William
„Alexandere! Alexi!“
Matně jsem vnímal volání, které jsem jen ztěžka byl schopen pochopit.
„Williame! Wille! Prober se!“
Tohle volání a dotek na mé tváři mě konečně probralo z těžkého snu, který mě nechtěl propustit ze své vlády.
Trhnul jsem celým tělem. Otevřel jsem oči do široka a vyděšeně jsem zíral na tvář člověka, který se nade mnou skláněl. Rychle jsem oddechoval a snažil se vzpomenout, kde se vlastně nacházím.
A hlavně, v jaké době…
Posadil jsem se a přiložil jsem si ruku na krk, jako bych se chtěl ujistit, že je moje hlava stále na svém místě.
„Alexi!“ zaslechl jsem znovu volání vedle mne.
Otočil jsem hlavu právě ve chvíli, kdy Alex otvíral oči. Andrew se nad ním skláněl a evidentně si oddychl, když se Alex začal probouzet.
„Co… co se… děje?“ zeptal jsem se zmateně.
„Nemohli jsme vás probrat. Už je skoro poledne, spíte v kuse od včerejšího večera. Oba dva… Už jsem myslel, že zavolám Rachel. Měl jsem obavu, že jste znovu pod kletbou,“ narovnal se Faileon, který stál u mne.
Byl rád, že jsme se probudili, ale přesto přešel na Alexovu stranu a opatrně si ho prohlížel, aby zjistil, zda je v pohodě, nebo pod kletbou, aby případně mohl hned zasáhnout.
Já měl pocit, jako by mě převálcovalo stádo bizonů. Byl jsem unavený víc, než když jsme si šli lehnout a z nějakého důvodu mě bolelo celé tělo. Nejvíc snad krk, který jsem si od svého probuzení stále mnul, až jsem ho měl celý červený.
Náhle jsem se zarazil, a na všechny s mírně vyděšeným výrazem na všechny pohlédl.
„Vzpomněl jsem si. Vzpomněl jsem si na všechno… I na to, proč nás Kinrel proklel… I na svou popravu…“ dodal jsem tiše.
Alexander
Vzbudil mě naléhavý hlas, který jsem zpočátku jen matně vnímal, a pak silná bolest žaludku. Napřed jsem zmateně zamrkal, a pak trochu poplašeně a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Viděl jsem Andrewa i Faileona, jak se nade mnou sklání, a pak uslyšel Williamův hlas.
I já si vzpomněl a žaludek se mi sevřel o to víc.
„Musím…“ zachrčel jsem a posadil se na posteli.
Odstrčil jsem Faileona i Andrewa, a postavil se na nohy. Trochu jsem se zapotácel, a když mi Andrew přispěchal na pomoc, drcnul jsem do něj, až dopadl na postel.
„Nech mě!“ vykřikl jsem na něj a odpotácel se do koupelny a rovnou na záchod, před kterým jsem se zhroutil a veškerý obsah mého žaludku letěl ven.
Nenáviděl jsem se. V tuhle chvíli víc, než kdy předtím. Slíbil jsem mu, že ho ochráním, přitom jsem to byl já, kdo způsobil Williamovu smrt. Kdybych byl obezřetnější, kdybych si dával větší pozor, kdybych nebyl tak naivní!
Vykřikl jsem a bouchnul pěstí do kachliček.
Měl jsem pocit, jako by se to celé odehrálo včera, ne před několika sty lety.
Jako bych cítil ten déšť, tu bolest, jed, který spálil mé útroby, i výsměšný Kinrelův hlas.
Nedokázal jsem zastavit ty výčitky, které zaplavily mé tělo. Nedokázal jsem se zvednout, sebrat se, jít do ložnice, a podpořit Williama, který to potřeboval, protože i on musel prožít a cítit to, co já.
To já měl být v našem vzatu ten silný. To já měl ochraňovat. Místo toho, jsem seděl zavřený na záchodě jako hromádka neštěstí a proklínal se za svou slabost.
William
Byl jsem úplně zpocený, a měl co dělat, abych se srovnal s tím, na co jsem si vzpomněl.
Ale pohled na Alexe…
Nevím, čím to bylo, ale zřejmě jsme se do minulosti ponořili oba dva. Oba do stejné doby.
Kinrelova kletba, kterou nás držel dál od vzpomínek, přestává mít sílu.
„Vypadá to, že i Alexander si vzpomněl,“ pomohl Faileon Andrewovi vstát z postele a pohlédl ke dveřím, odkud bylo Alexe slyšet. „A nejspíš to nejsou hezké vzpomínky…“
„To teda nejsou,“ zamručel jsem a opatrně jsem vstal.
Cítil jsem mírnou slabost, a také mně se trochu zatočila hlava. Ale ustál jsem to, a šel jsem rovnou do koupelny za Alexem.
„Pak vám všechno povím, jen se z toho musím nejdříve vzpamatovat. Oba se z toho musíme vzpamatovat,“ ještě jsem se na ně na moment otočil, a pak už jsem vešel do koupelny a zavřel za sebou dveře.
„Budeme dole, uvařím vám čaj,“ zaklepal ještě Faileon na dveře, a pak už jsem slyšel jejich kroky vedoucí po schodech dolů.
„Alexi,“ došel jsem k němu a kleknul si na zem.
„Je to v pořádku, jsme tady a živí. Nedělej si výčitky, nemůžeš za to. Já jsem na vině, protože jsem tě nevaroval. Kinrel na nás seslal kletbu, věděl jsem to, ale mlčel jsem, protože jsem to považoval za slova zoufalce, který už neměl žádnou moc. Je to všechno moje chyba. Měl jsem ti to říct a měli jsme ho zabít ještě předtím, než se vrátil. Promiň mi to. Omlouvám se za všechno, za všechny životy, kdy jsi musel trpět…“ mluvil jsem na něj tiše a hladil ho po jeho chvějících se zádech.
Stáhl jsem mu vlasy z obličeje, a natočil ho k sobě. Otřel jsem mu zpocené čelo a políbil ho na tvář.
„Bude to možná bolestivé, ale řeknu ti všechno, na co jsem si vzpomněl a ty mi řekneš všechno, co jsi dělal, když jsme nebyli spolu, může nám to pomoct, abychom se Kinrela zbavili nadobro.“
Chtěl jsem říct, aby mi povyprávěl, co dělal po mé popravě, ale bylo to až moc čerstvé, živé a bolestivé, než abych to znovu připomínal těmito slovy.
Alexander
Poslouchal jsem Williamova slova, ale i přesto jsem nedokázal popřít svou vinu. Kousek jsem se od něj odtáhl a opřel se zády o zeď.
Vypověděl jsem mu úplně celý sen, protože jsem nevěděl, jestli viděl všechno to, co já, a chtěl jsem, aby to věděl, dokud to bylo ještě čerstvé, a na nic jsem nezapomněl.
„Francis se mě pokoušel přesvědčit. Celou tu dobu, ale já ho neposlouchal… Dokonce jsem mu hrozil vězením,“ hořce jsem se usmál a zavrtěl hlavou.
„Kinrelův poslíček mi přinesl tvé vlasy jako dárek. A ve chvíli, kdy… kdy se kat napřahoval, jsem si vzpomněl…“ zašeptal jsem a zavřel oči.
„Začalo pršet a vypukla bouřka. Jakoby se samo nebe hněvalo na to, co jsme dopustili. Nemohl jsem tě ani pohřbít. Jen jsem svíral tvou hlavu v náruči a prosil o odpuštění. Francis mě pak odtáhl, a Kinrel králi namluvil, že jsi mě na poslední chvíli uřknul a já onemocněl. Tři dny jsem seděl v pokoji a čekal na tebe… Čekal jsem, až přijdeš, usměješ se, uklidíš mi věci, a já pak rozčešu tvé krásné dlouhé vlasy. Čekal jsem. Celé tři dny. Ale život bez tebe, jakoby nebyl… Tvé vlasy, které jsem celou dobu svíral na klíně, a stejně jako sponu, kterou jsem ti daroval před odjezdem do té prokleté bitvy, jsem vložil do truhlice a schoval do své skrýše v podlaze. Něco jsem se za svůj život s tebou naučil. A to, jaký jed je nejúčinnější. Bylo to možná zbabělé, ale já nemohl jinak. Svět bez tebe zešedl, a i když se mě Francis ještě pokusil zastavit, pro mě už bylo pozdě…“
Otevřel jsem oči a zadíval se na Williama.
„Chci to už jednou pro vždy ukončit. Nechci tě vidět znovu umírat. Na mě nezaleží, ale nesnesu pomyšlení, že ti bylo kvůli mně zase ublíženo. Nesnesu pomyšlení, že jsem tě znovu nedokázal ochránit. Nesnesu pomyšlení na to, že jsem proti tobě znovu vztáhl ruku a prolil tvou krev. Klidně upíšu svou duši ďáblu, pokud to zachrání tvůj život…“
William
Sedl jsem si naproti Alexe a poslouchal, co mi říká. Bylo mi úzko z toho, když vypověděl, že si sám vzal život. Já v jednom z životů, kdy jsem dokázal přežít a on umřel mou rukou, tohle nedokázal.
Byl jsem na to moc zbabělý, a do konce svého života, než jsem těžce onemocněl a zemřel, žil s výčitkami, že jsem ho zabil.
Ale snažil jsem se po ta léta vzpomenout si, co by nám mohlo pomoci a vymyslet nějaký plán. Bohužel jsem si doteď zatím nevzpomněl, kde jsem si schoval notes, do kterého jsem všechno vepsal.
Když Alexander skončil, řekl jsem mu já, co se mi ve snu připomnělo.
Přesně jsem mu odříkal i slova, která tenkrát Kinrel pronesl.
A najednou mi to došlo…
Stále hrozí, i kdybychom teď umřeli třeba na nemoc, že se znovu reinkarnujeme a v novém životě se tohle bude opakovat.
Začátek bez konce. Konec mířící k novému začátku. Koloběh, který se nedá přerušit.
„Pamatuješ, co říkal Jerom? Uroboros… Kinrel ho někde musí mít, jen si nemohu vzpomenout, jestli říkal, kde ho má. Je to znak, který může posílit jeho kletbu natolik, že pokud to nekonečno nepřerušíme, může se to opakovat znova a znova, i kdybychom zemřeli na stáří. Kinrel je spojován s černou magií. Také teď, v současném životě…“
Za hlasitého přemýšlení jsem vstal, zavřel jsem záchod a spláchl. Pomohl jsem vstát i Alexovi a dovedl jsem ho k umyvadlu, aby se mohl opláchnout.
„Vzpomínám si i na to, jak jsi mi tu sponu nechal na stole. Měl jsem ji moc rád a ona mě ochraňovala před zásahem černé magie. Možná, že kdybych ji tenkrát měl, když se Kinrel vrátil na hrad, že by se všechno vyvíjelo jinak. A vlastně… Mé vlasy, říkal jsi, že jsi je uschoval i se sponou. Co když to tam stále je? Pokud si dobře vzpomínám, byl to začátek, je to něco, co by nám mohlo pomoci. Mít něco ze dne, kdy jsme proti sobě poprvé stanuli a přitom jsme jeden druhého milovali…“
Alexander
Tohle jsem na Williamovi vždy miloval. Nikdy se nevzdával. Zatímco já viděl sklenici napůl prázdnou, on ji viděl napůl plnou. Ta jeho snaha nikdy se nevzdat a bojovat až do konce, což mi ukázal i hned ten první den, kdy se mě prostě nepustil.
Musel jsem se nad tou vzpomínkou pousmát, ale vzápětí jsem zase zvážněl. Možná by bylo lepší, kdybychom se tehdy nepotkali? Opláchl jsem si obličej, vyčistil zuby, abych dostal z pusy tu pachuť a podíval se zamyšleně na Williama.
Ne.
I když je to až příliš bolestivé, to krásné, co jsem s ním prožil, co s ním prožívám, bych s nikým jiným neměl.
Pohladil jsem ho po tváři, a pak ho beze slova obešel a zamířil zpátky do ložnice, kde jsem na sebe hodil kraťasy a triko, abych mohl sejít do kuchyně.
Celou dobu jsem usilovně přemýšlel, ani jsem nevnímal chuť čaje a na Andrewovi dotazy skoro neodpovídal, a když pak William začal vyprávět svůj sen i těm dvěma, sebral jsem se a bez dalšího slova odešel do obýváku. Potřeboval jsem se soustředit. Na něco, co mi uniklo, a já to přitom měl díky tomu snu na očích.
Lehl jsem si na pohovku a zavřel oči. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Teď, když kolem mne panovalo naprosté ticho, a já se mohl zcela soustředit, jsem začal uvažovat nad Williamovými slovy.
Uroboros…
Spona…
William
Než se Alexander opláchl a dal do pořádku, abychom mohli sejít dolů, po celou dobu jsem nahlas přemýšlel, co by nám mohlo pomoci, co nám mohlo uniknout. Nevím, jestli si někdy vzpomeneme na všechny naše prokleté životy, ale nemyslím si, že by nám to víc pomohlo. Možná až na ten, kdy já zabil Alexe, a také ten, kdy jsem mu slíbil, že to všechno ukončím.
Už tenkrát jsem musel na něco přijít… Jen si vzpomenout na co. A k tomu by mi mohly pomoci mé poznámky.
Také jsem se oblékl a společně jsme sešli dolů. Na stole už byl připravený čaj, který pro nás speciálně uvařil Faileon. A já věděl, že je to nějaká směs bylin, která má pomoci uklidnit rozbouřenou mysl.
Na otázky, co se vlastně stalo, že nás nemohli vzbudit oba dva, jsem jim odvykládal můj i Alexův sen, protože on neměl moc náladu na něco odpovídat, nebo něco vyprávět.
Když se Alex delší dobu nevracel, a já měl čaj už vypitý, začal jsem s kluky prostírat stůl a chystat oběd, kvůli kterému nás budili.
„Mám pocit, že věci, které jsme měli v prvním životě, a dochovaly se dodnes, jako třeba Alexův meč, by nám proti Kinrelovi mohly pomoct, co myslíš?“ otočil jsem se na Faileona, když pokládal poslední talíř na stůl.
„Myslím, že by mohlo. Pokud na nich visela černá magie, tak už dávno vyprchala. Navíc by ji musel po nějakém čase obnovit, posílit. Ale to by musel mít ty věci pokaž-“
„Já jsem idiot!“ přerušil jsem Faileona výkřikem a vyskočil jsem na nohy.
Rozběhl jsem se do suterénu, kde jsem rychle otevřel a z trezoru vytáhl krabičku s rubínovou broží.
Vyběhl jsem zpátky a položil ji otevřenou před Faileona.
„Tohle… Tohle patřilo Kinrelovi…“ zadýchaně jsem na to ukázal prstem.
Alexander
Podle Williamova vyprávění si sebou byl Kinrel při pronášení kletby, než ho vyhnali, až moc jistý. Magii z něj necítil. Ale co když ani nemohl? Co když už v té době propadl černé magii a před Williamem ji skryl?
Co když…?
Aniž bych věděl jak, najednou jsem se ocitl znovu na hradě. Ale tentokrát to bylo jiné. Mohl za to Williamův prsten? To, že jsme si vzpomněli?
…
Stál jsem na chodbě ve chvíli, kdy Kinrel pronášel svá slova. Viděl jsem Williamův šok ve tváři, i spokojený škleb na té Kinrelově, když William zašel do pokoje, a jeho si odváděli vojáci, kterým předtím utekl. Šel jsem za nimi, i když jsem na chvilku zaváhal. Tak moc mě lákalo jít za Williamem, ale věděl jsem, že nesmím.
Vojáci se s Kinrelem moc nemazlili. Po cestě několikrát upadl, ale oni ho jen hrubě kopanci popostrčili vpřed. Až kus za branami, kdy zůstal bez dozoru, se k němu přidal jeden jeho pomocník.
„Máš tu sponu?“ zavrčel na něj Kinrel a vůbec to neznělo jako hlas zlomeného muže.
„Ne, můj pane. Schovali ji a nemůžu se k ní dostat,“ klesl mladík na koleno a bázlivě se na Kinrela zadíval.
„Všichni jste mi k ničemu!“ zasyčel Kinrel a vztáhl ruku.
Dlaň položil na hlavu toho nešťastníka, a já zalapal po dechu, když jsem viděl, jak z něj vysává životní sílu. Zatímco mladý muž doslova sesychal, Kinrelovi rány se hojily, kůže se napjala a vyhladila, až z pomocníka zůstala jen vyschlá mumie, zatímco Kinrel byl skoro v plné síle.
„No, aspoň se to vyplatilo,“ mlaskl spokojeně Kinrel a dlaní si přejel po paži.
Než si stáhl rukáv haleny dolů spatřil jsem znak Uroborose…
Vzrušený tímhle zjištěním, jsem zavřel oči, uklidnil tep svého srdce, abych se mohl vrátit zpátky, ale když jsem oči znovu otevřel, stál jsem na stejném místě, pouze Kinrel odcházel směrem k lesům.
Zkusil jsem to znovu…
A opět bez výsledku.
Trochu jsem začal panikařit, ale napadlo mě, vrátit se zpět na místo, kde jsem se objevil.
„Kruci…“ zaklel jsem polohlasně, když se mi ani tady nevedlo o nic lépe.
William
Faileon si přitáhl krabičku s broží blíže, aby se na ni mohl podívat. Nedivil jsem se, že ji nechtěl vzít do ruky. Andrew také přiskočil a zvědavě se na to díval.
„To je krása,“ vydechl a chtěl se ji dotknout prsty.
„Nesahej na to, kuřátko,“ chytl ho Faileon za zápěstí a stáhl si ho k sobě na klín.
„Je to čisté,“ posadil jsem se na židli a vytáhl jsem brož z kazety a položil ji na stůl. Vzal jsem připravenou vidličku a vyloupl rubín a položil ho vedle brože.
„Jsou tam ukryty Kinrelovy iniciály. Nosil ji tenkrát. Měl toho sice víc, ale tuhle nosil nejčastěji. Jestli si dobře vzpomínám, tak v den, kdy ho vyhnali z hradu, ji neměl. Nesměl si s sebou nic vzít. Ale když se vrátil, měl ji připnutou na svém hábitu.
„Jak velký hlupák můžeš být?“ zcela vážně se na mě Faileon podíval. „Dones mi stříbrnou misku, nebo kalich.“
Zatímco jsem šel do krámku pro zmíněnou věc, protože toho jsem tam měl opravdu dostatek, Faileon odsunul Andrewa na vedlejší židli a stoupl si. Vytáhl z kapsy váček, ve kterém měl nějaký prášek. Vzal si ode mne stříbrnou misku, nalil do ní studenou vodu a ukázal mi, abych brož i s rubínem do ní vhodil.
Když jsem to udělal, sáhl dvěma prsty do pytlíku a špetku toho prášku nasypal do vody.
Chvilku se nic nedělo, zdálo se, že se prášek jen rozpustí. Ale najednou…
Andrew leknutím vyskočil ze židle, když voda začala náhle bublat, jako by vařila. Kámen se pohnul, začal klepat o dno misky, jak nadskakoval. A pak, zčistajasna, se nad hladinou ukázal trojrozměrný obraz malého hada. Snažil se vrátit se do kamene, zakousnout se do svého ocasu, ale nedařilo se mu. A když Faileon natáhl nad misku ruku a elfsky zamumlal několik slov, had sebou začal mrskat a se zasyčením se po chvíli rozplynul.
„Běž pro Alexandera. Musíte projít očistou. Počítám, že jste na to sahali oba dva…“ zamračil se na mě Faileon, když se voda v misce uklidnila a byla zas průzračná a šperk na jejím dně v klidu ležel a třpytil se, jako by ho právě někdo vyrobil.
Bože… Jsem vážně hlupák… V dnešní době, kdy už na čáry nikdo nevěří, i já přestávám být víc ostražitý, a zapomínám na základní věci. Můžu být ještě větší idiot?
Je možné, že i proto na nás byl Kinrel připravený. Tu brož mi mohl poslat úmyslně, protože jsem ji odkoupil právě v den, kdy mě poprvé navštívil Alexander.
Celou cestu do obýváku jsem si v duchu nadával do všeho možného. Ale nadávky sobě samému přestaly okamžitě, jakmile jsem viděl Alexandera.
Vypadal, že spí, ale něco bylo jinak…
Přiskočil jsem k němu a mírně s ním zatřepal.
„Alexi, vzbuď se,“ promluvil jsem na něj a pohladil ho po jeho tváři, ve které bylo vidět určité napětí, i když spal. „Alexandere! Prober se!“
Alexander
Začal jsem už být docela zoufalý, protože ať jsem dělal cokoliv, pořád jsem byl uvězněný ve snu a nedalo se mi z něho probudit. Dokonce jsem viděl i sám sebe vejít k Williamovi do pokoje. Byl to zvláštní pohled na sebe sama.
Po chvilce jsem si povzdechl a vyčerpaný se svezl po hrubé zdi do sedu. Sice jsem zjistil odpovědi na nějaké otázky, možná i na tu nejzásadnější, ale k čemu mi to bude, když zůstanu trčet v tomhle pitomém snu?
Opřel jsem si hlavu o studenou zeď, a na chvilku zavřel oči.
Trhl jsem sebou, když jsem uslyšel své jméno. Zamrkal jsem a rozhlédl se kolem. Možná to šlo z pokoje? Když se znovu nic neozvalo, jen jsem pokrčil rameny, ale sotva jsem zavřel oči, uslyšel jsem to znovu.
A pak zase.
Vyskočil jsem na nohy. Teď už nebylo pochyb. Někdo mě volal a z pokoje to nešlo.
„Williame!“ zakřičel jsem, i když mě nejspíš neslyšel.
Ale jeho volání mého jména sílilo.
Znovu jsem zavřel oči a pokoušel se uklidnit svou mysl. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, a když jsem otevřel oči…
…zíral jsem do stropu, zrychleně oddechoval. Pootočil jsem hlavu a spatřil Williama, jak se nade mnou sklání.
„Vodu…“ zachrčel jsem a pokoušel se zvednout, ale byl jsem jak z gumy, takže jsem hned zase dopadl na záda a můj žaludek udělal kotrmelec, i když už byl téměř prázdný.
William
Trvalo chvíli, než se mi podařilo Alexandera vzbudit.
Podle toho, jak se potom tvářil, došlo mi, že nejspíš znovu upadl do jednoho z těch snů.
„Doneste vodu!“ křikl jsem směrem do kuchyně.
Klekl jsem si vedle sedačky a podebral jsem Alexe do náruče. Netiskl jsem ho moc, bylo jasné, že mu není dobře, ale hladil jsem ho aspoň po zádech, aby se trochu uklidnil.
Alexander vypil celou sklenici vody, kterou mu Andrew strčil do ruky. Faileon chodil kolem nás a zamyšleně si mnul bradu.
„Musíme okamžitě pryč. Všichni… Nemůžeme na nic čekat. Pojedeme ke mně. Oba dva jste pod vlivem kletby, a tím, že jste drželi v ruce tu brož, tak má na vás větší vliv, než jste si mysleli. Vypadá to, že si to Kinrel pojistil. Myslel nejspíš na všechno. A pokud by se nějakým způsobem stalo, že byste si vzpomněli, jako že se to teď stalo, může vás uvěznit v jiné kletbě. Teď konkrétně ve vašich minulých životech, aby vám zabránil se vrátit, pokud byste si vzpomněli na všechno. Není horší smrti, než umřít hlady a žízní, což by se mohlo stát, kdybyste se jeden nebo druhý už neprobrali. Takže odjíždíme okamžitě. Ty,“ ukázal Faileon na mě, „se přenes k Rachel. Potřebuješ se aspoň na chvíli zbavit svých sil co nejvíce, aby mohla proběhnout očista. Podvědomě se tomu totiž bráníš. Já s kuřátkem pojedu autem. Oběd sbalíme a přivezeme s sebou. Než dojedeme, v žádném případě nesmíte usnout. Od Rachel vás už potom převezu k sobě.“
Alexander
Když jsem vypil sklenici vody, kterou mi Andrew podal, jen matně jsem vnímal, co Faileon říká. Williamova hřejivá náruč byla tak lákavá.
Vzdychl jsem, na moment se k němu přitulil a hlavu si položil na jeho rameno.
Byl jsem tak unavený a vyčerpaný…
„Alexandere!“ vykřikl Faileon i Andrew současně, až jsem sebou trhl a poplašeně zamrkal.
Co jsem to vlastně…
„Málem bych zapomněl!“ plácl jsem se do čela a narovnal se.
„Vím, kde má Kinrel znak Uroborose. Má ho na paži. A… No, je možné, aby se do nějaké věci dostala černá magie i nedopatřením? Aniž by o tom majitel té věci věděl?“ poklepal jsem si zamyšleně prstem na ret.
„Jak to myslíš?“ podíval se na mě Faileon a přestal přecházet sem a tam, čímž mě děsně znervózňoval.
„No, v prvním životě jsem daroval Williamovi sponu do vlasů, kterou měl potom při tom boji. Když bylo po všem, spona byla naprasklá a William řekl, že mu zachránila život. Co když mu ale nejen život zachránila, ale část síly toho druhého mága se do ní dostala? A proto po ní Kinrel tak prahne? Protože by to mohlo být něco, co by ho mohlo porazit?“ pokusil jsem se srozumitelně vysvětlit svou myšlenku.
„Pravděpodobné to je. Ale to bych musel tu sponu držet v ruce, abych zjistil, kolik síly se do ní dostalo,“ promnul si zamyšleně bradu Faileon.
Pak nás ale popohnal, aby nás William co nejrychleji přenesl, takže zatímco my se šli obléknout on odešel s Andrewem do kuchyně, aby sbalili oběd do nosičů.
Když mě William objal, znovu jsem propadl touze schoulit se mu v náruči a ani ten pocit, jako když mě někdo tahá skrz hadici, mi nezabránil v tom, abych na moment nezavřel oči.
William
Když Alex vyslovil svou hypotézu, zamyslel jsem se.
Je fakt, že jsem od mága z druhého království cítil černou magii. Jinak by ani nemohl ovládat dva draky, a nevydržel by tak dlouho bez odpočinku bojovat. A taky… Spona sama o sobě byl mistrovský kousek a nepraskla by jen tak…
Šli jsme se s Alexem obléct, abychom se mohli co nejrychleji přenést. Pamatoval jsem si, jak mi nadával, když jsem to s Alexem provedl poprvé. Ale nedalo se nic dělat. Doufal jsem, že už všechno vyzvracel a teď bude v pohodě.
Ani jsem mu nemusel říkat, co má dělat. Přitiskl se na mě a držel se mě jako klíště i ve chvíli, kdy jsme se ocitli na paloučku u domku Rachel, a já klesl na kolena.
„Alexi… lásko… neusínej…“ pohladil jsem ho po tváři.
Podebral jsem ho, abychom vstali, protože bychom tu nejspíš usnuli oba dva. Táhl jsem ho k Rachel, která nám už vyběhla naproti.
„Faileon mi už poslal zprávu,“ pomohla mi s Alexem. „Než přijedou, budete zatím u mě.“
„Potřebuji nějaký dobrý životabudič,“ zívnul jsem si, když jsem i s Alexem dosedl na pohovku.
„Hned vám něco připravím. Ty mi zatím povykládej všechno, a nic nevynechej…“
Chtě, nechtě jsem musel znovu odvyprávět všechno, na co jsme si vzpomněli.
Ale, na druhou stranu… čím víckrát jsem o tom mluvil, tím menší bolest mi to způsobovalo, a věděl jsem, že si takhle snáz zapamatuji všechno do podrobnosti a je tu i šance, že si přitom můžu vzpomenout na něco nového.
Trvalo to víc jak dvě hodiny, než Faileon a Andrewem dorazili. Mezitím se Rachel ptala Alexe na různé věci a snažila se nás všelijak zaměstnat, abychom tady neusnuli. I já, tím přenášením nás dvou, byl unavený, a neměl jsem skoro žádnou magickou sílu…
A ve chvíli, kdy bylo slyšet přijíždět Faileonovo auto, vyšli jsme ven.
Stejně jako tenkrát v noci, i teď Rachel několikrát zapískala. Jsem na draky zvyklý, ale vždycky musím obdivovat, jak jsou to nádherná stvoření. Jen jsem doufal, že když si Alex vzpomněl na tu bitvu, nebude vůči drakovi cítit nějakou zášť. Na druhou stranu ho to probralo, když se to majestátné zvíře objevilo nad námi, a pomalu klesal k zemi, aby nepoškodil nic v okolí Rachelina domu.
Alexander
Ani nevím, jak jsem se ocitl u Rachel v domku na pohovce. Pořád se mi zavíraly oči, ale zlepšilo se to, když jsem vypil nějakou břečku, a pak byl nucen odpovídat na otázky, které mně a Williamovi pokládala. Probral jsem se víc až v momentě, kdy jsme vyšli ven, protože Faileon s Andrewem akorát dorazili, a Rachel přivolala toho svého draka.
Když přistál, na moment jsem couvl a bezděčně si přetřel paži, když jsem si vzpomněl, jak moje ruka dopadla tehdy v té bitvě. I hruď se mi na okamžik stáhla, jako bych znovu pocítil tu ránu.
Pak jsem měl ovšem co dělat, abych se udržel na nohou, když se najednou na mě vrhl Andrew s očima navrch.
„To je drak? Opravdový drak? Co chrlí oheň a žere princezny? Jako skutečný drak? Umí létat? Můžu si ho pohladit? Jak se jmenuje? Jak to, že jsi mi o něm neřekl?" zasypával mě Andrew otázkami, chvíli kolem mě pobíhal, chvíli se mnou třásl nebo se snažil přiblížit k drakovi, a pak zase poplašeně uskočil.
„Jo, už jsem na něm letěl," zabručel jsem a poškrábal se na hlavě.
„Tys..." otočil se na mě Andrew a čelist mu spadla až někam na zem.
„Já chci taky!" skoro zavyl, a pak po mě hodil štěněčí oči.
Viděl jsem, že se Rachel i přes nastalou situaci pokouší potlačit úsměv, stejně jako Faileon a William, i když už spíš byli míň nadšení z toho, jak se ke mně Andrew zase tiskl.
Jo, některé věci se nejspíš nezmění, a já prostě neměl to srdce ho odstrčit.
„Měl by sis to spíš domluvit s Rachel a Faileonem. Můj drak to není," zabručel jsem zase, a pak si povzdechl, když Andrew začal pobíhat kolem, jako když střelí do slepic a nadšeně hulákal, že vidí draka.
William
Sotva drak dosedl na trávu, Andrew začal lítat kolem jako tornádo. Byl k nezastavení a pořád něco říkal.
„Princezny nežere, ale zabít tě může,“ zabručel jsem, když se přilepil na Alexandera.
Andrew okamžitě uskočil a vrhnul se k Faileonovi, aby se u něj schoval.
„Jen si dělá legraci,“ pohladil ho Faileon po vlasech.
Zvedl ze země tašku s našim obědem, a s Andrewem, který se ho křečovitě držel, ale přitom bylo vidět to nadšení, které ho neopustilo, když se vydal k drakovi.
„Tak jdeme. Jsi v pohodě?“ otočil jsem se na Alexe a přitáhl jsem si ho k sobě blíž.
Došli jsme k drakovi, ale než nám dovolil na něj vylézt, museli jsme se s ním pozdravit. Hlavně Andrew se s ním musel seznámit. Bylo vidět, jak mu ruka cukla, když mu přiložil dlaň na nozdry. A když si drak odfrknul Andrew uskočil zpátky až narazil do Faileona.
Jen co jsme vylezli na drakův hřbet, rozloučili se s Rachel, hned jsme se vznesli k nebi. Chytl jsem Alexovi ruce a přitáhl si je blíž, aby se o mně mohl dobře zapřít. Andrew se nejdříve křečovitě držel Faileona, ale když se trochu otrkal, hned zase spustil.
Nadšeně nám vykládal, jak to u Faie vypadá a nadšeně taky komentoval cestu.
Drak přesně věděl, kam má letět. Podle toho jsem usoudil, že u Faileona už nejednou byl. Vzdalovali jsme se od města čím dál víc a letěli víc do hor. Ale netrvalo dlouho a drak začal pomalu klesat.
Kdybychom jeli autem, odhadem by to trvalo tak další dvě hodiny minimálně.
Drak dosedl na velkou louku. Faileon mu poděkoval a on jen odfrknul páru z nozder, že na nás počká, aby nás mohl odnést potom zpátky.
Došli jsem k prvním stromům lesa a po malé cestičce jsme zamířili dál, kde se zdálo, že nic není.
Ale po asi deseti minutách chůze se před námi objevilo Faileonovo království.
Vypadalo to jako staré ruiny. Ale když odříkal nějaké své elfské zaklínadlo, objevil se jeho dům, který vypadal, jako by z pohádky vypadnul.
Bylo tu opravdu nádherně. I ráz krajiny se okamžitě změnil. Kolem domu byla rozkvetlá louka, skrz kterou protékal malý potůček. Když jsme obešli dům, čněly se za nimi skály a v jedné z nich byl průchod do jeskyně.
„Nejprve se najíme, ať máte sílu, a potom půjdeme tam,“ ukázal Faileon na jeskyni, a pak se otočil a šel do domu.
„Půjdu se najíst, ty bys měl taky, od včerejška jsme nic nejedli,“ políbil jsem Alexe a šel jsem za Faileonem, protože jsem opravdu začínal mít hlad, zvlášť po tom, co jsem přenosem vyčerpal své magické síly.
„Andre! Dej na Alexe pozor, aby neusnul!“ zavolal jsem ještě, než jsem vešel do toho nádherného domu.
Alexander
Teď jsem byl jako v Jiříkově vidění já.
To, co se před mýma očima ukázalo, bylo jako z té nejkrásnější pohádky.
Bylo tam tak nádherně, a já se už ani nedivil, že o tom Andrew tak básnil.
Ten mě taky hned chytl za ruku a nadšeně mě tahal, aby mě tu provedl, zatímco Faileon odešel do domu.
Nechal jsem se od Williama políbit, a pak už musel jít za Andrewem, protože jinak hrozilo, že mi utrhne ruku.
Svěží vánek, čerstvý vzduch, zpěv ptáků, krásná vůně květin, dokonce se mi zdálo, že i voda v potůčku je průzračnější než obvykle.
Neměl jsem ani šanci usnout potom, co Andrew za celou dobu nezavřel pusu. Ale byl jsem rád i za něj.
Když jsme se zastavili kousek od skal, na chvilku jsem se posadil do trávy a stáhl Andrewa k sobě.
„Jsi šťastný?" zeptal jsem se ho a pohladil ho po vlasech.
„Strašně. Miluju ho. Z celého srdce," zarděl se Andrew.
„To jsem rád. Jen chci, aby sis dával pozor. Faileon je elf, a já nechci, aby sis zase prošel něčím špatným. Víš, jaké si trdlo," usmál jsem se ne něj.
„Nejsem trdlo!" nafoukl se Andrew, ale jeho oči se smály.
„A ty? Jsi šťastný?" zeptal se mě.
„Jako nikdy. Ale nejšťastnější budu, až se tahle záležitost konečně uzavře," povzdechl jsem si a opřel si hlavu o jeho rameno.
Věděl jsem, že musíme za Faileonem a Williamem, ale venku bylo tak krásně.
„Nesmíš spát," zabručel Andrew a strčil do mě.
„Nespím," zahučel jsem. „Jen si užívám ten klid a pohodu."
Napadlo mě, jestli bysme s Williamem taky nenašli takové místo, klidné a krásné, kde bysme žili po zbytek svého života, ale William měl svůj krámek, a oba jsme se museli nějak živit, i když já měl za svou kariéru lovce nastřádáno docela dost peněz. A navíc... Zatím jsme se o tom ještě nebavili, ale nejspíš bych u řemesla rád zůstal. Jako Jerom. Lovec na volné noze. Bylo nás už jen pár, a problémy s „jinými“ pořád narůstaly.
„Měli bysme jít dovnitř," uslyšel jsem Andrewa, ale nějak jsem nebyl schopný donutit se a jít.
William
Byl to nádherný roubený dům. Všechno bylo ve dřevě, prostě bylo vidět, jak blízko má Faileon k přírodě.
Usadili jsme se v kuchyni ke stolu, a on hned pro všechny nachystal jídlo na talíře.
„Už se nedivím, že se tu Andrew chce k tobě nastěhovat,“ rozhlédl jsem se kolem sebe.
„Wille, víš něco o Andrewovi bližšího? Nebo, Alexander o něm něco ví?“ posadil se Faileon naproti mně a vážně se na mě zadíval.
„Nevím, znám ho teprve chvíli. Myslíš, že by mohl proti Alexovi něco podniknout?“ zpozorněl jsem a chtěl jsem vstát, že se za nimi půjdu podívat.
„Uklidni se. Nic takového,“ potáhl mě Faileon zpátky na židli. „Jen… Trochu jsem pátral po jeho minulosti. No, víš, nepustím si k sobě nikoho, o kom nic nevím.“
„A co jsi zjistil?“ začal jsem být zvědavý.
„O jeho současném životě zatím nic moc. Jen to, že tak, tak unikl smrti a Alex ho zachránil. Ale pátral jsem po jeho předcích. A jeho rodokmen mě zavedl až do Británie. Víš, co je zajímavé? Jeho předek sloužil u stejného krále, jako vy dva.“
Teď už jsem vyskočil na nohy a šokovaně se na něho díval.
A on mi říká, že mám být v klidu?
„Neboj se,“ postavil se i on a položil mi ruku na rameno. „Osud je zvláštní věc, co? Není divu, že na něho Alex narazil, a že mu je Andrew stále po boku od chvíle, kdy se seznámili. Andrew pochází z hodně starého rodu Coldwellů. Ten jeho prapředek byl totiž Alexův hlavní pobočník. Francis…“
Může to být ještě zvláštnější? Nejspíš ne. Možná tohle je to, proč se nám podařilo si vzpomenout?
V tomto životě máme stejná jména, jako při našem prvním setkání, v době, kdy nás Kinrel proklel. Sešli jsem se, aniž bychom se zabili. A teď navíc… Andrew je potomek Francise Coldwella…
„Fai! Fai!“ přerušil nás náhle Andrewův křik. „Fai! Williame! Alex usíná! Pojďte mi pomoct! Nemůžu ho udržet v bdělém stavu!“
Oba dva jsme se okamžitě rozběhli ven. Andrewův hlas se ozýval od vchodu do jeskyně.
„Oběd bude muset počkat!“ doběhl Faileon jako první k Alexovi a hned ho začal probírat.
„Pomoz mi ho svléknout,“ požádal Andrewa, a pak se otočil ke mně. „A ty se tak svleč! Půjdete tam pod ten vodopád, já si jen zaběhnu pro nějaké věci a hned jsem u vás!“
Společně s Andrewem svlékli Alexe, a když jsem odložil oblečení i já, vzal jsem ho do náruče a vstoupil jsem do jeskynního jezírka. Myslel jsem, že se ani nepohnu, jak byla voda studená. Dostával jsem křeče do nohou a málem se mi zastavilo srdce, když jsem byl ve vodě po pás. Sotva jsem se dokázal nadechnout, když na naše ramena dopadla voda z vodopádu, kam jsem se přesunul s Alexem v náruči.