Alexander
Rázně jsem kráčel dlouhou chodbou a na všechny se mračil.
„Nežeň tak, sotva ti stačím, veliteli," ozval se hlas vedle mě.
„Už jsem ti někdy řekl, jak nesnáším mágy, Francisi?" obrátil jsem hlavu k mladému muži v kožené kazajce, hnědých kalhotách a vysokých botách.
Byl u mé jednotky teprve půl roku, ale za tu dobu jsme se více než dost sblížili.
Byl mladý, ale ruce, které na bojišti svíraly meč, byly ruce zkušeného muže.
Měl vlasy černé jako uhel, zastřižené, jak se na vojáka slušelo a jeho hnědé oči hleděly vždy upřímně.
„No," podrbal se v krátkých vlasech, "říkáš to denně několikrát. Proč ti vůbec mistr Kinrel tak vadí? Král si ho váží a uznává ho."
„Je to zabedněný hňup. Myslím Kinrela. Jen proto, že je nejvyšším mágem si myslí, že mu budou všichni padat k nohám," zavrčel jsem, ale krok zvolnil.
Chvilku jsme šli potichu, než se téměř u obrovských dvoukřídlých dveří do trůnního sálu Francis znovu ozval.
„Povídá se, že se ve městě objevil další mocný mág. Prý příbuzný nějakého šlechtice, co je spojený s králem."
Otočil jsem se k němu a nevěřícně se na něj podíval.
„A to mi jako říkáš až teď?!" vyjel jsem po něm.
„Neptal ses," pokrčil lhostejně rameny a nafoukl se.
Jen jsem zabrblal něco o kroucení krků a prudce se otočil směrem ke dveřím, které se otevřely, až se mi kolem hlavy rozlétly mě dlouhé, téměř zlaté vlasy, které tady v království budily nemalou pozornost.
William
Chtěli po mně, abych se náležitě oblékal, když jsem přišel ke dvoru. Ale nelíbilo se mi nic z toho, co mi připravovali. Vždycky jsem stejně skončil u svých hábitů, z nichž nejvíc bylo černých, nebo kombinované černé se zlatým vyšíváním.
Byl jsem u dvora už asi dvacet dní, ale zatím jsem žil v ústranní. Král si mě vyhlédl při návštěvě mého strýce, a nevím proč, ale byl mnou uchvácen, a tak jsem putoval ke dvoru, výměnou za připsání několika polí a velkého kusu lesa pro strýce.
Měl jsem přidělené komnaty v západním křídle, kde žilo jen pár sloužících a také královský mág se svými pomocníky.
Moc se mu nelíbilo, že si mě král zavolal na hrad, ale také Kinrelovi přikázal, že mě mezi své pomocníky počítat nebude, ale pokud budu potřebovat, má mi dát někoho k ruce.
A já toho několikrát využil, když mi král zadal úkol, aby si mě vyzkoušel.
Až později jsem zjistil, že ty samé úkoly měl i Kinrel…
Jeden z těch krásných dnů, kdy jsem se raději procházel po venku a sbíral byliny, mě nechal král zavolat do trůnního sálu. Nevěděl jsem proč, ale nedovolil jsem si neposlechnout jeho rozkaz.
Postavil jsem se mezi ostatní, mezi kterými jsem vyvolal rozruch, protože mě viděli poprvé a nevěděli, co jsem zač. Navíc jsem nestál až u dveří, jako ostatní, co jsou u dvora krátce, ale blízko u trůnu, tam kde stávají většinou ti nejvěrnější a ti, co si zasloužili královu přízeň.
Stál jsem mezi nimi, a proto, že jsem je převyšoval přes hlavu, mohl jsem se v klidu rozhlédnout po ostatních.
Král seděl na trůnu a trpělivě čekal bez jediného slova. Všichni jsme mlčeli a poslušně čekali s ním…
A po chvíli už bylo jasné na koho.
Dveře se s hlasitým zavrzáním otevřely a dovnitř vstoupil rytíř s doprovodem.
Jako by se od něj celý sál hned rozjasnil a všude se rozlilo příjemné teplo. A já to cítil, vnímal víc, než kdokoliv jiný…
Alexander
Cítil jsem na sobě snad pohledy všech přítomných v sále.
Tak jako vždy.
Jen jsem si povzdechl, protože mě to už docela unavovalo. Nebyl jsem žádný kus masa na výstavu.
Francis se ode mne u dveří oddělil a zůstal tam stát.
Rázným krokem jsem došel až ke schodům k trůnu, na kterém seděl král.
Byl už starší, ale moudrý a lidé ho měli rádi.
Sice měl občas své slabé chvilky, ale ty se musely tolerovat.
„Nechal jsi mě dlouho čekat, Alexandře," rozlehl se králův zvučný hlas síní, jen co jsem poklekl na jedno koleno.
„Omlouvám se," utrousil jsem.
„Zavolal jsem si tě kvůli naléhavé záležitosti. Jak jistě víš, válka se sousední zemí je téměř na spadnutí. Pořád se nám daří jí vyhýbat, ale obávám se, že za několik měsíců budeme muset táhnout do bitvy. Požádal jsem mistra Kinrela o jeho názor, a včera za mnou přišel, že měl jisté vidění, jak válku vyhrát. Nepochybně ten plán byl už předložen i tobě, a já chci vědět, jak hodláš postupovat," král se mírně předklonil na svém trůnu a zadíval se na mě.
Oplácel jsem mu upřený pohled, dokud se v sále neozvalo netrpělivé zakašlaní, které mě vytrhlo ze soustředění.
„Nijak," odsekl jsem.
„Cože?" zamrkal zmateně král a narovnal se.
„Nijak nehodlám postupovat, Vaše Veličenstvo," vstal jsem a tentokrát se můj hlas rozlehl síni.
„Kinrel je starý hňup, který si chce jen něco dokázat. Hodí se už akorát pro pobavení na dětských atrakcích. Ten jeho plán nikdy nevyjde. Nikdy. A jestli chcete předejít tragédii, tak plán zakopejte někde hluboko pod zem i s tím, co ten takzvaný úžasný plán vymyslel."
„Dávej si pozor na pusu! Mistr Kinrel je velmi významný mág. A všichni ví o tvé averzi a nesnášenlivosti vůči všem mágům!" králův rozhněvaný hlas zazněl jako prásknutí bičem, ale já ustoupit nehodlal.
„Vaše Výsosti!" štěkl jsem po něm tentokrát já, "a já jsem váš první rytíř! Sám jste si mě vybral, a já vás nikdy nezklamal! Mým úkolem je chránit vás i tohle království! A já říkám, že Kinrelův nápad je nesmysl, co nás vžene do záhuby!"
Král vstal z trůnu a sešel těch pět schodů až ke mně.
Byl jsem v podstatě jediný, kdo se s ním dokázal pohádat, kdo mu odporoval, řekl mu svůj názor a ještě žil.
Jednou se mi svěřil, že právě kvůli tomuhle ze mě udělal svého prvního rytíře.
Protože jsem si na nic nehrál a nepředstíral, že jsem někdo jiný, jako většina těch u dvora, co se jen snažili vetřít do jeho přízně.
William
Byl to opravdu krásný muž. Byl štíhlý, ale přitom byli vidět, jak se jeho pevné tělo pěkně rýsuje i skrz lehké oblečení, které na sobě měl.
Když promluvil, jeho silný hlas se roznesl po síni stejně jako ten králův. Bylo to, jako by dva panovníci stáli proti sobě. Trhnul jsem sebou, když se král náhle zvedl a sešel dolů. Věděl jsem, že to dělá pouze v případě, kdy je rozzloben, a ten co stojí před ním, se jen může modlit, aby ušetřil jeho život.
„Můžu ti nechat setnout hlavu, a to hned,“ zahřměl král, když k němu došel.
„Ale jen proto, že si tě vážím a tvá rozhodnutí mi častokrát zachránila můj královský krk, pro tentokrát ti to odpouštím. Ale…“ popošel blíž na stranu, kde jsem stál mezi poddanými já.
Podíval se přímo na mě a pokynul mi, abych vystoupil z řady.
„Probereš to s Williamem. Je to velice schopný mág a chci, abys s ním spolupracoval. Předlož mu, co máš v úmyslu a s čím přišel Kinrel. Je to rozkaz a nebudeš se mu protivit!“ přísně se na Alexandera podíval.
„Bude mi ctí,“ mírně jsem se poklonil králi, když vyslovil mé jméno a dal příkaz, a pak jsem pootočil hlavu a s úsměvem se podíval na toho krasavce, který se ale moc nadšeně netvářil.
Alexander
Ani jsem se nehnul, když na mě vyrukoval s utnutím hlavy.
Věděl jsem, že by to neudělal, ale když z davu vytáhl jiného mága a řekl, že s ním mám spolupracovat, vztekle jsem zavrčel.
„Tohle na mě nezkoušej! Třeba si příště rozmyslíš, jak se mnou mluvit!" štekl po mě král, a pak se prudce otočil a zamířil po schodech k trůnu, u kterého se ještě zastavil a otočil směrem k nám, než zašel za zlatem vyšívaný gobelín.
„Nejpozději do sedmi dnů, chci mít od vás obou nějaký důkaz toho, že plán mistra Kinrela nevyjde. Jinak se zařídím podle svého. To je vše!"
Jakmile král odešel, sálem se neslo štěbetání ostatních, jejich klevety a dohady, které směřovaly na můj účet.
„Rozejděte se! Král odešel, tak tu nemáte co pohledávat!" jako králova pravá ruka jsem mohl v jeho nepřítomnosti dávat rozkazy nižším šlechticům, a taky jsem toho teď za pomoci svého zvučného hlasu využil.
„Francisi, odcházíme!" houkl jsem na mladého rytíře a rázně vyšel ze sálu.
„Ehm, veliteli?" ozval se po chvilce Francis.
„Co je?" zastavil jsem se a otočil se na něj.
„No, ten mág..." zašeptal a ukázal za sebe.
Když jsem se otočil uviděl jsem toho, se kterým bych měl spolupracovat a pořádně si ho konečně prohlédl.
Vypadal vážně dobře, to jsem musel uznat. Štíhlý, vyšší než já, upřímné oči, plné rty, dlouhé hnědé vlasy svázané do copu a přehozené přes rameno. Na sobě měl černý hábit značící mágy, a na krku řetízek s přívěskem měsíce.
Kdyby to nebyl mág, rozhodně bych si dal říct, ale takhle...
„Řekni mu, že na něj nemám čas," zavrčel jsem na Francise, ale tak, že to musel slyšet i ten mág, a pak jsem se znovu rozešel.
William
Sedm dní? Král řekl sedm dní? Pokud chce vědět, zda jít, nebo nejít do bitvy, a jak ji vyhrát, nevím, zda na to týden bude stačit, když tenhle rytíř nechce spolupracovat.
Král v něj ale musí mít opravdu hodně velkou důvěru, když si s ním dovolil takhle mluvit. Rytíř, nerytíř, tohle si ke králi prakticky nikdo nedovolil.
Když se všichni začali rozcházet, za dost slyšitelného šepotu, poznámek směřující na hlavu rytíře, a některých i na mne, já zůstal stát a přemýšlel, zda jít za králem a požádat ho, aby si své rozhodnutí ještě jednou promyslel, nebo mi dal aspoň delší lhůtu.
Ale znovu jsem se otočil k rytíři a zadíval se na něj.
Přitahoval mě jako hořící knot svíčky nočního motýla. A ne, jen svými nádhernými vlasy, kterých jsem zatoužil se dotknout. I jeho oči, krásně modré, jako rozkvetlé pomněnky, byly nádherné a hlavně… upřímné. Tyhle oči nedokážou lhát…
Byl to však jen zlomek toho, co mě k němu táhlo. Sevřel jsem v ruce přívěsek a váhavě jsem udělal krok. Chtěl jsem odejít, a za rytířem přijít později, protože byl očividně rozladěn královým rozhodnutím.
Ale po jeho slovech… Něco se ve mně hnulo. Moje hrdost se ozvala s plnou silou, když hlasitě pronesl, že na mě nemá čas.
Pustil jsem řetízek a svěsil ruce dolů. Avšak jsem se hrdě narovnal, a zpříma se na jeho doprovod podíval, až chudák couvnul o krok.
Nebude se mnou jednat jako s ostatními šlechtici. Nejsem jedním z nich a nemusím se mu podřizovat. Mám královu důvěru a svolení se volně pohybovat po celém hradě, a vyžádat si pomoc od kohokoliv. A pro mne to znamená, že i od vojáků a rytířů. A s tímhle rytířem mám teď na přímý rozkaz krále spolupracovat.
Když se Alexander rozešel a zamířil ven ze sálu, se vztyčenou hlavou jsem se k němu přidal.
Brzy jsem ho dohnal, protože můj krok byl delší než jeho, a přidal jsem se k jeho boku. Mlčky jsem šel vedle něj.
Od této chvíle se na něj přilepím, a on se mně nezbaví do té doby, než splníme králův příkaz…
Alexander
Zuřil jsem.
Ten zatracený mág byl nejspíš zabedněný, nebo mi to udělal naschvál.
V první chvíli jsem po něm chtěl vyjet, ale nakonec jsem si to rozmyslel.
Zjevně se mě chce držet jako klíště.
No, uvidíme, jak dlouho to vydrží.
Ušklíbl jsem se v duchu pro sebe a trochu povolil napětí těla.
„Fransici," vyštěkl jsem, když se mladík neměl moc k tomu, aby s námi držel krok a spíš cupital vzadu, což mu na hrdosti moc nepřidalo.
„Svolej druhou jednotku na cvičiště. Budeme trénovat," rozkázal jsem, a pak se vydal za kasárny.
Byl tam prostorný plac ohrazený pouze dřevěným nízkým oplocením.
Nikde se tam nedalo sednout ani schovat se do stínu, ledaže by se dotyčný zašel schovat do kasáren.
Svlékl jsem si tuniku a odpásal svůj meč.
Zakroužil jsem rameny a protáhl svaly.
„Říkal jsem, že nemám čas," utrousil jsem směrem k mágovi a zadíval se na nebe.
Bylo bez mraků, slunce pražilo jak zběsilé, a já hodlal své muže potrápit nějakou tu hodinku.
Byl jsem zvědavý, jak dlouho to mág v černém oblečení vydrží, než se poběží schovat do stínu a chládku budovy.
Počkal jsem až se muži seřadí, a pak vybral osm z nich.
„Dáme si cvičný souboj. Budete po jednom bojovat proti mne, pak potrénujeme přesilu. Nikdo to nebude flákat. Chci od vás plně nasazení," promluvil jsem klidně, ale důrazně.
Na své muže jsem nikdy neřval. Nikdy jsem jim neuděloval přísné tresty, pokud něco nezvládli.
A právě proto si mě brzo oblíbili i přes můj nízký věk.
„Korneli, ty první," vyzval jsem muže, který byl asi o hlavu větší než já a ramena měl jako medvěd.
Měl obrovskou sílu a velký rozsah, ale já byl hbitější, takže netrvalo dlouho a válel se v prachu s pěknou modřinou na zádech.
„Další!"
Takhle to šlo nějakou dobu, a než jsme skončili, všichni měli na sobě o pár modřín navíc, já byl splavený potem, vlasy se mi lepily na záda, rychle jsem oddechoval, ale aspoň částečně jsem vybil svůj vztek.
„To je pro dnešek vše," propustil jsem muže, kteří se postavili do pozoru, pozdravili mě, a pak zmizeli v budově.
Podíval jsem se na mága, který se nehnul z místa a nespokojeně mlaskl.
Sebral jsem tuniku, meč zasunul do pouzdra a podal ho Francisovi, ať mi ho odnese do pokoje.
Pak jsem se vydal do lesíka kousek za cvičištěm, kde bylo menší jezírko s vodopádem.
U něj jsem svlékl i ten zbytek oblečení a hupsnul do vody.
Voda byla studená, ale výborně zchladila mě rozpálené tělo.
„Musí ti být horko. Stál si tak dlouho na slunci, chudáčku. Jestli neumíš plavat, můžu tě to naučit," popíchl jsem toho mága, když jsem vystrčil hlavu z vody, a pak se se škodolibým smíchem zase ponořil a uplaval kousek dál od břehu.
William
Očividně mě zkoušel. Ale narazil na tvrdého protivníka.
Vyšli jsme na prostorný plácek, kde opravdu nebylo se kde schovat. A nejspíš měl v úmyslu mě tady usmažit.
Ale přepočítal se…
Zatímco on dával povely svým vojákům a cedil pot, já tichounce zamumlal kouzelnou formuli.
A po celou dobu, co jsem tam bez hnutí stál, kolem mne kroužil jemný chladivý vánek, který jsem zrušil hned, jakmile rytíř skončil s výcvikem a otočil se na mě.
Pravda ale byla taková, že jsem měl žízeň a kolem nešla ani žádná služebná, která by mi mohla donést trochu vody. A nechtěl jsem před ostatními používat zbytečná kouzla…
Když se Alexander pohnul, opět jsem se přidal k němu. Rozhodně jsem za ním nehodlal jít jako pejsek, tak jsem mu šel opět po boku, dokud nedošel ke krásnému jezírku.
Po jeho slovech, zda umím plavat jsem se jen pousmál.
Jasně že umím. Umí to málokdo, protože to považují za zbytečnost, ale já se mu nebudu předvádět jen proto, že mě popichuje.
Přesně jak říkal král. Nemá rád mágy a dává to jasně najevo.
Došel jsem blíž ke břehu. Zvedl jsem ruku, dlaní otočenou nad hladinu vody a odříkal jsem další kouzlo.
Voda se po chvíli začínala zahřívat, jako by pod ní někdo založil oheň.
„Jsi zpocený a špinavý, a ve studené vodě se špatně umyješ,“ usmál jsem se na rytíře, a pak od břehu odstoupil.
Založil jsem si ruce na hrudi a dál jsem se nehnutě na něj díval.
A že bylo na co…
Alexander
Tak tohle fakt dělat neměl.
Užíval jsem si chladnou vodu, ale ta se po jeho kouzlu začala zahřívat.
A ta jeho poznámka a postoj s jakým se na mě díval.
Můj vztek se znovu rozhořel plnou silou.
Vyskočil jsem z vody a rychlosti blesku zaútočil na mága.
Podkopl jsem mu nohy, zaklekl na něj a dlaněmi se zapřel o jeho ramena.
Sklonil jsem se až těsně k němu, takže na jeho obličej dopadly nejen kapky vody, ale i mé vlasy, které se svezly dopředu.
„Neprovokuj mě, čaroději. Nemám tu vaši sebranku v lásce, a mám proto sakra dobrý důvod. A jeden z nich si právě předvedl i ty. Myslíte si, že můžete všechno. Že se vám musí všichni klanět, a jste něco víc než všichni ostatní. Pohráváte si s obyčejnými lidmi, kteří se vám nemůžou bránit a děláte si z nich své otroky. Ale na mě tohle neplatí," zavrčel jsem mu do tváře a zadíval se do jeho hnědých očí.
Pak jsem se zvedl, otočil se k němu zády a oblékl se.
„Jestli mě chceš nenávidět, posluž si. Jediné, na čem mi záleží je ochrana krále a království, a nedovolím nikomu, aby tohle město a lidi ohrozil," řekl jsem hrdě, a pak se otočil a zamířil z lesa.
Měl jsem v plánu se podívat do města, a pak si jít lehnout, protože jsem toho za poslední dny moc nenaspal, a očividně mě čekaly ještě náročnější dny.
„Jdu do města, a pak si půjdu lehnout. Hodláš se mnou i chrápat?" otočil jsem se znovu na mága a ušklíbl se.
William
Jeho reakce na sebe dlouho nenechala čekat.
Nu což. Neměl mít ty své průpovídky. Než mě stihl srazit k zemi, ještě jsem mávnul rukou a zrušil kouzlo, aby se ryby neuvařily.
Dopadl jsem na záda, a on mě hned uvěznil pod sebou. Musel jsem uznat, že má velkou sílu, a je opravdu mrštný a obratný. Rozhodně se umí o sebe postarat.
„Nejspíš jsi měl špatné zkušenosti s mágy,“ přimhouřil jsem oči, když jsem studoval ty jeho.
Co se za nimi skrývá? Oči jsou okno do duše a ty jeho mi mohou říct mnohé…
Ale nedal mi čas…
Odvykládal si to svoje a nechal mě ležet na zemi, když se začal rychle oblékat. Jen jsem se přetočil na bok a pozoroval jeho nádherné tělo.
Rozhodně mě ale zaujalo to, co říkal. Určitě musel mít s mágy špatné zkušenosti. I takoví se mezi námi najdou…
Když zmínil, že půjde do města, zvedl jsem se, oprášil a připojil se k němu.
„Rozhodně,“ odpověděl jsem mu na jeho poslední otázku a s úsměvem dál kráčel vedle něho.
Alexander
Nahlas jsem si povzdechl a protočil oči.
„Fajn," utrousil jsem, a pak zamířil z lesa a do města.
Celou cestu nepromluvil ani jeden z nás, a mě to vůbec nevadilo. Ticho jsem měl rád. Zvláště po bitevní vřavě.
Ve městě jsem se nakonec zdržel déle, než jsem měl v plánu.
Ve své oblíbené hospůdce, jsem si dal kus pečeného selete s domácím chlebem, pozdravil se s těhotnou ženou hostinského, která mě mlaskavě políbila na obě tváře a vynadala mi, že chodím čím dál méně.
O kus dál jsem u jednoho pekaře nakoupil tucet sladkých bochánků, které jsem později rozdal dětem u kašny a pověděl jim pohádku o rytíři, který zachránil krásného prince před drakem.
Když se dožadovaly další pohádky, jen jsem jim se smíchem odpověděl, že zase příště.
Musel jsem se doslova vymanit z jejich ručiček, které byly snad všude.
„Pane rytíři, pane rytíři, a co nám povíte příště za pohádku?" zastavila mě malá holčička, která byla dcerou místního ševce.
Přiklekl jsem si k ní a naoko se zamyslel.
„Hmmm, co třeba pohádku o mágovi, který očaroval rytíře?" mrkl jsem na ni a rozcuchal ji vlásky.
„A pane rytíři," přiběhla další a naklonila se ke mně. „Kdo je ten zlý pán?"
Napřed jsem jen nechápavě zamrkal, ale když jsem viděl, jak se dívá na mága nahlas jsem se rozesmál.
„No, snaží se mě nalákat do své pasti. Večer mě nejspíš uspí a pak sní," zašeptal jsem spiklenecky, ale tak, aby mě slyšel.
„Ale neboj, já se nedám," řekl jsem vážně, když malá začala natahovat.
Pak už jsem se konečně vymanil z jejich sevření a na rozloučenou jim zamával.
Cestou jsem ještě pomohl jednomu sedlákovi, kterému se utrhlo kolo na voze, takže do hradu jsem se nakonec dostal až když začalo zapadat slunce.
V pokoji jsem si rozžehl několik svící a louče a začal se svlékat.
Teprve pak mi došlo, že vlastně nejsem sám.
Hodil jsem tuniku na křeslo a přistoupil k mágovi.
„Proč to děláš? A neříkej, že je to z rozkazu krále. Ten ti nenařídil, abys byl neustále se mnou a…" dlaň jsem položil na jeho hruď a naklonil se tak blízko, že se moje rty skoro dotýkaly jeho brady. „Rozhodně ti nenařídil se mnou chrápat. Nebo hodláš zbaběle vycouvat?"
Ušklíbl jsem se a zadíval se mu zpříma do očí.
William
Ten den, i když jsme vlastně ani nezačali pracovat nad tím, co nakázal král, nebyl až tak k zahození.
Měl jsem možnost si o Alxanderovi udělat obrázek.
A rozhodně se mi líbil…
Poslouchal jsem jeho hlas, který hned změnil zabarvení, jakmile dětem začal vyprávět pohádku, a uměl jsem si představit, že bych u toho mohl klidně usínat.
Za celou dobu jsem však nepromluvil ani slovo. A když řekl, že ho chci očarovat a sníst, jen jsem se pousmál.
Zřejmě se tak nakonec zabral do svých myšlenek, že úplně zapomněl na mou přítomnost. Ale mě to nevadilo. Spokojeně jsem se díval, jak se svléká a už čekal, že bude pokračovat, když si uvědomil, že jsem s ním v jeho pokoji.
„Král mi nenařídil s tebou spát,“ promluvil jsem na něj hlubším hlasem, než u mě bývá obvyklé.
Ale on mě k tomu doslova sváděl a já se tomu nemohl ubránit.
„Rozhodl jsem se z vlastní vůle. Mám rád svůj život a nehodlám ho jen tak zahodit pro něčí rozmar. Já nejsem první rytíř, který by se králi mohl postavit jen tak. Nejsem ani hlavní královský mág…“
Chytl jsem ho za ruku, kterou se opíral o mou hruď a prudce jsem si ho přitáhl k sobě.
„Když tu budu s tebou, ušetřím čas procházením dlouhých chodeb hradu na druhý konec do mé komnaty. Víš, zhodnotit bitvu a vytvořit plán, to nejde za jeden den. Kinrel musí být opravdu hodně zkušený, když to zvládl za tak krátkou dobu. Anebo je úplný blázen… A rozhodně nemám problém ulehnout s mužem do jednoho lože,“ přiblížil jsem se rty k jeho ústům tak blízko, že bych ho mohl okamžitě políbit.
Ale místo toho jsem ho odstrčil a začal si svlékat svůj háb. Nenosil jsem nikdy zbytečně moc věcí, a spal jsem vždycky nahý, takže během chvilky jsem stál u postele tak, jak mě matka přivedla na svět.
„Na které straně spíš?“ ukázal jsem na postel a čekal jeho odpověď.
Alexander
Nevím proč, ale když si mě tak majetnicky přitáhl k sobě blíž, rozbušilo se mi rychleji srdce.
Snažil jsem se soustředit na jeho slova, místo toho jsem ale hypnotizoval rty, které byly tak blízko.
Ani jsem nestihl zareagovat, když mě pustil, celý se svlékl a přešel k posteli.
„Prostě si lehni," zavrčel jsem na něj, taky se svlékl, pozhasínal svíce a nechal jen louče, které samy dohoří, a lehl si na druhý konec postele, co nejdál od něj. Přetočil jsem se zády k němu a zavřel oči.
„Kinrel je blázen. Moc mu stoupla do hlavy a už nejednou se stalo, že jeho špatný úsudek něco ohrozil. Jenže král to pořád přehlíží a teď už nejde jen o blbost. Jestli krále nepřesvědčím a někdo z mých mužů v té nesmyslné bitvě kvůli němu zemře, zabiju ho," pronesl jsem po chvilce, protože jsem nedokázal usnout, i když jsem byl unavený.
Přetočil jsem se čelem k mágovi, zvedl se na loktu tou druhou jsem čapnul jeho cop a přitáhl si ho blíž.
Dýchal jsem mu do tváře, díval se mu do očí a pohrával si z jeho vlasy.
„Nikdy jsem tohle neměl připustit," zamumlal jsem a olízl si rty.
Jeho nahé tělo, které jsem si stihl prohlédnout než ho schoval pod peřinou nebylo vůbec k zahození, na to, že byl mág, a ve světle loučí byly jeho očí a tvář ještě krásnější.
William
Otočil se ke mně zády, ale já se stále na něho díval. I když byl přikrytý, nevadilo mi to. Dokázal jsem si v pohodě jeho tělo představit.
Už jsem skoro natahoval ruku, že se dotknu jeho vlasů, když se náhle otočil. Raději jsem se stáhl zase zpátky, ale to si zas přitáhl on mě. A docela bolestivě.
„Nemůžu Kinrela soudit, neznám ho až tak dobře. Ale podle toho, co mi král zatím dal za úkoly, zdá se mi, že trochu začíná pochybovat o Kinrelově úsudku,“ odpověděl jsem.
Chytl jsem ho za zápěstí ruky, ve které držel můj cop.
„Radil bych ti za něj tak netahat. Je to docela bolestivé, a já mám své vlasy rád. Něco jiného by bylo, kdybys mi je rozčesal, tak jako bych to udělal já tobě,“ konečně jsem se dotkl těch jeho úžasných vlasů.
Byly jemné, hladké, pevné, a hřály mě do prstů a do dlaně.
A když ten hřejivý pocit začal přecházet do celého těla, zatlačil jsem na Alexovo rameno, až skončil na zádech a já ho hned zalehl.
„Nevím, co jsi neměl nikdy připustit, ale mě se to líbí,“ přitiskl jsem své rty na jeho, a po opatrném naťuknutí jsem mu vsunul jazyk do úst a začal ho líbat.
Alexander
Chtěl jsem na něj vyjet, že nevidím důvod, proč bych mu měl rozčesávat vlasy, že nejsem žádná jeho služka, ale ke slovu jsem se nedostal.
Povalil mě na postel, zalehl a vzápětí jsem ucítil jeho rty na svých.
Vytřeštil jsem oči a ztuhl.
Moje první myšlenka byla, že ho musím shodit, že to nesmím dovolit, že nejsem žádná jeho hračka pro pobavení a zahnání nudy. Ale když se jeho jazyk dotkl mého, neovládl jsem se.
Zasténal jsem mu do úst, ty své víc otevřel a vyšel mu vstříc.
Přivřel jsem oči a dlaně mu položil na ramena.
Jeho kůže byla tak jemná a horká, že jsem jednu svou nohu přehodil přes jeho, abych se ho mohl co nejvíc dotýkat.
Už dlouho jsem nikoho neměl, a on byl tak...
Jeho chuť, jeho vůně, horké tělo, to všechno na mě útočilo jako dravá saň.
Znovu jsem zasténal a prohnul se trochu v zádech, abych se mohl natisknout na jeho hruď.
V ten moment mě ale něco zastudilo na prsou a můj mozek začal zase fungovat.
„Ne!" zatlačil jsem na jeho ramena a škubl hlavou, abych se vymanil z jeho polibku.
„Nejsem a nebudu žádná tvoje hračka pro pobavení!" zaprskal jsem na něj a zamračil se.
Zprudka jsem oddechoval, rty mě brněly, tělem ještě občas prolétl ten příjemný pocit ze vzrušení, ale dokázal jsem to ovládnout.
„A slez ze mě, kruci!" zavrčel jsem na něj, odstrčil ho od sebe, a pak se přetočil na svůj kraj postele zády k němu.
William
Byl jsem překvapený, jak dobře polibek chutnal. Tohle jsem ještě nezažil. S nikým…
A byl jsem i potěšen, když Alexander zareagoval.
Zahrábnul jsem mu prsty do vlasů, a přidržel si ho, abych se do polibku mohl více opřít, bezděčně jsem se otřel o jeho tělo, když jsem cítil, jak reaguje, a moje tělo na to odpovídalo.
Ale stalo se to, co jsem nechtěl.
Odstrčil mě a rázně odmítl jakékoliv další důvěrnosti.
„Nikdy nikoho neberu jako hračku,“ znovu jsem se na něj překulil a chytl ho pevně, abych ho znehybnil.
„Mám rád muže, ale pokud někdo řekne ne, stačí mi to. Nikoho do ničeho nenutím. A pokud se mě chceš zbavit, tak začněme co nejdříve pracovat na zadaném úkolu,“ ještě jednou jsem ho krátce políbil na rty, a pak se převalil zpátky na svoji polovinu postele.
Otočil jsem se k němu zády a přikryl se. Díval jsem se před sebe, do tmavé zdi jeho pokoje, a přemýšlel, jestli tenhle člověk někdy zahodí své nepřátelství vůči mágům.
Líbil se mi od první chvíle, kdy jsem ho uviděl. Ale nešlo jen o krásu či přízeň někoho, kdo je blízko ke králi.
Bylo v tom něco jiného… Prostě mě k němu něco zvláštního přitahovalo.
Alexander
Proč je zatraceně tak neodbytný?
Když mě znovu překulil, jen jsem se nad jeho slovy ušklíbl. Pak mě konečně pustil, a já se díval, jak se ke mně otáčí zády. Udělal jsem to samé a zavřel oči.
„Všichni jste stejní, jen berete a nikdy se neptáte," zamumlal jsem do ticha ložnice.
„A neboj, hned zítra začneme, abych tě měl co nejdříve z krku," promluvil jsem už o něco hlasitěji.
Nakonec, i přesto že jsem cítil napětí, jsem dokázal poměrně rychle usnout.
Ráno mě jako vždy probudil hluk ze dvora, když služky a sluhové překřikovali jeden druhého při rozdávání práce.
Něco mě ale tak příjemně hřálo, že jsem jen chraptivě zasténal a víc se přitiskl ke zdroji toho úžasného tepla. A tak krásně to vonělo, že jsem se o to otřel nosem a zhluboka se nadechl.
Ale pak mi to došlo.
Prudce jsem otevřel oči a zjistil, že skoro ležím na tom zatraceném mágovi a tisknu se k němu jako k milenci.
Rozespale jsem na něj zamžoural a nevrle zavrčel, když jsem zjistil, že se tím nejspíš očividně baví.
„Bavíš se dobře?" zavrčel jsem na něj, vymotal své nohy z jeho a odsunul se zpátky na svou půlku postele.
Pak jsem vstal, přešel ke skříni a vybral si čisté kalhoty i tuniku.
Potřeboval jsem se umýt a vykonat potřebu, ale rozhodně to nebudu dělat před ním a rozhodně nemám náladu se s ním teď dohadovat.
Bez nějakého dalšího slova jsem vyšel na chodbu a zabouchl za sebou hlasitě dveře.
Můj pokoj byl na druhé straně hradu, kde byli ubytováni jen ti, co měli ke králi nejblíže, protože i on tu měl své komnaty. A já jako jeho rytíř mu samozřejmě musel být nejblíže.
Měl jsem ale tu výhodu, že i když jsem v pokoji měl nočník a umyvadlo, nemusel jsem je použit. Na konci chodby byly totiž soukromé koupele, které jsem právě hodlal využít.
Od služebné jsem si do vany nechal napustit horkou vodu a mezitím se vyprázdnil.
Doufal jsem, že když se zdržím, mág to nevydrží a vypadne.
Pravda ale byla taková, že bych si nedovolil neposlechnout králův rozkaz, navíc, pokud bych tak dokázal Kinrelovu chybu, bylo by to pro mě jen k užitku.
Nakonec jsem si povzdechl, vylezl, nechal se utřít, oblékl se a vyrazil zpátky.
Samozřejmě byl ještě pořád v pokoji. A dokonce v posteli.
Přešel jsem k němu a zadíval se mu do očí.
Můj pohled ale nakonec sklouzl na jeho rty, a já si bezděčně vzpomněl na to, co bylo večer.
Jazykem jsem olízl ty svoje, a pak se k němu naklonil, až mi přepadly vlasy dopředu.
„Vstávej. Máme práci," řekl jsem mírněji, než jsem původně chtěl a bezmyšlenkovitě se nahnul ještě víc k němu.
William
Bylo chvilku před svítáním, když jsem se vzbudil. Ne, že by se mi nechtělo spát, ale potřeboval jsem si odskočit. A tady se mi to dělat vážně nechce. Hodil jsem na sebe jen plášť a tiše vyšel ven.
Služebná, která vstávala mezi prvními, mi ukázala, že můžu jít do koupelí, že tam teď stejně nikdo není, ona je bude teprve uklízet, a nikomu to neřekne.
Usmál jsem se na ni, pochválil její krásu, protože hezká opravdu byla, a i když služebná, pečovala o sebe.
A já si ulevil a umyl se doslova jako král…
Ale pro jistotu jsem se nezdržoval. Vrátil jsem se co nejdříve zpátky, a hned tiše a opatrně zalezl zpátky k Alexanderovi do postele.
Uvědomil jsem si, že nejspíš nebudeme pořád spolu nepřetržitě, a já, aspoň teď, potřebuji vědět, kde je.
Vzpomněl jsem si na kouzlo, které jsem se nedávno naučil. A rovnou ho použil. Vztyčený prst mi jemně zazářil, když se pak na něm objevila malá muška., která odletěla a hned se usadila na zárubni.
Díval jsem se na Alexe, jak spí, a byl to opravdu krásný pohled. Nejspíš bych včera zašel dál, pokud by mě neodmítl. Ale nechci si ho brát násilím. Ač bojovník, cítím v něm citlivou duši, a já ji nechci zlomit, zničit….
Když vstal, nic jsem neříkal. Ale usmíval jsem se nad tím, jak se ke mně tiskl, a přivoněl si.
Měl by být opatrnější, chlapec…
A když odešel, dal jsem tichý příkaz svému malému služebníčkovi. Ten se rozletěl za ním, a já se na něho hned napojil. Nebylo to úplně dokonalé, tohle kouzlo ještěr musím vypilovat, ale už teď jsem viděl, kam Alex jde, kde se pohybuje, a co přibližně dělá.
Skrz svého služebníka jsem ho pozoroval celou dobu, než se vrátil zpátky a já kouzlo zrušil.
„Jasně, můžeme jít, jen potřebuji, abychom šli do části, kde mám pokoj. Mám tam pracovnu, a tu potřebuji k tomu, abychom na tom mohli začít dělat.“
Podíval jsem se na Alexe a chtěl vstát, ale neodolal jsem svým pohnutkám. Natáhl jsem ruku a jemně mezi prsty protáhl prameny jeho krásných vlasů.
Pak jsem si ale uvědomil jeho noční odmítnutí, tak jsem ho odstrčil a konečně vstal z postele.
„Zatímco jsi spal, já se už umyl, takže můžeme jít. Až u sebe se obleču do čistého,“ hodil jsem na sebe znovu jen plášť, a své poskládané věci a boty jsem si vzal do ruky. Okem jsem zavadil o jeho oblečení ze včerejška… Kdybych neměl plné ruce, a málo času, nejspíš bych s nimi udělal pořádek.
„Můžeme jít,“ otočil jsem se nakonec ke dveřím a vyšel ven na chodbu, abych ho dovedl do svého prostorného pokoje.
Alexander
Celou cestu jsem šel mlčky za ním. Přemýšlel jsem, jestli mi skutečně pomůže.
Přece jen je to mág.
Jaký by měl důvod jít proti jinému mágovi? Zvláště tak vysoce postavenému?
Jistě, král mu to nařídil, ale jak budu vědět, že mi říká pravdu a nesnaží se mě obelstít?
Co když je stejný jako Kinrel?
Když jsme došli do jeho pracovny, stoupl jsem si velkému oknu a zadíval se na nádvoří, kde byly stáje, a pár podkoních tam pokřikovalo na pacholky.
„Pokud nám vyhlásí válku, jakože nikdo nepochybuje že to neudělají, budeme muset táhnout proti nim. Kinrel chce využít nějaké kouzlo, kterým vyvolá mlhu, aby zmátl nepřítele. A po mě chce, abych muže rozdělil na čtyři skupiny a nepřítele obklíčil. Možná by to nebyla špatná strategie, ale…" otočil jsem se od okna a pohlédl na mága.
„V té mlze neuvidí ani mí muži. Navíc neznají terén, který je nerovný a plný překážek. K tomu všemu i nepřátelé mají královského mága, a co jsem slyšel, tak velmi schopného. Jenže tyhle argumenty u krále neobstály. Kinrel trval na svém a prohlašoval, že je schopný mé muže vést i skrz tu mlhu, a dokáže si přitom všem poradit ještě s tím druhým mágem. Neznám zcela rozsah vašich schopností, ale i tak si myslím, že, přestože je to nejvyšší mág, nemá tolik síly, aby naváděl deset tisíc mužů, každého zvlášť, a ještě dokázal udržet své kouzlo, kterým by vyvolal mlhu, a bojovat s nepřítelem," s těmi slovy jsem přešel k pracovnímu stolu, kde měl všechno úhledně seskládané, a rozhlédl jsem se po pokoji.
Nebylo tu nic zbytečného, ani tu nebyla vidět okázalost jako u Kinrela.
„Jakže se to vlastně jmenuješ?" zeptal jsem se klidně a znovu na mága pohlédl.
William
Byl jsem rád, když Alexander neprotestoval a šel se mnou. Takhle jsem se mohl vyhnout králi a dalším vyšším šlechticům, kteří v této části zámku obývali komnaty.
Zdravil jsem s úsměvem všechny, které jsem potkal, a když jsem byl skoro u svého pokoje, poprosil jsem procházející služebnou o snídani pro mne a pro Alexandera.
Vešli jsme dovnitř, a já hned zamířil ke skříni, abych se oblékl. Jediný plášť jsem si pověsil na dřevěný podstavec, který jsem si za tím účelem nechal vyrobit. Špinavé věci jsem uložil do koše, který později služebná odnese pradlenám.
U skříně jsem na moment zaváhal, co si obléct. Věděl jsem, že minimálně tři, čtyři dny o mně král nezavadí ani slovem, natož pohledem, tak nebylo potřeba se nějak okázale oblékat. Natáhl jsem si tedy jen volné kalhoty, zpevněné v pase hrubou tkanicí, a k tomu černou halenu, kterou jsem si přetáhl přes hlavu a u krku nechal volně. Na nohy jsem obul jen lehké nazouváky.
Prohlédl jsem se v tom matném zrcadle, které jsem tu měl. Zamračil jsem se a rychle začal rozmotávat rozcuchaný cop, abych si mohl vlasy pročesat hustým kartáčem.
Mezitím došla služebná se snídaní. Ukázal jsem ji, ať to uloží na stůl a nechá nás o samotě.
Když za sebou zavřela dveře, ještě jednou jsem si pročísnul vlasy a odložil kartáč na komodu.
Ukázal jsem Alexanderovi, aby se usadil, a přidal jsem se k němu.
Po celou dobu jsem ho poslouchal, co říká, a přemýšlel, co s tím.
„Potřeboval bych nějaký nárys, abych viděl, jak vypadá území nepřítele. Možná by bylo dobré vidět to na vlastní oči, aspoň tu část, kde je nejpravděpodobnější, že se bitva uskuteční,“ začal jsem přemýšlet nahlas.
„Co se týká mlhy… Šla by použít, ale jen s tím, že by se poslala na nepřítele, ale k čemu by vám to potom bylo? Oni by mohli být zmatení, ale nepřítelův mág může udělat to samé. A jak jsi říkal, oni ten terén znají, kdežto vy ne. Může se poslat někdo na průzkum, ale je to jen pár lidí, a ne celých deset tisíc…“
Začal jsem jíst a k tomu upíjel čaj, který jsem si nechal připravit. Byl z bylinek, které jsem měl nejraději, a taky mi pomáhaly udržovat mé tělo zdravé.
„A jinak, mé jméno… Už bylo řečeno, ale připomenu ti ho,“ na moment jsem odložil skývu chleba a zadíval se na Alexandera. „Jmenuji se William Bloodworth.“