Alexander
Slyšel jsem křik, slyšel jsem, jak na mě někdo mluví.
Cítil jsem na sobě něčí doteky, a pak to příjemné teplo.
Nevím, proč se mi pořád chtělo tak spát. Když jsem lovil, kolikrát se stalo, že jsem vydržel i tři dny
nespát, ale teď jsem měl problém udržet pět minut oči otevřené.
Jako by mě něco ke spánku nabádalo. Snažil jsem se tomu bránit, ale mysl mě nabádala, ať nechám své tělo spočinout. A byla to velice lákavá nabídka.
Po chvilce jsem ucítil nějaký chlad, a zároveň, aniž bych to nějak ovlivnil, jsem se propadl do temnoty. Viděl jsem kolem sebe jen tmu.
Už jsem chtěl začít panikařit, když se mnou něco prudce škublo a já uslyšel povědomý hlas.
„Veliteli! Veliteli! Nesmíte mu dovolit vyhrát!"
Znal jsem ten hlas, přestože jsem ho tak dlouho neslyšel.
„Francisi!" vykřikl jsem a prudce otevřel oči.
Vzápětí jsem ale zaklel, když na mě dopadly ledové kapky a instinktivně sevřel Williama, který měl co dělat, aby mě udržel.
Přesto jsem se na něj, potom, co mi došlo, kde jsem, šokovaně a zároveň polekaně zadíval.
Stalo se něco za tu chvilku, co jsem byl mimo?
Něco se pokazilo?
Utopí nás, aby to jednou provždy ukončil?
Je pod nějakou kletbou?
Nebo se mi to všechno jen zdá?
Ať to bylo, jak chtělo, polekalo mě to.
Zapřel jsem se proto dlaněmi o jeho ramena a snažil se vysmeknout z jeho náruče.
William
Faileon na chvíli odběhl, Andrew nešťastně pobíhal na břehu, a při snaze vejít do vody a pomoct mi, jsem ho okřikl, ať se vrátí zpátky. Držel jsem pevně Alexe v náruči, a měl jsem co dělat, aby se mi nevysmekl. I když jsem na něj mluvil, měl zavřené oči, ale podle jejich pohybu se mi nejspíš znovu něco zdálo.
Když na nás dopadly první kapky z malého vodopádu, pod kterým jsem se zastavil, Alex se probral.
Vyděšeně na mě hleděl a snažil se vysmeknout z mého držení. Když vynaložil víc síly a pořádně se o mě zapřel, musel jsem ho pustit. Jen co se jeho nohy dotkly dna jezírka, popadl jsem ho a přivinul do náruče.
„Jsme tady, abychom se zbavili kletby. Nechci, abychom uvízli ve věčném spánku, Alexi. Prosím věř mi. Děláme to pro nás, abychom už mohli být spolu v klidu a beze strachu…“
Tiskl jsem jeho mokré tělo k sobě a šeptal mu slova, aby se uklidnil. Nevím, jestli se mi to podařilo. Ale pokud nebude spolupracovat, je veškerá tahle snaha marná.
Oddychl jsem si, když se voda zavlnila v momentě, kdy do ní vstoupil Faileon. Byl oblečený je do lehkých kalhot a volné haleny, a stejně jako my, i on byl bos.
Na krku měl pověšeny korále s velkým přívěskem, který trochu připomínal budhistické korále pro modlení. Ale nebyly úplně stejné. Tyto byly vyrobeny z nějakého kamene a cítil jsem z nich nějakou sílu, podobnou magické. V rukách držel další, v menším provedení, které nám hned zavěsil na krk.
„Odříkávejte se mnou. Pokud chcete, abyste se zbavili této kletby, musíte spolupracovat oba dva,“ položil nám své ruce na hlavu a čekal na náš souhlas.
Alexander
Uklidnil jsem se, když na mě začal William mluvit, ale začal se třást zimou. Voda byla snad ledovější než v zimě, ale díky tomu jsem se udržel aspoň při vědomí.
O chvilku později vstoupil do vody i Faileon, zatímco Andrew zůstal stát na břehu a s obavami nás pozoroval.
Jakmile mi Faileon navlékl na krk korále a položil ruku na hlavu, zavřel jsem oči, a najednou jako by kolem mě všechno utichlo. Necítil jsem chlad ani teplo, neslyšel zvuk vodopádu, šumění větru ve větvích, zpívání ptáků, nic.
Po chvilce jsem ale uslyšel Faileonův hlas.
Napřed jsem slovům nerozuměl, ale pak jako by se mi v mysli slova sama utvářela. Opakoval jsem slova po Faileonovi, aniž bych se kdy učil elfsky, a cítil, jak s každým dalším slovem je má mysl lehčí a lehčí.
Nevím, jak dlouho celá očista trvala, ale Faileon najednou vykřikl, ucítil jsem, jak se jeho prsty dotkly mé hrudi a vzápětí ten příšerný tlak, který jsem doteď cítil, ta únava, temné myšlenky, to všechno najednou zmizelo.
Když jsem otevřel oči, jen jsem zahlédl, jak se korále na mém krku roztrhly, a původně bílé, teď zlověstně černé padaly do vody.
Podíval jsem se na Williama, který byl na tom podobně jako já.
„Musíme z vody. Teď už je na přírodě, aby se vypořádala se zlem, které bylo ukryté ve vaší mysli, a že toho bylo pořádně,“ promluvil Faileon, a já osobně ho s chutí rád poslechl.
Sotva jsem se dostal na břeh, Andrew mě objal a přitiskl se ke mně.
„Měl jsem strach,“ zamumlal.
„Promiň… Mrzí mě, že jsem ti přidělal starosti,“ zvedl jsem mu hlavu, políbil ho na čelo a otřel mu z tváře slzy, „víš, někoho mi připomínáš. Někoho, kdo byl v mém prvním životě pro mě moc důležitý. Někdo, kdo mi stál věrně po boku, a byl mým věrným přítelem.“
Usmál jsem se na něj, protože mi nejen svou povahou, ale částečně i tím, co dělal a jak vypadal, připomínal Francise.
Vymanil jsem se z jeho objetí a kývl na Faileona.
„Ale spíš bys měl objímat Faileona. Nejspíš ho to stálo hodně sil. A já se potřebuju obléct. A asi i najíst,“ uvědomil jsem si další věc a obličej se mi zkřivil, když mi jako na povel zakručelo hlasitě v břiše.
Ještě jsem ale přistoupil k Williamovi a pohladil ho po tváři.
„Jsi v pořádku?“
William
Byl jsem moc rád, když se Alex uklidnil a souhlasil s Faileonovým návrhem.
Když probíhala očista, soustředil jsem se na slova, která jsem odříkával stejně jako Alex, a soustředil jsem se na sebe, protože v tuhle chvíli všechno kolem mne zmizelo a utichlo.
Jen Faileonův hlas jsem slyšel…
Když se pak dotkl mé hrudi, měl jsem pocit, jako by ze mne vyrval něco, co tam nemělo být. Ozvalo se rupnutí a korále, které ještě před chvílí pokojně visely na mém krku, se roztrhly a rozletěly do stran.
Stejně jako Alex jsem se díval, jak nabraly barvu temnoty a postupně se všechny nořily do průzračné vody jezírka.
A jako by se tím ke mně všechno vrátilo. Sluch, čich, cítil jsem i tu šílenou zimu, která prostupovala mým tělem, protože ta voda, byla opravdu ledová. Třásl jsem se, ale cítil jsem se o mnoho lépe.
Jako by ze mne někdo sundal těžké závaží…
Došoural jsem se na břeh a hned jsem se začal oblékat, abych se trochu zahřál.
Faileon stál opodál, a Andrew ho objímal a třel mu svými dlaněmi záda, aby ho zahřál.
Alexander se také začal oblékat, a když se na mě otočil, místo odpovědi jsem si ho přitáhl na svou hruď.
„Jsem v pohodě. Miluji tě,“ zašeptal jsem a políbil ho na promrzlé rty.
„Půjdeme dovnitř. Roztopím krb, abychom se mohli zahřát,“ ozval se Faileon znaveně, a pak popostrčil Andrewa, aby společně vyšli z jeskyně.
„Ohřeju oběd, tak si pospěšte,“ zavolal na nás ještě Andrew.
„Půjdeme. Myslím, že teď už by to mělo být v pořádku. Jen nechápu, jak jsem mohl být takový hlupák, že jsem si to s tou broží vůbec neuvědomil…“ dooblíkal jsem se, počkal až tak učiní i Alex, abychom i my mohli jít do domu a zahřát se u krbu a dobrým obědem.
Alexander
Usmál jsem se, když William řekl ty dvě slova a na chvilku se na něj víc natiskl.
Ale pak se mírně zamračil.
Vzal jsem jeho tvář do dlaní a vážně se na něj zadíval.
„Nevěděl jsi to. Neviň se z toho. Když jsi tu brož kupoval, neměl jsi o mě ještě ani ponětí, a pak toho bylo tolik, že můžeme být rádi, že sis na ni vůbec vzpomněl. Já ji třeba úplně vypustil z hlavy, a nikdy bych si ty události nespojil. Jsi prostě moje chytrá hlavinka,“ líbnul jsem ho na špičku nosu a usmál se na něj, „ale teď už pojďme nebo tu umrznu a všechno to bude k ničemu.“
Vzal jsem jeho ruku do své a společně jsme vyšli z jeskyně a zamířili do Faileonova domu.
Na chvilku jsem jen zíral a musel obdivovat tu krásu.
Pohledem jsem zabloudil k Andrewovi, který právě ohříval oběd, a jakoby můj pohled vycítil, usmál se na mě, a jeho oči jakoby říkaly: „Já ti říkal, že je tu krásně.“
Faileon už byl převlečený a zrovna roztahoval houně u krbu, do kterých jsem se s povděkem zabalil, když jsem ze sebe stáhl hadry nasáklé studenou vodou a přitulil se k Williamovi.
„Teď, když jsme vyřešili tohle, máte v plánu něco dál? Pojedeme najít tu sponu? Hrad by už stát neměl, měla by to být zřícenina, ale myslím, že by pro mě neměl být problém, pamatovat si, kde byl můj pokoj a doufat, že skrýš nikdo neobjevil, anebo ty věci považoval za bezcenné a nechal je tam,“ přemýšlel jsem nahlas s hlavou opřenou o Williamovo rameno.
Sledoval jsem plápolající oheň a poslouchal praskání dřeva.
Přinášelo to vzpomínku, nad kterou jsem se musel usmát a trochu se zavrtěl.
William
Bylo příjemné se posadit ke krbu a vědět, že je všechno v pořádku. Teda skoro všechno. Ale pro teď jsem se cítil opravdu dobře.
Nejčipernější z nás byl zrovna teď Andrew. Ohříval nám oběd, který nám postupně nosil ke krbu, a dokonce donutil i Faileona, aby si sedl k nám a ohřál se a odpočinul si.
„Pak se můžeme zahřát v posteli,“ špitnul mu do ucha, když mu podával talíř.
Když jsme se na něj s Alexem s úsměvem podívali, celý zčervenal a honem si raději běžel ještě pro svůj talíř.
„Možná by nebylo špatné se tam jet podívat. Pokud je to zřícenina, je možné, že by to tam ještě někde mohlo být kryté. Naše pokoje byly v přízemí, takže to může být i někde v zemi,“ zapřemýšlel jsem. „A nemusel by být ani problém to místo najít, pamatuji si, že můj pokoj byl směrem na východ.“
„A můžu jet s vámi? Strašně rád bych se někam podíval. Co jsem se narodil, nevytáhl jsem paty z Portlandu. Chci vidět hrad, kde jste žili. Musí to tam být krásné. Prosím… prosím, prosím, prosím…“ zadíval se Andrew na nás, hlavně na Alexandera, a čekal, jestli svolíme.
„No, já nevím, jestli Faileon bude chtít své kuřátko pustit,“ s úsměvem jsem se podíval na Elfa, který už měl spořádanou polovinu oběda.
„Je to dobrý nápad. Pojedu s vámi…“ rozhodl se téměř okamžitě, co jsem domluvil.
„Tak rozhodnuto,“ vstal jsem, abych si odnesl prázdný talíř, ale pak jsem se otočil na Alexandera. „Ale co tvoje práce? Budou se po tobě shánět, ne?“
Alexander
Jídlo bylo vynikající, jako vždy.
Padalo to do mě rychlostí blesku, ale málem jsem se zadusil, když jsem slyšel Andrewova slova.
„Taky bych se rád zahřál v posteli,“ zabručel jsem, když si Andrew odběhl pro talíř.
Zamračil jsem se ale, když vyslovil svou prosbu.
„Práci si nějak vyřeším, ale vážně je dobrý nápad, abyste jeli s námi? Zvlášť Andrew?“ zeptal jsem se možná trochu odměřeněji.
„Může to být nebezpečné. My se o sebe umíme postarat, ale Andrew neumí bojovat. Nechci, aby… Aby si znovu prošel něčím zlým. Má toho za sebou víc než dost, když-“.
„Já to Faiovi neřekl,“ špitnul Andrew a přerušil mě.
„Řekne mi to, až bude sám chtít. Ochráním ho, ať se stane-“ ozval se Faileon, ale toho jsem zase nenechal domluvit já.
„Nechci tě nijak urazit, Faileone, ale nevíme, co nás tam může potkat. A já prostě nechci vidět Andrewa znovu-“ stiskl jsem rty a škubl sebou, když jsem si vybavil jeho nahé tělo schoulené do klubíčka, vyhladovělé, samý šrám, jak se třese strachy a bolestí.
„To… To je v pořádku… Jestli nechceš, abych jel… Nepojedu…“ ozval se Andrew, když Faileon vstal a zamračeně se na mě díval.
Já mu pohled opětoval, než jsem ho stočil znovu na Andrewa.
Možná jsem byl vůči němu až moc ochranitelský, ale možná to bylo tím, co všechno jsem viděl a zažil, a možná i tím, jak se vyvíjela moje situace s Williamem.
Kdyby se o nich Kinrel dozvěděl, co by mu zabránilo v tom udělat jim něco podobného jako nám, nebo horšího?
A taky…
Možná jsem žárlil? Že už já nebudu ten, kdo bude Andrewa ochraňovat? Že už s ním nebudu tak často až se sem s Faileonem přestěhuje nadobro? Možná jsem se bál, že ho ztratím?
„Omlouvám se,“ povzdechl jsem si po chvíli. „Jen prostě nechci, aby tě potkalo něco podobného jako nás. Navíc, jak už jsem ti řekl, připomínáš mi někoho, komu hodně dlužím a… Ani jsem mu nestačil poděkovat a omluvit se mu.“
Vybavila se mi Francisova tvář těsně potom, co jsem vypil doušek jedu, když vrazil do mého pokoje.
Vstal jsem, přidržel na sebe houni a odložil talíř na stůl.
Pak jsem se otočil k Andrewovi a prsty mu prohrábl vlasy.
„Jestli chceš jet, je to tvoje volba. Zakázat ti to nemůžu…“ mírně jsem se na něj usmál. „Jdu na chvilku ještě ven. Je tu vážně krásně.“
S těmi slovy jsem je nechal stát v pokoji a zamířil k velkému košatému stromu, který byl hned vedle domku.
William
Tiše jsem sledoval, jak se Alex dohaduje s Andrewem. Ani Faileonovi se moc nelíbilo, že mu to chtěl Alex zakázat. Zaujala mě i zmínka o tom, že se Andrewovi stalo něco špatného.
Jsem zvědavý tvor, a taky by mě to zajímalo. Ale nebudu vyzvídat. Počkám stejně jako Faileon na to, až nám o tom sami budou chtít říct.
Když Alex vyšel z domu ven, vstal jsem a šel za ním. Našel jsem ho sedět pod stromem. Musel jsem se usmát, když jsem si uvědomil, že dělá stejné věci jako tenkrát, když jsem se seznámili. Prostě některé zvyky jsou nám vrozené, a je jedno, který život právě žijeme.
„Nejsem proti, aby s námi Andrew letěl. Má tě moc rád, to sám víš nejlépe. Určitě je dobrý nápad, když s námi poletí i Faileon, pomůže nám. A umíš si představit, jak by Andrew vyváděl, kdyby tu zůstal sám?“ posadil jsem se vedle Alexandera a přitáhl si ho k sobě blíž.
V duchu jsem myslel i na to, co jsem se dozvěděl o Andrewovi a Francisovi. Možná i proto chce s námi podvědomě letět, protože se prostě nechce od Alexe hnout. A prostě ho to Anglie táhne. Má tam kořeny a ty jsou vždycky pevné a hluboko zapuštěné v zemi, odkud rodina pochází.
Znám to z vlastní zkušenosti. Také mě to do Skotska často táhlo, když jsem byl v Evropě. A nejednou jsem měl nakročeno, že se tam pojedu podívat, aniž bych tušil, proč vlastně.
Teď už to vím…
„Odpočineme si, Faileon se sbalí a pak pojedeme pro věci a rovnou na letiště, ano?“ políbil jsem Alexe do vlasů.
Na moment se mi však stáhl žaludek.
Jak budu reagovat, až tam budeme? Jak bude reagovat Alex?
Budeme vidět jen ty šťastné, nebo i ty smutné a bolestivé vzpomínky?
Alexander
Přitiskl jsem se k Williamovi a jednou rukou ho objal kolem pasu.
Přál bych si někdy se sem vrátit, a v klidu a pohodě tu strávit několik dní bez toho, abychom museli přemýšlet nad tím, co přinese zítřek.
„Vím, že mě má rád. Já jeho taky. Jen… Víš, popravdě, tehdy jsem ho ani zachránit nechtěl. Nebo spíš… Nebyl jsem vychovaný k tomu, abych někoho zachraňoval nebo chránil. Nejspíš taky práce Kinrela. Otec mi vždy vtloukal do hlavy, že jediný, koho musím kdy chránit jsem já sám. Vlastně… Za dobu, co jsem lovil, jsem v podstatě nikoho nezachránil. Nevšímal jsem si raněných, umírajících. Nezajímalo mě to. A pyšný na to nejsem. Ale… U Andrewa to bylo jiné. Hned jak jsem viděl… Hned jak jsem ho uviděl, moje tělo reagovalo naprosto automaticky. A od té doby se ode mě Andrew nehnul ani na krok. Během prvních týdnů jsem hlídal jeho spánek, kdy se s křikem probouzel, ošetřoval jeho rány a snažil se o něj postarat i přesto, že jsem nebyl zvyklý na něčí přítomnost a vlastně ani nevěděl pořádně co dělat. Když se postavil na nohy i přesto, co prožil, myslel jsem, že si každý půjdeme po svých, ale on byl tak neodbytný, tak svůj, a prostě se rozhodl, že zůstane se mnou. No, a pak už bylo pozdě na to ho opouštět. Vím, že ho Faileon ochrání, jen nechci, aby se jim stalo něco podobného jako nám. A možná mám i strach z toho, že když se něco pokazí, zapomenu i na něj…“
Podíval jsem se na Williama a mezi prsty protáhl pár pramenů jeho vlasů.
„Budu rád, až to skončí. Až to dobře skončí…“ zašeptal jsem a přitáhl si ho k sobě blíž, abych ho mohl políbit.
„Nevím, jestli je bezpečné stavovat se doma, ale stejně nám nic jiného nezbývá. Do práce nepojedu. Přemýšlel jsem o tom a bude lepší, když jen zavolám. Mluvit můžu jen s Madoxem, ale jen osobně. Mohl bych potkat Kinrela, a to by nejspíš nedopadlo dobře. Stejně ale počítám s tím, že už mě dal hledat. Zase jsem se pár dní neozval, navíc mohl cítit, že jsme zničili kletbu z toho rubínu. Ale aspoň víme zase něco víc,“ zapřemýšlel jsem nahlas, když jsme polibek přerušili.
„Každopádně, nejspíš budu potřebovat pořádně zahřát. Jsem pořád zmrzlý na kost, a houně ani oheň nějak nepomáhají,“ uchechtl jsem se a mrkl na Williama.
William
Poslouchal jsem Alexe, jak vypráví o tom, jak se staral o Andrewa. Nejspíš se chtěl Francisovi podvědomě odvděčit a omluvit za to, že ho tak náhle opustil.
Je to prostě jejich osud, aby si byli nablízku.
„Vždycky ses staral o své muže už v době, kdy jsi byl první rytíř. Jen jsi na to prostě zapomněl. Ale uvnitř tebe to prostě je a zůstalo i teď, i když tě neustále učili nestarat se o jiné. Jen si vzpomeň, jak jsi po bitvě neustále běhal do kasáren a zajímal ses, jak na tom tví muži jsou. A stejné je to i Andrewem. A nemyslím si, že bys na něj někdy zapomněl. Andrew ti to rozhodně nedovolí,“ musel jsem se zasmát, když jsem si uvědomil, jaké třeštidlo je, ale přitom dobrá duše.
V tomhle je trochu jiný, než byl Francis. Ale je fakt, že Francise si pamatuji jen matně, a potomci nemusí vždycky mít nutně povahu svých předků. Každý je jiný a nikdo není věrná kopie…
„Půjdeme dovnitř,“ vstal jsem a potáhl Alexe nahoru. „Musíme se domluvit na odletu a pak se zahřejeme. Taky bych to uvítal.“
Vrátili jsme se do domu a hned si přisedli ke stolu, kde už měl Faileon rozdělanou mapu a o něčem nad ní s Andrewem živě diskutovali.
„Poletíme do Edinburghu. Tam si půjčíme auto. Tady,“ ukázal jsem prstem do mapy, „Je hrad a tady si objednáme hotel. Je to necelá hodina cesty z hotelu. Nebudeme si objednávat taxi, mohli by nás lehce najít. Nebudu se ani přenášet na hrad. Ztratil bych hodně své síly, kterou budu potřebovat a nemohl bych vás stejně přenést všechny najednou. Zítra ráno hned zajedeme ke mně domů. Alex si objedná letenku sám, ale bylo by dobré, kdyby sis ji hned zarezervoval s tím, že zítra ráno to potvrdíš. Uvidíme, který let bude ještě mít volné čtyři místa, musíme odletět všichni najednou…“
Všichni jsme se usadili a hned jsme tím začali plánovat, jak bude vypadat náš odjezd.
Tak jsem se do toho zabrali, že jsme si ani neuvědomili, že už je večer. Andrew nachystal rychlou večeři, Faileon zas jeden z těch svých dobrých čajů na posilnění, a netrvalo dlouho a oba dva se odebrali do Faileonovy ložnice na druhém konci domu, aby se mohl sbalit, a aby se mohli vyspat.
My jsme si s Alexem vyžádali deku a polštář s tím, že chceme přespat u krbu a připomenout si tak ty hezké chvíle, kdy jsme tak spolu často odpočívali ještě když jsme sloužili u krále.
Umývat jsme se ani nemuseli, protože z jezírka jsme byli umytí víc než dost. Jen jsme použili kartáčky a zubní pastu, co nám Faileon nachystal, přihodili jsme pár polen do ohně a za chvíli už celý pokoj osvětloval jen oheň z krbu, a my jsme u něj leželi a spokojeně se dívali do plamenů…
„Rád uvidím známá místa,“ přitáhl jsem se k Alexovi blíž, a tak nějak automaticky chtěl prohrábnout jeho vlasy. Ale jen se mi ruka svezla na krk, kde končil jeho krátký sestřih.
„Ale kdyby ti to nedělalo dobře, tak raději zůstaneš v hotelu, ano?“ pootočil jsem Alexovu hlavu, abych mu viděl do obličeje, a políbil jsem ho na rty.
Alexander
Vzpomněl jsem si na náš sen, jakmile William řekl, že jsem se vždy staral o své muže. Nejspíš ano, a nejspíš to ve mně skutečně i přes Kinrelovu snahu zůstalo. Možná sám cítil, že tohle bude jiné? Možná se chtěl pojistit, abych se s Andrewem nedal dohromady, protože se bál toho, co to způsobí? A když už pak nebylo zbytí nechal ho přijmout i přesto, že se nikdy nestal lovcem, jenom aby ho mohl hlídat? No, ať to bylo, jak chtělo, rozhodně nedovolím, aby na Andrewa sáhl.
Když jsme se vrátili zpátky do domu, Faileon s Andrewem už plánovali, a že jsme toho museli zařídit hodně. Letenky, sbalit si věci, zamluvit hotel, půjčit auto, vyřídit záležitosti ohledně práce, a pokud jsme chtěli vyrazit co nejdříve, museli jsme toho hned naplánovat, co nejvíc.
Chtěl jsem si zamluvit letenku hned, ale pak mi došla jedna věc. Všichni už toho ale měli plné zuby, navíc bylo už docela dost hodin. Probereme to ještě ráno, stejně nejspíš poletíme až navečer, což mi potvrdili i na letišti, kam jsem nakonec volal, abych si pro sebe zamluvil letenku. Jeden z několika volných letů byl až navečer.
Při večeři už nálada nebyla tak pochmurná, hlavně díky Andrewovi, který pořád jančil, a vypadalo to, že ho nejspíš klepne dřív, než vůbec odletíme, až jsem se mu nakonec musel smát, za což jsem si od něj vysloužil pěknou herdu do žeber.
Když jsme potom s Williamem leželi u krbu a sledovali plameny, připomnělo mi to to krásné, co jsme spolu prožili.
„Půjdu s tebou tam, kde budeš ty. Nikde zůstávat nebudu,“ trochu jsem se nafoukl a otočil se směrem k němu, abych mu mohl věnovat pořádnější polibek.
„A myslím, že si nechám narůst znovu dlouhé vlasy,“ řekl jsem se smíchem, posléze přetočil Williama na záda, vyhoupl se na jeho klín a sklonil se k němu.
„Vím, že to už víš, ale… Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. A i když je to bolestivé, nelituju toho, že nás král seznámil. Miluju tě. Celým svým srdcem i duší,“ zašeptal jsem s pohledem do jeho očí a sklonil se, abych svá slova stvrdil hlubokým polibkem.
William
Vážně mi to připomnělo ty společné večery na hradě. Jen s jedním rozdílem. Tenhle dům nebyl tak studený, jako byl hrad.
Když se ke mně Alex sklonil, přidržel jsem si ho v objetí, když mě políbil. Nějak mě najednou přešla únava. A celá ta atmosféra spěla jen k jednomu. Brzy jsem přidal k polibku i své ruce, které se rozběhly po Alexově těle a zkoumaly všechna jeho citlivá místa.
Když jsem s nimi zajel znovu na krk, lehce jsem ho zatahal za konečky vlasů.
„Budu rád, když je budeš mít delší, takhle tě nemám za co pořádně tahat a držet,“ zasunul jsem prsty do jeho krátkých vlasů a naznačil sevření.
Pevně jsem ho objal, přetočil jsem ho na záda a hned ho zalehnul.
„Večeře byla málo. Mám chuť ještě na zákusek,“ sklonil jsem se k němu. „A ty jsi to nejsladší, co mám a nikdy se nepřejíš…“
Znovu jsem ho začal líbat a hladit a laskat celé jeho tělo. Měli jsme jen jeden druhého a náležitě toho využili. Brzy jsme zapomněli i na to, že o pár metrů dál jsou ti dva, kteří nejspíš teď dělali to samé…
Alexander
Jen jsem vydechl, když mě William přetočil na záda a začal se plně věnovat mému tělu.
Snažil jsem se být co nejtišeji, ale William mě rozpálil natolik, že jsem se po chvilce přestal kontrolovat a mé steny musel tišit svými polibky.
„Nikdy se tě…nenabažím…“ zasténal jsem, když do mě pronikl a vzepjal se v zádech.
Teprve až když polena v krbu začala dohořívat, jsem se spokojen a příjemně unaven stulil v jeho náruči a usnul klidným, ničím nerušeným spánkem.
Připadalo mi však, že spím jen krátkou chvíli, když mě probudil nějaký šramot a o chvilku později s námi zatřásl Faileon, že je čas vstávat.
Na rozdíl ode mě, a i od Andrewa, jak jsem si všiml, vypadal naprosto uvolněně a odpočatě. Stejně jako William. Oba jsme si s Andrewem povzdechli a s úsměvem na sebe mrkli.
Po rychlé, ale vydatné snídani jsme se oblékli, Faileon si přinesl do kuchyně rovnou i batoh s věcma potřebnýma na cestu, takže nám už nic nebránilo vrátit se zpátky k Williamovi.
Přesto, jsem si ještě vzpomněl na to, co mě večer napadlo ohledně našeho odletu.
„Přemýšlel jsem včera nad tím, když jsem si zamlouval letenku. Pokud si ji teď zamluvíte vy na stejný let, jako mám já, tak pokud mě někdo už hlídá, nebude pro něj problém zjistit si seznam cestujících. A bude skutečně nápadné, když tam uvidí mé jméno a i vaše, když bych řekl, že už jsi do Anglie odletěl. Faileona sice neznají, ale Andrewa ano. Nejlepším řešením by bylo, kdybyste odletěli vy, a já až druhý den a-“
„Nezůstaneš tady sám,“ přerušili mě všichni tři současně.
„Nechte mě domluvit. Ale je mi jasné, že to neprojde. Další variantou by bylo zfalšování pasů, což někomu šikovnému zabere jen pár hodin a znám někoho, kdo by to za menší úplatek dokázal. A poslední varianta je, že poletíte v jiném letadle ještě ten den, jen třeba s hodinovým předstihem nebo zpožděním. Nechám to na vás. Ještě je čas si to promyslet, já mám letenku zamluvenou až na večer, takže nějaké volné místa se určitě najdou, i když si to vy tři zamluvíte až dopoledne,“ má povaha lovce a vojáka se teď rozhodně nezapřela.
Zároveň jsem jim řekl, že až se vrátíme k Willovi domů, nikdo nikam neodejde dřív, dokud nezjistím, jak to vypadá kolem naší situace.
William
Probuzení po tak skvělé noci jsem moc přívětivě nepřivítal. Sice jsem vstal, ale tvářil se, jako bych nejraději všechny přibil někam na plot. Ani mi ještě pořádně nedocházelo, co vlastně Alex říká.
Ale vzpomínka na to, co bylo v noci, mi nakonec zlepšila náladu.
„Jedeme,“ zavelel Faileon, jen co jsme se nasnídali. „A stačí nám jen jeden falešný pas, pro Willa… Tak ho zařiď hned, protože než dorazíme domů k Willovi, ztrácíme zbytečně čas tím, že by se to už mohlo zařizovat. Potřebuji vědět jméno, ať vím, na koho mám nechat napsat druhou letenku. Andrew může letět jako tvůj doprovod, stejně jste pořád spolu jak siamská dvojčata, tak to nikomu nebude divné.“
Vyšli jsme z domu a Faileon ukryl svoje království pod staré ruiny. Došli jsme na louku, kde na nás čekal drak. Omluvili jsme se mu za to dlouhé čekání, a jakmile nám dovolil se na něj vyšplhat, okamžitě se vznesl k nebi a mířili jsme k Rachel.
Té jsem jen ve zkratce řekli, co máme v plánu, rozloučili se a hned vyjeli k městu. Tentokrát jsem se nepřenášel, abych šetřil síly, které budu potřebovat.
Když jsme dojeli ke mně domů, zamířil jsem rovnou do domu a hned do svého bytu, abych mohl zařídit potřebné. Objednal jsem si letenku na nejbližší let pod svým jménem, aby to vypadalo, že jsem odletěl dřív než Alex, a hned ji i zaplatil. Nikdo podle mne nebude zkoumat, jestli jsem na letadlo nastoupil nebo ne. A pak jsem i začal balit a zbytek zařizování jsem nechal na ostatních. Přemýšlel jsem, co si mám s sebou vzít. Ale vzhledem k bezpečnostním opatřením, jsem nemohl pronést jen tak něco. Takže jsem musel oželet spoustu věcí a sbalit jen to nejnutnější.
Alexander
Ještě, než jsme nasedli na draka, zavolal jsem od Andrewa jednomu známému a řekl mu, co bych po něm požadoval a že bych to chtěl co nejrychleji. Slíbil mi, že mi dá do hodiny vědět, jak na tom bude.
Jen, co jsme přijeli zpátky k Williamovi, byla vidět na Andrewovi nervozita, a nejen na něm. Spousta věcí se mohla pokazit.
Sotva jsem se převlékl, volal mi padělatel, že do čtyř hodin bude pás hotový a můžu si ho u něj vyzvednout. Poprosil jsem ho rovnou, ať udělá ještě jeden navíc, a poslal mu všechny potřebné údaje.
Zároveň jsem obvolal všechny, co mi kdy nebo dlužili, a pozjišťoval situaci.
„Pas bude na jméno Konrád Strauss. Podnikatel, který letí do Anglie za obchodním účelem. Ve dvě hodiny si pro něj mám přijít k němu domů. V práci se po mě už ptají. A nejen po mě. A můj dům je nejspíš už hlídaný. Vypadá to, že Kinrel na mě někoho nasadil," řekl jsem a naštvanost v hlase nešla přeslechnout.
Zrovna jsme se sešli všichni v kuchyni, abychom si řekli, jak budeme postupovat dál.
Letadlo odlétalo v osm hodin večer. Na takhle pozdní let by neměl být problém sehnat další tři místa navíc.
„Musíme se ale připravit i na to, že se bude šéf cukat a nebude chtít Andrewa pustit. Pro jistotu jsem nechal udělat ještě jeden pas na jméno Adam Worrick. Zavolám do práce, ať víme víc, každopádně letenky už zamluvit můžeš, Adam Worrick přinejhorším do letadla nikdy nenastoupí," kývl jsem na Faileona.
Zhluboka se nadechl, jak se ve mě všechno najednou sevřelo, protože teď už šlo o hodně, a nebyl to jen můj život, co jsem riskoval, jako při lovu. Vzal jsem si svůj mobil a přešel do obýváku, abych mohl v klidu zavolat.
William
Dlouho jsem se nebalil. Popadl jsem cestovní kabelu, a co jsem potřeboval, to jsem do ní hned uložil.
Vzhledem k tomu, že moje věci, které potřebuji k určitým kouzlům, jsem vzít nemohl, bylo balení o to rychlejší.
Jakmile jsme věděli jména, Faileon hned zabukoval letenky. Naštěstí jsme chytli místa ve stejném letu.
Alexander byl naštvaný, a já se mu ani nedivil. Taky jsem na tom byl podobně, když řekl, že ho už hlídají, a Andrewa nejspíš taky. Kinrel se nám prostě bude stále motat pod nohama, aby nám to překazil.
„Nechápu, jak ještě po takové době může být tak pomstychtivý,“ zamračil jsem se. „Měli bychom se najíst. Uvařit oběd, ať potom nebudeme mít hlad, na večeři nebude čas, a v letadle fakticky jíst nechci. No, a měli bychom jít k tobě, Andrew, a k Alexovi, abyste se mohli sbalit.“
„Pojedu s kuřátkem,“ postavil se Faileon a hned zamířil ke dveřím, aniž by počkal, co na to my.
Andrew se hned rozběhl za ním, ale ještě se ve dveřích otočili.
„Vyřiď Alexovi, že se nebudu zdržovat. Jen se rychle sbalím a hned pojedeme zpátky sem. Počítám, že tak maximálně během dvou hodin bychom měli být zpátky!“ ozval se ještě Andrew do bytu.
Nestačil jsem ani odpovědět a byli pryč. Slyšel jsem, jak Faileon vyjíždí z garáže a za chvíli bylo ticho.
Vzal jsem si klíče od auta a šel za Alexem. Čekal jsem, až dotelefonuje a posbírá se, abychom mohli co nejdříve vyrazit, a být co nejdříve i zpátky.
Alexander
Zrovna jsem začal telefonovat, když jsem slabě uslyšel Andrewovo volání.
Slovům jsem ale nerozuměl a musel se soustředit na hovor.
Sotva jsem se ozval, Madox mě seřval, kde lítám, že mají pohotovost a hledají mě po všech čertech. Musel jsem ho uklidnit a vylíčit mu dramatickou situaci. Taky jsem mu řekl, že mi cíl bohužel utekl a odletěl do Anglie, ale mám za ním namířeno a chci si sebou vzít Andrewa. Čekal jsem, že bude proti, ale on až moc rychle souhlasil.
„Nelíbí se mi to," zamračil jsem se, když jsem sedal do auta k Williamovi, abysme mohli co nejrychleji pobrat u mě věci a vrátit se zpátky.
„A bude lepší, když zastavíš o ulici dál a zbytek dojdeme pěšky ze zadní strany. Musíme počítat s tím, že mě někdo sleduje, nebo je přímo u mě doma."
Navedl jsem Williama na místo, kde mohl bezpečně zastavit a zbytek jsme došli pěšky.
U domu jsem Williamovi řekl ať počká u zadních dveří a sám vstoupil hlavními, aby to nebylo podezřelé.
Při prvním dojmu to vypadalo, že se ke mně domů nikdo nedostal, ale můj instinkt mě varoval. Navíc jsem svůj dům znal až moc dobře a dokázal jsem rozeznat i maličkosti, které by jiný přehlédl.
O chvilku později jsem stanul proti vysokému muži v dlouhém kabátě a kožených rukavicích, který na moment vypadal překvapeně.
Chtěl jsem mu něco říct, ale lesk v jeho očích mě zastavil.
Ten tu byl z jiného důvodu než mě hlídat.
Využil jsem jeho momentu překvapení a zaútočil. Potřeboval jsem ho zatlačit do chodby, kde jsem měl v jedné z mnoha skrýší uschovanou zbraň.
Samozřejmě se ale nedal tak snadno. Oklepal se docela rychle a začal se bránit.
Můj první úmysl ukončit to v tichosti se tím minul účinkem a jakmile začala být situace až příliš nebezpečná, změnil jsem směr a vrhl se do pracovny, abych si vzal pistoli ze stolku. Jakmile se objevil ve dveřích, nezaváhal jsem.
Série tří výstřelů mě téměř ohlušila, ale účel to splnilo.
William
Přišlo mi to všecho jako přitažené za vlasy. Jako v nějaké béčkové detektivce, na kterou se člověk dívá snad už jen ze zvědavosti, jak to všechno skončí.
Nicméně jsem Alexe poslechl a zaparkoval o něco dál. Už jen proto, že jsme jeli mým autem, a já měl být už na cestě do Anglie, a taky proto, že s Kinrelem není radno si zahrávat.
Čekal jsem u zadních dveří, až mi přijde Alex otevřít.
Ale trvalo to na můj vkus až moc dlouho. A pak jsem uslyšel zevnitř domu hluk.
Teď už jsem nečekal. I za cenu, že se může spustit alarm nebo nějaká jeho past, jsem vyrazil dveře a vběhl dovnitř.
„Alexi!“ zavolal jsem.
Mohl jsem jen doufat, že ty výstřely nebyly určené pro něj.
„Alexi!“ rozběhl jsem se víc do domu.
Zaposlouchal jsem se, a pak podle šramotu, který jsem slyšel z pracovny, jsem rychle zamířil nahoru.
Kašlal jsem na nějakou opatrnost. Kdyby někdo stál nahoře na schodech, nebo za dveřmi, mohl mě klidně odprásknout a já bych ani nestihl poděkovat. Ale i v té rychlosti mi prolétla hlavou myšlenka, že je Alex v pořádku. Necítil jsem žádnou bolest z jeho ztráty, tak, jak tomu bylo v předchozích životech.
Ale i tak jsem se potřeboval přesvědčit.
V pracovně u dveří jsem se na moment zarazil, když jsem viděl nějakého chlapa ležet na zemi. Ale když se nehýbal, rozběhl jsem se k Alexovi.
„Co se stalo? Jsi v pořádku? Kdo to je? Proč tu je? Měl tě zabít? Je mrtvý?“ sypal jsem zadýchaně a ustaraně jednu otázku za druhou, když jsem se u něho zastavil, a hned ho kontroloval, jestli je v pořádku.
„Byl tu sám? Není tu někdo další?“ ohlédl jsem se ke dveřím, když mi došlo, jak neopatrný jsem byl.
A taky mi došlo, že tohle už není žádná béčková detektivka. Tohle je skutečnost…
Alexander
Ještě jsem se nestačil ani nadechnout, a už jsem zahlédl v chodbě další pohyb.
Naštěstí to byl jen William, který se ke mně hnal a něco mi říkal.
"Málem jsem tě zastřelil, kruci! A musíš mluvit víc nahlas!" zabrblal jsem.
Pak jsem přešel k mrtvému chlapovi a prošacoval ho.
Žádné doklady, pouze několik zbraní.
„Byl tu sám. A jeho cílem jsem byl já. Neměl mě pohlídat. Měl mě zabít," promluvil jsem po chvili. „Počkej ale tady. Pro jistotu to tu projdu."
S těmi slovy jsem zanechal Williama v pracovně a prošel celý dům, jestli po sobě nezanechal nějaké pasti nebo někde nejsou štěnice, na což jsem měl speciální věcičku, která tyhle potvory dokázala rozpoznat.
Ale jak jsem si myslel. Dům byl jinak úplně čistý. Jen ve věcech se mi někdo přehraboval. Naštěstí do suterénu se nedostal, protože bezpečnostní systém nebyl narušený.
Navíc všechny věci zůstaly na svém místě.
„Všude jinde je čisto," vrátil jsem se k Williamovi a pohlédl na mrtvolu.
„Musíme ho ale odklidit. Nemůžu ho tu nechat ležet. Jednak by ho mohli najít, a taky ho tu nemůžu nechat hnít," zapřemýšlel jsem nahlas a zatřepal hlavou, abych se zbavil zalehnutí v uších, ale moc mi to nepomohlo.
William
Alex mi vynadal, místo aby mi odpověděl, jak na tom je. Ale oddychl jsem si, protože to byla známka toho, že je sice trochu otřesený z těch výstřelů, ale jinak v pořádku. Ale to se nedalo říct o tom druhém, co tu ležel na zemi.
„Jo, musíme ho odklidit,“ zopakoval jsem bezmyšlenkovitě Alexova slova, ale pak jsem se vzpamatoval. „A kam ho chceš jako dát?“
Ne, že bych na mrtvoly nebyl zvyklý, ale tohle bylo jiné. A navíc… Pořád nás mohl sledovat někdo další, a co když uvidí, jak se táhneme s mrtvolou, kdo ví kam?
„Jen mi není jasné, proč tě měl někdo chtít zabít. Není to Kinrelův styl. No, možná začíná zmatkovat, pořád je to člověk, i když díky Uroborosu prakticky nesmrtelný,“ začal jsem přemýšlet nahlas.
Překročil jsem mrtvolu, jako by tam ani nebyla, a táhl jsem Alexe do ložnice, aby se mohl sbalit, a mohli jsme co nejdříve vypadnout.
„Je možné, že to byl on, kdo dal ten příkaz. Tím pádem by to pro nás bylo jednodušší. Ale chci mít jistotu, že tu není nikdo jiný, kdo by se tě chtěl zbavit. Nezapomínej na to, že jsi lovec, a jako takový máš spoustu nepřát-“ zarazil jsem se. „No jasně! Lovec! Mám nápad, zavolej Jeromovi a požádej ho, aby zkusil zjistit, kdo tě chce odstranit. Neříkej mu nic o Kinrelovi, že by to mohl být on. Jen ať ti to zjistí. Myslím, že on je na tohle nejlepší. Ale nezabíjet, jen ať zjistí, kdo to je… Co říkáš?“ otočil jsem se na Alexe a začal ukládat do kabely věci, které mi ze skříně podával.
Alexander
Povzdechl jsem si.
Jo, kam ho dát? No, jedna možnost by tu byla.
„Mám v suterénu mrazák. Hodíme ho tam. Až se vrátíme a uklidni se to, někam ho odvezu," zabručel jsem.
Ne, že bych Williamovi nechtěl ukázat svou svatyni, ale netušil jsem, jak bude reagovat na velkou místnost narvanou zbraněmi.
Tak, jako on měl muzeum starožitných věci, tak já měl „muzeum" zbraní.
„A možná to není Kinrelův styl, ale mohl si někoho najmout, ať mě hlídá, a ten někdo to mohl vzít po svém. Mám hodně nepřátel. Nebyl jsem sice takový jako Jerom, ale nenadělal jsem si moc přátel při své práci, Williame," nebylo to něco, co jsem přiznával rád, ale vyhýbat jsem se tomu nemohl.
Když mě dotáhl do ložnice, vyndával jsem automaticky věci ze skříně a podával to Williamovi.
„A Jeromovi bych zavolat mohl. Třeba by mohl někoho tady znát, kdo by pohlídal situaci, zatímco tu nebudeme," přikývl jsem hodil do tašky poslední věci, a pak spolu s Williamem znovu přešel do pracovny.
„Chyť ho za nohy," kývl jsem na něj.
Parchant byl těžký jako bejk, ale naštěstí jsme nemuseli moc daleko.
Když jsem odkódoval dveře do mě svatyně a vešel s Wiliamem dovnitř, automaticky se rozsvítila světla a ukázala rozlehlý prostor v celé své kráse.
„Musíme až dozadu," ukázal jsem směrem na druhý konec, kde jsem měl velký mrazák, který byl povětšinou prázdný.
William
Alexander se sbalil a pak jsme šli přestěhovat tu mrtvolu, co ležela v pracovně. Zůstal po něm na zemi krvavý flek.
„Vypadá to jako z hororu,“ zamračil jsem se, když jsme ho táhli do suterénu a zůstávaly po něm krvavé fličky na podlaze.
Ale pronesl se pořádně. Přeci jen to byl kus chlapa. Raději jsem si ho ani neprohlížel. Nechtěl jsem vidět obličej toho, kdo chtěl zabít Alexe.
Dotáhli jsme ho dolů a když se otevřely dveře do Alexova království, měl jsem oči navrch hlavy.
Cítil jsem takové zvláštní mrazení, když jsme procházeli na druhý konec a já viděl všechen ten arzenál, který tam Alex měl.
Dokonce jsem měl pocit, jako bych jednu z těch zbraní poznával. Jako by to byla jedna z těch, která mi v jednom z našich minulých setkání ukončila život. Je nová doba, a to si s sebou nese různé vymoženosti. Ale když už jsem musel vzít do ruky zbraň, což se moc nestávalo, většinou to byla dýka, meč nebo kuš.
Nebo, jako minule, jsem použil skřeta, kterého jsem hodil po Alexovi.
Zarazil jsem se, když jsem si na to vzpomněl. Na černém trhu opravdu moc nechybělo, a jeden z nás mohl opět zemřít, a všechno by začalo na novo.
„Myslím, že ten mrazák už nepoužiješ,“ zabručel jsem, když jsme tam toho chlapa hodili a Alex ho zavřel. „Půjdu umýt podlahu, ať ti na tom nezůstane ta krev…“