William
Myslel jsem si, že se Alex po Faileonových slovech uklidní. Ale překvapil mně, když tak na něho i na Andrewa vyjel.
Andrew, který, jak jsem měl tu čest už poznat, je hodně citlivý, byl také v šoku, ale nechtěl, aby se Alex trápil nebo zlobil. A tak udělal to nejlepší, co uměl.
Sám jsem se necítil dobře, že jsem nebyl schopen za Alexem jít a obejmout ho. Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy došel ke mně a pohladil mě po tváři, ale vzápětí šel hledat sponu.
Nevím proč, ale měl jsem v tu chvíli pocit, jako by odsud chtěl být co nejdříve pryč, jako by tu viděl jen ty špatné vzpomínky. Jako by nechtěl být v mé blízkosti…
„Bude to v pohodě,“ zašeptal jsem spíš sám pro sebe a šel za ním.
Došel jsem na místo, kde byl jeho pokoj a vytáhl jsem z vaku rýč. Takhle to bude rychlejší než se hrabat v té hrubé vrstvě jen prstama.
„Andrew, podej jeden rýč i Alexovi!“ zavolal jsem ještě na Andrewa, který se pomalu se skloněnou hlavou šoural za námi.
Mrholení neustávalo, a my za chvíli byli mokří. Hlína nasáklá vodou těžkla, a o to hůř se dostávalo hlouběji. Netušil jsem jak moc se podloží za ta staletí změnilo. Jak hluboko bude původní podlaha. Ale doufal jsem, že nebudeme muset kopat moc do hloubky.
Podle mne původní podlaha už byla dávno shnilá, a možná ani nebudeme mít štěstí při dnešních vymoženostech, kdy různí hledači pokladů chodí s detektory na podobná místa a hledají cennosti a staré věci. A moje spona byla stříbrná…
Když jsem toho měl už celkem dost, zahodil jsem rýč. Klekl jsem si do bláta a začal chodit po čtyřech. Avšak nehrabal jsem jako Alex. Zastavoval jsem se centimetr po centimetru a s dlaněmi opřenými o zem jsem se soustředil na možné náznaky magie…
A vyplatilo se. Asi po deseti minutách jsem zacítil jemné brnění v prstech a na zátylku se mi postavily chlupy.
„Tady to bude!“ zavolal jsem na Alexe. „Musí to tu být. Chceš to vykopat sám?“
Alexander
Od chvíle, kdy jsem došel na místo, kde stálo původně popraviště, jsem se tu necítil dobře. Jako by mě něco nutilo odejít. Jako bych najednou viděl jen to špatné, co se tu stalo. Jako bych se bál, že se může stát ještě něco horšího.
Skoro jsem ryl nosem v zemi i přesto, že mi Andrew z vaku podal malý rýč, který se používal při vykopávkách. Všiml jsem si, jak je pořád nesvůj, smutný a nervózní. Chtěl jsem ho obejmout a říct, že je všechno v pořádku, ale na tomhle místě jsem to prostě nedokázal. Navíc se k tomu ještě přidávala frustrace z toho, že jsme nemohli najít místo, kam jsem to schoval a to neustávající mrholení mi taky začínalo lézt na nervy.
A když už jsem to chtěl skoro vzdát, ozval se William.
Vyskočil jsem, přeběhl ten kousek k němu, a zběsile začal hrabat rýčem i rukama.
Seděl jsem si kůži, několikrát se řízl o ostrý kámen nebo kus ztrouchnivělého dřeva, ale bylo mi to jedno.
A po chvilce mé prsty konečně narazily na povědomou věc.
Jako omámený jsem vytáhl nevelkou truhlici, očistil ji a nožem lehce vylomil zámek.
„Neuvěřitelné," šeptl jsem, když jsem otevřel víko, a před našima očima se objevil cop svázaný sponou v naprosto neporušeném stavu.
William
Odsunul jsem se, když Alex začal divoce hrabat v hlíně. Raději jsem se mu nepletl pod rukama.
Zatajil se mi dech, když nakonec vytáhl menší truhlici a zrezavělý zámek skoro odpadl sám, když za něj zapáčil.
Díval jsem se na ni. Jako bych se znovu vrátil do té doby… I ta spona a mé vlasy vypadaly, jako by je tam Alex vložil včera. Třásly se mi prsty, když jsem je natáhl a pohladil jsem svůj cop, který mi uřezali jen chvíli před popravou. Znovu se vrátil ten bolestivý pocit jako tenkrát, když mě vytáhli z vězení ven, a já se snažil pohledem najít Alexandera a říct mu, že je to všechno špatně…
Snad bezděčně jsem znovu hlavu otočil k popravišti.
„Nesahejte na to,“ zastavil Faileon mou ruku těsně nad sponou.
Ale já ho nevnímal. Díval jsem se na Andrewa, jak pomalu vchází na popraviště. Na moment mi zmizel za polorozpadlou zídkou, ale pak se znovu narovnal, něco držel v ruce, podíval se nalevo, kde byly původně hlavní dveře do hradu, a pak se zděšeně zahleděl našim směrem.
„Andrew!“ vykřikl jsem a vyskočil na nohy, když se pod námi země zachvěla a začala se vlnit, jako by byla živá.
Alexander
Cítil jsem z copu i spony Williamovu vůni, jeho sílu, ale i stopu černé magie, po které se mi zježili vlasy na zátylku. Nebyl jsem mág jako William ani elf jako Faileon, takže jsem předpokládal, že oni to cítí mnohem intenzivněji, což mi vzápětí potvrdil i Faileon.
Ale já ho skoro nevnímal.
Stejně jako William jsem upíral oči na Andrewa.
Napadlo mě, že chce být sám, dál ode mne, že se chce uklidnit a přijít na jiné myšlenky, ale když pohlédl k místu, kde byla brána do hradu, a pak na nás, došlo mi, že je něco jinak.
A ve chvíli, kdy William vyskočil a zakřičel jeho jméno, jsem se hnal na popraviště.
Andrew stál jako zkoprnělý, viděl jsem, jak se mu hýbou rty, ale slova z nich nevycházely. Zbledl, roztřásl se a jeho oči získaly podivný lesk. Jakoby nebyl sám sebou. Jakoby ho někdo nebo něco ovládlo. A stejně tak se měnil i vzduch kolem nás.
Slyšel jsem podivný hukot i vibrace, cítil, jak se mi pod nohama chvěje zem, v dálce zaslechl zvuk hromu. Vítr zesílil a dešťové kapky se změnili na led, který štípal na holé kůži.
„Andrewe!“ vykřikl jsem, když jsem byl od něj asi pět kroků a konečně si všiml, co drží v ruce.
Poznal jsem to. Byla to jehlice, kterou si Kinrel svazoval své vlasy. Netušil jsem, jak se to dostalo na popraviště, ale Andrew si toho nejspíš všiml a ve své nevědomosti se toho dotkl.
„Zahoď to!“ zařval jsem znovu a mával rukama, abych upoutal jeho pozornost.
V tu chvíli ale zem vedle mě zapraskala a já vzápětí vyhekl, jak mě něco tvrdě nabralo do žaludku a odhodilo na nedalekou zídku.
Před očima jsem viděl pověstné hvězdičky a na chvilku ztratil dech. Když jsem se vzpamatoval a dokázal se postavit, šokovaně jsem hleděl na tvora, který se přede mnou objevil.
Slýchával jsem o nich, ale ještě nikdy žádného neviděl.
Chiméry, zlověstné stvoření zrozené z černé magie.
Tahle měla tělo vlka, hadí ocas a hlavu orla. Už jen to samo o sobě bylo děsivé, navíc se k tomu přidával i fakt, že ta potvora byla dvakrát tak větší než normální vlk.
Vytáhl jsem od pasu dýku, kterou jedinou se mi podařilo propašovat do Anglie, vrhl se vpřed a zároveň znovu zakřičel na Andrewa.
„Postarejte se o Andrewa! Odlákám tu bestii!" zakřičel jsem znovu, tentokrát na Williama s Faileonem, kteří už taky přiběhli a střídavě zírali na chiméru a Andrewa, který pořád stál na popravišti a nepřítomně zíral před sebe.
William
Vyběhl jsem k Andrewovi. Než jsem stihl oběhnout zídku a celou tu polorozbořenou část až k popravišti, objevila se před námi chiméra. Obcházela popraviště, jako by nás ani nechtěla k Andrewovi pustit.
„Andrew!“ zaslechl jsem hlas Faileona.
Byl v něm cítit strach o něj. Snad poprvé, kdy jsem u tohoto Elfa rozpoznal nějaké emoce. Ale nebyl čas se teď nad ním pozastavovat.
Chtěli jsme se dostat k Andrewovi, ale cestu nám křížila chiméra. Chtěl jsem použít kouzlo, ale Faileon mě zastavil.
„Můžeš zasáhnout Andrewa!“
V tu samou chvíli se chiméra zastavila. Ohlédla se do místa, kde byl Alex, který naznačil pohyb k Andrewovi. A v tom momentě se rozběhla jeho směrem…
„Jdeme!“ rozběhl se Faileon za Andrewem, aby tam byl dřív, než se ta potvora stačí vzpamatovat. Chiméra je výtvor černé magie. Nemohl, spíš jsem teď nevěděl, co by na ni mohlo platit. Pokud bych použil stejnou moc jako tenkrát na draky, nedopadlo by to dobře. Všechno bych tu mohl zničit a upoutali bychom navíc na sebe pozornost…
Tak mi nezbylo nic jiného, než se rozběhnout za Faileonem a Andrewem a doufat, že to Alex zvládne.
„Andrew! Dej mi to!“ slyšel jsem Faileona, když jsem k nim doběhl.
Andrew měl oči potemnělé a zastřené, a vůbec nevnímal, že na něj někdo mluví. V ruce svíral jehlici do vlasů. Byla od bláta, ale dobře jsem rozpoznal malý rubín na jejím konci.
„To patřilo Kinrelovi,“ ukázal jsem na ni.
Potřeboval jsem se soustředit na Andrewa, ale neustále jsem pohledem odbíhal k chiméře a Alexovi.
Ale vrátil mě zpátky Andrewův výkřik.
Náhle klesl na kolena, a jednou rukou se opíral o zem.
„Ne, Alexandře! Nedělej to! Alexi nepij to! Alexandře!“ křičel a nepřítomně zíral před sebe, jako by byl úplně někde jinde než tady s námi.
Alexander
Ta bestie měla tuhý kořínek.
A nebylo se čemu divit. Vždyť byla výplodem černé magie.
Kdybych byl lépe ozbrojený, nejspíš bych s ní dokázal svést i rovnocenný souboj, takhle se to spíš rovnalo střetu Davida s Goliášem.
Ale musel jsem upoutat její pozornost.
Tak nějak jsem tušil, že se nejspíš objevila díky tomu, že Andrew vzal do ruky tu jehlici.
Možná Kinrelova pojistka, kdybychom se tu náhodou objevili a snažili se dohledat pravdu.
Takže jsem předpokládal, že když se Andrew z té kletby dostane, tak chiméra by mohla zeslábnout nebo zmizet úplně.
Viděl jsem Faileona, jeho tvář staženou strachem a bolestí, i Williamovy obavy zračící se mu v očích.
„Pospěšte! Dlouho ji neudržím!“ vykřikl jsem znovu, ale nejspíš mě přes ten hukot a řev, co kolem vládl, ani neslyšeli.
Zato já moc dobře o chvilku uslyšel Andrewova slova.
Nevěřícně jsem se otočil směrem k němu, a dýka mi vypadla z ruky.
„Francisi?“ zašeptal jsem.
Nechápal jsem, jak to, že Andrew říká stejná slova jako tehdy Francis. Nemohl to tušit. Neřekl jsem jim to.
Ale…
Udělal jsem váhavě krok dopředu, a pak další.
Nehledě na nebezpečí ze strany chiméry, jsem se rozběhl směrem k těm třem.
Odstrčil jsem Faileona i Williama bokem, klesl na špinavou zem a stáhl Andrewa do náruče.
„Omlouvám se. Mrzí mě, že jsem tě neposlechl. Mrzí mě, že jsi musel na všechno zůstat sám. Odpusť mi… Francisi…“ slova ze mě padaly, aniž bych nad nimi přemýšlel.
Uslyšel jsem slabé cinknutí, a pak najednou všechno ztichlo. Vítr se uklidnil, přestalo pršet, vysvitlo slunko, země se přestala chvět, a v uších mi doznívalo pouze vzteklé zařvání chiméry, než se rozplynula v černý dým.
„Andrewe?“ odtáhl jsem ho kousek od tebe a uviděl jeho uslzené oči i úlevu vepsanou do tváře.
„Nikdy nezapomenu, vždy budu stát po vašem boku, veliteli,“ vyšlo z jeho úst, než se mi zhroutil do náruče.
William
Chiméra představovala nevyzpytatelné nebezpečí. I přesto, že ji Alexandr zranil, ona se hned zase vrhla vpřed. Ale v momentě, kdy Andrew pronesl svá slova, Alex si ji přestal všímat.
Hrozilo, že se na něho vrhne a roztrhá ho na kusy.
„Postarej se o něho!“ zakřičel jsem na Faileona a sám jsem vyběhl naproti chiméře, která už byla jen kousek od Alexe.
Chtě nechtě, musel jsem použít své magické síly. Nebyl jsem tak silný, jako Alex, nemohl jsem se ji postavit čelem a nebyl jsem ani ozbrojený. Ale ve chvíli, kdy s řevem vyskočila, rychle jsem odříkal kouzelnou formuli a pohybem ruky ve vzduchu jsem vytvořil větrný vír, který ji zachytil a odhodil bokem, kde narazila do zbytku hradní věže a sesunula se k zemi.
Chtěl jsem ji uvěznit, ale nedokážu provádět materiální kouzla v takovém rozsahu. Jediné, co jsem mohl, bylo vytvořit mezi ní a námi neviditelnou hradbu, kterou se ona snažila prorazit.
S rukama napřaženýma proti ní a neustále odříkávaje kouzelnou formuli, jsem cítil, jak mi pomalu ubývají síly. Chiméra se s řevem svými drápy a zobákem snažila prodrat skrz hradbu…
Ale najednou… Jako by mi to někdo vyškubnul z ruky, se moje hradba rozprskla do malých střepinek podobných střepům skla.
Došly mi síly a já se jen mohl dívat, jak se chiméra připravuje ke skoku.
Přikrčil jsem se…
Ale ve chvíli, kdy se odrazila, náhle vztekle zařvala a pak najednou byla pryč…
Déšť ustal, místo, kde před chvílí ještě byla chiméra, ozářily sluneční paprsky, a po ní zbyl jen oblak černého prachu, který se postupně rozplynul do okolí.
Opřel jsem se o mokrou zem a snažil se popadnout dech.
Magii, kterou jsem si chtěl šetřit pro boj s Kinrelem, jsem teď skoro celou vyčerpal.
„Williame!“ zavolal na mě náhle Faileon.
Otočil jsem hlavu, a když mi ukázal, že mám jít za nimi, ztěžka jsem se postavil a šel k nim.
„Je potřeba zničit jehlici,“ ukázal na tu věc, která ležela vedle Andrewa a jejíž rubín lehce zářil.
„Stačí ji rozlomit, použij na to rýč. Ale musíš počkat, až ty dva dostanu zpátky,“ otočil hlavu zpět k Andrewovi a Alexovi, kteří vypadali, jako by ani nevěděli, kde a s kým jsou.
„Alexander a Francis mají mezi sebou nevyřešené věci,“ postavil se Faileon a rychle kolem nich klackem do hlíny vyryl magický kruh, který jsem neviděl ani u Rachel.
„Připrav se, a až ti řeknu, rozlomíš tu jehlici rýčem. V žádném případě na ni nesahej rukama!“ přistoupil k těm dvěma, položil jim oběma ruce na hlavu a začínal elfsky odříkávat nějaké slova.
Alexander
Objímal jsem Andrewa a najednou, jako bych se ocitl v jiném světě. Bolest, strach, frustrace, všechno najednou zmizelo.
„Veliteli?" ozval se známý hlas, a když jsem se otočil, spatřil jsem Francise.
„Umřel jsem?" zeptal jsem se a vzápětí si vynadal do blbců.
„Ne, veliteli. Tohle je jen vzpomínka, kterou jsem vložil do tohoto místa, když jste odešel," usmál se na mě.
„Omlouvám se. Strašně mě mrzí, že jsem tě tu nechal," sklopil jsem hlavu a sevřel ruce v pěst.
„Nemáte se za co omlouvat. Následoval jste hlas svého srdce. A když jsem zjistil pravdu, věděl jsem, že přijde den, kdy se zase setkáme, a budu vám schopen pomoci. Stejně tak jako můj potomek. Který jediný mohl aktivovat tuhle kletbu i kouzlo. Pouze má krev. A i když ho teď ochraňujete vy, přijde den, kdy bude chránit on vás, jako já tehdy. Věřím, že Kinrela porazíte. Tu jehlici do vlasů zde zanechal schválně. Tušil, že byste se sem mohli někdy vrátit. Každým rokem kletba slábne, a on nechtěl, abyste našli tu sponu. Musíte…" jeho hlas začal s každým dalším slovem slábnout, až jsem ta poslední sotva zaslechl.
Ale jedna věc mě zarazila.
„Francisi! Andrew je tvůj potomek? Francisi!"
„Musím… málo… spona… porazit… dávejte… magie…“ už mu skoro nebylo rozumět, a i jeho postava začala blednout, až se vytratila úplně.
„Francisi!" vykřikl jsem znovu a natáhl ruku.
„Nikdy na vás nezapomenu, veliteli," zaslechl jsem slabý šepot, a pak všechno kolem mě zčernalo.
William
Chodil jsem nervózně kolem nich. Nemohl jsem zasáhnout, nevěděl jsem, co přesně Faileon provádí a já bych to mohl jen nenávratně celé pokazit. Přál jsem si, aby se ke mně Alex vrátil, aby se vrátili oba dva. Ale oni jen klečeli naproti sobě, drželi se v objetí, a já mohl jen sledovat, jak se Alexovi hýbou rty a něco nesrozumitelně šeptá.
Pak najednou povolili objetí a oba se sesunuli k zemi.
„Teď! Znič ji!“ křikl na mě Faileon.
Zvedl jsem ruce a jedním rozmachem jsem jehlici hranou rýče rozlomil na půl. Jehlice jemně zazářila a pak se rozpadla na prach. Rubín, který z ní vypadl, se rozlomil na dvě poloviny.
„Můžu k němu?“ odhodil jsem rýč a podíval se na Faileona, který si evidentně oddechl.
Když přikývl, přiskočil jsem k Alexovi, podebral jsem ho a přitáhl si ho na klín.
Odhrnul jsem mu těch pár krátkých vlasů z čela.
„Alexi… Jsem u tebe…“ otřel jsem mu čelo vlhké od deště i potu a políbil jsem ho na rty.
„Alexi, vrať se ke mně…“ zašeptal jsem mu do ucha.
Faileon si přitáhl k sobě Andrewa a také mu něco tiše šeptal. Viděl jsem, jak se mu pohla víčka a pak se s hlubokým výdechem podíval na svého elfa.
A když jsem ucítil cuknutí Alexovy ruky a potáhnutí za můj rukáv, pohlédl jsem na svého muže. Díval jsem se do těch nejkrásnějších očí, a s pocitem, jak moc jsem šťastný, že ho mám a že se vrátil zpátky ke mně, jsem ho pevně objal.
Alexander
Nevím, jak dlouho jsem byl mimo.
Probralo mě až něčí šeptání, a dotek na mé tváři. Pomalu jsem otevřel oči a zamrkal, když mě do očí zasvítilo slunce. Opíral jsem se o Williamovu hřejivou náruč, a když ke mně sklopil pohled, viděl jsem, jak se v jeho tváři zračí úleva.
„Jsem v pořádku. Co… Andrew?" zachrčel jsem a pootočil hlavu.
Byl už taky při vědomí, ale vypadal hodně zesláblý, a třásl se po celém těle.
A nebylo divu. Přece jen byl vystaven černé magii.
V tu chvíli jsem si vzpomněl, co se odehrálo a silně jsem sevřel Williamovu ruku.
„Francis… on… říkal, že je ta spona důležitá, a že… Andrew… mohl by být jeho potomek?" zamumlal jsem poslední slova spíš pro sebe.
Pak jsem pohladil Williama po tváři a usmál se na něj.
„Měli bysme se vrátit do hotelu. To, pro co jsme přišli, už máme a Andrew si potřebuje odpočinout. A ty taky…“
Nevím jak, ale cítil jsem, že je oslabený, že nejspíš zase musel použít svou magii.
O půl hodiny později, Faileon s Andrewem v náruči, já, opírajíc se o Williama, se skříňkou v ruce, jsme scházeli dolů, abychom se mohli vrátit do hotelu.
Andrew během cesty zase usnul a mi to přidělalo starosti.
„Doufám, že bude v pořádku. Už nechci…“ kousl jsem se do rtu, když jsme se konečně dostali do hotelu a všichni čtyři rovnou zamířili do Faileonova pokoje, proto jsem si chtěl být jistý, že bude Andrew v pořádku.
„Co se tehdy stalo? Myslím, že je načase nám to říct. Andrew by mi to sám nejspíš nikdy neřekl, ale potřebuju a chci ho chránit. A chci vědět před čím," ozval se Faileon a podíval se mu zpříma do očí.
William
Udiveně jsem se na Alexe podíval, když začal mluvit o Francisovi.
Nejspíš se s Andrewem spustilo něco, co tu na hradě bylo uloženo po celou dobu.
Ale teď bylo na čase se opravdu vrátit. Nevěděli jsme, jestli tu náhodou Kinrel nemá ještě něco dalšího, co by nás mohlo ohrozit.
Posbírali jsme věci a vydali se dolů k autu. Šli jsme pomaleji už proto, že Faileon nesl vysíleného Andrewa v náruči, a Alex byl také hodně vyčerpaný. Ale nakonec jsme už bez problému k autu došli a pak se rozjeli rovnou do hotelu.
Byli jsme všichni špinaví, ale teď neměl nikdo ani myšlenky na to, že bychom se šli umýt a převléct.
Jen Faileon stáhl s Andrewa špinavé věci a uložil ho do postele. Ten se za celou dobu neprobral, ale Faileon nás ujistil, že je v pořádku, jen prostě tvrdě spí.
Bylo toho na nás na všechny hodně a já byl rád, že nakonec Faileon letěl s námi. Je to pro nás obrovská pomoc, protože sám bych to nezvládl.
Usadil jsem se do jednoho z křesel a unaveně zavřel oči.
Znovu jsem si vybavil hrad. Každou jeho část, kterou jsem si pamatoval. Znovu se mi vybavily vzpomínky na poslední dny.
Kdyby nebylo té kletby, nejspíš bych teď tady bloudil jako duch. Možná bych se postupně změnil v démona… Byl jsem popraven jako zrádce. Tím pádem mi ani nedovolili důstojně odejít z tohoto světa. Normálně by tenkrát moje tělo spálili a popel nechali rozsypat. Část do lesů, část na pole, na louky, část do vody, abych se stal součástí toho, z čeho jsem vzešel. Ale takhle… Počítám, že mé tělo jen pohodili někde v lese a nechali ho roztrhat a sežrat mrchožrouty, kterých tu tenkrát bylo víc než dost… Nevěděl jsem ani, kde pochovali Alexandera. Jestli někde na hradě, nebo dole ve vesnici.
Možná by nebylo špatné to zjistit… Anebo ne… Raději to nevědět. Alexander teď žije, je vedle mne, a nechci se vracet do minulosti a připomínat si jeho smrt.
Když se Faileon zeptal na to, co se stalo Andrewovi, když ho Alex zachránil, otevřel jsem oči a zvědavě se na Alexe zadíval, jestli začne mluvit nebo ne.
„Myslím, že bychom to měli vědět. Už jen proto, co říkal Faileon. A navíc… Andrew by měl být opravdu Francisův potomek, a tohle, co se stalo, může mít souvislost s naší kletbou.“
Určitě by nám pomohlo, kdybychom věděli, co všechno se dělo po naší smrti. Ale to nám nejspíš zůstane utajeno. Jediný, kdo by do toho mohl vnést trochu víc světla, byl právě Francis.
Ale Andrew není on, a těžko bude mít jeho vzpomínky. Ledaže…
Ne, ne, a ne… Nemůžeme se tam vrátit zpátky. Nemůžeme to Andrewovi udělat.
Alexander
Po Faileově otázce jsem se podíval napřed na Andrewa a poté Williama. Vypadal, že toho má nejspíš taky dost a spíš by mu bodl odpočinek.
Už jsem chtěl Failenovi říct, že bude lepší, když si všichni odpočineme a dáme se do pořádku, ale pak jsem si na něco vzpomněl.
Přišlo to jako blesk z čistého nebe.
Vzpomněl jsem si na to, co bylo, když Andrew ležel v horečkách potom, co jsem ho zachránil. Tehdy jsem ale myslel, že blouzní, protože žádného Kinrela, Francise ani Williama, o kterých mluvil, jsem neznal. A pak jsem na to úplně zapomněl.
„Já jsem ale idiot," vydechl jsem a ztěžka dosedl na kraj postele.
Složil jsem hlavu do dlaní a několikrát si znovu zanadával.
Pak jsem se postavil a přešel k oknu.
Nebylo lehké o tom mluvit. Nebylo lehké na to vzpomínat. Ale v jednom měl Faileon pravdu. Potřeboval to vědět. Navíc teď, když se mi to vybavilo, došlo mi i pár dalších věcí o naší minulosti.
„Před třemi lety mi byla přidělena zakázka jako každá jiná. Tentokrát jsem měl za úkol vyhladit smečku upírů, kteří si v jednom rozpadlém domku postavili svoji krevní banku. Rozkaz zněl jasně. Měl jsem všechny zabít. Včetně těch, kteří tam byli drženi, protože by mohli být nositeli infekce," rozpovídal jsem se po chvilce, a celá ta scéna se mi začala znovu před očima odehrávat.
William
Vypadalo to, že se o tom Alexovi moc mluvit nechce. Možná to chtěl nechat na Andrewovi.
Ale po menším zaváhání náhle usedl na postel a vynadal sám sobě do idiotů.
Než začal mluvit, postavil jsem se a přešel k miniledničce, a vytáhl jsem vodu. Jednu jsem podal Alexovi a pak jsem se usadil a otevřel jsem si svoji.
Napil jsem se a znovu se pohodlně usadil. Zul jsem si boty a nohy položil na taburet, abych jim nechal odpočinout.
I když jsem vypadal uvolněně, přesto jsem pozorně poslouchal. Stejně jako Faileon, který už při prvních Aleoxových slovech, chytl Andrewa za ruku a prsty ho hladil po hřbetě ruky, jako by ho chtěl utišit, uklidnit… Jako by mu chtěl říct, že to byla minulost a nic zlého se mu už nestane…
Andrew naštěstí spal, a když se Alex napil, pokračoval…
Alexander
Napil jsem se vody, kterou mi William podal.
Tak rád bych ho obejmul. Stulil se do jeho náruče, poslouchal jeho hlas, slyšel jeho smích.
Podíval jsem se na Faileona, jak drží Andrewa a uvědomil si, že už to nejspíš nebudu já, kdo bude stát po jeho boku a chránit ho.
Povzdechl jsem si, odložil vodu na stolek a obrátil se znovu k oknu.
„Jak jsem řekl, rozkaz zněl jasně. Všechny zabít. Už jen to mě mělo varovat. Jednak to byl rozkaz přímo od nejvyššího šéfa Rowena, což je Kinrel, který přímé rozkazy vydával jen málokdy, a pak taky, i přesto, že to je tajná vládní organizace, která se snaží všemožně ututlat existenci jiných, jsem měl všechny okamžitě zabít, aniž bych si napřed zjistil jejich stav. Ale rozkaz byl rozkaz. Nikdy jsem o nich nepochyboval, a nikdy bych ho neporušil. Doupě jsem našel celkem snadno. Upírů tam bylo celkem osm. Čtyři jsem zlikvidoval hned, čtyři mi utekli a schovali se. Ale já věděl, že je stejně dostanu, proto jsem začal prohledávat dům, abych zlikvidoval případné oběti,“ na chvilku jsem se odmlčel, když se mi vybavila ta hrůza, kterou jsem tam spatřil.
„Otec mě učil lovit už od malička. Bral mě na lov vždy sebou. V pěti letech jsem místo hračky držel zbraň, v desíti jsem zabil svého prvního ghoula. Myslel jsem si, že jsem připravený na všechno, ale to, co jsem spatřil v tom doupěti… Ve sklepě měli vykopanou velkou a hlubokou jámu. A z té jámy si udělali svou krevní banku. Bylo tam celkem dvacet těl. Některé už skoro v rozkladu, ale díky magii se kolem nešířil žádný zápach. Přesto… Pro ty živé, kteří museli ležet vedle tlejících těl, vedle svých vlastních výkalů a své krvi…“ zavřel jsem oči a sevřel ruce v pěst. „Nejsem na to hrdý… Nikdy jsem o tom z nikým nemluvil. Tehdy poprvé jsem šéfům zalhal, když jsem řekl, že všechny oběti už byly mrtvé. Nebyly. Čtyřem z nich jsem se díval do jejich očí, kterýma mě prosili, abych to ukončil, když jsem jim vystřelil mozek z hlavy.“
Opřel jsem se dlaněmi o parapet a svěsil hlavu mezi ramena.
William
Poslouchal jsem Alexandera a viděl jsem, jak nepříjemné mu je o tom mluvit.
Byl to voják odjakživa. Viděl jsem ho bojovat a zabíjet nepřátele. Ale tenkrát to byla jiná doba.
Bylo to, zabij nebo budeš zabít.
Já sám jsem ukončil život několika lidem v době, kdy jsem byl na hradě a musel jsem vytáhnout do boje, coby hlavní královský mág.
Ale, i když jsem na to nebyl hrdý, bral jsem to tak, že to je nutné pro přežití.
Jenže dnes je doba jiná… A tohle, o čem mluvil Alex… Bojovat s někým, kdo na člověka útočí, nebo ukončit život někomu, kdo se nemůže bránit, jsou dvě různé věci. Zvlášť pokud oběť byla nevinná.
Chtěl jsem vstát a jít ho obejmout. Ale věděl jsem, že bych tím mohl jeho vyprávění ukončit. Že by už nemusel mít sílu pokračovat…
Shodil jsem nohy z taburetu dolů, narovnal jsem se a ruce složil do klína.
Čekal jsem, jak to bude dál, zvlášť jakou by to mohlo mít spojitost s naším případem.
Alexander
Zhluboka jsem se nadechl a narovnal se, abych mohl pokračovat.
„Myslel jsem si, že už je po všem. Cítil jsem uvnitř sebe neuvěřitelný hněv. Chtěl jsem jít ulovit ty čtyři zbývající upíry, ale když jsem se obracel, uslyšel jsem ho. Ležel na dně jámy, nahý, schoulený do klubíčka, kost a kůže, zpola přikrytý jiným tělem. Byl na pokraji sil a mnozí by ho už považovali za mrtvého. Třásl se a občas slabě zasténal. Chtěl jsem i jemu ulevit od bolesti, ukončit jeho život, ale ve chvíli, kdy jsem namířil zbraň, mě zasáhla silná bolest hlavy a uslyšel jsem něčí hlas. Pak, jako ve snu, aniž bych si plně uvědomoval, co dělám, jsem sestoupil do jámy a zpátky nahoru se vrátil i s tím bezvládným tělem. Dům jsem vypálil, a mladého muže si vzal s sebou domů. Proč? Tu otázku jsem si kladl po celé následující tři roky. Nikdy jsem se o nikoho nestaral. Potřeboval pořádnou lékařskou péči. Ale místo do nemocnice jsem ho prostě vzal k sobě. A co víc, nikomu jsem o něm neřekl…“ odvrátil jsem se od okna a podíval se na Andrewa a Faileona.
„Využil jsem veškerých svých znalostí, abych ho dal do pořádku. A pak… Považoval jsem to za přeludy, halucinace. Volal nějakého velitele, mluvil o Kinrelovi a Williamovi, jenže v tu chvíli mi nic z toho neříkalo. Když si to teď zpětně vybavím, říkal, že se Williamovi nedostalo ani řádného pohřbu. Královrah si to prý nezaslouží. Pohodili Williamovo tělo do řeky. Mě pohřbili vedle mého otce. Celou dobu se Francis snažil najít způsob, jak Kinrela dostat, jak očistit Williamovo jméno. Nakonec zjistil, že Kinrelova síla pochází ze znaku na jeho paži a jediné z čeho má skutečný strach je spona, kterou měl William ve vlasech, když bojoval proti tehdy nepřátelskému mágovi. Síla jejich střetu totiž způsobila, že se do spony dostala magie toho čaroděje, který byl mnohem mocnější než Kinrel,“ zadíval jsem se na Williama, ale pak odvrátil pohled, protože jsem se obával jeho reakce.
„Taky říkal, že musím chránit Andrewa, že mi ještě hodně pomůže, že bude velmi důležitý pro můj život. Že až nebudu vědět kudy kam, ukáže mi cestu. Samozřejmě, že jsem to tehdy považoval jen za blouznivé kecy, ale… prostě jsem se nedokázal Andrewa zbavit. Jakoby mě něco nutilo zůstat s ním. A když se na to dívám zpětně, několikrát mi zachránil život, aniž by to možná tušil…“ povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
„V horečkách blouznil asi týden. Měsíce jsem ho krmil, koupal, nosil ho na záchod, než byl schopný postavit se na vlastní nohy. Mnohokrát jsem to za tu dobu chtěl ukončit,“ pokrčil jsem rameny. „No, a když už byl schopný fungovat zase sám, držel se mě jako klíště, a nakonec začal pracovat jako poslíček tam kde já. Nikdy jsem svému šéfovi neřekl, kdo Andrew skutečně je, i když to Kinrel nejspíš ví. Možná proto ho se mnou tak ochotně poslali. Kinrel nejspíš čekal, že se tohle stane. Ta chiméra nás měla všechny zabít.“
Když jsem ukončil své vyprávění, na chvilku se v pokoji rozhostilo hrobové ticho.
Cítil jsem ale napětí, za které jsem nejspíš mohl já.
„Myslím… Myslím, že bych měl asi jít…“ zamumlal jsem a skoro vystřelil z pokoje.
William
Při Alexově vyprávění jsem začal přemýšlet nad tím, zda Kinrel o Andrewovi náhodou nevěděl.
Možná ano, ale kdo ví, jak na něho přišel. Možná ho sledoval už předtím a chtěl se ho zbavit, ale nemohl zabít nevinného člověka, který vlastně nic neudělal. A potom, když ho unesli upíři, měl možnost…
Když Alex vystřelil z pokoje, zvedl jsem se a šel za ním. Ještě jsme se ale domluvili s Faileonem, že Andrewovi o tom nic neřekneme. Necháme to na něm a Alexovi.
Alexe jsem našel stát uprostřed pokoje. Došel jsem k němu a objal ho.
„Nemůžeš si nic vyčítat. Nevěděl jsi o tom, kdo Andrew je. Všechno kladeš za vinu jen sobě, a to je špatně. Hlavní viník je v Portlandu. Na něho bys to měl směřovat,“ o něco víc jsem si ho přitáhl do objetí a hladil ho po zádech. „Myslím, že jsi Francisovi jeho starost o tebe vrátil tím, že jsi zachránil Andrewa.“
Byl nervózní, třásl se. Tak silný muž, a přitom tak křehký. Je to člověk, který by jednou ránou dokázal zabít, a přitom je velmi citlivý…
„Půjdeme se umýt a pak si necháme přinést večeři na pokoj, ano?“ potlačil jsem Alexe směrem ke koupelně.
Tam jsem ho začal svlékat z jeho špinavého oblečení. Ne, že bych po něm něco chtěl, ale tušil jsem, že malá péče teď, když je s nervama v háji, mu pomůže trochu uklidnit.
Sám jsem se svlékl a pak i s ním vešel do sprchového koutu. Pustil jsem na nás teplou vodu, nalil si na ruce sprcháč a jemnými tahy jsem začal Alexe omývat.
„Všechno bude dobrý. Máme teď hodně vodítek, jak se toho otravného šarlatána nadobro zbavit. V tomhle životě jsem nikoho nezabil. Ale on bude první, kdy to udělám a nebudu cítit žádnou vinu…“
Alexander
Trochu jsem sebou trhl, když jsem na sobě najednou ucítil dotek.
Poslouchal jsem Williamova slova a nechal se pokorně odvést do koupelny, svléknout a zatáhnout pod sprchu.
Do doby, než jsem Williama potkal, jsem emoce považoval za překážku. Byl jsem voják vycvičený k zabíjení. K lovu. A k tomu se emoce nehodily.
První projev nějakých citů jsem vlastně zažil, když jsem zachránil Andrewa. Ale od doby, co jsem potkal Williama?
Mlátilo to se mnou hůř než se zamilovanou puberťačkou.
Vadilo mi, že jsem takový slaboch, že to nedokážu ovládnout jako dřív. Chtěl jsem chránit Williama jako kdysi.
„Promiň, že nedokážu být silnější. Že tě nedokážu víc ochránit. Že nedokážu být stejný, jako dřív,“ vyslovil jsem své myšlenky nahlas a přitlačil ho na zeď.
Objal jsem ho kolem krku, pevně se na něj přitiskl a čelo si opřel o jeho rameno.
„I když by to mělo být naopak, cítím se ve tvé náruči tak bezpečně,“ zamumlal jsem do kůže na jeho rameni.
Nejspíš bych tak dokázal stát věčnost, kdyby se neozvala hotelová služba, která přinesla večeři.
S povzdechem jsem Williama pustil, ještě jsem ze sebe spláchl pěnu, a pak vyšel ven, oblékl si župan, abych mohl otevřít, zatímco se William doumývá.
Myslel jsem i na Francise a Andrewa, jak na tom jsou, ale věděl jsem, že se Faileon dokáže o Andrewa postarat, a ten je teď v dobrých rukou. Chtěl jsem za ním zajít, ale i on nejspíš potřeboval čas si to všechno v klidu přebrat v hlavě.
„Faileon a Andrew budou nejspíš v pořádku, tak jestli ti to nevadí, rád bych zbytek dne strávil tady. Pojíme, zalezeme si do postele, a užijeme si aspoň chvilku klidu, ano?“ zvedl jsem oči k Williamovi, který vyšel ze sprchy, zatímco já jsem na stůl rozložil talířky s jídlem.
William
Povzdechl jsem si nad Alexovými slovy. Proč neustále musí mít pocit, že musí všechno zvládnout sám?
No, nejspíš je to tím, jak byl vychováván. A podle toho, že byl rytíř už v našem prvním životě, a asi to stejné ho potkalo i v těch dalších v různých obměnách, tak je tak naučený.
Umyl jsem se, utřel, zabalil do županu, a šel se usadit ke stolu, kde už byla nachystaná večeře.
„Alexi, víš, proč se ženy v průměru dožívají vyššího věku než muži?“ vzal jsem si housku a začal si ji mazat máslem.
Byl jsem unavený, ale i přes veškerou námahu a vyčerpání jsem neměl moc hlad. Ale bylo potřeba naplnit žaludek, protože hladovému se mi špatně funguje a myslí.
„Je to proto,“ pokračoval jsem. „Že kromě jiného, ženy umí vyjádřit své emoce. Nechávají jim volný průběh. Smějí se, když mají radost, zlobí se, když je něco rozčílí, umí plakat, kdykoliv k tomu mají důvod. Zatímco my, muži, emoce necháváme skryty uvnitř sebe. Jsme naučení, a trvá to snad už od pravěku, že muži mají být silní, aby v nich ženy cítily oporu. Muž, který pláče je podle většiny slabý. Ale je to hloupost. Tím si jen zkracujeme život. Protože pokud člověk není v pohodě, nemůže dobře fungovat. Netrap se tím, co jsi říkal. To, že se teď chováš, jak se chováš, není známkou toho, že jsi slabý. Právě naopak. Jsi silný, a i když dokážeš plakat, potřebuješ taky cítit něčí ochrannou náruč, tak na druhou stranu, pokud by sem teď vešel nějaký zločinec, dokázal by sis s ním v pohodě poradit. Takže už neříkej, že jsi slabý, ano?“
Zcela vážně jsem se na Alexe podíval, protože jsem to i vážně myslel. Kdyby nebyl silný, nedokázal by to, co umí. Kdyby nebyl silný, ani bych si ho nevšiml. Jen pro krásu mě člověk nezaujme.
„Už od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl, jsi mě zaujal nejen svou krásou. Přitahoval jsi mě jako magnet, a věř mi, že my, mágové, dokážeme vycítit sílu člověka. Kdybys byl slaboch, ani bych si tě nevšiml.“
Možná to mohlo znít tak, že jsem s Alexem jen pro jeho sílu a krásu. Ale není to tak. Opravdu jsem se do něj zamiloval. Mám ho rád takového, jaký je, i s jeho pochybnostmi, i s jeho slzami. Ale nejvíc mám rád jeho úsměv…
Alexander
Zíral jsem na Williama, poslouchal jeho slova a pomalu žvýkal jedno sousto za druhým.
Moc hlad jsem neměl, ale něco bylo do žaludku potřeba dát.
Uvažoval jsem nad Williamovými slovy a vybavil si naše začátky i pozdější soužití.
A uvědomil si, že si dělám zbytečné starosti. Vždycky to tak bylo. Když jsem potřeboval oporu já, William mi ji poskytl, a naopak. Možná proto jsme měli nejspíš ten nejlepší vztah a mnozí nám ho záviděli. Když jsem byl na dně, nebál jsem se projevit před Williamem své city, a když něco trápilo jeho, vždy jsem měl pro něj náruč otevřenou.
Když se mi to všechno vybavilo, tak i přes nastalou situaci jsem se musel zasmát.
Dojedl jsem poslední sousto a počkal, až dojí William.
Pak jsem ho vytáhl na nohy, sundal z něho i ze sebe župan, dotáhl ho do postele, na kterou jsem ho povalil, oba nás přikryl dekou a uvelebil se mu v náruči.
„Máš pravdu. Jako vždy. Pro tohle jsem si tě zamiloval. Bral jsi mě vždycky takového, jaký jsem byl. S mými přednosti i chybami. Řekl si mi, co si myslíš, dokázal jsi mi vynadat, když jsem ztratil hlavu. To nikdo jiný do té doby neudělal. Občas Francis, ale u něho to bylo zase jiné. Byl jsi tak jiný, a proto, i přes veškerou svou nenávist k mágům, kterou jsem do té doby pociťoval, jsem se do tebe zamiloval. Zamiloval jsem si tvůj smích, tvé odhodlání, tvou rozhodnost. Věř mi, že kdybys byl jen úťáplý čarodějíček v hábitu, i když s pěknou tvářičkou, ale prázdnou hlavou, ani bych si tě nevšiml a hned ten den, i za cenu trestu, bych šel za králem, aby svou žádost stáhl,“ zadíval jsem se mu do očí, usmál se na něj a pohladil ho po tváři.
William
Nechal jsem se svléknout a zatlačit do postele. Objal jsem Alexe a hladil ho po zádech.
Byl jsem unavený, a to že hodně. Ale proto, že si Faileon u sebe nechal skříňku s jehlicí a s mými vlasy, byl jsem aspoň klidný. Věděl jsem, že se postará o to, aby ji nikdo jen tak neotevřel a nevzal do ruky. A mě to aspoň neznervózňovalo, a mohl jsem si v klidu odpočinout.
„Takže čarodějíček v hábitu, s pěknou tvářičkou ale prázdnou hlavou, by se ti nelíbil? No, mohl by sis s ním aspoň dělat, co chtěl,“ zasmál jsem se.
Zapřel jsem se o Alexe a převrátil ho na záda. Sklonil jsem se nad ním a zadíval se mu zblízka do očí.
Slzy, které tam předtím měl, vyplavily jeho smutek a bolest. A jeho pohled, barva jeho očí, byla teď jasnější a čistější než kdykoliv před tím.
„Ty tvoje oči… Jsou opravdu nádherné,“ vydechl jsem, když jsem si uvědomil, jak dlouho se do nich dívám.
Vážně mě přitahují, kdykoliv se do nich podívám. Sklonil jsem se k jeho krku a políbil ho.
„Jsem… strašně… unavený… promiň…“ s každým slovem jsem ho políbil na krku či na rameni.
Ale když jsem chtěl ještě říct, že ho miluji, moje hlava padla na jeho hruď, a já přemožen únavou zavřel oči a tvrdě usnul, jako by mě někdo odstřelil.
Alexander
Opětoval jsem Williamův upřený pohled, sledoval jeho tvář, ve které se zračila únava, ale částečně i úleva, a pousmál se nad jeho slovy.
Chtěl jsem mu odpovědět, že pokud bych měl jen čarodějíčka bez mozku, byla by to strašná nuda, že jeho oči jsou krásné, takové, co nikdy nelžou, jsou upřímné a plné citů, ale než jsem se stačil nadechnout, William odpadl.
Jen jsem se uchechtl, když skončil na mé hrudi a pokojem se neslo jeho slabé pochrupování.
Neměl jsem to srdce ho ze sebe shodit. I když na mě ležel celou svou vahou, tak cítit jeho tlukot srdce, jeho vůni, jeho dech, jeho horkou kůži, bylo pro mě jako balzám na bolavou duši.
Obtočil jsem své nohy kolem jeho pasu a objal ho. Chvilku jsem ho hladil po zádech, chvilku prsty cuchal jeho vlasy, než se mi začaly klížit oči.
Ještě jsem ale sáhl po telefonu na nočním stolku a zavolal Faileonovi.
Řekl mi, že Andrew je naprosto v pořádku, jen bude nejspíš trvat tak den, než se úplně probere a bude dostatečně silný na to, abychom mohli odletět zpátky.
Domluvili jsme se, že sponu s vlasy si nechá prozatím u sebe a pro jistotu ji opatřil ochranným kouzlem. Nejlepší prý bude, když obě věci pořádně prozkoumáme, až se vrátíme do Portlandu, a to buď u něj nebo u Rachel doma.
Pocítil jsem úlevu, že celá ta hrůza na zříceninách nakonec dopadla poměrně dobře, aspoň prozatím, takže sotva jsem položil telefon a objal Williama, i na mě to konečně padlo, a já usnul, stejně rychle jako William.