Alexander
„Jo, ten pitomý mrazák teď nejspíš budu muset vyhodit,“ pomyslel jsem si a celou dobu po očku Williama sledoval.
Neuniklo mi jeho rozhlížení po mém království.
No, až se situace uklidní, tak si nejspíš budeme muset promluvit o naší společné budoucnosti, a co podnikneme dál. Zatím ale nemělo cenu to řešit. Teď jsme museli hlavně porazit Kinrela a přežít.
Zašel jsem do koupelny, abych si do uší vetřel trochu hojivé masti, a pak pomohl Williamovi s úklidem.
Rád bych si sebou vzal nějaké zbraně, ale bohužel to nešlo, takže jsem musel doufat, že se v Anglii nic nestane, nebo, že i tam dobře funguje černý trh.
„Myslím, že můžeme jet," zabručel jsem, když jsem ještě prošel celý dům.
Povypínal jsem, co bylo potřeba, a zabezpečil to nejnutnější. Cestou k autu jsem se neustále rozhlížel, jako bych očekával, že na nás někdo hned za dalším rohem vyskočí.
I během jízdy jsem neustále kontroloval zpětné i boční zrcátko, abych se ujistil, že nás nikdo nesleduje.
Teprve až u Williama jsem si trochu oddechl.
Faileon s Andrewem už byli zpátky, a zdálo se, že na žádný problém nenarazili.
„Dostal jsem svolení, že tě můžu vzít s sebou. Jenže podle mě souhlasil až příliš rychle. Navíc, u mě doma…“ promluvil jsem, když jsme se sešli v kuchyni, a kousl se do rtu, protože jsem těm dvěma nechtěl přidělávat starosti.
„No, prostě, jde o to, že aby to bylo důvěryhodné, na letiště musím jet s Andrewem já sám," dořekl jsem svou myšlenku.
William
Uklidili jsme, co šlo, a jakmile jsme byli hotoví, rozjeli jsme se zpátky ke mně. Neušlo mi, jak Alex pořád sleduje cestu, ale nedivil jsem se mu. Taky jsem občas mrknul do bočního zrcátka, když se mi něco nezdálo. Ale Kinrel zřejmě poslal jen toho jednoho člověka, který navíc neovládal kouzla.
Dojeli jsme ke mně domů, kde už čekali Andrew s Faileonem. A oddychl jsem si, stejně jako Alex, když řekli, že bylo všechno bez problémů.
Všichni jsme se nastěhovali do kuchyně, kde Andrew hned začal chystat oběd, protože nám čas utíkal.
„Musím dát ještě zprávu Yasmin,“ vzpomněl jsem si.
Mohla by se vrátit, a divila by se, kde jsem. Už tak, že mám pár dní zavřený krámek, a ještě nějakou dobu bude, než se všechno vyřeší… Ale doufal jsem ve věrnost svých zákazníků, a taky v to, že to pochopí.
Vzal jsem telefon a hned jsem zavolal k Montymu, protože Yasmin zásadně mobil nepoužívala. Trochu problém v dnešní době, ale i kdysi jsme se bez nich obešli a byl jsem zvyklý.
Vyslechl jsem si od Montyho nadšené povídání o tom, jak se vede Rarogovi, a že je Sol naprosto úžasný ptáček, a že si ho zřejmě nechá. Až teprve potom mi předal Yasmin.
V krátkosti jsme ji vysvětlil, co se stalo a na co se chystáme. Rezolutně jsem zamítl její návrh, že se vrátí. Bylo by to pro ni teď velmi nebezpečné. Ale musel jsem ji slíbit, že se hned ozvu, až budeme zpátky v Portlandu.
Když jsem během hovoru zaslechl v telefonu další hlasy, hned jsem se zeptal, jestli ten, koho slyším, je Jerom. Když mi to potvrdila, poprosil jsem ji, aby mi ho předala, a já pak strčil telefon do ruky Alexovi, aby se s ním domluvil, a sám jsem se pak přidal k Andrewovi, abychom oběd uvařili co nejdříve.
Alexander
Skoro jsem na Jeroma zapomněl, ale jakmile začal William mluvit k Jasmin, vzpomněl jsem si na to. Naštěstí jsem ale nemusel volání řešit, protože potom, co spolu domluvili, mi William předal rovnou Jeroma, který tam byl také.
Dal jsem to rovnou na hlasitý odposlech, abych jim pak nemusel tlumočit to, co bych se dozvěděl, a položil mobil na stůl, za který jsem si hned sedl a po očku sledoval Williama s Andrewem, jak chystají oběd.
„Jerome?“
„Ha! Moje prdelka, jak nečekané! Copak? Stýská se ti po mě? Nemám problém zopakovat naši vášnivou promluvu do duše, ale musel bys přiletět sem,“ praštil jsem čelem o desku stolu, když se jeho chraplavý hlas ozval v telefonu.
„Nemáš vedle sebe toho tvého?“ zeptal jsem se a odfrkl si.
„Můj vlček něco vyřizuje, takže máš možnost přijet. Cítím se vááážně osaměle,“ protáhl to jedno slovo a zasmál se.
„No jasně… Počkat… Vlček? Já myslel, že vlkodlaky nesnášíš,“ zamračil jsem se, když jsem si vzpomněl na to, proč se vlastně Jerom stal lovcem.
Moc jsem toho sice nevěděl, ale z toho mála jsem pochopil, že se stalo něco v jeho rodině, a byť byl sám napůl vlkodlak, vlkodlaky z duše nenáviděl, a zvláště svého bratra.
„Ale… To je dávná minulost. Navíc… Kdyby ses náhodou nudil, nebo tě ten tvůj krasavec omrzel, nabrkni si vlkodlaka. Jsou nepřekonatelní. Šuka-“
„Jo, chápu! Myslím, že víc vědět nepotřebuju,“ zarazil jsem Jeroma, když Andrewovi málem vypadla po jeho slovech vařečka z ruky.
„Mimochodem, co děláš u doktora?“
Od Williama jsem věděl, kam Yasmin jela a co ten doktor Monty dělá, tak mě to docela překvapilo.
„Musel jsem si jít pro zobání. Navíc, dělá tady i moje další prdelka a když se mi zasteskne po starých časech, musím se jít na něj aspoň podívat. Občas sice lituju, že už si s ním nevrznu, ale musím si vystačit s tímhle. Jo, to byly časy. Můžu tě ubezpečit, že upíři jsou vážně vášniví…“ uchechtl se a já si všiml, jak Andrew po jeho slovech zbledl a trochu sebou škubl.
William
Jerom byl zvláštní týpek. A tak jsem i toleroval jeho chování a jeho kecy. Ale ve chvíli, kdy začal s prdelkou a že má Alex přijet za ním, jsem se otočil a výhružně se podíval na ten telefon, rozhodnutý ho vyhodit z okna, pokud toho nenechá.
Když do mě Andrew drcnul, že se mi připaluje omáčka, otočil jsem se zpátky ke sporáku. Jedním uchem jsem však stále poslouchal…
Andrew se tak trochu usmíval, když to všechno slyšel, ale jen do chvíle, kdy zaslechl něco o upírovi…
Vařečka mu vypadla z ruky, a on se hned vrhnul Alexovi do náruče, jako by ho měl chránit. Nešel k Faileonovi, ale k Alexovi…
Začalo mi docházet, že tam zřejmě byl ten problém, který je dva stmelil dohromady…
Alexander
Jo, tohle bylo pro Andrewa citlivé. Přešel jsem k němu a sotva rozpřáhl ruce, vrhl se mi do náruče.
„Jerome…“
„Mimochodem, taky jsem ti chtěl volat, krasavče,“ přerušil mě, „můžeš mi říct, co tam vyvádíš?“
Zamračil jsem se a tázavě se podíval na Williama.
„Co tím myslíš?“
„No, nejspíš si někomu pěkně pocuchal pěšinku, protože jsem včera dostal nabídku ke tvému zabití.“
Ostře jsem se nadechl, a ještě víc sevřel Andrewa v náruči.
„A to mi říkáš až teď?“ vyjel jsem po něm, když jsem se zapamatoval.
„Tak jako sorry, ale musel jsem se loučit se svým chlapákem. A bez urážky, kdybych tě chtěl zabít, tak si pod drnem dřív, než stačíš mrknout,“ odfrkl si do telefonu pohrdavě, a já si jen povzdechl.
No, na tom něco bylo. Nejspíš bych si ani neuprdl a bylo by po mě.
„Díky, že jsi odmítl. Ostatně, kvůli tomu ti volám. Dnes v baráku u mě někdo byl. A nešel si popovídat. Chtěl mě zabít. A já potřebuju vědět, kdo po mě jde. Víš moc dobře, že při své práci jsem si přátele nenadělal, což ostatně ani ty ne, ale nikdo se zatím neodvážil jít tak daleko, aby po mě šel,“ mrkl jsem na Williama, jestli souhlasí s mou verzí, protože jsme se domluvili, že o Kinrelovi nebudeme Jeromovi říkat, a předložíme mu to jako by na mě někdo vypsal odměnu.
„No, tak to ti přeju hodně štěstí. Horší než lovec, je lovec, co loví lovce…“ zasmál se svému vtipu a já jen protočil oči.
Může, kruci, někdy mluvit vážně?
„Hele, potřeboval bych-“
„Jasně, chceš, abych rozhodil sítě a zjistil, kdo ti chce pocuchat prdelku, co? No, že si to ty, tak to udělám. Možná si to pak někdy vyberu v naturáliích. Až budu něco vědět, ozvu se ti. Teď musím jít.
Zobání je na cestě. Čau a pokus se nenechat zabít. Bylo by tě škoda. Teda některých tvých částí těla by bylo škoda,“ znovu se zasmál, a pak už se ozval obsazovací tón, jak to položil, aniž bych mu řekl k tomu něco víc.
Ale byl to Jerom. Ten, pokud chtěl, dokázal najít i jehlu v deseti kupkách sena.
William
Alexandr nakonec domluvil s Jeromem, že pro něj teda zjistí, kdo po něm pase.
I když Jerom dostal zakázku, určitě se mu neozval přímo ten, co chce Alexe zabít, zvlášť pokud by to byl Kinrel. Tím by si podkopnul nohy, a Jerom by Alexandera už nejspíš informoval.
Moje tušení, a vlastně i Alexovo, že to udělal Kinrel, se začínalo utvrzovat, a já tak nějak už věděl, že nám to Jerom jen potvrdí.
Jen tak pro nic za nic si na Alexe nechtěl najmout jednoho z nejlepších lovců v Americe, který nepracoval přímo pod vládou.
Hodně se mi toho honilo hlavou. Myslel jsem na mrtvolu u Alexe v mrazáku, myslel jsem na Jeroma, jestli něco zjistí, i na Kinrela, jaký asi bude jeho další tah.
Myslel jsem i na nás všechny, kdo jsme teď byli v kuchyni, a modlil se ke svatým, aby nás ochránili.
A při těchto myšlenkách jsme nakonec s Andrewem, který se už uklidnil, dodělali oběd, abychom se mohli najíst.
Čas neúprosně pokročil, a my museli jet ještě pro falešné pasy…
Alexander
Ještě chvilku jsem Andrewa objímal, dokud se nepřestal třást a zase se neuvolnil.
Pustil jsem ho, pohladil po zádech a poprosil ho, ať pomůže Williamovi s obědem. Věděl jsem, že to ho uklidní dokonale.
Když se na mě Faileon podíval, jen jsem zavrtěl hlavou a naznačil mu, že to nemá teď řešit.
Nejspíš mu to budu muset já nebo Andrew dříve či později stejně říct, ale teď na to nebyl vhodný čas, ani místo.
Oběda jsem moc nesnědl, protože jsem měl stažený žaludek, ale chtěl jsem udělat Williamovi a Andrewovi aspoň radost, když si s tím dali takovou práci.
„Pro pasy zajedu já s Williamem. Už víme, že není třeba, aby Andrew cestoval pod falešným jménem, takže stačí, když se dodělá jen ten Williamův. Což nezabere zase tolik času. Takže i s cestou budeme nejpozději do necelé hodinky zpátky,“ zvedl jsem se od stolu, uklidil špinavý talíř a podíval se po ostatních.
Nebylo třeba, abychom jeli všichni najednou a jet rovnou na letiště bylo zbytečné.
Zbytečně bysme na sebe upozorňovali déle, než by bylo potřeba.
„Budeme v pořádku. Kdyby něco, dáme vědět,“ ujistil jsem Andrewa, který se trochu zamračil a začal protestovat.
„Navíc ve dvou to zvládneme lépe, než kdybychom se tam ukázali ve skupince,“ pokrčil jsem rameny a kývl na Williama, jestli s tím souhlasí.
William
Jediný, kdo byl nejvíc klidný, byl nejspíš Faileon. A taky se celou dobu staral o Andrewa.
Já jsem přikývl na to, co Alex říkal, a jakmile nastal čas, vyrazili jsme pro pasy.
Byli jsme opatrní, dávali jsme pozor, jestli nás někdo nesleduje, protože bylo možné, že si Kinrel mohl najmout někoho i na mne. Ale naštěstí se tohle podezření nepotvrdilo, a my se kolem půl čtvrté vrátili zpátky i s mým pasem.
No, a vzhledem k tomu, že jsem vystupoval jako obchodník, musel jsem se pak podle toho i obléct.
Než nastal čas odjezdu na letiště, ještě jsem trochu pouklízel, Faileona a Andrewa jsem poslal uklidit Yasminin byt, kdyby se přeci jen náhodou vrátila, aby tam neměla bordel.
Ještě jsme probrali, co a jak, a když bylo něco po páté, nasedli jsme do auta a vyjeli na letiště.
Byl jsem nervózní, když jsem věděl, že Alex s Andrewem jedou sami, a vyjížděli asi deset minut po nás.
Na letišti jsem přecházel nervózně sem a tam, dokud jsem je neuviděl, jak prochází lítačkami do letištní haly. Nemohl jsem se však k nim ani přiblížit, dokud jsme neseděli v letadle. A tak jsem je jen po očku pozoroval, a taky lidi kolem, dokud nebyl čas nastoupit do letadla.
Alexander
Musel jsem uznat, že Williamovi to v obleku neskutečně slušelo. Vážně vypadal jako dokonalý gentelman, a já si všiml, že se po něm na letišti otočila nejedna žena.
Naštěstí až do letadla jsme se dostali bez problémů. Andrew se mě držel jako klíště a ani na krok se nevzdálil. I v letadle jsme seděli spolu, Faileon byl asi dvě řady za námi a William tři před námi na opačné straně. Celou dobu jsem pozorně sledoval okolí, studoval tvář i chování každého cestujícího, a byl neustále napjatý.
Nechtěl jsem ale přidělávat Andrewovi starosti, takže když mi stiskl ruku, usmál jsem se na něj a položil mu hlavu na mé rameno.
„Odpočiň si trochu,“ zašeptal jsem, když jsme vzlétli a čekal nás zhruba čtyřhodinový let.
Trochu jsem se bál toho, jak bude Andrew reagovat, ale naštěstí let ustál v pořádku a když jsme přistávali na letišti, zrovna začalo svítat.
Teprve po odbavení a setkání se před letištní halou jsme se konečně mohli sejít.
Andrew hned padl Failenovi kolem krku nehledě na kolemjdoucí, a já se přesunul k Williamovi.
„Jsem rád, že to proběhlo bez problémů,“ oddechl jsem si.
Hned na to jsme nastoupili do taxiku a nechali se odvést do hotelu.
Jeden pokoj byl zamluvený pro mě a Andrewa, kdyby se v tom náhodou někdo šťoural, a druhý na skutečné Williamovo jméno, kde měl být s Faileonem.
To, že na pokojích už budeme poskládaní jinak, nikoho z personálu nemuselo zajímat.
William
Byl jsem rád, když jsme nastoupili do letadla. Ale i tam jsme se tvářili, že se vlastně ani neznáme. Teda kromě Alexe a Andrewa. Nakonec Andrew usnul, a jeho nervozita, která sálala až ke mně, ustoupila.
Opravdu jsem si oddechl až teprve, když jsme vystoupili z letadla a společně se sešli před letištěm.
Edinburgh je krásné město, ale tentokrát nebyl nějak čas se tu rozplývat nad jeho krásami a památkami. Nechali jsme se odvézt hned do hotelu, a když jsem s Alexanderem zapadl do společného pokoje, s velkou chutí jsem ze sebe stáhnul to oblečení, a hned ho zavěsil na ramínko a věšák, aby se mi do odjezdu nepomačkalo.
Konečně jsem se mohl uvolnit.
„Tak jsme tady. Trochu si odpočineme, a pak vyrazíme. Musíme si ještě půjčit auto. Cesta tam by měla trvat asi dvě hodiny jízdy. Takže, když vyrazíme kolem poledne, měli bychom být do večera zpátky. Anebo můžeme případně přespat někde tam poblíž. Anebo můžeme vyjet hned, pokud se na to cítíš,“ přitáhl jsem si Alexe k sobě a políbil ho. „Ale měli bychom se ještě domluvit s těma dvěma ve vedlejším pokoji.“
Alexander
Když si mě v pokoji William přitáhl k sobě, spokojeně jsem vydechl a polibek mu opětoval.
„Měli bysme si odpočinout. Spíš Andrew to potřebuje. A když řekneme, že půjdeme, bude chtít jít taky, bez ohledu na to, jak se cítí. Je to jeho první let, taky ten stres a časový posun. Necháme jim tak dvě hodinky, souhlasíš?“ vymanil jsem se z jeho náruče, abych zavolal do Failenova pokoje a zeptal se, jak to zvládají, a že bychom si měli udělat malou přestávku, než vyrazíme.
I on nejspíš cítil, že Andrew na tom není úplně nejlíp, protože souhlasil.
Sedl jsem si na postel a mávl na Williama, aby přišel za mnou.
Posadil jsem se za jeho záda, prsty mu vjel do vlasů, a sundal mu stuhu, která tu krásu poutala.
„Tohle je nejlepší na odreagování. Teda druhá nejlepší věc, ale na tu první nemáme moc času,“ usmál jsem se, políbil ho na ucho a slezl, abych si mohl zajít pro kartáč, a hned se zase vrátil.
„Mimochodem, v tom obleku ti to moc slušelo. Škoda, že tě v něm moc často neuvidím,“ pousmál jsem se a jemně začal pročesávat jeho vlasy.
William
Malý odpočinek byl odsouhlasený. A myslím, že jsme to přivítali všichni, už jen kvůli té cestě a taky kvůli nervozitě, která nás celou dobu provázela.
„Andrew je statečný. Faileon se trefil, když ho nazval kuřátkem, ale bude z něho jednou pěkně ostrý kohout, jen k tomu musí dojít,“ usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na to, jak se mi postavil do cesty a hezky mě seřval, abych šel za Alexem. Kdyby nebyl statečný, nikdy by to neudělal.
Uvolnil jsem se, když mi Alex začal pročesávat vlasy. Bylo to příjemné a hlavně…
Byli jsme sami dva a užívali jsme si aspoň tu krátkou pohodu, jako kdysi, než se staly ty špatné věci.
A taky to, že jsme ve Skotsku… Už to samo přidávalo všemu zvláštní atmosféru, když jsem věděl, že jsme v naší domovině, tam kde to vlastně všechno začalo. Tam, kde jsem se do Alexe zamiloval…
„Bude zvláštní se znovu podívat na místo, kde jsem se do tebe zamiloval,“ chytl jsem Alexovu ruku s kartáčem.
Vzal jsem mu ho z ruky a přetáhl jsem ho na postel, abych ho mohl zalehnout.
„Líbil jsem se ti v obleku? Ale mám raději volnější oblečení. Třeba hábit… Jen hábit, nebo plášť, vzpomínáš?“ pohladil jsem ho po tváři a políbil. „Já jsem tu jen v trenkách, za to ty máš na sobě moc věcí…“
Nadzvedl jsem se do kleku, abych mohl Alexovi svléknout triko i kalhoty.
„Chci si odpočinout, dovol mi aspoň se přitom hřát o tvé tělo,“ zašeptal jsem, když jsem dolehl zpátky na postel a Alexandera si přitáhl k sobě blíž.
Opravdu jsme nemuseli nic dělat. Ale jeho přítomnost, jeho vůně a teplo mě uklidňovalo, a já to potřeboval, protože jsem cítil, jak se nervozita z toho, kam půjdeme začínala vracet zpátky.
Alexander
Ani jsem nestačil mrknout, a už jsem byl bez trika a kalhot.
Když si mě ale William přitáhl do náruče, přitulil jsem se k němu víc, aby cítil teplo mého těla.
„Andrew je hodně statečný. Kdyby nebyl, nepřežil by to, co přežil,“ políbil jsem Williama na bradu, a chvilku si se zavřenýma očima užíval tu pohodu.
Jenže jsem cítil, že je William stále trochu napjatý, a já na tom nebyl o moc lépe.
Přetočil jsem se proto, stáhl Williama na záda a uvelebil se na jeho klíně.
„Máš pravdu. Bude to zvláštní. Lhal bych, kdybych řekl, že se toho nebojím. Ale jsem tu s tebou. Zvládneme to spolu. A popravdě…“ naklonil jsem se až k jeho rtům, kterých jsem se téměř dotýkal a přivřenýma očima se zadíval do jeho oříškových očí.
„Víc se mi líbíš takhle, i když k úplné dokonalosti tomu něco chybí,“ pousmál jsem se, a pak se přesunul k jeho uchu. „Jsi napjatý. A to já nechci. Chci, aby ses uvolnil. Zapomeň na starosti a mysli teď jen na mě.“
Po těch slovech jsem stáhl jednu svou ruku do jeho klína, zatímco rty, jazykem a zuby, začal laskat jeho horkou kůži.
Začal jsem pěkně na krku a pomalu postupoval níž.
Nikam jsme nespěchali a já chtěl, aby tohle bylo jen pro něj.
Bradavkám jsem věnoval důkladnou péči a postupoval stále níž, dokud jsem nenarazil na lem spodků.
Přes látku jsem políbil jeho krasavce a zvedl k Williamovi oči s nevyslovenou otázkou v očích.
William
Alexander si odpočinek vysvětlil po svém. Ale nějak jsem se tomu nebránil. Měl pravdu v tom, že jsem byl napjatý a pořád ve střehu, i když jsme byli zavřeni v pokoji a nemělo by nám nic hrozit.
A nejspíš potřeboval uvolnit i on.
Chtěl jsem ho pohladit po zádech, ale nakonec moje ruka skončila na Alexově hlavě. Probíral jsem se jeho krátkými vlasy, které mě pak zašimraly na konečcích prstů, když se posunul níž.
Už jen to opečovávání mého krku a bradavek mě po chvíli dostalo do nálady, a můj dech se povážlivě krátil.
Když se dotkl mého penisu, ten sebou jen zacukal, a já se nadzvedl v loktech.
„Nedok… nedokázal bych teď myslet na jiné věci, když se o mně tak hezky staráš,“ pousmál jsem se na něj.
Dolehl jsem zpátky na polštář a ruky posunul dolů, abych si stáhl boxerky, které mě v tuhle chvíli docela štvaly.
„Můžeš pokračovat, ale…“ pokrčil jsem nohu a zahákl ji za Alexovy trenýrky.
Alexander
Williamova slova, jeho úsměv, jeho zkracující se dech, prsty v mých vlasech, to všechno rozproudilo krev i v mých žilách, takže když zahákl nohu za mé spodky, na chvilku jsem upustil od laskání, stoupl si na posteli, a stáhl ten přebytečný hadr dolů.
Chvilku jsem zůstal tak, sledoval z vrchu Williama, jeho krásnou tvář, jeho oči ve kterých se ukrýval nádech vzrušení, jeho plné rty, teď pootevřené, jak rychle oddechoval, nádherně vztyčené bradavky a samozřejmě se můj pohled zastavil i na jeho už pěkně stojícím penisu.
Když jsem se dost vynadíval, znovu jsem si klekl, nahnul se nad Williamem, a s polibkem se svým krasavcem natiskl na ten jeho.
„Willi… ame,“ zasténal jsem mu do úst, jak mě slast z tohoto spojení málem dostala do kolen.
Ani jsem nevěděl, co chci víc.
Jestli tohle, mít ho v sobě, nebo ho jen ochutnat.
Nevěděl jsem, jestli to bylo tím místem nebo tím, co nás čekalo, ale i polibek, jakoby tady byl jiný.
Když mi docházel dech, odtrhl jsem se od Williamových rtů a znovu se drobnými polibky přesunul k jeho klínu, abych si konečně pohrál i s jeho krasavcem.
William
Alexandr mi předvedl sice krátký, zato však dokonalý striptýz. Zůstal nade mnou stát, a já, stejně jako on mě, si ho prohlížel. Vážně je nádherný…
Pohladil jsem ho po lýtkách a pak jemně stiskl jeho kotníky.
„Jsi to nejkrásnější, co mi osud do cesty přivedl,“ zašeptal jsem, než se naše ústa spojila ve vášnivém polibku.
Chtěl jsem se na něj dívat, do těch jeho nádherně modrých očí, které se vzrušením jsou vždycky ještě krásnější. Ale nedokázal jsem to. Přimhouřil jsem oči, jak vzrušení bralo mé tělo útokem, zvlášť když se o sebe otřely naše chlouby. A co teprve potom, kdy se opět sunul dolů a začal si s mým penisem pohrávat.
Myslel jsem si, že si mě osedlá, že ho potáhnu zpátky nahoru, ale tohle… Práce jeho úst, jazyka i zubů byla tak dokonalá, že jsem nebyl schopen ho přerušit ani ve chvíli, kdy jsem se proti němu prohnul a se slastným zasténáním vyslal jeho ústům mé poděkování.
Prudce jsem oddechoval, když mnou orgasmus proběhl a zanechal za sebou mé tělo roztřesené, neschopné se hned uklidnit.
Ale ve chvíli, kdy už jsem se mohl víc nadechnout, a když jsem získal svou sílu zpátky a Alex už jen čistil můj penis, aby na něm nezůstala jediná kapka, zvedl jsem se do sedu. Vysunul jsem se z pod něj, hned jsem ho chytnul a převrátil ho na záda.
„Teď je řada na mě…“ políbil jsem ho na rty a bez váhání jsem se tentokrát já pustil do práce.
Také jsem si pohrál s jeho krkem, jeho citlivým místečkem i s bradavkami, než jsem se dostal níž…
Ale nezůstal jsem jen o jeho penisu. Pořádně jsem navlhčil jeho dírku, a když Alex naslinil i mé dva prsty, které jsem mu vnutil, zasunul jsem je hned o jeho zadečku, který je v sobě sevřel, a v penise mu zacukalo tak silně, že mi málem vyklouznul z pusy.
Alexander
Snažil jsem se dívat Williamovi do očí, ale když jsem vzal jeho penis do úst, jen jsem blaženě zasténal, a pak už se začal věnovat jen tomu, abych ho dovedl k vrcholu.
Když jsem cítil, jak se stahuje, ještě víc jsem sevřel jeho boky, jako bych se snad bál, že mi vyklouzne, a pak s potěšením spolykal všechno, co mi dal.
Důkladně jsem ho taky očistil, a tak se do toho zabral, že jsem si ani neuvědomil, kdy se mnou William prdnul na záda, a než jsem se stačil nadechnout, jeho laskání rozechvělo mé tělo, a mé steny rezonovaly pokojem.
„Willia-“ zasténal jsem nahlas poté, co jsem mu s chutí naslinil dva prsty, které pak skončily v mé dírce, a prohnul se v zádech, takže jsem skoro opustil teplo jeho úst.
I když jsem se tomu zpočátku bránil, to co se mnou prováděl bylo tak omračující, že jsem prsty vjel do jeho vlasů, pevně je sevřel a začal si sám udávat tempo.
S každým jeho zásunem prstů, s každým jeho otřením o mou prostatu, jsem hlasitě zasténal a pevněji jsem sevřel jeho vlasy.
Stačilo, aby mě pak jen párkrát nasál, a já se zkroutil v křeči, jeho hlavu, kterou jsem ještě víc natiskl na svůj klín, sevřel mezi svými stehny, a za hlasitého sténání plnil jeho pusu svou nadílkou.
Teprve až po chvilce, kdy jsem se částečně vzpamatoval, jsem povolil své sevření a zvedl Williamovu hlavu.
„Pro…promiň…nedalo se to…“ zachraptěl jsem, vytáhl ho nahoru, nohy omotal kolem jeho pasu a přitiskl se na jeho rty.
William
Po strašně dlouhé době jsem si mohl konečně Alexe vychutnat až do konce. Jeho chuť, která plnila mé ústa, mi připomněla chvíle, kdy jsme takto spolu pobývali a užívali si bezstarostně jeden druhého.
Možná to umocnilo i to, že se nacházíme právě tady… Několik desítek mil od hradu.
Když mě konečně Alex pustil, mohl jsem se s jeho pomocí posunout nahoru a líbat ho se stejnou vášní, jako on mě. Vždycky se mi líbilo, když kolem mne omotal své nohy, ať už jsem v něm setrvával či nikoliv. Ale tímhle mi vždycky dal najevo, že byl spokojený, a jako by tím i ukazoval, že jsem jeho vlastnictví a nikdo jiný na mě nemá nárok.
„Výhoda je, že se nemusíš nějak moc důkladně umývat,“ pousmál jsem se, když jsme se konečně přestali líbat. „Stačí jen rychlá sprcha, aby nás to probralo. Ale je pravda, že se cítím o dost uvolněněji než před chvílí.“
Ještě jednou jsem Alexe políbil, a pak jsem ze sebe stáhnul jeho nohy, abych se mohl položit vedle něj.
Měli jsme ještě tak hodinu času na odpočinek. A já si ho užíval vedle svého muže, kterého miluji už několik stovek let. Vlastně bych mohl i Kinrelovi poděkovat, protože tak dlouho vlastně ani nikdo, kdo je člověk, nemůže svoji lásku zažívat.
Snažil jsem si i v duchu vybavit nějaké další vzpomínky na život na hradě. Ale moc se mi nevedlo. Měl jsem v hlavě jen ty, na které jsme si vzpomněli společně s Alexem.
Ale ani tak mi to nevadilo. Už jsem se na to místo začínal docela těšit…
Alexander
Když si William lehl vedle mě, přitulil jsem se k němu, a ještě si s blaženým výrazem užíval ten úžasný pocit, který setrvával.
„Taky se cítím mnohem líp. I když s tebou je mi vždycky dobře,“ vzal jsem jeho ruku do své a políbil ho na hřbet.
„Docela se už i těším. Třeba si zase na něco vzpomeneme. Nebo aspoň jeden z nás.“
Myslím, že bych i takhle usnul nebýt toho, že začal asi po půl hodině zvonit hotelový telefon ve kterém se ozval Faileon, že bysme se měli pomalu připravovat.
Měli jsme zamluvené auto nedaleko hotelu a bylo potřeba si ho vyzvednout, abychom se mohli dostat k zřícenině.
S brbláním jsem se nakonec od Williama odlepil a vlezl pod sprchu, abych se trochu probral.
Když vylezl i William, spletl jsem mu vlasy do copu a jakmile jsme se oblékli, na moment ho ještě zastavil.
„Dobře to dopadne,“ usmál jsem se na něj povzbudivě a políbil ho.
Měl jsem obavy. Byl bych idiot, kdybych je neměl, ale nikomu z nás by to nepomohlo, kdybych to dával najevo. Navíc, teď jsme byli na to čtyři.
Jakmile jsme vyšli z pokoje a srazili se na chodbě s Faileonem a Andrewem, všiml jsem si, jak Andrew najednou září, je čilý, spokojený, a pohledem doslova visí na Faileonovi.
„Očividně tu měl někdo stejný nápad,“ šeptnul jsem Williamovi do ucha a s úsměvem kývl na ty dva.
V hotelové restauraci jsme si nechali zabalit něco malého k snědku, protože jsme nevěděli, kdy se vrátíme, a přibalili i pití.
Kromě toho jsme v batohu, který jsem měl na zádech, měli baterku, něco z toho, co se nám podařilo přenést přes letiště, a co by se eventuálně dalo použít jako zbraň a čtyři náhradní oblečení.
Před hotelem jsme nasedli do taxiku, abychom se nezdržovali tím, že půjdeme pěšky a za necelých dvacet minut už vyráželi z půjčovny ve svém voze směrem k cíli naší cesty.
William
Byl opravdu čas vyrazit. Tak když zavolal Faileon, už jsme se šli rovnou umýt a obléct.
Nechal jsem si splést cop, hlavně taky proto, že se budeme prodírat lesem.
Když jsme vyšli na chodbu a Alex mi pošeptal do ucha, zadíval jsem se na Andrewa a pak na Faileona, který se taky s lehkým úsměvem tvářil nadmíru spokojeně.
„Jsou tak průhlední, až to bolí,“ pošeptal jsem Alexovi nazpátek.
Když jsme si převzali auto, nechal jsem řízení na Alexovi. Raději jsme si nastavili i navigaci, protože ráz krajiny se po těch několika stovkách let přeci jen změnil.
Byl jsem zvědavý, jak to místo bude vypadat. Tak, když jsme po hodině a čtyřiceti minutách zastavili na konci lesní cesty, byl jsem už netrpělivý, až vyrazíme nahoru.
Byli jsme asi v polovině zalesněného kopce. A podle toho, jak lesní cesta vypadala, nepoužíval ji už ani lesník. Kdo ví, kdy tu byl někdo naposledy. Přeci jen to bylo uprostřed několika kopců, kde ani nebyla žádná samota, žádný dům, kde by žili lidé. Ale o to víc nám to vyhovovalo.
Nicméně tahle lesní cesta nebyla ta, po které jsme původně chodili.
Pamatoval jsem si, že okna mého pokoje byly na východ, a tím směrem byla i cesta, po které odjížděli nebo přijížděli vojáci, protože tam byli stáje. Pomalu jsem se sunul po vrstevnici, a vnímal podloží, po kterém jsem chodil. Až asi po deseti minutách jsem se zastavil, dřepl si a zahrábnul jsem prsty do trávy. Vyškubal jsem pár trsů a odhrabal hlínu, jak jen to šlo, až jsem narazil na hrubé kameny…
„Tady je cesta, kudy se dostaneme na místo, kde byly stáje,“ zvedl jsem se a ukázal nahoru.
Alexander
Cesta ke zřícenině nebyla moc schůdná, ale já to nějak nevnímal.
Čím víc jsme se blížili, tím víc mou mysl zahlcovaly různé představy a vzpomínky, ale žádnou z nich jsem nemohl pořádně uchopit, abych ji rozvedl.
Skoro jsem o Williama zakopl, když se najednou sehnul, a poté, co se zase zvedl, ukázal nahoru.
Na nic jsem nečekal, předešel nejen jeho, ale i Faileona s Andrewem, abych se jako první dostal na místo. Něco mě prostě hnalo dopředu.
Jakmile jsem vyšel z lesíku, vydechl jsem a na chvilku zavřel oči.
Bylo to tak…
V mé mysli tu stál majestátní hrad obklopen lidmi a neustálým ruchem.
Vydal jsem se vpřed, aniž bych na ty tři čekal, a skoro se rozběhl k místu, kde jsem tušil hlavní bránu, chodbu a potom trůní sál.
Dochoval se v poměrně slušném stavu. Dokonce byly vidět i zbytky schodiště na kterém kdysi stál krásný trůn.
Klesl jsem na kolena, a aniž bych to chtěl, po tváři se mi svezla slza.
Tady to všechno začalo. Tady jsem poprvé potkal Williama, a tady jsem rozpoutal tragédii, aniž bych to tehdy tušil.
Podíval jsem se na své třesoucí se ruce a roztřeseně vydechl.
Dokážeme i po tak dlouhé době Kinrela porazit?
Najdeme způsob, jak být konečně šťastní bez toho, aniž bysme se každou chvilku báli konce?
„Nechci už znovu zapomenout,“ zašeptal jsem a vítr, který se prohnal zbytkem zdiva, jako by mi ty slova chtěl odebrat od úst.
William
Jako by najednou Alexanderovi narostly křídla. Skoro běžel nahoru do kopce, a k našemu údivu nezakopl ani o jeden kořen, které tu zapustily ty velké stromy, co vyrostly dávno po tom, co se hrad začal rozpadat.
Nebyl to můj domov. Ten jsem vlastně nikdy neměl. Mí rodiče brzy zemřeli a mě se ujal strýc, který žil na menším panství asi sto mil západně odsud. Ale tady jsem poprvé potkal Alexandera.
A jako by se mi to všechno s každým dalším krokem vracelo. I já začal zrychlovat, jako bych očekával, že vyběhnu nahoru, kde mě přivítá ržání ustájených koní. Hluk z kovárny, ruch, který tu denně panoval, dokud hrad nepřikryla noc a venku byly vidět jen světla loučí a ohňů, a sem tam na sebe pokřikovali noční strážci.
Zapomněl jsem i na Faileona a Andrewa. Prostě jsem šel, jak moc mě to na tohle místo táhlo. Zastavil jsem se u Alexandera a klekl si vedle něj.
„Jsme doma,“ zašeptal jsem a chytl ho do objetí.
Mírně jsem se chvěl, jak to všechno na mě působilo. Víc než samotné vzpomínky…
Tady… tady začala moje láska k Alexanderovi.
„Miluji tě,“ znovu jsem zašeptal. „Řekl jsem ti to i tenkrát a platí to pořád.“
Pohladil jsem ho po vlasech, a pak jsem se narovnal a rozhlédl se kolem sebe. V duchu jsem si vybavil, kde byly dveře do sálu, a kudy se potom šlo do mého a do Alexova pokoje. Byly na opačných stranách hradu a já netušil, v kterém přesně Alex ukryl tu stříbrnou sponu, co mi daroval.
Alexander
Trhl jsem sebou, když na mě William promluvil.
Na chvilku jsem zabořil hlavu do jeho hrudi a pevně ho sevřel.
Tolik vzpomínek.
Na hradě jsem na rozdíl od Williama vyrostl. V podstatě jsem post prvního králova rytíře převzal po svém otci. A byl jsem na to náležitě hrdý.
A teď, když jsem se sem vrátil…
Věděl jsem, že spěcháme. Že jsme tu z určitého důvodu.
Ale, co když zase zapomenu? Co když už se sem znovu nedostanu?
„Dej mi chvilku…“ zašeptal jsem směrem k Williamovi a taky vstal.
Nešel jsem ale do svého pokoje, kde jsem ukryl sponu i s vlasy, ale mé kroky směřovaly do místa, kde stály původně kasárny.
Jako bych slyšel jejich hlasy.
Jako bych slyšel jejich smích nebo špičkování, po vítězném boji.
Když jsem zavřel oči, dokonce jsem je i viděl na cvičišti trénovat.
A taky…
„Francisi… Omlouvám se…“ zašeptal jsem, když jsem stanul v místě, kde byl jeho pokoj.
I když jsem ho znal jen pár let, přirostl mi k srdci a byl mým věrným přítelem a rádcem.
Prošel jsem i stáje, zašel na místo, kde bylo jezírko, ve kterém jsem se rád koupal, ale teď to byla jen zarostlá bažina, a na každém tomhle místě si vybavil i Williama. Cítil jsem jeho přítomnost, vybavoval si jeho výraz, slyšel jeho smích, cítil jeho vůni. Od onoho osudného dne, kdy ho ke mně král přidělil, jsme se od sebe skoro nehli, a i přes mou původní nevraživost k mágům, jsem se do něj zamiloval.
Procházel jsem chodbami, vybavoval si místnosti, přešel jsem přes nádvoří, až jsem se nakonec dostal i k místu, kde stálo popraviště.
Byl jsem lovec.
Otec mi vládl tvrdou rukou.
Naučil mě nedávat najevo emoce.
Ale teď… Na tomhle místě…
Nešlo to zadržet. A já možná ani nechtěl…
Rozbulel jsem se jako malé dítě, nechal jsem slzy stékat po tváři a dopadat na zem do trávy, prachu a kamení.
A jakoby v odpověď, stejně jako tenkrát, začalo pršet.
William
Jen jsem přikývl a nechal Alexe jít. Sám jsem ho následoval všude, kam se pohnul.
Chápal jsem jeho rozpoložení. I na mě padla ta zvláštní nálada, když jsme procházeli všechna místa.
Ale v momentě, kdy se zastavil v místě, kde bylo popraviště, zasekl jsem se.
Jako bych náhle ztratil všechen vzduch z plic.
Zatímco Alex usedavě plakal, já se snažil nadechnout, a snad jen automaticky jsem si přejel rukou po krku. Chtěl jsem k němu dojít, utišit ho, ale nemohl jsem se pohnout. Jako by se všechno vrátilo zpátky. Jako bychom se vrátili do onoho dne, kdy jsem na tomto místě vydechl naposledy.
Možná bychom tam stáli, kdo ví jak dlouho, kdybych neucítil hřejivou ruku na hlavě.
A v tu chvíli, jako by mě někdo vytáhl z vody, jsem se prudce nadechl a realita kolem mne se vrátila zpátky.
„Neměli bychom se tu dlouho zdržovat. Není to pro vás dobré,“ řekl tiše Faileon.
Sundal ruku z mé hlavy a přešel k Alexanderovi.
„Všechny vzpomínky, i ty bolestivé, jsou součástí života. Uchovej si je, ale neprolévej kvůli nim slzy. Co bylo, už není. Teď se musíš dívat dopředu…“ i jemu položil při těch slovech ruku na hlavu, aby ho uklidnil.
„Alexi,“ špitnul nešťastně Andrew, přiblížil se k němu a opatrně mu položil ruku na rameno.
Alexander
Přes slzy jsem viděl Williama, který taky vypadal, že ho to sebralo.
Chtěl jsem být silný kvůli němu, ale nešlo to.
A pak jsem ucítil na sobě něčí dotek a uslyšel ta slova.
Jemu se to snadno říkalo…
Odstrčil jsem jeho ruku a zamrkal, abych vyhnal slzy z očí.
„Co bylo, už není? Tobě se to všechno snadno řekne!" vyjel jsem po něm a setřásl z ramene Andrewovu ruku.
"Stál jsem přesně na tomhle místě a sledoval, jak ostří odděluje hlavu od těla muže, kterého jsem slíbil chránit. A nic jsem nezmohl! Choval jsem jeho hlavu v náruči a nenáviděl se za to, že jsem se na nic nezmohl. A pak? Otrávil jsem se! Místo toho, abych se pokusil něco udělat, cokoliv! Jsem ukončil zbaběle svůj život!" zakřičel jsem na Faileona.
„Ani teď, nejsem schopný-"
„To stačí! Alexi, prosím!" přerušil můj výlev Andrew, který se natiskl na mě záda, a objal mě.
Cítil jsem, jak se třese a vzlyká.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem křičet. Pro nikoho z nás to není jednoduché. Promiň," podíval jsem se na Faileona, který se po mých slovech uvolnil a přikývl.
Vymanil jsem se z Andrewova sevření, otočil se k němu a pohladil ho po hlavě.
Vážně mi až moc připomínal Francise.
Pak jsem se otočil na Williama, přešel k němu a pohladil ho po tváři.
„Jsou v mém pokoji. Spona i vlasy. Teda, doufám, že tam budou," smutně jsem se na něho pousmál, a pak se vydal pryč z toho prokletého místa, směrem k části, kde býval můj pokoj.
Našel jsem ho poměrně snadno, horší už bylo najít místo, kde jsem truhlu uschoval.
Nánosy špíny, suti, rozklad, to všechno ztížilo hledání.
„Někde to tu musí být," zamumlal jsem, když jsem se po kolenou, plazil po špinavé zemi a jemné mrholení mi práci moc neusnadňovalo.