Alexander
Do poslední chvíle všichni věřili, že i přes nepřízeň terénu a vztyčení obrany nepřítele, se nám díky Kinrelovi podaří vyhrát.
V prvních chvílích bitvy to tak i vypadalo. Všechno hrálo v nás prospěch, a Kinrel se skutečně činil. Formaci, kterou jsem sestavil, vojáci dodržovali bezchybně, a my tak postupovali poměrně rychle vpřed.
Jenže vše se změnilo v okamžiku, kdy se do boje přidal mág z druhé strany.
Nikdo si už nepamatoval jména těch, co padli jako první.
Bitevní vřavu brzo ovládl křik raněných. Ve zběsilém útěku, kdy Kinrelova mlha spíš uškodila, než pomohla, zakopávali koně o mrtvé a shazovali jezdce ze sedel.
I mému hlasu brzo došla síla, ale podařilo se mi na poslední chvíli aspoň zachránit, co se dalo a muže stáhnout do lesů.
Druhý den byla situace ještě horší, a přesto, že jsem měl chuť utéct, čest mi to nedovolila.
Má přilba vzala už dávno za své, a několikrát jsem i já unikl jen se štěstím hrobníkovi z lopaty. Nejspíš jsem za to mohl vděčit Williamovi a jeho prstenu.
Ovšem až třetí den jsem zjistil, jak mocné kouzlo ochrany do něj vložil.
Tehdy poprvé nás protivník použil jednoho z draků. Nejspíš proto, aby nás zastrašil.
Má čest mi kázala neustoupit.
A jen díky neskutečné disciplíně mých mužů se podařilo zabránit nejhoršímu.
S tuctem mužů jsem se rozhodl drakovi postavit.
Po litém boji a ztrátě poloviny z tuctu jsme zvítězili. A jen díky Williamově ochraně jsem vyvázl z boje nejlépe. Měl jsem pouze spálenou levou ruku a od právě klíční kosti, šikmo přes hruď až k levému boku se mi táhl krvavý šrám.
Bohužel, před bolesti mě nic nechránilo, ale ještě před tím, než jsem upadl do bezvědomí, jsem po Francisovi poslal zprávu pro krále. Teď už snad uvěří.
V posledních vteřinách jsem ještě myslel na Williama a na to, zda se ještě někdo uvidíme.
William
Několikrát jsem se ptal hvězd… Několikrát jsem se ujišťoval… Ale pokaždé odpověděly stejně.
Druhý den jsem to už nevydržel a šel jsem za králem, abych ho upozornil, že opravdu je tahle bitva prohraná. Že to bude obrovská ztráta, z které se jen tak nevzpamatujeme a budeme slabší než sousední království, ne které jsme s přesilou zaútočili.
Ale král mě poslal pryč s tím, že kdyby to bylo tak špatné, už by měl zprávy od Alexandera a šel by mu na pomoc. A nepomohly ani námitky, že nejspíš ani zprávu poslat nemůže, a že pomoc by byla stejně zbytečná.
Třetí den jsem neměl nikde stání. Snad jen automaticky jsem si připravil brnění, které sice nebylo přes celé tělo, jak tomu bylo u rytířů. Ale chránilo má nejcitlivější místa. Opatřil jsem je ochranným kouzlem a teď leželo na posteli a čekalo, až si ho nasadím.
Bylo po poledni, když jsem zaslechl šum a hluk, který se následně ozval na chodbách. Přiskočil jsem k oknu a díval se, jak se spousta mužů chystá do boje a podkoní a pacholci narychlo připravují koně.
Na nic jsem už nečekal. Zavolal jsem si sluhu, který mi pomohl obléct brnění, a jakmile jsem byl hotov, spěchal jsem ke králi.
Nechtěl nic slyšet o tom, že pojedu s nimi. Ale byl jsem neodbytný. Mohl bych se přenést, ale cesta to byla daleká, a kdybych to udělal, přišel bych o všechny své magické síly.
Vyrazil jsem napřed se skupinou mužů, s kterými jsme měli pročistit cestu, pokud by bylo potřeba. Francis byl unavený, ale něco ho hnalo vpřed a já začínal mít neblahé tušení.
„Je zraněný,“ přikývl po několikerém naléhání, aby mi řekl, co je s Alexem.
Po těch slovech jsem pobídl koně a tryskem jsem vyrazil vpřed.
Skoro se už stmívalo, když jsem dorazil na místo. Nechali jsme koně za skalisky, jako tenkrát, když jsem tu byl poprvé.
Ve vzduchu byl cítit kouř, spálenina, krev… Všude okolo byla cítit smrt, a čím víc jsem se blížil k bojišti, tím větší sílu to mělo.
„Kde je Kinrel? Kde je?!“ ptal jsem se každého, koho jsem potkal a mohl mluvit.
Ale nikdo nevěděl, kde ten zatracený královský mág je.
Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale jen matně jsem v nastupující tmě viděl vojáky, kteří tu stáli, seděli nebo leželi. Ukrývali se mezi stromy, a někteří z nich už jen čekali na svou poslední hodinku.
A pak jsem ho uviděl. U malého ohně, který tu ozařoval malý plácek mezi pěti vysokými stromy a keři…
Jeho vlasy nezářily. Neleskly se. Byly špinavé a zbrocené krví, stejně jako jeho oblečení. Brnění leželo vedle něj a meč, celý zakrvácený, byl opřený o strom.
„Alexi!“ vykřikl jsem a hned se k němu rozběhl. „Alexi!“
Sesunul jsem se k němu a hned kontroloval, jestli ještě dýchá. Oddychl jsem si, když jsem zjistil, že je na živu, a hned jsem ze svého vaku vytáhl věci, abych ho mohl ošetřit.
„Jak je na tom?“ ozval se vedle mne Francisův hlas, který už také se svou skupinou dorazil. „Posily tu budou každou chvíli.“
„Bude v pořádku,“ pokračoval jsem v ošetřování Alexe, aniž bych zvedl hlavu.
Ale vztek, zuřivost ve mně narůstala. Říkal jsem to. Snažili jsme se přesvědčit krále, ale on na to nedbal.
Nejraději bych je zabil všechny. Mága i krále za to, že jsou takoví hlupáci.
„Williame?!“ dotkl se najednou Francis mého ramene, ale skoro okamžitě uskočil, jako by se o mne spálil.
„Williame? Co se děje?““ zeptal se mně opatrně a o něco couvnul.
Všichni, kdo stáli poblíž se na mě zadívali a také začali couvat.
A měli proč…
Zvedl jsem hlavu k nebi. Byl právě Nov, a tohle, stejně jako bolest nad zraněným Alexem, zuřivost nad tím, že to nemuselo být, a co se vlastně stalo… To všechno mi dodávalo sílu, která teď šílenou rychlostí začínala nabírat na intenzitě. Moje zlatavá aura se kolem mne rozprostírala jako sluneční záře…
„Jdu to ukončit!“ zavrčel jsem nebezpečným tónem, který znamenal jediné.
V tuhle chvíli bylo nebezpečné se pohybovat poblíž mne. Nikdo z těch, kdo by se mne pokusil zastavit, si nemůže být jist svým životem…
Alexander
První, co mě probralo, bylo mé jméno. Slyšel jsem, jak na mě někdo volá, a pak na sobě ucítil něčí doteky. Nebyl jsem ale ještě schopen zcela vnímat, a až když kolem mne hluk zesílil, otevřel jsem pomalu oči a napřed se zmateně rozhlédl kolem.
Jen velmi pomalu mi začalo docházet, kde jsem, a co se vlastně stalo. U mého boku klečel Francis a díval se někam před sebe.
A pak jsem ho uviděl i já.
Tak děsivý, a přitom tak nádherný.
„Alexandere!“ přes hluk a lomoz jsem uslyšel krále.
„Vaše Výsosti…“ zaskřehotal jsem a pokusil se zvednout do sedu.
„Co se tu, u všech Svatých, stalo?!“ ve zlatém brnění, na místě, které obklopovala smrt, vypadal trochu nepatřičně, ale za jeho přítomnost jsem byl momentálně vděčný.
A spolu s přítomností Williama, se mi do žil začala vlévat nová síla.
„Kinrel… Kde je? Celou dobu nám lhal,“ zamračil jsem se, a králi vypověděl, co se doposud stalo.
Když viděl tu spoušť kolem sebe, když slyšel nářek umírajících, a kletby těch, co ještě dokázali stát na nohou, jako by se jeho mysl najednou rozjasnila.
Přísahal bych, že oči se mu najednou rozjasnily a on zamrkal, jako by se probral z dlouhého snu.
„Promluvíme si o tom…“ přikývl, a pak se otočil na pár vojáků, co přijelo s ním, „najděte Kinrela a svažte ho! A v žádném případě ho nespouštějte z očí!“
Pak se otočil ke mně a k Williamovi, který začal propouštět svou moc, až někteří muži začali ustupovat z cesty.
„Zastavím ho… Takhle ublíží jen sám sobě. Pak se s nimi vypořádáme…“ za Francisovy pomoci jsem vstal a pomalu se vydal k Williamovi.
Na brnění jsem kašlal, stejně jako na to, že jsem byl do pasu nahý, jak se mě pokoušeli ošetřit.
Viděl jsem jen Williama, který zatlačoval nepřítele i jejich mága, který se pokoušel vyslat i druhého draka, ale William ho snadno odrazil.
Jenže jsem taky cítil, jak rychle se propadá do temnoty. Aura, kterou jsem kolem něj spatřil už nebyla tak zářivá.
Došel jsem až k němu a postavil se před něj.
Ruku s prstenem jsem položil na jeho hruď, a dlaň druhé ruky na jeho tvář, která žhnula jako tisíc sluncí. V jeho očích jsem viděl vztek, bolest i bezmoc. Jeho tvář byla zkřivená strachem.
„Už je to v pořádku, lásko. Prosím, přestaň. Ubližuješ si…“ zašeptal jsem do praskání magie, která obklopila i mě a já cítil, jak se mi doslova vaří krev v těle.
Doufal jsem, že mě William bude vnímat, protože pokud ne, nejspíš teď zemřu jeho rukou.
William
„Williame, zastav se!“ chtěl mě chytit jeden z rytířů, ale já se mu vytrhl.
„Ať se všichni muži stáhnou do bezpečí, jinak neručím za jejich životy!“ zakřičel jsem místo toho a hnal jsem se vpřed.
Všichni naši muži se okamžitě začali stahovat z planiny do lesů. A já se zastavil uprostřed, před ohořelými hradbami, které si nepřátelé vybudovali. Jedním máchnutím ruky jsem přivolal silný vichr, který okamžitě hradby vyrval ze základů. I muži na druhé straně, kteří teď byli naši nepřátelé, začali rychle utíkat k hradbám svého města.
Nechal jsem je. Ač jsem byl vzteky bez sebe, zatím jsem nikoho nezabil.
Zvedl jsem ruce k nebi, odkud jsem čerpal svou sílu a cítil jsem, jak mě doslova spaluje. Uvolnil jsem veškerý svou hněv i načerpanou sílu do plamenné stěny, která se vztyčila mezi námi a nepřáteli.
A v tu chvíli se zpoza hradeb vyřítil obrovský drak. Nemohl jsem dovolit, aby na nás zaútočil. Ten by plameny proletěl jako nic. Znovu jsem tedy zvedl ruce k nebi a začal rychle odříkávat kouzelné formule. I přes nastupující tmu bylo vidět, jak se okamžitě nakupily mraky a netrvalo ani mrknutí oka a z nebe se spustil prudký liják, doprovázený silným hromobitím a silnými blesky sahajícími až k zemi.
V tuhle chvíli se drak zastavil. Byl dezorientovaný blesky, které lítaly v jeho těsné blízkosti a hromobití ho ohlušovalo.
„Vyřiď králi, že nechceme žádný zbytečný boj. Ať přijde a začne vyjednávat s naším králem!“ zakřičel jsem na nebohého draka, který se přes tu šílenou bouři snažil dostat do úkrytu.
Viděl jsem, že je vyhráno. Ale i když jsem chtěl, nedokázal jsem skončit ve svém řádění…
Měl jsem zatemněnou mysl, a i když jsem vyžádal mírové jednání, přesto pro mne stále byli všichni nepřátelé, kteří chtěli zabít mého Alexandera.
Všichni, kdo se ho, byť jen prstem dotkli, zemřou…
Vichr ohýbal stromy až k zemi, bouře neustávala a ohnivá zeď nabírala na výšce a na síle.
A já jen jakoby z dálky, zaslechl ten známý hlas…
Ale nedokázal jsem se zastavit.
Až teprve, když jsem ucítil to hřejivé teplo na hrudi, a pak na tváři, přesunul jsem zrak na toho, kdo stál přede mnou.
Viděl jsem ho… jeho tvář… Viděl jsem, jak něco říká, ale neslyšel jsem.
Ale v momentě, když se mu tvář zkřivila bolestí, procitl jsem.
Moje magie mu ubližuje. Říkal, že my mágové ubližujeme lidem…
Nechci mu ubližovat…
Zamumlal jsem několik slov a ruce zvednuté k nebi jsem sevřel v pěst.
Bouře okamžitě utichla a ohnivá stěna zmizela.
„Alexi… Alexandře…“ vydechl jsem a zcela vyčerpán jsem se svezl k zemi.
Alexander
I když jsem byl ještě před chvilkou na pokraji sil, vidět Williama v tomhle stavu mi rozproudilo krev v žilách. Tentokrát jsem to byl já, před kým vojáci uskakovali, když jsem vzal Williama do náruče a nehledě na svou bolest ho nesl do relativního bezpečí lesa.
I samotný král se zalekl mého výrazu, když jsem se na něj otočil, zatímco jsem Williama opřel zády o strom a vyžádal si mokrý hadr, který jsem mu položil na čelo.
„Je načase to ukončit. A Kinrel za tohle zaplatí,“ zavrčel jsem, sebral špinavou a roztrženou halenu ze země, i poničenou kroužkovou, košili, natáhl si to na sebe, a sebral meč opřený o další strom.
„Tvé brnění…“ špitl Francis.
„Nepotřebuju ho. Teď už ne…“
Pak se můj silný hlas roznesl lesem, jak jsem znovu svolával muže a na příkaz krále jim řekl pravdu o tom, co se tu dnes stalo.
Předal jsem pak slovo králi, který sliboval, že se za dnešek všem dostane náležité odměny a Kinrel bude potrestán, jak si zaslouží.
Mrtvým to sice zpátky život už nevrátí, ale nebylo potřeba přicházet o další.
Vyhoupl jsem se do sedla a spolu s králem znovu vyjeli z lesa, do čela bitvy, která byla díky mágovi opět nemilosrdná, ale tentokrát jsme nakonec vyhráli, a to jen díky Williamovi.
Zachránil krále, zachránil království, zachránil mě.
Po čtyřech dnech, zbytečně prolité krve, stovkám mrtvých a raněných, se konečně oba králové rozhodli domluvit a na povrch vyšla pravda, jak vlastně celý konflikt vznikl.
Byl jsem k smrti vyčerpaný, od zranění mě bolelo celé tělo a sotva se držel na nohou, přesto jsem neváhal klesnout před Williamem na kolena a obejmout ho kolem krku, zatímco se muži šikovali, nakládali na provizorní nosítka mrtvé a raněné a chystali se konečně tohle prokleté místo opustit.
„Omlouvám se, že jsi musel zajít tak daleko… Doufám, že jsi v pořádku. Za chvilku pojedeme domů…“ zaskřehotal jsem a odtáhl se, abych mu mohl pohlédnout do očí a pohladit po tváři.
Pak jsem si všiml stříbrného záblesku v jeho vlasech.
„Vzal sis ji…“ vydechl jsem a dotkl se spony, kterou jsem mu v náš poslední společný den nechal ležet na stole.
William
Probral jsem se a zmateně hleděl kolem sebe. Nechápal jsem do určité míry, co se vlastně stalo.
Sundal jsem z čela mokrý hadr, a otřel si s ním celý obličej, abych se trochu zchladil. Stále jsem cítil to spalující horko černé magie, která mě zasáhla ve chvíli, kdy jsem šel proti nepřátelskému mágovi.
Posilněn svými vlastními silami, které dnes, když je Nov, jsou opravdu o hodně větší, jsem šel proti nepříteli, ale sám jsem část jeho černých sil na sebe přitáhl.
Jen díky Alexanderovi jsem se dokázal zastavit a nikoho přitom nezabil.
Znovu jsem se kolem sebe rozhlédl, ale nikde jsem neviděl Alexandra a ani krále. Zato před námi se ozýval hluk.
Vstal jsem a šel na kraj lesa. Zamrazilo mě, když jsem viděl tu zkázu, kterou jsem způsobil. A také… Neviděl jsem v té tmě dobře, ale bylo mi jasné, že Alexander znovu bojuje po boku krále.
Byl jsem zcela zbaven svých magických sil. Sotva bych teď dokázal i sebemenší kouzlo. Potřeboval jsem si odpočinout, ale nedokázal jsem ustát na jednom místě.
Tak jsem aspoň přiložil ruku k dílu a pomáhal jsem ošetřovat raněné.
Když jsem cítil, že nezvládám hnout už ani prstem, znovu jsem se posadil ke stromu, abych si odpočinul. Jen jsem se díval do dálky, do ustupující tmy, kde stále zuřil boj.
Noc končila a slunce začínalo přebírat svou vládu, když zvuky z bojiště konečně utichly. Chtěl jsem se zvednout a jít se podívat, ale v tu chvíli se přede mnou objevil Alexander a zcela vyčerpaný doklekl přede mne a objal mě.
„Jsem rád, že jsi živý,“ oddechl jsem si, když i já ho pevně objal.
Jeho tělo se stále třáslo, jak byl nabitý vším tím, co se stalo. Pohladil jsem ho po vlasech a políbil.
Pak jsem natáhl jednu ruku nahoru a stáhl jsem ze svých vlasů sponu, kterou mi daroval.
„Vzal jsem si ji. Nemohl jsem jinak. Děkuji za ni. Je krásná,“ protočil jsem ji v ruce, ale pak jsem se zarazil.
Na jednom místě byla naprasklá.
Dotkl jsem se toho místa prstem a hned jsem ucuknul.
„Zachránil jsi mi život,“ ukázal jsem Alexovi prasklinu, která vznikla zásahem černé magie.
Ochránil mě, aniž by si toho byl vědom. Zabalil jsem ji do plátna a uschoval v kapse.
„Pojď, vrátíme se domů,“ zašeptal jsem mu do ucha, ještě jednou ho políbil a pomohl jsem mu vstát.
Opravdu jsem se chtěl vrátit. Pohled na bojiště a na to, co jsem způsobil, byl zničující…
Alexander
Věděl jsem, že pro Williama to musí být těžké. Nevím, v kolika bitvách byl, kolikrát použil tak silnou magii, ale když jsem viděl jeho bolest v očích, když se rozhlížel po bojišti, sevřelo se mi srdce.
Podpírajíc jeden druhého jsem ho dovedl ke svému koni a počkal, až se vyšvihne do sedla, abych si mohl vylézt za ním.
Sice měl svého vlastního koně, ale ten teď bude užitečnější někomu jinému.
Celou cestu do království jsem ho pevně objímal, občas ho políbil do vlasů nebo na krk, aby věděl, že jsem tu pro něj.
Cesta to nebyla veselá. Po opravdu velmi dlouhé době naše království utržilo takovou ztrátu a bylo to znát i na ostatních. Nezpívaly se písně, neozývalo se všeobecné veselí.
Hned v podvečer se ponořilo město do smutku, a skoro na všech domech se vyvěsily černé prapory. Mrtví byli předáni rodinám, a o ty, co žádnou neměli, se postarali duchovní v chrámu.
Kinrel celou cestu do žaláře vykřikoval, jak byl oklamán, že to není jeho vina a apeloval na královo srdce a rozum, ale tentokrát se mu už nepovedlo panovníka očarovat.
Každý se rozešel po svých a já s Williamem strávil čtyři dny v posteli, než jsme byli schopni předstoupit před krále a podat zprávu. Další den, už skoro v plné síle, jsme byli znovu předvoláni, aby se rozhodlo, jaký trest se Kinrelovi udělí.
„Kvůli tvé chybě přišlo království o mnoho dobrých mužů! Ženy ztratily své manžele, děti své otce! Podíváš se jim do očí a řekneš, že to byla chyba?!“ můj hlas se rozlehl trůním sálem.
Stál jsem na prvním stupínku schodu, otočen zády ke králi a čelem do místnosti.
Přede mnou klečel Kinrel, oblečený do prostého oděvu, s kruhy pod očima, rozcuchanými vlasy, a skoro šíleným pohledem.
Kromě nás byl v sále ještě William, dva kněží, několik Kinrelových pomocníků, a pár králových rádců. U dveří pak stálo několik sluhů a vojáků.
Všichni přihlíželi, a i když tomu stále někteří nechtěli uvěřit, král už nechtěl slyšet jediné slovo.
„Nemůžu…“ zaskřehotal Kinrel, ale přerušil jsem ho, když jsem špičkou meče klepnul do podlahy.
„Král mi dovolil nad tebou vynést rozsudek, i když je proti veřejné popravě, kterou jsem navrhoval. Je ale velmi shovívavý a tvrdí, že za své předchozí služby si smrt nezasloužíš. Nepůjdu proti jeho rozhodnutí. Proto budeš vyhnán do hor. Bez jídla, bez peněz, bez jediného pomocníka. Budeš mít den na to, abys dal dohromady své záležitosti a vyklidil místnosti, které ti byly zde na hradě přiděleny. Tví pomocníci budou propuštěni, a bude s nimi zacházeno jako s tvými spojenci. Odveďte ho!“ poslední mé slovo zaznělo jako prásknutí bičem, a ještě jsem ho ani nedopověděl, a hned dva vojáci se s chutí hnali dopředu, aby to byli právě oni, kdo Kinrela odvedou. Bylo mi jasné, že to dělají z toho důvodu, aby si ho vzali do parády, protože král byl sice proti jeho smrti, ale o zranění nikdo nemluvil.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Jak to jen svým poddaným vysvětlím?“ ozval se král, když za odcházejícími zapadly dveře.
Prudce jsem se otočil, až se mi vlasy rozlétly kolem hlavy a popošel o stupínek výše.
Hrdě jsem se postavil, meč opřel o podlahu a založil ruce na jílci.
„Vaši poddaní vás milují, Výsosti. A budou vás milovat i nadále, protože za to, co se stalo jste nemohl. Byl jste pod silnou kletbou, jak řekl William, a můžeme být jen rádi, že jste přežil,“ promluvil jsem rázně.
„Díky tobě a Williamovi je království zachráněno. Nikdy se vám nebudu moci dostatečně odvděčit. Jakékoliv přání, které vyslovíte, je předem splněno. Teď ještě musím ale vyřešit záležitost ohledně pozice prvního královského mága.“
„Výsosti, jestli dovolíte, nic od vás nežádám, ale… Měl bych návrh, koho na tuto pozici dosadit,“ otočil jsem hlavu k Williamovi a mírně se usmál, „William se na tuhle pozici hodí ze všech nejlépe.“
William
Dalších pár dní bylo smutných.
Ale na rozdíl od jiných, já měl štěstí, že Alexandr přežil a vrátil se zpátky na hrad.
Z použití své magie jsem byl strašně vyčerpaný, stejně jako Alex. Bojoval čtyři dny a nebyla to procházka růžovým sadem. První dny jsem nechal své pomocníky, aby ho ošetřovali, protože ani já nebyl schopen se hnout.
Ale bylinné odvary a masti, které jsem ještě před bitvou namíchal, nám hodně pomohly. Alexovy rány se pěkně hojily a oba jsme získali zpátky svou sílu.
A tak, když jsme předstoupili před krále, mohl jsem jít hrdě a se vztyčenou hlavou.
Kinrela mi nebylo ani trochu líto, i když vypadal opravdu bídně. Ale udělal obrovskou chybu, která mnohé stála životy a zdraví. Když ho odváděli, jeho zrak se setkal s mým, ale vzápětí byl odtažen do svých komnat, které musí ještě před soumrakem opustit, stejně jako hrad i město.
Ale s jeho kvalitami jsem věděl, že bude schopen se o sebe postarat.
Ještě jsem se díval na zavřené dveře, když jsem zaslechl mé jméno a prudce jsme se otočil.
Málem mi zaskočilo, když jsem slyšel Alexanderův návrh. Ale netroufal jsem si králi, který hned souhlasil, odporovat.
Byla to pro mne pocta, a já si toho náležitě cenil. Hrdě jsem přijal označení královského mága. Šerpu a prsten, který od toho dne zdobil mou pravou ruku.
Když nás konečně král propustil, cítil jsem se z toho všeho unaven. William se šel podívat na pokoje svých mužů, jestli mají všechno a léčí se, a já zamířil do pokoje s tím, že pak za mnou přijde.
Právě jsem procházel chodbou ke svému pokoji, když jsem se zarazil. Proti mně šel Kinrel a upřeně se na mě díval. Na moment se ohlédl, kde jsou strážci, a když viděl, že jsou ještě daleko, rychle ke mně došel.
„Tohle ti nedaruji,“ postavil se tak blízko, že jsem cítil i to víno, které musel před chvíli vypít. „Tenhle post ti nevydrží dlouho. Brzy si ho vezmu zpátky a tvoje hlava se bude válet na popravišti. Proklínám tě za to, co jsi udělal. Proklínám tě za to, že musím trpět takovou potupu. Ty a Alexander nikdy nebudete šťastní. Budete se nenávidět, zabíjet jeden druhého. A ne, jen v tomhle životě… Ale v každém dalším, které prožijete. A teprve s posledním výdechem si vzpomenete. Budete bolest ze ztráty toho druhého prožívat stále dokola, abyste na počátku dalšího života zas zapomněli."
Couvl jsem, když začal pronášet své výhružky. Nebral jsem ho moc vážně, necítil jsem z něj ani trochu jeho magické moci. Ale i přesto mě zamrazilo, jak může být člověk tak zlý. Jak někdo může někomu přát jen to nejhorší…
„To se nikdy nestane. O to se postarám,“ zavrčel jsem na něj nakonec a mávl na strážce, aby ho odvedli, jinak bych byl schopen ho na místě zaškrtit.
Alexander
Když nás král propustil, musel jsem do kasáren a ani si nestačil s Williamem říct víc než, že za ním pak přijdu.
Doufal jsem, že se na mě nebude zlobit, protože tohle jsem s ním vůbec neprobíral, i když jsem tak nějak tušil, že k tomu nakonec dojde.
Navíc, konečně po pěti hektických dnech, kdy jsme se dávali dohromady nebo řešili povinnosti spojené s bitvou, jsme mohli být nerušeně spolu, a já nechtěl, aby to skončilo hádkou nebo špatnou náladou. I když jsem se za celou dobu s Williamem ještě nepohádal, tohle bylo docela závažné rozhodnutí a udělal jsem ho bez jeho vědomí.
Před muži v kasárnách jsem ale nemohl dát najevo neklid, protože sami teď potřebovali někde nabrat sílu.
Všichni se pomalu zotavovali, rány se hojily, zbraně a zbroje se opravovaly, ale zmařené životy už nikdo nevrátí.
Přesto jsme museli jít dál, protože další válka s jinou zemi by klidně mohla přijít hned zítra.
Když jsem si konečně splnil své povinnosti a ujistil se, že všechno probíhá v nejlepším pořádku, trochu s obavami jsem se vracel k Williamovi.
A sotva jsem otevřel dveře a spatřil jeho výraz, srdce mi pokleslo.
„Zlobíš se, viď? Omlouvám se, vím, že jsem to s tebou měl napřed probrat. Je to závažné rozhodnutí a já ho udělal sám, aniž bych věděl, jak se cítíš. Vím, že se asi na mě zlobíš, ale chtěl bych dnes strávit večer s tebou. V klidu. Po tolika dnech si to oba zasloužíme. Měl jsem se tě zeptat, jen... prostě, přišlo mi to jako nejlepší nápad. Já první rytíř, ty první mág..." rozpačitě jsem se zasmál, skopl z nohou boty, odhodil plášť a přešel k Williamovi.
Natáhl jsem ruku, ale pak ji zase spustil a prosebně se na něj zadíval.
Chtěl jsem, aby tohle byl nás večer a nechtěl jsem ho kazit hádkou.
William
Vešel jsem do pokoje a rozčíleně ze sebe shodil šerpu. Chodil jsem sem a tam a přemýšlel, proč Kinrel říkal ta slova. Co ho víc rozzlobilo? To, že byl vyhnán, nebo to, že jsem převzal post královského mága?
V každém případě, pokud by neudělal tuhle životní chybu, pokud by si dal říct, stejně jako král, dalo se to vysvětlit v klidu. Každý chybuje, a pokud by přiznal, že se v něčem mýlil, král by mu ve své dobrotě určitě odpustil. Ale takhle… A ještě použil kletbu na krále…
Tohle se už odpustit nedá, zvlášť ty zmařené životy.
Byl jsem tak zamyšlený nad Kinrelovými slovy, že jsem si ani neuvědomil, že Alex vešel do pokoje.
Podíval jsem se na něho a snažil si uvědomit, co říkal.
„I když bych raději žil v ústraní, přesto se nezlobím. Navíc, král teď nemá nikoho, kromě mě, kdo se vyzná v magii a kouzlech. A takhle mám i víc volnosti,“ přitáhl jsem si ho a políbil, když jsem viděl, jak je z toho nešťastný.
„Opravdu se nezlobím.“
Přemýšlel jsem, jestli mu mám říct, čím nám Kinrel hrozil. Ale nakonec jsem to zavrhnul, abych mu nepřidělával zbytečné starosti.
Potlačil jsem Alexe ke stolu, aby se posadil a vyšel jsem na chodbu. Zavolal jsem služebnou, a poprosil ji, aby nám donesla něco k snědku, a to nejlepší víno.
Když to všechno bylo pak později rozloženo na stole, vypadalo to jako malá hostina.
Nalil jsem víno do pohárů a jeden jsem Alexovi podal.
„Připijme si na tu velkou změnu. Myslím, že oslava je tady na místě,“ usmál jsem se na Alexe a přiťukl si s ním.
Alexander
Úlevně jsem vydechl, když řekl, že se nezlobí, a pak navrhl přípitek.
Sice mi neřekl důvod svého špatného rozpoložení, ale já nechtěl naléhat.
Přiťukl jsem si s ním a vypil skoro celý pohár najednou.
„Přemýšlel jsem, že si k tobě nastěhují i zbytek věci, pokud ti to nevadí. Stejně jsem teď permanentně u tebe a můj pokoj zeje prázdnotou," vzpomněl jsem si mezi řečí na věc, kterou jsem s Williamem chtěl probrat už před bitvou.
Zadíval jsem se na něj přes stůl a přivřel oči.
Silné víno, společně s tím, že se už všechno vyřešilo, způsobilo, že jsem najednou začal pociťovat zvláštní horko.
Vstal jsem, přešel za Williama, rozpustil mu cop a začal si pohrávat s jeho vlasy.
„Jsi tak nádherný," zašeptal jsem mu do ucha a otřel se o něj rty.
Pak jsem vzal ze stolku kartáč a začal pročesávat jeho vlasy.
„Slib mi, že se nikdy neostříháš," líbnul jsem ho do vlasů, objal ho a položil mu ruce na hruď.
William
Měl jsem rád, když si Alex hrál s mými vlasy, nebo mi je česal. Nikomu jinému bych to nedovolil, ale u něj… Opravdu jsem si to užíval.
„Slibuji, že se nebudu stříhat, teda jen kromě nejnutnějších úprav,“ pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, že si takhle po nich budu nejspíš za chvíli šlapat.
Potáhl jsem Alexe před sebe a usadil si ho na klíně. I já jsem mu rozpustil Alexovi vlasy, a pročesal je.
„Jsi vážně jako slunce,“ pohladil jsem ho nakonec po zádech. „Myslím, že mám hlad. Na tebe…“
Zvedl jsem se i s ním a bez dalších okolků jsem zamířil k posteli, abych mu ukázal, co takový můj hlad znamená…
Celý den a noc jsme skoro vůbec nevylezli z pokoje. Ale tentokrát to nebylo proto, abychom si odpočali a načerpali síly a uzdravili se. Po těch úmorných dnech, plných nepokoje a bolesti, to bylo jako balzám na duši. Byl to ten nejlepší lék na zahojení všech ran…
Uběhla nějaká doba, kdy jsem začal působit, jako hlavní královský mág. Rozšířil jsem řady svých pomocníků, a dokonce mezi nimi našel i jednoho, který by mě jednou mohl zastoupit, až by přišel můj čas.
Zima pominula a tu nešťastnou bitvu připomínaly už jen hroby, na kterých s příchozím létem začaly vykvétat polní květiny.
Sousední král se sešel s naším několikrát. Stali se z nich nakonec přátelé, a naše království si vzájemně slíbily pomoc, a to se ztvrdilo smlouvou, kterou oba dva podepsali.
Na Kinrelovy výhružky jsem už dávno zapomněl. Kdyby chtěl něco podniknout, určitě bych to už poznal. A navíc Alexandera chrání prsten.
Všechno se zdálo být dobré. Byl jsem spokojený a šťastný, protože jsem měl po boku nejúžasnějšího muže. A já ztratil veškerou opatrnost.
A najednou… Přišlo to jako blesk z čistého nebe.
Král po jedné výpravě do sousedního království ochořel, a přes veškeré mé i felčarovy snahy, chřadl čím dál víc. Bylo jasné, že se další zimy nedožije. Možná už ani konce tohoto léta…
Alexander
Stál jsem v trůním sále u paty schodiště vedoucí k trůnu po levé straně, zatímco William stál naproti mně.
Oblečený do černé a zlaté jsem já, stejně jako všichni ostatní čekali na příchod nového krále.
I přes veškerou Williamovu snahu, se totiž toho předchozího, který náhle onemocněl, nepodařilo zachránit. Nevyčítal jsem mu to. Věděl jsem, že udělal všechno, aby krále zachránil, ale už jsem zaslechl pár takových, kteří roznášeli klepy o tom, že je to až moc velká náhoda. Sotva přišel na hrad, nedalo se zabránit zdrcující bitvě, svedl prvního rytíře, nechal vyhnat mistra Kinrela, sám nastoupil na jeho místo, a teď ochořel a zemřel samotný král.
Trestal jsem každého, kdo s tímhle přišel a veřejně to rozšiřoval. Bohužel, i přes snahu mých vojáků, se klepy stále rozšiřovaly.
Doufal jsem, že se to změní s příchodem nového krále, se kterým jsem měl už tu možnost se setkat. Byl to jediný králův příbuzný, který žil na svém hradě ve vzdálenějším městě a jednou jsem ho byl i s králem navštívit. Byl to svérázný muž, ne tak laskavý, ale věděl jsem, že království i tak bude v dobrých rukou. Možná trochu tvrdších, ale lidé si zvyknou.
Podíval jsem se na Williama a usmál se na něj. Byl mým životem. Byl vzduchem, který jsem dýchal. Miloval jsem ho čím dál víc, a život bez něj jsem si nedovedl představit. Říkal, že jsem jeho slunce, ale to on byl moje.
Francis, který stál vedle mě, a kterého jsem mezitím povýšil na svého nástupce, do mě drcl, když jsem se tak zamyslel, že mi uniklo i otevíraní těžkých dveří.
Otočil jsem hlavu tím směrem a stejně jako mnozí v sále, zalapal po dechu.
Král přišel i s doprovodem. A ten hlavní byl…
Kinrel.
Už jsem otevíral pusu a udělal krok vpřed, když mě přepadla náhlá a silná bolest hlavy, až jsem zavrávoral a Francis mě musel podepřít. Slyšel jsem jeho naléhavý hlas, ale slovům nerozuměl. Musel jsem se kousnout do rtu, abych nevykřikl bolestí a na moment sevřel Francisovu paži tak silně, až sebou škubl.
Zaslechl jsem i vzrušené hlasy v sále, dokonce i to, jak někdo vykřikl, ale nebyl jsem schopen vnímat do té doby, dokud nepromluvil Kinrel.
A v tu chvíli, jako by se má mysl najednou rozjasnila, bolest ustoupila, a já jen zmateně zamrkal.
„Mí drazí! Předstupuji před vás v pokoře, v tuhle nejtěžší chvíli, abych vám zvěstoval pravdu! Smrt našeho krále, mé vyhnání, nástup na post prvního mága, drtivá porážka v bitvě se sousedním městem, to všechno je vina jen a pouze jednoho muže! Od té doby, co ho král pozval na hrad se děje jedno neštěstí za druhým! Dokonce svými kouzly svedl i královského prvního rytíře, aby měl co nejblíže ke králi a mohl ukončit jeho život!“
Sálem to vzrušeně zašumělo, ozvalo se pár výkřiků, a dokonce nejedna dáma omdlela.
Podíval jsem se naproti sebe, na muže, kterého jsem já sám, aniž bych věděl proč, doporučil na pozici prvního královského mága, a zamračil jsem se.
„Tím mužem je William Bloodworth! To on je příčinou všech příkoří! To on je vinen a mám důkaz! Ale o jeho osudu, nechť rozhodne nový král!“ s těmi slovy se Kinrel uklonil a otočil se na krále, který už seděl na trůnu.
„Slyšel jsem vše, co se stalo. Dokonce jsem si nechal přizvat i krále ze sousedního království. Podle jejich mága, je tenhle muž,“ ukázal na Williama, „nebezpečný a plný zlobné černé magie.“
Výkřiky v sále teď už nešly přeslechnout a šířily se jako požár.
„A proto!“ zvýšil král hlas, aby si získal znovu pozornost, „bude souzen za velezradu a královraždu! Bude popraven stětím hlavy, a to za tři dny v poledne! Svažte ho, nasaďte mu roubík a odveďte do žaláře! Nechť z nikým nepromluví ani slovo!“
„Alexandere!“ vykřikl Francis vedle mě, a v tu chvíli sál na moment oněměl a všechny hlavy se stočily ke mně.
Díval jsem se před sebe na muže, který našemu království způsobil tolik bolesti a cítil neuvěřitelný hněv.
„Spoutejte ho a odveďte! Ve jménu krále!“ zaburácel můj hlas síní.
William
Poslední dny mi nebylo moc do zpěvu.
Už delší dobu jsem viděl, že hvězdy nejsou mému osudu nakloněny, stejně tak, jako mé lásce k Alexovi. Ale mlčel jsem. Nechtěl jsem mu přidělávat starosti, kterých už teď měl víc než dost, když král zemřel a čekalo se na jeho nástupce.
A ten přišel. Byl to normální chlap, s kterým bych si určitě vypil pohár vína. Ale ten, kdo stál po jeho boku…
Srdce se mi málem zastavilo, když jsem ho viděl. Nebyl jsem schopný ani jediného slova odporu.
Jen jsem hleděl na Alexe, jak se skoro hroutí k zemi a snaží se nevydat ani hlásku, i když očividně trpěl bolestí a já nevěděl příčinu. Až teprve, když se kolem mne náhle udělal prostor a strážci vykročili ke mně, došlo mi, čeho jsem svědkem.
Zhluboka jsem se nadechl, přivřel oči a chtěl odříkat kouzelnou formuli, abych se mohl přenést.
Ale jako bych náhle ztratil hlas. Všechny mé vědomosti a znalosti jako by mi někdo vytáhl z hlavy.
Neměl jsem ani trochu svých magických schopností…
Byl jsem zděšený. Ani ne tak proto, že mě popadli a táhli jako nějakého trestance. Ale proto, co se dělo mně, a co se dělo Alexovi. Myslel jsem si, že mi pomůže, a zmíní aspoň, že všechna ta obvinění jsou nesmysl. Ale on jen stál a mlčel, a díval se na mě jako na cizího.
„Alexi?“
Chtěl jsem ještě něco říct, ale v tu chvíli mě srazili na kolena. Svázali mi ruce a nasadili roubík.
I kdybych ještě měl nějakou sílu, teď jsem nebyl schopný vůbec ničeho. Byl jsem ze všeho v šoku, ale hlavně…
Cítil jsem chlad, který ke mně šel od Alexandra. Díval jsem se na něho, snažil jsem se mu aspoň pohledem říct, že je to všechno nesmysl. Ale on… Jako by byl očarovaný.
Můj pohled padl na Kinrela, který se vítězně usmíval. Chtěl jsem se na něj vrhnout a zabít ho, třeba ho ukopat, ale v tu chvíli mě znovu silná ruka srazila k zemi.
V šoku a s bolestí v srdci jsem se díval na Alexandra, který nade mnou stál s taseným mečem a výhružně se na mě díval.
„Všechna obvinění jsme náležitě prošetřili, a je to tak, jak říká ctihodný mág Kinrel z rodu Rashawů. Nebudu mít slitování s někým, kdo tak silně ovlivnil život mého předchůdce. Zavinil smrt spousty mužů v nesmyslné bitvě, aby sám vystoupil jako hrdina a byl za to oslavován, a vetřel se do královy přízně. Nebudu mít slitování s člověkem, který zavinil smrt krále! Za tři dny bude popraven! Odveďte ho!“
Hlas nového krále se nesl sálem jako hromobití, a bylo jasné, že nemíní ustoupit. Nemělo cenu se jakkoliv obhajovat, protože on už byl rozhodnutý.
Alexander dal povel strážcům, a ti mě popadli a nešetrně táhli pryč. Ale Kinrel nám ještě zastoupil cestu.
„Říkal jsem ti, že se vrátím,“ uchechtl se pak se nahnul až ke mně a zašeptal mi do ucha: „Pamatuješ na má slova? Tohle je jen začátek, který nebude mít konce.“
Pak se Kinrel narovnal a surově mě popadl za ruku. Serval mi z prstu královský prsten, označující mě za hlavního mága.
„Tohle už nebudeš potřebovat,“ stejně tak ze mě serval šerpu. „Užij si to potupení, jako jsem si ho musel protrpět já.“
Alexander
Ještě týž den jsem předstoupil před své vojáky a omluvil se za své chování, a za to, že jsem se nechal tak obelstít.
Pár mužů nesouhlasně zamručelo, nejvíc proti byl Francis, který na mě naléhal a tvrdil, že to určitě nebyla Williamova chyba, že mě skutečně z hloubi srdce miloval, jako já jeho, až jsem mu musel pohrozit žalářem, pokud toho nenechá.
Druhý den jsem zašel za novým králem, abych s ním probral všechny záležitosti týkající se města hlavně po vojenské stránce, a samozřejmě došlo i na řeč o popravě.
Požádal mě, jestli bych já nechtěl být tím, kdo tomu zrádci setne hlavu, protože mně ublížil nejvíce. Ale, i když jsem chtěl přikývnout, i když jsem chtěl držet meč, který by ukončil jeho život, něco mi bránilo ta slova vyřknout.
Den před popravou jsem s Francisem sešel do věznice, abych se podíval, jak si ten zrádce vede.
Nezacházeli s ním zrovna šetrně, a já se ani nedivil.
Byl nahý, kromě tenkých plátěných kalhot, vlasy měl rozcuchané, pod očima výrazné kruhy, tělo samý strup a modřinu. Na okamžik se mi stáhlo srdce, a já natáhl ruku vpřed, jako bych si na něco vzpomněl, ale zakašlání jednoho ze strážných mě vrátilo zpět.
„Veliteli, mistr Kinrel říkal, že vás máme poslat pryč, pokud se tu objevíte, protože by se mohl zrádce pokusit vás zase svést na svou stranu. I všichni jeho pomocníci už byli uvězněni nebo vyhnáni z města, aby neměl žádnou šanci. A taky máme zakázáno mu sundávat roubík.“
„Veliteli, myslím, že by sis s ním měl promluvit,“ šeptl vedle mě Francis, ale když jsem po něm hodil varovný pohled, zmlkl a stáhl se.
Přistoupil jsem k vězni blíž, sevřel jeho vlasy a škubl mu hlavou dozadu, abych mu mohl pohlédnut zblízka do tváře.
„Osobně bych tě nejraději upálil. Abys cítil bolest a trpěl co nejdéle za to, co jsi provedl. Mistr Kinrel a král jsou velmi shovívaví. Král mi navrhl, ať provedu osobně tvou popravu, protože jsi mi nejvíce ublížil, ale já odmítl, protože si tvou špinavou krví nechci umazávat meč,“ zasyčel jsem na něj.
Přesto jsem měl dojem, že mi s každým slovem puká srdce, i když jsem nevěděl proč. A když pak osamocená slza dopadla na jeho tvář, která se svezla z mé, jen jsem zavrčel zmaten sám sebou, a vězně pustil.
„Do zítřejšího poledne se ho už nikdo ani nedotkne. Nepotřebujeme popravovat mrtvolu,“ nařídil jsem mužům, když jsem vězně pustil.
A teprve, až když jsme vyšli s Francisem na čerstvý vzduch, úlevně jsem si oddechl.
William
Nenechali mi prakticky nic. Sebrali mi všechno šatstvo až na lehké kalhoty. Visel jsem na okovech, a pokaždé, když mi uštědřili ránu nebo kopanec, mohl jsem jen tlumeně zasténat skrz roubík.
Ale snažil jsem se mlčet. Nedát jim najevo, jakou fyzickou bolest cítím, protože ta uvnitř mě, byla daleko větší. Moje srdce bylo roztrháno na kusy. Krvácelo s každým vyslovením Alexanderova jména.
Roubík mi sundali jen na nezbytnou dobu, kdy mi dali aspoň trochu napít, abych do popravy nepošel žízní.
Na živu mě drželo jen přání vidět ještě aspoň jednou Alexandera. Tak moc jsem si přál říct mu, jak moc ho miluji. Nejspíš by mi nevěřil, protože byl pod Kinrelovou kletbou.
Proč také mně nevymazal vzpomínky na všechno krásné, co jsem s Alexem prožil? Tak moc mě tím chce mučit? Chce, abych si byl do poslední chvíle vědom všeho, o co přicházím?
Teprve druhý den pobytu v žaláři se Alexander ukázal…
Srdce mi začalo bít jako šílené a nemohl jsem se uklidnit. Tak moc jsem chtěl říct, co k němu cítím, ale on se na mě jen zhnuseně podíval. Když sevřel mé vlasy, vzpomněl jsem si, jak říkal, že si je nesmím nechat ostříhat. Tahle hloupá vzpomínka ve mně vyvolala smutek, a ten zesílil ještě víc, když se mi podíval do očí a pronesl svá slova.
Už jsem se smířil s tím, že brzy vydechnu naposled. A když Alexander řekl, že to nebude on, kdo mi setne hlavu, byla to pro mne aspoň malá útěcha.
Když jsem zase osaměl a všechno kolem mne potemnělo, hlava mi spadla na hruď a skrz přivřené víčka mi stékaly slzy.
Cítil jsem jeho zaváhání, ale nedokázal jsem s tím nic udělat. Jeho slza mě na tváři pálila ještě dlouho poté, co odešel…
Další den, už od rána, neustále někdo u mé kobky strážil. Kdokoliv se přiblížil a chtěl se mnou mluvit, či se na mě podívat, byl okamžitě vyhnán. Dokonce ani Francise ke mně nepustili. U něho jediného jsem cítil, že má pochybnosti o všem, co se doteď stalo, a snažil se to Alexanderovi nějak naznačit. Ale on neposlouchal.
Když zavrzala mříž a mou kobku osvětlila záře z loučí, jen ztěžka jsem zvedl hlavu, abych se podíval na příchozí. Ale vzápětí mi ji jeden ze strážných potlačil dolů. Chytl mé vlasy, stáhl mi je do stuhy.
Už je čas… pomyslel jsem si úlevně.
Ale náhle se přede mnou ozval ten nenáviděný hlas.
„Uřežte mu ty vlasy!“ poručil Kinrel se zlomyslným úšklebkem.
Strážce nelenil, popadl můj culík, a těsně nad stuhou mi ho odřezal.
„Už je nepotřebuješ. A vím, komu je daruji. Hm… Bude to hezky dárek pro prvního rytíře, až se bude dívat na to, jak přicházíš o tu svou hezkou hlavinku…. Měl bys poprosit předky, aby tě přijali mezi sebe. Je čas, abychom to skončili. Ale jak jsem říkal, Williame. Tohle je pro vás jen začátek.“
Převzal si mé odříznuté vlasy a odstoupil, aby mě strážci mohli odpoutat z okovů a vytáhnout ven na nádvoří, kde už bylo připraveno popraviště s katovským špalkem.
Alexander
Ten den utekl tak rychle, jako žádný jiný.
A už od rána, kdy se měla konat poprava, bylo město na nohou, jako nikdy před tím. Všichni chtěli být u toho, až bude zrádce popraven.
Francis se už od rána ode mě nehnul ani na krok, a tvářil se značně ustaraně, aniž bych věděl proč. Několikrát se snažil převést řeč na toho královraha, až jsem mu musel pohrozit znovu vězením.
Když začaly odbíjet zvony, na znamení blížící se popravy, oblékl jsem si sváteční šat a k pasu připásal meč.
Vlasy jsem si stáhl stuhou, aby mi zbytečně nepadaly do očí, a když jsem vyšel ze dveří, ani mě nepřekvapilo, když už na mě na chodbě čekal Francis.
Na nádvoří byla hlava na hlavě, až jsem musel vojákům nařídit, aby dav hlídali. Někteří stáli i na zídkách kolem nádvoří, nebo dívali z oken.
Já stál těsně u paty dřevěného podia, na kterém stál špalek a u něho proutěný koš.
Popravčí, vysoký mohutný muž, se svaly jako provazy, stál nehnutě opodál, opřený o svou obrovskou sekeru. Za podiem, na krytém stanovišti seděl král a po boku mu stál Kinrel spolu s několika rádci.
„Williame…“ zatahal mě Francis za rukáv, ale jeho další slova zanikla, když se dav najednou rozhučel. Vojáci přiváděli vězně… Takhle ve světle vypadal ještě hůř, ale co mě zarazilo, bylo, že měl ustřihnuté vlasy. Mimoděk jsem promnul prsty, jako prchavou vzpomínku na něco, co jsem mezi nimi držel.
Vězeň ke mně otočil hlavu, a pohled do jeho očí mě na moment zarazil.
Vzápětí mi ale zmizel z očí, když ho vojáci dost nešetrně postrčili dopředu, a pak s ním smýkli po schodech na podium, protože se sotva udržel na nohou.
Jakmile se jeho tvář dotkla špalku, král pronesl svá slova, která jsem ale vnímal jen na půl ucha, protože v ten moment mi jeden z Kinrelových sluhů přinesl šperkovnici se slovy, že mi mistr Kinrel posílá ten nejcennější poklad.
William
Vyvlekli mě ven z žaláře a táhli k popravišti, které se tu stavělo jen kvůli mně. Celé tři dny jsem slyšel, jak na něm pracují. Ale ani to nebylo tak zdrcující jako to, že Alexander mě nenávidí. Že se stal Kinrelovou obětí, tak jako já.
Nenávidím ho. Z celého srdce ho nenávidím, a kdyby to šlo, nejspíš bych ho už dávno proklel.
Když mě táhli uličkou, kterou si museli vojáci vynutit, protože tu byl velký dav, ozývalo se kolem mne hučení, nesouhlasné, urážlivé a hanlivé nadávky, ale já je nevnímal.
Chtěl jsem jen vidět jeho.
Bylo to tak bolestivé, když jsem ho nemohl vidět. Zastavil jsem se pod schůdky, abych se znovu rozhlédl, ale strážci mě popadli a vytáhli nahoru.
Až teprve ve chvíli, kdy jsem tam stál, jsem ho uviděl. Chtěl jsem zakřičet jeho jméno, ale ani to jsem nemohl. Rozvášněný dav křičel, a žádali si mou hlavu.
Všichni ti, kterým jsem pomáhal teď chtějí mou smrt.
Alexander, kterého miluji, a který miloval mě, teď stojí u popraviště a dívá se, kdy mi kat oddělí hlavu od těla.
Srazili mě na kolena, a teprve v téhle chvíli mi sundali roubík. Přirazili mi hlavu na špalek, ale stihl jsem ji pootočit, abych viděl na mého prvního rytíře.
Tak strašně to bolelo, tak moc jsem trpěl…
Milovat znamená zakoušet i bolest. Musím ho tu zanechat s vědomím, že s mým posledním výdechem si všechno uvědomí. Nechtěl jsem, aby trpěl. Nechtěl jsem, aby prolil jedinou slzu. I když já zemřu, i kdyby to měl být on, kdo by mě popravil, přál jsem si, aby byl šťastný. Protože…
„Miluji tě, Alexandere,“ pohnuly se mé rty, a můj poslední pohled patřil jemu.
Člověku, kterého miluji nade vše…
Alexander
Otevřel jsem šperkovnici právě ve chvíli, kdy se popravčí rozpřáhl a zvedl nad hlavu svou sekeru.
V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo, a jak hlavu, tak celé tělo sevřela neuvěřitelná bolest, až jsem vykřikl a zhroutil se k Francisovým nohám.
Podíval jsem se na Williama a pochopil.
Natáhl jsem ruku, ale už bylo pozdě.
Můj výkřik zanikl v zaburácení hromu, když se nebe najednou zatáhlo černými mraky a spustil se liják v momentě, kdy se Williamova hlava skutálela do koše…
Dav začal panikařit, někteří se modlili a překřikovali jeden druhého. Vojáci měli co dělat, aby všechny uhlídali, ale jakmile déšť zesílil, že nebylo vidět skoro ani na krok, všichni se rozutekli. Viděl jsem rádce i Kinrela, jak odvádí krále do hradu, ale spatřil jsem i jeho vítězoslavný škleb.
Jako ve snu jsem vstal a klopýtavě přešel k podiu, na které jsem se vyškrábal, abych mohl z koše vzít Williamovu hlavu a sevřít ji v náruči.
Zvedl jsem pohled k nebi a zařval.
Křičel jsem, dokud mě síly neopustily. Burácení hromů, jako by sdílelo mou bolest a déšť smýval z tváře mé slzy.
„Musíme jít…“ uslyšel jsem vedle sebe Francisův hlas zastřený smutkem.
V očích se mi usadila bolest, a v rukou jsem svíral Williamův cop, jako tu největší cennost.
„Musíme…“ zachraptěl a zvedl mě na nohy.
„Omlouvám se, lásko,“ zasípal jsem, políbil Williama na studené, mokré rty a jeho hlavu položil k tělu, které jsem přikryl svým pláštěm, i když to bylo k ničemu.
Chtěl bych ho vzít s sebou a pohřbít, tak moc jsem chtěl. Ale netušil jsem, jaké jsou další Kinrelovy záměry, a pokud jsem chtěl svou lásku pomstít, musel jsem sebrat všechny své síly.
Jenže…
Od chvíle, co mě Francis dovedl do pokoje, jsem ztratil jakoukoliv chuť do života. Všechno zešedlo, a já jen seděl v křesle u okna, na kolenou mi ležel Williamův cop, svázaný sponou, kterou jsem mu daroval, a o kterou měl Kinrel až moc velký zájem.
Třetí den od popravy jsem obě věci uložil do menší truhlice, schoval ji pod prkna podlahy, a ze skříně vytáhl lahvičku s čirou tekutinou.
Byl to silný jed, jehož jediná kapka dokázala zabíjet.
Otevřel jsem ji, abych celý obsah vypil. Chtěl jsem odejít za Williamem, protože bez něj jsem tu nedokázal žít. A ve chvíli, kdy jsem přikládal lahvičku ke rtům, a první kapka se dotkla mého jazyka, se dveře mého pokoje rozletěly, a dovnitř vběhl zděšený Francis.
Chtěl mě zastavit, ale bylo pozdě.
„Alexandere!"