stál jsem uprostřed ulice, kterou lemovaly rodinné domy. Rychle jsem se rozhlédl, jestli mě někdo neviděl, ale byl jsem tu naštěstí sám. Ukryl jsem za nejbližší stromy, za kterými byla zahrada a v ní dům, na jehož okně teď seděl můj malý špeh.
Svítilo se v něm. Ale podle stínů jsem viděl, že se dotyčný uvnitř pohybuje.
No co, mám čas. Počkám až usne…
Alexander
Chtěl jsem se jen tak projít, zajít do svého oblíbeného baru, prohodit pár slov s barmanem, možná se podívat na známá místa a poptat se na čaroděje, jestli ho nikdo nezná.
Místo toho jsem překvapeně zamrkal, když jsem najednou stál u krámku se starožitnostmi a tiskl kliku.
„Zatraceně!" zaklel jsem znovu.
Takhle to dál nešlo.
Obešel jsem krámek, přeskočil malou zídku do zahrady, zavřel oči, abych si vybavil vnitřek domu a přešel k oknu o kterém jsem si myslel, že vede do ložnice.
Sebral jsem ze zídky pár oddrolených kamínků a začal je házet na okno.
Na moment jsem si přišel jako puberťák, co se snaží přes zákaz rodičů dostat ke svému klukovi a za normálních okolností, bych se tomu i zasmál.
Vzápětí ale jedna myšlenka vystřídala druhou.
Vzpomněl jsem si na tu mladou ženu, co u něj pracovala.
Co když spolu spí?
Ta myšlenka mi projela hlavou jako blesk a zkroutila vnitřnosti.
Bolestivě jsem zaúpěl, kamínek odletěl někam do zdi, jak mi klesla ruka, a já se zhroutil na trávu.
Aniž bych to mohl ovládnout do očí se mi nahrnuly slzy.
Zradil mě?
Už mě nemiluje?
Ta myšlenka mě donutila zalapat po dechu.
Co se to tu, kruci, děje?!
William
Když v domě zhasla světla, měl jsem za to, že šel spát. Ale k mému překvapení vyšel ven a podle všeho se chystal někam jít.
Zahalil jsem se do mírné mlhy, skryl jsem se mezi kmeny stromů…
Sledoval jsem ho z úkrytu, dokud mi nezmizel z očí na konci ulice. I potom, jsem ještě chvilku počkal, než jsem se hnul z místa.
Chtěl jsem jít přes zahradu. V tomhle místě by si mě ani nikdo nevšiml. Ale tušil jsem, že by tu mohl mít nějaké pasti proti nevítaným návštěvníkům.
Zaměřil jsem se zpátky na svého malého špiona. Nechal jsem ho proletět kolem všech oken domu, abych si udělal představu, jak to v něm vypadá.
A po chvíli jsem měl rozhodnuto.
„Dobře jsi mi posloužil,“ poděkoval jsem mu, když se mi vrátil na prst a jen malý plamínek byl připomínkou, že tu někdy byl.
Už jsem dneska použil síly pro přenášení, ale tohle je jen kousek a měl bych to ještě zvládnout.
Ale i přesto mi to šlo o něco hůř…
Věděl jsem přesně kam se chci dostat… A když jsem zády dopadl na měkkou podložku a zabořil jsem se do peřiny, konečně jsem se mohl zhluboka nadechnout.
Chvíli jsem nehybně ležel, sbíral jsem síly a rozhlížel se kolem sebe po potemnělé ložnici.
Věděl jsem, že tohle je místo, kde určitě nebude mít nastraženou žádnou past.
Alexander
Stál jsem pod tím oknem asi deset minut a připadal si jako hlupák.
Celou cestu domů, protože jsem už neměl náladu kamkoliv jinam jít, jsem si nadával do pitomců.
Jak jsem mohl něco takového udělat?
Jak mě to mohlo napadnout?
A hlavně, proč jsem cítil tu prázdnotu v srdci, když neotevřel okno?
Nebyl doma?
Nebo...?
Zatraceně, co je mi vůbec do toho?
Zítra ho prostě zabiju, a budu to mít z krku. Nevím, proč by tohle mělo být jiné než mé ostatní případy.
Jen proto, že mě přitahuje úkol neodmítnu.
Cestou zpátky jsem běžel lehkým sprintem, abych si aspoň trochu pročistil hlavu.
Jakmile jsem ale otevřel domovní dveře zježily se mi chloupky na zátylku.
Vždycky to poznám.
Aniž bych věděl jak.
I teď jsem vycítil, že v domě nejsem sám.
Do suterénu nebyl čas zajít, ale naštěstí jsem na takové věci byl připraven, takže jsem měl všude po domě poschovávané různé zbraně.
Zul jsem si boty, a tak potichu, že jsem ani nedýchal, jsem přešel přes obývák, kde jsem měl pod pianem schovanou dýku. Opatrně jsem přešel ke kuchyni a nahlédl dovnitř.
Nikdo tam nebyl.
Totéž jsem provedl i s ostatními místnosti v domě a trochu zklamaně si odfrkl, když jsem stál uprostřed ložnice a nikoho nenašel.
Ale ten pocit zůstal. Ten pocit, že tu nejsem sám.
Tělo se mi napjalo a natáhl jsem všechny pachy v místnosti.
„William..." vydechl jsem, překvapeně zamrkal a srdce se mi rozbušilo rychleji poznáním, že byl, nebo ještě pořád je u mě v domě.
William
Posadil jsem se a když se mi přestala točit hlava, spustil jsem nohy z postele dolů.
Věděl jsem, že mi dnešní přenášení ubralo hodně síly, ale přesto jsem zavřel oči a soustředil se na vše, co bylo, nebo mohlo být v domě.
Chvíli mi trvalo, než jsem si byl jistý, že tu nemá žádné pasti. Vycítil jsem nějaké skrýše, ale to mě na životě bezprostředně neohrožovalo, a tak jsem se o ně nezajímal.
Postavil jsem se a postupně začal procházet dům. Ale i když jsem byl skoro všude, nikde jsem nenašel nic, co by mi o panu Bargovi něco řeklo.
Nakonec jsem skončil znovu v ložnici, kde jsem zůstal stát u nočního stolku a šokovaně hleděl na svou fotografii, která na něm ležela. Když jsem se tu přenesl, nevšiml jsem si ji…
Vzal jsem ji konečky prstů, jako by na mě měla zaútočit moje vlastní podobizna. Přetáčel jsem ji z obou stran, a hledal vysvětlení, proč tuhle fotku tady vlastně má.
No, rozhodně ne proto, že by jsme se znali. Dneska jsem ho vlastně viděl poprvé.
Ale tohle mi stačilo, abych se ještě víc utvrdil v tom, že mě ten člověk chce zabít.
Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédl. Tak tady nejspíš nic už nezjistím, je čas odejít.
Právě jsem odkládal fotku zpátky na stolek, když jsem zaslechl klapnout dveře, a pak bylo zase ticho.
Ale mě tím neoklamal. Cítil jsem jeho přítomnost, jak pomalu prochází domem a hledá… Nejspíš už tuší, že tu jsem.
Tiše jsem se přesunul do rohu ke skříni…
Skryl jsem se právě ve chvíli, kdy vešel dovnitř. Rozhlédl se kolem sebe… Přelétl po mně pohledem, jako bych tam nebyl, a pak se otočil k posteli.
Držel jsem se z posledních sil, abych zůstal skrytý jeho očím. Ale mé magické síly začínaly rychle ubývat… A když vyslovil mé jméno, rozhodl jsem se.
Přestal jsem se skrývat. V momentě, kdy jsem uvolnil svou přítomnost, rychle jsem proti Alexandrovi máchnul rukou.
Dýka mu vyletěla z ruky a s drnčením se zabodla do komody na druhé straně ložnice. Hned jsem skočil i já… Srazil jsem ho na postel a rychle pronesl zaříkání, které ho aspoň na chvíli znehybní. Nebude to na dlouho, ale v tuhle chvíli jsme víc sil už neměl a fyzicky…
Byl to lovec, zřejmě dobře trénovaný, a vyhrál by…
„Proč po mně jdeš?“ zvedl jsem se do kleku a jeho, tuhého jak prkno, jsem přetočil na záda, abych na něj viděl a on viděl na mě.
Můj dech i tlukot srdce byly rychlé, byl jsem na pokraji svých magických sil. Ale doufal jsem, že než se vzpamatuje, něco se dozvím, a budu moct odsud odejít.
Alexander
Myslím, že otec se musel teď hodně protočit v hrobě.
Byl to, sakra, čaroděj, tak jak jsem mohl polevit v ostražitosti?
Nezmohl jsem se ani na pípnutí, když mě přikurtoval k posteli a znehybnil nějakým kouzlem.
Když pronesl svou otázku a otočil mě k sobě, světlo měsíce i pouličních lamp, které proniklo oknem dovnitř ozářilo jeho tvář, a já, aniž bych věděl jak, poznal jsem, že mu nezbývá moc síly.
A taky...
Byl jsem trénovaný.
Stačilo zavřít oči, uvolnit svou mysl i tělo. Hluboký nádech a výdech. Zklidnit tep na minimum.
A když jsem dosáhl kýženého výsledku, kdy jsem se dostal do stavu, který mohl laikovi připomínat smrt, kouzlo povolilo.
Švihl jsem oběma rukama i nohama a přehodil si ho přes hlavu. Zároveň jsem se i já překulil spolu s ním, takže teď on ležel na zádech a já klečel nad ním.
Sevřel jsem jeho hrdlo a zmáčkl.
„Byl to rozkaz," vyštěkl jsem na něj vztekle, a ještě víc přitlačil.
Nevšímal jsem si jeho rukou ani nohou. Fyzický jsem na tom byl mnohem líp než on, i když byl větší.
Cítil jsem, jak slábne a už stačilo jen trochu. Jenže pak...
Něco vlhkého mi začalo stékat po tváři a dopadat po kapkách na tu jeho.
Aniž bych chtěl mé ruce začaly povolovat stisk na jeho krku.
„Perdoe-me meu amor," zašeptal jsem, aniž bych si uvědomil, že jsem právě promluvil portugalsky a došel mi význam slov a prsty jsem začal přejíždět po otlacích, které jsem mu způsobil, než jsem se napřímil zaklonil hlavu a ruce se mi svezly podél těla.
William
Nedokázal jsem to. Opravdu jsem vyčerpal skoro všechny své magické síly. Než jsem se nadál, ležel jsem na zádech a v šoku svíral Alexandrovo zápěstí, když se mě snažil uškrtit.
Takhle to nemělo být. Tohle není správně. Je tu něco, co mi říká, že on tohle nechce…
Snažil jsem se popadnout dech, už jsem skoro sípal, když náhle tlak na mém krku povolil.
Rozkašlal jsem se, když se plíce roztáhly a automaticky se snažily nabrat co nejvíce vzduchu.
Nestihl jsem se z toho šoku ani vzpamatovat, když se Alex náhle zvedl…
Cítil jsem na tváři to vlhko, které tvořily slzy, co mu padaly z očí…
A po jeho slovech se ve mně všechno sevřelo.
Srdce se stáhlo snad do malé kuličky, jak mi z toho bylo úzko.
Zvedl jsem ruku a konečky prstů jsem ho pohladil po jeho vlhké tváři…
„Nevím, kdo jsi…“ otřel jsem mu slzy z očí a posadil jsem se.
„Ale mám pocit, jako bych tě už dávno znal…“
Ani nevím proč, ale najednou jsem ho popadnul a pevně objal. Tiskl jsem jeho rozechvělé tělo ke svému a snažil se přijít na to, pro to dělám. Proč je mi v jeho blízkosti tak dobře, i když se mě před pár sekundami snažil zabít.
Proč to vlastně dělám? Proč ho prostě neomráčím a nezmizím?
„Proč mám pocit, že je všechno špatně?“ zašeptal jsem, a aniž bych si to uvědomil, políbil jsem ho na rty.
Ale pak, jako bych dostal ránu elektrickým proudem, jsem se prudce odtáhl. Shodil jsem ho ze sebe a rychle vyskočil z postele.
Musím odsud pryč…
Rychle jsem odříkal svá slova pro přenášení a s posledním pohledem na Alexandera jsem se přenesl.
Alexander
Ležel jsem na posteli, zíral do stropu a snažil se pochopit to, co se před chvilkou odehrálo. Rty mě pálili od jeho polibku, který jsem mu ani nestačil vrátit, tělo se mi chvělo, potom, co mě k sobě tak pevně tiskl, a ty jeho slova...
Aniž bych o to stál, usnul jsem.
Ale nebyl to klidný spánek. Proto, když mě ráno vzbudilo zvonění mobilu, cítil jsem se ještě hůř než včera. Rozespale jsem zamžoural, abych zjistil, kdo mi volá, a pak vyskočil z postele.
„Pane?"
„Dobré ráno, pane Bargo. Dnes časně z rána jsem měl hovor od nadřízeného Rowena. Velice ho zajímá, jak jste pokročil s případem, a já doufám, že máte pro mne jen dobré zprávy," jeho hlas zněl jako vždy stroze a neutrálně.
„Pracuju na tom, pane. Do večera bude záležitost uzavřena," řekl jsem pevným hlasem.
„Výborně. Věděl jsem, že na vás je spolehnutí. Pan Rowan bude potěšen."
S těmi slovy zavěsil, a já ještě chvilku poslouchal obsazovací tón, než jsem mobil odhodil na postel.
Byl jsem vzteky bez sebe.
Co se to, sakra, dělo?!
Znovu jsem popadl mobil a tentokrát zavolal Andrewovi. Potřeboval jsem jeho pomoc. Respektive, pomoc od někoho, koho znal.
Domluvili jsme si schůzku za hodinu u tržiště.
Umyl jsem se, pojedl včerejší salát, oblékl se, do pouzdra u pasu zasunul zbraň, a vyšel ven. Už po pár krocích jsem si ale uvědomil, že mě někdo sleduje.
Někdo, kdo rozhodně neměl přátelské úmysly.
Zabočil jsem do úzké uličky, abych sešel z hlavní ulice, a ani si neuvědomil, že touhle cestou jsem šel už včera, dokud jsem se znovu neocitl před tím zatraceným krámkem.
Polevil jsem v ostražitosti, a to mě málem stálo život.
Nestačil jsem uskočit úplně, a šíp se tak s plesknutím zanořil zezadu do mého stehna takovou silou, že špička propíchla mou nohu skrz na skrz. V ten moment jsem si uvědomil tři věci.
Byli to dryády. Rozprášil jsem jejich hnízdo a ony mi slibovaly pomstu.
Používaly velmi silný a účinný jed, který se mi rozléval v žilách.
Byl jsem dost daleko od domu, abych tam stihl dojít, než ztratím vědomí.
Sebral jsem poslední zbytky sil, vytáhl pistoli, otočil se a vystřelil tři rány.
Podle jekotu jsem poznal, že minimálně jedna svůj cíl našla.
Využil jsem jejich zmatku a odbelhal se do další uličky, kde jsem se svezl podél zdi na zem. Slyšel jsem hlasy, jak se lidé začali zajímat o to, co to bylo za hluk, ale já si toho nevšímal. Sundal jsem si triko, roztrhl ho a pak jim pevně svázal stehno nad ránou.
Byl jsem vzteklý víc než ráno.
Za tohle všechno mohl ten čaroděj!
Opatrně jsem vstal a syknul bolestí. Potřeboval jsem se dostat někam, kde budu víc schovaný, a pak něco vymyslet, pokud budu ještě při vědomí.
Naštěstí jsem byl trénovaný, takže jsem se ještě držel, protože normálního člověka by jed už zabil, ale i tak jsem věděl, že už dlouho nevydržím.
William
Dopadl jsem na kolena nedaleko Alexandrova domu. Ale při mé smůle jsem měl i štěstí, že jsem neskončil na jeho zahradě, ale v ulici, kam jsem se přenesl poprvé.
Na víc jsem neměl sílu. Už tak jsem se divil, že jsem byl ještě schopný se přenést.
Byl jsem úplně vyčerpaný a trvalo mi docela dlouho, než jsem byl schopný se postavit na nohy a odploužit se z té ulice pryč.
Opřel jsem se o jeden osamělý strom, vytáhl jsem telefon a vytočil číslo k sobě domů. Trvalo chvíli, než se ozvalo klapnutí a potom Yasminin příjemný hlas. A za dalších pět minut stála přede mnou ve své pravé podobě.
Donutila mě vylézt na její hřbet, a když jsem se ji pevně chytil kolem krku, vznesla se i se mnou k nebi.
Netrvalo dlouho a byli jsme na mé zahradě, kde jsem se konečně pustil a vyčerpaně z jejího hřbetu sklouznul do trávy.
Probral jsem se až druhý den ráno. Ani jsem nevěděl, jak jsem se dostal do postele. Ale při pohledu na Yasmin, která seděla v křesle a četla si, nejspíš to byla její práce.
Lidé si myslí, že jednorožci jsou jemná ušlechtilá zvířata a jinak k ničemu nejsou, Ale pravda je ta, že oni, víc, jako kdokoliv jiný ctí panenství, jsou ochranitelští a mají velkou sílu.
A tak jsem se ani nedivil, že byla Yasmin schopná dotáhnout mě do postele.
„Kolik je hodin? Neměli bychom mít už otevřeno?“ podíval jsem se na hodiny.
„Je neděle, pane starožitníku,“ zvedla Yasmin oči od knihy a zadívala se na mě. „A není zač…“
„Promiň,“ posadil jsem se, protáhnul es a pak se postavil, abych se dal trochu do pořádku. „Děkuji ti za záchranu. Nejspíš bych tam spal až do rána a ožraly by mě krysy.“
Yasmin odložila knihu a vstala. Už se nadechovala, že něco řekne, ale v tu chvíli se z venku ozvalo zaječení, a vzápětí zas bylo ticho.
„Něco se děje,“ rozešla se hned do krámku, odkud byl výhled na ulici. „To nebyl člověk…“
Spěchal jsem za ní, protože to bylo opravdu divné, a navíc, bylo to blízko. Vyběhli jsme před krámek a já se pohledem zastavil na kamenných kostkách, které zdobily červené kapky.
Jen jsem na ně ukázal a pak se vydal podle nich dál do druhé uličky…
Jen co jsem odbočil zůstal jsem stát jako opařený.
To snad není pravda… Pořád se mi bude plést pod nohy? Už tak mám kvůli němu v hlavě zmatek, a on se tu zas objeví.
Ale když jsem se pozorněji na něj zadíval…
„Je mi jedno, že mě chceš zabít, ale teď to, prosím tě, nedělej. Jinak nepřežiješ a šanci na mé odstranění mít už nebudeš,“ spustil jsem hned, když jsem k němu došel a podebral ho do náruče.
„Ošetřím tě, a až budeš v pořádku, můžeš si přijít pro moji hlavu. Jinak by to nebyla žádná sranda.“
Spěchal jsem s ním do krámku. Yasmin tam ještě stála, a právě zvedla něco ze země. Rychle ustoupila, abychom mohli vejít a hned za námi zamkla.
„Otrávený šíp,“ přičichla si k tomu, co měla v ruce. „Musíš ho ošetřit hned, jinak může zemřít.“
Už po cestě do obýváku jsem ji dával instrukce, co mi má ze suterénu donést, abych mohl namíchat protijed, a co nejdříve ho Alexandrovi podat.
Alexander
Snažil jsem se dostat pryč, ale nejspíš mě někdo proklel, protože ten čaroděj mi zase zastoupil cestu.
Vzal mě do náruče a odnesl k sobě domů, jakoby se nic nedělo.
Viděl jsem i tu ženu, co byla s ním, jak odběhla, když ji říkal, co potřebuje.
Bylo mi v jeho náruči tak dobře, ale když mě položil na pohovku, něco se ve mě zlomilo.
Možná za to mohla ta frustrace z posledního dne, možná horečka, ale vystartoval jsem proti němu pravým hákem ho nabral do břicha a levým do brady.
Kolenem zdravé nohy jsem ho kopl znovu do břicha, i když to nemělo takový účinek, jako za normálních okolností.
„Nebudu čekat a zabiju tě rovnou!" vykřikl jsem a namířil na něj zbraň.
Bolest v noze mě ale donutila zavrávorat a kulka tak škrábla jen jeho rameno, než se odkulil za stůl.
„Všechno je to tvoje vina!"
Další kulka se zabořila do nohy stolu těsně vedle jeho hlavy a ta další ho škrábla po noze.
„Co jsi to se mnou udělal?! Proč si mě proklel?!" zakřičel jsem na něj, a vzápětí se zhroutil na zem, jak mi málem pukla hlava bolestí.
William
To, co se událo potom, se seběhlo tak rychle, že jsem jen rychle oddechoval a šokovaně na Alexandra hleděl, jak se sune k zemi.
Dělal jsem si legraci z toho, že by mě mohl zabít, až se uzdraví, ale on to vzal smrtelně vážně. A pak jsem si vzpomněl na jeho včerejší slova: „Je to rozkaz.“
Už jsem natahoval ruku proti němu, že ho prostě dorazím, když se mi zastavila ve vzduchu, jako by ji někdo neviditelný držel a říkal: „Nesmíš ho zabít.“
Znovu jsem se na něho pozorněji podíval, a pak na Yasmin, která celá vyděšená přiběhla nahoru. Zastavila se ve dveřích a dívala se na tu spoušť.
„Wille! Jsi v pořádku?“ přeskočila ležícího Alexandra a rozběhla se rovnou ke mně.
„Jsem, neboj,“ zvedl jsem se s její pomocí ze země.
Odsunul jsem převrácený stůl a rychle došel k Alexovi. Vykroutil jsem zbraň z jeho ruky, kterou křečovitě svíral, a podal ji Yasmin, ať ji schová do trezoru.
„Ošetřím ho, ale tady nesmí zůstat. Odnesu ho potom k němu domů,“ vzal jsem ho do náruče a uložil ho na pohovku. „Donesla jsi všechno, co jsem chtěl?“
Yasmin přikývla a šla ze země zvednout krabici s věcmi, co jsem požadoval.
A zatímco jsem připravoval protijed, ona mu stáhla kalhoty a začala mu ošetřovat ránu.
Když jsem se vrátil z kuchyně zpátky k nim, Alex pravidelně oddechoval, a zdál se být o něco klidný.
A nedivil jsem se, když se po místnosti rozprostírala jasmínová vůně.
„Nechej mě s ním o samotě, prosím. Pokud budu potřebovat, zavolám tě.“
Několikrát jsem musel Yasmin ujistit, že to bude v pořádku, a až teprve potom se odebrala do podkroví.
Nejsem lékař. Neumím podávat protijedy jako doktoři. Nejsem na to ani zařízený.
Tak mi nezbylo nic jiného, než mu udělat obklad na ránu na noze a protijed mu podat ústy.
Na moment jsem se zdráhal to udělat…
Jednou rukou jsem pevně sevřel obě jeho zápěstí nad hlavou a přitlačil je na opěrku gauče. Nabral jsem si do úst trochu protijedu, a pak se sklonil nad Alexem. Druhou rukou jsem mu pootevřel ústa a pak jsem přitiskl svými rty na jeho, aby mohl protijed vklouznout do jeho úst...
Alexander
Všechno co se odehrávalo potom jsem vnímal jen okrajově.
Slyšel jsem křik tě ženy, jeho hlas, cítil jsem, jak mi bere zbraň z ruky, a pak mě zase zvedá.
Někdo mi sundal kalhoty, a i přesto, že jsem neměl už skoro žádnou sílu a v hlavě snad kovadlinu, snažil jsem se pořád bojovat, i když to nemělo žádný účinek.
A když pak ten zatracený čaroděj sevřel mé zápěstí nad hlavou, chtěl jsem ho kopnout, protože jsem čekal protiútok.
Jenže on místo toho...
Jeho tvář byla tak blízko, a pak i rty, které přitiskl na ty mé.
Tekutina mi sklouzla do krku a trocha stekla po bradě.
Jazykem jsem na moment zabrousil mezi jeho rty, abych si mohl připomenout jeho chuť a zasténal.
„Williame..." vydechl jsem, vyprostil jednu ruku z jeho sevření a prsty zabořil do jeho vlasů.
Všechno mi připadalo tak povědomě známé, jako bychom spolu byli už roky.
„Proč mám pocit, že tě znám?" zašeptal jsem.
William
Ztuhnul jsem, když se jeho jazyk dotkl mého. Ale nedokázal jsem se odtrhnout, zvlášť, když mi zahrábnul prsty do vlasů a přidržel mě tak blízko sebe.
Nadechl jsem se přes nos, a tu milimetrovou vzdálenost mezi našimi ústy, která vznikla, jsem zrušil dalším přitisknutím se na jeho rty.
Už to nebylo je tak… Teď jsem ho líbal doopravdy, aniž bych nad něčím přemýšlel.
Jako bychom se opravdu znali věky, jako bychom byli milenci, jako by…
Trhnul jsem sebou. Pustil jsem ho a vyskočil na nohy.
„To není normální!“ vykřikl jsem a dal si prsty na pusu, kde jsem stále cítil ten teplý dotek jeho rtů.
Ani jsem nepřemýšlel, co může nebo nemůže udělat, jestli mě zabije, nebo ne, začal jsem přecházet sem a tam a celou dobu ho pozoroval, a snažil se v hlavě nějak srovnat ten zmatek.
„Musíš se ještě napít,“ hlesl jsem nakonec a sebral ze stolu hrnek s protijedem.
I když značně nervózní, znovu jsem k němu přisedl. Už jsem chtěl přiložit hrnek k jeho ústům, chybělo už opravdu jen kousek, když…
S rachotem dopadl na tem, když jsem ho pustil. Popadl jsem Alexandra a přitáhl si ho k sobě stejně, jako u něho doma.
Srdce bušilo tak silně, že to muselo být slyšet až k Yasmin nahoru. Dýchal jsem jen povrchně, jako bych měl strach, že Alexe odfouknu pryč, uvnitř mě se všechno svíralo a chvělo. Moje tělo jednalo za mě. Nedokázal jsem mu poručit, když jsem si ho přitáhl do objetí.
„Nevím, kdo jsi, ale… mám pocit, že… že… Strašně moc jsi mi chyběl…“ zašeptal jsem těsně u jeho rtů, než jsem ho znovu začal líbat.