Alexander
Překvapilo mě, že ze snídaní počítal i se mnou. Ani jsem v tom zamyšlení nezaregistroval, že si o ní řekl. Když jsem se posadil a začal jíst, snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to dělám jen kvůli králi.
Pravda ale byla taková, že se mi začínal dostávat pod kůži.
„William," převalil jsem jeho jméno na jazyku, jako bych chutnal lahodný mok.
I já přestal jíst, a chvilku na něj zíral a vybavil si, jak si před chvilkou rozčesával vlasy.
Proč mě najednou tolik lákalo abych to udělal já?
Zamračil jsem se nad tou myšlenkou, dopil zbytek chladné, čisté vody a odložil kousek sýra.
„Není problém tě tam zavést. Stejně jsem měl v plánu tam jet. Řeknu podkoním, ať ti připraví koně, a počkám u kasáren," s těmi slovy jsem se zvedl, a aniž bych čekal na odpověď, zamířil jsem ven z pokoje.
Ve dveřích jsem se ale ještě otočil a ušklíbl se.
„Doufám teda, že na koni jezdit umíš. Pokud se o svou ctihodnou prdelku bojíš, budeš muset jít pěšky. Kočár kvůli tobě zařizovat nebudu," nečekal jsem na odpověď a práskl za sebou dveřmi.
Byl jsem na něj zvědavý.
Ještě jsem neviděl mága, který by dobrovolně usedl na koně. Podle těch, které jsem potkal to bylo neuctivé k jejich postavení, a sám Kinrel vlastnil dokonce čtyři kočáry ve kterých se nechal vozit.
Zašel jsem napřed do stájí a řekl podkonímu ať připraví jednoho koně. O svého velkého černého hřebce jsem se vždy staral sám. Jednak proto, že se k němu většina pacholků bála přiblížit, a taky proto, že jsem na všechno nechtěl využívat služebnictvo.
Když jsem ho vyhřebelcoval a osedlal, vyvedl jsem ho ze stájí, odběhl do hradu obléknout si vysoké boty, hnědé kalhoty, tuniku, a přes to kroužkovanou košili, protože jeden nikdy neví. Přehodil jsem přes sebe ještě hnědý plášť a zamířil do kasáren pro meč a oznámit Francisovi o tom, kam jedu.
Neobešlo se to samozřejmě bez protestů, že je to nebezpečné, ale když jsem argumentoval tím, že dva lidi se v lese ztratí víc než tucet, nechal to být.
Když jsem vyšel ven, navlékl jsem si ještě kožené rukavice a rozhlédl se, jestli William dorazil nebo se zalekl a utekl.
William
Mám já zapotřebí se nad něčím rozčilovat? Zřejmě mezi námi to bude skřípat pořád. Prostě si neumí odpustit ty štiplavé poznámky.
Ale na druhou stranu jsem na to byl zvyklý. A v téhle době to dělal kde kdo.
Když Alexander odešel, dojedl jsem v klidu svou snídani, a pak vstal a přešel znovu ke skříni.
Na chvíli jsem se zamyslel, co si obléct, ale nakonec jsem si vyměnil jen kalhoty za pevnější a na nohy nazul pevnější boty.
Rukavice jsem nepoužíval už z praktického důvodu. Musel bych si je sundat, pokud bych chtěl použít kouzlo, a ve chvíli, kdy je to potřeba hned, jen by mě to zdržovalo. Vlasy jsem si do copu nepletl, jen jsem je svázal mašlí do culíku.
Když jsem byl se sebou spokojený, vyšel jsem ven. Už jsem to tak trochu tady znal, tak jsem zamířil rovnou ke stájím.
Zhodnotil jsem koně, kterého právě pacholek vyvedl ustrojeného ven. Zdál se být jeden z těch klidných, takže nebude potřeba použít žádné kouzlo…
Vyšvihl jsem se do sedla a podíval se na Alexandera.
„No co, vyrostl jsem sice na zámku Bloodworthů, ale je to spíš venkov,“ usmál jsem se a pobídl koně ke klusu.
Alexander
Dlouho jsem nečekal. Téměř vzápětí se objevil i William, ladně naskočil na koně, a tvářil se, jakoby na něm seděl každý den.
Jen jsem zabručel a patami pobídl koně.
Dojel jsem Williama a městem jsme projížděli v poklusu bok po boku.
Až za městem jsem ho předjel a pobídl mlasknutím koně do cvalu.
Doufal jsem, že kůň kterého pro Williama vybrali bude mému hřebci stačit, protože jsem na něj nehodlal čekat.
Rychlá jízda mě ale nakonec dostatečně uklidnila a já musel uznat, že mě William začíná utvrzovat v tom, že nebude tak strašný, jak jsem si myslel.
Když jsme dorazili k malému lesíku, slezl jsem z koně a řekl Williamovi ať udělá to samé. Oba koně jsem pak zavedl za menší skálu, odkud nebyly vidět a mávl rukou na Williama, že můžeme jít dopředu.
Když začal les řídnout a my mohli zahlédnout obrysy prvních domu města a vysokou pevnost, chytl jsem Williama za loket a stáhl ho za strom.
„V žádném případě tu nepoužívej kouzla. Pokud se něco stane. Ochráním tě. V tomhle mi budeš muset věřit. Sice tě nemám moc rád, ale rozhodně nestojím o to, aby po mě král vřískal, že se ti něco stalo, protože on do tebe očividně vkládá velkou důvěru. A taky..." naklonil jsem se k jeho uchu. „Rád bych ještě jednou ochutnal tvé rty."
Nemohl jsem prostě odolat a neodpustil si malé rýpnutí.
Hned jsem ho ale pustil, řekl mu, ať se drží za mnou, a pak už jsem se přikrčený v poklusu vydal vpřed.
U posledních keřů jsem se zastavil a schoval se za ně.
Před námi se rozprostírala široká plán se spoustou výmolů, křovisek, a menších, či vzrostlejších osamocených stromů, které byly ale vesměs uschlé. A téměř až u bran města se táhla říčka.
„Jejich město je mnohem menší než naše, ale mají to nejlepší místo k boji," zašeptal jsem a otočil se na Williama, který přiklekl ke mně.
William
Projížďka na koni by byla skvělá, nebýt toho, že jsme měli nějaký úkol. Raději jsem se soustředil na cestu než na svůj doprovod. Snažil jsem si zapamatovat vše, co by se mi mohlo později hodit.
Když Alexander přivázal koně za skalisky, bylo už hodně po poledni. Nebylo to blízko naší země, ale ani moc daleko. A to nám, jak jim dávalo výhodu. Kdo převezme vedení, může se brzy dostat do města toho druhého. A to by pak znamenalo pro dotyčného konec.
Když jsme dorazili k široké pláni, skrčil jsem se. Nejprve jsem si ji prohlížel z místa, na kterém jsem byl, ale to mi nestačilo. Potřeboval jsem vidět víc.
A neslíbil jsem, že nepoužiju kouzla.
A necítil jsem v tomhle místě žádný náznak magie.
„Promiň,“ omluvil jsem se Alexaderovi a narovnal jsem se.
Udělal jsem krok dopředu současně s pár slovy, které jsem tiše odříkal.
Z Alexova pohledu to mohlo vypadat, že vcházím za nějakou neviditelnou stěnu. Uschoval jsem svoji přítomnost všemu živému, abych se mohl podívat dál.
Za chvilku, po pár krocích, se z mého místa rozletělo hejno malých služebníčků různě po planině. Zastavil jsem se na jedné vyvýšenině a napojoval jsem se na ně, postupně od jednoho k druhému, abych viděl z tohoto místa co nejvíc…
Když mi to stačilo, chtěl jsem odejít, ale v tu chvíli, poslední muška, kterou jsem ještě nepropustil ze služby, nalétla na něco velkého.
Zamračil jsem se, odvolal jsem kouzlo a rychle se vrátil zpátky.
Když jsem dorazil zpět k Alexandrovi, odkryl jsem svou přítomnost.
„Musíme okamžitě zpátky. Jedou sem vojáci na průzkum, nebo spíš něco chystat, podle toho, co všechno s sebou mají. Ale důležitější je to, že na druhé straně hradeb, tam kde my nevidím, je větší zlo než nějakých pár vojáků. Jejich mág musí být hodně mocný. Ovládá draka. A ne jednoho… Hned dva… Kdyby chtěli, jen s draky by zničili naše město. Takže tu vyvstává otázka, proč to neudělali už dávno? Je to opravdu tak, že sousední král chce válku vyhlásit, nebo je to jen nějaká léčka, aby naše království bojovala proti sobě?“
Díval jsem se na Alexandera a doufal, že aspoň něco mi uvěří…
„Musíme se co nejdříve vrátit…“
Alexander
Ten zatracený...
Skřípal jsem zuby, když se prostě rozhodl jednat podle svého uvážení a použil magii.
Zabiju ho.
Kašlu na krále a na rozkaz.
Prostě mu utrhnu hlavu.
Když se objevil, chtěl jsem po něm vyjet, ale nedal mi příležitost.
„Tušil jsem to," zamumlal jsem, když zmínil léčku, a pak se zadíval směrem k pevnosti.
„Jeď. Vrať se. Já tu počkám. Když se mi podaří aspoň jednoho z nich chytit, mohl bych se dozvědět víc, a případně ho vzít ke králi," otočil jsem hlavu zpět na Williama, a aniž bych čekal, co řekne nebo udělá, v předklonu jsem se vydal podél lesa, abych si našel lepší místo k boji a mohl nepřátele případně odříznout.
William
Alexander na nic nečekal, a jen co na mě vyhrknul ta slova, hned se vydal vpřed nebezpečí.
Otočil jsem se, že odejdu, ale nakonec jsem se po pár krocích vrátil a dohnal ho.
„Nemůžeš to udělat,“ chytl jsem ho za ruku a stáhl k zemi. „Je to nebezpečné, je jich hodně. A mě nepřipadá, že by chystali léčku. No, možná jo, ale spíš mi to připadá, jako by se chystali na obranu, ne na útok, podívej,“ ukázal jsem prstem před sebe.
O kus dál, kde byla otevřená planina, vojáci vykládali z vozu osekané kůly a vztyčovali je do kratších obranných hradeb.
„Jestli chceš zbytečně ohrozit svůj život, zůstaň tu. Král si brzy najde někoho za tvou náhradu. Ale rozhodně by to byla škoda. A navíc… chtěl jsi ochutnat mé rty, a když tě zabijí, tak o tuhle možnost přijdeš.“
Řekl jsem si své, co jsem chtěl. Teď bylo na něm, jak se zařídí. Nechal jsem ho tam, opatrně se proplížil zpátky a zamířil ke koňům.
Odvázal jsem si svého a vydal se na cestu zpátky do města. Potřeboval jsem na tom začít pracovat co nejdříve. A každá chvíle pro mne tady, znamená zbytečné zdržení.
Alexander
Nemohl jsem odejít. Byl jsem voják. Měl jsem svou práci.
Sice mě zarazilo, že mě zastavil a pokoušel se mě přesvědčit, abych to nedělal, ale já nemohl tak snadno jako on prostě odejít a nechat to být, když se nepřítel chystal ke, kdo ví, čemu a já měl možnost být u toho.
Jen jsem se zamračil, když odcházel, a zabručel jsem, že se rozhodně nenechám tak snadno zabít.
William měl ale v jedné věci pravdu. Nejspíš se chystali na obranu.
Ale proč?
Pokud opravdu byl jejich mág tak mocný a ovládal dva draky, tohle nebylo za potřebí.
Takže buď je nechtěli nebo nemohli použít.
Zamračil jsem se a dál sledoval vojáky.
Kdyby se mi aspoň jedno z nich podařilo chytnout!
Příležitost se mi naskytla, až když slunce téměř zapadlo, stíny v lese se prodloužily, a vojáci byli nuceni zanechat práce. Viděl jsem, jak rozdělávají ohně a rozbíjí tábor.
Čtyři se ale oddělili od skupinky a zamířili k lesu. Podle všeho chtěli ulovit něco ke snědku, a to byla moje příležitost.
Nečekali mě, a s prvními třemi jsem neměl žádný problém.
Ten čtvrtý se stihl vzpamatovat a provedl proti mně několik šikovných výpadů, než jsem ho přelstil.
„O co vám jde? Proč chcete bojovat?" zašeptal jsem a přitiskl mu hrot meče ke krku, když jsem ho přirazil na strom.
„To vy chcete bojovat! Chcete zničit naši zem! My chceme jen v míru žít!" prskl na mě, a já na chvilku ztratil soustředění.
To mi ovšem bylo málem osudné. Na poslední chvíli jsem se vyhnul letícímu šípu, který vojáka přibil ke stromu. A vzápětí se musel vyhnout dalšímu. Skočil jsem do křoví, až jsem si rozsekl kůži na tváři a další šíp mě vzápětí škrábl do stehna.
Uslyšel jsem křik a dusot několika nohou.
Bylo načase zmizet.
Rychle jsem kličkoval mezi stromy, a na vlasy si hodil plášť, abych na sebe neupozornil. Vzal jsem to oklikou, a u lesa, který patřil k našemu království, jsem se jich konečně zbavil.
Když jsem se pak vrátil, koně jsem odvedl do stájí, postaral se o něj, houkl do kasáren na Francise, že jsem zpět, a pak se konečně vydal do hradu.
Napřed jsem chtěl zamířit do svého pokoje, ale mé nohy mě samy zavedly před ten Williamův.
Ani jsem nezaklepal, hned vstoupil, zul si boty, odhodil plášť i kroužkovou košili, opřel meč o stěnu, a plácl sebou na jeho postel.
„Měl jsi pravdu. Nejspíš je to léčka,' zabručel jsem do stropu.
William
Jen, co jsem se vrátil a předal koně pacholkovi, zamířil jsem rovnou do svého pokoje, abych si zapsal všechno, dokud jsem si toho pamatoval co nejvíc.
Ani jsem se nepřevlékal. Sedl jsem si rovnou za stůl, přitáhl si pergameny a rovnou začal psát a malovat.
Přestávku jsem si udělal jen krátce na večeři, a to jen proto, že přišla služebná, a navíc jsem od snídaně nejedl. Hodně času jsem strávil cestou tam a zpátky.
Zašel jsem si do pracovny a zaměřil jsem se na čtení z hvězd. Zadával jsem výpočty, kreslil mapy, a zkoušel to minimálně dvakrát, jestli jsem se nespletl.
Ale všechno ukazovalo na jediné…
A to bylo varování, že se tomuto boji má král vyhnout.
Vrátil jsem se zpátky, když venku už byla tma, a teprve jsem si uvědomil, že se Alex ještě nevrátil.
Vstal jsem, otevřel okno a zadíval se do dálky, směrem k druhému království.
Snad se mu nic nestalo. Určitě je dobrý voják… Ale i tak jsem se obával toho, že by ho mohli zabít nebo zranit.
Po nějaké chvíli jsem se natáhl po okenici a zavřel ji, aby mě ráno nerušil hluk z venku.
A v tu chvíli se dovnitř vřítil Alexander.
Oddychl jsem si, když jsem ho viděl. Ale co se mi nelíbilo, byl ten bordel, který tu hned udělal. Jeho kroužková halena zarachotila, když ji hodil na zem, nehledě na ostatní věci, které si svlékl.
Aspoň že si sundal boty, než si lehl do mé postele.
Nechal jsem ho vydýchat, a sám jsem s povzdechem posbíral jeho věci. Boty jsem postavil úhledně ke stěně vedle dveří, plášť pověsil na jeden z háčků a kroužkovanou halenu aspoň trochu složil, jak se dalo, a pak ji položil na stolek, kam jsem si běžně ukládal věci, které jsem si chtěl následující den obléct.
Namočil jsem plátno a pak jsem si přisedl k němu na postel. Chtěl jsem mu otřít špinavou tvář a ruce, když jsem se zarazil. Nohavice na jedné noze byla roztržená a nasáklá krví.
Takže se přece jen dostal do potyčky…
Otřel jsem mu škrábanec na tváři a odložil plátno do mísy s vodou. Postavil jsem se, a rozvázal jsem mu kalhoty.
„Ne, že bych po tobě netoužil, ale potřebuješ ošetřit. Nejprve tohle, a ty mi můžeš mezitím říct, co ses dozvěděl. A já ti potom řeknu, co jsem zjistil já. Už totiž tuším, proč Kinrel tak brzy předložil králi svůj nesmyslný plán,“ stáhl jsem mu kalhoty dolů, posadil se zpátky a začal mu ošetřovat zranění na noze.
Alexander
Pootočil jsem hlavu, když jsem slyšel jeho povzdech, a pak viděl, jak uklízí mé věci.
Na okamžik se mi vybavila hodná manželka, co se stará o svého muže.
Když se ke mně sklonil, otřel mi škrábanec, a pak mi stáhl kalhoty a začal ošetřovat zranění, chtěl jsem ho odstrčit.
Ale jeho přítomnost, jemné doteky i vůně mě zadržely, a já se po chvilce uvolnil.
„Myslím si, že celé je to Kinrela vina. O to horší bude přesvědčit krále o jeho vině. Když jsem chytil jednoho jejich vojáka, říkal, že nechápe, proč na ně chceme zaútočit, když jsou jen malé město. A taky… Pokud mají draky, jak jsi říkal, proč už nezaútočili? Proč je nevyužijí? Nemůžou nebo nesmí? Podle mě Kinrel něco při svých častých návštěvách jako velvyslanec našeho království, něco zpackal. Nemusel si proti sobě poštvat přímo krále, ale nejspíš popíchl jejich mága. A ten se teď snaží jejich krále přesvědčit o tom, že na ně chceme zaútočit, stejně jako Kinrel se snaží přesvědčit toho našeho. Chce zakrýt svou chybu další chybou. Proto tak spěchá. Kdyby vyšlo najevo, že jeho návštěva dopadla fiaskem, král by ho okamžitě sesadil," trochu jsem sykl, když William víc přitlačil na ránu, a opřel jsem se o lokty.
Zvedl jsem ruku a vzal do prstů pár pramenů jeho vlasů, které mu přepadly na hruď.
„Co jsi zjistil ty?" zeptal jsem se tiše a sedl si, abych si mohl svléct halenu, která se mi nepříjemně lepila na záda.
William
Očistil jsem mu ránu na noze. Nebyla hluboká a ani nijak vážná. Stačilo nanést trochu léčivé masti a ovázat. Zvedl jsem k němu hlavu, když jsem byl hotový a on právě domluvil.
„Co jsem zjistil? Že pokud se budeš takhle přede mnou svlékat, tak zapomenu na svou zásadu, nebrat si nikoho přes jeho odmítání,“ mírně jsem se zamračil, když se přede mnou ukázal nahý.
Raději jsem vstal a odnesl mísu se špinavou vodou ke dveřím, aby to mohla služebná hned vylít.
Ze skříně jsem vytáhl čistou halenu a ze stolu jsem vzal vše, co jsem si poznačil a zakreslil.
Vrátil jsem se zpátky k Alexanderovi a hodil mu halenu, aby se oblékl.
„Všechno napovídá tomu, že se král má vyhnout tomuto zbytečnému boji. Nemusí to dopadnout dobře pro obě strany. Hvězdy mluví jasně. Kontroloval jsem to dvakrát. A tohle ví určitě i Kinrel, protože zjistit to zabere asi tolik času, co pětkrát převrátíš přesýpací hodiny,“ ukázal jsem na stůl, kde jedny větší stály. „Takže nejspíš budeš mít pravdu. Jen to musíme nějak srozumitelně sepsat a zakreslit, aby to pochopil i král a věřil nám, že to tak opravdu je. Hvězdy doporučují se sousedním králem vyjednávat v míru. A pokud jejich mág má takhle silné draky, a ještě je nepoužil, tak se nejspíš, ať už sám, nebo na příkaz svého krále, chce vyhnout přímému boji.“
Vstal jsem a přešel ke dveřím. Vykouknul jsem na chodbu a zavolal služebnou, aby mi přišla uklidit a donesla večeři pro Alexandera.
„Máme na to ještě šest dní, abychom krále přesvědčili, že máme pravdu my, a ne Kinrel,“ vrátil jsem se zpátky k posteli a usadil se vedle Alexandera.
Díval jsem se na něj a v duchu si ho představil, jak se koupal v tom jezírku, a tak nějak jsem zatoužil tu koupel sdílet společně s ním.
Alexander
Když se ke mě William posadil a v podstatě mi potvrdil to, co jsem si myslel, s nespokojeným zavrčením jsem si oblékl jeho halenu, i když mě jeho slova o zásadě v duchu potěšila.
Cítil jsem na sobě jeho pohled i dlouho potom, co jsem ulehl do jeho postele.
Další den jsme se věnovali tomu, abychom všechno řádně sepsali a zakreslili, a další den s tím zašli za králem.
Nevypadal moc nadšeně a říkal, že si o tom promluví s Kinrelem, aby měl jistotu.
Chápal jsem, že mág pod ním sloužil mnohem déle než já, a za dob jeho největší slávy několikrát království zachránil, přesto mě rozčilovalo to, že si král prostě nechtěl přiznat, že by to mohl Kinrel podělat.
Tu noc jsme s Williamem strávili každý sám, a v podstatě po dobu těch zbývajících dní mezi námi neproběhla jediná důvěrnost kromě nějakého slovního špičkování.
Za těch pár dní jsem zjistil, že William není jako ostatní mágové, a mě nebere jen jako někoho, kdo je králi nejblíž, ale takového, jaký skutečně jsem, s mými přednostmi i chybami.
Bohužel, i přes naši snahu se krále přesvědčit nepodařilo, navíc se v lesích na severu objevili banditi, sužující okolní vesnice, takže jsem byl vyzván, ať situaci vyřeším.
„Tak, tohle je asi sbohem. Budeš mít ode mne už klid. Krále jsme nepřesvědčili, a já musím do boje. Hrad je dost velký na to, aby jsme se nemuseli potkávat, navíc každý máme své povinnosti. Musím ale uznat, že nakonec to s tebou nebylo tak strašné a možná… No, kdybys někdy měl chuť a náladu třeba s někým posnídat, víš, kde mě najdeš," rozpačitě jsem se poškrábal ve vlasech, když jsem stál v jeho pokoji a počkal až služebná posbírá všechny moje věci, které se tam za těch pár dnů nashromáždily, a odnese je ke mně.
William
Bylo to několik krásně strávených dní.
Sice mě zlobilo, že se král nenechal přesvědčit ani svým prvním rytířem, ke kterému měl jinak bezmeznou důvěru, ale to mi zas vynahradila příjemná Alexova společnost.
Neustále mě to však svádělo ho pozorovat, zvlášť ve chvílích, kdy jsme spali v jedné posteli, či jsme společně navštívili koupele. Ale i přes mé občasné narážky, z toho nic nebylo.
Zřejmě není pro mne, a čeká na někoho lepšího…
Ale ve chvíli, kdy služebná odnášela jeho binec, a on se zastavil mezi dveřmi, došlo mi, jak moc příjemně mi v jeho společnosti je, a že bych chtěl, abychom v tom pokračovali i nadále.
Přistoupil jsem rychle k němu, chytl ho jednou rukou kolem pasu a přitáhl si ho k sobě.
Na moment jsem se mu zadíval do očí, než jsem mu položil druhou ruku na zátylek a přitáhl si ho pro polibek.
„To je na cestu,“ na moment jsem se od polibku odtrhnul. „A tohle je na šťastný návrat.“
Znovu jsem ho políbil, a dal jsem si záležet, aby nikdy nelitoval toho, že se naše rty vůbec kdy sebe dotkly.
Pak jsem už od něj odstoupil a vrátil se do svého pokoje, abych mohl pouklízet zbytek, který služebná už nezvládla, a mě se na ni nechtělo čekat.
Pravda ale byla, že jsem nechtěl vidět, jak odchází.
„A někdy se na snídani stavím. A ty můžeš přijít sem na večeři,“ zamumlal jsem ještě přes rameno, a víc si ho nevšímal, jinak bych ho nejspíš stáhnul zpátky do pokoje, a jen tak brzy by odsud nevyšel.
Alexander
Nestačil jsem ani zaprotestovat, a možná ani nechtěl, když mě najednou přitáhl do náruče a políbil.
A že to byl zatraceně vášnivý polibek.
Jen jsem vydechl, a po prvním přerušení sotva stihl popadnout dech.
A když pak zmizel v pokoji, měl jsem pocit, že je to nejspíš kvůli mě.
Nečekal jsem, že bych se mu až takhle dostal pod kůži, ale z nějakého důvodu mě to potěšilo.
Chtěl jsem mu ještě něco říct, ale nakonec jsem si to rozmyslel a šel se připravit na cestu.
Měli jsme vyrazit časně z rána, a počítalo se, že do večera budeme zpátky. Sebral jsem si svou první jednotku o sto mužích, kteří se mnou byli už od začátku, a věřil jsem, že s nimi nějakou hrstku banditů snadno porazíme.
Jenže z hrstky banditů se vyklubala čtyřnásobná přesila horského kmene divochů, kteří se prostě rozhodli, že si vyrazí za zábavou.
Plenili vesnice, znásilňovali ženy, brali do zajetí děti. Nebylo to neobvyklé, že se nějaký kmen divochů, kterých bylo v horských oblastech víc než dost, rozhodl vyrazit na jih vypálit pár vesnic, ale obvykle nebývali tak zuřiví, jako tihle.
Navíc, v časech, kdy byla na spadnutí jiná válka, každá potyčka pro mé muže byla vyčerpávající.
Trvalo nám pět dní, než jsme je konečně vyhnali zpátky, a já si během těch několika dnů uvědomil, jak moc mi William chybí, a že nejspíš k němu cítím mnohem více, než si chci přiznat.
Uvědomil jsem si to už ten první den, kdy jsme museli rozbít tábor, a Francis za mnou později v noci přišel. Občas to dělával, a mí muži věděli, že mám rád muže, takže nebylo potřeba se skrývat. Jenže v momentě, kdy jsem ucítil jeho ruce na své kůži, a zavřel oči, vybavila se mi Williamova tvář.
Vyškubl jsem se z Francisova sevření, polekaný sám sebou a tím, co chci, a poslal ho pryč.
Po zbytek dnů jsem pak bojoval nejen s horskými divochy, ale i sám ze sebou.
Ale čím víc jsem na něho myslel, tím větší mi to dodávalo sílu a touhu přežít, abych ho mohl znovu spatřit. Podívat se do jeho krásných očí, prohrábnout jeho dlouhé vlasy, poslouchat jeho melodický hlas, sledovat řeč jeho těla.
A tak, když jsme se po pěti dnech v podvečer konečně vrátili, špinaví, unavení, hladoví a zranění, do království, mé první kroky, aniž bych to dopředu plánoval, automaticky směřovaly k Williamovu pokoji.
Tentokrát jsem rázně zaklepal, a hned vešel.
„Chtěl jsem tě vidět," zachrčel jsem, zadíval se na Williama a zabouchl za sebou dveře.
William
Byl jsem rád, že odešel a nedělal to horší. Za těch pár dní mi opravdu přirostl k srdci, a bylo pro mne těžké vědět, že jde někam, odkud se nemusí vrátit.
Když se chystali odejít, díval jsem se z okna svého pokoje, jak nasedá na koně a dává příkaz k odjezdu.
Jeho dlouhé vlasy mu vlály z pod přilbice, a já si moc přál, aby se vrátil zpátky živý a zdravý, a bylo mi jedno, jestli mě někdy přijme nebo ne.
Byl prostě mé slunce…
Jakmile všechen ten shon utichl, vydal jsem se do své pracovny, abych se zeptal hvězd na jeho výpravu.
Oddychl jsem si, když se neukázalo nic špatného, kromě…
Více dní… Ne jeden, ale více… Jak dlouho? Ale na to mi už hvězdy neodpověděly.
Stále jsem po další dny doufal, že právě ten daný den se navrátí. Ale večer jsem nakonec uléhal s tím, že nebyly žádné zprávy o jejich pobytu či návratu.
A pak jednoho dne v podvečer jsem zaslechl mnohonásobné ržání koňů, kteří už cítili návrat a s tím spojený odpočinek.
Odstrčil jsem nedovřenou okenici a zahleděl se do šera…
Jeho hrdost, stejně jako jeho zářící vlasy nešly přehlédnout.
Srdce mi začalo o něco rychleji bušit, jak jsem byl šťastný, že se konečně vrátil, a v pořádku. I na tu dálku byla na něm vidět únava, a já počítal, že se půjde umýt a odpočinout si.
Ale k mému překvapení jsem zaslechl jeho rázné kroky na chodbě. Znal jsem je, zapamatoval jsem si je od chvíle, kdy se mnou pár dní přebýval v mém pokoji. Nemohl jsem se mýlit…
A potvrdilo se mi to ve chvíli, kdy se ozvalo zaklepání, rozletěly se dveře a on vešel dovnitř.
Nad ničím jsem nepřemýšlel. Už jsem se neptal, zda mě přijme nebo ne. Kdyby nechtěl, nešel by sem.
Rychle jsem k němu došel. Pevně jsem ho objal a doslova ho zarazil na dveře, jak jsem se na něj přitiskl.
„Měl bys jít nejdříve za králem,“ zašeptal jsem těsně u jeho rtů.
Nevadilo mi, že je špinavý, umorousaný… Pro mne byl prostě krásný, i kdyby byl celý od bláta.
„Král počká… Já ne… vítej zpátky, moc jsi mi chyběl.“
A jen jsem domluvil poslední slova přitiskl jsem se na jeho rty, abych ho mohl přivítat polibkem, a ukázat, jak moc mi chyběla jeho společnost.
Alexander
Víc než ta tři slova jsem nestihl říct.
Vzápětí jsem se až moc zblízka díval do těch krásných očí, o kterých se mi každý den zdálo, a jen vydechl, když mě políbil.
Tentokrát jsem nezaváhal.
„Williame!" zasténal jsem mu do úst, když jsem se potřeboval nadechnout a vzápětí si znovu bral jeho rty, jazyk i chuť.
Natiskl jsem se na něj a ruce omotal kolem jeho krku.
„Jsem… špinavý…" zachrčel jsem, když jsme se zase od sebe museli odtrhnout.
„A za králem… nemusím… poslal jsem Francise… Zajdu za ním ráno…" vyrážel jsem ze sebe, zatímco jsem jemně okusoval jeho bradu a čelisti.
„Chyběl jsi mi, Williame," zašeptal jsem a znovu se nakrátko přitiskl na jeho rty.
„Musím se jít umýt. Nemůžu s tebou takhle být. Ale jestli chceš… můžeš mě umýt ty. V koupelích teď nebude ani noha," vymáčkl jsem ze sebe konečně kloudnou větu po chvíli, kdy jsem vážně přestával stíhat s dechem a musel se od Williama kousek odtáhnout.
William
Byl jsem rád, že mě neodstrčil.
Celé mé tělo se chvělo tím příjemným pocitem, který se ve mne roztahoval od chvíle, kdy jsem ho uviděl z okna. Ruce se mi mírně třásly, a dotýkal jsem se ho opatrně, jako bych měl před sebou nějakou vzácnost.
Byl jsem šťastný, že přišel za mnou a dal mi přednost před králem.
Líbal jsem ho se vším, co jsem k němu cítil. Co jsem mu za ty dny, kdy byl pryč, nemohl říct.
Zahrábl jsem prsty do jeho jemných vlasů a několikrát je protáhl.
„Máš pravdu,“ pousmál jsem se, když mu z nich vypadlo pár lístečků a nějaká špína, co posbíral po cestě.
Co se mi ale nelíbilo, byly ty krvavé fleky, které na něm ulpěly, a pár svých pramenů měl také zabarvených do ruda.
„Musíš se umýt, nechám ti do koupele donést večeři, a já půjdu s tebou. Chci vědět, že jsi v pořádku,“ ještě jednou jsem ho políbil, a pak jsem ho odtáhl ode dveří, abychom mohli vyjít, a jít smýt tu krev, u které jsem doufal, že nepatří jemu.